Síť z hedvábí a stínů

[Celeth]

I. POČÁTEK KONCE

„Syracus za trůnem spokojeně mlaská,
vše mu jistě projde zas a zas,
když tančí jen tak, jak on si píská,
ta naše královnička Kilias!“

„Pane vojáku, prosím, ještě z toho stolu spadnete“, pronesla mírně nasupeně číšnice k Celethovi, který nyní roztleskával bujaré hosty do rytmu jeho písně.
„Já nejsem přece žádný nešika, milá zlatá! Já bych nikdááá–“

S cuknutím se probral. Nad pískovcovým městem za zálivem se slunce chýlilo k odpočinku. Byl to pouze sen, vzpomínka. Proč zrovna tato vzpomínka? Dávná minulost útržků lepších časů. Klidnějších časů. Z onoho snu sotva třicetiletého mladíka, s širokým úsměvem na rtech a vtipnou průpovídkou na každou situaci, nahradil zahořklý tulák ve středních letech. Hedvábný šat a bezvadně prošívaný modrý plášť byl vyměněn za zasmrádlou tuniku s kápí do půlky jeho nyní zarostlého obličeje. Hebké ruce, kterým pouze výjimečně vadil na kráse nějaký mozol od strun, byly teď pokryty malými i většími jizvami a zhojenými rankami. Při pohledu na svůj odraz by své tehdejší já jen stěží poznal.

Věžičky opevnění vrhaly dlouhé stíny na hladinu moře. Citadela. Kdysi symbol moci a síly lidského pokolení na kontinentu. Nyní krypta, rakev, vězení zbylých trosek armádní garnitury. Celeth si ten den úpadku vryl moc dobře do paměti:
Stál tam dole u mostu přes severní kanál, schovaný s ostatními „čumily“ v davu, když vedli konzula na jeho poslední vyvýšené místo v podobě narychlo sbitého popraviště před branou Citadely. Před branou, za kterou už nikdy nevkročil. Tehdy poprvé v životě pocítil opravdový, svíjivý pocit strachu, neznáma a nebezpečí. A než dopadla poslední rána sekery na poslední hlavu Gardisty na špalku, spadla i jeho zdobená loutna do vod kanálu a s ní i celá osobnost zpěváka a muzikanta Celetha, postracha všech hostin, bálů a taškařic.

Představa, že by nyní radostně zpíval podnapilý v některém z vyhlášených podniků byla ta tam. V záhybech oblečení kolemjdoucích byl nyní schopen vidět pouze skryté dýky, snažící se chopit své příležitosti poté, co byla tvrdá ruka modroplášťové krutovlády donucena povolit sevření nad hrdlem Perly jihu. A Celeth neměl zájem stát se přímým účastníkem vendety některého z mnoha pomstychtivých. Tak nyní žil, či spíše přežíval, v ústraní, na pokraji společnosti. V letním žáru příjemně chladivé zdi Citadely vystřídal slaný vzduch přístavních uliček, který však poskytoval mnohá zákoutí pro ty, kteří chtěli být světem zapomenuti. Inu, chtěli. Celeth samozřejmě nechtěl, ale co jiného mu zbývalo? Byť pár členů Gardy, jako Sukničkář či Rolnička, z té patálie vyvázlo celých, tak se Celethovi krajně příčilo pomyšlení, že by ho mohl třeba potkat stejný osud jako důstojníka Růžového – tedy ztratit pár kamenů na váze a přibližně hlavu na výšce.

Poslední paprsky rudého slunce zmizely za horizontem. Zoufalý výkřik nějakého nebožáka v okolí, který se zřejmě pokoušel o totéž (byť dle pronikavého výkonu jeho hlasivek neúspěšně), značil, že je čas vyrazit. Narychlo naposledy projel brusným kamenem čepel kopí, než se jako již po tisícáté spustil do bludiště trosek starého města. Byl si jistý, že zde ještě neobjevil úplně vše cenné, co se objevit dá.


Pozn.: pro lepší čitelnost a hezčí vzezření stránek jsem uploadl příběh v pdf formátu: cel.9e.cz/Sit_z_hedvabi_a_stinu.pdf
Pdf se bude automaticky aktualizovat postupně s dalšími přidanými kapitolami. Pro zvědavé tam je úvod další kapitoly již nahrán :]

[Celeth]

II. HODNOTA BOHATSTVÍ

„Peníze... A k čemu Vám jsou? Přinesly Vám snad nějakou moc?“

— Prohlášení dvorního šaška před šlechtici a dvorními pány těsně předtím, než ubalil pořádnou facku starému králi, který se celé situaci pouze hystericky smál.


Již svítalo, když se Celeth vydával oklikou okolo zálivu k pískovcové bráně. Jako každé ráno s sebou táhl nazpět naditý pytel zlata, stříbra a dalších cenností, které se mu podařilo na tom Athonem zapomenutém místě uzmout. Tento denní, dá se již říci, rituál podstupoval zas a zas. Za pěti stromy napravo, odbočkou kolem velkého kamene, přes kořeny starého buku, dále touto zkratkou, kterou by dokázal jít už snad i bez očí, se svižně blížil k hlavnímu vstupu do Klenotu jihu. Brzká ranní hodina mu zaručovala, že se vyhne příliš zvědavým pohledům ochránců hradeb, nyní značně znavených po probdělé noci a netrpělivě vyhlížejících vytoužené uvolnění v podobě střídání stráží. A skutečně, o pár minut a několik poloprázdných uliček později se se svým dalším kusem nově nabytého bohatství objevil před obchodní bankou v Thyrských docích.

Po příchodu do haly ho „přivítal“ známý obličej místního zaměstnance, pana Ranena. Pokud Ranen něco pocítil, nedal to na sobě znát. Jen se letmo ohlédl přes prázdnou vstupní halu a poté beze slova pokynul příchozímu, aby jej následoval po točitém schodišti do patra, kde sídlily pokladnice Druhé banky. „O svoje peníze se bát nemusíte“, vzpomenul si Celeth na slova, která Ranen s úsměvem na rtech pronesl při jejich prvním setkání. S úsměvem, který se v postupných týdnech vytrácel, když se vracel každý následující den s větším obnosem peněz a drahokamů.

A doopravdy žádné obavy mít nemusel. Ranen rozhodně nebyl takový hlupák aby roznášel drby o Gardistovi uskladňujícím si pod jeho vedením menší poklad nebo dokonce tak pošetilý, že by sám tento poklad bez vědomí majitele poněkud „odlehčil“. Praetoriánská Garda byla sice v těchto letech jen stínem minulosti, ale Ranen nebyl ani tak mladý, ani tak bláznivý, aby zkoušel o kolik si je možné zkrátit život tím, že si dá pusu na špacír. Vzpomínky na trestné výpravy této neblahé kompanie dodnes rezonovaly zvláště silně mezi oprýskanými zdmi přístavní čtvrti. Pouze mlčky předal Celethovi klíče od jeho truhlice a zanechal ho v místnosti samotného.
Pokladnice se s hlasitým cvaknutím odemkla. Celeth truhlu s mírným zavrzáním otevřel a odebral pečlivě složený tmavomodrý plášť překrývající její obsah, aby tak odhalil světu bohatství, které se v ní skrývalo. Bohatství, za jež by se nestydělo sklepení Citadely v době jejího největšího rozkvětu. Zlaté mince pokladu odrážely ranní slunce, které skrze okované petlice pronikalo do místnosti a rozsévalo po stěnách mihotavé záblesky.

Když začal shromažďovat toto jmění, tak měl plán. Ó, jak skvělý to plán! Po vzoru regenta Magalhaese opustí kontinent. Zmizí někam daleko, kam nedosáhnou čepele ani skutečných, ani domnělých nepřátel. Tam, kde je moc hradní chásky slabá, téměř směšná. Takové opouštění je ale značně nákladná záležitost. Zvláště má-li vše proběhnout tiše, beze stopy. Bude potřebovat vlastní loď, najmout si mlčenlivého, rozuměj drahého, kapitána a samozřejmě přece neplánuje pobývat na novém místě svého poklidného života jako trhan v rozedrané kápi. A kampak jen to půjde? No přece stejně jako nebožtík Magalhaes – i on si to vydá cestou na Kyr!

Následující pasáž, popisující Celethovu reakci na neblahou zprávu o zničení souostroví Kyr, bude pro duševní pohodu čtenářů vynechána.

A tak zůstával poklad uvnitř této truhlice nadále bezpečně uložen v přístavní bance. Celeth i nadále pokračoval v již zažitém ranním rituálu doplňování schránky dalšími cennostmi. Byla to přece prakticky jediná náplň jeho života během těchto posledních pár let a on o další možnosti postupu nevěděl. Co však věděl bylo, že peníze se přece jen hodí vždy a za všech okolností. Nový plán, jak se dostat ze své neideální situace opět na výsluní, se mu však zatím zosnovat nepodařilo.

„Cvak!“ vydala naditá truhlice spokojený zvuk poté, co jí dal Celeth ochutnat další sousto této pozlacené snídaně z nově přineseného vaku cenností. S mírným přikývnutím přijal Ranen vrácené klíče, aby byl vzápětí vchodovými dveřmi vehnán do haly čerstvý přílivový vzduch po odcházejícím zákazníkovi. Tato ranní idylka jednoho klidného přístavního zákoutí však neměla pouze dva herce – našeho protagonistu a zkušeného bankéře. Z protější strany ulice sledoval z budovy vycházejícího Celetha pár upřených očí.


Pozn.: vylepšená PDF verze: cel.9e.cz/Sit_z_hedvabi_a_stinu.pdf

[Celeth]

III. KAM NEMŮŽE ČERT, TAM NASTRČÍ ELFA

„A tak náš chrabrý hrdina nijak nelenil, osedlal svého věrného oře a co by dup, již stál před branou do drakovy sluje. Když se po mírném zatlačení brána sama bez odporu snadno pootevřela, vstupující princ se podivil. Pročpak ji nikdo nezamkl? To dá ale přeci rozum, děti – není třeba zamykati dveří, kterými vede cesta pouze dovnitř.“

— Arcimág Iren, Výchova nejmladších


Dříve než stačila štiplavá vůně slaného vzduchu doputovat do Celethova nosu, jiný z jeho smyslů si okamžitě povšiml, že je pozorován. Inu, říci „povšiml“ je slabé slovo. Musel by být slepější než krtek s páskou přes oči uprostřed zatmění slunce, protože jeho pozorovatel byl vskutku – a to nelze říci jinak – Hromotluk. Svou nově nabytou přezdívku jen potvrdil, když se tato hora překrytá zbrojí z těžkých ocelových plátů dala do pohybu a ne zcela ladně zakopla o vyvýšený obrubník portálového piedestalu. To je vážně to nejlepší, co si mohli dovolit k tomu mě oddělat? protočil očima Celeth a sledoval, jak se za zvuků řeči, ze které usuzoval nadávky, Hromotluk sbíral ze země, aby pokračoval ve své trajektorii k němu.

Už, už měl ruku u pasu, prsty téměř na rukojeti nože, když si vtom vzpomenul na starou radu důstojníka při výcviku:
„Absolutní přesvědčení o vlastní nadřazenosti navodí větší strach a moc než otevřená hrozba.“
Asi by tato slova Králokata měla větší důraz, kdyby je zrovna nepřednášel nad znetvořeným tělem jakéhosi chudáka, který v absenci lepších slov padl na úžeh způsobený mnohačetným magickým zakletím tohoto sadistického šerpovaného dědka. Kdepak je mu nyní konec? pomyslel si. Mezi zástupem popravených gardistů ho, jakožto vysoce postaveného důstojníka Gardy, neviděl. Ale upřímně pochyboval, že by tento krutý svět mohl mít takové štěstí, aby se z něj Králokat prostě jen… vypařil.

Během této chvilky zamyšlení Hromotluk konečně překonal vzdálenost mezi nimi a nyní stáli tváří v tvář, muž proti muži. A když Celetha vzhlížel směrem vzhůru do tváře příchozího, napadlo ho, že možná přeci jen nevybrali až tak špatného odklízeče nepohodlných, jak si zprvu usmyslel.

„Cokoliv co prodáváte, tak nemám zájem. Zásadně nic nenakupuju před polednem,“ pronesl Celeth ironicky.
Hromotluk místo odpovědi jen zkřivil ústa do arogantního posměšku a začal se přehrabovat v malé brašně, kterou měl přichycenou k opasku. Následně z ní vyjmul svazek několika pergamenů, které s nataženou rukou nabídl Celethovi.
Celeth pozvedl obočí.
„Sledoval jsem vás…“ začal příchozí, stále s napřaženou rukou, poté co Celeth nijak nereagoval. „Již delší dobu, musím se přiznat. Ale z dobrého důvodu. Sice nic neprodávám, ale je pravda, že pro vás máme nabídku.“
V jeho očích, skrytých za maskou úšklebku, se zračilo pevné odhodlání, když znovu pokynul svitky směrem k Celethovi.
„Nabídku vzájemné spolupráce, která by mohla obzvlášť zajímat někoho s vaší minulostí“, pokračoval a ohlédl se směrem ke Celethovu koni, uvázanému k jednomu ze sloupů hlavního vstupu banky. I přes jizvy, které tento hřebec za své roky poctivé služby utržil, nemohl bystrému oku uniknout vypálený cejch Praetorie.

Celeth si povzdechl a zdráhavě pergameny převzal. Kromě neochoty v tom byla i špetka zvědavosti — kdo po něm vlastně může něco chtít? Mírně ho zaujalo, že neznámý mluví o sobě v množném čísle. I když to podle jeho mladého vzezření tak nějak očekával. Rozevřel tedy první svitek a četl: Vojáku, nebudu chodit okolo horké kaše a půjdu rovnou k věci.
Vrhl podezíravý pohled na cizince před sebou a pokračoval ve čtení: Poté co Pouštní lidé…

Celethovy oči klouzaly po textech čím dál rychleji. Ať již byl autor tohoto dopisu kdokoliv, věděl mnoho. Příliš mnoho. Měl informace u kterých si byl jistý, že zná pouze hrstka lidí a z té hrstky je již značná část po smrti. Informace, za které by viset na lodním stěžni vzhůru nohama znamenalo tu lepší variantu, pokud by se někdy dostaly mezi lidi.

Chlupy na zátylku se Celethovi zježily. Padl do oka někomu, komu padnout do oka rozhodně neměl. A padnout do nemilosti v případě odmítnutí nabídky, mohlo také znamenat padnout hlavou napřed někam, odkud už se nepadá zpátky. Marně pátral po způsobu, jak by z téhle situace mohl elegantně vypadnout. Místo toho to vypadalo, že na něj právě padla klec. Znavený vším tím padáním jen tiše přikývl a zeptal se:
„A co se přesně očekává z mojí strany?“
Když pokládal tuto otázku, pocítil i něco jiného, než strach z nastalé situace. Byl to pocit, který již dlouho nepocítil. Směs vzrušení, zloby a touhy po dobrodružství. Tohle však nebude jako žádná z válek, kterých se doposud zúčastnil.
„Diskrétnost, v prvé řadě“, odpověděl Hromotluk. „Přímá komunikace mezi námi nebude probíhat a na veřejnosti se neznáme a nestýkáme. To ale nemusím vysvětlovat někomu, kdo bojoval ještě když já byl menší než tenhle meč.“ S poklepáním na meč u pasu a opět tím jeho arogantním úšklebkem pokračoval: „Také se očekává, že budete postupovat samostatně, pokud je to možné. Pokud by to z nějakého důvodu nešlo, tak v první řadě kupujeme nějakou námezdní výpomoc — samozřejmě bez jejich vědomí o našem skutečném záměru. No a pokud ani to není tím nejlepším řešením, nebo v případě opravdové naléhavosti, tak se na něčem domluvíme pomocí tohohle.“
Z brašny Hromotluk vytáhl nazelenalý dorozumívací krystal Nox a ukázal jej Celethovi.

Celeth odtušil, že ptát se na detaily a pokládat otázky typu Kdo je ta tajemná osoba, která psala tento dopis? nebo Mohu se setkat s ostatními členy? má asi stejný smysl, jako přinutit barbara večeřet pomocí vidličky a nože. Celeth se ohlédl. Prohlížel si první rybáře blížící se ke svým člunům se sítěmi v náručích, aby se za pomocí vesel vydali naproti síle přílivu. Zhluboka se nadechl, nasál do plic čerstvý ranní vzduch, a teprve poté promluvil:
„Dobrá… Co bude první krok?“
„Věděl jsem, že budete zvědavý,“ zazubil se Hromotluk, když mu předával dorozumívací krystal. „Tak tedy vítejte v—“
Ostrá vlna přílivu se rozbila o zábrany nábřeží a přehlušila tak tento jinak tichý moment přístavního zákoutí. Rybáři uklidnili své loďky a pomalu vyplouvali ze zálivu do otevřeného moře, aby tam i oni našli nějaký kus bohatství.


Pozn.: nová PDF verze: cel.9e.cz/Sit_z_hedvabi_a_stinu.pdf