Síť z hedvábí a stínů

[Celeth]

I. POČÁTEK KONCE

„Syracus za trůnem spokojeně mlaská,
vše mu jistě projde zas a zas,
když tančí jen tak, jak on si píská,
ta naše královnička Kilias!“

„Pane vojáku, prosím, ještě z toho stolu spadnete“, pronesla mírně nasupeně číšnice k Celethovi, který nyní roztleskával bujaré hosty do rytmu jeho písně.
„Já nejsem přece žádný nešika, milá zlatá! Já bych nikdááá–“

S cuknutím se probral. Nad pískovcovým městem za zálivem se slunce chýlilo k odpočinku. Byl to pouze sen, vzpomínka. Proč zrovna tato vzpomínka? Dávná minulost útržků lepších časů. Klidnějších časů. Z onoho snu sotva třicetiletého mladíka, s širokým úsměvem na rtech a vtipnou průpovídkou na každou situaci, nahradil zahořklý tulák ve středních letech. Hedvábný šat a bezvadně prošívaný modrý plášť byl vyměněn za zasmrádlou tuniku s kápí do půlky jeho nyní zarostlého obličeje. Hebké ruce, kterým pouze výjimečně vadil na kráse nějaký mozol od strun, byly teď pokryty malými i většími jizvami a zhojenými rankami. Při pohledu na svůj odraz by své tehdejší já jen stěží poznal.

Věžičky opevnění vrhaly dlouhé stíny na hladinu moře. Citadela. Kdysi symbol moci a síly lidského pokolení na kontinentu. Nyní krypta, rakev, vězení zbylých trosek armádní garnitury. Celeth si ten den úpadku vryl moc dobře do paměti:
Stál tam dole u mostu přes severní kanál, schovaný s ostatními „čumily“ v davu, když vedli konzula na jeho poslední vyvýšené místo v podobě narychlo sbitého popraviště před branou Citadely. Před branou, za kterou už nikdy nevkročil. Tehdy poprvé v životě pocítil opravdový, svíjivý pocit strachu, neznáma a nebezpečí. A než dopadla poslední rána sekery na poslední hlavu Gardisty na špalku, spadla i jeho zdobená loutna do vod kanálu a s ní i celá osobnost zpěváka a muzikanta Celetha, postracha všech hostin, bálů a taškařic.

Představa, že by nyní radostně zpíval podnapilý v některém z vyhlášených podniků byla ta tam. V záhybech oblečení kolemjdoucích byl nyní schopen vidět pouze skryté dýky, snažící se chopit své příležitosti poté, co byla tvrdá ruka modroplášťové krutovlády donucena povolit sevření nad hrdlem Perly jihu. A Celeth neměl zájem stát se přímým účastníkem vendety některého z mnoha pomstychtivých. Tak nyní žil, či spíše přežíval, v ústraní, na pokraji společnosti. V letním žáru příjemně chladivé zdi Citadely vystřídal slaný vzduch přístavních uliček, který však poskytoval mnohá zákoutí pro ty, kteří chtěli být světem zapomenuti. Inu, chtěli. Celeth samozřejmě nechtěl, ale co jiného mu zbývalo? Byť pár členů Gardy, jako Sukničkář či Rolnička, z té patálie vyvázlo celých, tak se Celethovi krajně příčilo pomyšlení, že by ho mohl třeba potkat stejný osud jako důstojníka Růžového – tedy ztratit pár kamenů na váze a přibližně hlavu na výšce.

Poslední paprsky rudého slunce zmizely za horizontem. Zoufalý výkřik nějakého nebožáka v okolí, který se zřejmě pokoušel o totéž (byť dle pronikavého výkonu jeho hlasivek neúspěšně), značil, že je čas vyrazit. Narychlo naposledy projel brusným kamenem čepel kopí, než se jako již po tisícáté spustil do bludiště trosek starého města. Byl si jistý, že zde ještě neobjevil úplně vše cenné, co se objevit dá.


Pozn.: pro lepší čitelnost a hezčí vzezření stránek jsem uploadl příběh v pdf formátu: pxl.to/Sit_z_hedvabi_a_stinu
Pdf se bude automaticky aktualizovat postupně s dalšími přidanými kapitolami. Pro zvědavé tam je úvod další kapitoly již nahrán :]

[Celeth]

II. HODNOTA BOHATSTVÍ

„Peníze... A k čemu Vám jsou? Přinesly Vám snad nějakou moc?“

— Prohlášení dvorního šaška před šlechtici a dvorními pány těsně předtím, než ubalil pořádnou facku starému králi, který se celé situaci pouze hystericky smál.


Již svítalo, když se Celeth vydával oklikou okolo zálivu k pískovcové bráně. Jako každé ráno s sebou táhl nazpět naditý pytel zlata, stříbra a dalších cenností, které se mu podařilo na tom Athonem zapomenutém místě uzmout. Tento denní, dá se již říci, rituál podstupoval zas a zas. Za pěti stromy napravo, odbočkou kolem velkého kamene, přes kořeny starého buku, dále touto zkratkou, kterou by dokázal jít už snad i bez očí, se svižně blížil k hlavnímu vstupu do Klenotu jihu. Brzká ranní hodina mu zaručovala, že se vyhne příliš zvědavým pohledům ochránců hradeb, nyní značně znavených po probdělé noci a netrpělivě vyhlížejících vytoužené uvolnění v podobě střídání stráží. A skutečně, o pár minut a několik poloprázdných uliček později se se svým dalším kusem nově nabytého bohatství objevil před obchodní bankou v Thyrských docích.

Po příchodu do haly ho „přivítal“ známý obličej místního zaměstnance, pana Ranena. Pokud Ranen něco pocítil, nedal to na sobě znát. Jen se letmo ohlédl přes prázdnou vstupní halu a poté beze slova pokynul příchozímu, aby jej následoval po točitém schodišti do patra, kde sídlily pokladnice Druhé banky. „O svoje peníze se bát nemusíte“, vzpomenul si Celeth na slova, která Ranen s úsměvem na rtech pronesl při jejich prvním setkání. S úsměvem, který se v postupných týdnech vytrácel, když se vracel každý následující den s větším obnosem peněz a drahokamů.

A doopravdy žádné obavy mít nemusel. Ranen rozhodně nebyl takový hlupák aby roznášel drby o Gardistovi uskladňujícím si pod jeho vedením menší poklad nebo dokonce tak pošetilý, že by sám tento poklad bez vědomí majitele poněkud „odlehčil“. Praetoriánská Garda byla sice v těchto letech jen stínem minulosti, ale Ranen nebyl ani tak mladý, ani tak bláznivý, aby zkoušel o kolik si je možné zkrátit život tím, že si dá pusu na špacír. Vzpomínky na trestné výpravy této neblahé kompanie dodnes rezonovaly zvláště silně mezi oprýskanými zdmi přístavní čtvrti. Pouze mlčky předal Celethovi klíče od jeho truhlice a zanechal ho v místnosti samotného.
Pokladnice se s hlasitým cvaknutím odemkla. Celeth truhlu s mírným zavrzáním otevřel a odebral pečlivě složený tmavomodrý plášť překrývající její obsah, aby tak odhalil světu bohatství, které se v ní skrývalo. Bohatství, za jež by se nestydělo sklepení Citadely v době jejího největšího rozkvětu. Zlaté mince pokladu odrážely ranní slunce, které skrze okované petlice pronikalo do místnosti a rozsévalo po stěnách mihotavé záblesky.

Když začal shromažďovat toto jmění, tak měl plán. Ó, jak skvělý to plán! Po vzoru regenta Magalhaese opustí kontinent. Zmizí někam daleko, kam nedosáhnou čepele ani skutečných, ani domnělých nepřátel. Tam, kde je moc hradní chásky slabá, téměř směšná. Takové opouštění je ale značně nákladná záležitost. Zvláště má-li vše proběhnout tiše, beze stopy. Bude potřebovat vlastní loď, najmout si mlčenlivého, rozuměj drahého, kapitána a samozřejmě přece neplánuje pobývat na novém místě svého poklidného života jako trhan v rozedrané kápi. A kampak jen to půjde? No přece stejně jako nebožtík Magalhaes – i on si to vydá cestou na Kyr!

Následující pasáž, popisující Celethovu reakci na neblahou zprávu o zničení souostroví Kyr, bude pro duševní pohodu čtenářů vynechána.

A tak zůstával poklad uvnitř této truhlice nadále bezpečně uložen v přístavní bance. Celeth i nadále pokračoval v již zažitém ranním rituálu doplňování schránky dalšími cennostmi. Byla to přece prakticky jediná náplň jeho života během těchto posledních pár let a on o další možnosti postupu nevěděl. Co však věděl bylo, že peníze se přece jen hodí vždy a za všech okolností. Nový plán, jak se dostat ze své neideální situace opět na výsluní, se mu však zatím zosnovat nepodařilo.

„Cvak!“ vydala naditá truhlice spokojený zvuk poté, co jí dal Celeth ochutnat další sousto této pozlacené snídaně z nově přineseného vaku cenností. S mírným přikývnutím přijal Ranen vrácené klíče, aby byl vzápětí vchodovými dveřmi vehnán do haly čerstvý přílivový vzduch po odcházejícím zákazníkovi. Tato ranní idylka jednoho klidného přístavního zákoutí však neměla pouze dva herce – našeho protagonistu a zkušeného bankéře. Z protější strany ulice sledoval z budovy vycházejícího Celetha pár upřených očí.


Pozn.: vylepšená PDF verze: pxl.to/Sit_z_hedvabi_a_stinu nebo raději cel.9e.cz/Sit_z_hedvabi_a_stinu.pdf
(první odkaz možná přestane fungovat)