Síť z hedvábí a stínů

[Celeth]

I. POČÁTEK KONCE

„Syracus za trůnem spokojeně mlaská,
vše mu jiště projde zas a zas,
když tančí jen tak, jak on si píská,
ta naše královnička Kilias!“

„Pane vojáku, prosím, ještě z toho stolu spadnete“, pronesla mírně nasupeně číšnice k Celethovi, který nyní roztleskával bujaré hosty do rytmu jeho písně.
„Já nejsem přece žádný nešika, milá zlatá! Já bych nikdááá-“

S cuknutím se probral. Nad pískovcovým městem za zálivem se slunce chýlilo k odpočinku. Byl to pouze sen, vzpomínka. Proč zrovna tato vzpomínka? Dávná minulost útržků lepších časů. Klidnějších časů. Z onoho snu sotva třicetiletého mladíka, s širokým úsměvem na rtech a vtipnou průpovídkou na každou situaci, nahradil zahořklý tulák ve středních letech. Hedvábný šat a bezvadně prošívaný modrý plášť byl vyměněn za zasmrádlou tuniku s kapí do půlky jeho nyní zarostlého obličeje. Hebké ruce, kterým pouze výjimečně vadil na kráse nějaký mozol od strun, byly teď pokryty malými i většími jizvami a zhojenými rankami. Při pohledu na svůj odraz by své tehdejší já jen steží poznal.

Věžičky opevnění vrhaly dlouhé stíny na hladinu moře. Citadela. Kdysi symbol moci a síly lidského pokolení na kontinentu. Nyní krypta, rakev, vězení zbylých trosek armádní garnitury. Celeth si ten den úpadku vryl moc dobře do paměti:
Stál tam dole u mostu přes severní kanál, schovaný s ostatními „čumily“ v davu, když vedli konzula na jeho poslední vyvýšené místo v podobě narychlo sbitého popraviště před branou Citadely. Před branou, za kterou už nikdy nevkročil. Tehdy poprvné v životě pocítil opravdový, svíjivý pocit strachu, neznáma a nebezpečí. A než dopadla poslední rána sekery na poslední hlavu Gardisty na špalku, spadla i jeho zdobená loutna do vod kanálu a s ní i celá osobnost zpěváka a muzikanta Celetha, postracha všech hostin, bálu a taškařic.

Představa, že by nyní radostně zpíval podnapilý v některém z vyhlášených podniků byla ta tam. V záhybech oblečení kolemjdoucích byl nyní schopen vidět pouze skryté dýky, snažící se chopit své příležitosti poté, co byla tvrdá ruka modroplášťové krutovlády donucena povolit sevření nad hrdlem Perly jihu. A Celeth neměl zájem stát se přímým účastníkem vendety některého z mnoha pomstychtivých. Tak nyní žil, či spíše přežíval, v ústraní, na pokraji společnosti. V letním žáru příjemně chladivé zdi Citadely vystřídal slaný vzduch přístavních uliček, který však poskytoval mnohá zákoutí pro ty, kteří chtěli být světem zapomenuti. Inu, chtěli. Celeth samozřejmě nechtěl, ale co jiného mu zbývalo? Byť pár členů Gardy, jako Sukničkář či Rolnička, z té patálie vyvázlo celých, tak se Celethovi krajně příčilo pomyšlení, že by ho mohl třeba potkat stejný osud jako důstojníka Růžového – tedy ztratit pár kamenů na váze a přibližně hlavu na výšce.

Poslední paprsky rudého slunce zmizely za horizontem. Zoufalý výkřik nějakého nebožáka v okolí, který se zřejmě pokoušel o totéž (byť dle pronikavého výkonu jeho hlasivek neúspěšně), značil, že je čas vyrazit. Narychlo naposledy projel brusným kamenem čepel kopí, než se jako již po tisícáté spustil do bludiště trosek starého města. Byl si jistý, že zde ještě neobjevil úplně vše cenné, co se objevit dá.


Pozn.: pro lepší čitelnost a hezčí vzezření stránek jsem uploadl příběh v pdf formátu: https://pxl.to/Sit_z_hedvabi_a_stinu
Pdf se bude automaticky aktualizovat postupně s dalšími přidanými kapitolami. Pro zvědavé tam je úvod další kapitoly již nahrán :]