Jako ve snech

[Gathir]

Zkusíme teď něco jiného, platí?
Rozhodl jsem se rozjet něco jako parodii na gamebook. Kritika vítána.
Pokud nevíte, o co jde… během čtení vám to dojde.
Příběh se odehrává na ostrůvku u země zvané Rilya Elen, kde se moji (naši) dva hrdinové, Gathir a Sylandra, budou snažit (mimo jiných věcí) přežít.
Příběh bude vyprávěn z pohledu Gathira, kterého sny a našeptávání jeho paní dovedly téměř k šílenství. Protože se většinou jednalo o popis místa, velmi podobného tomuto ostrovu, rozhodl se vydat na cestu. Příběh bude začínat těsně po tom, co Sylandra oba teleportovala na určené místo.

Gathir
Surový elfský válečník, který se v boji spoléhá hlavně na svůj vztek a bezhlavou likvidaci nepřátel. Jeho schopnost transu, ve které na chvíli ignoruje zranění i bolest, mu dokáže vyhrát zdánlivě prohrané boje proti přesile, nebo ho naopak zbytečně zranit či dokonce zabít.
Gathir není typický bojovník z příběhů, zranění mu dokonce působí problémy a můžou přivodit i úmrtí.

Sylandra
Ani mág, ani nekromant. Čarodějnice s legendární silou, která je však vykoupena obrovskou cenou. Nestárnoucí dívka se slabostí pro šaty a šperky, která se v souboji spoléhá pouze na kouzla, dýku a své jedy.
Mohlo by se zdát, že odpovědí na každou problematickou situaci je kouzlo od Sylandry, avšak díky náročnosti těchto kouzel jich zvládne opravdu jen pár.

Rozhodl jsem se úplně vynechat lektvary, krom jedů a možná protijedů. Nechci aby se libovolně vážná zranění, stejně jako ve hře, řešily chlastáním obnov/očist/GHček (popřípadě pro zpestření chuti nezrankem nebo ocelkou).
Dá se čekat, že někomu ani jeden z hrdinů nepřijde sympatický dost na to, aby se vžili do jejich situace, ale říkejte tomu třeba RP, hm?

Nevím, jak to bude bavit mě nebo kohokoliv jiného, považujme to za zkoušku…
EDIT: Ofc, pokračování bude založeno na jakémsi hlasování...

______________________________________________________________________________________________
HP: 85 Mana: 80

Společně jste se objevili na lesní cestě, obetkané starými, mrtvými stromy. Pevně rozhodnut zjistit, co mají tvé sny společného s tímto místem, se rozhodneš nezdržovat a ihned vyrážíš vpřed. Mladá čarodějnice mlčky pochoduje po tvém boku a podezíravě si měří okolí – tak podezíravě, až se jí rozhodneš zeptat.
„Copak ty to neslyšíš?“ odpověděla udiveně Sylandra. Naznačuješ jí, aby zastavila a sám zůstáváš stát uprostřed cesty. Teď, když nejsi zaneprázdněn vlastními myšlenkami, slyšíš tiché, chraptivé nadechování a zvuk, jako když tělo padá do spadaného listí. Jako když víc těl padá do listí. Náhle něco prolétne nejbližším keřem.
„Syl, schovej se!“ křičíš přes rameno na čarodějnici a sám se vrháš proti příchozím nemrtvým. Po chvíli ztrácíš pojem o realitě a jen se oháníš mečem, přičemž další a další neohrabaná těla padají k tvým nohám. Po chvíli příval nepřátel ustává a ty se dostáváš zpět do přítomnosti – a s hrůzou si uvědomuješ, že nikde kolem sebe nevidíš Sylandru.
„Syl!“ křičíš hlasitě, zatímco se bezradně ohlížíš.
„Nečekala jsem, že budou tady. Ale zase jsme celkem blízko pevniny…“ mluví tiše čarodějka, zatímco vystupuje zpoza stromů a oprašuje si šaty. S jistou dávkou úlevy se usměješ a naznačíš jí, aby tě následovala.
Daleko opatrněji postupuješ vpřed a prohlížíš si mrtvou krajinu. Prokletá země. Poměrně rychle se stmívá a ty začínáš uvažovat, že by byl dobrý nápad se utábořit. Konec konců – jsi uprostřed země mrtvých a cestovat v noci je zatraceně nebezpečné. Sylandra však nejeví známky touhy zastavit a energicky rázuje dál, takže zatínáš zuby a mlčky jí následuješ. Po hodině cesty, při které ses stal téměř paranoidním si všímáš, že se mezi korunami stromů rýsuje silueta nějakého hradu či pevnosti. Dokonce i přes tmu je vidět, že je pevnost značně poničená – ten kdo ji obýval je buď mrtvý, nebo živý jinak, než by si přál.
Uprostřed úvah doháníš Sylandru, nyní nervózně postávající uprostřed mýtiny.
„Něco nás sleduje. Něco velkého. Ve tmě se lesknou oči,“ šeptá horečně dívka. Přikyvuješ, stoupáte si k sobě zády a mlčky se snažíte zrakem prohlédnout tmu. Přes všechnu svoji snahu však nic nevidíš. Po chvíli se otáčíš k dívce a naznačuješ jí, aby pokračovala po cestě, osvětlené měsícem.
Sotva však opouštíte mýtinu, je za vámi slyšet prudký pohyb doprovázený zvuky připomínajícími lámání stromů.
„Dělej, poběž!“ křičíš na dívku v šatech a sám jí jdeš příkladem. Po pár minutách zběsilého úprku se vám zdá, že zvuky za vámi slábnou – dorazili jste však na rozcestí. Cesta doprava patrně vede k pevnosti, protože po pár krocích prudce stoupá a napravo od vás je mezi stromy vidět silueta hradeb. Cesta doleva je lemována pavučinami a mírně klesá, dole mezi stromy je vidět světlo, snad oheň.
Pevnost by byla dobrým útočištěm, dalo by se v ní schovat na noc a snad by se dala i snadno bránit. Co však takovou poničenou pevnost může obývat? Není to jen past? Neznamenalo by to jen dalšího nepřítele?

Oheň by mohl znamenat další živé, tedy pomoc a podle nepsaného zákona si v divočině téhle země ti s pulsem pomáhají. Mohl by být však také planou nadějí a živí nejsou vždy milí k někomu v kostěné zbroji s podivnou holkou v patách. Pak jsou tu ty pavučiny…

Bojovat s neznámým se tady nevyplácí, ne ve tmě. Přímý střet se může rovnat sebevraždě a podle zvuků je pronásledovatel něco hodně, hodně velkého. Ale co jiného jsi, když ne bojovník? A máš u sebe čarodějnici, o jejíž moci se vypráví legendy a zpívají písně. Třeba by vás jedno takové kouzlo zbavilo pronásledovatele. Je ale moudré Sylandru takhle brzy vysílit? Jste teprve na začátku…

Musíš se rozhodnout rychle, pronásledovatel se přibližuje.

Co zvolíš?
a) Útěk do pevnosti.
b) Průzkum místa s ohněm.
c) Pokus o obranu na místě.

Volby mi zatím posílejte do SZ, dokud nepřijdu na něco lepšího.

[Gathir]

HP: 85 Mana: 80
________________________
V poslední chvíli se rozhoduješ a prudce se vrháš na cestu vedoucí nahoru k pevnosti. Na okamžik se ohlížíš a s úlevou si všímáš, že se obrovský stín stále více vzdaluje. Po malé chvíli zoufalého běhu narážíš na úpatí hradby a náhle si uvědomuješ, že už neslyšíš zvuky, které vydával pronásledovatel. Ani sípavý dech dívky, který tě provázel po celou dobu vašeho útěku.
„Syl!“ odhodláš se zakřičet do tmy.
„Jsem tady, zvládám to, všechno v pohodě,“ ozývá ze se tmy udýchaný hlas čarodějky, která se o tebe ihned po shledání znaveně opírá. „Nevím kde ta věc je, ale už… to neslyším,“ šeptá dál.
Tebe už teď zaměstnávají jiné problémy. Věnuješ znepokojený pohled hradbám a s tichým povzdechem se odvracíš. Šplhání nepřichází v úvahu – ta zeď je prostě moc vysoká a v moc dobrém stavu. Netrpělivě táhneš uřícenou čarodějku za ruku podél hradeb, dokud neobjevuješ masivní železnou bránu. Samozřejmě neporušenou. Už se chystáš odejít, když tvůj pohled sklouzne na čarodějnici.
„Sylandro, nemůžeš… nás prostě jen přenést dovnitř? Víš, tak jako sem.“
Po minutě trapného ticha k tobě černovláska otáčí obličej, na kterém se objevuje shovívavý úsměv.
„Není to zas tak snadné, víš. Na to kouzlo potřebuju čas, jestli sis nevšiml. Čas, který zrovna teď rozhodně nemáme,“ vysvětluje trpělivě. „Můžu tu trapnou bránu vylomit, ale pak už se dovnitř dostane… no, víš, všechno. Nejen my,“ dodává po chvíli, když vidí tvůj výraz.
„Do háje, tak k čemu tě tady mám?“ ptáš se jízlivě čarodějky, ale hned svých slov lituješ. Sylandra se uraženě otáčí a s rychlostí, jakou bys unavené dívce nepřisuzoval, mizí ve tmě.
„Syl! Nebuď jak malá, tohle není výlet a navíc...“
Zbytek tvých slov zaniká v ohlušující explozi a rachotu padajícího kamení. Další, co vidíš je Sylandra přicházející k tobě s výrazem dítěte, které jde otci ukázat vlastnoručně namalovaný obrázek.
Je vůbec správné, aby měla takovou moc? šeptáš tiše, když přelézáš trosky něčeho, co ještě před chvílí bylo severní hradbou. Pomalu postupujete přes poměrně velké nádvoří a ty s obavami hledíš na zdánlivě neobydlenou pevnost. Stále si dokola se ti v hlavě usazuje myšlenka, že váš z úzkých střílen a nízkých, temných oken někdo sleduje. Nebo něco.
Už téměř bereš za kliku obrovských, dřevěných dveří, když tě čarodějnice odstrkuje s veselým smíchem a s předstíranou vážností na dveře klepe.
Nečekáte reakci, a tak vám oběma tuhne krev v žilách při hlasitém zabušení, které se ozývá zevnitř. Navíc slyšíš tiché chrčení a při pohledu na trosky hradby prudce tasíš meč.
Čarodějka má však jiné plány a očividně nervózní z toho, že nemá situaci pod kontrolou, kouzlem prudce rozráží dveře. Připravuješ se na střet, ale místo toho se před vámi objevuje potemnělá, a hlavně prázdná vstupní hala. Společně spěcháte dovnitř a zaboucháváte za sebou dveře, které okamžitě zevnitř zamykáš.
„Odemknuté dveře, klíč zevnitř v zámku… Tohle je past, Gathire,“ šeptá naléhavě čarodějka.
Krom dveří za vámi (do kterých už touhle dobou buší dav nemrtvých) jsou tu ještě další dvoje - na západní a východní zdi. Všímáš si, že v usazeném prachu na zemi je vidět mnoho poměrně čerstvých stop.
Netrvá dlouho, než se vstupní dveře začínají otřásat v pantech. Vytahuješ proto lucernu a a mlčky paprskem světla přejíždíš stěny, když si všímáš poměrně velkého otvoru v západních dveřích.
Bylo to oko? problesklo ti hlavou, když vidíš něco hodně podobného odlesku světla od oční bulvy. Plynule přejíždíš paprskem světla na zeď a pak lucernu prudce otáčíš zpět ke dveřím. Teď už není pochyb – někdo vás z potemnělého otvoru ve dveřích skutečně sleduje.
Údery do dveří za vámi neustávají, a tak začínáš zvažovat své možnosti. Ven nemůžeš – nevíš kolik jich tam je, a pokud je na tomhle ostrově něco, co by tě mohlo zajímat, tak to bude právě tady.

Můžeš přikázat čarodějnici, aby dveře vyhodila do vzduchu – pokud možno i s tím, co je za nimi. Snadné řešení. Co když má ale tvor jen strach a ty na něj zbytečně zaútočíš? Dalšího nepřítele určitě nepotřebuješ.

Nejsnazší by bylo prostě promluvit – možná by ti tvor pomohl s prozkoumáváním hradu. Jaký druh přátel se dá ale čekat na místě, jako je tohle?

Pak jsou tu ještě další dveře. Příčí se ti pořád jen utíkat, ale někdy je to prostě nejlepší volba. Nerad bys ale té věci dal příležitost k útoku a navíc tě znepokojuje, že bys měl pobíhat po hradě sledován… ani nevíš čím.

Co zvolíš?

a) Nechat čarodějku tuhle situaci zvládnout – ten tvor musí zemřít.
b) Pokusit se s tvorem promluvit.
c) Útěk.

Hlasování!

[Gathir]

HP: 60 Mana: 80
________________________
Naznačuješ čarodějce, aby se schovala za tebe a sám postupuješ o krok vpřed.
„Nehledáme nepřátele, neublížíme vám, jen se chc-“
Dál se nedostáváš. Z otvoru ve dveřích vylétá šíp, který proniká zbrojí a zarývá se hluboko do tvého těla v oblasti ramene. Z šoku tě vytrhává až další šíp, který tě neomylně zasahuje do téměř stejného místa.
V prudkém návalu vzteku překonáváš vzdálenost mezi tebou a dveřmi, které se v příštím okamžiku rozlétají a v nich stojí drobná elfka s bílými vlasy.
Nestačíš se ani divit.
Podcenila tvoji rychlost, protože drtivý úder pěstí do čelisti ji odrazuje od dalšího výstřelu. Napřahuješ se mečem ke smrtícímu úderu, ale tvůj protivník se několika úskoky dostává mimo tvůj dosah.
„Máš sice brutální sílu, ale postrádáš rychlost,“ zní posměšný hlas elfky místností, zatímco otevírá další dveře a mizí v nich.
„Tvé nohy jsou stejně pomalé jako tvá hlava,“ zní ještě výsměšně ze tmy.
Ignoruješ varovný křik Sylandry a bez rozmýšlení se prudce se řítíš za ní. Nevnímáš ani kam běžíš, míjíš několik potemnělých místností a nenáviděný závoj bílých vlasů se před tebou stále vzdaluje. Už se téměř přemlouváš k návratu, když si všímáš, že se náhle otáčí a připravuje se ke střelbě – snad narazila na slepou uličku. Zalehnutím se vyhýbáš šípu a pak už následuje jen nutný náraz – jako když lavina vzteku naráží na sotva postřehnutelnou překážku. V tomhle stavu neexistuje žádná disciplína, křehké elfce prudce rveš vlasy z hlavy a surově ji biješ jílcem meče do obličeje.
Byla pyšná na svoji rychlost, problesklo ti hlavou.
Místo dalších úderů ji posíláš k zemi a chvíli s uspokojením pozoruješ, jak se kroutí na kamenné podlaze, tiskne si dlaně k zakrvácenému obličeji a plive krev. Náhle se prudce napřahuješ a necháváš ostří meče dopadnout do středu stehna její levé nohy.
Kost zapraskala a chodba se naplnila hlasitým ženským křikem. Pomalu následuješ svého protivníka, který se v zoufalé snaze uniknout plazí od tebe a zanechává za sebou temně rudou stopu.
„Na volném prostranství… bys byl na mém místě ty,“ chraptí elfka nezřetelně.
Její slova fungují dokonale.
V prudkém návalu vzteku odděluješ od jejího těla i obě paže a doprovázen nezřetelnými chraptivými vzlyky jí noříš palce obou rukou hluboko do očních důlků.
Ještě pár chvil postáváš u bezvládného těla, než se ti konečně vrací smysly. Rány začínají bolestivě pálit a podepisuje se na tobě i ztráta krve, potřebuješ pomoc.
Z malátnosti tě náhle vytrhuje podivný zvuk, při kterém ti přebíhá mráz po zádech.
Je tohle zpěv? ptáš se sám sebe, zatímco pomalu postupuješ chodbou směrem k místu, odkud se zvuk ozývá. Po chvíli narážíš na průchod do místnosti, který patrně někdo před dlouhou dobou zazdil kameny. Čas si však vybral svoji daň, a tak poměrně snadno odstraňuješ uvolněné kameny z cesty a vzniklým průchodem se soukáš dovnitř.
Zpěv téměř okamžitě utichl.
Nejistě mrkáš a rozhlížíš se po osvětlené a poměrně čisté (na rozdíl od zbytku hradu) místnosti. Všímáš si dubového stolu, na kterém je otevřená knížka s pohádkami, soudě podle vyobrazení barevného králíka na právě otevřených stránkách. Vedle perfektně ustlané postele však sedí vysušená mrtvola opřená o zeď, popsanou roztřeseným písmem prokládaným směšnými obrázky různých zvířat.
Konečně si prudce vytrháváš oba šípy z ramene a se zájmem přistupuješ blíž ke stěně, zatímco si svlékáš zbroj a ošetřuješ si krvácející rány.

Uvěznili mě tady. Nemůžu tomu uvěřit, ale udělali to. A to všechno jen proto, že jsem ho pořezala nožem, když chtěl uplatnit svoje právo první noci. Alespoň jsem se jako jediná poddaná dostala do hradu. Neumřu tady, určitě ne. Časem mě vysvobodí, chtějí mě jen vystrašit, určitě. Určitě!

Usazuješ se na zem vedle mrtvoly mladé dívky (vlastně to nevíš, ale z nějakého důvodu ti k ní sedí označení mladá dívka) a čteš poslední věty napsané těsně nad zemí.

Nechci umřít. Tohle přece nejde. Nemůžu, nesmím. Každou chvíli se ke mně někdo dostane s obrovskou porcí jídla. A vysvobodí mě, a pak mě vezme mě za mým skutečným mužem. Jsem slabá. Nemůžu ani vstát, sotva zvedám ruku abych psala. Přijďte někdo, prosím…

Zbylé myšlenky zanikají v nesmyslných větách obohacených o obrázky králíků s klobouky a lidí s nesmyslně velkými končetinami.
Pomalu si navlékáš zbroj a přemožen lítostí hledíš na mrtvou. Po chvíli vstáváš, přecházíš ke stolu a bezmyšlenkovitě listuješ knížkou, když tě najednou zaráží podivný chlad v rameni.
Nejistě se ohlížíš a nadskakuješ, když se vedle před tvou tváří objevuje průsvitný obličej dívky.
„JAK SI DOVOLUJEŠ SAHAT NA MÉ VĚCI?!“
Rozpačitě odstupuješ od stolu a visíš pohledem na duchovi mladé dívky, který na tebe nazlobeně hledí.

Teď by možná byla dobrá příležitost vyběhnout ze dveří, ale pořád nevíš, co tahle věc dokáže. Slyšel jsi různé příběhy…
Můžeš zaútočit, jistě. Ale… nevypadá to, že bys tomuhle dokázal ublížit zbraněmi. Navíc jsi už teď zraněný. Čarodějnice by si snad rady věděla, ale zrovna ji u sebe nemáš.

Tvé úvahy přerušuje duch dívky, který ukazuje ke knížce a zlostně se na tebe mračí.
„Přečti mi tu o králíkovi,“ přikazuje ti stroze.

Musíš se smát sám sobě. Tak teď budeš číst příběhy mrtvé holce, zatímco tě Sylandra hledá po pravděpodobně obydleném hradě? Na druhou stranu, možná by bylo lepší zůstat na místě a prostě to přečíst, třeba tě potom nechá jít. Třeba ti dokonce pomůže…

Co zvolíš?
a) Útěk.
b) Pokus o útok.
c) Čtení pohádky.

Hlasování!