Kmen

[Klarka]

Další láhev přistála na podlaze. Čtveřice barbarů nad jídlem debatovala u jednoho stolu. Množství lahví okolo nich nasvědčovalo tomu , že tak sedí už hodně dlouho.
Jejich řeči o budoucnosti překřikovalo dítě běhající kolem nich se zbraní v ruce. „Včera sem zabil velká slepice, dneska velká pavouk?“ Začal mlátit zbraní o štít a nadšeně obracel pohled z otce na matku.
„Muset ty vydržet Barak, za chvíle.“ Chlapec kupodivu poslechl a přesunul se k druhé barbarce, která dnes byla ve středu jeho zájmu.
To že Inet stárla a nestačila na všechno jim už bylo jasné. Sama jim to řekla, pro ně to však znamenalo nejistotu. Imer potřeboval vůdce a svůj cíl.
„Mrogroth to tak chtít, Začít my na tom pracovat a spojit náš člověk v jedna řádná kmen.“ Cinknutí lahví jen potvrdilo souhlas. Bylo rozhodnuto.
„A co bejt pak?“ Ozval se dědek.
Bez rozmýšlení ukázala na manžela. „On bejt Nakrul a pak se uvidět.“
„A teď ten pavouk?“ Barak se radoval s nimi i když si nebyla jistá jestli všem událostem kolem sebe zrovna rozumí. Ani jeden z barbarů ho nechtěl zklamat a tak vyrazili. Předat své zkušenosti tomu nejmladšímu z nich, jako jedna rodina.

Od toho dne se scházeli častěji a častěji, až konečně sehnali potřebný obnos zlaťáků a byli tím u prvního cíle. Zároveň však na začátku nové éry.
„Bejt čas to říct ostatním a velká Mrogroth!“

[Klarka]

Lisa procitla ze snu, na celém těse se jí blyštili kapičky potu a měla zrychlený dech. Znovu ten samý sen. Byl to sen? Nemohl k ní mluvit opravdu on?
Nedalo jí to, vylezla ven z postele a vydala se do zimy, zmrzlý sníh jí křupal pod bosýma nohama, ale chlad necítila. Došla k rozbořené soše svého boha a dotkla se jí rukou pomalu přejížděla po starém kameni, z něhož socha bývala.
„Chtít ty něco po já? Nerozumím ti.“
Šamanka zahanbeně sklopila hlavu a na zemi spatřila obrovské medvědí stopy, nebyli tam když přišla. Teď už jí to bylo jasné. Ohlédla se k domu, ale návratem by jen riskovala probuzení Baraka a tím pádem i všech okolo. Světlo nepotřebovala, jasný měsíc se odrážel od všudy přítomného sněhu a ledu a tak se nechala vést ven z města až do hor. Před jednou z největších skal stopy končili. Rozběhla se k ní, ohmatávala každou skulinu i prasklinu, ale nic nenašla. Unaveně si klekla do sněhu a nevěděla co dál. Její dlouhé světlé vlasy už byli plné sněhu, který na nich zamrzal když se uvnitř skály ozvala rána, praskání kamene potom bylo ohlušující. Když rány a pohyb uvnitř hory ustal, před ní byla jen malá puklina ve tvaru runy. „Naděje tohle bejt naděje.“
Rozběhla se zpět do města, do velkého domu kde spala většina obyvatel, rozrazila dveře a bez okolků na hodinu začala hulákat. „Potřebovat rekhli! Jarloch, Krull!“ nedala si pokoj než je vystrkala z kožešin, každému dala do ruky krumpáč. „Mrogroth nás volat, tak dělat do práce!“

Neodešla z místa po celou dobu co kopali, když pak konečně byl hotov vstup do jeskyně, vydechla překvapením. „Přivýst i ostatní."

[Zoltan]

Několik týdnů zpátky
Dlouhou síní se ozývají hlasy, Roneth v čele stolu pokračuje v monologu.
“Řek sem jí, že v Imeru se nikdo nás nepohrne. Je to náš domov a znova o něj přijít už nemůžeme.”
Rozhlédl se po přísedících, kteří souhlasně “Grumnuli” a několikrát se ozvalo Mrogrothovo jméno v hysterickém křiku.
Roneth se zazubil. “Dejte dohromady jídlo, sekery a kladiva.. jo a hlavně kořalku, hodně kořalky. My s Lisou se postaráma o badabum.”
Po ukončení porady a ujasnění plánu s Lisou připravoval doma vše co by mohlo dobře bouchnout, mimo kořalky, hlavně ne kořalku.

Nyní
Několik týdnů po schůzy, kdy byl celou dobu klid, vylezl Roneth z Imerské hospody už v poměrně podnapilém stavu a oklepal se. Nevěnoval tomu pozornost a šel ulevit svému měchýři za nejbližší bránu. Po vyměšování ze sebe oklepal nános sněhu, to už jeho opilé mysli začlo být podezřelé. Sníh byl v Imeru normální, ale jen málokdy ho padalo tolik. I přes kořalkový opar mu začlo v hlavě šrotovat. “Vždyt sem šel do hospody hned ráno, nebyl sem tam tak dlouho, aby bylo už takový šero.” Zamumlal si pro sebe. Něco bylo jinak, dokonce I on pocítil zimu a znovu se oklepal. Nakonec k němu dolehli podežřelé zvuky a tak se houpavě vydal směrem k nim. Uviděl tvory které se podobali víru, tvory, které vypadali jako bludičky, ale z místní jeskyně dobře věděl, že to rozhodně bludičky nejsou a tvory kteří vypadali jako golemové. Houpavě se vydal zpátky k bráně, párkrát se profackoval. “Není na co čekat.”

Po Imeru začali praskat ohně a několik hodin po té se ozvalo několik výbuchů.

[Klarka]

Ze setkání s postavami byla rozhozená jako dlouho ne. Zatřásla se spícím mužem. Tak vstávat. Bouchla ho do zad než konečně otevřel oči. Bejt to zlý, zjevit se tři postava, já cejtit z oni požehnání bůh jedna pro liďák, jedna pro ušák a jeden pro my a velká Mrogroth. Ta ušatá prej vidět znamení. Než aby slova opakovala zakončila větu poměrně dlouhým bla bla bla... Prej přijít velká zima do Imer, taková jako nepřežít ani my. A my mět utýct tak rychle jak to jít. Moct my ta posel říct otázka, tak já zeptat jestli to bejt vůle Mrogroth. Pláchnout jako zbabělá slepice. Ronethovi který už začal protestovat dala ruku na pusu. Nepřerušovat já! Prej už my prolejt dost krev pro Mrogroth aby bejt on náma jistej. Přenechat kus země není vzdávat se to by bejt kdyby mi nevěřit. A Mrogroth vůle bejt aby mi přežít... Zamrkala očima a na chvíli se tvářila zmateně Nemoct neposlechnout Mrogroth, a pak.. Koukla se na jejich spícího syna který ted nejspíše ze spánku zabíjel cosi obřího sekerou podle zvuků a pohybů.

Jen chvíli potom co dořekla okna i dům zabalila ledová krusta a zvenku se ozvalo skučení meluzíny.