V pasti

[Klarka]

Den 1

Bolest hlavy neustávala ani, když už byl hlas pryč. Všechny stvůry byly pobity a několik lidí prchlo. Zůstalo nás deset. Deset odvážných, hrdých, věrných, nebo možná jen hloupých… Každý z družiny měl pro rozhodnutí nesklonit se jiný důvod, následky však byly stejné.
Znaveni bojem jsme v klidném místě temné kobky přepočítali zásoby jídla a pití. Pokud bohové dají pár dní vydržíme. Elia a barbar dostali na starosti první hlídku. My ostatní jsme si našli klidný kout a pokusili se odpočinout si. Každý budeme potřebovat hodně sil. Zachumlala jsem se do pláště a snažila se utéct všudypřítomnému zápachu smrti a zlu, jímž byli stěny kobky nasáklé. Trvalo dlouho než jsem konečně na chvíli usnula.

Den 2

Konečně bylo více času na průzkum. Mladá dívka od Keltů si všimla že některé zdi jsou jiné, nové a nepřirozené. Strávili jsme hodiny marnými pokusy je byť narušit. Nářadí se polámalo, oheň jí ani neohřál a magie se o ní tříštila jak voda. Veškerá snaha byla marná a nápadů už nezbývalo mnoho.
Atan i Elia se neustále snaží o spojení s vnějším světem. Třeba by někdo mohl pomoci. Na gardistku je třeba dohlédnout, její zranění potřebuje klid a ona se k němu moc nemá. Po večerní poradě si beru hlídku u sochy, třebaže se o ní Elia zase hlásí. Ráno jí musím ránu převázat, aby se nezanítila.
Když píšu stále se nemohu zbavit pocitu, že mě někdo sleduje.

Den 3

Špatně se zde orientuji v čase, bez pomoci slunce a hvězd jej nedokážu určit. Podle střídání směn jsme tu třetí den. Ale zda je ráno nebo noc?
Barbarům dochází alkohol. Co s jejich náturou udělá jeho nedostatek po takřka nepřetržitém přísunu, lze jen hádat. Všude kolem je až neuvěřitelné ticho a klid. Jak dlouho tu vydržíme každý sám se svými myšlenkami? A dohromady? Po hlídce se mi nechce spát a tak sedím na schodech a pozoruji ostatní. Na co asi myslí?
Spojení se konečně podařilo. Ne že by to zatím k něčemu bylo, ale už o nás ví. A naděje přece umírá poslední, tak nějak to bylo ne?
Barbarovi se s malými oděrkami podařilo skolit zdivočelého medvěda co utekl jednomu z Keltů. Nic nepřišlo nazmar a kožešiny poskytnou alespoň minimální pohodlí.

Den 4

Ta mladá dívka od Keltů, teď už vím že je to Naisha mě nepřestává překvapovat. Nejen že našla odvahu přiznat jak moc na ní místo a uvěznění působí. Stále se pouští do průzkumu a pokusů. Je silnější než se zdá. Zatím co já, škoda mluvit. Sníst medvědí maso jsem se zatím nepřinutila a tolik mi chybí les. Bez zranění a námahy, přesto mě síly opouští. Kdybych se alespoň dokázala soustředit, ale myšlenky se obrací stále stejným směrem.
Zatím dál čekáme na jakékoliv zprávy...

Další zápisky…

Čas už splynul, nevím kolik dní a nocí jsme tu již strávili. Chvíli jsem bloumala s Naishou po chodbách, ale musela jsem si odpočinout. Mám hlad a pozřít medvědí maso jsem se zatím neodvážila. Ostatní o zásoby obírat nehodlám. Tentokrát usnu skoro hned, ve snu jsem na mýtině uprostřed lesa, probudí mě hlasy..

Všichni bloumáme místností u prvního portálu, ozval se gardista Thamuz i když zprávy nezní zrovna dobře. Pořád zkoušíme kouzelné formule a znovu probíhá debata o poklonění se. To je opět zamítnuto. Spojení se světem tam nahoře nám dává trochu šance, ale ani další pokusy se nedaří. Vyhledat nás magii přes krystaly také nevyšlo a portály se lámaly o zdejší magickou ochranu. Hladem jsem pomalu omdlévala, donutila jsem se opéct toho medvěda a zakousnout se. Hned první sousto jsem málem vrhla zpět. Zachránila mě Elia, která se rozdělila o to co měla.
Jakoby toho nebylo málo z malé místnosti na zpracování těl vylezla… Ani se nedá napsat stvůra. Spojená kupa masa s propůjčenými motorickými schopnostmi. Kusy těl odolné takřka proti všemu, jak zabít mrtvé? Stálo mnoho sil monstrum zdolat. Všechny nápady byli vyčerpány. Nezbývalo než požádat o pomoc Říši. Kupodivu správné heslo znali. Nebyl čas přemýšlet zda to je znalostí jazyka, nebo jsou důvody jiné. Byli jsme venku!
Hned jak jsem se dala do pořádku, přichystala jsem dary a vydala se na Nistřin ostrov. Za ten týden sem jí volala a prosila hodně krát, kdo ví zda slyšela. Ještě před modlitbou mě vyrušily kroky. A tak jsme tam klečely vedle se, dvě elfky zpovídající se ze svých hříchů..

[Zoltan]

Zbylo jich deset, když se rozhlédl po těch kdo nepoklekli rychle si spočítal, že k pití toho mít moc nebudou. Roneth se přihlásil hned k první hlídce u jednoho z pentagramů, věděl, že toho v tomhle zpropadeným hradě moc nenaspí. Procházel špinavými chodbami směrem k pentagramu skrz který se na tohle odporný místo dostali. Všude byl cítit pach krve a smrti. Když došel k pentagramu, porozhlédl se po místnosti došel k jednomu ze stolů opřel se o něj zády a sesunul se na zem. Hlídka začala, nedalo se čekat, že se ještě v tu noc něco stane, nebo snad ano?

První kdo ho vystřídal na hlídce byl z řad Keltů ani tak nešel spát. Procházel jednotlivé chodby a místnosti a snažil se najít cokoliv co by jim mohlo pomoct.. bezvýsledně. Během noci i dne několikrát zamhouřil oči na pár minut, ale nedovolil si odpočívat moc dlouho.

Druhý den, nebo noc, těžko říct, v těch chodbách bylo těžké určit kolik uběhlo času a zda venku vylezlo slunce a nebo jestli už stihlo zajít. Mohli tam být pár dní nebo jen pár hodin. Nicméně po několika hodinách strávených v hradě, se pokusily dostat do uzavřených místností, které odhadovali, že jsou za některými ze zdí. Mlátily, kopali, kouzlily, ale všechny pokusy byli marné. Nakonec se Roneth opět ujal hlídky u prvního pentagramu a zbytek, se kterými se pokoušel něco vymyslet, nechal za zády. Zaujal své již dříve vybrané místo za jedním ze stolů, vytáhl z brašny zbytek kořalky a lahev jedním lokem dopil. Zamračeně se podíval na prázdnou láhev, a mrštil jí proti zdi. "Tohle bude dlouhý." Protáhl se, uvelebil se a čekal, jeho pohled sjel na dva vytetované kruhy okolo jeho předloktí. "Aspoň, že tentokrát s náma nešla."