Večerní poezie

[Bard]

Turnaj v Biatlonu
Zemí se ozývá trubačů zvuk,
mrazivá zimní noc, všude je tma,
u Kláštera slunce tvoří se shluk,
hladově zavyla divoká šelma.

Král, Gardista i prostý lid,
poměří sílu a přesnost samostříly,
do svého pohybu dodej si klid,
zvířeti svému dodej dost síly.

Už je to tady první jdou na trať,
přesnost a rychlost bude Ti třeba,
v hlubokém lese hlavně se neztrať,
okolo skály vezmi to zleva.

Poslední závodník mizí mi v dáli,
čekáme na příjezd krátí se čas,
pochodně u cíle divoce plály,
kdo asi získá všechen věhlas?

Leaird

[Bard]

Věnováno dobré duši z Lewanu

Město v hlouby lesa schované,
mramorové zdi na každém kroku,
překrásné sochy elfů vytesané,
stojí tu svým přátelům po boku.

Lewan, tak to město nazývano jest,
zde poklidně žijí elfové vznešení,
snad si to jméno nebudete plést,
pro oko každého je to jistě potěšení.

Ve středu města jeden řemeslník bdí,
a každému rád svou pomoc poskytne,
možná vám nabídne i trochu pití,
když uvidí, že je to nezbytné.

Svaly tvrdou dřinou vypracovány má,
unavené oči celodenní dřinou,
úsměvy na všechny strany však rozdává,
slavná Menel Sanga je mu rodinou.

Leaird

[Bard]

Poblitý Herold

Klidná noc, mohlo by se snad zdát,
není to pravda co Vám budu povídat,
každý by řekl, že už je čas jít spát,
Lewanem začal hluk se ozývat.

Řehtání koní a povyk slepic,
Král Elfů a jeho bard v palácí sedí,
dveře se rozletí a ozve se hic
opilá dvojice do paláce vletí.

"Noc teprv začala budeme chlastat,"
mladá žena od dveří zahuláká,
"Babice dokáže pár chlapů zastat!"
flaštičkou kořalky divoce máchá.

Bard bouchne do struny a začne hrát,
z úst se mu ozývá písnička veselá,
do paláce vpadne zlatý kolohnát,
babice ke dveřím opile zamžourá.

Nosánek nahoře a pohled přísný,
Heroldská šerpa ho na hrudi zdobila,
opilá barbarka sune se síní,
ta bába Herolda snad celého poblila!

Leaird

[Bard]

Proč?
Proč lidé jsou šťastní a proč jsou smutní,
v posledních dnech nedá mi moc dobře spát,
Proč některé slzy padnou bez povšimnutí,
já chtěl bych Vám umět dobrou radu dát.

Proč některým stačí mít zlato a šperky,
a někomu stačí jen vlídné slovo dát.
Proč muž si neváží své krásné partnerky,
a nechává lásku postupně odvát.

Proč potkávám často smutné ženské oči,
než upřímný úsměv na tvářích jim hrát.
Proč lidé se životem leckdy plahočí,
a je jen pár věcí co může je hřát.

Proč na večer píšu tak upřímná slova,
snad abych ulehčil myšlenkám svým.
Proč myslím na to stále a dokola,
doufám že na hlavu nechuravím.

[Bard]

Povzdech

Tak, jako Slunce ozáří nový den čistotou,
a vystřídá měsíc z jeho noční služby,
tak já bych chtěl zářit upřímnou jistotou,
umět tak naplnit všechny její tužby.

Život nový to je přenádherný dar,
nepřišel, ale v moc vhodnou chvíli,
svůj život bych za tu možnost dal,
kdybychom svůj život do jednoho slili.

Proč si s námi osud stále pohrává,
a proč nejsou věci tak jak bychom chtěli,
každý člověk jednou za čas prohrává,
bez toho bychom nudný život měli.

Není čas na smutky, na nerozvážné činy,
já půjdou trnitou cestou pořád dál,
i když uvězněn ve středu pavučiny,
a jednou si řeknu "Ten život za to stál".

[Bard]

Bolest

Temnotou prostupuje záře měsíce,
noční ticho protíná zvuk strun,
budoucnost, té se bojí bard nejvíce,
noci a moři předvádí svůj um.

Poslední dny jsou jako v oparu,
život bez duše a bloudění bez cíle,
obličej ponurý, plný jen nezdaru,
myšlekami stále jen u té jedné chvíle.

Osud mi nepřeje, hrozně to bolí,
ubíhání dnů už skoro nevnímám,
písky času jednou mne zhojí,
chtěl sem svou múzu, tak teď jí mám.