Prokletý muž

[Alex]

Muž s ledově modrýma očima se díval do tmy pokoje, ve kterém ležel. Tím pokojem se linula sladká vůně vzácné luční květiny, kterou lehce přebíjel zápach rozlitého červeného vína. On měl ovšem v hlavě jen onu sladkou vůni. Ležel na velké a velice pohodlné posteli, přikrytý byl příjemnou hedvábnou přikrývkou. A nejen jí. Na jeho levém rameni, které mu už lehce mravenčilo, měla položenou hlavu krásná dívka. To ona měla na svědomí onu vůni šířící se pokojem.

Zahleděnému muži se v hlavě promítal celý jeho život. Promítal si hlavně všechna svá životní zklamání. Od okamžiku, kdy opustil své majetnické a intrikánské rodiče s celým jejich velkým panstvím. Odešel od nich, protože nechtěl být jako oni, nechtěl se stát tím intrikářem, který je schopen pro peníze a moc zradit i svého bratra - marně však, jeho původ ho nakonec dohnal. Což už delší dobu věděl. Dalším jeho velkým nebo spíš největším zklamáním, jež mu udělalo pořádně velkou jizvu na srdci, a které z něj udělalo člověka, jakým je dosud, byl okamžik, kdy ho opustila jeho první životní láska i s jeho dítětem. V ten okamžik se mu rozplynul jeho tenkrát jediný životní cíl - zestárnout se svou ženou, obklopen svými milovanými dětmi, vnoučaty…

Když ho, jakožto Praetoriána spolu s ostatními, o rok později proklel Athon, bůh lidí, nebyl to okamžik, kdy se stal prokletým. Prokletým už byl. Spolu s jeho prokletím se změnil i jeho životní cíl. Ten byl zároveň i jeho největším strachem. Neměl strach ze smrti, měl strach ze smrti v zapomnění, bez uznání, bez vlivu na své město, které doposud tak miloval. Když dokončil onu rekapitulaci svého života a došel zpět do současnosti, jakoby prozřel. Uvědomil si, že oba dva jeho životní cíle byly vždy sobecké, vždy myslel hlavně na své dobro. Také si uvědomil, kdo za jeho prozřením stojí, kvůli komu se zrodil jeho nynější a poslední životní cíl. Pomalu otočil hlavu a svůj pohled z prázdna zaměřil právě na onu dívku. Přičichl k jejím vlasům, které následně obdaroval láskyplným a dlouhým přitisknutím svých rtů, potom zavřel oči a konečně usnul.

[Alex]

...Prokletý muž seděl v místnosti menšího omítnutého domu. Seděl na dřevěné židli u stolu s výhledem do vedlejší místnosti, která byla oddělena pouze tenkou příčkou s obloukem. Byl by si té místnosti ani nevšiml, ale zaujal ho nepořádek, který tam byl. Dětský nepořádek.
Naproti němu seděla dokonale krásná blondýnka, která ho sváděla každým jejím pohledem, každým jejím gestem, pohybem… Nebyl tam však proto, aby se nechal svést. Potřeboval od ní jistou pomoc. Takovou, se kterou mohl přijít jedině za ní a s jistotou, že ho v tom nenechá. A zůstane diskrétní.

Čím víc se ji svěřoval se svým problémem, tím víc ho sváděla. Po chvíli už seděla na okraji stolu těsně před ním. On jen seděl a s kamennou tváři na ni hleděl. Alespoň na venek to tak vypadalo. V jeho mysli ji ovšem svlékl hned, co před něj dosedla. Vášnivě z ní strhal krátkou hedvábnou košili. Neméně vášnivě ji svlékl kalhotky. Nechal jí akorát krátkou koženou sukni. Hrubě ji opřel o stůl ňadry k desce stolu, div její půvabnou tvářičku neobtiskl na ubrus. Násilím, i když se sama vůbec nebránila, jí roztáhl dlouhé nožky víc od sebe a sukni jí vyhrnul nad pas. Na moment se sklonil k jejímu dokonalému pozadí. Jednu půlku obdaroval obtiskem svých zubů, tu druhou obtiskem dlaně…. Rychle trhnul svým opaskem u kalhot, které pak nechal jen volně spadnout ke kotníkům. Rukou, kterou jí předtím obtiskl na zadeček, chytil blonďaté zvlněné vlasy a současně s rychlým vniknutím do jejího lůna za ně zatáhl, až se celá prohnula.

Po pár hrubších přírazech se celá jeho představa rozplynula. Bylo to přesně v okamžiku, kdy mu doopravdy sklouzla ze stolu do klína a chytila ho kolem krku. Možná by jí býval udělal vše, na co zrovna myslel. On se ovšem v tu chvíli vzpamatoval, odstrčil ji a odešel...

[Alex]

Zhruba o tři měsíce dříve....

S nepřítomným výrazem se potácel pískovcovým městem. Byl jako přízrak zbavený duše. Vypadal, jakoby vůbec nevěděl kde je a kam jde, ale věděl. Šel rovnou do své pracovny nad bankou. Když vstoupil do místnosti banky, ihned ho vlídně, tak jako pokaždé, uvítal bankéř. ,,Hezké Vánoce, pane Maxweli.’' On ovšem na bankéře ani nemrknul a jen ze sebe rozhořčeně vyhrkl: ,,Dej mi pokoj!’' Na Lionela přitom nebyl nikdy protivný, vždy se s ním rád bavil. Měl ho v oblibě, cenil si ho za jeho loajálnost. Vyšel schody, rozrazil vrátka a zamířil rovnou ke své barové skříni. Vzal džbán té nejhnusnější a nejsilnější Inetiny kořalky a sklenici. V momentě, kdy usedl na židli a chtěl si nalít, se po sklenici prudce ohnal až odletěla na protější zeď o kterou se rozbila. Poté sáhl stejně agresivně po džbánu. Už to vypadalo, že poputuje za sklenicí, ale zavčas se uklidnil. Spíš si uvědomil, že rozbitý by mu neudělal takovou službu, tak jej jen prvně uchopil a zplna hrdla se napil. A znovu. A znovu. Byl psychicky na dně. Podobně jako tenkrát, když mu utekla jeho žena i s dítětem. Pil, dokud neodpadl.

Jeho psychický stav se nezlepšil ani na druhý den, když se probral. Byl sice trochu více při smyslech, ale o to to bylo horší. Mohl o všem více přemýšlet. Odlepil se od stolu, na kterém usnul, vstal ze židle a zapotácel se znovu směrem k baru. Když byl u baru, znovu se rozčílil a zaklel - ,,Do hajzlu - ku*va!” Jednak z důvodu, že tam neměl už více onoho tvrdého alkoholu. A taky kvůli pohledu z okna, který z toho místa měl. Venku, na náměstí, se tyčil vánoční stromek a pod ním ta sousta dárků. Nikdy by se nad tím ani nepozastavil. Vánoce neslavil, ignoroval je. Letos je ale oslavit chtěl. Dokonce někoho poprvé sám obdaroval - zbytečně. Tohle vše se mu vybavilo při pohledu na ten strom. Po dalším zakletí se z té myšlenky otřepal a s pohrdavým úšklebkem odešel z kanceláře hledat další chlast. Po cestě ven z budovy ho akorát nepatrně zdržel znovu Lionel - ,,Pane starosto,..’’. Načež bankéře odevzdaně klidně ulmčel mávnutím ruky a slovy ,,Už ne na dlouho..’' A odešel vstříc městu.

Prokletý muž nakonec skončil ve svém pokoji v citadele, kde seděl na posteli, zády opřený o zeď. Hlava mu třeštila, chtělo se mu zvracet, ale on stále popíjel z láhve nějaký hnusný destilát. Ať ale popíjel, jak chtěl, už na něj alkohol příliš nepůsobil. Alespoň ne v tu chvíli. Hlavou se mu střídavě honily myšlenky na ty pěkné chvíle s ní, myšlenky na jeho dosavadní život na Andarii i na smrt. Na smrt myslel v souvislosti s návratem “domů”, což by pro něj pocitově znamenalo totéž. I když momentálně by si nepohoršil. Když se ze svých myšlenkových pochodů znovu vzpamatoval, položil láhev na komodu vedle sebe, zvedl se z postele a usedl za svůj písařský stůl. Uchopil brk a začal psát na úhledně střižený kus pergamenu, který tam měl vždy předem připravený. ,,Vážený Kapitáne Coltaine, z osobních důvodů rezignuji ze své funkce starosty města Thyris.’’ Když to dopsal, svitek sroloval, nakapal na něj vosk z rudé svíce, obtiskl svou okrasnou pečeť a hned po uschnutí vosku jej založil do brašny. Poté nachystal svitek další a znovu začal psát. ,,Drahá ***, nebudu ti nadále komplikovat život a odjedu dostatečně daleko.’’ Po dopsání první věty jen nesouhlsně zavrtěl hlavou a nechal téměř celý ten svitek shořet nad svíci. Znovu se zvedl a odešel…

[Alex]

Zahalen do tmavě šedé róby a stejně barevné kápě, kterou měl staženou až k nosu, znovu po delší době projížděl pískovcovým městem. Neohlížel se, mířil rovnou k věžím citadely, konkrétně k bráně a ke zlatavé schránce na poštu. Po posledním psaní, které mu od ní přišlo, doufal v další. Proto tam jel. Doufal a zároveň měl obavy z toho, co tam bude napsáno. Když dojel až ke schránce, krátce se rozhlédl kolem sebe a otevřel ji. Vybral všechny srolované svitky a než se začetl, ze zvyku k ním přivoněl. Jakmile dočetl celou její zprávu, na pár minut se v zamyšlení zahleděl do země. Byl plný smíšených pocitů. Těšilo ho celé to dlouhé psaní, hlavně poslední řádky, ve kterých se mu vyjádřila ze svých citů k němu. On ale stále nemohl zapomenout na ten pocit prázdna a beznaděje, který cítil ještě pár měsíců nazpět. A taky na zápach té hnusné kořalky. ,,Vzpamatuj se a napiš jí! Má to těžké - vždycky měla. Zvlášť teď, v této nelehké době.” A i když mu hlavou zněl i ten druhý, negativní hlas, stejně jí odepsal.
Odpověď na jeho dopis přišla ještě tentýž den odpoledne. Tentokrát už to nebyl sáhodlouhý dopis jako ty předchozí. Neomlouvala se, nevysvětlovala mu nic. Stálo tam jen, že se s ním chce znovu sejít na jejich obvyklém místě.

Stále stejně zahalen stál v místnosti a hleděl z okna. I když přikráčela potichu po špičkách jako myška, postřehl její příchod. Její vůně ji prozradila. ,,Maxi?” zeptala se nejistě. On se jen pomalu otočil na patě a ještě pomaleji si stáhnul kápi. V momentě, kdy si ji stáhl z hlavy a podíval se jí do očí, si hluboce oddychla. ,,Už jsem myslela, že to nejsi ty.” Opět za ním potají utekla sama a v přestrojení. ,,Pořád stejně krásná.” pomyslel si. Až na ty kruhy pod očima z probdělých a uplakaných nocí. Pomalými kroky se k ní přiblížil, aby si k ní přivoněl. Tu vůni miloval, stejně jako ji. Stále. Usadili se ke stolu a dlouze spolu promlouvali. Měli si co vysvětlovat - nebo přinejmenším ona jemu. Celé ty měsíce to v sobě dusila a doufala, že dostane příležitost mu to říci do očí. Umlčel ji až dlouhým polibkem...