Snakke med dyr

[Jeremiáš]

Prolog

Vrcholek hory Sihrub se v slunečném dni leskl skrze řídké mraky. Gigant hledící na ostatní hory jako na své malé bratry stál na stráži již několik tisíciletí. Kdysi chránil jižní země před vpádem hord skvělých válečníků Severu. Nyní však jeho úpatí z tohoto směru zalévalo pouze moře, žádná zem na stovky mil v dohledu. Pyšná masa kamene, desítky tun zmrzlého sněhu. Tam, nad hranicí bílého závoje, v teplotě padesátkrát zmrzlé vody, v dutině uzavřené ledovou krustou, se probudil…
Svaly pomalu reagovaly na příkazy z jeho mozku. Nemohl čekat zázraky po šesti set letech spánku. Trvalo to možná den, nebo alespoň jemu to tak připadalo, než se posadil. Námahou oddechoval do chladného vzduchu jeskyně obláčky páry. Tělo jeho složitý pohyb vydrželo, hůře pak dopadly jeho šaty. Zmrzlá stará kůže popraskala a visela na něm v cárech. „Dobře, teď zkusíme vstát“, udělil tělu příkaz. To, ve snaze ho vyplnit skončilo brzy zpátky na kamenné desce, která byla po staletí jeho lůžkem. Dlouhé hodiny trvalo, než rozehřál zmrzlé svaly, než opět ovládl své pohyby…

Starý otupělý meč ho již v dlaních nestudil, potily se. Jeskyní se nesly opakované údery ostří o led. K vrcholku ledové krusty, kde zůstal nezmrzlý otvor, se dostat nedokázal. Musel tedy udělat nový. Dál ve svém hrobě spočívat nehodlal. Když hrot meče konečně prorazil stěnu ledu, bylo již opět krásné ráno. Svět se těšil na jeho příchod…

Pár stříbrných mincí, dýka, křesadlo…moc toho u sebe neměl. Prohrábl prořídlý vous, který mu zůstal v chumáčích v dlaních, když se ho poprvé po probuzení dotkl. Ještě než prolezl otvorem, spočinul pohledem na kamenné desce, pak na druhé desce stojící blízko té první. „Kde je tě asi konec, bratře“, vydechl…

Trvalo hezkou chvíli, než jeho oči opět přivykly světlu, první pocity, když Slunce po tolika letech spatřil, byly bolestivé. Opatrným krokem začal svůj sestup z hory. V jeskyni za ním toho moc nezůstalo, skoro nic, až na zlatý kalich naplněný jeho zamrzlou krví…

Horský vzduch pročísl výkřik. Ne, nebyl to výkřik, bylo to zaskřehotání. Krátký zvukový signál o vysoké frekvenci, většina informace byla normálnímu uchu smrtelníka skryta. Sešel pár metrů k torzu kmene zakrslé kosodřeviny a čekal. Trvalo to až příliš dlouho, ale nakonec se dočkal. Zvláštní zkroucená parafráze letu předcházela jeho příchodu na scénu. Král hor se snesl v posledním letu svého života spolu s dvěma nohsledy na torzo kmene poblíž muže. „Trvalo ti to až příliš dlouho, příteli“, zakrákal starý orel. Muž pokrčil rameny. „Pravda, trochu jsi sešel Gawiihne“, odvětil. „Jen trochu? U Bahulova zadku, čekal jsem na tebe šest set padesát čtyři let, osmatřicet dní a zhruba třináct hodin…jak myslíš, že bych měl asi vypadat?“ odkrákal si své Gawiihn. „Tak dlouho?“ muž se prohrábl ve vousu, který po tomto pohybu ještě více prořídl. Chvíli se koukal na vrcholky okolních hor a opájel se pohledem, jen chvíli ale. Prudce se otočil k orlovi s předtím utajovaným zápalem v očích. Nemusel nic říkat. Starý orel jen pokýval hlavou, zobákem se přitom několikrát dotkl nadýchaného peří na své mohutné hrudi. „Ano, stále. Nic se nezměnilo, příteli. Dokonce se zapomíná více než dříve. Máš před sebou přetěžký úkol. Ale já už ti s ním nepomohu. Můj čas nadešel.“ Muž neodpověděl, jen naslouchal starému orlovi. „ Úkol daný mně jsem splnil a počkal na tebe. Taky tvůj lid nadále existuje, pouze již trochu jinak než dříve. Pojí nás velké přátelství, takže ti moji synové a můj rod bude nadále k dispozici. Nyní prosím“, orel přelétl pohledem okolní skály, své soukmenovce a vrátil se bystrým zrakem k muži. „Propusť mě ze služby, Russi“! Muž se pomalu přiblížil ke starému orlovi. Zvedl ruku k jeho opeřené hrudi. „Děkuji ti Gawiihne, králi hor! Nyní jsi volný“, řekl muž. Gawiihn slyšitelně oddechl, „Russi“, pokývl hlavou směrem k muži. Jeho tělo se začalo propadat do sebe. Během chvíle zbyla ze starého vládce hor jen hrst prachu, rozfoukávaná větrem. Na tváři muže rychle zamrzala slza. Nastalo ticho, které rušil pouze neustávající neunavitelný vítr. „Jsem Chiihn, nejstarší potomek krále Gawiihna. Jestli mohu doporučit, nechoďte údolím“, prolomil ho po chvíli doposud přihlížející orel, jeden ze dvou strážců starého krále hor. Russ se na něho otočil a tázavě se zahleděl. „Údolí je zamořené démony a jinou havětí, cesta po hřebenu bude bezpečnější“, pokračoval Chiihn a pohledem přitom významně poukazoval na mužovo chatrné oblečení a výbavu. „Chápu, děkuji“, řekl muž. Otočil se bokem k pahorkatině pod sebou, kterou orel označil jako „údolí“ a rázně vykročil po vrstevnici. „Čas zabít Boha“, vydechl…

Kapitola první
Mluvící se zvířaty

Osada na pobřeží zmrzlého moře žila. Bylo léto, na pár dní skutečné léto, kdy se roztrhaly i ty nejsilnější kry táhnoucí se až k pobřeží a zanechaly tak cestu pro rychlé čluny tamního lidu. S prvními paprsky slunce vyráželi hrdí lovci na moře, s posledními se vraceli. Úlovek byl slibný, ne však dostatečný pro chod osady až do dalšího jara. Zdálo se to až neskutečné, když starý Bihuk u velkého ohně mluvil o úlovcích dávných předků, o úlovcích, kdy po jednom týdnu lovu byla zajištěna obživa pro celou osadu do dalšího léta a ještě zbylo na výměnu zboží s lidem z druhé strany hor. Starý Bihuk byl učitel i duchovní osady. Duchovní podstata jeho podobných však již po několik generací upadala a ani nejnadanější jedinci se nepřiblížili postavám ze starých jeskyní, mužům, kteří rozmlouvali s těmi mimo svět. Ačkoliv se duchovní osady modlili den co den, předávali své učení z učitele na žáka, odezva nepřicházela žádná. Jejich prosby zůstávaly bez odezvy, jejich Pán přihlížel mlčky.

Šestého letního dne v podvečer zavítal do osady zajímavý host. Poutník. Jeho příchod předznamenal křik skalního orla. Tehdy se u velkého ohně setkal pobřežní lid s vysokým černovlasým mužem, který si říkal Russ. Hovořil velmi zvláštním dialektem, a tak zaujal především duchovního Bihuka, který výrazně ožil, když příchozí zatoužil slyšet více o historii osady a o jejím lidu. Bihuk vyprávěl příběhy o velkých lovcích, o ještě větších nepřízních počasí a o největším z božstev, Mrogrothovi. Poutník trpělivě poslouchal a často se i dotazoval na větší detaily k různému příběhu, pozornému však neuniklo několikeré zamračení při zmínce o jejich Bohu. Muž neurčitého věku sedící po pravici Bihuka si těchto stavů poutníka všímal, všímal si i orla sedícího poblíž cizího muže, a tak mu neušlo ani pohrdlivé zakřiknutí toho ptáka, které doprovodil mrštěným kamenem směrem k opeřenci. Hovor ve vteřině ustal a kolem ohně zavládlo ticho. „Proč si to udělal?“ zahřímal starý Bihuk a otázku doprovázel chroptěním, kdy se snažil popadnout dech. Poutník se na agresora zadíval a také položil otázku, jeho hlas byl však klidný, „ty mu rozumíš?“ Osadník po chvíli přikývl. Zbytek okolo ohně sedících obyvatel osady bylo ještě více v šoku, než po hodu jejich druha směrem k orlovi. Poutník totiž neudělal nic menšího, než že několikrát zavrčel a zaštěkal. Oba dva dále pokračovali v podivném dialogu. „Jak se jmenuješ, chlapče?“ pokud to oslovení osadníka nějak urazilo, nedával to na sobě znát. „Na jménech nezáleží,“ odpověděl. „Tak tedy, jak ti říkají?“ nedal se odbýt poutník. „Mluvící se zvířaty“. „Aha, tak to dává smysl,“ řekl poutník a doširoka se pousmál. Lidskou řečí se pak obrátil na starého Bihuka. „Máte velmi schopného žáka. Předpokládám, že to jste ho naučil vy?“ Starý Bihuk po té nelidské ukázce zůstával zkoprnělý a jen kroutil hlavou. Oklepal se až po chvíli. „Ne, to byl dar od Mrogrotha!“ se silným důrazem na jeho Pána odpověděl Bihuk. „To asi těžko!“ odpověděl poutník a ještě jednou naprosto šokoval kolemsedící. „Mrogroth by nikdy nepropůjčila tento dar nikomu jinému než sobě, tím spíše, že se to ani ona sama nenaučila. Kdybych tenkrát věděl…“ odmlčel se poutník. „Tím chceš říct,“ zajíkal se slovy Bihuk a cizinec jen přikývl. „Ale to je bezbožnost, pohanství, zlé síly tě k nám poslaly,“ hulákal jako smyslů zbavený Bihuk. Někteří lovci si běželi pro kopí, jiní tasili krátké dýky. Cizinec neváhal ani chvíli a vrhl se na první dýku v cestě. Všichni ztuhli. Poutník se vrávoravě posadil, dýku vraženou do míst, kde má smrtelník srdce. Oči rozšířené hrůzou sledovaly poutníka, jak si klidně vytahuje dýku z hluboké rány.

Mezzo
Úryvek z deníku Russa, syna Jarla Herthora, posledního Argstagana

Země Severu. Kolébka všeho vědění, znalosti technologií, zemědělství, umění a vědy. A také domovina národa severních zemí, obyvatelů Argstagu, poddaných Jarla Hethora, nejvyspělejších a nejmocnějších obyvatel kontinentu.

Pouze arogance, ješitnost a touha po moci jediné osoby stačila ke zničení všeho, co tato civilizace vybudovala. Bohatství, věčná sláva, moc, nesmrtelnost. Touha po něčem, co by mělo být obyčejnému smrtelníkovi zapovězeno, byla snem jediné osoby. Jmenovala se Mrogroth.


Vše začalo dne, kdy jsme se vraceli z výpravy do Jižních zemí. Opět jsme byli úspěšní, obchod byl zajištěn pouze za cenu malých ztrát na životech. V den, kdy do Argstagu zbývaly již jen tři dny pochodu, za úsvitu, byl velkými Asavarskými vlky roztrhán náš milovaný mladší bratr Geros. Drzost vlků, kteří se proplazili až do středu tábora, byla obrovská. Mínil jsem se jim pomstít, neboť jako Ten, co mluví se zvířaty, jsem měl velmi dobré vztahy jak s Arstagskými orli, tak s medvědy z údolí Bulix. To jsem však ještě nevěděl, že toto všechno jsem zavinil vlastně já sám. Štreka do Argstagu byla těžká. Na cestě jsme měli mnoho raněných i mrtvých, neboť se k Asavarským přidali i jejich menší bratranci, šedí vlci z Norgiskije a černí vlci z Bludigenu. Dva roky po tomto incidentu jsem uzavřel smír s vlky z Norgiskije i Bludigenu. Tehdy jsem se dozvěděl to, co mě tíží dodnes, důvod mé velké chyby. Nikdy jsem tu mrchu neměl učit rozmlouvat se zvířaty!

Do Argstagu jsme dorazili v notně zuboženém stavu. Ihned jsem rozeslal posly k mým zvířecím přátelům a jal se sám účastnit velkého honu na Asavarské. To byla nejspíše moje spása. Návštěvníci velké síně Jarla Hethora po jeho příchodu zřejmě museli být velice překvapeni výzdobou. Vlastně už tak tiché ulice hlavní osady i okolních na kilometry vzdálených polností byly více než dobrým varovným ukazatelem. Zubožená skupina však řešila jiné problémy, a tak si ničeho spíše asi nechtěla všimnout. Velká síň na ně čekala se svým hrůzným překvapením v tichosti. Jatka, která doteď probíhala v bojích s vlky, se nedala srovnat s tím, co našli uvnitř místnosti. Nabodnuté na standardách, přivázané ke sloupům, připíchnuté k židlím, tak různě nacházeli unavení válečníci své milované, obyvatele Argstagu. Jarl Hethor se ihned vydal přes dvousetmetrovou místnost k zadním komnatám, by zjistil, co se stalo s jeho domácností a především jeho dceři. Jaké bylo jeho překvapení, když těsně po vstupu do Jarlových komnat zapadly na své místo zámky dveří a znemožnili tak jemu i nejstaršímu synovi Thorrovi snadnou cestu zpět. Z hlavní síně se ihned ozval ohlušující ryk a zvuky boje na sebe nenechaly dlouho čekat.

Jarl Hethor se hnal svými komnatami jako uragán. Na ránu do týlu ihned za vstupem do své ložnice však připraven nebyl. Sesul se k zemi a nechal tak útočníkovi prostor na výpad proti jeho synovi. Ten po dlouhém boji přišpendlil Thorra ke stěně a nenechal mu tak prostor k pohybu. Tehdy vyšla do pokoje postava, oděná v černé kůži pevně obepínající její boky a plná ňadra. Havraní vlasy jí žily vlastním životem. Pohladila po tváři překvapeného Thorra, pak poklekla k tělu Jarla a lehkým políčkem ho probudila k vědomí. „Mrogroth, dcero má. Jsem tak rád, že jsi v pořádku,“ řekl Jarl Hethor předtím, než mu jeho dcera podřízla hrdlo. Nechávala klidně zkapávat otcovu životadárnou tekutinu do připraveného bronzového kalichu, pak i na podlahu, kde se začaly krví plnit předem připravené rýhy. Pomalu se před jejich očima vytvářel obraz spletitých čar, kde v prostředku leželo tělo a na něm seděla, nyní již nahá Mrogroth s kalichem v ruce. Od úst jí šla mlha, která se tetelila po okrajích neviditelné bariéry. Trvalo asi dvě hodiny, než přestala s odříkáním. Thorr stál stále pevně přitisknut na zeď válečníkem v bronzové zbroji. Stejně by ale nebyl schopen pohybu. Když Mrogroth dokončila zaklínání, usmála se na svého bratra. „Nyní jsme nesmrtelní bratříčku. Čím více krve lidé prolijí ve tvém jménu, tím větší moc se ti dostane. Moc o které se ti ani nezdálo. Božská moc!“ vykřikla. V tu chvíli vrazil bronzový válečník krátký meč Thorrovi až po rukojeť do břicha. Pak zvedl syna bývalého Jarla a prohodil ho oknem. Tělo padalo pár desítek metrů, než se definitivně zastavilo o skálu. Tam jsem ho našel já, rozlámaného, probodnutého, ale živého. Sdělil mi naše prokletí i svou touhu po odplatě, ale ta se časem otupila.

Roky se táhly a Mrogroth vládla skrze své šampiony, válečníky zakuté v bronzu, velké bojovníky, kteří za ní ukazovali tvář i tělo, ačkoliv veškerá krev, byla prolita v jejím jménu. Prostý lid byl zmasakrován, nebo konvertoval na stranu té čarodějnice. V jejím jménu byly vedeny války, v jejím jménu byly skládány velké objeti a jejím jménem bývali nazývání válečníci, které si vydržovala. Její moc se zvyšovala, až se pro její lid stala bohem. Válečníkem zakutým v bronzu.


Mě opustil už i můj bratr, Thorr. Je to již několik zim. Odešel do jiných zemí. Nyní zde zůstávám jen já, se svou nenávistí, se svou pravdou, nesmrtelný.

Kapitola druhá
Mluvící s duchy

„T-to, je le-lež!“ Bihuk sotva dokázal stát na nohou, viditelně se potil, každé nadechnutí mu činilo potíže. Poutník mluvil už nějakou chvíli, mluvil o časech před zrozením jejich „boha“. Mluvil o osudových chybách, o zradě, o ženě vládnoucí mocí, klamem a se srdcem bezcitným. Stíny se již notně prodloužily od chvíle, kdy cizinec vešel do osady. Po ukázce moci, nesmrtelnosti, nebyl nikdo, kdo by se snažil cizince umlčet. Jediný Bihuk z hrdla vyrážel odmítavé postoje ke všemu, co cizinec zmínil.

„Jsi jejich duchovní vůdce,“ obrátil se po čase poutník na Bihuka. „Dokázal ses spojit se svým bohem? Zaznamenal si někdy náznak toho, že by o vaši malou osadu vůbec stál?“ „Já, já…“ drtil mezi zuby Bihuk, neschopen odpovědi. „Naše modlitby zůstávaly nevyslyšeny, pane,“ promluvil místo Bihuka Mluvící se zvířaty. Bihuk se zmohl na pouhé zavrčení. „To se dalo ostatně čekat. Nemůže se vám ukázat, neboť transformovat ducha není tak jednoduché, jako nastrčit místo sebe někoho jiného. A pokud by toho byla schopna, rozhodně by tak složité kouzlo nedělala kvůli pár rybářům,“ promluvil poutník. „Ty kacíři,“ řval brunátný Bihuk, ale byl všemi ignorován. „Vlastně jsme se nedokázali spojit ani s duchy našich předků,“ doplnil svoje předchozí slova Mluvící se zvířaty. „Hmm, ano, to se dá taktéž vysvětlit,“ pokýval hlavou poutník. „Modlitby i prosby vašich umírajících předků a vás jejich pozůstalých směřovaly k Mrogroth, tedy jste jí nabídli jak krev pro její potravu, tak duše na posílení spirituální síly. Bude to opravdu mocný protivník,“ řekl poutník a neobratným prohrábnutím vousu se opět přičinil o jeho prořídnutí. „Dokážu vám jeho moc,“ zařval Bihuk. „Mrogroth je muž, je to bůh a zachrání mě!“ dokončil svůj proslov Bihuk a skočil do ohně. Chvíli stál nezraněn, což kvitoval zvoláním: „vidíte!“ pak ale jeho šat vzplál ohněm. Do té chvíle pouze napůl smyslů zbavený Bihuk skutečně zešílel. Při pokusu o útěk z ohniště sebou praštil na znak zpět do plamenů. Osadníci vše opět jenom sledovali. Sledovali, jak se tělo Bihuka mění, jak jeho kůži spaluje mocný oheň, naslouchali poslednímu vřískotu jejich kněze. Zřejmě čekali, co na to jejich bůh.

„Mrogroth nepřišel,“ zkonstatoval suše pravdu jeden z lovců a odešel mezi chatrče osadníků. Lid z pobřeží žil dlouhodobě v nehostinných podmínkách. Byl zvyklý na nájezdy vlků, jiných barbarských kmenů z ještě vzdálenějšího severu, na velké bílé medvědy, kteří byli opravdu obávanými predátory. K víře měli právě kvůli všem těmto hrozbám dosti blízko, ale poslední roky, kdy se ve vesnici nastálo usadil hlad, byla často nahlodávána. Poutník, Russ, zasel semínko, Bihuk je svým odchodem ze života pokropil, ale jedině Mrogroth sama je svou nečinností sklidila. Zbytek osadníků se rozešel do svých příbytků, poutník a dva Bihukovi učni, Keemos a Mluvící se zvířaty, strávili zbytek dlouhé noci v debatě.

Keemos druhý den zrána vedl obřad za mrtvého Bihuka. Druhý učeň opustil osadu s poutníkem ihned po posledních slovech nového duchovního vesnice. Směřovali přes hřeben hor do vnitrozemí. Po pár týdnech cesty přenocovali v jeskyni na druhé straně hor. „Naše úkoly jsou rozdílné,“ pravil poutník. „Zde se tedy i naše cesty rozdělí. Do údolí to již není daleko,“ pokračoval poutník. „Musíš najít lid, který má své předky, který má duchy mocných, s kterými by ses mohl podělit o poznatky a zkušenosti, rozmlouvat a rozjímat o chodu světa, pochopit,“ řekl Russ. „A co ty? Mrogroth?“ zeptal se Mluvící se zvířaty na cestu poutníka. Russ přikývl. „Zahálel jsem dost dlouho. Čas ukončit jeden nesmrtelný život. Nebo možná dva…“

Druhého rána se jejich cesty rozdělily…

Mezzo
toho času v ruinách Argstagu

Dva naolejovaní zápasníci spolu sváděli bitvu hrdosti a krátkodobé slávy. Svaly silné jako lana triéry se napínaly a smršťovaly. Úder následoval za úderem, chvat za chvatem. Nějakou chvíli trvalo, než získal mohutný černovlasý bojovník s úctyhodným knírem výhodu. Zapáčil a kloub v protivníkově pravém rameni tlak nevydržel. Jen jednou rukou se v takovém souboji špatně brání. Po rameni brzy následoval i krk soupeře, bylo po boji…

„Přistup blíže, můj nový šampióne,“ pravila postava obscénně roztažená na velkém kamenném trůnu. Tmavá kůže jí zakrývala jen nejnutnější části těla. Mohutný bojovník, oděný jen v bederní roušce poklekl k jejím nohám a fascinovaně ji sledoval. Jeho pohled napovídal nejenom skryté vášně, ale i naprosto slepou oddanost, a to ona dokázala ocenit. Náhle se na trůnu vzepjala a extaticky zavrněla. „Ááh, další duše,“ vydechla…

Kapitola třetí
Šaman

Cesta do údolí trvala překvapivě déle, než předpokládal. Jeho odhad vzdáleností zde ve vnitrozemí byl mizerný. Zašel si až příliš na jih, a tak se musel stočit k severovýchodu a hledat snadnější cestu do nížin skrze tamní mírnější pahorkatinu. Šplhání příliš neholdoval, takže si raději zajde, než aby riskoval pád do kdejaké rokliny.

Konečně pocítil výraznější oteplení. Byl již pouhých pár desítek metrů od míst, která by se zde, v kraji ledu, dala nazývat údolími. Náhodou, nebo snad tomu chtěl osud, narazil zanedlouho na sotva znatelnou stezku. Brzy po jejích stranách začal nalézat neuspořádané skupinky rovů. Civilizace se blížila, rozhodl se shromáždit informace. Několikrát přehnul plášť a položil ho na sněhovou přikrývku země. Poté na něj usedl, zhluboka se nadechl a obrátil tvář směrem k obloze. Chvíli se nic nedělo, jen šumění větru mohlo rušit jeho soustředění. Náhle však ucítil, ne, uslyšel, že se něco blíží. Ano, skutečně cítil blízkost další osoby. Křupání sněhu, svist…pozdě si uvědomil, co ony indicie znamenaly, a ve vteřině ztratil vědomí.

Probudil se promrzlý na kost. Sotva se dokázal pohnout, obhlédl blízké okolí a pro sebe zabědoval. Nacházel se v nějaké jeskyni. Páchlo to tam zatuchlinou a ještě něčím. Mříže, které měl před očima, se mu také příliš nezamlouvaly. Donutil se otočit, a tak poznal zdroj oné „vůně“. Zpola ožraná mrtvola bez nohou a jedné ruky si tam „seděla“ těsně vedle něho. Chybělo toho tam ještě více, ale raději ji dále nezkoumal, najednou byl rád, že je tam všude taková zima. Mimoděk rukou pročísl vlasy na temeni a dost se pak divil, když před očima spatřil dlaň plnou zpola zaschlé krve. Ještě jednou poděkoval zimě, která ránu částečně pomohla uzavřít. Nevolnost ze ztráty vlastní krve, kterou si konečně začínal uvědomovat, prohrála souboj se zvědavostí. Musel vědět, kde se nachází, a snad i zjistit, jak by se mohl dostat co nejdál z té díry, a to ve zdraví. Mnoho možností však neměl. V jeskyni panovala slušná tma, takže se zaměřil na spolunocležníka. „Tak to zkusíme ještě jednou,“ řekl si pro sebe a dotkl se trčící stehenní kosti mrtvoly.

Uběhlo pár minut, ale pak to ucítil. Nebyl to klasický smyslový vněm jako předtím. Cítil „něco“ jiného. Učil se, že pokud duchovní dosáhne poznání, jeho tělo a mysl prochází smrtí, rozpadnutím osobnosti a znovuzrozením. Možná se to už stalo, nevěděl, nicméně naprosto jasně nyní viděl zmučenou karikaturu dříve člověka, jehož torso tam někde v hmotném světě leželo před ním. Došlo k propojení, a on viděl, co chtěl vidět. Pozdě však si uvědomil, že ono propojení má i své stinné stránky. Cítil chtivé pohledy věznitelů, cítil, jak mu zaživa usekávají nohu, jak mu jeden zvláště smrdutý ukusuje nos…

S hlasitým řevem se probral z transu. Všechny smysly měl otupené, uvnitř hlavy však cítil ukrutnou bolest. Slzy mu kanuly po tvářích, chvíli trvalo, než si všiml příchozího žalářníka. „Ta sviňa žije,“ zařval mohutný obr a světlo jeho pochodně ozářilo jeho škaredou tvář. Ne, protřel oči a poznával ho. Byl to ten samý, co ukousl jeho společníkovi z cely nos. Chvěl se strachem a odporem. Žalářník pomalu otevřel pole mříží a v úsměvu odhalil ústa se zkaženým chrupem. Učeň z rybářské osady na druhé straně hor očekával svůj konec. Na sklonku svého života dokázal však to, co generace jeho učitelů před ním nedovedly. Dokázal promluvit s duchem člověka. Podruhé však na tom místě zemřít neměl…

Hrudí žalářníka projel hrot kopí. Ten, ač zaskočen, v neskutečné zuřivosti prudkým pohybem pánví vytrhl útočníkovi kopí z ruky. Žalářník se nechutně zasmál a v dalším okamžiku jeho hlavou proletěla velká hlavice zvláštně tvarovaného kladiva, řemdihu, nebo jiné podobné zbraně, to vězeň určit nedokázal. Z hlavy žalářníka zůstala k tělu připojena pouze spodní čelist. Útočník, který si už stihl sebrat kopí, pozvedl i věznitelovu pochodeň. Světlo plamene odražené od naleštěného kyrysu zasáhlo oči vězněného a na nějaký čas ho nechalo tápat v temnotě. „Tady tenhle ještě žije,“ promluvil nahlas útočník a nešetrně nohou povalil vězně na záda. Oči už si skoro přivykly světlu, když se nad ležícím zjevila zlatá záře a opět ho na moment oslepila. „Bereme ho sebou,“ prohlásil „Zlatý“. „Nikdo si nezaslouží trčet v týhle díře…“. „A tahat ho musím samozřejmě já,“ zavrčel ten s kopím, chytil vězně jednou rukou a hodil si ho na rameno. Ten při manipulaci upadl do bezvědomí, poté co jeho hlava pošpinila plát nosiče.

…jemná srst ho hladila po tváři. Pod sebou viděl dlouhé nohy s velkými klouby. Cítil tlak v oblasti břišní, jemný zápach slámy a něčeho dalšího…

…probudil se zabalen do přikrývek z kožešiny. Zaostřil pohled a zjistil, že se dívá na sedícího muže, který čistí kyrys z jakéhosi hvězdného kovu. Muž zvedl hlavu od práce a zazubil se…

„Už jsi vzhůru?“ zeptal se ho vysoký na krátko ostříhaný bělovlasý muž s pěstěnou bradkou. Učeň z druhé strany hor si ohmatal hlavu zabalenou v silném vlněném fáči, „zřejmě ano,“ odvětil. „Co jsi dělal u Ledových barbarů?“ ptal se dál ten vysoký. Muž se zavázanou hlavou jen pokrčil rameny a ve výmluvném gestu rozpřáhl ruce. O zárubeň dveří se opřel druhý muž, tentokráte krátkých černých vlasů. Byl to ten, co si leštil zbroj, pomalu si uvědomoval zafáčovaný. „ Dobře, tak to zkusíme jinak. Jak se jmenuješ?“ zkusil ještě jednu otázku bělovlasý. „Na jménech nezáleží…,“ odpověděl ten zraněný. Najednou si vybavil noc předtím, než odešel z osady. Seděli s Keemosem vedle sebe a poslouchali vyprávění Russe: „Duchovní naší doby neopakovali stále stejné naučené báchorky, jako váš učitel. Snažili se porozumět toku života kolem nich, snažili se pojmout přírodu, pochopit její fungování, učit se z ní. Předpovídali bouřky, tajfuny, blizardy. Většinu životu nestrávili v knihách, ale tam venku, učili se za pochodu. Ti nejvyšší z nich, se dotýkali samotné podstaty bytí. Zkoumali živé bytosti ne v jejich smrti, ale v jejich životě. V smrti hledali poučení, proto se naučili rozmlouvat s těmi, kteří zavítali do síní našich otců. Rady a zkušenosti pokolení před nimi jim pomáhaly chápat věci jinak, než že pouze jsou. Tím nám dovolili být tím nejlepším národem, který žil. Protože cílem bylo učit se z minulosti, ale hledět do budoucnosti. Nazývali jsme je, Šamany.“ Muž na loži se lehce pousmál a prolomil nastalé ticho, „…ale můžete mi říkat Šaman!“