Chladná ta, která je mrtvá

[Tristia]

(>Orientaci v čase udávají hvězdičky, jak si někdo i všimne, čim víc jich je, tim delší doba...<)

.....................................................

Prostornou elfskou svatyní se šířila jemná vůně. Vycházela z tenkých vonných tyčinek umístěných kolem jednoduchého dřevěného sedátka, na kterém seděla mladá elfka. Její pohled soustředěně hypnotizoval líně stoupající kouř, který se po chvíli přímého stoupání vlnil, rozplýval a nechával provonět vzduch všech zákoutí místnosti. Bez jediného hnutí tak vyčkávala na dokončení rituálu. Mágové a kněží řádu stáli opodál a tiše promlouvali elfským jazykem. Ten hlas zněl elfce v uších už poněkud zastřeně. O to víc ji pálila kůže vzadu na krku. A bolest se stále stupňovala.

***

V noc největší tmy, v tu, kdy většina elfů zůstavala doma a do noci vyhlíželi ven okny jejich domovů na nebe bez měsíce, se lesem, obklopujícím město, mihl stín. Stávalo se tak pravidelně každý další nov. Stráže na hlídkách si nikdy ničeho podezřelého nevšimli. Tiché chvění lesní trávy se zastavilo až daleko za městem, na okraji velké louky, na konci elfího království.
Tam elfka konečně sundala kápi černého pláště z hlavy, aby jí nebránil v rozhledu. Zde, v těchto krajích, se potulovala různá stvoření a krom zvídavých a málo nebezpečných lidí se tu objevovali i skřeti. Někdy jen zvědi, někdy i početné tlupy hledající úkryt nebo cestu k elfímu městu, nemálo ozbrojeni.
Ona ale mířila k té první tlupě, plné skřetích žen a hlavně skřetích dětí.. Kousek od jednoho takového ležení si kápi nasadila znovu, aby svými zářivě blonďatými vlasy, staženými do pevného uzlu, nebudila nocí přílišnou pozornost.
Obejít elfské stráže není nic snadného, ale pořád je to jednodušší v místech známých, než v místech neznámých. Skřetí hlídky vypadají strašlivěji, zároveň ale neohrabaněji a hlavně hloupěji. Stejný stín jako prve ve městě elfů se mihl kolem velkého skřeta a zmizel v jednom z větších stanů. Každý méně zabedněný skřet by si mohl všimnout závanu studeného, a v letním období tak nepřirozeného, vánku. Skřetí děti si ho pak všímají mnohem častěji… s mnohem větší hrůzou.
A každé, které tento pocit pozná, už nestihne nic víc, než jen vyděšeně otevřít oči..
**
Kouzly opředeným starým sklepením zaznělo zaskřípění mříže a šepot elfským jazykem. Elfka znovu sejmula kápi z hlavy a podívala se pozorně kolem. Zatuchlá vlhkost a tiché kapání vody kdesi v dálce, jinak ticho a tma, vše jak by mělo být. Skřetím bezvládným mládětem, držící jednou rukou v podpaží, mírně pohodila a vydala se kamennou chodbou. Otevřela první trouchnivé dveře, ke kterým došla. Další syčivý příkaz elfkou řečí zapálil jedinou svíci v místnosti a dveře se s bouchnutím zavřely. Malého skřeta opřela o zeď vedle další podobně veliké hromady hadrů a zacuchaných vlasů. Napřímila se a chladně se zadívala na obě těla, pozorněji pak na to, které zde věznila už několik měsíců. Převalila ho na druhý bok. Ani náznak dechu. Ani po několika minutách. Opatrně odtáhla oční víčka jednoho z mrtvolně vypadajících očí a poodhalila zakalenou, rozkládající se bulvu. Odfrkla si. Jako by snad měla doufat, že tenhle vydrží.
Bez větší námahy zvedla mrtvé skřetí dítě ze země a přenesla ho do další ze sklepních místností. Do té, ze které se ozývala kapající voda. S ozvěnou. Místnost byla prázdná, až na kruhovou studnu v jejím středu, do které mrtvé tělo hodila. Zvuk čvachtavého žuchnutí se ozýval už o něco výš, než před lety..
**
Po dlouhé práci, námaze a soustředění vyšla ven, zavřela za sebou poslední dveře vedoucí do sklepení a čarovným příkazem zamaskovala vstup před zraky ostatních. I přes obrovské vyčerpání na sobě nedala nic znát, nacvičeným pohybem zakryla své vlasy a hodinu před rozedněním se vydala zpět mezi elfy. Lidské nebo dokonce elfské děti, kterých je ke všemu tak málo a jejich zmizení by bylo více než prověřované, by nikdy nic takového nemohly vydržet. Jen skřeti mají tak tuhý kořínek. I přesto po několika měsících umírají. Na tak dlouhou dobu výzkumu jsou výsledky skoro mizivé. A když už se zdá, že se daří… zemřou. S tím novým to ale bude jiné. Řád ve svých knihovnách schovává množství knih, které studují život, podstatu, duši.. Nikdo neví víc, než členové řádu. S takovými znalostmi pak bude mnohem snadnější studovat i smrt. S tím vědomím bylo mnohem snadnější přijmout členství. Mnohem snadnější nechat si do kůže kouzlem vpálit jejich znak. Mnohem snadnější s tím žít…

***

„Početnější shluky skřetů obklopují hranice království ze strany hvozdu, v horách je zatím nikdo neviděl. Hlídky potkávají zvědy v lesích, na rozkaz je živé přivádějí k výslechům. Obvykle ale nic neprozradí, po několika dnech je osobně popravuji. Tábory jejich civilistů se přesunuli zpátky k severu. Opevnění i hvozd zatím čelí přímým útokům obstojně, ikdyž už se několik skřetů dostalo do nebezpečné blízkosti samotných hradeb města. Na kraji hvozdu kácejí stromy a vytvářejí pár přímých cest, kterým ale ani naše kouzla nedokáží čelit..“
Generál se odmlčel. Dál stál v pozoru a upřeně hleděl na krále elfů, který seděl v čele dlouhého stolu obklopeném dalšími z Rady. Všichni upírali zrak na krále. Ancalimon, král elfů, zas upíral zamyslěný a podmračený pohled na mapu elfského území. Jediný, kdo se odvážil znovu promluvit, byl generál. „Navrhuji vyslat část armády na sever. Skřeti nebudou připraveni. Měli bychom vyplenit tuto rasu dřív, než bude pozdě.“
Král dál zamyšleně hleděl do mapy, někteří z Rady zamyšleně hleděli na něj a někteří obrátily překvapené pohledy na generála. „To myslíte vážně?“ Modrovlasá elfka po pravici se přísně zadívala generálovi do očí. „Vyvraždit tábory nevinných, ikdyby jen skřetů? Není tohle proti elfským zásadám?“ Generál po ní těkl pohledem, ale znovu se pevně zadíval na krále. „Dávali jsme jim šanci mnoho let, nakonec se stejně obrátili proti nám všichni. Nemůžeme čekat déle.“ Král krátce zdvihl pohled na generála. Pak se zadíval zpátky do mapy. Pak promluvil silným hlasem: „Zdvojnásobte hlídky! Každého skřeta nalezeného v lese na místě zabijte! Každý elf nepatřící k armádě má přísný zákaz překročení hranic království!“ Vzhlédl, podíval se po všech přítomných pevným výrazem ve tváři a vstanul. „Za noci největší tmy zaútočíme na skřety na našich hranicích. Generále, připrav armádu na tento den.“
Poslední králův pohled věnovaný generálovi, který jen rázně pokývl hlavou, poslední pohled elfky se zářivě blonďatými vlasy za odcházejícím Ancalimonem, poslední pohled modrovlasé elfky z Rady za odcházejícím generálem, poslední střet pohledů obou elfek.. a jen vzájemné pokývnutí hlavou na rozloučení. Po chvíli místnost Rady zůstala prázdná.

***

Černá obloha. Podivné ticho, tolik napětí, tak moc černá obloha. Tak moc velké ticho. Elfí válečníci tiše procházeli lesem, který jejich cesty sám a odevzdaně zbavoval všech čarovných elfských nástrah. Vše bylo tak poklidné a zároveň tak strašně moc neklidné. První velký střet dvou ras, které se tak strašně moc nenáviděly. Tak strašně moc…
Altáriel, jak ji poslední roky s oblibou nazývali téměř všichni obyvatelé města, oblékla černý plášť s kapucí, kterou přikryla své zářivé vlasy stažené do dlouhého ohonu. Dnešní den je možné mnoho ztratit. Nebo mnoho získat.
*
Tak, jako se stíny armády pohybovaly lesem směrem k hranicím, se jeden osamocený stín mihl kolem úpatí hor.
Tak blízko ještě nikdy nebyla. Tak dlouho ještě žádný skřet nevydržel. Tolik skřetů najednou ještě nikdy nevydrželo. Zdálo se, že nastává poslední noc, kdy dokončí své pokusy, kdy konečně najde ten způsob. Způsob uchování těla, přeměny duše v prázdnotu, vytvoření neživého a zároveň nemrtvého služebníka, který bude sdílet její myšlenky, plnit její rozkazy, který bude živoucím poskokem v těle mrtvého skřetího dítěte. Daleko více než jen oživení mrtvých na úkor vlastní síly. Ta síla je stále jeho! Schopnosti, pokud jde o kouzlení, jsou jen složitým a zdlouhavým procesem učení polomrtvého mozku. Dlouhá doba, mnoho nezdárných pokusů, mnoho vyčerpaných sil. Přesto teď stačí už jen tak strašně málo..
*
Zvuk rohů a válečné vřavy zazněl až příliš blízko vchodu do sklepení. Napětí z probíhající bitvy prosycovalo vzduch i zde, napětí z pokusu, který měl zakončit její celoživotní dílo, naplňovalo každou buňku jejího těla. Ve spěchu vyřkla kouzlo pro maskování a zaběhla co nejdříve do sklepní místnosti s trouchnivými dveřmi, první v celé sklepní chodbě. Čtyři zhroucená těla podél stěn se na její myšlenkový příkaz pomalu postavila a mrtvolnými výrazy hleděla přímo na svou „stvořitelku“.
**
Skřeti se dali na ústup. Ani jejich zuřivost nedokázala elfy ničit dlouho, brzy v trávě leželo mnoho mrtvých těl skřetí armády. Elfové postupovali směrem k severu od elfských hranic a hnali před sebou prchající skřety, kteří se při ústupu snažili když nic jiného, tak aspoň schovat se před přesnými šípy elfů.
*
Síla ji najednou opouštěla. Skřetí mláďata byla mnohokrát na pokraji zhroucení, propůjčovala jim tak vlastní energii a nutila je svými složitými zaklínadly ke kouzlení a k proklínání jeden druhého, své povely obměňovala, zkoušela kratší a silnější verze, stále znovu a pokaždé trochu jinak, trochu lépe… Věděla, že to celé musí dokázat ještě dnes. Začala si sílu brát z okolí. Od nejjednodušších kouzel ochraňujícíh sklepení postupně po ty složitější rušila jejich účinnost tak, aby omezila i ty nejmenší výdaje energie. Stále to bylo málo. Každou chvíli tak tak udržela jedno ze skříťat na nohou. Se silnějším stisknutím pěstí zrušila i to nejposlednější maskovací kouzlo…
*
Tlupa prchajících skřetů, naprosto zbavená veškeré soudržnosti, hrdosti a odhodlání, pronásledovaná elfy na koních, dorazila ke dveřím vedoucím kamsi pod zem. V jedné chvíli se nahrnuli dovnitř, v té druhé se ozvala ohlušující rána. Elfové na koních dorazili k místu pár vteřin po nich. Když sesedli z koní, pod nohama jim začvachtala na kusy roztrhaná skřetí těla. Stejně tak roztrhaná tkáň pokrývala i schody do tmavého sklepení.
Každý elfský voják musel znát území elfů i přilehlé okolí, každý kámen, každou jeskyni, všechna sklepení… Ani jeden z elfů postávajících přede dveřmi a nahlížejících do temné chodby však tohle místo neznal.
*
Ohlušující zvuk jí z koncentrace nevyvedl. Cítila, že přicházejí. Už přede dveřmi z nich vysála téměř všechnu životní sílu, kterou teď tolik potřebovala. V její hlavě se ozývalo jen čím dál hlasitější bzučení. Všechna čtyři těla se pohybovala podle jejích představ, jen sílu stále musela doplňovat ze svých vlastních zásob a nedokázala přijít na způsob, jak tomu zabránit. Jak udržet jejich vlastní energii v jejich vlastních tělech. Samotný výbuch nastražené pasti znatelně cukl jen s jedním ze skříťat, kterému právě předávala tak cennou část své vlastní síly.
*
Elfové u dveří se obrátili na velitele své pronásledovací družiny. Ten jen rázně pokynul hlavou a vešel jako první, jeho družina za ním.
*
Elfce se neznatelně podlomila kolena. Věděla i o přítomnosti elfů. Věděla i o tom, že síla ze všech rozcupovaných skřetích těl už je dávno pryč.
*
Velitel družiny došel na konec schodiště a rozhlédl se temnou chodbou. Jemně se při tom dotkl prstem ustřiženého pramínku modrých vlasů, který zdobil zbroj v prostředku jeho hrudi a měl mu připomínat, že se má vrátit zase domů. V tu chvíli padl mrtvý k zemi.
*
Elfka cítila, že cíl je už jen kus od ní. Těla těch čtyř najednou byla víc jí, ona byla víc ve všech čtyřech myslích skřetů najednou, myšlenky i úmysly stejné. Okolní svět se vytratil. Nic v tu chvíli nebylo důležitější, jen dokončit svou práci.
*
Zaskočení elfové se i tak rozhodli pokračovat dál. První trouchnivé dveře v celé chodbě. Vzduch kolem byl podivně hustější.
*
Dveře se rozrazily.
*
Čas se na chvíli téměř zastavil. Jen několik elfů zírajících na několik skřetích nestvůr a jednu elfku, nestvůrně zírající na několik skřetů. ..Elf z družiny vyrazil proti elfce.
*
Náraz do boku a ztráta rovnováhy. Ztráta koncentrace. Elfce se zatmělo před očima. Všichni čtyři skřeti tupě dopadli na zem. Vzduch se v tu chvíli zdál zase o něco lehčí.

**

Svatyně se postupně naplňovala padlými elfy. Z bojišť je přenášeli přeživší, oblékali do pohřebních rouch a jejich příbuzní se s nimi tiše loučili. Na sever za lesem pak stoupal hustý černý dým.
*
Rada zasedala v obvyklém počtu, ovšem tentokrát v prostorách věznice. Jedna z Rady a zároveň jedna z Řádu seděla na zemi, narovnaná v zádech a s hrdě zdvihnutou bradou, ale i přesto s vyčerpaným pohledem, který překrývaly rozcuchané blond vlasy. Za mřížemi.
Trest za zabití elfa vlastní země byl nevyhnutelný. Stejně tak trest za zneužití Řádu, za vykonávání temných kouzel, za porušení zákazu překročení hranic, modrovlasá elfka se zarudlýma očima právě prosazovala i trest za vraždění nevinných dětí, byť skřetů. Následovný trest světlovlasá elfka už dávno očekávala - provedení rituálu pro věčné zatracení, věčné vyřazení z rasy elfů, navždy ztratit své místo ve světě, navždy nechat duši bloudit, až jí po rituálu odtrhnou od jejího těla. Pro většinu elfů, tak dlouhověkých stvoření, to bylo natolik nepředstavitelné, že na takové věci ani nemysleli. Byl to vůbec nejvyšší trest, který mezi nimi platil.
**
V podvečer dalšího dne přenesli těla padlých na hřbitov. Město se téměř vyprázdnilo, průvod elfů doprovázely tiché smutné písně. Nad jedním z hrobů se skláněla elfka modrých vlasů, držící se za ruku malé elfké holčičky s vlasy stejně tak modrými. Společně na navršenou hlínu položily věneček z bílých květů.
*
I nejstřeženější místo celého města bylo v tu chvíli podivně opuštěné. Byla vyčerpaná. Všichni věděli, že sotva přežívá. Přesto.. dříve, než tělo jednoho ze strážných dopadlo na zem, než zvuk mříže doskřípěl, než se dveře vězení přestaly otevírat, stála opodál hřbitova a dívala se na elfy otočené zády k ní. Pak zmizela mezi stíny stromů.

***

Donesly se pohádky z dalekých zemí o krásné a studené princezně smrti, plenící města, do poslední živé duše pozřívající vše, co se dostane do její blízkosti. Časem ještě krásnější, ještě chladnější, ještě strašidelnější.
Lidé strašící děti před spaním, nic netušící o tom, co vlastně vyprávějí, jen spokojeně usínají.
Elfové po letech nejistoty už jen pro připomenutí vyprávějí tyto příběhy jako varování.
Po celá staletí.

***

Po válce společenství elfů strádalo mnoho let. Zároveň mysl všech tížilo vědomí, že někdo tak silný, jako Altáriel, může být právě teď za jejich dveřmi. Stará kouzla hvozdu znala i ona, možná byla mezi nejznalejšími. Hranice ji nesvedla jinou cestou. Les ji nezavedl na opačnou stranu od města.
Zvěsti v podobě pohádek o kruté blondýnce se šířily zemí, jediní elfové brali vše s vážnou tváří, vše pečlivě hlídali. Národ elfů upadl do zamyšlení. Stále víc hlídající své domovy, své příbuzné, hranice, okolí hranic, okolní města.
V tomto čase zamyšlení vyrůstalo jen jediné elfské dítě, které po dlouhé době přišlo na svět. Malá elfská holčička, tolik podobná své matce, ať už smutnýma očima nebo modrými vlasy. Pro chybějící elfské vrstevníky v celém městě si za přátele zvolila stromy hvozdu, mezi kterými bloudila dlouhé hodiny a poslouchala jejich tiché šumění, šeptání, písně…
Elfům její přítomnost dodávala naději v elfskou rasu, která se stále topila ve vlastních vzpomínkách a představách, v onom zamyšlení..
Dodávala jim naději až do chvíle, kdy se stalo to, čeho se většina z nich obávala, ovšem v co většina z nich pomalu přestávala věřit.
*
Za soumraku večera temné noci lesem přelétlo neklidné zašumění. Cvrčci právě začali svůj večerní cvrkot, ikdyž tentorkát nějak.. jinak. Modrovlasá mladá elfka se pozastavila na okraji malého paloučku. Mezi stromy zahlédla něco.. nebo někoho. Jen na krátký okamžik, ale přesto. V zápětí ji cosi pevně chytlo za rameno a pak to s ní prudce škublo..
Pak už viděla jen náměstí vlastního města. Elfové na něm stáli, všichni jak přimražení k zemi. Zírali na někoho, kdo očividně stál kousek za ní. Z toho někoho se šířilo podivné chladno. Nevěděla, ale tušila. A slyšela… syčivé šeptání podivným elfským jazykem. Obraz se pomalu zastíral, mysl usínala, vše bylo najednou tak.. nijaké. Najednou znovu to škubnutí. Znovu tma.
*
Dítě elfů v jednom okamžiku zmizelo. Tma přicházející noci zhoustla. Ačkoliv bylo léto, vzduch se rychle ochlazoval. Altáriel po dlouhé době přišla domů.
Do naprostého ticha zaznívalo stále stupňující se syčení. Pak najednou ustalo. A elfové najednou zírali na prázdné místo, kde ještě před chvílí stály dvě elfky. Tma sice o trochu ustoupila, chlad však zůstal a z oblohy se začaly snášet drobné sněhové vločky..
…první noc nikdy nekončící zimy.

............................................................

(>veškerý nesrovnalosti, nepochopenosti nebo poznámky vyřešim i vysvětlim - případně upravim, pokud někoho bude něco zajímat.. v případě, že dojde až sem.. je to dlouhý.. docela. Námět původně věnován soutěži. čas vyhrál, jsem líná. docela úplně. <)