Literární soutěž - výherní příběhy

[Arella]

1. místo - GRYFUS

Mé mládí
****************************************************************************

Narodil jsem se v zemi zvané Vochtánka. Byl to temný den, pršelo, všichni byli schovaní v chýších a čekali. Až se obloha roztáhne a slunce prohřeje zem. Bylo to na území barbarů, kteří mou rodinu nenáviděli. Nenáviděli jí za to, že kradla ostatním jídlo. Mí rodiče byli líní pracovat a raději si jídlo nakradli, proto byli vyhnáni z vesnice a mě se ujal tehdejší vůdce Vochtánky Burgath. Burgath byl přísný a týral mě. Tehdy jsem byl ještě velice malý na to, abych čemukoli odporoval. A tak jsem musel na slovo poslouchat, když mně Burgath vyslal do lesa pro dříví, musel jsem tam jít hned a bez námitek. Když jsem tam tedy šel a donesl dříví pro ostatní barbary Burgath mě potrestal, že jsem přinesl málo a poslal mě tam znovu. Poté už byl spokojen, alespoň se tak tvářil. Měl jsem na něj velikou zlost, ale vůbec nic jsem s ním dělat nemohl. Musel jsem prostě poslouchat, jinak bych přišel o život. Jenže o pár dní později se lidé pokusili obsadit Vochtánku. Byl to krutý boj. Pracně se prosekávali až k vůdci barbarské vesnice Burghovi. Ten se nakonec snažil utéci a zachránit se na úkor druhých, ale tom vrazil do jednoho ze svých strážných. Onen strážník jej už dlouhou dobu nenáviděl, ale nedával to znát, teď když jejich vůdce utíkal, měl šanci. Rozběhl se proti němu a přetáhl ho palcátem po hlavě. Burghovi se hlava roztříštila, byl mrtev. Tyran vesnice zemřel, v ten okamžik se onen barbar zaradoval a nechal se naplnit tím štěstím, že je konečně svobodný a může odejít. Když už se konečně vrátil myšlenkami do reality, uvědomil si, že jejich vesnice je stále obléhána. Už jsme nemohli nic dělat, zbývalo nás sotva pár desítek. Lidé začali ničit vše, co tu kdy stálo. Celou barbarskou minulost během několika minut vypálili. Když už zbylo jen sotva deset barbarů, kteří se vzdali, jelikož neměli žádnou šanci proti stovkám ozbrojených težkooděnců. Lidé je tedy vyhnali pryč odtud. Některé si vzali do svého města jako otroky.

Mne se tehdy ujal Rytíř z lidské říše, který mě odvedl na lidské území a začal mě učit bojovému umění, válečnické cti, upřímnosti a dalším důležitým věcem. Dodnes jsem mu nesmírně vděčen za šanci, kterou mi tehdy dal. Když jsem dospěl a byl již všemu poučen, rozhodl jsem se, že je čas rozloučit se, jít hledat štěstí a dobrodružství jinam. Stál jsem před vraty a ještě si promluvil s mým opatrovníkem – Rytířem Ulrichem von Lichtenstein

„Mistře, tedy Ulrichu, vděčím Ti za svůj život a za vše, co jsi pro mě vykonal.“
„Nemáš zač, Gryfusi, byl jsi skvělým žákem a věřím, že ty svět dokážeš změnit! I když, bude to asi složitější.“
„Změnit nevím, ale jsem Vám nesmírně vděčný, za vše.“
„Musíš si věřit a dokážeš mnohé!“
„Vynasnažím se, ale nečekám, že by to bylo snadné.“
„Buď dobrým a spravedlivým válečníkem, věřím Ti a vkládám v tebe své naděje.“
„Doufám, že někdy budu také Rytířem, jako jsi ty.“
„Znovu Ti za vše děkuji a již pojedu“
„Dobrá, Gryfusi, hodně štěstí a někdy mne přijeď navštívit, prosím.“
„Zajisté, nyní už vážně pojedu, ahoj.“
„Dej na sebe pozor a hodně štěstí, ahoj.“
Rozloučil jsem se tedy, za vše mu poděkoval a odjel.

Jel jsem opravdu dlouhou cestu, jednu věc mě Ulrich nenaučil, jak lovit zvěř, ale to se brzy naučím sám, pomyslel jsem si. Několik dní jsem sice trpěl hladem, ale brzy se mi naskytla příležitost ulovit si pořádného jelena. Kdybych býval nebyl tak hladový jistě bych nejdříve sám sebe za to pochválil, skolit takovéhoto jelena přeci jen není tak snadné. Ale co už, tak tedy vykuchám jelena a opeču jej na ohni. Sedím tam, hledím do ohně a přikusuji jelení stehno. Když v tom, slyším jakési vrčení, otočil jsem se a spatří smečku vlků. Ihned jsem zahodil stehno, popadl ohořelý klacek a začal zahánět vlky, zpět odkud přišli. O chvilku později jsem se tedy vrátil k ohni, že si znovu pochutnám na jelenovi. Přeci jen, když už zabiji tak krásné zvíře, nemělo by jít nic nazbyt. Celého jelena jsem sám snědl, není divu, hladověl jsem dlouho, poté jsem se schoulil pod strom kousek od ohně a usnul. Den na to jsem vyrazil znovu na cestu. Jel jsem dlouho a za tu dobu se ze mě stal velice zdatný barbar. Učil jsem se lovit zvěř a každý den mi to šlo lépe. I poživatelnější poté byla ta pečeně! Byl jsem na to, jak jsem se vypracoval tehdy pyšný. Den za dnem ubíhá a já jsem stále na cestách, takovéto myšlenky se mi neustále honily hlavou. Doufal jsem už v to, že narazím na nějaké město. Nějaká ta společnost by se mi hodila, dlouhou dobu byli mými společníky pouze lesní zvěř a občas nějaký ten zatoulaný skřet. Takhle jsem se trmácel opravdu dlouhou dobu.

Putování do Havantu
****************************************************************************

Byl jsem více než dva roky na cestách, za tu dobu jsem se toho mnoho naučil. Když jednou projížděl lesem od jakési skály, narazil jsem na cestu, vydal jsem se tedy po ní. Trvalo jen malou chvíli, než jsem narazil na něco, co vypadalo jako město, či vesnice. Byl to Havant. Zůstal jsem zde několik dní, zaplatil si hostinec a pár nocí v něm přespal. Ale v den, kdy jsem se chtěl znovu vydat na cestu a putovat k jinému městu jsem potkal nádhernou ženu – Aishlyn. Už na první pohled se mi moc líbila, chtěl jsem o ní vědět více a tak jsem se vyptával. Zjistil jsem, že Aishlyn je starostkou Havantu a členkou cechu Lovců. Tehdy jsem opravdu snil a přál si bojovat za spravedlnost, když mi Aishlyn povídala o heroldech, toužil jsem po tom stát se heroldem a také po tom být členem Lovců. Aishlyn na mě byla velice hodná, někdy až příliš hodná. A tak jsem si ji zamiloval. Se vším mi pomáhala, zašel jsem tedy k sídlu Lovců a promluvil si s Tyranusem o adeptství.

Adeptem Lovců
****************************************************************************

Tyranus mě zaúkoloval a já už byl konečně adeptem Lovců, byl jsem z toho velice šťastný. Šel jsem tedy ihned plnit úkoly, ale na to jsem potřeboval nějaké peníze. Běžel jsem tedy urychleně vydělat si pár zlaťáčků, běžel jsem odpoledním Havantem, přes most, kolem několika budov. Když v tom jsem potkal nějakou elfku a elfa na koních, ihned mě zastavili a chtěli po mě peníze.

„Hej, ty! Stůj!“ Křikli na mě. Ihned jsem se zastavil a v domnění, že potřebují s něčím pomoci, jsem nasadil milý výraz v obličeji.

„Dej sem peníze!“ Znovu na mě křikli a já si uvědomil, že to budou nejspíše lupiči chtějící mě okrást.

“Peníze nač? Sám mám málo, ale pokud je to sbírka na Havant tak i to málo mohu přispět.“

“Není to sbírka na Havant, byl jsi přepadena teď nám dej zlatky!“
Měl jsem peněz málo, koně žádného a nemínil jsem vydat své jediné peníze takovým holobrádkům, kteří si myslí, že jim takovéto činy budou procházet, dnes už bych s nimi zatočil, ale tehdy… nu byl jsem nezkušený a slabý.

Peníze jsem vydat nechtěl tak ti dva elfové vykřikli jakési zaříkávadlo a bezmocně jsem se sunul k zemi, když jsem přišel k vědomí, neměl jsem ani měďák, všechno mi sebrali! Když jsem se tedy byl schopen posbírat a ujít těch pár kroků k sídlu starosty, kde jsem zaklepal a vše ji pověděl. Poslala mě tehdy za panem Tyranusem, abych mu vše vylíčil a popsal ty dva útočníky. Pozorně mě vyslechl a odvedl mě do Královské Obory, tam mi ukázali safírovou hůl, kterou jsem bezpečně poznal, byla to hůl od elfky, která na mě seslala tu kletbu. Zjistilo se, že to byla elfka Kelly a ten druhý zase elf Elides, oba z cechu Andělů Temna. Zajeli jsme tedy k nim a chtěli jsme dohodnout podmínky vrácení mých věcí, dali jsme jim čas do 6té hodiny večerní, ale byli tvrdohlaví a okamžitě vyhlásili válku Lovcům. Byli tedy loveni cechem Lovců. Jednoho dne se mi přijel Elides omluvit, vrátil mu peníze a dal mu ještě něco navíc. Později jsem však dostal tušení, že u Lovců o něj není zájem a tak založil cech se Shimaine, Royem, Liou a Chjo, jmenují se cech Zatracených.

Cech Zatracených
****************************************************************************

Neuplynula ani dlouhá doba, a staral jsem se o cech se Shimaine. Bylo potřeba vydělávat. Sbírat pole. A spoustu dalších věcí k zařízení. Cech si vedl celkem slušně, několik tisíc zlatek jsme měli již našetřeno, ale na dluh je to stále málo. Tak jsem musel jit tedy rozsekat pár kostlivců. Ale co se to nestalo, když už jsem chtěl vyrazit, potkal jsem nějaké zbojníky, kteří mě napadli. Dva jezdci na koni proti mně. Jeden svírající v ruce kopí, druhý knihu. A znovu jako by to byli ti samí, kteří mě přepadli minule.

“Dej sem prachy, mladej, a dělej!“Zařvala na mě jakási žena s kopím. Nechtěl jsem být znovu okraden a tak jsem hrdě, ač možná odpověděl “Nic vám nedám! Nikdo mě okrádat nebude!“ Ihned jak jsem tuto větu dořekl a už se na mě hnali, nejdříve se mi pokusili peníze sebrat, když se jim to nedařilo, snažili se mě zabít, bylo mi až špatně, když si pomyslím, co vše lidé udělají pro peníze. Oháněl a bodal jsem tedy kopím, co to jen jde. Projeli jsme téměř celým Havantem. Po pár minutách se mi podařilo omráčit jezdce, který svíral v rukou knihu. Spadl z koně a krvácel na zemi, byl v bezvědomí, čas mu utíkal rychle. Hlavou mi prolétla myšlenka, že mám šanci přežít, vždyť už zbývá jen jeden útočník! To mi dodalo odvahu. Stále jsem jen myslel na to, jak se ubránit a nezaplatit za to životem. Po pár minutách už v okolí stál jen jeden jezdec, byl jsem to já. Ohledal jsem útočníky a rány, které jsem byl schopen obvázat jsem obvázal, zastavil krvácení, naložil jsem je na koně a odvezl k léčiteli. Po několika dnech jsem zjistil, že se jednalo o jakési Zbojníky. Ti mě poté napadli ještě dvakrát, ale znovu a znovu jsem se ubránil. Začal jsem na sobě tvrdě pracovat, abych dokázal vzdorovat i vetší skupince útočníků. Po několika týdnech jsem byl opravdu silný, musel jsem si nechat ukovat nové brnění, do starého jsem se kvůli všem těm svalům nevlezl. Bylo to mé první stříbrné brnění. Stále nejsem na konci svých sil, a proto trénuji stále pilně.

Havantské volby
****************************************************************************

Jednou, když jsem byl na projížďce Havantem potkal jsem několik mužů v tmavě modrých pláštích mezi nimi i Rytíře se stejným pláštěm. Byly to ochránci Thyrisu - Pretoriáni. Jeli do Havantu vyhlásit volby, překvapilo mě, že je Havant pod správou jednoho z nich. Ale nic jsem nemohl dělat. Pár dní uplynulo a byli tři kandidáti: Mource Fon, Sia de Nafay a Aishlyn. Samozřejmě jsem si přál, aby Aishlyn vyhrála volby. Jelikož už ji nějakou dobu znám a Havant za její vlády vzkvétal. S Aishlyn jsem se navíc přátelil, takže jí to ze srdce přeji. Vždyť by si to zasloužila za vše, co udělala pro Havant a jeho občany. Nyní mohu jen přihlížet tomu, jak lidé chodí hlasovat do Havantské banky. Vůbec se mi to nelíbí, ani Havant teď bránit nemůže. Už je to nějaký týden, co podál žádost o místo herolda Havantského, to je dálší z důvodů, proč jsem volil Aishlyn, dá se s ní totiž velmi slušně jednat a domluvit. Když jsme se s Aishlyn potkali u Havantské banky a povídali jsme si.

“Ahoj, Aishlyn, jak vidím, jsou vyhlášeny nové volby!“
„Ano, to jsou, ráda bych je znovu vyhrála a vedla Havant dále.“ - Odpověděla mi.
„Také bych byl rád, kdyby jsi Havant vedla dále, domnívám se, že za tvé vlády vzkvétá a samozřejmě hlasuji pro Tebe.“- Snažil jsem se jí povzbudit, nevypadala příliš nadšeně.
„Kdyby si tohle mysleli všichni, tak ani volby být nemusí, ale děkuji. A co ty, jak se máš?“ – Usmála se a já jsem nabil dojmu, že jsem ji přeci jen povzbudil.
„Jsem přesvědčen, že volby vyhraješ. Nu, jak se mám? Abych řekl pravdu tak nic moc, nemám co na práci a prohánět celý den kostlivce se mi nechce. Jak jistě víš, rád bych se stal heroldem.“
„Ach ano, heroldi. Vím o tobě, nicméně budu pořádat turnaj, chci dát šanci každému občanu tohoto města, tedy pokud vyhraju volby. Nynější heroldi se poflakují bůhvíkde a město není střeženo, chtělo by to co nejdříve dosadit nové, ale to až po volbách a o heroldech rozhodne turnaj.“

Náš rozhovor přerušila přicházející Sia de Nafay, která si své hlasy pro starostku kupovala, každý, kdo jí dal hlas, dostal nějaké zlatky, či nějakou věc, přišlo mi to nefér! Starosta by měl udělat nějakou reklamu, říct své plány a ne si hlasy kupovat! Tehdy jsem tam jen stál a kroutil nad ní hlavou. Rád bych ji něco řekl, ovšem nebylo by to pěkné a tak jsem se raději rozloučil s Aishlyn a mlčky odešel. Nyní musím čekat na výsledek voleb, ale stále doufám, že Aishlyn zvítězí. Po týdnu byl vyhlášen trubači vítěz Havantských voleb, byla to Aihslyn, která se o své místo tak strachovala! Byl jsem z toho šťasten. Přál jsem to Asihlyn, aby vyhrála právě ona. Nyní může Havant vzkvétat jako před časem! Popřál jsem tedy znovu Aishlyn štěstí, aby se jí znovu vedlo tak jako před volbami, ba dokonce lépe.

Lovcem a Heroldem
****************************************************************************

S cechem zatracených se už to táhlo delší dobu. Vůbec se nám nedařilo. A tak jsme zašli za Kazatelem, tedy velitelem Lovců požádat o sloučení. Odevzdali jsme všechen majetek a byli přijati a zaúkolováni. Ihned jsme se pustili do práce, abychom nezklamali velitele a Lovce samotné. Uplynuly sotva dva dny a konal se turnaj o heroldovu šerpu. Byli tři kandidáti. Já, Gervin a Gartulo. Moc jsem si přál vyhrát a stát se heroldem. Nyní jsem však stál před první soutěží - závodem na koních. Ten jsem s úspěchem a kolovým náskokem vyhrál. Nyní zde byla další překážka a to souboj tváří v tvář tam jsem bohužel už v prvním kole prohrál nad Gartulem. Byl to namáhavý boj, ve kterém zvítězil ten lepší. Nicméně jsem dostal dalšího soupeře a to Gervina. Sotva vstoupili do arény, už byl konec. Jen jeden jezdec zůstal na koni – zvítězil jsem a získal další cenný bod! Poté přišla na řadu další soutěž proti monstrům. Tam jsem proti parasektovi neuspěl, věděl jsem, že nemám šanci. Proti démonovi a lučištníkovi se mi vedlo skvěle. Na konec jsem s jednobodovým náskokem nad Gervinem vyhrál. Převzal jsem šerpu od starostky Havantu Aishlyn. Nyní dohlížím na pořádek v Havantu a čekám na opovážlivce, kteří se pokusí někoho napadnout, či okrást.

Havantský strážný
****************************************************************************

Byl jsem ze začátku nezkušený a nevěděl co vše a jak mám vykonávat. Projížděl jsem tedy městy, pozoroval ostatní heroldy při vykonávání jejich práce a učil jsem se od nich tím, že jsem je sledoval. Když jsem se přiučil čemu se dalo, začal jsem se tedy činit a hlídat Havant. Získával jsem postupně hromadu vlastních zkušeností. A dával jsem si také větší pozor. Nejvíce jsem sledoval zloděje Galliana, ten často napadá občany Havantu a okrádá je. Vždy se mu z toho ale podaří nějakým způsobem vykroutit a vina mu dokázána není. Několik napadení a krádeží už mám vyřešeno, ale stále se sebou nebudu spokojen, dokud občanům Havantu nebudu schopen zajistit úplné bezpečí.

Touha a sny
****************************************************************************

Již jsem obstojně zabezpečil Havant proti krádežím a přepadávání. Už je to pár dnů, co jsem neslyšel jedinou stížnost a neviděl jediný vážnější prohřešek proti Havantu. Už od doby, kdy jsem se sem přistěhoval, toužil jsem po tom stát se Heroldem, to se mi již vyplnilo, nyní bych se chtěl stát rytířem. Ano rytířem, samozřejmě bych chtěl být ze všech nejlepší a zároveň nejspravedlivější. Není tomu dávno, co se mu zdál sen, že byl pasován na rytíře. Když jsem se ráno probudil, byl jsem zklamán, byl to pouze sen. Až mi přišla škoda, že onen sen skončil a znovu nastala realita. Snažil jsem se prokázat, že bych byl jako rytíř Andarijskému království přínosem, že bych dokázal zatrhnout všechna přepadávání a krádeže. Bohužel nevím, jak bych to měl královně dokázat, stále se snažím ze všech svých sil pro to něco dělat, protože stále věřím, že jednou budu na rytíře pasován. Tento sen se mi poslední dobou zdá často, všude sláva, po které tolik toužím, toužím po tom něco dokázat, něco, co dokáže opravdu málokdo. O den později mám znovu podobný sen.

Sedím na koni u Havantského portálu, když v tom slyším, jak Andarijské trubače „Herolde Gryfusi, přijeďte prosím ihned do královského hradu!“ Trhnu sebou a nemohu tomu uvěřit, že bych něco provedl? Chvíli váhám, zda tam mám jezdit nebo se pro jistotu někam ukrýt? Ukrýt, proč se skrývat, když jsem nic neprovedl a navíc mám mužskou čest a před problémy se schovávat nemohu, takovéto myšlenky znovu a zase se mi honily v hlavě. Tak jsem tedy vyrazil do Andoru, abych zjistil co se děje, přijel jsem k hradu, tam již stáli strážníci, kteří mne očekávali, poprosili mě, ať s nimi jdu, že prý semnou chce královna mluvit. Šel jsem tedy, šli jsme jen pár kroku, vešli jsme do obrovského sálu, kde uprostřed seděla královna Killias.

„Přeji dobrý den, královno.“ – Pozdravil jsem a uklonil se
„Vám také herolde.“ – Odpověděla mi.
„Mohu prosím vědět, proč jste si mne zavolala?“
„Ach, ano jistě, mám zde na Vás stížnost, údajně jste jednu elfku znásilnil a okradl, je to pravda? – Zeptala se mě a z jejího obličeje byl znát tázavý výraz plný očekávání.
„To je lež královno, nic takového jsem neudělal, přísahám na svou čest.“ – Ihned jak tuto otázku položila mě bodlo u srdce, já a někoho znásilnit? To není možné!
„Jste si jist, herolde? Ta elfka to popsala opravdu důvěryhodně.“ – Pozvedla obočí a prohledla si mne.
„Ano jsem si jist, královno, v tomto mám čisté svědomí.“ – Svraštil jsem obočí a přemýšlel, kdo o mně může vykládat takovéto lži, ale nikdo mě nenapadl.
„Jste si tedy jist, herolde? A kde tedy máte váš meč?“ – Sáhl jsem k pasu, ale meč jsem neměl, strnul jsem a v srdci mne opět bodlo.
„T-t-o opravdu nevím, královno.“ - Vykoktal jsem ze sebe.
„Stráže, doneste ten meč!“ – Zvolala a jeden ze strážníků se odebral do jakési místnosti.
„Než Váš meč přinesou, nechcete mi něco říci?“ – Znovu na mě pohlédla tázavým pohledem plným očekávání a mi se to zdálo divné, řeší zde znásilnění elfky a prohlíží si mne s takovým očekáváním?
„Opravdu mám čisté svědomí, královno.“ Narovnal jsem se a s hrdým výrazem jsem jí odpověděl – V tom se rozevřely dveře a do místnosti vkročil strážník s mým mečem.
„Tak, tady je, výborně, tento meč jste si u oné elfky zapomněl, prohlédněte si jej. Co mi k tomu tedy řeknete?“ – Přistoupil jsem k meči a prohlížel jsem si jej.
„Ano, je opravdu můj, netuším, kde jste jej vzali, ale s tou elfkou mám opravdu čisté svědomí“ – Nevěřícně jsem zíral na meč a nechápal, kde se tam vzal.
„Jistě, já vím“ – Usmála se na mě.
„Co prosím, co víte, královno?“ – Znovu jsem se neubránil zaraženému výrazu ve tváři a sám už jsem nebyl tak jistý, zda jsem tu elfku opravdu neznásilnil, byl jsem zmaten.
„Vím, že jsi tu elfku neznásilnil, meč mi přinesla starostka Havantu, Aishlyn, na mou žádost. Potřebovala jsem si Tě prověřit dříve než…“ – Odmlčela se.
„Dříve než co? Proč jste si mne potřebovala prověřit?“
„Dobrá, dobrá, trápila jsem Tě dost, zasloužíš se to dovědět. Chtěla bych Tě pasovat na rytíře, za tvé zásluhy v Havantu a za tvou spravedlivost vůči všem.“
„Co, co prosím, já a rytíř? Ano, dlouho o tom sním, ale tak najednou?“ - Nevěřícně jsem na ni hleděl.
„Ano, byla bych ráda, kdybys tu funkci přijal“
„Dlouho o tom sním, tak tedy přijímám, ale nemohu tomu uvěřit.“
„Výborně, zítra bude slavnost, teď jdi domů a připrav se“
„Ah, dobra nashledanou a děkuji, královno“ – Naplněn radostí jsem se odebral ke dveřím.
„Herolde, Váš meč! Strážníku, doneste mu jej.“ – Znovu se usmála a poslala ke mně strážníka s mým mečem.
„Děkuji mockrát, byl bych si ho zde zapomněl, ale teď tedy nashledanou, královno. – Odebral jsem se ke dveřím a poté do Královské Obory.

Ihned po příjezdu do Obory jsem si otevřel láhev vína, celou ji vypil a šel spát, musel jsem se připravit na ten velký den. Ráno jsem vstal již brzy, ani nevím kolik bylo, byla tma. Hledal jsem vhodné oblečení a začal se chystat na dnešní slavnost. Nemohl už jsem se dočkat oné slavnosti, celý den jsem na ni čekal, když konečně nastala ta chvíle, oblekl jsem se do hedvábí a vyrazil. Všude jsem slyšel královské trubače a famfáry. Když jsem přijel ke hradu, už tam stál tucet zvědavců, přišly ke mně stráže a odvedli mě až ke královně. Ta začala proslovem, z davu byl slyšet tleskot a jásot. Poté přicházeli i další šlechtici a rytíři. Po několika minutách ke mně královna přistoupila. „Poklekni, herolde“ – Poklekl jsem. Přiložila mi meč k rameni. A v tom jsem se probudil ze snu, venku již ptáci zpívali a vše žilo, mohlo snad být už i odpoledne, nevím. Byl jsem zase zklamán, pouze sen, jen hloupý sen, i když krásný. Znovu a znovu se mi takovéto sny opakují a každý den se probudím zklamán. Dočkám se snad někdy takovéto slávy i mimo sen? Stále doufám a věřím, že ano.

Cesta do země Endorské
****************************************************************************

Zdejší svět jsem znal již dokonale, zdálo se mi, že zde už se ničemu nenaučím a jsem na samém konci lidských, tedy barbarských možností. Proto jsem se rozhodl jít o dům dál. Hledal jsem místo, kde bych se mohl zdokonalit ve svých dovednostech. Po několika měsících trmácení, jsem přijel do obrovského města, tak obrovského, že Andor je proti němu vesnička. Celé město bylo postaveno z mramoru, ve městě byly stráže oděny v mitrilu a stavby byly mohutné. Něco mi říkalo, že tady, tady se toho mohu přiučit ještě mnoho a že žádné limity neexistují. Ačkoli jsem si myslel, že jsem silný válečník, v této zemi mě přesvědčili o opaku. Obrovské město z mramoru neslo jméno Médea, rozhodl jsem se sloužit tamnějšímu králi a zdokonalovat se ve všem, v čem to jen půjde. Až se vrátím do Andarie, zdejší lid bude nechápavě zírat, protože ještě nikdy neviděli to, co jsem viděl já a čemu jsem se přiučil.

Pod vlivem magie
****************************************************************************

Není tomu dlouho, co jsem se na pár týdnů vrátil do zdejšího království. Nesl jsem si s sebou ale něco, co mělo změnit mou budoucnost. Byl to magický předmět, který umožnil rozdvojení osobnosti. Měl jsem s ním své plány a ty byly zde, na Andarii. Rozhodl jsem se totiž, že rozdvojím svou osobnost, tak abych mohl odjet do Endoru a přitom bych tady zůstal. Tento velice vzácný předmět to měl dle Endorského kupce umožňovat. Rozhodl jsem se tedy vykročit do neznáma a onen předmět použít. Upadl jsem do komatu, vzbudil jsem se asi o 2 dny později. Když jsem vstal, stál jsem sám před svým dvojníkem, který teprve na své probuzení čekal. Poté, co se probral, jsme se domluvili. Jeden z nás odejde do zemí Endorských a jedne zde zůstane. Nejdříve jsme však začali trénovat, abychom zjístili, zda rozdvojení proběhlo jak mělo. Vše se zdálo být v pořádku, až na jednu maličkost. Můj dvojník při jednom souboji z ničehonic omdlel. Takže každá výhoda má i svou nevýhodu. Proto jsme se rozhodli, že já odejdu a on zůstane zde. Bohužel nebyl v boji natolik zdatný, aby dále bojovat bez obav proti přesilám. Proto jsem mu věnoval své zlaté brnění. Samozřejmě se tomu vůbec nebránil, přecijen přemýšlel stejně jako já. Uběhlo několik dní a já se musel sbalit na svuj odchod. Před tím, než odejdu, Lovcům zanechám zprávu narozloučenou. Snad mě pochopí...

Dvojník
****************************************************************************

Díky omezeným reflexům a občasným úpadkům do bezvědomí se již nemohl vydat na žádnou z nebezpečných cest. Ubránit by se jistě dokázal, ale už to nebylo to, co zvládlo jeho dvojče. Byl tou slabší půlkou plnou obav a nejistoty. Rozhodl se proto, že předá své umění dál, zkušeností a zážitků měl totiž více než kdokoli jiný. Každý den cvičí své žáky v umění boje a doufá, že i jeho samotného někteří předčí. Velmi často chodí kolem Havantského pivovaru, kde své rekruty nabírá. Posléze s nimi cvičí na blízkém Havantském cvičišti.

[Arella]

2. místo - GOMÉZ

http://www.andaria.cz/index.php?link=pr ... ava=019e53