Barva oceli

[Petitka]

“Překvapení,” procedila mezi zuby, když vystoupila zpoza kamene a vystřelila šíp směrem k nemrtvému.
Nestihl se k ní ani dopotácet. Nestihl vlastně vůbec nic. Mrtvé tělo, na kterém ještě zbylo několik kusů hnijícího masa a pár cárů čehosi, co mohlo být kdysi oděvem, spadlo na zem. Odpověď na sebe nenechala dlouho čekat. Kostlivec nedaleko od ní natáhl tětivu a vystřelil směrem k Evangeline. Snad to bylo nepřirozenými trhavými pohyby, že netrefil. První rána ji slušně minula a dívka tak dostala možnost znovu zaútočit. S ledovým klidem zasadila šíp a vystřelila. Dvě rány a mrtvé tělo znovu dopadlo k zemi. Za hlasitého zapraskání prošla kostmi. Bylo čas přezbrojit, společnost se blížila. Jediná společnost, se kterou se stýkala pravidelně. Kostnaté tvary a rozpadající se tváře, ze kterých jí bývalo dříve zle, které dřív tolik nesnášela. Dnes z toho nezbylo nic, krom povinnosti. Destrukce toho, co nemělo vůbec existovat. Stiskla v ruce kopí. Fakt, že je měla za zády ji nijak nevyvedlo z míry. Měli naučené své staré triky, které stihla dávno prohlédnout. Nutno však uznat, že i ty primitivní nepřirozené výtvory dokázaly občas potrápit. Bylo jich dost. Nehodlala se nechat obklopit a tak s vyrovnaným výrazem ve tváři udělala několik kroků stranou a kopím smetla prvního odvážlivce. Nikdy neměla o nápadníky nouzi.
Z pravidelného rytmu ji vyvedl slabý zásah do ramene doprovozený cinknutím zbraně o pečlivě vytepanou ramenní část zbroje. Kostlivec svírající sekyru v pařátech se dostal moc blízko ve chvíli, kdy se věnovala jinému. “Jaká smůla... tvoje,” zašeptala vrážejíce mu hrot kopí do lebky.

Vracela se dobře známou cestou. Ačkoli při boji zůstávala hlava klidná, jakmile dopadlo poslední tělo, myšlenky se daly opět do pohybu. Podívala se na rameno, kam předtím dostala zásah. Róba barvy noci byla roztržená. Těžko říct, proč vlastně nosila róbu, která byla znakem Hlídky. Vždyť k ní už dávno nepatřila. Náhradu si našli rychle. Nepatřila teď nikam, ale i tak necítila nějakou zvláštní lítost. Ani kousek nostalgie, smutku. Žila svým vlastním prokletím a doufala, že se z něj sama vykoupí.
Bílý pramen vlasů jí vypadl z pečlivě česaného drdolu. Hodila ho za ucho. Dřív to byly vlasy kaštanově hnědé. Stejné, jako má její matka. Vzpomněla si na dobu, kdy žila klidně v domku kdesi na předměstí. Období netrvalo dlouho, avšak vzpomínky jsou jako rány z boje. Po některých zůstanou hluboké jizvy a některé se zhojí a zmizí. Tenhle zlomek minulosti se do Evangeline zavrtal hluboko a vyplaval napovrch většinou v nesmyslnou chvíli, aby ji připomněl útržky věcí, které se děly potom. Pomalu se však vše halilo do stále méně prostupné mlhy. Začínala si být jistá jenom tím, že jakmile ráno po přesně šesti hodinách vstane a připraví se na den, musí se vydat na svůj lov. Lov, který měl chránit ostatní. Pocity začínaly být stejně pestré, jako její strava. Jeden lektvar na poměrně dlouhou dobu byl dostatečný. Mysl barvy oceli ji provázela téměř každým okamžikem. Co bylo dřív se stávalo barevnými útržky na šedavém podkladu.
Možná si občas přála, aby se věci měly jinak. Jenže v tom neviděla smysl.


“Seš si jistá?”

[Petitka]

Jistým pevným krokem našlapovala lesem a nechávala stopy drobných, ale přesto hluboko zapadajících nohou. Všude ještě vládl chlad, Zima však cítila, že brzy bude muset předat žezlo. Ale ani bělostné sněhové pokrývce se nedařilo zakrýt všechnu špínu. Na dokonale hladkou bledou tvář dopadla studená kapka od tajícího sněhu ve větvích stromu, který zrovna míjela. Stekla po tváři jako slza, byť jí natolik vzdálená, zanechala stejně tenkou mokrou stopu jako tenkou jizvu, aby se nakonec vytratila v záplavě po hýždě dlouhých stříbřitě bílých vlasů. Chladnýma jasně zelenýma očima přeletěla okolí. Neslyšně pohnula úzkými rty. Oblý kámen a tři stromy s téměř neviditelnými značkami značily, že byla na místě. Znovu se s klidem vytesaným ve tváři rozhlédla po okolí. Les začalo halit šero, jí to ale nijak nevadilo. Za dobu, co trávila v kobkách a za dobu, kdy lovila v noci se jí zrak značně zlepšil. Odtáhla kámen lehce stranou a vklouzla do otvoru, který byl ještě před chvílí všem očím skryt. Zakryla vstup a nohama dopadla na ušlapané hlinité podlaží.
Deset kroků tmou.
Nahmatala pochodeň ve stojanu a zapálila ji.
Dvanáct kroků hrubě opracovanou chodbou.
Kdyby se postavila na špičky, nejspíš by dřela hlavou o strop.
Zastavila se a udělala dlouhý krok vpřed.
Věděla o všech pastech, které na chodbě k Němu byly. Nepečlivá při našlapování byla jen jednou. Poprvé. Odměnou byla bodná rána v pravém boku. Podařilo se ji ránu ošetřit včas a hlavně správně, takže památka zůstala minimální. I když její tělo bylo samo o sobě jistým příběhem.
Pomalu otevřela dveře - nebylo třeba klepat. Dávno o ní věděl. Ticho prolomil pevný sametový mužský hlas.
"Máš, Evangeline?"
"Jistě, pane."
Krátce na to, co dozněla její tichá odpověď, narušilo pomíjívé ticho dopad menšího pytle k jeho nohám. Šplouchnutí.
"Výborně."

[Petitka]

Zápach tmavé lepkavé krve vyplnil podzemní místnost poměrně rychle a přebil tak vůni pergamenů, hlíny a bylin. Ani jednomu to očividně nevadilo, ani jeden nenakrčil nos. Vzhlédla k němu s očekáváním výzvy k odchodu - většinou jí nedával další úkoly hned. Pokynul rukou směrem k sobě. S klidným výrazem ve tváři si klekla k jeho nohám. Výjimka potvrzuje pravidlo. Sklopila pokorně hlavu a upřela pohled do země. Položil ji našedlou ruku s dlouhými prsty na temeno hlavy. Zavřela oči. Chlad z jeho dlaně pomalu pronikal přes vlasy a kůži na hlavě dovnitř. Zabodával se jako spousta malých ledových střípků a projížděl celou hlavou až k očím, které držela pevně zavřené. Nová vzpomínka, nová myšlenka, která nebyla její si v hlavě hledala své místo.

Postava v tmavé róbě se skláněla nad mrtvolně bledým tělem, které leželo na kamenném podstavci. Pečlivě rozřezávala kůži mrtvoly poměrně mladé ženy. Pomalu se otočila. Zhruba třicetiletý holohlavý muž se mírně pousmál. "Přišel sis hrát?" zazněla jeho řečnická otázka. Nekromant pozvedl ruce a jeho róba tak sklouzla do úrovně loktů a odhalila jeho paže. Pravá byla životem, normální rukou. Levá byla tím, čím žil, smrtí. Zůstala z ní jen děsivě bělavá kost. Nekromantův úsměv přešel do šklebu. Pronesl svá tichá slova a chvíli na to ze stínu vykročil kostlivý pár. Tma.


"Pošetilec," ozvala se tiše.
"Nevěděl, kam vstoupil, Evangeline."
Otevřela oči a vstala.
"Zbav se ho. Udělal toho příliš mnoho a nyní nadešel jeho čas."
"Ano, můj pane."
"Hledej okolo Ilerenu."
Otočila se a pomalu vyšla chodbou ven do tmy. Bolela ji hlava a cítila se slabě, ostatně jako vždy, když se její hlava urputně snažila přijmout cizí vzpomínky za své. Vykročila směrem ke svému domu. Potřebovala své tři hodiny spánku.

[Petitka]

Ležela neschopná pohybu. Nejradši by s křikem utekla – tak jako to snad nikdy neudělala. Cítila jen bolest celého těla a hučení v uších a svůj vlastní hlas kdesi daleko. Uvnitř křičela a zmítala se, navenek se zdálo, že klidně spí. Několikátý týden od poslední události ve Valu trávila nehybně na lůžku ve studené místnosti. Bolel ji každý kousek těla a stříbrné vlasy se lehce třpytily pod několika částečkami prachu. Zdálo se, že nevnímá, opak byl však pravdou. Věděla o všem, co se kolem dělo. O všem, co se dalo zachytit sluchem.
Zatímco ona strádala a slábla bez jediného sousta, On v ní pomalu nabíral sílu. Ten hluboký hlas v její hlavě se ozval po pátém týdnu. Myslela, že blouzní, ale hlas neustával.
„Evangeline, vím, že mě slyšíš.“
Neodpověděla. Neměla chuť mluvit s někým, kdo ji týdny držel přikovanou k lůžku. Necítila nic, vlna apatie zalila její mysl a vzala sebou veškerou touhu, nenávist, lítost, bezmoc, smutek. Vzala si všechno a zahnala to někam dost hluboko na to, aby dívka byla schopná zareagovat.
„Zapomněla jsi drahá na jednu věc. Slyším tvoje myšlenky. Nemusíš ani pohnout rty a já vím, co se ti honí hlavou.“
„A ty jsi nejspíš zapomněl, že nemůžu pohnout ani víčky, natož rty. Bojíš se snad, že uteču?“ odpověděla klidně.
„Soudím, že bys nebyla schopná ani vstát. A o tom, že by ses mě pokusila zbavit, o tom pochybuji. Nepřežila bys ani den. Nezapomínej, že jen díky mě se tvé rány zatáhly tak rychle a...“ „Díky tobě je vůbec mám,“skočila mu do řeči.
Cítila náhlý tlak vyvinutý na její levou ruku, která se náhle zkroutila do nepřirozeného úhlu. Prudce otevřela oči, ale stále to byla jediná věc, kterou mohla udělat. Znamenalo to ovšem i to, že Jeho koncentrace lehce polevila už při něčem tak snadném, jako pohyb její paží.
„Víš, že mě potřebuješ, tak nebuď drzá, Evangeline. Beze mě jsi nic. Spolu dokážeme velké věci. Nastolíme mír, zničíme všechny špatné. Všechny nemrtvé, do posledního. Anebo si ty správné podrobíme. Tvé rodině na tobě nezáleží, pojď se mnou,“ ozýval se sípavý horlivý hlas v její hlavě. „Moje rodina je dole a čeká, až se proberu. Otec za mnou chodí několikrát za den, vím to. A jediný, kdo mě potřebuje, jsi ty.“zakřičela na něj a znovu zkusila zavzmítat, bez úspěchu. Stisk na její paži povolil a ta bezvládně spadla zpátky. Toho dne už za ní nepřišel.

Zprvu se vracel den po dni, pokaždé s nepořízenou. Za poslední týden však přišel i několikrát denně a nejprve prosebně a podlézavě prosil Evangeline o poslední zbytky mysli, které jí náležely. Odcházel vždy s nepořízenou, a proto se jeho přístup brzy změnil. Začal na ni dorážet, otevírat staré rány na mysli a vyhrožovat.
„Jestli nesvolíš, zvednu tě a vyvraždím tvou rukou všechny dole, přísahám.“
„To se pleteš. Tohle se nestane. Netane, rozumíš?“ odpověděla plna nenávisti, apatie byla dávno pryč. Měla chuť to s ním skončit co nejdřív. „Uzavřeme dohodu,“ ozvalo se od něj i od Evangeline zároveň. Ačkoli ho neviděla, cítila jeho podlý úsměv.
„Utkáme se o ten poslední střípek, co ti chybí. Buď porazím já tebe a jsem volná…“
„… nebo já tebe a jsi moje. Navždy,“ dořekl za ni.


Bělostná pláň pokrytá netknutým sněhem. Stál od Evangeline asi třicet stop daleko. Černou róbu s hlubokou kapucí staženou do obličeje, v pravé ruce skryté v kroužkové rukavici svíral dlouhý meč. Ev stála s prázdnýma rukama ve své dlouhé černé róbě. Jak se bojuje proti někomu, kdo poslední měsíce řídil každý její krok, se odhaduje dost těžko. Tady ale jeho moc nad jejím tělem byla pryč, stejně jako magické schopnosti obou z nich. Souboj v její hlavě, v její realitě – to byla jediná její výhoda.

Vzpomněla si na slova Shay Sirens, „v hlavě, tam, kde se sny stávají skutečností“ a musela se ušklíbnout. Podívala se do své pravé ruky, kde se rázem zhmotnilo ocelové kopí. Nikdy neměla kopí v lásce, dokud ji s ním nenaučil její otec. Klidně a pomalu postupovala ke Světlému, jejímu někdejšímu pánu, vzdálenost se zmenšovala. S každým dalším krokem sílila její jistota a nenávist k němu, která však zůstávala uvnitř a dodávala ji sílu. Náhle se rozběhl a zuřivě zaútočil dlouhým stříbrným mečem na její hlavu. Pohyboval se velice rychle, i přesto se Evangeline stihla vyhnout ráně a ohnat se po něm ratištěm kopí, které mu však jen lehce sjelo po zádech – protiútok očekával a ratiště bylo zanedbatelné. Otočila se k němu čelem, pevně stiskla kopí v rukách a vrhla se na něj. Zbraň Světlému proletěla značný kus od hlavy a Evangeline se zapotácela.
„To bylo zbrklé…“slyšela za sebou, než ji meč zasáhl zezadu do levé paže a prošel skrz. Ozvalo se tiché zapraskání a ona vyjekla bolestí. Její obvyklá klidná tvář se rázem změnila ve výrazu podivné směsice nenávisti a bolesti, která měla být to poslední, co Světlý uvidí. Ohnala se po něm vší silou, a ačkoli to příliš nečekala, zasáhla. Vyrvala kopí ze stehna překvapeného Světlého, který klesl na koleno.
„Přísahám, že zničím každého jako ty. Přísahám, Světlý.“ procedila mezi zuby, postavila se nad něj a kopí mu zabodla do hrudi, čímž ho srazila na záda. Světlý dopadl do sněhu, jeho černá kapuce mu sklouzla z hlavy a odhalila kaštanově hnědé vlasy lemující bledou ženskou tvář se zelenýma očima a úzkými rty – její vlastní. „Překvapená?“
Evangeline padla na kolena do sněhu a zavřela oči.

Když je znovu otevřela, chlad sněhu a pach krve zmizel. Ležela zpátky ve Valu. Zvedla hlavu a usmála se. Vyhrnula si rukáv róby a hmátla do míst, kde před chvílí utrpěla zranění. Místo čerstvé rány však našla zacelenou jizvu. Posadila se na postel a podívala se okolo, místnost byla prázdná a tichá. „Otče?“ chtěla zakřičet, ale z popraskaných rtů vyšlo jen polohlasné zaúpění. Zaúpění, které přeci jen přivolalo kýženého muže.

[Petitka]

Další a na nějakou dobu poslední část ze života Evangeline. Další série někdy příště, nebo nikdy (což je pravděpodobnější).

Seděla na hlídce. Nic zvláštního se zatím nestalo, což byla jistá radost a štěstí. Takové hlídky měla nejraději, i když ji svým způsobem přitahovaly ty něčím zajímavé. Problém byl v tom, že ty téměř vždy znamenaly problém. Dlouho se nic nedělo, pokud nepočítáme lehký větřík, který jí sem tam rozhoupal nad hýždě dlouhý cop. Což bylo asi tak často, jako když někdo projel bránou Sigmarova Valu. Všechny zbraně i zbroje měla dokonale vyčištěné, moc práce tedy nezbývalo. Jak to tak chodí, kdo nemá co na práci, začne přemýšlet. O to víc, když několik měsíců nemusel hlavu takřka používat. Hořkosladký úděl žoldáka, dá-li se tak její činnosti říkat. Prázdné nádoby se plní rychle. Hlavou se jí honily seznamy myšlenek dlouhé asi jako seznamy oděvů její matky, možná jen o pár palců kratší.

Shodila kožené rukavice do klína a podívala se na svoji levou dlaň, kterou zdobila zcela zhojená stará jizva. Jediná, kterou si způsobila sama, když zjistila, že je míšenka.
Holčička podivných rodičů, otec z části skryt v chaoticky temné magii (což byla pořád ta lepší varianta), matka ze zvláštního rodu s prapodivnou krví, která způsobovala, že se rány hojily o poznání rychleji,než normálním lidem. Když se tehdy dozvěděla o svém původu, napůl zoufale a napůl rozzuřeně si pobodala dýkou dlaň. Chtěla vědět, jestli je to pravda. A pro ni naneštěstí to pravdou bylo, rána se zacelila příliš rychle, než aby všechno byla jen snůška prázdných slov. Cítila se nečistě,
ačkoli vypadala stejně jako ostatní. Navíc se měla stát lovnou zvěří pro bandu fanatiků a alchymistů, nebo možná hůř – kombinací obojího.

Navlekla rukavice kvapem zpátky a snažila se soustředit na dění, či spíše prázdno před sebou. Vydržela dlouho mít hlavu oproštěnou od myšlenek. Přesně asi tři minuty a nějaké drobné k tomu.
S očima upřenýma na stromy před sebou bloudila duchem někde daleko.
Přemýšlela nad podpůrnými lektvary. Prý to moc mladých nepřežije a během procesu vývoje zemře. Ona přežila, aby se pokusila zachránit ztracené. A neuspěla v tom. Většina rodiny už dlouhé měsíce nebyla mezi živými. Vlastně jí nechyběli, ani jeden - a snad to bylo dobře, snad to tak být mělo.
Lektvary si však vybraly svou daň, rychle jí sice daly sílu, ale nebylo to zadarmo. Její krev se částečně změnila. A také Evangeline věděla, že nikdy nevychová vlastní potomky.

V hlavě se jí rozezněl jediný slib, který v životě někomu dala - věrnost Sigmarově Valu.
Byla si jistá, že to byla jedna z mála věcí, kterou kdy udělala správně. Žádná prázdná slova bez významu. Od té doby nešla v ničích šlépějích, nýbrž si vyšlapávala vlastní, po boku lidí, kterým mohla věřit. Kryli si záda tolikrát, že jestli někdy měla poznat přátelství, bylo to právě tady. Musela se usmát, tentokrát však ne jako obvykle, protože si to situace žádala. Tentokrát ne tak, že by její oči zůstaly ledové i přes úsměv na rtech. Tentokrát, na malou chvíli, ledy roztály.

Stmívalo se a teplo nyní sálalo jen z vyhřátých kamenů vrcholku věže. Byl čas střídání, proto pomalu slezla o patro níž a hodlala využít svých šest hodin bezesného spánku a na chvíli se ztratit od přemýšlení.

Spánek a bojiště byly jediná dvě místa, kde ji myšlenky nemohly dohnat.

[Petitka]

Očistit svou duši od hříchů bylo těžké. O to víc, že ze hříchu vzešla. I přes tuto okolnost odhodlaně vykupovala svou duši duší ostatních hříšníků. Lapků, vrahů, zlodějů, veškeré verbeže, která se schovávala v lesích a bála se ukázat svou tvář ve světle měst. (Koneckonců, od toho tu byli jiní, kterých bylo také víc, než by bylo třeba.)
I přes úmornou práci jí Sigmar nedal žádné znamení, z čehož usoudila, že si jej stále nezasloužila. Bylo tedy potřeba pokračovat v práci. Nemrtví patřili mezi jedny z největších hříchů, kterých bylo a bude potřeba se systematicky zbavovat tak dlouho, dokud poslední kost, poslední tělo nedopadne zpátky na zem, ze které se zvedlo. Evangeline si obvykle nenechala ujít tuto milou příležitost, ostatně dnešního dne tomu nebylo jinak. Což vedlo k tomu, že v odpoledni vycházela z kobek s lehkým hrdým úsměvem na rtech. Milovala ten přechod z tmavého chladného podzemí naplněného hutným vlhkým a zatuchlým vzduchem, do slunného odpoledne, kdy slunce ještě hřálo, ale kolem se již proháněl chladný a čerstvý podzimní vánek. Zornice se vždy pomalu stáhly v návalu světla a ona nastavila tvář větru.
Užila by si toho malého daru i dnes, ale úsměv jí po několika krocích ze tváře vymizel. Zalapala naprázdno po dechu. Cítila ostrou bolest v plicích a bezútěšně otvírala ústa v pokusu nabrat alespoň trochu vzduchu. Po chvíli ve slabosti dopadla na kolena a bezradně hleděla před sebe. Bolest se vystupňovala téměř na práh vědomí, když náhle zmizela a Evangeline se sípavě rozdýchala, nikdy nebyla vděčnější za trochu vzduchu. Po tom všem zůstala jen tupá bolest v hrudníku. Náhle se rozkašlala a ze zvyku si zakryla ústa dlaní skrytou v těžké kroužkové rukavici. Oddychla si a shýbla se pro kopí, které jí vypadlo. Když natáhla dlaň po ratišti, všimla si krvavé skvrny na rukavici. Malá skvrna vlastní vykašlané krve. Momentálně tomu nevěnovala pozornost, ačkoli podvědomě tušila, že to nesvědčí nic dobrého. Nebylo to poprvé, co se jí to stalo. Zatím ji to však nikdy neomezilo v boji, proto se rozhodla, že bude lepší vytěsnit tuto skutečnost a pokračovat k dalšímu úkolu, který měla.

K večeru se vracela do Valu a značnou dávku únavy táhla s sebou, upřímně se těšila, že si sedne. Ještě nebyla úplně v kondici. Otevřela těžké kovové dveře a vešla do chladné věže, kterou neprohřál ani krb, který byl přímo naproti ní. Byla zrovna v cestě k žebříku do hořejšího, když se z velitelského křesla ozval jí dobře známý hlas. Nezněl nijak příjemně, takže po krátké rozpravě byla opět na cestě ven. Po vzoru svého otce nasedla na koně a pomalu vyrazila za ním. Lehký vítr jí pocuchal dřív přísně utažený drdol a několik pramenů jí spadlo do obličeje. Věnovala pozornost spíše okolí, od doby, kdy nedaleko byl tábor písečných vojáků, se tady necítila dobře, ačkoli byli všichni dávno pryč. Náhle se před ní zaleskla zbraň a ona zpozorněla. Otec nyní svíral v jedné ruce kopí a v druhé výbušný lektvar.
"Jako dřív," podíval se na ni. Evangeline značně neochotně vytáhla své kopí pečlivě potřené jedem.
Souboj mimo cvičiště s vlastním otcem jí přišel značně podivný. Hned po zaznění výbuchu lektvaru dopadajícího na zem trhla za uzdu a vyřítila se směrem k řídkému lesíku. Pro svého otce nyní byla jen lovnou zvěří, takže očekávala brzký pokus shodit ji z koně, následovaný omračujícím úderem, po kterém vždy přišla tvrdá rána. Chtěla se tomu vyhnout. Vlastně se momentálně chtěla vyhnout jakémukoli střetu s ním, takže značnou dobu ujížděla mezi stromy a okolo opevnění. Utíkat se však nedá navždy.
Evangeline nerada dávala najevo své slabiny, každopádně vedle všech nedokonalostí v umění boje, byla tou největší byla její rodina a blízcí. Nerada to přiznávala a většinou se jí to snažilo až mistrně skrývat, ale ve skutečnosti by udělala cokoli, aby se jim nic nestalo a úzkostně se od nich snažila odlákávat nebezpečí. Takže skutečnost, že by měla teď a tady srazit k zemi vlastního otce a velitele se jí moc nezamlouvala. Brzy ležela obličejem v blátě a v nyní velitelském obličeji jejího otce se na malou chvíli objevil vítězoslavný záblesk.



Přišlo mi fér sem dát tenhle začátek konce. A zase na nějakou dobu dát pokoj.

[Petitka]

Jestli jsi jednou do rukou dostal zlatý meč, prodal jsi navždy život svůj i volnost svou...

Tiše našlapovala ke vchodu do krypty, místní hřbitov měl stále oči. Rozkašlala se tak silně, že se musela zapřít o kamennou stěnu. Na stříbrné rukavici se objevilo několik tmavě rudých kapiček. Zaklela.
Nech se vidět. Opatruj se, Ev.
Vytáhla opatrně dřevěnou krabičku pečlivě uloženou na dně batohu a brzy se jí v ruce zatřpytila drobná lahvička se zeleno-černou proměnlivou tekutinou. Odzátkovala ji a obrátila obsah do sebe. Čekala.
Teď. Svaly se slabě napnuly. Tlukot srdce se nejprv zpomalil na téměř nenahmatatelnou úroveň, než se vyhoupl na zrychlenou frekvenci. Zhluboka se nadechla, měla pocit, že využívá plnou kapacitu plic jako dřív. Začínalo to působit. Zpod stříbrné zbroje jí vystupovaly modré naběhlé žíly až k ústům a dokonce zornice obvykle pěkných zelených očí se jí nepřirozeně stáhly. Potemnělý hřbitov se jí zabarvil do snadno rozlišitelných odstínů - viděla ostře. Byla tolik ráda za tohle vylepšení dryáku. Škoda, že toho alchymistu pravděpodobně již nikdy nepotká, pomyslila si a v duchu si posteskla, že jí zbývaly právě dvě lahvičky.
Jakmile se přesvědčila, že kašel odstoupil, vykročila dolů. V rukou pevně semkla nezvykle vypadající luk od muže, kterému tolik věřila, kterého - byť si to nikdy nepřiznala - měla snad i ráda. Založila stříbrný šíp, který na své vypuštění nečekal dlouho.
Život na Valu se na tobě začíná podepisovat. Nesvědčí ti...
Ale nebylo to soužití se Sigmarovým řádem, které se na ní podepisovalo. Když vystoupila z vyčištěné kobky, vlasy měla špinavé od prachu, stejně jako obličej, na kterém stále jasně vystupovaly modré žíly. Vtáhla do plic čerstvý noční vzduch - a rozkašlala se. Slabě, ale přesto. Účinky dryáku začínaly pohasínat. Byla unavená, sotva stála. Nespala po tři dny, snad bylo načase se vrátit.