Chladný úsvit ji zastihl ležící na skalním výčnělku pár palců nad vlnící se hladinou moře. Sykla bolestí, když jí přicházející vlna stříkla slanou pěnu do krvavého šrámu na lýtku. Chvíli přemýšlela, jestli má smysl vůbec otevírat oči. Netušila kde je, nevěděla dokonce ani mnoho dalších, důležitějších věcí, ale jednu jistotu měla: to, co uvidí, se jí nebude líbit.
Po hmatu se poodsunula kousek dál od studených vln. Pod zády ucítila vodní mech nebo snad naplaveniny mořských řas. Sůl na obličeji v lehkém vánku pomalu osychala a začala tvořit na její kůži tenkou krustu. "Mohla bych celá zarůst krystaly soli," pomyslela si. "Lesklými, třpytivými krystaly, které by rostly, až by se nakonec spojily v jeden veliký. Kdo by šel kolem, řekl by si: ach bože, to je nádherný krystal! Nikdo by uvnitř nehledal nešťastné stvoření bez domova, bez minulosti. A já bych ležela uprostřed, jako v křišťálovém paláci, netížil by mne strach z nejisté budoucnosti, ani bezcílné pátrání v paměti... všude jen ticho, klid a sluneční záře, střídaná bledým měsícem..."
Povzdechla si. Musí vstát. Stoupající příliv jí znovu začal oblizovat bolavé tělo. Kdyby tak znala aspoň své jméno!
- Co třeba Heratrix, řekl jí tenkrát mág, který se s nimi plavil na té velké lodi. Ve staré řeči to znamená Nositelka dědictví. - Mám snad já nějaké dědictví, zeptala se ho unaveně. - Nehledej svůj starý život, neboť jen tvá budoucnost je pravá. Pamatuj, co je psáno: Vrať to, cos nenalezla, tomu, jenž to neztratil. Tak říká staré proroctví.
Polekaně se dotkla svého kapsáře, schovaného pod svrchní sukní. Díky Bohu, při tom hrozném boji s mořskými vlnami se neztratil. I jeho obsah zřejmě zůstal zachován. Pod ztuhlými konečky prstů ucítila svitek pergamenu. Chtěla si znovu přečíst jeho nejasné poselství, i když věděla, že mu neporozumí o nic víc, než když ho četla tisíckrát předtím. Svitek je teď vlastně její nejstarší vzpomínkou. Byl první věcí, kterou spatřila poté, co se probrala v královských komnatách. Jak je to jen dlouho? Snad pár týdnů, měsíc?
Spočívala na loži měkčím než obláček. Chvíli se domnívala, že ještě sní. Matně si vzpomínala na palčivou bolest, kterou v ní zanechalo oslepující světlo, co jí předchozího dne vybuchlo uprostřed hlavy, než upadla do milosrdného bezvědomí. Když na hedvábných polštářích otevřela oči, uviděla svitek. Ruka, která jí ho podávala, patřila starému muži s bílým plnovousem, stejně jako tichý, konejšivý hlas. - Ničeho se neobávej, děvče. Vezmi tento svitek a opatruj jej jako oko v hlavě. Je to tvá jediná budoucnost. I minulost, dodal po chvíli zaváhání. Nedokázala ze sebe vydat hlásku, proto jen němě pokývala hlavou. Pohled na muže jí zakryly mrákoty a ona upadla do dalšího bezesného spánku...
Druhou rukou se pokusila najít váček s penězi, který měl viset na jejím levém boku. Váček tam byl, avšak z původně bohatého obsahu, kterým ji vybavil Bělovousý, zbylo žalostných pár dukátků. Bouře, ztroskotání lodi a zuřivé vlny včerejší noci udělaly své. Zlaťáky teď někde cinkají mořským pannám smutnou písničku. Znovu se ponořila do vzpomínek...
Dalšího dne se probudila v těsné místnosti nevábného vzhledu, do níž pronikal zvláštní pach soli, rybiny a plísně. Pravidelné kolísání nahoru a dolů způsobovalo v jejím žaludku hotové pozdvižení. - Štěstí v neštěstí, pomyslela si tenkrát hořce, že jsem neměla sousto v ústech snad už třetí den. Dveře kajuty byly zamčené zvenčí, ale na podlaze objevila hliněnou misku s chlebovou plackou a vak čerstvé vody. Ven nesměla, vlastně se o to ani moc nepokoušela. Byla příliš vyčerpaná, než aby vymyslela nějakou lest, a málo odvážná, aby se pokusila osvobodit bojem. Jedinou bytostí, kterou za celou dobu plavby viděla, nepočítá-li chlupatou ruku námořníka, co jí otvorem pod dveřmi podával jídlo, byl starý bělovousý mág ze zámku. Mnoho s ní nemluvil, ačkoli vypadal celkem laskavě. Když s hrůzou zjistila, že si nedokáže vzpomenout na své jméno ani minulost, mlčel a soucitně se na ni díval, a pokud se ptala, vždy jen opakoval slova proroctví: Vrať to, cos nenalezla, tomu, jenž to neztratil...
Následující vlna ji definitivně vrátila do přítomnosti. Konečně se donutila otevřít oči. To, co viděla, se jí nelíbilo. Ani trochu se jí to nelíbilo. Ležela na skalnatém břehu, krajina kolem byla pustá. Pod zády tlející mořské řasy, tělo měla celé potlučené a na několika místech byla její kůže sedřená do krve. V útrobách jí hlodal hlad. S obavami pohnula jednou a pak druhou nohou. Kosti snad zůstaly vcelku, pomyslela si s úlevou. Když se posadila, zamotala se jí hlava. Z dlouhých vlasů vysvobodila mořského ráčka a hodila ho do vody.
Z kapsáře vytáhla promáčený svitek. Crčela z něj voda, okraje byly místy natržené, ale text, psaný zručným písařem, zůstal neporušený až do místa, kde byla spodní část svitku odtržená.
Vstaň a jdi, dívko statečná, zachránkyně mocné říše!
Vrať to, cos nenalezla, tomu, jenž to neztratil.
Tomu, jenž je čisté duše a statečného srdce
A jeho ruce léčit dovedou
Tvo-
O nic moudřejší se s hlubokým povzdechem vydala na cestu do neznáma.
(Srpen 2007)
Královské dědictví
Pravidla fóra
1) I v této sekci platí všechna obecná pravidla andarijského fóra a Andarie jako celku.
2) Jedná se o role-play sekci. Piště sem vaše příběhy ze hry, klidně zapojte i fantazii. Jediné omezení vaší fantazie je Andaria a neprotestování postav, které pro svou fantazii použijete (např. příběh o přepadení a obrání nějakého hráče, který se nestal a který se dané oběti nelíbí, prostě bude smazán a označen jako spam). Možnost ohrazení se vůči použití jsou 2 týdny od uveřejnění příběhu v případě aktivních postav, neaktivní postavy doporučujeme nepoužívat.
3) Respektujte jednotlivá témata. Příspěvky nesouvisející s příběhem prvního příspěvku jsou spam. V počátečním příspěvku témata autor může dát seznam lidí, kteří mohou přispívat do daného témata. Respektujte tento seznam. Stejně tak autor příspěvku může požádat o zamknutí témata.
4) Seznam hříšníků této sekce bude veden zvlášť. Každý z hříchů bude ohodnocen body a po nasbírání 20 bodů bude dotyčnému zakázáno jakékoli přispívání do sekce.
Ceny hříchů jsou následující:
nesmyslné příspěvky, příspěvky nesouvisející se hrou - 8 bodů
spam - 5 bodů
ooc - 4 body
jiné prohřešky vůči duchu tohoto fóra - dle uvážení moderátora
V případě velmi vážných opakovaných prohřešků může být ještě před dosažením hranice udělen zákaz příspívání, případně může být trest promítnut i do hry. Jednalo by se o non-rp, a tak by byl i trestán. Seznam hříšníků bude vedný v daném fóru, v prvním příspěvku seznam jako takový, následně vždy příspěvek se jménem hříšníka a proč mu byl trest připsán včetně citace.
5) Příběh se dá samozřejmě zamknout za žádost autora prvního příspěvku, a nebo podle vůle moderátora.
1) I v této sekci platí všechna obecná pravidla andarijského fóra a Andarie jako celku.
2) Jedná se o role-play sekci. Piště sem vaše příběhy ze hry, klidně zapojte i fantazii. Jediné omezení vaší fantazie je Andaria a neprotestování postav, které pro svou fantazii použijete (např. příběh o přepadení a obrání nějakého hráče, který se nestal a který se dané oběti nelíbí, prostě bude smazán a označen jako spam). Možnost ohrazení se vůči použití jsou 2 týdny od uveřejnění příběhu v případě aktivních postav, neaktivní postavy doporučujeme nepoužívat.
3) Respektujte jednotlivá témata. Příspěvky nesouvisející s příběhem prvního příspěvku jsou spam. V počátečním příspěvku témata autor může dát seznam lidí, kteří mohou přispívat do daného témata. Respektujte tento seznam. Stejně tak autor příspěvku může požádat o zamknutí témata.
4) Seznam hříšníků této sekce bude veden zvlášť. Každý z hříchů bude ohodnocen body a po nasbírání 20 bodů bude dotyčnému zakázáno jakékoli přispívání do sekce.
Ceny hříchů jsou následující:
nesmyslné příspěvky, příspěvky nesouvisející se hrou - 8 bodů
spam - 5 bodů
ooc - 4 body
jiné prohřešky vůči duchu tohoto fóra - dle uvážení moderátora
V případě velmi vážných opakovaných prohřešků může být ještě před dosažením hranice udělen zákaz příspívání, případně může být trest promítnut i do hry. Jednalo by se o non-rp, a tak by byl i trestán. Seznam hříšníků bude vedný v daném fóru, v prvním příspěvku seznam jako takový, následně vždy příspěvek se jménem hříšníka a proč mu byl trest připsán včetně citace.
5) Příběh se dá samozřejmě zamknout za žádost autora prvního příspěvku, a nebo podle vůle moderátora.
-
Heratrix Calista
- Hráč
- Příspěvky: 94
- Registrován: ned 26. srp 2007, 23:28
- Testovací pole: nikdy
- Bydliště: Thyris u Prahy
- Kontaktovat uživatele:
-
Heratrix Calista
- Hráč
- Příspěvky: 94
- Registrován: ned 26. srp 2007, 23:28
- Testovací pole: nikdy
- Bydliště: Thyris u Prahy
- Kontaktovat uživatele:
První den v novém světě
PRVNÍ DEN V NOVÉM SVĚTĚ
Když se dovlekla za hradby nedalekého města, byla už noc. Příliš se nerozhlížela. Stačilo jí, že ucítila vůni koňských stájí a zamířila své kroky tím směrem. Lucerna uvnitř vrhala matné světlo na rozházenou slámu a měkce se pohybující boky oddychujících koní. Ve žlabu si opláchla z obličeje zaschlou sůl a pak se unaveně stulila do klubíčka v nejbližším prázdném stání.
Těsně před svítáním ji probudilo ržání ustájených zvířat. Vůně slámy se mísila s ostrým pachem koňské močůvky. Za zavřenýma očima jí proběhl vzdálený obraz něčeho mile známého a dívka se sotva znatelně usmála. V tu chvíli se ke stáji přiblížily těžké kroky a hluboké hlasy několika lidí. Ve vteřině se vymrštila a s nečekanou hbitostí se protáhla dveřmi ven, do probouzejícího se dne. Teprve bezpečně ukrytá ve křoví začala přemýšlet o tom, kde je a jak se sem u všech bohů mohla dostat.
Její úkryt však zřejmě nezůstal nepovšimnut. Na svém rameni ucítila něčí těžkou paži.
"Hej, děvče! Nechceš si vydělat pár zlaťáků?"
Mladý, ale zarostlý muž s obhroublým hlasem si ji nepokrytě prohlížel. Zaváhala. Muž si to nejspíš vyložil jako souhlas. Naštěstí jí jen podal ohromnou sekyru a s pobaveným úsměvem oznámil:
"Půjdeš do lesa a budeš tam pro mne otesávat padlé stromy, rozumělas?"
Beze slova se vydala za ním po cestě, s těžkou sekerou, která jí každou chvíli udeřila do poškrábaných kotníků.
"Jak se jmenuješ?" pokusil se muž o společenskou konverzaci.
"Nevím," špitla tiše.
Pozdvihl obočí.
"Asi... říkají mi... Heratrix," dodala.
S těžkou sekyrou v rukách a s mozoly na dlaních odsekávala celý den silné větve z poražených stromů. Muž jí co chvíli kontroloval, odvážel zpracované dřevo a za každou várku jí vyplatil několik stříbrných penízků. Než Slunce přešlo od východu k západu, byla už notně zesláblá. Posadila se na pařez a opřela bradu o topůrko sekery. Muž právě přicházel od lesní pěšiny.
"Hej! Za co myslíš, že tě platím?!"
Povzdechla, vstala a na půl ucha poslouchala litanie o koláčích, které nejsou bez práce. Její mysl zůstala už u slova koláče a rozvíjela představy kynutých, třených i krémových delikates, po chvíli slevila na obyčejný chleba, chvilku zvažovala placky z tmavé mouky a nakonec se přistihla, jak se rozhlíží po mýtině a hledá očima aspoň nějakou houbu. Houbu nenašla, zato mezi stromy zahlédla podivný pohyb.
Muž mezitím mávl rukou na znamení, že tady jsou všechna slova zbytečná, a vydal se s další várkou dřeva k hradbám města. Heratrix popadla sekyru a vydala se opatrně směrem k místu, kde prve spatřila ten zvláštní pohyb. Zpoza stromu vystoupil svalnatý muž s ostrými rysy, ale přívětivým výrazem v obličeji.
"Kolik ti ten hulvát platí, děvče?" zeptal se.
Pokrčila rameny, sáhla do kapsáře a ukázala mu na dlani pár penízků.
Muž se zamračil: "Šidí tě. Pojď se mnou. Nemůžeš od něj čekat nic dobrého. Je to známý výtržník. To dřevo nepotřebuje pro sebe, dostal trest od Pretoriánů za nějakou lumpárnu, ale jemu samotnému jdou ručičky dozadu. Nech ho být."
Jako by něco tušil, zarostlý muž se tu náhle znovu objevil a se zlověstným výrazem se vrhl k Heratrix a druhému muži. Strhla se hádka. Dívka už se začínala bát, že se muži spolu snad porvou, ale když ten příjemnější pohrozil zarostlému Pretoriánskou gardou, zarostlý jí znechuceně hodil k nohám hrst měďáků a procedil mezi zuby: "Tu sekyru si můžeš nechat. A už mi nelez na oči, ty malé hádě!" Posbíral zbylé větve a zmizel na lesní pěšině.
"Máš hlad, viď?" podíval se na ni muž.
Přikývla.
"Pojď, zrovna jsem se chystal jít na ryby. Umíš chytat ryby? Naučím tě," usmál se na ni.
Došli skoro k hradbám a zastavili se nedaleko mola. Muž vytáhl z batohu rybářský prut a začal jí vysvětlovat, jak připravit návnadu, jak ji uchytit na háček, jak nahodit a čekat... čekat... čekat...
Poprvé se pořádně rozhlédla kolem sebe. Město v zapadajícím slunci zářilo, pískovcové hradby vypadaly v jeho světle jako zlaté. Mořské vlny tiše šuměly a tvrdohlavě narážely do břehu. Od městské brány se blížila dívčí postava v zelené tunice. Kráčela plavně, vypadalo to spíš jako by se vznášela kousek nad zemí. Směřovala k nim. Heratrix si všimla, že i muž ji zpozoroval a úplně zapomněl na cukající se udici. Dívka připlula až k nim a mile se usmála. Heratrix ji fascinovaně sledovala. Dívka lehce kývla na muže, ten zamrkal, jako by se právě probudil z nějakého snu a galantně ji pozdravil.
"Ty asi nejsi zdejší, viď?" obrátila se dívka k Heratrix a prohlížela si ji od hlavy k patě.
"Já jsem An," usmála se zářivě. Přistoupila k Heratrix, objala ji a políbila na jednu a na druhou tvář. Heratrix ucítila jemnou směs vůní lučních květin, santalového dřeva a čehosi vábivého, co jí utkvělo v paměti, ale nedokázala rozpoznat, k čemu ta vůně náleží.
"Já... nevím, jak mi říkají... nevím, kdo jsem, a nevím, proč jsem tady..." vyhrkla Heratrix a náhle ji zaplavila vlna zoufalství, bezradnosti a studu.
"Neboj se, pomůžu ti," pohladila ji dívka v zeleném.
Heratrix překvapeně zamrkala. An už mezitím popadla ulovené ryby a opodál je zručně vyvrhla a začala je porcovat.
Ryby se pekly nad plápolajícím ohněm a moře se tiše halilo do padající noci. Muž i dívka v zeleném ochotně poučovali Heratrix o městě Thyris, perle jihu. O jeho obyvatelích a zákonech, o nepsaných pravidlech. O skvělé budoucnosti, která tu na nově příchozí čeká, pokud jsou připraveni přiložit ruku k dílu.
"Co vlastně umíš?" zeptala se An.
Heratrix se zamyslela. Snažila se vybavit svůj dávný život, který vedla, než se dostala na tu prokletou loď. Bylo to jako vzpomínat na knihu dávno zapadanou prachem.
"Nevím," řekla zamyšleně. "Ale možná bych mohla dělat... třeba švadlenku? Ano, to je dobrý nápad, bude ze mě švadlenka!" nadchla sama sebe tou myšlenkou. "A vám," obrátila se na muže, "věnuju první slušnou košili, kterou se mi podaří ušít. Za to, že jste mi pomohl od toho hulváta tam v lese."
Všichni se uvolněně zasmáli. Ryby už byly snědeny, oheň dohoříval a okna Thyrských domů postupně zhasínala.
"Máte kde spát?" otázal se starostlivě muž. "Nemám sice svůj dům, ale často bývám v místním dole, dá se tam docela pohodlně přespat."
Heratrix pokrčila rameny. "Včera jsem usnula v nějaké stáji, bylo tam teplo a sucho."
"Půjdeš spát ke mně," oznámila An.
"Ale... to přece..." Heratrix zaváhala nejen ze slušnosti. Proč se k ní ta dívka chová jako dobrá známá? Vždyť se dnes potkaly poprvé v životě...
(Srpen 2007)
-
Heratrix Calista
- Hráč
- Příspěvky: 94
- Registrován: ned 26. srp 2007, 23:28
- Testovací pole: nikdy
- Bydliště: Thyris u Prahy
- Kontaktovat uživatele:
Nejlepší přítelkyně
ELFKY A JEJICH ZPŮSOBY
Heratrix (už si na to jméno tak zvykla, že se při představování s novými lidmi ani nezakoktávala) seděla na obrubě květinového záhonu a hleděla na svůj nový domov. Na dveřích sice stála jmenovka "An Ara", ale uvnitř teď už měla svoji vlastní postel. Růžovou. An samozřejmě zelenou, jak jinak.
Vzpomínky ji zanesly do toho večera, kdy se poprvé setkala s An.
Dobře, že jsem nakonec její nabídku neodmítla, pomyslela si. An je milá. Je to moje nejlepší kamarádka, jako kdybychom se znaly odjakživa. Heratrix se pousmála. Je zvláštní. Možná to je tím, že je elfka, kdo ví?
Heratrix se nikdy předtím s žádnou elfkou nesetkala. An ji nepřestávala fascinovat. Ty nádherné vlasy... nikdy by si nepomyslela, že zelené vlasy mohou být krásné. Její chůze a ladné pohyby, jako kdyby stále tančila po kapkách rosy. Není divu, že se kolem ní stále motali muži, mladí i staří, přitahováni jako noční hmyz k hořící svíčce. Ano, to je dobrý příměr, pochválila si svou myšlenku. Jako můry, které letí ke světlu a ono je spálí na prach a popel. Zdálo se jí, že An si nikdy se srdci druhých lidí hlavu neláme. Zamrká na ně těma svýma hvězdičkovýma očima, zavlní boky... a než se otočíš, už je pryč. Muži si ji kupují, dotírají na ni, lepí se na ni jako na mucholapku. A ona? Zářivě se usměje a odtančí o květ dál.
Tohle já nikdy umět nebudu, povzdychla si Heratrix. Jsem jako šedivá myška. Ne že by se na mě leckdo také s radostí nepodíval (při té myšlence se trochu začervenala), ale sotva mne někdo osloví, sama utíkám jako vyplašený králík.
Závist však v jejím povzdechu nebyla. Naopak, obdivovala svou přítelkyni a přála jí její úspěchy. Brala ji jako svou nedostižnou učitelku. Učitelku lásky. Tady se Heratrix opravdu zarazila. Vybavila si zvláštní příhodu, která se přihodila před několika dny.
K An často chodily – v denní i noční dobu – nejrůznější návštěvy. Tentokrát do dveří vstoupila okouzlující dívka. Her přemýšlela, proč jí připadá podobná An, než jí došlo, že i tato dívka - Gorlae, jak se po chvíli představila - je zjevně také elfka. Gorlae ji chvíli pozorovala přivřenýma očima. Potom si začaly povídat. Pročpak Heratrix přišlo, jako by ji ta dívka sváděla? Elfky, a jejich zvláštní způsoby, pomyslela si Her.
K večeru se domů vrátila An. Přivítala se s Heratrix přátelským polibkem. Gorlae také nastavila tvář, ale An jakoby si nevšimla, začala si zouvat botky. Gorlae na vteřinku ztuhly rysy. Potom ale přimhouřila oči a vrhla po Heratrix takovým pohledem, jako by jí šlehla palčivou kopřivou. Byl to jen kratičký záblesk v jejích očích, ale Heratrix měla náhle chuť se sebrat a utíkat pryč, co nejdál dokáže. Ovládla se a začala na stůl připravovat něco malého k večeři. Gor si přisunula židli a všechny tři dívky usedly k jídlu.
Nálada se rychle uvolnila. Ovoce na stole rychle mizelo a dívky štěbetaly o sto šest. Mezi An a Gorlae jiskřily veselé poznámky a v mnohých z nich Her vycítila skrývaný podtext, kterému příliš nerozuměla. Spíš jsem rozumět nechtěla, připustila si nyní pro sebe. An se otočila ke skříni a postavila na stůl džbánek rudě červeného vína. Všem nalila do pohárů štědrou dávku.
"Na život a na lásku!" pozvedla svou číši. Očima se vpíjela do Heřiných, a ta po krátké chvilce v rozpacích sklopila zrak.
"Na lásku," opakovala Gorlae a záhadně se na Her usmála. Čím více pohárů vypily, tím delší a pronikavější pohledy jí Gor věnovala.
Heratrix víno chutnalo a přišlo jí velmi legrační, jak je svět najednou krásný a houpavý. Smála se a chichotala a připadala si jako hvězda galavečírku. I druhé dívky byly veselé a rozjařené. Objímaly se a hihňaly každé hlouposti.
"Ale pozor, dívky," položila najednou Gorlae na stůl nějaký balíček. Roztrhla hedvábný papír. V balíčku bylo několik hroznů bobulek modrofialové barvy, které Heratrix předtím nikdy neviděla.
"Ambrozie," pousmála se An.
Her natáhla ruku, aby ochutnala, ale Gor ji žertovně plácla přes prsty.
"Počkej, já sama. Dívej se!"
Her už teď přišlo všechno legrační, a tak se jen znovu rozhihňala.
Gorlae však měla v očích zvláštní, nevyzpytatelný výraz. Vláčným pohybem z hroznu utrhla jednu bobulku a podala ji An ke rtům. An se pousmála, jemně rtíky pootevřela a bobulku jimi stiskla. Obě dívky si hleděly vzájemně do očí. Her se i přes mlžný opar vinného opojení rozbušilo srdce. Na chvilku se nad tím zarazila, ale pak jí to znovu přišlo k smíchu. To už ale Gor držela v prstech další bobulku.
"Teď ty, Her!" řekla panovačným tónem. Her jako ve snách pootevřela ústa. Cítila, jak jí bobulka vklouzla mezi rty. Gor jakoby náhodou lehce bříškem prstu přejela Heratrix po rtech. Her se kousla do rtu. Cítila, jak jí krev stoupá do tváří. Po zádech jí přeběhlo lehké mrazení a na rtech stále cítila dívčin dotek.
Věnovala poněkud rozostřenou pozornost svým dosud nepoznaným pocitům, z čehož ji však po chvíli vytrhla náhlá změna atmosféry. Gorlae a An na sebe hleděly chladnými pohledy, ostrými jako břitva. Her zamrkala ve snaze srovnat svůj pohled i myšlenky, ale s nevalným úspěchem.
"Půjdeme spát," řekla najednou An mrazivě. "Snad to nemáš domů daleko, Gor."
"Dobře víš, kde bydlím, An. A domů dnes nepůjdu, Imo není doma a zapomněla jsem si klíče. Můžu snad přespat tady, viď," opáčila Gorlae odměřeně.
"Jistě," sykla An.
"No tak děvčata..." pokusila se Heratrix uvolnit napjatou atmosféru. Dívky od sebe odtrhly pohled a poněkud nuceně se usmály.
An vstala. "Rozčešu ti vlasy, Her, můžu?"
Postavila se za opěradlo Heřiny židle. Uvolnila jí sponku z vlasů. Her maličko zatřásla hlavou a dlouhé, medově zlaté vlasy ji obestřely jako závoj. An ji chvíli vískala ve vlasech, masírovala jí ramena. Heratrix opět naplnil konejšivý pocit, že je svět růžový, zavřela oči a vnímala příjemné doteky.
Po chvíli, snad aby se An nějak odvděčila, sáhla na stůl pro bobulku ambrozie. Podle vzoru Gor podala bobulku An ke rtům a ta ji s jemným mlasknutím vsála do úst. Mrštně jako ještěrka však chňapla rty po Heřině ukazováčku a chytila ho mezi své zoubky. Her se znovu rozhihňala, protože špička Anina jazýčku ji lechtala na prstě.
Gor viditelně pobledla.
"Máš pravdu, An. Nejvyšší čas jít spát," řekla chladným tónem.
Dívky se začaly převlékat. Her bylo hloupé svléknout se před ostatními a v rozpacích začala sklízet ze stolu.
"Ale jdi," usmála se na ni An. "To počká do rána. Jsi unavená..."
Začala Her rozepínat knoflíčky na zádech.
"To zvládnu!" vypískla Her a s rudými tvářemi zaběhla do koutu místnosti. Z torny vytáhla noční košili a bedlivě se snažila převléknout tak, aby ani kousek její nahé kůže nebyl spatřen. Když byla hotová, zamířila k posteli se šedostříbrným povlečením, kde byla zvyklá spát. Tam už ale ležela Gor. Zachytila Heřin pohled a pousmála se.
"Tohle vždycky byla moje postel," řekla. "Ale jsme štíhlé jako proutky, vejdeme se tam obě, Her."
Heratrix polkla. Tázavě pohlédla na An.
"Kdepak," usmívala se trochu nuceně An. "Her bude spát v mojí posteli, místa je tu dost."
"Já... já se vyspím tady na kožešině u podnosu s uhlím," vyhrkla honem Heratrix. "Nebudu vám překážet."
"Bane, jen pojď sem," vzácně se shodly obě dívky.
Her se na ně bezradně dívala.
An zvážněla. "Her, lehni si opravdu do mojí postele. Já si vezmu kožešinu vedle, na zem."
Vstala, vzala Her za ruku a mírným násilím ji vtlačila do zelené postele. Sama si přitáhla kožešinu vedle a přikryla se pláštěm. "A nechci slyšet žádné odmlouvání!" dodala přísně.
Gor se uraženě na své posteli otočila zády.
"An?" ozvala se po chvíli Heratrix. "Je mi to hloupé, pojď, tady je opravdu místa dost." Odsunula se až ke stěně a přitáhla An jemně nahoru vedle sebe. An se na ni podívala s úsměvem plným něhy. Mlčky vlezla pod peřinu vedle ní. Her znovu zblízka ucítila její vůni, směsici lučního kvítí, santálového dřeva a čehosi vábivého, co nedokázala rozpoznat, ale zaplnilo to její srdce i mysl pocitem naprostého bezpečí.
"Díky," naklonila se k ní An a zašeptala do vlasů.
Her jen se zavřenýma očima položila svou dlaň vedle její tváře.
(Září 2007)
Heratrix (už si na to jméno tak zvykla, že se při představování s novými lidmi ani nezakoktávala) seděla na obrubě květinového záhonu a hleděla na svůj nový domov. Na dveřích sice stála jmenovka "An Ara", ale uvnitř teď už měla svoji vlastní postel. Růžovou. An samozřejmě zelenou, jak jinak.
Vzpomínky ji zanesly do toho večera, kdy se poprvé setkala s An.
Dobře, že jsem nakonec její nabídku neodmítla, pomyslela si. An je milá. Je to moje nejlepší kamarádka, jako kdybychom se znaly odjakživa. Heratrix se pousmála. Je zvláštní. Možná to je tím, že je elfka, kdo ví?
Heratrix se nikdy předtím s žádnou elfkou nesetkala. An ji nepřestávala fascinovat. Ty nádherné vlasy... nikdy by si nepomyslela, že zelené vlasy mohou být krásné. Její chůze a ladné pohyby, jako kdyby stále tančila po kapkách rosy. Není divu, že se kolem ní stále motali muži, mladí i staří, přitahováni jako noční hmyz k hořící svíčce. Ano, to je dobrý příměr, pochválila si svou myšlenku. Jako můry, které letí ke světlu a ono je spálí na prach a popel. Zdálo se jí, že An si nikdy se srdci druhých lidí hlavu neláme. Zamrká na ně těma svýma hvězdičkovýma očima, zavlní boky... a než se otočíš, už je pryč. Muži si ji kupují, dotírají na ni, lepí se na ni jako na mucholapku. A ona? Zářivě se usměje a odtančí o květ dál.
Tohle já nikdy umět nebudu, povzdychla si Heratrix. Jsem jako šedivá myška. Ne že by se na mě leckdo také s radostí nepodíval (při té myšlence se trochu začervenala), ale sotva mne někdo osloví, sama utíkám jako vyplašený králík.
Závist však v jejím povzdechu nebyla. Naopak, obdivovala svou přítelkyni a přála jí její úspěchy. Brala ji jako svou nedostižnou učitelku. Učitelku lásky. Tady se Heratrix opravdu zarazila. Vybavila si zvláštní příhodu, která se přihodila před několika dny.
K An často chodily – v denní i noční dobu – nejrůznější návštěvy. Tentokrát do dveří vstoupila okouzlující dívka. Her přemýšlela, proč jí připadá podobná An, než jí došlo, že i tato dívka - Gorlae, jak se po chvíli představila - je zjevně také elfka. Gorlae ji chvíli pozorovala přivřenýma očima. Potom si začaly povídat. Pročpak Heratrix přišlo, jako by ji ta dívka sváděla? Elfky, a jejich zvláštní způsoby, pomyslela si Her.
K večeru se domů vrátila An. Přivítala se s Heratrix přátelským polibkem. Gorlae také nastavila tvář, ale An jakoby si nevšimla, začala si zouvat botky. Gorlae na vteřinku ztuhly rysy. Potom ale přimhouřila oči a vrhla po Heratrix takovým pohledem, jako by jí šlehla palčivou kopřivou. Byl to jen kratičký záblesk v jejích očích, ale Heratrix měla náhle chuť se sebrat a utíkat pryč, co nejdál dokáže. Ovládla se a začala na stůl připravovat něco malého k večeři. Gor si přisunula židli a všechny tři dívky usedly k jídlu.
Nálada se rychle uvolnila. Ovoce na stole rychle mizelo a dívky štěbetaly o sto šest. Mezi An a Gorlae jiskřily veselé poznámky a v mnohých z nich Her vycítila skrývaný podtext, kterému příliš nerozuměla. Spíš jsem rozumět nechtěla, připustila si nyní pro sebe. An se otočila ke skříni a postavila na stůl džbánek rudě červeného vína. Všem nalila do pohárů štědrou dávku.
"Na život a na lásku!" pozvedla svou číši. Očima se vpíjela do Heřiných, a ta po krátké chvilce v rozpacích sklopila zrak.
"Na lásku," opakovala Gorlae a záhadně se na Her usmála. Čím více pohárů vypily, tím delší a pronikavější pohledy jí Gor věnovala.
Heratrix víno chutnalo a přišlo jí velmi legrační, jak je svět najednou krásný a houpavý. Smála se a chichotala a připadala si jako hvězda galavečírku. I druhé dívky byly veselé a rozjařené. Objímaly se a hihňaly každé hlouposti.
"Ale pozor, dívky," položila najednou Gorlae na stůl nějaký balíček. Roztrhla hedvábný papír. V balíčku bylo několik hroznů bobulek modrofialové barvy, které Heratrix předtím nikdy neviděla.
"Ambrozie," pousmála se An.
Her natáhla ruku, aby ochutnala, ale Gor ji žertovně plácla přes prsty.
"Počkej, já sama. Dívej se!"
Her už teď přišlo všechno legrační, a tak se jen znovu rozhihňala.
Gorlae však měla v očích zvláštní, nevyzpytatelný výraz. Vláčným pohybem z hroznu utrhla jednu bobulku a podala ji An ke rtům. An se pousmála, jemně rtíky pootevřela a bobulku jimi stiskla. Obě dívky si hleděly vzájemně do očí. Her se i přes mlžný opar vinného opojení rozbušilo srdce. Na chvilku se nad tím zarazila, ale pak jí to znovu přišlo k smíchu. To už ale Gor držela v prstech další bobulku.
"Teď ty, Her!" řekla panovačným tónem. Her jako ve snách pootevřela ústa. Cítila, jak jí bobulka vklouzla mezi rty. Gor jakoby náhodou lehce bříškem prstu přejela Heratrix po rtech. Her se kousla do rtu. Cítila, jak jí krev stoupá do tváří. Po zádech jí přeběhlo lehké mrazení a na rtech stále cítila dívčin dotek.
Věnovala poněkud rozostřenou pozornost svým dosud nepoznaným pocitům, z čehož ji však po chvíli vytrhla náhlá změna atmosféry. Gorlae a An na sebe hleděly chladnými pohledy, ostrými jako břitva. Her zamrkala ve snaze srovnat svůj pohled i myšlenky, ale s nevalným úspěchem.
"Půjdeme spát," řekla najednou An mrazivě. "Snad to nemáš domů daleko, Gor."
"Dobře víš, kde bydlím, An. A domů dnes nepůjdu, Imo není doma a zapomněla jsem si klíče. Můžu snad přespat tady, viď," opáčila Gorlae odměřeně.
"Jistě," sykla An.
"No tak děvčata..." pokusila se Heratrix uvolnit napjatou atmosféru. Dívky od sebe odtrhly pohled a poněkud nuceně se usmály.
An vstala. "Rozčešu ti vlasy, Her, můžu?"
Postavila se za opěradlo Heřiny židle. Uvolnila jí sponku z vlasů. Her maličko zatřásla hlavou a dlouhé, medově zlaté vlasy ji obestřely jako závoj. An ji chvíli vískala ve vlasech, masírovala jí ramena. Heratrix opět naplnil konejšivý pocit, že je svět růžový, zavřela oči a vnímala příjemné doteky.
Po chvíli, snad aby se An nějak odvděčila, sáhla na stůl pro bobulku ambrozie. Podle vzoru Gor podala bobulku An ke rtům a ta ji s jemným mlasknutím vsála do úst. Mrštně jako ještěrka však chňapla rty po Heřině ukazováčku a chytila ho mezi své zoubky. Her se znovu rozhihňala, protože špička Anina jazýčku ji lechtala na prstě.
Gor viditelně pobledla.
"Máš pravdu, An. Nejvyšší čas jít spát," řekla chladným tónem.
Dívky se začaly převlékat. Her bylo hloupé svléknout se před ostatními a v rozpacích začala sklízet ze stolu.
"Ale jdi," usmála se na ni An. "To počká do rána. Jsi unavená..."
Začala Her rozepínat knoflíčky na zádech.
"To zvládnu!" vypískla Her a s rudými tvářemi zaběhla do koutu místnosti. Z torny vytáhla noční košili a bedlivě se snažila převléknout tak, aby ani kousek její nahé kůže nebyl spatřen. Když byla hotová, zamířila k posteli se šedostříbrným povlečením, kde byla zvyklá spát. Tam už ale ležela Gor. Zachytila Heřin pohled a pousmála se.
"Tohle vždycky byla moje postel," řekla. "Ale jsme štíhlé jako proutky, vejdeme se tam obě, Her."
Heratrix polkla. Tázavě pohlédla na An.
"Kdepak," usmívala se trochu nuceně An. "Her bude spát v mojí posteli, místa je tu dost."
"Já... já se vyspím tady na kožešině u podnosu s uhlím," vyhrkla honem Heratrix. "Nebudu vám překážet."
"Bane, jen pojď sem," vzácně se shodly obě dívky.
Her se na ně bezradně dívala.
An zvážněla. "Her, lehni si opravdu do mojí postele. Já si vezmu kožešinu vedle, na zem."
Vstala, vzala Her za ruku a mírným násilím ji vtlačila do zelené postele. Sama si přitáhla kožešinu vedle a přikryla se pláštěm. "A nechci slyšet žádné odmlouvání!" dodala přísně.
Gor se uraženě na své posteli otočila zády.
"An?" ozvala se po chvíli Heratrix. "Je mi to hloupé, pojď, tady je opravdu místa dost." Odsunula se až ke stěně a přitáhla An jemně nahoru vedle sebe. An se na ni podívala s úsměvem plným něhy. Mlčky vlezla pod peřinu vedle ní. Her znovu zblízka ucítila její vůni, směsici lučního kvítí, santálového dřeva a čehosi vábivého, co nedokázala rozpoznat, ale zaplnilo to její srdce i mysl pocitem naprostého bezpečí.
"Díky," naklonila se k ní An a zašeptala do vlasů.
Her jen se zavřenýma očima položila svou dlaň vedle její tváře.
(Září 2007)
-
Heratrix Calista
- Hráč
- Příspěvky: 94
- Registrován: ned 26. srp 2007, 23:28
- Testovací pole: nikdy
- Bydliště: Thyris u Prahy
- Kontaktovat uživatele:
Mistr řemesla
MISTR ŘEMESLA
O několik týdnů později byla příhoda zdánlivě zapomenuta. Gor navštěvovala Anin domek v Thyru celkem pravidelně, někdy se stavila na kus řeči, jindy přinesla něco dobrého z andorského tržiště. Bylo zvláštní, že málokdy přišla ve chvíli, kdy byly doma obě obyvatelky společně. Heratrix tomu však nevěnovala velkou pozornost. Většinu času snila o tom, jaké to bude, až bude vyhlášenou Thyrskou švadlenkou, a přemýšlela, jak to zařídit (prozatím se aspoň přihlásila do Thyrské Akademie, kterou vedl pan Alkin de Serevin). A taky jak si vydělat nějaké peníze, protože se cítila hloupě, že své kamarádce nijak nepřispívá na nájem ani společné jídlo.
K prvnímu kroku jí pomohla An – vytáhla z truhly starý kolovrátek. (Když se Her divila, kde k němu An přišla, raději stočila řeč jinam, ale v takových situacích se už Heratrix naučila příliš po ničem nepátrat.)
Ke druhému kroku ji zase přivedla Gorlae. Vyrazily si spolu na procházku do přírody kolem Andoru a Gor ji zavedla k několika veřejným polím s bavlnou. Heratrix nikdy takovou rostlinku neviděla a nazývala ji "květinovou ovcí". Po několika dnech a mnoha poraněných prstíkách se Heratrix naučila spřádat na kolovrátku své první nitě.
"Her," řekla jí jednou s tajemným výrazem Gorlae. "Pojď se mnou, ráda bych tě někomu představila. A vezmi si ty růžové šaty, moc ti sluší!"
Her byla na její tajnůstky zvyklá, ustrojila se a vyrazily do hlavního města, Andoru. Prošly kolem městské banky – Heratrix vždycky oněměla úžasem z její majestátní mohutnosti – a zastavily se před dveřmi obchodu cechu Strážců. Gor se na Heratrix povzbudivě usmála a první vstoupila dovnitř.
Za pultem se bavili dva muži středního věku. Gorlae nenuceně pozdravila a z výrazu obou mužů bylo patrné, že je zde váženou zákaznicí.
"Tak copak to bude dneska, slečno?" zeptal se uctivě jeden z obchodníků.
"Pro mne dnes nic, Falathrime," řekla Gor poněkud povýšeně, "pokud ještě nemáte hotovou tu vyšívanou kazajku pro Herolda Imotepa."
Druhý muž při zaslechnutí Imotepova jména zamrkal a nevědomky si druhou rukou stisknul levé předloktí.
Gor si ničeho nevšimla, obrátila se k němu a oslovila ho: "Ráda bych ti někoho představila, Abe. To je Heratrix, velmi šikovná švadlenka."
Her chtěla protestovat, že zatím umí jenom bavlněné nitě a i ty vypadají jako už jednou použité, ale Gor ji významným pohledem umlčela.
"Her, to je Abegoth, můj dobrý známý a zároveň vyhlášený mistr řemesel," pokračovala Gorlae.
Heratrix se usmála a lehce se uklonila. Pak s podivem zaznamenala rychlý sled drobných událostí. Abegoth krátce pohlédl na svého kolegu a ten s významným úsměvem odešel do vedlejší místnosti. Potom se Abegothův pohled vrátil k Her a po jeho tváři přeběhl zvláštní výraz, který zahrnoval také zčervenání obou uší. Na dovršení všeho se Gor spokojeně usmála a s neurčitou omluvou zmizela ze dveří.
Heratrix byla poněkud zmatená. Netušila, do čeho ji to Gorlae navlékla, ale ten muž, Abegoth, na ni působil celkem sympaticky, a proto jen trochu rozpačitě přešlápla na místě.
Abegoth jakoby se náhle probral, začal jí nabízet něco k pití a židli k sezení.
"Takže vy byste chtěla pracovat pro mne a pana Falathrima," řekl se zkoumavým pohledem. "A copak umíte?"
Heratrix polkla. Tak tohle jí tedy Gor neřekla. Ale příležitost se prý má chytnout za pačesy!
"Ano to bych moc chtěla! Studuji v Thyrské akademii! Vy byste mě vzal?" vyhrkla nadšeně.
"Já rozhodně," zakřenil se Abegoth.
Potom nasadil přísný výraz: "Musíte ale počítat s tím, že v našem cechu není místo pro lenochy. Pracovat se musí každý den, od nevidím do nevidím, protože zakázek máme stále dost. Když něco neumíte, tak se to naučíte. Žádné výmluvy nestrpím. A výkony budete podávat perfektní, protože cech si nemůže dovolit zkazit svou dobrou pověst!"
Heratrix chvíli horlivě přikyvovala, ale pak v ní převládl smysl pro čest a váhavě se přiznala: "Jenže... abych pravdu řekla, vlastně neumím vůbec nic. Patřím sice do Thyrské akademie, ale zatím moc krátce, než abych už se něco naučila... Umím nitě," dodala nakonec spravedlivě.
Muži zacukaly koutky. "Jsem přesvědčený, že to zvládnete. Sám vás, ehm, osobně povedu. Jestli chcete, můžete se stát mojí učednicí."
Po rozloučení v obchodě Her rozjařeně zamířila zpátky k Andorské bráně, na cestu do Thyru. Na lavičce pod košatým stromem seděla An, která ji zjevně už nějakou dobu pozorovala. Netvářila se právě nadšeně.
"An! Představ si! Dostala jsem svou první..." vrhla se k ní Heratrix.
"...práci. Já vím," dořekla za ní kysele An. "Myslela jsem, že chceš zůstat v Akademii."
"Ty nemáš radost?" zarazila se Heratrix. "Budu moct přispívat na nájem, kupovat jídlo a věci..."
An sklopila oči.
"No tak, An...?" nechápala Heratrix.
An jí objala kolem ramen. Tiše, možná spíš pro sebe, řekla: "Nemusíš přece přispívat na nájem. Peněz máme dost... jídla a věcí taky. Co ti chybí?"
"Jenomže to všechno platíš ty, An. A já tě nechci zneužívat."
"Proč ti vadí, když ti dávám dárky, Her?"
Vyvalila oči. "Protože ti to nemůžu nijak oplatit, An, tak proto..."
Domů došly mlčky. Až přede dveřmi řekla An pomalu: "Rozumím ti a nebudu ti bránit. Rozhodni se, jak cítíš."
Toho večera se Her neusínalo snadno.
Druhý den ráno Heratrix vyrazila do Andoru, aby oznámila Abegothovi, že by ráda nastoupila do učení. Přijal ji ve svém domě, ukázal jí materiál a kolovrátek a přikázal, aby do večera upředla co nejvíc nití a příze z vlny i bavlny. Heratrix byla nadšená. Práce ji bavila, zpívala si a špulky nití byly čím dál tím krásnější. Domů se vracela s úsměvem na rtech, což přeci jen maličko obměkčilo An, která se jinak na její pracovní aktivity dívala skrz prsty.
Když uplynul asi týden, kolem poledne vtrhl Abegoth do dílny a už od dveří volal: "Máme ohromnou zakázku! Bude se pracovat dnem i nocí, žádný odpočinek...!"
Her se musela v minutě naučit tkát hrubou látku z ovčího rouna. Stav byl rozvrzaný a těžký, ale na jedné jeho straně kvapem ubývala přadýnka, zatímco na druhé straně stavu se vršila hromada sukna. Ani si nevšimla, že za okny už padla hluboká tma. Utkala poslední loket sukna, očistila stav a sbírala látku, aby ji uklidila do veliké kované truhly v zádveří.
Abegoth pobíhal kolem stolu a chystal talíře a poháry. Heratrix všechno sukno pečlivě uložila a zaklapla víko.
"Slečno, pojďte se najíst, odvedla jste dnes dobrou práci," pozval ji ke stolu.
Her chvíli zaváhala, ale zakručení žaludku ji prozradilo. Abegoth se rozesmál a ona se ke smíchu s úlevou přidala. Když se najedli (nutno uznat, že jídlo i pití bylo výborné), Her si přes ramena přehodila svůj vlněný plášť.
"Nashledanou zítra, pane Abegothe," rozloučila se ve dveřích.
Abegoth se otočil: "Děvče bláznivé, pomátla jste se na rozumu? Kam chcete jít, teď, na noc?"
"Musím domů, čeká mě kamarádka. Měla by o mě strach, kdybych nepřišla."
"A myslíte, že by měla menší strach, kdyby věděla, že se touláte po andorském předměstí o půlnoci?" prohodil ironicky.
Usmála se, ale odhodlaně vykročila do tmy.
Prošla kolem několika domů s rozsvícenými okny. Když se chystala přeběhnout kolem nepříjemně tmavého houští, ucítila, že ji kdosi chytil zezadu za ústa a strhl ji z cesty do temné noci. Chtěla zakřičet, ale nedostávalo se jí dechu. Velká, hrubá a smradlavá ruka ji držela pevně, zatímco druhá jezdila po jejím těle ve snaze nalézt váček s penězi, šperky a jiné cennosti. Nic z toho však Her neměla. Muž sprostě zaklel, vztekle s ní smýknul do křoví, ale pustil ji živou.
Zmizel tak rychle a tiše, že Her byla chvíli v pokušení si pomyslet, že se jí to vše jen zdálo. Otlačená ústa ji však bolela a po celém těle ještě cítila jeho odpudivé pracky. Sebrala se ze země a s potlačovaným děsem doběhla k Abegothovým dveřím. Zabušila.
"No co je, co je! Hoří?!" ozvalo se zevnitř mrzutě.
Her se nevzmohla na odpověď, jen se sesula k prahu dveří jako hromádka neštěstí.
Šouravé kroky došly až ke dveřím, cvakla klika, Abegoth se nadechl a do nočního ticha se rozlehlo několik peprných výrazů. Potom zakopl o něco na zápraží.
"Proboha! Her! Co se stalo?"
Popadl dívku za ramena, zvedl ji na nohy a víc dovlekl než dovedl k nejbližší židli. Svoji přisunul vedle. Polekaně si dívku prohlížel a když neshledal žádnou krev, vzal ji kolem ramen a lehce pohladil po vlasech.
Teprve teď z ní spadla panická hrůza a rozplakala se.
"Tam... venku... tam jak je to křoví... nějaký..." otřásla se.
"Co ti udělal?" vylítnul Abe okamžitě na nohy.
Zavrtěla hlavou. "Jen mě chytil, a když nenašel peníze, tak mě pustil."
Abegoth vyběhl na ulici, chvíli zíral do tmy a pak se zase posadil, znovu ji objal kolem ramen a konejšivým hlasem něco broukal. Her se pomalu uklidňovala. Cítila čpavou vůni Abeho kožené zástěry, vůni ovčího tuku ze zpracovávané vlny, jeho pot a hřejivou přítomnost někoho, kdo je silnější a připraven ji bránit. Cítlila se... zvláštně, tak v bezpečí, jako ... jako když byla malá...
Únava, šok a i uklidňující Abegothovo pobrukování udělaly své – v Her najednou jakoby vše vybuchlo. Začala mluvit a nebyla k zastavení. O tom, že netuší, kdo je, neví, proč je tady, a i když se touží vrátit domů, nemá ponětí, kudy a kam by se měla vydat. Mluvila o nespravedlnosti světa, který dovoluje mocným, aby ukradli slabým jejich celý život jen pro své pochybné hry na Osud. O mágovi s bílými vousy a o záblesku světla v její hlavě, který jí navždy sebral domov, rodinu a minulost. O malé kajutě na veliké lodi, o bouři a zběsilých vlnách, o kamenech na břehu, kde se probudila dalšího rána. O svitku, na kterém stálo... Vrať to, cos nenalezla, tomu, jenž to neztratil.
Tomu, jenž je čisté duše a statečného srdce...
"Nemám nic! Natož něco, co jsem nenalezla," dodala se zlostným pitvořením. "A jak mám asi tak vědět, kde je ten, co to neztratil?!"
Abe ji jen tiše naslouchal s rukou kolem jejích ramen a přitiskl ji ochranitelsky k sobě tak, že se chtě nechtě opřela o jeho rameno. Unaveně si na něj položila hlavu a přestala mluvit.
Její vlasy ho zašimraly na krku. Jako by si uvědomil, kde je a co tam dělá, trhl sebou. Her se lekla a poplašeně se mu podívala do obličeje. Viděla, že je celý rudý, a pro jistotu zčervenala taky.
"Eh, promiň, já..." začal Abegoth rozpačitě.
"Ne, ty promiň, to já jsem..." skočila mu dořeči Heratrix.
Oba ve stejnou chvíli s trhnutím poposkočili na židlích pryč od sebe. Rozesmáli se a čím víc se smáli, tím rychleji z nich opadávalo trapné napětí.
"No, doufám, že už mi věříš, že není dobrý nápad procházet se potmě nočním předměstím," řekl po chvíli Abe jízlivě. "Pojď nahoru, nechám ti tam volnou svoji postel... pssst, to je příkaz mistra jeho učedníku!"
(Říjen 2007)
-
Heratrix Calista
- Hráč
- Příspěvky: 94
- Registrován: ned 26. srp 2007, 23:28
- Testovací pole: nikdy
- Bydliště: Thyris u Prahy
- Kontaktovat uživatele:
Zmizení
ZMIZENÍ
Her se už v novém světě cítila doma. Bylo to nejen díky klidnému životu, který jí dodával pocit bezpečí, ale zejména díky jejím nejbližším, s nimiž trávila svůj čas – An a Abegothovi. Oba dva milovala celým svým srdcem, za každého z nich by neváhala položit vlastní život.
Jednoho rána, které se nijak nelišilo od ostatních podzimních dní té doby, vstala z postele, potichu se ustrojila, aby nevzbudila spící An a vyšla ze dveří thyrského domku. Nadechla se vlhkého vzduchu, v němž vonělo zlátnoucí listí a kamenná dlažba právě omytá deštěm. Slunce vycházelo nad obzor a zalévalo průčelí domku ospalým narůžovělým světlem. Her se pousmála. Pak z kapsáře u pasu vylovila oblý kámen s vyrytými tajemnými znaky a její úsměv vystřídal rozmrzelý pohled, který na kámen vrhla.
Nemám ráda runy, pomyslela si v duchu, ale s povzdechem promnula kámen v dlaních a něco zašeptala. Zase zažívala ten nepříjemný pocit při magickém přemísťování z jednoho místa na druhé – bylo to, jako by se jí někdo snažil světelnou rychlostí protáhnout velmi těsnou králičí norou. Nemohla se nadechnout a svět kolem ní se prudce otáčel v rozmazaných šmouhách. Naštěstí věděla, že tenhle pocit trvá jen zlomek sekundy, než se s tichým "PUFF" objeví v cílovém místě.
Runa, kterou tiskla v dlaních, vedla přímo na zápraží Abegothova domu. Očekávala dobře známý obrázek, s nímž se setkávala každé ráno: Abegothova starého nákladního koně Fera a jeho mladšího kolegu Caspera, na němž už měla tu čest párkrát se projet. (Heratrix dokonce měla svého vlastního koníka, lépe řečeno mladou klisničku jménem Agha, ale z Andoru do Thyru byla cesta poměrně dlouhá a vzhledem k lesním lapkům a zbojníkům také značně nebezpečná, proto raději volila jistější a rychlejší cestování pomocí runy). Ten den však před domem nestál ani jeden z Abeho koní. Kromě toho, dveře byly zamčené na dva západy a dům byl tichý a prázdný.
"Abe?" zvolala Her do prázdna. Vyšla po schodech do patra, přestože věděla, že ani tam Abegotha neobjeví. Bylo to podivné. Vstával sice časně, ale nikdy neodcházel do města dříve, než ožilo ruchem svých obyvatel.
Její zrak náhle upoutal svitek pergamenu, ležící uprostřed stolu. Váhavě jej uchopila. K pečeti byl připevněn lístek s jejím jménem. Se zatajeným dechem rozlomila pečeť a uhladila svitek druhou rukou. Začala číst.
Milá Her, stálo tam, musím teď na čas odjet. Nepátrej po mně a ani se o mne neobávej, vrátím se brzy a v pořádku. Tady bylo pár písmen přeškrtaných, jako by pisatel váhal, zda pokračovat. Jsem... mám... Jsem na stopě té mapy a rád bych ji prozkoumal. Brzy na viděnou! Abegoth P.S. Prosím nikomu o tom neříkej, hlavně ne o té mapě!! P.P.S. V truhle je kniha objednávek, vyrob vše, co je třeba. P.P.P.S. A dávej na sebe pozor!
Her chvíli držela pergamen v rukou a pak se zaraženě pustila do své obvyklé práce. Jako by však měla obě ruce levé. Všechno jí padalo, při úpravě ovčích kůží několikrát stříhla úplně vedle, a když míchala barvu na látky, dokonce se jí podařilo namočit si do kádě vlastní zástěru. Musela si přiznat, že obavy o Abeho zaměstnávají její mysl víc, než by čekala. Jakou mapu to, u všech bohů, mohl najít?
Abegoth se nevrátil nazítří ani v dalších dnech. Po nějaké době se Her dostalo do rukou čerstvé číslo Andorského Šumu - novin, v nichž Abegoth ve volném čase působil jako redaktor. Do očí ji udeřil hned první článek:
Pár dní chodila jako tělo bez duše. Když se svěřila An, že Abe někam zmizel a nikdo neví kam, ta se jen ušklíbla a něco ne moc pěkného zamumlala. Her neměla nikoho dalšího, komu se vypovídat ze svých obav. Gorlae s žádnou z nich již delší dobu nemluvila, od toho dne, kdy pochopila, že k An se už nevrátí a od Her nemůže čekat víc než "jen" kamarádství. (Tenkrát se pokusila utopit v řece, a když ji An s Her z ledové vody zachránily, utekla do hlubokého pralesa za Thyrem. Pravda, vzápětí se zase vrátila, ale při náhodných setkáních se buď tvářila, že je nevidí, nebo s kamennou tváří úsečně pozdravila.)
Osudné číslo Andorského Šumu si Her schovala do kapsáře, a co chvíli jej vytáhla, rozložila a znovu si četla to hrozné oznámení, jakoby doufala, že v něm může nalézt klíč k záchraně Abegothova života. Přistihla se, že si stále dokolečka představuje, jak Abegoth vchází do dveří a ona ho vítá, vaří dobrou večeři...
(listopad 2007)
Her se už v novém světě cítila doma. Bylo to nejen díky klidnému životu, který jí dodával pocit bezpečí, ale zejména díky jejím nejbližším, s nimiž trávila svůj čas – An a Abegothovi. Oba dva milovala celým svým srdcem, za každého z nich by neváhala položit vlastní život.
Jednoho rána, které se nijak nelišilo od ostatních podzimních dní té doby, vstala z postele, potichu se ustrojila, aby nevzbudila spící An a vyšla ze dveří thyrského domku. Nadechla se vlhkého vzduchu, v němž vonělo zlátnoucí listí a kamenná dlažba právě omytá deštěm. Slunce vycházelo nad obzor a zalévalo průčelí domku ospalým narůžovělým světlem. Her se pousmála. Pak z kapsáře u pasu vylovila oblý kámen s vyrytými tajemnými znaky a její úsměv vystřídal rozmrzelý pohled, který na kámen vrhla.
Nemám ráda runy, pomyslela si v duchu, ale s povzdechem promnula kámen v dlaních a něco zašeptala. Zase zažívala ten nepříjemný pocit při magickém přemísťování z jednoho místa na druhé – bylo to, jako by se jí někdo snažil světelnou rychlostí protáhnout velmi těsnou králičí norou. Nemohla se nadechnout a svět kolem ní se prudce otáčel v rozmazaných šmouhách. Naštěstí věděla, že tenhle pocit trvá jen zlomek sekundy, než se s tichým "PUFF" objeví v cílovém místě.
Runa, kterou tiskla v dlaních, vedla přímo na zápraží Abegothova domu. Očekávala dobře známý obrázek, s nímž se setkávala každé ráno: Abegothova starého nákladního koně Fera a jeho mladšího kolegu Caspera, na němž už měla tu čest párkrát se projet. (Heratrix dokonce měla svého vlastního koníka, lépe řečeno mladou klisničku jménem Agha, ale z Andoru do Thyru byla cesta poměrně dlouhá a vzhledem k lesním lapkům a zbojníkům také značně nebezpečná, proto raději volila jistější a rychlejší cestování pomocí runy). Ten den však před domem nestál ani jeden z Abeho koní. Kromě toho, dveře byly zamčené na dva západy a dům byl tichý a prázdný.
"Abe?" zvolala Her do prázdna. Vyšla po schodech do patra, přestože věděla, že ani tam Abegotha neobjeví. Bylo to podivné. Vstával sice časně, ale nikdy neodcházel do města dříve, než ožilo ruchem svých obyvatel.
Její zrak náhle upoutal svitek pergamenu, ležící uprostřed stolu. Váhavě jej uchopila. K pečeti byl připevněn lístek s jejím jménem. Se zatajeným dechem rozlomila pečeť a uhladila svitek druhou rukou. Začala číst.
Milá Her, stálo tam, musím teď na čas odjet. Nepátrej po mně a ani se o mne neobávej, vrátím se brzy a v pořádku. Tady bylo pár písmen přeškrtaných, jako by pisatel váhal, zda pokračovat. Jsem... mám... Jsem na stopě té mapy a rád bych ji prozkoumal. Brzy na viděnou! Abegoth P.S. Prosím nikomu o tom neříkej, hlavně ne o té mapě!! P.P.S. V truhle je kniha objednávek, vyrob vše, co je třeba. P.P.P.S. A dávej na sebe pozor!
Her chvíli držela pergamen v rukou a pak se zaraženě pustila do své obvyklé práce. Jako by však měla obě ruce levé. Všechno jí padalo, při úpravě ovčích kůží několikrát stříhla úplně vedle, a když míchala barvu na látky, dokonce se jí podařilo namočit si do kádě vlastní zástěru. Musela si přiznat, že obavy o Abeho zaměstnávají její mysl víc, než by čekala. Jakou mapu to, u všech bohů, mohl najít?
Abegoth se nevrátil nazítří ani v dalších dnech. Po nějaké době se Her dostalo do rukou čerstvé číslo Andorského Šumu - novin, v nichž Abegoth ve volném čase působil jako redaktor. Do očí ji udeřil hned první článek:
Smutná zpráva
Redaktor Abegoth je již delší dobu nezvěstný, nedostává se nám o něm žádných informací a poslední článek co se od něj ocitl na redakční nástěnce, je pokračování pirátského příběhu s připsaným papírkem, že mapa musí určitě existovat. Prosím Vás všechny za celou redakci, abyste v případě že redaktora uvidíte či o něm uslyšíte, okamžitě hlásili někomu z redaktorů. Za stopu vedoucí k nalezení redaktora bude informátor odměněn!
Her se zastavilo srdce. MAPA! A ten starý pirát, s nímž se Abe setkával v jedné z putyk a jehož příběh zaznamenával pro čtenáře Andorského šumu! Věděla z jeho vyprávění, že je to muž, který se nezastaví před ničím. A Abe mu nejspíš vyfouknul tu jeho zatracenou ztracenou mapu k pokladu.Redaktor Abegoth je již delší dobu nezvěstný, nedostává se nám o něm žádných informací a poslední článek co se od něj ocitl na redakční nástěnce, je pokračování pirátského příběhu s připsaným papírkem, že mapa musí určitě existovat. Prosím Vás všechny za celou redakci, abyste v případě že redaktora uvidíte či o něm uslyšíte, okamžitě hlásili někomu z redaktorů. Za stopu vedoucí k nalezení redaktora bude informátor odměněn!
Pár dní chodila jako tělo bez duše. Když se svěřila An, že Abe někam zmizel a nikdo neví kam, ta se jen ušklíbla a něco ne moc pěkného zamumlala. Her neměla nikoho dalšího, komu se vypovídat ze svých obav. Gorlae s žádnou z nich již delší dobu nemluvila, od toho dne, kdy pochopila, že k An se už nevrátí a od Her nemůže čekat víc než "jen" kamarádství. (Tenkrát se pokusila utopit v řece, a když ji An s Her z ledové vody zachránily, utekla do hlubokého pralesa za Thyrem. Pravda, vzápětí se zase vrátila, ale při náhodných setkáních se buď tvářila, že je nevidí, nebo s kamennou tváří úsečně pozdravila.)
Osudné číslo Andorského Šumu si Her schovala do kapsáře, a co chvíli jej vytáhla, rozložila a znovu si četla to hrozné oznámení, jakoby doufala, že v něm může nalézt klíč k záchraně Abegothova života. Přistihla se, že si stále dokolečka představuje, jak Abegoth vchází do dveří a ona ho vítá, vaří dobrou večeři...
(listopad 2007)
-
Heratrix Calista
- Hráč
- Příspěvky: 94
- Registrován: ned 26. srp 2007, 23:28
- Testovací pole: nikdy
- Bydliště: Thyris u Prahy
- Kontaktovat uživatele:
Andorský ples
ANDORSKÝ PLES
Podzim pomalu přecházel v zimu a Abegoth se dosud nevrátil. Her přicházela do jeho domu každé ráno, vyřizovala zakázky, pravidelně chodila krmit ovce do pronajaté ohrady za Andorem, a když bylo třeba, pracovala také na Abegothově poli. Tam jezdívala nerada - bylo tak daleko, že musela použít runu nebo portál, které upřímně nenáviděla.
Jednoho dne si Her pročítala nové krejčovské zakázky a podivila se nad tím, že najednou půl Andoru zatoužilo po hedvábných šatech a zdobených košilích. Objednávek bylo tolik, že měla co dělat na několik dní od rána do večera. O to víc litovala, že Abe není doma – musela mnohé lukrativní zakázky odmítat, jelikož sama si ještě na práci s hedvábím či temnou látkou netroufala. I tak však zbylo dost práce, měšťanům se líbily její bohatě zdobené rukávce a jejich ženám a dcerám zase pestře vyšívané šaty a nápadité odstíny látek, které Heratrix vybírala každé dívce či paní osobně podle barvy jejích očí, pleti a vlasů. O konání plesu se nakonec dozvěděla z jejich nadšeného štěbetání a malinko jim záviděla, připadala si tak trochu jako Popelka.
V den, kdy se konal ples, přípravy vrcholily. Když Her vyběhla do lesa nasbírat jisté rostliny a kořínky, které jí chyběly k přípravě sytého odstínu růžové, přitočil se k ní zpoza stromu neznámý muž. Her se dost polekala, zejména proto, že jakési kouzlo halilo jeho tvář tak, aby oči nerozpoznaly její rysy.
Neznámý ji chytil za ruku a sykl: "Neboj se, Her, to jsem já."
V tom hlase jako by slyšela něco známého, uklidňujícího. Chvíli na něj zírala.
"Abe?" oslovila ho nevěřícně.
"Pst," položil jí prst na rty a rychle se rozhlédl. "Pojďme do domu."
Doma se ztěžka posadil na židli, hltavě spolykal pár kusů pečeného masa, a aby předešel jejím otázkám, spěšně začal mluvit.
"Asi jsi pochopila, že jsem našel stopu, která souvisí s tou pirátskou mapou. Bohužel mám pocit, že mne někdo sleduje, takže jsem tu, jak vidíš, inkognito. Neprozradíš mne, viď?"
Zavrtěla hlavou.
"Občas se sem potají zajdu podívat," mrknul na ni. "Vedeš si dobře."
Pak se nadechl.
"Rád bych tě pozval na ten ples. Půjdeš se mnou?"
Her se začervenala. "Já bych moc ráda, ale... nemám žádné hezké šaty, jen tuhle jedinou sukni a halenku..."
Abe se rozesmál. "No to je mi pěkné: švadlenka, a nemá šaty!"
Rozběhl se od jedné truhly ke druhé, pozotvíral je a vytahoval ven látky. "Modré? Bílé? Červené?"
Vrátil se k ní, nadzdvihl jí bradu a řekl: "Ty se teď utíkej umýt, učesat nebo co všechno to vy holky děláte, a já se postarám o tvoje oblečení."
"A taky... no... myslím, že neumím tancovat. Nikdy... aspoň co si pamatuju... jsem netančila na plese," protestovala dál Her.
Podíval se na ni pohledem, na který by měl mít královské povolení k držení zbraně.
Když Her scházela upravená ze schodů, Abe právě ukousl nit za posledním stehem. Podával jí zdobené šaty šarlatové barvy lemované zlatem, s krajkami, nabíranými rukávy a nejmíň třemi spodničkami. Patřil k nim také roztomilý klobouček a taneční botky ve stejné barvě. Nadšená Her si je hned vzala nahoru do patra vyzkoušet, a když se vrátila dolů, Abe už byl také oblečený. V černých kalhotách, doplněných vysokými koženými botami a v haleně stejné jasně červené barvy jako byly její šaty, vypadal jako rozený šlechtic.
"Promiň, i na plese musím být inkognito," omluvil se Abe a naráz vypil obsah malé skleněné lahvičky. Jeho tvář se nezměnila, ale něco jakoby se stalo s Heřinýma očima – přestávala jeho tvář vnímat jako známou a čím dál méně poznávala jeho typické rysy: výrazný nos, krátce sestřiženou bradku, bystré oči pod klenutým obočím.
Přes ramena si přehodil elegantní černý plášť, dvorně jí nabídl rámě a společně vykročili směrem k Andoru.
"Vaše vstupenky prosím, děkuji. Dá si slečna a pán něco dobrého k pití? Mohu snad nabídnout malý zákusek?"
Her se snažila rozkoukat po sále. Hudba zrovna spustila nový kus, na parketu se otáčelo několik párů. Heratrix mohla oči nechat na neznámé dámě, která přišla ve výstředních zlatě zářících šatech s množstvím nevídaných ozdob a složitým účesem. Ta právě pyšným hlasem odmítla několik zájemců o tanec, kteří se schlíple odplazili do rohu sálu.
"Slečna si dá nějaké dobré pivo. Ale žádné patoky!" ozvala se nečekaná odpověď Her za zády. Ona i Abe se ohlédli a spatřili nádhernou dívku v zeleném. Měla dlouhé šaty podobného střihu, jako Her, na hlavě klobouček zdobený peříčky vzácných ptáků a bohaté vlasy spletené ve složitý copánek... zelený copánek...
Her vyskočila a nadšeně ji objala. "An! To jsem ráda, že jsi tady! Neuvěřitelně ti to sluší!"
"A co teprve tobě," rozzářila se An. "Jsi překrásná!"
"Ahoj," otočila se An k Abemu.
Abe znejistěl – zastírací lektvar snad nezabírá? "My se známe? Odkdy si tykáme?"
"Tak promiňte," mrkla An.
Her se k ní naklonila a tiše ji špitla do ucha: "Ty jsi ho poznala?"
"Napadá mě jediná osoba, se kterou bys sem přišla kromě mě," odpověděla s poněkud kyselým výrazem.
"Mohla bych se na něco podívat?" otočila se An k Abegothovi. Natáhla se po jeho levém předloktí. Abe prudce ucukl rukou.
"To snad nebude zapotřebí," ohradil se.
"Jistě, promiňte," odpověděla mu spokojeně An.
Všichni tři se usadili v židlích, pozorovali rej na parketě a vesele hodnotili umělce, kteří se střídali na pódiu se svými nástroji. Her dokonce podnikla několik pokusů o tanec s odvážnými vyzyvateli, ale ukázalo se, že její skromnost ohledně tanečního umění nebyla falešná. Žádný z nich už znovu nepřišel, někteří v koutku tiše plakali a foukali si na pošlapané nohy. Her se tvářila statečně, ale ve skutečnosti měla na krajíčku. An ji pohladila po ruce.
Abe nečekaně vstal, mávnul na hudbu: "Haló! Něco veselého, mohli byste zahrát?"
Naklonil se k Her a řekl: "Příští je tvoje."
Her na něj pohlédla v rozpacích. Hudba se odmlčela a začala hrát veselý nápěv. Abe vstal a podal Her levou ruku. Zpod rukávu vykoukla jizva, jako kdyby kdosi do kůže vyřezal nějaké slovo. Her zachytila Anin vítězný pohled. Podívala se na ni prosebně a naznačila "pst". An a Abe si vyměnili pohledy. Oba věděli.
Her ještě zaváhala a pomohlo až to, že Abe odpřísáhl, že jeho taneční talent není vyšší než u běžného hřbitovního ghúla. Po tanci se vzájemně omluvili za utrpěná zranění a svalili se na židle.
Hudba se přesunula sotva o pár taktů dál a už tu byl další zájemce o tanec. Byl ovšem tak podobraz, že se sotva domotal k židlím, kde seděli. Nejistě se pokusil zaostřit na dívky a pak nazdařbůh řekl: "Smí-hím p-prosit, škyt?"
Her se zatvářila zcela nenápadně a An se zamračila. "Ale kohopak to tady vyzýváte?"
Poškrábal se na hlavě. "Nnooo, tak tuu-uhle," řekl nejistě a přejížděl pohledem z jedné na druhou.
"Já to zařídím," vložil se do toho Abegoth rozhodně. Vstal a popadl opilého muže pod loktem. "Tak pojďte, dáme si pánskou jízdu."
Muž se celkem bez protestů nechal odvést přes parket k baru, kde ho Abe po chvíli usadil.
"A my si dáme dámskou," navrhla An.
"Budeš mojí učitelkou?" usmála se na ni Her.
An přimhouřila oči.
"Ve všem, co jen tě mohu naučit," řeka tajemně. Her se na ni rychle podívala a An se zachichotala.
Ukázalo se, že An je skutečně výborná učitelka. Vedla Heřiny kroky pevně a jistě, a co Her popletla, to zůstalo skryto díky Aniným ladným pohybům a zářivým úsměvům, které rozdávala na všechny strany.
"Ty piru- piruletky mi ještě moc nejdou," poznamenala Her sebekriticky, když znovu zvedala svůj klobouček ze země. An jí odhrnula pramen vlasů z čela. "Bane, tančíš krásně."
"No, dámy, budu muset jít," podotkl Abegoth, když se rozesmáté posadily vedle něj.
"Jsem rád, že ses bavila," usmál se, "i když jsem se ti moc nevěnoval."
"To spíš já tobě," řekla omluvně Her. "Moc jsme si spolu nezatancovali. Ale už mi to jde líp, tak to třeba příště napravíme," usmála se. "Kdy bude další ples?"
"Tak to nevím," zasmál se. "Ale většinou to včas oznámí v Andorském Šumu. Jsi celá okopaná, uvidíme, jestli tak budeš mluvit i zítra," zvedl se. "Pěkný večer. A pozdravuj ji," ukázal bradou na An, která, otočena k nim zády, rozmlouvala s dívkou vedle sebe.
"Vyřídím. A děkuju, že jsi mě sem vzal."
Pohladil ji po ruce. "Dneska ti to moc slušelo." Rychle kývnul na pozdrav a zamířil ke dveřím.
Her se dívala za ním.
"Půjdem taky?" zeptala se An.
Heratrix mlčky kývla.
(konec listopadu 2007)
Podzim pomalu přecházel v zimu a Abegoth se dosud nevrátil. Her přicházela do jeho domu každé ráno, vyřizovala zakázky, pravidelně chodila krmit ovce do pronajaté ohrady za Andorem, a když bylo třeba, pracovala také na Abegothově poli. Tam jezdívala nerada - bylo tak daleko, že musela použít runu nebo portál, které upřímně nenáviděla.
Jednoho dne si Her pročítala nové krejčovské zakázky a podivila se nad tím, že najednou půl Andoru zatoužilo po hedvábných šatech a zdobených košilích. Objednávek bylo tolik, že měla co dělat na několik dní od rána do večera. O to víc litovala, že Abe není doma – musela mnohé lukrativní zakázky odmítat, jelikož sama si ještě na práci s hedvábím či temnou látkou netroufala. I tak však zbylo dost práce, měšťanům se líbily její bohatě zdobené rukávce a jejich ženám a dcerám zase pestře vyšívané šaty a nápadité odstíny látek, které Heratrix vybírala každé dívce či paní osobně podle barvy jejích očí, pleti a vlasů. O konání plesu se nakonec dozvěděla z jejich nadšeného štěbetání a malinko jim záviděla, připadala si tak trochu jako Popelka.
V den, kdy se konal ples, přípravy vrcholily. Když Her vyběhla do lesa nasbírat jisté rostliny a kořínky, které jí chyběly k přípravě sytého odstínu růžové, přitočil se k ní zpoza stromu neznámý muž. Her se dost polekala, zejména proto, že jakési kouzlo halilo jeho tvář tak, aby oči nerozpoznaly její rysy.
Neznámý ji chytil za ruku a sykl: "Neboj se, Her, to jsem já."
V tom hlase jako by slyšela něco známého, uklidňujícího. Chvíli na něj zírala.
"Abe?" oslovila ho nevěřícně.
"Pst," položil jí prst na rty a rychle se rozhlédl. "Pojďme do domu."
Doma se ztěžka posadil na židli, hltavě spolykal pár kusů pečeného masa, a aby předešel jejím otázkám, spěšně začal mluvit.
"Asi jsi pochopila, že jsem našel stopu, která souvisí s tou pirátskou mapou. Bohužel mám pocit, že mne někdo sleduje, takže jsem tu, jak vidíš, inkognito. Neprozradíš mne, viď?"
Zavrtěla hlavou.
"Občas se sem potají zajdu podívat," mrknul na ni. "Vedeš si dobře."
Pak se nadechl.
"Rád bych tě pozval na ten ples. Půjdeš se mnou?"
Her se začervenala. "Já bych moc ráda, ale... nemám žádné hezké šaty, jen tuhle jedinou sukni a halenku..."
Abe se rozesmál. "No to je mi pěkné: švadlenka, a nemá šaty!"
Rozběhl se od jedné truhly ke druhé, pozotvíral je a vytahoval ven látky. "Modré? Bílé? Červené?"
Vrátil se k ní, nadzdvihl jí bradu a řekl: "Ty se teď utíkej umýt, učesat nebo co všechno to vy holky děláte, a já se postarám o tvoje oblečení."
"A taky... no... myslím, že neumím tancovat. Nikdy... aspoň co si pamatuju... jsem netančila na plese," protestovala dál Her.
Podíval se na ni pohledem, na který by měl mít královské povolení k držení zbraně.
Když Her scházela upravená ze schodů, Abe právě ukousl nit za posledním stehem. Podával jí zdobené šaty šarlatové barvy lemované zlatem, s krajkami, nabíranými rukávy a nejmíň třemi spodničkami. Patřil k nim také roztomilý klobouček a taneční botky ve stejné barvě. Nadšená Her si je hned vzala nahoru do patra vyzkoušet, a když se vrátila dolů, Abe už byl také oblečený. V černých kalhotách, doplněných vysokými koženými botami a v haleně stejné jasně červené barvy jako byly její šaty, vypadal jako rozený šlechtic.
"Promiň, i na plese musím být inkognito," omluvil se Abe a naráz vypil obsah malé skleněné lahvičky. Jeho tvář se nezměnila, ale něco jakoby se stalo s Heřinýma očima – přestávala jeho tvář vnímat jako známou a čím dál méně poznávala jeho typické rysy: výrazný nos, krátce sestřiženou bradku, bystré oči pod klenutým obočím.
Přes ramena si přehodil elegantní černý plášť, dvorně jí nabídl rámě a společně vykročili směrem k Andoru.
"Vaše vstupenky prosím, děkuji. Dá si slečna a pán něco dobrého k pití? Mohu snad nabídnout malý zákusek?"
Her se snažila rozkoukat po sále. Hudba zrovna spustila nový kus, na parketu se otáčelo několik párů. Heratrix mohla oči nechat na neznámé dámě, která přišla ve výstředních zlatě zářících šatech s množstvím nevídaných ozdob a složitým účesem. Ta právě pyšným hlasem odmítla několik zájemců o tanec, kteří se schlíple odplazili do rohu sálu.
"Slečna si dá nějaké dobré pivo. Ale žádné patoky!" ozvala se nečekaná odpověď Her za zády. Ona i Abe se ohlédli a spatřili nádhernou dívku v zeleném. Měla dlouhé šaty podobného střihu, jako Her, na hlavě klobouček zdobený peříčky vzácných ptáků a bohaté vlasy spletené ve složitý copánek... zelený copánek...
Her vyskočila a nadšeně ji objala. "An! To jsem ráda, že jsi tady! Neuvěřitelně ti to sluší!"
"A co teprve tobě," rozzářila se An. "Jsi překrásná!"
"Ahoj," otočila se An k Abemu.
Abe znejistěl – zastírací lektvar snad nezabírá? "My se známe? Odkdy si tykáme?"
"Tak promiňte," mrkla An.
Her se k ní naklonila a tiše ji špitla do ucha: "Ty jsi ho poznala?"
"Napadá mě jediná osoba, se kterou bys sem přišla kromě mě," odpověděla s poněkud kyselým výrazem.
"Mohla bych se na něco podívat?" otočila se An k Abegothovi. Natáhla se po jeho levém předloktí. Abe prudce ucukl rukou.
"To snad nebude zapotřebí," ohradil se.
"Jistě, promiňte," odpověděla mu spokojeně An.
Všichni tři se usadili v židlích, pozorovali rej na parketě a vesele hodnotili umělce, kteří se střídali na pódiu se svými nástroji. Her dokonce podnikla několik pokusů o tanec s odvážnými vyzyvateli, ale ukázalo se, že její skromnost ohledně tanečního umění nebyla falešná. Žádný z nich už znovu nepřišel, někteří v koutku tiše plakali a foukali si na pošlapané nohy. Her se tvářila statečně, ale ve skutečnosti měla na krajíčku. An ji pohladila po ruce.
Abe nečekaně vstal, mávnul na hudbu: "Haló! Něco veselého, mohli byste zahrát?"
Naklonil se k Her a řekl: "Příští je tvoje."
Her na něj pohlédla v rozpacích. Hudba se odmlčela a začala hrát veselý nápěv. Abe vstal a podal Her levou ruku. Zpod rukávu vykoukla jizva, jako kdyby kdosi do kůže vyřezal nějaké slovo. Her zachytila Anin vítězný pohled. Podívala se na ni prosebně a naznačila "pst". An a Abe si vyměnili pohledy. Oba věděli.
Her ještě zaváhala a pomohlo až to, že Abe odpřísáhl, že jeho taneční talent není vyšší než u běžného hřbitovního ghúla. Po tanci se vzájemně omluvili za utrpěná zranění a svalili se na židle.
Hudba se přesunula sotva o pár taktů dál a už tu byl další zájemce o tanec. Byl ovšem tak podobraz, že se sotva domotal k židlím, kde seděli. Nejistě se pokusil zaostřit na dívky a pak nazdařbůh řekl: "Smí-hím p-prosit, škyt?"
Her se zatvářila zcela nenápadně a An se zamračila. "Ale kohopak to tady vyzýváte?"
Poškrábal se na hlavě. "Nnooo, tak tuu-uhle," řekl nejistě a přejížděl pohledem z jedné na druhou.
"Já to zařídím," vložil se do toho Abegoth rozhodně. Vstal a popadl opilého muže pod loktem. "Tak pojďte, dáme si pánskou jízdu."
Muž se celkem bez protestů nechal odvést přes parket k baru, kde ho Abe po chvíli usadil.
"A my si dáme dámskou," navrhla An.
"Budeš mojí učitelkou?" usmála se na ni Her.
An přimhouřila oči.
"Ve všem, co jen tě mohu naučit," řeka tajemně. Her se na ni rychle podívala a An se zachichotala.
Ukázalo se, že An je skutečně výborná učitelka. Vedla Heřiny kroky pevně a jistě, a co Her popletla, to zůstalo skryto díky Aniným ladným pohybům a zářivým úsměvům, které rozdávala na všechny strany.
"Ty piru- piruletky mi ještě moc nejdou," poznamenala Her sebekriticky, když znovu zvedala svůj klobouček ze země. An jí odhrnula pramen vlasů z čela. "Bane, tančíš krásně."
"No, dámy, budu muset jít," podotkl Abegoth, když se rozesmáté posadily vedle něj.
"Jsem rád, že ses bavila," usmál se, "i když jsem se ti moc nevěnoval."
"To spíš já tobě," řekla omluvně Her. "Moc jsme si spolu nezatancovali. Ale už mi to jde líp, tak to třeba příště napravíme," usmála se. "Kdy bude další ples?"
"Tak to nevím," zasmál se. "Ale většinou to včas oznámí v Andorském Šumu. Jsi celá okopaná, uvidíme, jestli tak budeš mluvit i zítra," zvedl se. "Pěkný večer. A pozdravuj ji," ukázal bradou na An, která, otočena k nim zády, rozmlouvala s dívkou vedle sebe.
"Vyřídím. A děkuju, že jsi mě sem vzal."
Pohladil ji po ruce. "Dneska ti to moc slušelo." Rychle kývnul na pozdrav a zamířil ke dveřím.
Her se dívala za ním.
"Půjdem taky?" zeptala se An.
Heratrix mlčky kývla.
(konec listopadu 2007)
-
Heratrix Calista
- Hráč
- Příspěvky: 94
- Registrován: ned 26. srp 2007, 23:28
- Testovací pole: nikdy
- Bydliště: Thyris u Prahy
- Kontaktovat uživatele:
Světlo hvězd
SVĚTLO HVĚZD
Vydaly se spolu pěšky směrem k Thyru. Kapela v sále ještě vyhrávala a otevřenými okny je doprovázelo bujaré veselí tančících párů. Postupně utichalo a noční klid rušily jen občasné kroky strážných, ztěžka dopadajících na dlažbu andorských ulic. Sem tam někde zaržál kůň a cinkl podkovou o vrata svého stání.
Brzy přešly město a ocitly se za hradbami. Her zamířila k portálu, usnadňujícímu rychlý přesun mezi městy. Na magickém kameni stálo:
Her vstoupila na teleportační dlaždici a s povzdechem se chystala poklepat na spouštěcí kámen. Neměla tyhle magické přesuny vůbec ráda, motala se jí pak hlava ještě dlouhé minuty.
Ohlédla se a čekala, až se k ní An připojí. An však zůstala stát stranou.
"Dneska je krásná noc, viď, Her?" řekla a pohlédla na oblohu, posetou tisíci hvězd. "Co bys řekla pozvání na malou procházku?"
Her se usmála: "Jestli myslíš, že nás cestou nic nesežere..."
"Jediný, kdo by tě mohl sníst, jsem já," zatvářila se An hrůzostrašně. "Samou láskou," mrkla a zachichotala se.
Se smíchem se vydaly po cestě směrem k Thyru. Les kolem nich postupně houstl, světla korunního města slábla, až se ztratila docela. Her znejistěla a zastavila se.
"Snad se nebojíš?" usmála se An. "Les je bezpečnější než kterékoliv město. Vládne mu Nistra, a ta je spravedlivá."
"Ale jsme tu úplně samy," hlesla Her přiškrceným hlasem.
An se rozesmála. "To si vážně myslíš? Tak aspoň chvilku poslouchej!"
Her se nadechla a pokusila se překonat stísněný pocit. Někde před nimi táhle zahoukala sova a z druhé strany jí odpověděla jiná. Ve větvích stromů šuměl večerní vánek a přinášel dřevitou vůni pryskyřice a tůjí. V hnízdě ze sna tiše pípnul pták a z veliké dálky se k nim doneslo tiché vlčí zavytí. Smečka se zřejmě svolávala, protože k prvnímu, hlubokému hlasu se postupně přidávaly další, jemnější a o něco vyšší. Her byla překvapená, když si všimla, že ji strach zcela opustil. Když se nedaleko od nich ozval drsný výkřik lesní pumy, jen sebou trochu trhla. Anina ruka se přiblížila k její a lehce se jí dotkla.
"Neboj, neublíží nám. Mají svůj život, a necháme-li je žít, nechají také oni nás," řekla An tiše.
Tma kolem nich jako by náhle dostávala smysl. A taky, jak si Her povšimla, už nebyla tak černá. Měsíc posypal trávu a listy stromů hvězdným prachem, mezi kmeny místy tajemně světélkovaly zpráchnivělé kořeny, obrostlé houbami. Na cestě dokonce Her rozeznala jednotlivé kamínky.
"Nevěděla jsem, jak je les nádherný," zašeptala.
Spíš cítila, než viděla, že se An šťastně usmívá. Zaklonila hlavu a zadívala se na maličké tečky hvězd.
An potichu začala broukat písničku: "Sviť mi, sviť mi, hvězdo má..."
Her hledala očima nejjasnější hvězdu. Vnímala, jak Anina dlaň vklouzla do její. Neucukla.
"V takových chvílích se Nistra vrací ke svým dětem a na zem padají slzy jejího štěstí," pošeptala jí An do ucha.
Jako na potvrzení jejích slov se z oblohy sneslo pár kapek vlahého deště.
Vykročily znovu na cestu. Ruku v ruce, mlčky. Bylo to víc, než kdyby si vyměnily tisíce slov.
An byla v nočním lese jako doma. Věděla, kterým místům se vyhnout i jak uklidnit nevrlého medvěda, kterého vyrušily na jeho noční pochůzce. Brzy stály před dveřmi thyrského domku. Anin koník Herx stál před domem u žlabu a spokojeně oddechoval ze spánku. An tiše odemkla a obě vklouzly dovnitř.
Jakoby nechtěly porušit kouzlo, kterým je ovinul noční les, beze slov se zuly a svlékly zdobené šaty, nechaly je položené přes opěradlo židle a vklouzly pod peřinu. Her zalitovala, že okolní domy v thyrských ulicích jsou tak vysoké, že oknem nezahlédne ani kousíček oblohy.
Ucítila na sobě Anin pohled. Pomalu se otočila k ní. Aniny oči ji sledovaly a vycházela z nich zvláštní záře, spojující v sobě světlo hvězd, lesní vůni i teskné volání šedých vlků.
Ruce An a Heratrix ležely vedle sebe na přikrývkách v elektrizující blízkosti. Nesměle se k sobě blížily, až se našly ve vzájemném dotyku. Jejich prsty se mlčky propletly a kruh, tvořený jejich pohledy a dotekem, se uzavřel. Svět kolem nich dvou se propadl do hlubin vesmíru a Her znovu, velmi zblízka, ucítila tu tajemnou vůni. Santál... květy... a ...
(30.listopadu 2007)
Vydaly se spolu pěšky směrem k Thyru. Kapela v sále ještě vyhrávala a otevřenými okny je doprovázelo bujaré veselí tančících párů. Postupně utichalo a noční klid rušily jen občasné kroky strážných, ztěžka dopadajících na dlažbu andorských ulic. Sem tam někde zaržál kůň a cinkl podkovou o vrata svého stání.
Brzy přešly město a ocitly se za hradbami. Her zamířila k portálu, usnadňujícímu rychlý přesun mezi městy. Na magickém kameni stálo:
- Thyris
Havant
Irelen
Lewan
Imer
Cech Vládců strachu
Her vstoupila na teleportační dlaždici a s povzdechem se chystala poklepat na spouštěcí kámen. Neměla tyhle magické přesuny vůbec ráda, motala se jí pak hlava ještě dlouhé minuty.
Ohlédla se a čekala, až se k ní An připojí. An však zůstala stát stranou.
"Dneska je krásná noc, viď, Her?" řekla a pohlédla na oblohu, posetou tisíci hvězd. "Co bys řekla pozvání na malou procházku?"
Her se usmála: "Jestli myslíš, že nás cestou nic nesežere..."
"Jediný, kdo by tě mohl sníst, jsem já," zatvářila se An hrůzostrašně. "Samou láskou," mrkla a zachichotala se.
Se smíchem se vydaly po cestě směrem k Thyru. Les kolem nich postupně houstl, světla korunního města slábla, až se ztratila docela. Her znejistěla a zastavila se.
"Snad se nebojíš?" usmála se An. "Les je bezpečnější než kterékoliv město. Vládne mu Nistra, a ta je spravedlivá."
"Ale jsme tu úplně samy," hlesla Her přiškrceným hlasem.
An se rozesmála. "To si vážně myslíš? Tak aspoň chvilku poslouchej!"
Her se nadechla a pokusila se překonat stísněný pocit. Někde před nimi táhle zahoukala sova a z druhé strany jí odpověděla jiná. Ve větvích stromů šuměl večerní vánek a přinášel dřevitou vůni pryskyřice a tůjí. V hnízdě ze sna tiše pípnul pták a z veliké dálky se k nim doneslo tiché vlčí zavytí. Smečka se zřejmě svolávala, protože k prvnímu, hlubokému hlasu se postupně přidávaly další, jemnější a o něco vyšší. Her byla překvapená, když si všimla, že ji strach zcela opustil. Když se nedaleko od nich ozval drsný výkřik lesní pumy, jen sebou trochu trhla. Anina ruka se přiblížila k její a lehce se jí dotkla.
"Neboj, neublíží nám. Mají svůj život, a necháme-li je žít, nechají také oni nás," řekla An tiše.
Tma kolem nich jako by náhle dostávala smysl. A taky, jak si Her povšimla, už nebyla tak černá. Měsíc posypal trávu a listy stromů hvězdným prachem, mezi kmeny místy tajemně světélkovaly zpráchnivělé kořeny, obrostlé houbami. Na cestě dokonce Her rozeznala jednotlivé kamínky.
"Nevěděla jsem, jak je les nádherný," zašeptala.
Spíš cítila, než viděla, že se An šťastně usmívá. Zaklonila hlavu a zadívala se na maličké tečky hvězd.
An potichu začala broukat písničku: "Sviť mi, sviť mi, hvězdo má..."
Her hledala očima nejjasnější hvězdu. Vnímala, jak Anina dlaň vklouzla do její. Neucukla.
"V takových chvílích se Nistra vrací ke svým dětem a na zem padají slzy jejího štěstí," pošeptala jí An do ucha.
Jako na potvrzení jejích slov se z oblohy sneslo pár kapek vlahého deště.
Vykročily znovu na cestu. Ruku v ruce, mlčky. Bylo to víc, než kdyby si vyměnily tisíce slov.
An byla v nočním lese jako doma. Věděla, kterým místům se vyhnout i jak uklidnit nevrlého medvěda, kterého vyrušily na jeho noční pochůzce. Brzy stály před dveřmi thyrského domku. Anin koník Herx stál před domem u žlabu a spokojeně oddechoval ze spánku. An tiše odemkla a obě vklouzly dovnitř.
Jakoby nechtěly porušit kouzlo, kterým je ovinul noční les, beze slov se zuly a svlékly zdobené šaty, nechaly je položené přes opěradlo židle a vklouzly pod peřinu. Her zalitovala, že okolní domy v thyrských ulicích jsou tak vysoké, že oknem nezahlédne ani kousíček oblohy.
Ucítila na sobě Anin pohled. Pomalu se otočila k ní. Aniny oči ji sledovaly a vycházela z nich zvláštní záře, spojující v sobě světlo hvězd, lesní vůni i teskné volání šedých vlků.
Ruce An a Heratrix ležely vedle sebe na přikrývkách v elektrizující blízkosti. Nesměle se k sobě blížily, až se našly ve vzájemném dotyku. Jejich prsty se mlčky propletly a kruh, tvořený jejich pohledy a dotekem, se uzavřel. Svět kolem nich dvou se propadl do hlubin vesmíru a Her znovu, velmi zblízka, ucítila tu tajemnou vůni. Santál... květy... a ...
(30.listopadu 2007)
-
Heratrix Calista
- Hráč
- Příspěvky: 94
- Registrován: ned 26. srp 2007, 23:28
- Testovací pole: nikdy
- Bydliště: Thyris u Prahy
- Kontaktovat uživatele:
Altán u jezírka
ALTÁN U JEZÍRKA
O několik dní později jí An navrhla, aby společně zašly na tržiště, že potřebuje dokoupit zásoby do hospůdky. Her měla nákupy s An ráda, cestou si povídaly, An pečlivě zkoumala nabízené zboží a flirtovala s trhovci. Dnes však nešly na tržiště obvyklou cestou. An ji zavedla k romantickému jezírku, nad nímž byl na sloupech vystavěný dřevěný altánek. Usadily se v něm a tiše pozorovaly růžové lekníny plovoucí na hladině a zlaté rybky, které se proháněly mezi jejich vodními kořeny. Z nedalekého náměstí k nim doléhal smích dětí, pobíhajících sem a tam. Her se na ně dívala ze stínu altánku a v očích se jí usadil zvláštní výraz. Zamrkala, když si uvědomila, že ji An zamyšleně pozoruje. V tu chvíli se rozhodla.
„Víš, An,“ začala v hrozných rozpacích. "Nevím jaká slova zvolit, abys mi rozuměla, co chci říct..."
"Zkus to," špitla An.
Her jí stiskla ruku a An její stisk oplatila.
"Pamatuješ, jak jsem říkala, že vždycky," vyhledala An očima a zdůraznila poslední slovo, "vždycky budeš moje nejbližší přítelkyně..."
An se na ni usmála.
Her polkla. "A to je pravda, a navždy bude. Stála jsi při mně - ať se stalo, co se stalo. Vím, že ti můžu ve všem věřit, a vím, že bys mi nikdy neublížila. A to samé," její hlas zněl tiše, ale naléhavě, "to samé chci dávat já tobě. Vždycky budu na tvé straně. Vždycky udělám všecko pro to, abys mi mohla věřit. A... nikdy ti nechci ublížit." Podívala se jí do očí. "Věříš mi to, An?"
An kývla na souhlas.
S pohledem v jejích očích Her přikývla a nadechla se.
"Já... víš... jak tam běhaly ty děti," ukázala bradou směrem k náměstí, "tak jsem začala přemýšlet... no... o těch věcech..." Her se začervenala. "Jak vznikají děti a tak a..."
An tiše kývla s hlavou sklopenou. Tušila, co přijde. Věděla, že to přijde. Jen si přála, aby to bylo co nejpozději.
"An, já v tomhle..." kousla se do rtu a těžce vzdychla. "Ty víš, že v tom já nejsem stejná jako ty..."
Pohlédla na An. Možná v jejích očích chtěla najít pochopení, nebo snad odpuštění.
"Rozumím," sotva slyšitelně odpověděla An.
Her zvedla pohled k nebi, jako by tam hledala ta správná slova.
"Myslím, že abychom si mohly věřit, tak si musíme říkat pravdu," polkla. "Ale já se bojím, že se ti ta pravda nebude... nebude moc... líbit," dořekla tiše.
"Možná," řekla statečně An a stiskla jí ruku. "Ale stokrát lepší je slyšet ji od tebe."
"An, já... mně se líbí... muži... teda," odkašlala si v rozpacích, "konkrétně jeden... ten... muž..."
An seděla strnule. Her se na ni nešťastně podívala a hned zase uhnula očima.
"An, já... já ho mám ráda. Je to... něco jiného, než co cítím k tobě."
An na ni pohlédla.
Heratrix pokračovala: "Ty jsi... jsi součástí mne samé, jsi moje rodina, jsi všechno, co mám! A on... nevím, je to prostě něco jiného." Zakroutila hlavou. "Není to něco, co bych si mohla... rozhodnout."
"A co chceš dělat?" zeptala se tiše An.
"Nevím, nepřemýšlela jsem o tom. Jen jsem... potřebovala jsem ti to říct. Chtěla jsem, abys to slyšela ode mě. A tak, jak to doopravdy je."
Sklonila hlavu. "Zlobíš se?"
Dlouho jen tak seděly mlčky, ponořené ve svých vlastních myšlenkách.
"Víš, teď už chápu, jak to s tebou a Abegothem je," prolomila ticho An. "Tehdy jsem se to snažila odmítat, nechtěla jsem tomu věřit, ale vlastně už tenkrát jsem věděla, že to tak je. Jsem ráda, že jsi mi to dnes řekla."
"Musela jsem. Nemohla jsem spát. Měla jsem pocit, že ti ubližuju, když o tom nevíš..."
Hodila do vody uschlou větvičku. "An? Nelituješ toho, že jsi mě ten první den vzala k sobě?"
An se na ni usmála. "Ani na minutku."
"Jsi moje... sestřička..." Při tom slově An rychle vzhlédla a po tváři jí přeběhl stín, jako by ji někdo bodl do srdce. Her se však dívala upřeně do vody a pokračovala: "Jsi moje já, jsi moje... všechno. Kdybys mi zmizela, je to jako bych přišla o ruku... ne, ne o ruku, o srdce, o hlavu, o všechno..."
"Chceš žít s Abegothem?" přerušila ji An.
Heratrix zamrkala překvapením. "Já... on... my neto- ... no, nejsme to... tak daleko, abychom o tomhle přemýšleli nebo se o tom bavili."
"A až tak daleko budete?" pokračovala An věcně. "Chceš být, ne?"
"N-nevím," zajíkla se Her a zčervenala. "Asi... asi... on mě ale - "
"S ním bude jednoduché mít děťátko, které si tak přeješ," skočila jí do řeči An a oči se jí zaleskly slzami.
"Aninko... dýchám pro tebe. Pořád. Ať se děje, co se děje. I kdybych... byla s... někým... nikdy nevezmu zpátky lásku, kterou jsem ti dala."
"Ono se ale dechu nedostává, když dýcháš pro dva," řekla smutně An.
"Nemůžu tě přestat mít ráda, An. To nedokážu."
"A nedokážeš přestat mít ráda jeho," dokončila za ni.
"To taky," musela Her připustit. "Jenže když se někdo vdá nebo ožení, taky nepřestane mít rád svoje rodiče, sestry a bratry."
"Ale miluje k zbláznění jen toho, koho si vezme."
An opřela hlavu o dřevěné zábradlí a tiše se rozplakala. Her sklopila hlavu a něco zamumlala.
Nad hladinu vyskočila rybka, probuzená ze sna.
O několik dní později jí An navrhla, aby společně zašly na tržiště, že potřebuje dokoupit zásoby do hospůdky. Her měla nákupy s An ráda, cestou si povídaly, An pečlivě zkoumala nabízené zboží a flirtovala s trhovci. Dnes však nešly na tržiště obvyklou cestou. An ji zavedla k romantickému jezírku, nad nímž byl na sloupech vystavěný dřevěný altánek. Usadily se v něm a tiše pozorovaly růžové lekníny plovoucí na hladině a zlaté rybky, které se proháněly mezi jejich vodními kořeny. Z nedalekého náměstí k nim doléhal smích dětí, pobíhajících sem a tam. Her se na ně dívala ze stínu altánku a v očích se jí usadil zvláštní výraz. Zamrkala, když si uvědomila, že ji An zamyšleně pozoruje. V tu chvíli se rozhodla.
„Víš, An,“ začala v hrozných rozpacích. "Nevím jaká slova zvolit, abys mi rozuměla, co chci říct..."
"Zkus to," špitla An.
Her jí stiskla ruku a An její stisk oplatila.
"Pamatuješ, jak jsem říkala, že vždycky," vyhledala An očima a zdůraznila poslední slovo, "vždycky budeš moje nejbližší přítelkyně..."
An se na ni usmála.
Her polkla. "A to je pravda, a navždy bude. Stála jsi při mně - ať se stalo, co se stalo. Vím, že ti můžu ve všem věřit, a vím, že bys mi nikdy neublížila. A to samé," její hlas zněl tiše, ale naléhavě, "to samé chci dávat já tobě. Vždycky budu na tvé straně. Vždycky udělám všecko pro to, abys mi mohla věřit. A... nikdy ti nechci ublížit." Podívala se jí do očí. "Věříš mi to, An?"
An kývla na souhlas.
S pohledem v jejích očích Her přikývla a nadechla se.
"Já... víš... jak tam běhaly ty děti," ukázala bradou směrem k náměstí, "tak jsem začala přemýšlet... no... o těch věcech..." Her se začervenala. "Jak vznikají děti a tak a..."
An tiše kývla s hlavou sklopenou. Tušila, co přijde. Věděla, že to přijde. Jen si přála, aby to bylo co nejpozději.
"An, já v tomhle..." kousla se do rtu a těžce vzdychla. "Ty víš, že v tom já nejsem stejná jako ty..."
Pohlédla na An. Možná v jejích očích chtěla najít pochopení, nebo snad odpuštění.
"Rozumím," sotva slyšitelně odpověděla An.
Her zvedla pohled k nebi, jako by tam hledala ta správná slova.
"Myslím, že abychom si mohly věřit, tak si musíme říkat pravdu," polkla. "Ale já se bojím, že se ti ta pravda nebude... nebude moc... líbit," dořekla tiše.
"Možná," řekla statečně An a stiskla jí ruku. "Ale stokrát lepší je slyšet ji od tebe."
"An, já... mně se líbí... muži... teda," odkašlala si v rozpacích, "konkrétně jeden... ten... muž..."
An seděla strnule. Her se na ni nešťastně podívala a hned zase uhnula očima.
"An, já... já ho mám ráda. Je to... něco jiného, než co cítím k tobě."
An na ni pohlédla.
Heratrix pokračovala: "Ty jsi... jsi součástí mne samé, jsi moje rodina, jsi všechno, co mám! A on... nevím, je to prostě něco jiného." Zakroutila hlavou. "Není to něco, co bych si mohla... rozhodnout."
"A co chceš dělat?" zeptala se tiše An.
"Nevím, nepřemýšlela jsem o tom. Jen jsem... potřebovala jsem ti to říct. Chtěla jsem, abys to slyšela ode mě. A tak, jak to doopravdy je."
Sklonila hlavu. "Zlobíš se?"
Dlouho jen tak seděly mlčky, ponořené ve svých vlastních myšlenkách.
"Víš, teď už chápu, jak to s tebou a Abegothem je," prolomila ticho An. "Tehdy jsem se to snažila odmítat, nechtěla jsem tomu věřit, ale vlastně už tenkrát jsem věděla, že to tak je. Jsem ráda, že jsi mi to dnes řekla."
"Musela jsem. Nemohla jsem spát. Měla jsem pocit, že ti ubližuju, když o tom nevíš..."
Hodila do vody uschlou větvičku. "An? Nelituješ toho, že jsi mě ten první den vzala k sobě?"
An se na ni usmála. "Ani na minutku."
"Jsi moje... sestřička..." Při tom slově An rychle vzhlédla a po tváři jí přeběhl stín, jako by ji někdo bodl do srdce. Her se však dívala upřeně do vody a pokračovala: "Jsi moje já, jsi moje... všechno. Kdybys mi zmizela, je to jako bych přišla o ruku... ne, ne o ruku, o srdce, o hlavu, o všechno..."
"Chceš žít s Abegothem?" přerušila ji An.
Heratrix zamrkala překvapením. "Já... on... my neto- ... no, nejsme to... tak daleko, abychom o tomhle přemýšleli nebo se o tom bavili."
"A až tak daleko budete?" pokračovala An věcně. "Chceš být, ne?"
"N-nevím," zajíkla se Her a zčervenala. "Asi... asi... on mě ale - "
"S ním bude jednoduché mít děťátko, které si tak přeješ," skočila jí do řeči An a oči se jí zaleskly slzami.
"Aninko... dýchám pro tebe. Pořád. Ať se děje, co se děje. I kdybych... byla s... někým... nikdy nevezmu zpátky lásku, kterou jsem ti dala."
"Ono se ale dechu nedostává, když dýcháš pro dva," řekla smutně An.
"Nemůžu tě přestat mít ráda, An. To nedokážu."
"A nedokážeš přestat mít ráda jeho," dokončila za ni.
"To taky," musela Her připustit. "Jenže když se někdo vdá nebo ožení, taky nepřestane mít rád svoje rodiče, sestry a bratry."
"Ale miluje k zbláznění jen toho, koho si vezme."
An opřela hlavu o dřevěné zábradlí a tiše se rozplakala. Her sklopila hlavu a něco zamumlala.
Nad hladinu vyskočila rybka, probuzená ze sna.
-
Heratrix Calista
- Hráč
- Příspěvky: 94
- Registrován: ned 26. srp 2007, 23:28
- Testovací pole: nikdy
- Bydliště: Thyris u Prahy
- Kontaktovat uživatele:
První výprava za Bělovousým
Her tiše kráčela neznámou krajinou. Putovala už dlouho. Míjela cizí lidi, cizí města. I lesy v těch končinách měly jinou řeč a podivnou vůni. Svitek s textem na rozloučenou ji provázel na všech cestách, kterými prošla. Vzpomínala na smutný začátek své cesty.Mé srdce už ti patří, tímto ti ještě odkazuji vše ostatní, co mám. Thyrský pronájem a věci v něm, i vše ostatní, co najdeš. Miluji Tě, ale nedokážu žít, když mi Tě vše připomíná. Jdu naproti Nistře. Tvá, navždy milující, An.
An odešla a nezanechala po sobě žádnou stopu. Když Her našla ten svitek, nadepsaný svým jménem, tušila, co se stalo.
Robin, číšnice v hospodě, kterou An vedla, nevěděla nic. "Vypadala velmi podivně, slečno Heratrix. Byla bledá, řekla jen, abych nezapomněla vyzvednout objednanou zásilku rubínového piva. Odešla jižní branou, však víte, tam, co začíná prales. Od té doby se nevrátila. A mně už docházejí zásoby. To ještě nikdy neudělala!"
Her si zamyšleně přejela po rameni, kde se jí hojila jizva od drápů černé pumy, vzpomínka na poslední dny před opuštěním Thyru. Po Anině útěku chodila do pralesa každý den, volala její jméno. Prales však mlčel a divoká zvěř jí dávala jasně najevo, že je zde nevítaným hostem. Po nocích se sama starala o oba opuštěné domy – Abegothův v Andoru i Anin v Thyru, aby se s ranním slunkem znovu vypravila hledat ztracenou An. Zelený komunikační krystal, jediné možné spojení s An, zůstával vyhaslý a chladný. Ani Abegoth o sobě od plesu nedal vědět jedinou zprávou.
Možná je to znamení, že tady není moje místo, řekla si nakonec, když se unavená vracela z dalšího marného pátrání v pralese. Snad to tak bohové chtěli, abych konečně splnila svůj úkol.
Následujícího rána vsypala do pokladničky thyrského pronájmu veškeré peníze, které měla, napsala lístek pro An, kdyby se vrátila, a vydala se nazdařbůh hledat bělovousého mága. Po cestách ji nesla věrná klisnička Agha, hustými lesy kráčely obě bok po boku. Když potkala portál, bezmyšlenkovitě volila další města, jejichž jména jí už začínala splývat. Všude se vyptávala na starého mága s bílými vousy a modrýma očima. Nikdo ho neviděl, sem tam ji někdo odkázal na jiného, který "jistojistě o takovém muži slyšel vyprávět". Všechny nadějné stopy se však ukázaly být falešné.
Jednoho podzimního dne ji přivítal překrásný Lewan s elegantními budovami z bílého dřeva, se zeleným podloubím popínavých rostlin a se zahradními jezírky, v nichž se brouzdali dlouhonozí jeřábi - město obývané zejména elfy.
Jestli se Nistra někde raduje, pak právě v tomto místě, pomyslela si Her a bodlo ji u srdce. Maličký ptáček slétl v tu chvíli z větve nedalekého stromu na cestičku před ni a spustil nádhernou písničku. Usmála se, vylovila z kapsy pár drobečků a nabídla je ptáčkovi. Ten na ni mrknul svým korálkovým okem, zobnul si drobečků a popoletěl kousek dál. Tam na ni zavolal, jako kdyby ji lákal za sebou. Usmála se a popošla za ním. Ptáček zase popoletěl. Za chvilku se tak dostali až k mořskému pobřeží. Tady ptáček zmizel. Her posmutněla, uvázala klisničku ke kmínku mladého stromku a posadila se na dřevěné molo. Cítila se hrozně sama.
Vtom ji cosi ťuklo do bosé nohy, natažené nad vodou. Her se naklonila a uviděla delfína. Vesele vyskočil a plácnul sebou zpátky do vody. Smutně se na něj pousmála, ale delfín se nenechal odbýt. Znovu a znovu ťukal Heratrix mokrým čumákem, dokud nevstala a nezačala si s ním hrát. Delfín se předváděl, skákal a dělal salta, jako by smutnou dívku chtěl za každou cenu rozveselit. Nakonec připlul až k ní a čekal. Sklonila se, aby ho pohladila, a když se ho dotkla, viděla, jak delfínovi z oka stéká veliká slza. Her se zarazila. Nejdřív ten pták a teď...
"An?!" vykřikla.
Ale delfín jen naposled plácnul ocasem do vody a zmizel pod hladinou. Her se zoufale rozplakala.
(únor 2008)
-
Heratrix Calista
- Hráč
- Příspěvky: 94
- Registrován: ned 26. srp 2007, 23:28
- Testovací pole: nikdy
- Bydliště: Thyris u Prahy
- Kontaktovat uživatele:
Návrat domů
NÁVRAT DOMŮ
Po skličujícím zážitku v Lewanu Her hned druhý den obrátila koníka na cestu domů. Připadala si jako zbabělec, ale potlačovala tu myšlenku argumentem, že ona si žádné hry na Osud dobrovolně nevybírala a všechna královská proroctví jí můžou být srdečně ukradená.
Nevnímala, kudy ji klisnička Agha nese, ale ta, jakoby vycítila touhu své paní, neomylně zamířila k nejbližšímu městu a zastavila se až s nosem u portálového kamene. Her ji navedla doprostřed portálu a s úlevou poklepala na kámen. Na krátký okamžik měla pocit, že letí dlouhým černým tunelem. Chvíli ještě stála se zavřenýma očima a nasávala známou vůni Thyriského náměstí. Vonělo pískovcem, rozehřátým od poledního slunka, květinami z pečlivě udržovaných záhonů a cítila také směs česneku, koření a čerstvé pečínky, která se linula z otevřených dveří hospůdky. Her slyšela, jak se hostinská Robin dohaduje s nějakým hostem a na zlomek vteřiny si představila, že An stojí za pultem a nalévá do vysokých číší průzračně rubínové víno. Do hospůdky však nešla. Chtěla se raději přesvědčit sama a zamířila k jejich domečku. Prošla kolem banky a pak nedlážděnou zkratkou na malé náměstíčko, po jehož obvodu stál i jejich domeček.
Heratrix bylo hned jasné, že An se dosud zpátky nevrátila. Jejich thyrský dům vypadal opuštěně. Nedostala se vlastně ani dovnitř. Dům byl už pronajatý někomu jinému, marně cloumala klikou a bušila na okno. Nahlédla oknem dovnitř, ale nespatřila nic známého. Těžce si povzdychla, vzala Aghu za uzdu a pomalým krokem odešla mezi palmy u blízkého potoka. Přes hořké slzy pozorovala vodu, kterou čeřily vlnky, když do ní Agha vděčně namočila čumák a hltavě pila. Když se napojila, zvedla klisnička hlavu, podívala se moudrýma očima na Her a žďuchla do ní studeným nosem. Já vím, půjdem, tady už nám nic nezbylo, kývla Her hlavou a otřela si oči.
Do Andoru se vydaly pěšky; Her si potřebovala nějak pročistit hlavu. Co bude dělat, jestli nenajde ani Abegotha? Kam se poděje? Vždyť bude úplně ztracená, sama, bez jediného blízkého člověka v téhle cizí zemi, kterou už pomalu začala nazývat svým druhým domovem!
Poklidná cesta ji brzy zavedla ke známému dvoupatrovému domu na předměstí. Her vzrušením poskočilo srdce, když si všimla, že oba Abegothovi koně stojí na svých obvyklých místech a vypadají nadmíru spokojeně. Klisničku uvázala vedle nich a vyšla po schůdkách na zápraží. Nahlédla do okna. Spatřila známou postavu, sedící na verpánku uprostřed místnosti, zabranou do stříhání tvrzené kůže. Zaplavily ji vlny štěstí, vděčnosti a lásky. Chvíli stála, neschopná se pohnout, jako by měla strach, že ten obraz v okně zaplaší. Abegoth zrovna praštil kůží o zem a hlasitě zanadával. Zvedl se z verpánku a zamířil ke stolu pro kleště. Zběžně pohlédl do okna, něco nepřítomně zamumlal a zamířil zpátky k hromadě kůží. Náhle se uprostřed kroku zastavil a zůstal stát jako solný sloup. Nevěřícně pootočil hlavu zpátky k oknu, promnul si oči a zůstal stát, s pohledem upřeným jako na zjevení. První se pohnula Her – nepatrně se usmála. Abe vyskočil, kleště mu upadly na zem, až to zazvonilo, ale on si toho nevšímal a jedním skokem byl u dveří.
"Her! Jsi to ty! Heruško moje, ty ses vrátila!"
Bez rozmýšlení ji popadl do náručí a zatočil se s ní kolem dokola. Na tvář jí vlepil mlaskavou pusu a přitiskl ji k sobě, jako by ji už nikdy nechtěl pustit. Pak se zarazil, uvolnil objetí a postavil ji zpátky nohama na zem. Zkoumavě na ni pohlédl. Her polkla.
"Já... vrátila jsem se. Už jsem nemohla dál. Byla jsem strašně sama..." Po tvářích se jí koulely slzy úlevy.
"To nic, to nic, neplakej... už je dobře... už je dobře," konejšil ji Abegoth a ona se ráda nechala odvést po schodech do horní místnosti. S úlevou zaznamenala, že se tu vůbec nic nezměnilo. V rohu stála postel, stůl s židlí, u stěny stav, skříně i její truhlice.
"Počkej, hned ti donesu něco dobrého na zub," zavolal na ni Abe a rozběhl se dolů po schodech.
Než se vrátil, Her už – oblečená a dokonce obutá tak, jak přišla – ležela na posteli a hluboce spala. Abe odložil mísu s uzeným masem na podlahu, přitáhl si židli a pak dlouho jen tak seděl a pozoroval ji, jak spí.
(březen 2008)
-
Heratrix Calista
- Hráč
- Příspěvky: 94
- Registrován: ned 26. srp 2007, 23:28
- Testovací pole: nikdy
- Bydliště: Thyris u Prahy
- Kontaktovat uživatele:
Obchod paní Enari
OBCHOD PANÍ ENARI
První cesta následujícího rána vedla Heratrix rovnou do Andoru. Od portálu zamířila do cechovního obchodu Stážců, nahlédla dovnitř a uviděla obchodního příručího, sklánějícího se nad účetní knihou.
Odkašlala si. "Ehm, je tu prosím vás..."
Příručí zvedl oči od knihy, pohlédl krátce na dívku, a zavrtěl hlavou. "Je v dole, došlo železo."
Pousmál se nad jejím překvapeným výrazem. "Copak sem někdy chodíte z jiného důvodu, než hledat pana Abegotha?" mrkl na ni.
Her se začervenala. Rychle poděkovala a vycouvala ze dveří.
Rozhodla se počkat na Abeho doma a tak zamířila kolem hradu k bráně na předměstí. Míjela právě soudcův dům, když ji málem srazil mohutný kůň s lesklou hřívou. Her uskočila na stranu a zavrávorala.
"Ach promiňte!" ozval se vedle ní příjemný ženský alt. "Neviděla jsem vás."
Nějaká žena, velmi hezky oblečená, jí podávala pomocnou ruku.
"Promiňte," pípla Heratrix. "Taky jsem nekoukala na cestu..."
Žena se pousmála. "Hlavní je, jestli jste v pořádku."
Heratrix kývla a žena se chystala nasednout zpátky na koně, když vtom se zarazila. Prohlédla si Heratrix důkladněji. "Jak se jmenujete?"
Heratrix jí řekla svoje jméno. Žena se usmála. "Myslela jsem si to. Abegoth mi o vás vyprávěl."
"Opravdu? A co... hm... říkal?" nejistě se zeptala Her.
"Pojďte se mnou," vyzvala ji ta žena, aniž reagovala na její otázku, a uvázala koně o pár kroků dál. Vykročila po širokém dřevěném schodišti na verandu domu, který nesl velký vývěsní štít: KREJČÍ. Heratrix ji následovala. Žena sebejistě otevřela dveře a pozdravila obchodníka, který stál uprostřed místnosti a se zvukem jejího hlasu sebou lehce trhnul a ihned se usmál.
"Dobrý den, má paní," odpověděl uctivě na pozdrav.
"Jak jdou obchody, Dakoto? Kolik zboží máme na skladě?" vyptávala se žena.
Her nechápala, proč ji sem zavedla. Rozhlížela se po obchodě. Zaujaly jí barvené odstíny rolí plátna i sukna, stojící v rohu, a nedohotovené bohaté dámské šaty, visící na krejčovské panně.
"Je dobrá sezóna, paní Enari. Dobře jdou zejména pláště a klobouky," řekl obchodník. "Jen..." znejistěl.
Žena tázavě pozdvihla obočí.
"Lidé se ptají po kvalitních bavlněných výrobcích, ale ty nemáme," dopověděl.
K jeho překvapení se žena spokojeně usmála: "Přesně tak."
Otočila se k Heratrix. "Proto jsi tady. Umíš šít z kvalitního plátna? Umíš vyšívat? Umíš pracovat s krajkou? Barvit a míchat odstíny?"
"No, ano, myslím, že ano," odpověděla Her.
"Výborně. Chtěla bys tady pro mne pracovat?" pohlédla žena dívce do očí.
"Budeš šít z vlastního materiálu, můžeš šít i z mého. Potřebuji hlavně výrobky z plátna, z bavlny. Tady v Andoru je vybraná společnost, nějaké sukno pro ně není dost nóbl," zasmála se.
Při těch slovech vytáhla z kapsy pláště malý klíček.
"Ten je od skladu. Materiál, který tam najdeš, můžeš použít. Hotové výrobky dávej Dakotovi a řekni mu, za kolik je má prodat. Část ze zisku použiješ na placení nájmu tady, zbytek si nechej. Nene, neodmlouvej," zarazila s úsměvem dívčiny protesty. "Hlavní je, aby měl Dakota stále co prodávat."
Her byla nadšená. Pustila se hned do práce a brzy byly police ve skladu zcela zaplněné.
Večer se Her unaveně doploužila do andorského domu. Abegoth ještě nebyl doma. Vyšla po schodech a začala připravovat večeři z toho, co našla ve spíži. Sušené maso, pár jablek, kousek ztvrdlého chleba. Dole klaply dveře. Abegoth vcházel do domu za polohlasného brblání, ve kterém si stěžoval na zimu v dole, vedro na povrchu a tak vůbec nehostinné životní podmínky pro člověka, který-
"Her?" zvolal nevěřícně, když spatřil na židli její plášť.
To už scházela ze schodů, usmívala se na něj a opravdu byla ráda, že ho vidí.
Vyběhl k ní po schodech, náhle čilý jako rybička. Začal se vyptávat, jestli je Her v pořádku, kde se tak dlouho toulala, jak to, že o sobě nedala žádné zprávy a jestli se jí hlavně něco zlého nestalo. Her poslouchala ty stovky otázek a usmívala se, ukonejšena jeho bručivým hlasem. Abegoth si všiml zpola přichystané večeře a honem přidal na talíře velké kusy uzené štiky.
Když se trochu občerstvili, Her mu vylíčila cestu za Mágem až k jejímu neslavnému konci.
"To vůbec není škoda, že jste ho nenašli," usoudil nakonec. "Aspoň se můžeš věnovat pořádným, smysluplným věcem. Například se po tobě ptala Enari Nom, chtěla by tě zaměstnat v..."
"V andorském obchodě, myslíš?" usmála se Her. "Tak to už jsem taky dneska stihla... Děkuju!!" vykřikla nenadále a samým nadšením vlepila Abegothovi pusu na tvář.
Abe zrudnul jako rak, zakuckal se a začal cosi nesouvisle drmolit. Her se taky nad svojí opovážlivostí zarazila, kousla se do spodního rtu a zčervenala.
"Promiň," špitla.
"Ty promiň..." opáčil zmateně Abegoth.
"Hm, no... pojďme spát," navrhl nakonec.
Her usnula v měkké posteli a Abe si ustlal deku na zemi vedle ní. Ještě dlouho potom, co Her tiše oddychovala v nevinném spánku, ležel vedle ní s otevřenýma očima a o něčem přemýšlel.
(leden 2009)