Příběhy kmene

[Ilidan]

Hvězda severu
část první

Toho večera bylo s oblohou něco v nepořádku. Měsíční svit a záře hvězd však všechny uklidňovaly. Stejně tak to bylo i s dvěma barbary jdoucími ulicemi císařského města. Šli ještě do Andoru, protože vlastní hospodu už kmen vypil do sucha při oslavování válečné kořisti posledních dnů. Muže začaly vypité korbely piva nutit k potřebě. Nikam daleko nechodil a ulevil si na dohled od brány císařského paláce. Ženy co šla s ním, si nijak nevšímal. Ani jí samotné už to nemohlo vadit, vždyť žije s tlupou barbarů. Císařský strážný, který je z povzdálí sledoval, však podobnou zkušenost neměl a proto vyrazil neurvalému muži uložit napomenutí a pokutu. Ani strohý strážný ale nedokázal odolat veselé náladě dvojice a prohřešek jim odpustil. Sám přece nechodí nikam daleko a navíc, když jsou to tak zábavní společníci na nudné večerní hlídce. Dal se s nimi do hovoru a rovnou si postěžoval na prohru v kostkách. Barbaři aby mu zvedli náladu, pozvali strážného k nim do hospody. Ať si přijde u džbánu piva zahrát s nimi. Strážný potěšeně přitakal a slíbil, že se rozhodně ukáže.
V té chvíli se k trojici kvapem blížila další postava. Běžela k nim dívka ve zvláštních bílých šatech. Jakoby samotný šat matně zářil. Rychle ze sebe vyhrkla, jestli je zde palác a nemají tu nějaké vysoké schody. Všichni se na ní zaraženě podívali. „Proč hledat schody?“ Zeptala se barbarka. Dívka začala vysvětlovat neuvěřitelnou historku. Řekla jim, že se musí dostat zpátky na oblohu, protože z ní spadla a jestli se do několika dní nedostane zpět, stane se jí a i všem ostatním něco zlého. Po menší odmlce se všichni tři začali smát a padl návrh, že by bylo dobré, kdyby sehnali nějakého schopného kouzelníka, který by dívku zbavil šílenství. Dívka se však nenechala odradit a rozhodným hlasem se jim představila jako Polárka, nejjasnější hvězda severní oblohy. Ještě pořád smějící se trojice ze zvědavosti pohlédla k severu. Všichni obrátili své zraky k nebi a zarazili se. Nikdo z nich se moc nevyznal v umění znalosti hvězd, ale všichni si všimli změny na severní obloze. Viděli, že chybí ta jasná hvězda. Hvězda, podle které se lovci za soumraku orientují z lesů a navigátoři na lodích udržují kurz. Ta hvězda byla pryč a před nimi stála dívka v přízračných šatech, hledajíc vysoké schody do nebe. Barbar se začal drbat ve vousech. „Pravdu řikat ty ženská?“ Polárka se na něj obrátila s vážnou tváří. „Ano, říkám pravdu.“ Kara stojící teď trochu stranou přejela pohledem od Polárky přes Zuba až ke strážnému. Ten si promnul zátylek a zamyšleně prohlásil, že vysoké schody na hradě mají, ale do nebe nedosáhnou. Barbarka sledující bezradného strážného navrhla, aby došel pro hradního kouzelníka, že se společně poradí. Strážný přikývl a svižným krokem vyrazil k hradu.
Kara přestala pozorovat odcházejícího strážného a obrátila se zpět. Naskytl se jí zvláštní pohled. Křehká a éterická dívka stála přímo proti mohutnému a bitvami ošlehanému válečníkovi. Ten na ni promluvil drsným tónem. „Co dělat ty ženská? Že spadnout z obloha?“ Ukazujíc rukou na sever k pahorkům pomalu mizícím v chladné jarní noci. Polárka si povzdechla. „Chtěla jsem vědět, jestli jako hvězda dokážu létat. Chtěla sem jen zažít ten pocit a zkusit to.“ Muž se plácl do čela. „Udělat velká blbost ty! A teď muset nějak dostat zpátky.“ Polárka smutně sklopila oči. Dobře chápala jak je to vážné a že sama neví jak zpět. Na chvíli bylo úplné ticho a ve vzduchu visela válečníkova výčitka. Ticho prolomila Kara, která několika rychlými kroky došla k válečníkovi a uštědřila mu úder. Ten dostal ránu do ramene a otočil se. Barbarka vyšťekla „Neřvat na ní Zubo!“ On už měl na jazyku odpověď, ale dřív než ji vyřkl, upoutal jeho pozornost příchozí. Zvláštní přihrbený chlapík nadšeně a energicky rázoval směrem k hvězdě. Instinktivně se mu postavili do cesty. Nově příchozí se představil jako dvorní alchymista. Přišel prý na strážníkovu žádost, aby tuto hvězdnou záhadu prozkoumal a pokusil se najít řešení.
I on se dívky vyptával, jak se vše přihodilo a jestli nezná způsob, jak by mohla zpět. Ona však jen bezradně krčila rameny. Vypadala unaveně a sklíčeně. Kara jako správná alchymistka hned hledala řešení pomocí lektvarů. „Moct my udělat kupa výbušňák. Posadit hvězda nahoru a vypálit na obloha.“ V dvorním alchymistovi se také nezapřelo jeho řemeslo a horlivě přikyvoval, že ve správném množství by výsledná exploze mohla dosáhnout nebeských výšek. A v dobách jeho učení slovutný mistr Pyrokar dokázal míchat výbušné lektvary takové intenzity, že překonaly deset normálních. Alchymista s barbarkou pokračovali v této teorii. Chlap stojící vedle hvězdy přestal poslouchat již po pár slovech, protože ho to nezajímalo a ani tomu nerozuměl. Dloubal si prstem maso uvíznuté mezi zuby a snažil se přemýšlet. Sám zkusil nadhodit, co ho selským rozumem napadlo. „Moct my nacpat ženská do ocelová roura. Používat ta zbraň skruff, řikat vy srabák.“ Alchymista se zarazil ve svém výkladu o lektvarech svého mistra a věnoval se pro změnu poznámce barbara. „Myslíš asi kanón válečníku. Hmm ve správném sklonu a s dost silným výbušným přáškem by to možná šlo.“ Jeho pohled po delší chvíli opět spočinul na Polárce. „Pravdou ale je, že pro tuto dívku jsou naše návrhy nemožné. Nějak jsem se nechal unést představou mohutného výbuchu a zapomněl na to hlavní. Dopravit ji zdravou zpátky na nebe. A přiznám se, že mě zrovna nic jiného nenapadá.“ „Jít my prohlídnout město a zkusit něco zjistit.“ Navrhla barbarka. Alchymista přikývl a společně se všichni vydali k místu, kde potkají nejvíc lidí. Portál u banky. Bohužel nikdo jim nevěnoval moc pozornosti a nikdo se neměl k tomu, aby hvězdu pomohl vrátit na oblohu. Kara si při chůzi všimla, že Polárce se párá její háv nejspíš poškozený při pádu. Posbírala tyto vzácné nitky a upozornila už velmi unavenou Polárku. Ta nitě vděčně přijala zpět, ale v zápětí zalamentovala, že neumí opravovat oblečení.
Po projití města a ptaní se spousty obyvatel začínali být všichni bezradní. Válečník vyjel dokonce do Thyrsu požádat i zdejší mágy o radu. Nezjistil však nic a s touto špatnou zprávou se vracel na smluvené místo schůzky v Andoru. S dvorním alchymistou se rozešli s ubezpečením, že kmen Polárce poskytne přístřeší v jejich sídle a ochranu jejich zbraní. Polárku dovedli do volné místnosti v pevnosti. Přikrývky přinesla cechovní řemeslnice. Když viděla dívku s lítostivým pohledem upřeným na své roztrhané šaty, nabídla jí své krejčovské schopnosti. Barbarky poslali Zuba pryč, aby se kolem nemotal při opravování šatů a Polárka se vyhnula nepříjemné situaci. Barbar se zamračil a nechápal, proč má odejít. Viděl už nahé ženské. Kara použila hlavu a poslala válečníka sdělit tuto zprávu svému vůdci. Nad tím se ani nepozastavil a odešel. Ano musí o tom říct nakrulovi. Jeden ze symbolů severu, symbolů jejich domoviny byl v nebezpečí.
Vstoupil do sídla a hledal vůdce barbarů ve vyšším patře, kde většinou býval. Nikoho zde nenašel, a proto se rozhodl zde čekat a vyřídit tuto zprávu.
Mezitím v pevnosti řemeslnice pečlivě sešívala hvězdný šat nitěmi, které dostala od Polárky. Za nějakou chvíli byly šaty spravené. Grazy odvedla výbornou práci a nadšená Polárka krátce po tom, co znovu oblékla svůj šat, usnula v přikrývkách.
Kara se vrátila do sídla, kde našla čekajícího válečníka. Hned jí došlo, že nakrul je někde na lovu. Oba si ještě trápili hlavu, jak najít někoho kdo by jim poradil. Alchymistka nakonec sepsala svitek, který válečník ještě té noci jel přidat na vývěsku ve městě.