Jeremiáš

[Jeremiáš]

Jeremiáš

---

„Pamatuj na mne, Bože můj, v dobrém, na všechno, co jsem pro tento lid učinil.“

Nehemiáš 5, 19

Prolog

Zuřila bouře. V oblacích sváděl blesk s bratrem hromem nelítostný souboj, těžké černé mraky se přelévaly nad asi půl míle dlouhým skalnatým výběžkem Cremorského panství, državou knížete Gabriela.
Arkádovým dvorem prošla postava v černé kutně, v jedné ruce knihu, v druhé olibanum, a zamířila k hlavní lodi chrámu. Pomalu prošla dlouhou chodbou, na jejímž konci zahnula do dveří po levici vedoucích do malé místnosti se schodištěm mířícím do spodního patra komplexu.
Pověsil knihu kovovým kováním za oko v provazu obklopujícím jeho pas. Zapálil lucernu a zamířil po schodech dolu. Ve stísněných prostorách bylo čerstvé kadidlo v druhé ruce až příliš cítit, teď to neocenil, ale již brzy za ně bude rád. Bratr Jeremiáš, teprve před pár dny složil Slib a mohl tak jako jeden z několika bratří provádět sám bohoslužby. Sestoupil ze schodů, prošel několika zdobenými portály s motivy havranů a mužů v róbách oddávajících se své práci, až konečně došel do „lednice“. Tak tomu místu s humorem jejich vlastním říkali starší bratři řádu, ačkoliv představený chrámu bratr Claudius tento výraz považoval za velmi neuctivý. Jeremiáš rozžehl lucerny na stěnách a rozhlédl se po místnosti plné kamenných desek. Měl štěstí. Dnes jen dva případy, to bude rychlé. V místnosti byl ze zištných důvodů udržován chlad, proto většina starších bratří trpěla bolestmi kloubů a častým kašlem. Ten byl u poloviny z nich také důvodem jejich uspíšeného odchodu ze života. Nedalo by se však říci, že by to někomu z nich vadilo. Smrt byla přijímána v tomto chrámu v jakékoliv formě, motlitby patřili každému. Tedy skoro každému. Výjimky tvořili mutanti, popravení zločinci a chudáci, kteří neměli ani na poslední pomazání. Takové házeli z východní strany útesu, Útesu zbloudilých duší, jak mu přezdívali. Bratr Jeremiáš položil na nejbližší desku u prvního těla kadidlo, odněkud z kutny vytáhl mast a otevřel knihu na založené straně. Při slovech útěchy a přání štěstí v dalším putování do zahrad boha Morra vycházely bratru Jeremiášovi od úst obláčky páry. První mrtvý byl muž středních let, podle nevkusného velmi barevného šatu odhadoval na nějakého ne příliš šikovného obchodníka. Své o tom mohla povědět i rána po dýce šest palců pod koncem hrudní kosti. Posmrtný výraz nenechal Jeremiáše na pochybách, že muž umíral velmi dlouho a v bolestech. Někdy se dokonce, když bylo málo práce a bratři měli náladu, sešli v lednici a hádali, kdo jakou smrtí zemřel. Nebyla to špatná zábava pro muže, kteří už smrti propadli, neboť zasvětili svůj život službě Morrovi, bohu smrti.
Bratr Jeremiáš udělil „obchodníkovi“ poslední pomazání a i s kadidlem přešel k druhému tělu. Bylo to tělo mladíka. Ošklivé boláky znehizdily jeho tvář téměř k nepoznání, ještě horší pak měl po celém těle. Bratr Jeremiáš kýval kadidlem nad tělem nešťastníka, které v tuto chvíli plnilo svůj účel na dvě stě procent. Pomalu beze spěchu odříkával litanie z knihy, ačkoliv by nejraději co nejrychleji utekl. Jeho práce si však žádala preciznost.
Ten mladík nebyl o moc mladší než on sám, pomyslel si Jeremiáš. Jaké měl sám štěstí. Zřejmě tolik, že se nedostalo na chudáka, co teď ležel na kamenné desce před ním. Určitě to byla vůle Morra, co ho před dvěma lety zachránila. Zdálo se to už tak dávno, jako v minulém životě.


Kapitola první "Popel popelu" vyjde v neděli 12.2.

[Jeremiáš]

Kapitola první: Popel popelu

Jak samotno sedí město, které mělo tolik lidu! Je jako vdova, ač bylo mocné mezi pronárody. Bylo kněžnou mezi krajinami, a je podrobeno nákazou stravující sebe sama.

Nový Jeremiáš 51, 1, 1

Hřbetem ruky otřel z nosu popílek. Měl ho všude. Na obličeji, roztrhaném oblečení, ve své hrudi. Vdechoval ho každým dnem stále víc a víc. Dlouze se rozkašlal, až před sebe na zem vychrchlal černý hlen, ohnut v zádech. Stále ohnutý se otočil k další práci. Chytil svůj náklad u kotníků a vláčel tělo až směrem k velké jámě, z které stoupal černý dým a sálal žár. Zápach spáleného masa už necítil, už to nebylo jako na začátku, kdy několikrát musel zvracet. Už se mu nezvedal žaludek. Ani ho nedusil všudypřítomný popel, nemyslel na to, že vše co má v ústech, byli kdysi lidé, které znal. Pohřbil své pocity spolu s nimi, zabil je stejně jistě jako nemoc, která je navždy umlčela. Popel, slzy a krev, kterou se potřísnil, se míchaly na jeho obličeji a dotvářely tak jeho zjevu téměř démonický nádech. Pohublé stvoření pomalu se šourající prázdnými ulicemi kdysi rušného městečka ve středozemí, to bylo vše, co z něj zbylo. Již dny neznal nic jiného, než odklízet mrtvé. Městečko bylo odsouzeno ke zkáze, ti co ještě nebyli mrtví, umírali v bolestech, příšerné boláky na těle. Všichni kromě něj. Myslel si, že je to prokletí, pohřbil rodinu, přátele, pak známé z ulice, nakonec pohřbíval všechny, co mu padli pod nohy, všechny které potkal, které našel. Odnášel svůj náklad do obrovské jámy, kterou vykopal uprostřed městečka. Jámu kopal tři dny, krvavé puchýře na rukou. Musel, neboť už nevěděl jak jinak se těl zbavit, nikdo mu nepřišel na pomoc, neporadil.

Městečko Talierno bývalo významnou křižovatkou cest ve východní části země knížete Gabriela. Cesty spojovaly hlavní město knížectví Livierno s cestou z hlavního města sousedního království Kaim. Dařilo se nejen cestovnímu ruchu, i místní vinice byly vyhlášené. To vše do doby než přišla ta zlá nemoc. Nejprve uhynul dobytek. Zdálo se, že lidé jsou vůči nemoci imunní, tedy po nějaký čas. Vrátila se však napřesrok v míře takové, že během prvních pár měsíců zahynulo na 87 procent obyvatel městečka a přilehlých usedlostí. Tehdy kníže Gabriel vyhlásil karanténu. Do města ani z města nemohlo nic proklouznout. Kdokoliv se pokusil utéci, byl bez milosti zabit vojáky knížete. Ti drželi stráž po celé čtyři měsíce. Po tři měsíce sledovali neustálý černý stoupající dým, který se stáčel přímo od města, s větrem přinášel pach smrti. Nakonec i kouř přestal stoupat, tehdy se několik vybraných mnichů v černých kutnách vydalo společně s pár vojáky zjistit rozsah nákazy, škody.

Bratr Temuel byl vybrán samotným velmistrem Claudiem, aby vedl misi v nemocí zasaženém Taliernu. Upřímně mu bylo líto zbrojnošů, kteří jeho maličkost a pět jeho bratrů museli doprovázet do „městečka smrti“, jak mu teď bylo přezdíváno. Ti muži si nezvolili smrt jako své řemeslo, zvolili si službu, boj, případně smrt v boji. Nikdo ale nechtěl umírat nemocí, v bolestech, plíce plné hnisu, udusit se ve vlastní krvi. I přestože muži nejevili žádné známky radosti ze své služby, musel je obdivovat. Byli neuvěřitelně odvážní vstříc takové pohromě, nebo byli vynikající herci, to už ale bratr Temuel nevěděl. „Blížíme se k místu, odkud celé měsíce vycházel ten smradlavý kouř, otče,“ řekl vysoký muž s naleštěným kyrysem, již trochu pošpiněným všudypřítomným popílkem. „Děkuji za upozornění, seržante. Vskutku jsem překvapen, že jsme ještě nenarazili na žádná těla. Skutečně to je děsivé. Jak město duchů.“ Bratr Temuel se lehce pousmál na světlovlasého seržanta. Seržant Tivoli byl dobrý muž, to mohl bratr Temuel říci skoro s jistotou. Jeho muži ho zbožňovali. Byl to takový ten prototyp venkovského bodrého chasníčka s neuvěřitelným smyslem pro čest a povinnost. Ovšem bratr Temuel se mohl mýlit. Věděl, že se v lidech příliš nevyznal, tedy těch stále ještě živých. Nicméně ho fascinovali. Všelijaké osobnosti, které při své práci potkal, maličkosti, kterými se zabývali, spousta zajímavé činnosti, skutečně mu z toho všeho šla někdy hlava kolem. Byl z jejich počínání nadšený. A dnes byl také nadšený. Nádherný úkol hodný poddaného skvělého Morra. Prozkoumat torzo městečka sraženého do kolen záludnou chorobou. Krásný úkol. Bratr Temuel se usmíval a na rty se mu usazoval popel. Byl celý bez sebe, když konečně došli na bývalé náměstí. Kamenné kostky, které bývaly chodníkem i silnicí, se všude povalovaly jen tak, odhozené tak, aby nevadili, někomu či něčemu. Stačil jen úzký dvoumetrový vjezd. Kostky ale pohled příchozích upoutaly jen na kratičkou chvíli. Náměstí, totiž už žádné nebylo, jen velká jáma, doutnající, plná popelu. Vojáci i mniši fascinovaně sledovali ten nezvyklý výjev, ani si nevšimli postavičky sedící na zbytku starého vozu, stojícího kousek od okraje jámy. Seděla tam, zírala do moře popela. Dobrých pár minut trvalo, než si jí první z vojáků všiml, další chvíli mu trvalo, než ze svých rtů vysoukal poděšený výkřik. A ještě více zařval, když k němu ono stvoření obrátilo svou tvář.



Kapitola druhá "Otázky a odpovědi" vyjde v neděli 19.2.

[Jeremiáš]

Kapitola druhá: Otázky a odpovědi

Z výšiny seslal do mých kostí oheň a pošlapal je. Před nohy mi rozprostřel síť, obrátil mě nazpět. Učinil mě místem zpustošeným, nečistým po všechny dny.

Jeremiáš 52, 2, 13

„Ten muž je požehnán samotným Morrem, jak jinak by mohl přežít takovou nákazu takřka bez úhony.“ Bratr Temuel žmoulal v ruce své rosarium. „Seržante no tak, přeci když nezemřel doteď, tak je snad jasné, že je vůči té nákaze imunní.“ Seržant Tivoli z toho neměl vůbec dobrý pocit. V momentě kdy to stvoření uviděl, měl co dělat, že si nenadělal do kalhot, o to horší zjistit, že to je stále ještě člověk. A teď po něm ten bláznivý mnich chce, aby ho dokonce ještě pustili. No to snad nemyslí vážně. „Se vší úctou otče, rozkazy jsou rozkazy. Nikdo z místních tohle město neopustí, a tak to prostě bude. Nezajímá mě, že je živej. Vypadá spíš jako mrtvola, každopádně, co my víme? Třeba to všechno zavinil on, proto je to, to“ hledal seržant slova, „jak jste to říkal, to prostě, že to vydržel.“ Bratr Temuel kroutil hlavou s rukama pevně sevřenýma na prsou. „To mu nemůžete udělat. Takový člověk se nám hodí. Kdo ví, třeba zjistíme, proč se nenakazil s ostatními, a do příště budeme mít třeba připravenou protilátku. Nemusí zemřít tolik lidí, seržante, je to na vás, ale ten hoch nám může být k užitku. Osobně se za něj zaručím, chrám se za něj zaručí, převezeme ho, aniž by o tom někdo věděl.“ Seržant si rukou rozmazal po tváři saze. „To je ohavný návrh otče, co si vůbec myslíte? Víte, jak může být nebezpečný? To si vezmete na svědomí možnost další nákazy? To je bláznovství!“ Seržant poodešel od ostatních směrem k jámě, Temuel ho následoval. „Když bude nakažen, zabijeme ho. Když bude vinen, zabijeme ho,“ začal Temuel. „Může nakazit i vás, to chcete riskovat?“ oba si prohlíželi jámu, fascinovaně jako by ji viděli poprvé až nyní. „Seržante, my se smrti nebojíme. Vidíme ji každý den. My se na vstup do Morrových síní už těšíme, neboť On nás za naši práci zde uvítá s otevřenou náručí. Ale přiznejte sám sobě, uvítá tak nadšeně i vás? Vás, který nechtěl vyhovět jeho svatým učedníkům?“ teď udeřil bratr Temuel hřebík na hlavičku, dobře to věděl. Seržant se prudce otočil a zrudl ve tváři. „Otče,…“ na chvíli se odmlčel, „to jste neměl říkat, to teda ne.“ Chvíli tak stál a svíral ruce v pěst, až mu zbělely klouby, „Dobrá, odveďte si tohle monstrum, ale povídám vám, ať se o tom nikdo nedozví, je vám to jasné. Nikdo! Nechci s tím mít problémy.“ Bratr Temuel couvl a lehce se uklonil. „Jistě seržante, stane se, tak jak jste řekl“. Mávl na své bratry a nechal připravit přeživšího na cestu. „Zabalte ho do něčeho, ať není moc vidět. Bratře Gulliame, doběhni pro náš vůz a ohlas knížecí milosti, že odjíždíme. Já to tu ještě projdu.“ Temuel udělil pokyny svým bratřím a jal se prozkoumávat torzo města.

„Jak se jmenuješ, chlapče?“ zeptal se muž v černé kutně, kterého nepoznával. Seděli v malé kamenné obdélníkové místnosti. Zařízení bylo skromné, vyhlížela skoro jako doupě nějakého starého vlka. Veškeré nástroje i nábytek se zdály být používané snad již po stovky let. Naproti němu seděl kmet, který se sem skvěle hodil. I přes stařecký vzhled však vyzařoval mladickou sílou a energií, prozrazovaly ho oči. Zářivě modré oči, jako střípky ledu. „No tak, povídej. Nebo snad neznáš náš jazyk?“ Hovořící kmet se obrátil k druhovi za jeho zády, něco si zašeptali, a pak opět obrátil pozornost na mladíka před sebou. Ten již zjistil, že v pokoji s ním jsou i s kmetem další tři muži. Toho, co stál za zády kmeta, poznával. Byl to ten muž, co ho nazýval „slibným“. Ten, co ho přivedl až sem, a tím mu pravděpodobně zachránil život. Měl by mu později poděkovat. Další dva muže neznal. Když se pokoušel odpovědět, slova mu vázla v hrdle. Už dlouho nemluvil. „Jsem Heidrich, pane. Heidrich Hölgerspieler,“ odpověděl konečně skřehotavým hlasem mladík. Kmet se pousmál a pokývl hlavou. „A víš, kdo jsme my Heidrichu?“ pomalu ukázal na muže v kutnách okolo. „Smrťáci,“ řekl mladík a pokyvoval hlavou nad svou odpovědí. Kmet se nejprve zatvářil, jakoby cucal citrón, ale pak se decentně pousmál. „Ach ano, zapomněl jsem, jak nám lidé říkají. Sběrači padlých, mrchožrouti, smrťáci, ale i kněží, někdy také vážení pánové, jednou mě dokonce nazvali mylordem.“ Kmet se odmlčel a pobavením mu zajiskřily oči, přičemž jeden z jeho druhů to nevydržel a hurónsky se zasmál. Mladík se usmíval, nevědomky si toho, že by řekl něco až tak vtipného, ale chtěl být slušný. „Dobře, řeknu ti, kdo jsme,“ řekl kmet a naklonil se k mladíkovi. „Heidrichu, když si přijížděl, jistě jsi viděl co je všude kolem nás, kolem zdejších budov, jistě si viděl i právě ty budovy,“ mladík přikyvoval. „To místo, kde se teď nacházíš, je chrám boha Morra, pro obyčejný lid je to bůh smrti, pro někoho začátek nové cesty,“ kmet pokrčil rameny. „Nicméně, pravda je taková, že on je ten poslední, kterého na odchodu z tohoto světa uvidíš, pokud tedy toho budeš hoden. Toto je Morrův chrám, a my jsme jeho věrní. Viděl jsi, kolem samé hroby, muži v černém vykonávající práci, čistící rovy. My jsme služebníci Morra, ti, kteří pomáhají lidem s odchodem z tohoto světa. A ty, můj mladý Heidrichu, si pro nás otázkou. Nejsi poskvrněn, tedy musíš být obdarován. Byl ti dán dar života tam, kde jiní zemřeli. Není lepšího adepta na rozšíření našich řad. Jsi požehnaný samotným Morrem, splať mu svůj dluh!“ důraz na slovo dluh jasně naznačil, co tím chtěl kmet říci. Popravdě, nevěděl, co s ním bude dál. Všichni jeho známí, jeho rodina, byli mrtví. Neměl směr, kterým by se ubíral. A najednou před ním stála otevřená nabídka, navíc podaná tak, že ji musel uposlechnout, i kdyby nechtěl, aby neztratil svou čest. Viděl, že kněží jsou dobře živení, smrt všude kolem ho netrápila. Nechal se unášet vlnou, která se spustila zřejmě již kdysi dávno, a teď už ho nehrozila utopit, nýbrž ho posunula dál. Na čas to přežiju, pomyslel si. „Dobře tedy, ať je po vašem,“ odpověděl Heidrich, ne zcela vědom si osudovosti vlastních slov. „Děj se vůle Morra,“ prohlásil kmet a otočil se k druhovi za svými zády. Bratře Temueli, na zítřejší večerní osmou hodinu přichystejte vše potřebné k přijetí nového člena.“ A bratr Temuel přikývl.


Kapitola třetí "Černá ti sluší" vyjde v neděli 26.2.

[Jeremiáš]

Kapitola třetí: Černá ti sluší

Ať se zaradují všichni, kdo se k tobě utíkají; věčně budou plesat, když je budeš chránit, jásotem tě budou oslavovat ti, kdo milují tvé jméno.

Žalmy 5, 12

Jak se později Heidrich dozvěděl, onen kmet z předešlého večera byl samotným představeným chrámu boha Morra. Ctihodný velmistr Claudius, dosazený na toto území arcilektorem Sanguinem, největším dosud žijícím mužem řádu, který prý úspěšně bojoval i se samotným potomkem jednoho z obávaných upířích hrabat Vladem von Carsteinem. O tom, že kněží čas od času i bojují proti některým ze znovupovstavivších nemrtvých se dozvěděl až pár minut před samotným obřadem od jednoho z obéznějších „bratrů“, jak si mezi sebou říkali. Nijak ho ta myšlenka netrápila. Koneckonců, kde by se tady vzali nějací upíři. Ani na ty povídačky moc nevěřil, ačkoliv lidová moudrost pravila, že takoví tvorové existují. Prostě bude jen očišťovat mrtvé, kopat hroby, chlácholit pozůstalé, a tak dále. Nic, co by nějakou tu chvíli nezvládl.

Obřadu se ujal sám velmistr Claudius. V černé róbě z kvalitní tmavé látky měl mistrně vyšita zvláštní vyobrazení vysokých mužů a ptáků, vše stříbrnou nití. Velmistr Claudius stál na stupínku uprostřed chrámové lodi, opíral se o kamenný oltář prokvetlý černými žílami neznámého kovu. Z boku oltář zdobily basreliéfy s motivy černých ptáků. Po stranách, pár metrů před sloupořadím po každé straně stáli ve dvojstupu „bratři“. Černé kutny jim skoro úplně zakrývaly tváře. Čtyři z nich nejblíže od oltáře drželi černé ebenové hole se zářícím diamantem vsazeným na samém konci holí. Další dva stáli za oltářem, oba s maskami ptáků s dlouhým zobanem, oba drželi v rukou nějaký předmět. Jeden měl kadidlo s výraznou vůní, druhý držel mísu, ze které stoupala pára.

Obézní bratr a ještě jeden, který zřejmě neměl ve zvyku přílišně se vybavovat s každým, koho potká, ho vedli pomalým krokem k oltáři. Dostal prostou halenu ze lnu, kalhoty taktéž ze lnu, dřevené střevíce a místo opasku spirálovitě spojený lněný motouz. Takto vystrojen kráčel Heidrich procesím mlčenlivých soch oděných do černých kuten. „Pohleďte bratři,“ zvolal ctihodný velmistr Claudius. „Tento muž, se k nám rozhodl připojit. Tento muž, dnešního večera bude zván naším bratrem. Tento muž dnes a navždy bude spojen s Morrem,“ pokynul Heidrichovi, aby přistoupil k portálu. Muži v masce vystoupili vpřed a postavili se každý čelem k boku mladíka. Muži s holemi počali bušit spodním koncem hole rytmicky o podlahu. A Heidrich se cítil nervózní. Kdyby mu předtím neřekli, ať nemá strach, že je to vlastně jen formalita, tak by jistě strach měl. Připomínalo mu to nějaký zvrácený rituál ještě zvrácenější sekty. Teď ještě, aby se začali mezi sebou bičovat a bylo by to úplný, pomyslel si. Naštěstí pro něj, tím veškerá bizarnost obřadu „přijetí“ skončila. Muž v masce s mísou polil jeho hlavu, zatímco druhý s kadidlem mu jeho velmi silné výpary přidržoval houpavým pohybem pod nosem. Když už měl Heidrich pocit, že se z toho smradu asi skácí, protože každá vůně, která je příliš intenzivní se nakonec stane jen a jen zápachem, vše ustalo. Muži s maskou se vrátili na svá místa za oltářem. Dunění holí o kamennou podlahu utichlo. Slyšel jen svůj dech. „Před Morrem se tě Heidrichu Hölgerspielere ptám, chceš se stát jedním z Morrových bratrů?“ Heidrich se zarazil, nečekal, že by se ho ptali znova. Bylo to slušné, pravda, ale stejně, mohl přeci ještě říct ne, ačkoliv, to by asi vypadalo dosti hloupě, navíc prý bude hostina na počest obřadu „přijetí“, on přeci už tak dlouho nejedl tak, aby se přežíral. A to přesně měl v plánu. „Ano,“ odpověděl Heidrich. „Staň se vůle Morrova!“ zahřměl velmistr Claudius a „bratři“ po něm ta slova unisono opakovali. „Stáváš se naším bratrem. Od dnešní chvíle jsi „mrtvý muž“. Svět živých se ti uzavřel, neboť teď již veškeré tvé snahy a veškerá tvá práce bude věnována pouze mrtvým. A to vše ve jménu Morra. A až přijde tvoje chvíle, bude to tvé vykoupení, neboť povstaneš v síních Morra po jeho boku jako jeho věrný služebník.“ Velmistr Claudius pokynul muži s velkou knihou, který se doposavad schovával za jedním z předních sloupů. Velká kniha vázaná v jehněčí kůži byla podána přesně tak, aby odhalovala vše, co potřeboval velmistr vidět. „Jako jeden z „bratrů“ budeš mít i své jméno. Všichni jsme se zbavili svého života, abychom nalezli klid a připravili ostatní na jejich dlouhé pouti. Jsme mrtví muži, jak už jsem řekl, proto to, co bylo, pro nás nemá význam. Stejně jako jména. Od teď až navždy budeš znám jako bratr Jeremiáš, tak bude zapsáno do Velké knihy služebníků Morra!“ Jeremiáš, řekl si bývalý Heidrich pro sebe. To jméno se mu ozývalo v hlavě stále dokola. Věděl, že se nezbláznil, vždyť ho vyvolávali všichni přítomní bratři.

Hostina byla sice skromná, ale výtečná. Žádné drahé pochutiny pro zhýralé jazýčky, ale také ne žádný kompost. Kvalitní strava, kuřecí stehna, máslo, chléb a trochu piva. Pití příliš povoleno prý neměli, i když obézní bratr, který, jak se bratr Jeremiáš dozvěděl, se jmenoval Dumé, prý vždycky nějakou tu lahvinku vína někde našel. Po obřadu dostal nový bratr také nové roucho. Černá kutna brzy zapadla mezi ostatní, rozličná individua zasedla u jednoho stolu, a tentokráte bylo na místní poměry veselo. Už znal i důvod. Dumé říkal, že poslední obřad přijetí se konal před dvěma lety. Teď spíše vymírali, než aby navyšovali počty, proto byla celá událost pro místní bratry důležitá. V průběhu večera se bratr Jeremiáš vytratil k oknu na konci místnosti. Venku byla tma a na něj tak dopadalo pouze slabé světlo ze vzdáleného svícnu. Jídelna byla v prvním patře, shlížel na udržovaný dvorek čtvercového půdorysu. Cítil klid. Najedený, spokojený, alespoň chvíli tu zůstane, to si slíbil. „Jak se ti u nás líbí?“ ozval se hlas za jeho zády. Jeremiáš se otočil a spatřil bratra menšího vzrůstu, svého zachránce, jak si ho sám po sebe pokřtil. „Vy jste bratr Temuel, že?“ zeptal se a Temuel přikývl. „Ale nemusíš vykat, bratře Jeremiáši,“ pousmál se Temuel. Jeremiáš přikývl. „Měl bych ti poděkovat, bratře, zachránil si mi život, děkuji,“ pomalu odříkal Jeremiáš. „Pak mě to třeba někdy splatíš, bratře,“ Temuel se při svých slovech zasmál a poplácal mladšího kolegu po zádech. „Toho klidu si ještě užiješ dost, bratře Jeremiáši, pojď se vrátit mezi ostatní,“ řekl Temuel a zatahal ho za rukáv. „Máš pravdu, bratře,“ Jeremiáš přikývl a společně se vraceli k hodovní tabuli.
Bratr Dumé zrovna zápasil s velkým kouskem chleba velkoryse namaštěným máslem, když uviděl dva vracející se druhy. Jeho masité rty se usmály a místností zaburácel jeho sytý smích, přičemž se na jednoho z příchozích hlasitě obořil: „Teda, bratře Jeremiáši, ta černá ti fakt sluší!“



Kapitola čtvrtá vyjde až bude chuť a čas.