Diamantové prokletí

[Kakashi]

"Kate" zavolal z okna velké pískovcové vilky na okraji pobřeží vousatý stařík
"Kačko, notak pojď domů!"

Tam, plážové písky omívají přívaly vln. Ve slaném ozvduším plném šumu a třepotu racčích křídel, se ozývalo bušení kladiv a řezání pil z nedalekých loděnic. Tam hrávala si malá rudovlasá holčička
Dlouhé spletité vlásky lemovaly od zátylku po útlý pás. Ze širokého úsměvu zářily mléčné zoubky
"Strýčku!" přifrčela a zvědavě osahávala kapsy pod umouněnou zástěrou muže menší postavy
"Kdepak je maminka?" následoval tázavý pohled do ustaraných hnědých očí
"Víš Kate"
"Um?"
"Jela na výlet..." zdráhal se odpovědi a nakonec zkušeně prokázal lež falešným úsměvem z úspěšných obchodů.
"A nevíš kdy se vrátí?"
"Ne, to nevím"."Nezmínila se, ale určitě to bude dřív než se naděješ." Mrkl a položil jí ruku na rameno. "Pojď, dáme si něco na zub"
----------------
//Dnes je úplněk, cítím to. Něco mě hřeje u srdce. Měsíček při úplňku vydává vlastní světlo, svítí na cesty poutníkům co hledají cestu domů, přece vydává to krásné, jasné světlo. Ahh, moje bříško. Mám strašný hlad, měla bych poprosit maminku, aby mi pomohla. Kdepak asi může být? Stýská se mi, v bříšku mi kručí. Tatínek zmizel... Co mám dělat, jsem tu sama a mám strašný hlad. Strýček by mi kousnout nedal, navíc mi to maminka zakázala... Ahh, moje bříško...//

Při měsíčním světle zavrzaly zrezivělá zadní vrátka od zahrady. Vilkou se ozývalo pouhé nic netušící pochrupování...
---------------

[Kakashi]

//Nemáme moc času, ke všemu cítím tu okolo něčí stín, sleduje nás? Rozhodně si musíme pospíšit...//
""Má paní!" ozval se slabý křik proti silnému náporu větru.
"Ano Sakuro?"
"Musíme přidat!"
"Máš pravdu, jedeme!"."Heya!" vznešený ryzák byl kopnutím do slabin pobídnut vpřed.
"Proboha dítě" zařvala válečnice odděna v tmavé kroužkové zbroji, se svitavou žlutou šálou omotanou kolem dokola krku."Stůj!" zařvala přes vítr příliš pozdě, tak se aspoň pokusila rychle seskočit ze sněhové kobylky.
//Sama si bodla nůž do břicha proboha!//
"Co se děje?" Ozvalo se jí přes rameno.
"Holka, je v bezvědomí"
"Musíme jet Sakuro"
//To ne... Já jí znám// Tak je to nakonec pravda, beru jí sebou//
"Ano, vpřed!"
-----------------
Doma byla cobydup. Měla velmi, velmi věrnou klysnu, znala cestu k zastrčenému domku na útesech skrz polní cesty téměř poslepu.

"Konečně, kde jsi byla?" ozvalo se z kouta polotmavé místnosti
Sakura nereagovala, ukládala zraněnou do manželské postele
"Hey, slyšíš?"."Sakuro!" neznámý konečně vylezl z kouta a posadil se na okraj lože
//To není možný.// pohlédl na ní užasle. // Že by opravdu vyrostla tak rychle, od minula je to jen sedm měsíců!. Fascinující//
"Kdo to je?" koukl sakuře kysele do tváře
"Pomoc mi s ní"
"Proč bych měl?"
"Dělej, silně krvácí"
"To není můj problém"
"Abych zase dělala všechno sama!"
"Jak sama, zase jsi domů přitáhneš kde koho, a děláš na novo scény!"
"Já?". "Já, že dělám scény!"
//Pak, že neexistuje osud// pomyslel si Seltyr. // Pokud je to náhoda, skvěle hraje do karet//
"Tohle nehodlám poslouchat!" zvedl hlas s naštvaným tónem a prudce třískl dveřmi

V zápětí Kath pootevřela oči
Prostá košile velmi rychle vsakovala krev
"Je ti dobře beruško?" ani na minutu z ní nespustila oči
"Bolí mě břicho, šíleně moc" težce zalapala po dechu
"Bolí mě hlava, slyším hlasy". "Volají, křičí na mě" při roztřeštěném hlásku jí místo slzy ukápla kapka krve
"To přejde, pomůžu ti.". "Dám ti najíst a pak si zdřímneš, dobře?"
"A kdopak jste paní?" zamumlala
Sakura se pouze spokojeně usmála
"Jsem Sakurka, postarám se o tebe.". " Teď hlavně dávej pozor."

Bleskurychle vytáhla pozlacený nožík s vyrytou loveckou rukojetí, nařízla si tepnu u zápěstí.
Nenápadně se kousala do spodního rtu, pobídla ránu blíže ke Kathrinim ústům
"Neboj se, pij"
Kath vykuleně koukala na cizí paní
"Já, já nevím..."
"No tak"
"Opravdu smím?"
"Ach ano..."
------------------

[Kakashi]

//Je to jako záblesk mnoha zrcadel. Minulost, přítomnost, budoucnost. Bylo to zítra nebo předevčírem, kdy se Kath narodila?// Sakura tiše vzpomíná při pohledu na žíznící a toužící dívky po sladké krvi

//Nakonec, je to zvláštní. Přísahala jsem, ano přísahala. Ostatně vím vůbec, co mě ta přísaha může stát. Muže, dům, život...//

Znovu přišla k sobě, ale již nespatřila malou milou holčičku... Stála tam bestie v dětském těle, sladká lidská krev podněcovala její podstatu, její pekelnou agresivitu burcovala ta půvabná železná pachuť krve
Úplně se pominula, vřískala, házela hlavou na stranu. Ah ty oči, rudé jako pekelné plameny.
Prudce se Sak mrskla o zeď, teď a teď, znova a znova. Byla jako plyšová hračka co jen bezmocně kouká na rozlobené dítě. Kosti se lámaly, jako se lámají větve při náporu prudkého větru.
Bolelo to, šíleně jí bolelo celé tělo, ale nebránila se. Přísaha jí svazovala v tichosti trpět, prostě jí nesměla ublížit...

Naštěstí její šílenství dlouho nevydrželo a Kath se zhroutila do bezvědomí

Seltyr byl mistr okamžiku, uměl si přesně načasovat a vyhlídnout situaci...
Mezitím co Kath bezmocně ležela v bezvědomí, Sakura úpěla v rohu místnosti děkovala bohu, že bylo po všem
"Odnesu tu zrůdu pryč" prohodil Seltyr a pozval do ložnice bleduli, co se sama od narození vysmívala smrti
Sakuře se při pohledu na sten, nahrnula hrůza do vlasů, tušila co by s Kath následovalo. Bylo jí z toho na zvracení. "Nikdy!" cedila mezi zuby a težce ještě lapala po dechu
"Je moje, mám na ní plný nárok" založila ruce dcera smrti čímž se opřela o nabroušený meč
"Nikdy ti jí nedám, to těch tvých hnusných spárů"
"Sakuro, je to jen odpad co tu zbyl po tý fanatičce..."
"Není to žádnej odpad, je to moje dcera"
"Tvoje dcera to rozhodně není, ani omilem. Nikdy bych nebyl otcem tohohle"
"Nikdy jsi neměl cit pro spravedlnost"
"To ty zase máš výrazný city pro slabost" odsekl Seltyr a vytrhl zrzce meč z pouzdra
V tu ránu sebrala Sakura všechnu sílu a zakryla dívčí tělo vlastním
"Je moje, nikoho jinýho, klidně za ní umřu..."
"Pff, děláš chybu, velikou chybu"
"Jdeme..."
Tím bylo zlo, dočasně zažehnáno...