Tovaryši Osudu

[Cúran]

Solior se narodil jako syn tesaře pracujícího v docích na Kyru. Tím byl určen směr jeho života. Odmala byl veden k řemeslu svého otce a s vidinou, že jednou bude stavět lodě, trávil čas v okolí doků a věnoval se svým zájmům. Na rozdíl od většiny mladých, kteří si hráli na hrdiny, válečníky a kouzelníky, Solior tíhl spíše k práci se dřevem a kovem. Ostatní děti se s ním příliš nebavily a všímaly si ho jen tehdy, když potřebovaly nový dřevěný meč. To Soliorovi poskytovalo dostatek času na sbírání kousků rudy a učení se základům řemesel.

Soliorův otec říkal, že na Kyr dorazil kdysi dávno se svým bratrem za prací. Jeho bratr se však zamiloval do elfky a odjel na pevninu do Andorského císařství. Strýc prý měl syna, který se stal lovcem a stopařem. Pojmenoval ho Cúran, což se ukázalo jako příhodné, neboť význam toho jména je „Tulák s lukem“. O této části rodiny toho Solior mnoho nevěděl až do dne, kdy se v docích objevil vysoký elf v zeleném oděvu, který skládal kapitánské zkoušky, aby mohl řídit lodě. Během rozhovoru s místními zaslechl Solior povědomé jméno. Tak se stalo, že se po letech bratranec s bratrancem setkali. Snad to byl zásah osudu do Soliorova života.

Cúran sháněl mimo jiné řemeslníka, který by mu pomohl postavit lovecký srub v lese nedaleko města Lewan. Solior sice netušil, kde přesně to je, ale slovo dalo slovo… Jeho otec soudil, že zkušenosti s řemeslem i odjinud se hodí, a tak se Solior nakonec vydal se svým bratrancem do Andorského císařství. Plavba do hlavního města Andoru byla však jen nepatrnou částí příběhu, který si pro něj osud připravil.

Po příjezdu do Andorského císařství se Solior začal seznamovat s krajem a shánět suroviny na stavbu srubu, jak bylo ujednáno. Osud se však rozhodl hodit kostky jiným směrem. Nedlouho po jeho příjezdu vypukla válka s Temným králem. Lewan padl do spárů příšer a Solior unikl jen s mošnou nářadí, nevěda, co bude dál. Nezbylo mu než se stáhnout k hlavnímu městu Andoru, stejně jako ostatní přeživší. Cestou narazil na elfskou dívku a barbara, kteří byli v podobné situaci — ztraceni v cizí zemi bez jasného cíle. Spojili tedy síly. Solior vyráběl potřebné vybavení, zatímco jeho noví společníci se starali o obživu a suroviny.

Válka přiměla Soliora rozšířit své řemeslné dovednosti. Koval dělové koule, vyráběl jednoduché zbraně, vyřezával luky, stloukal štíty a naučil se základy alchymie a magie. Během této doby ztratil kontakt s bratrancem, který se jako špeh pohyboval na obsazených územích. Jejich cesty se opět rozešly, stejně jako cesta barbara Blizzyho Ovisona, který se vydal hledat válečnický osud. Přátelství s elfkou Elluniel však přetrvalo. Nejdříve spolu sdíleli obydlí v Andoru, kde si Solior vybudoval svou první malou dílnu. Po osvobození Lewanu se tam přestěhovali, ale nakonec se Elluniel přidala k družině elfského krále zvané Menel Sanga a jejich osudy se opět rozdělily. Spolupráce však pokračovala — Solior dodával vybavení, zatímco Elluniel mu oplácela kožešinami a dalšími surovinami.

Přesto se však Solior v cizí zemi cítil stále jako cizinec a začal uvažovat o návratu na Kyr. Stát tesařem, vyrábět lodě a žít obyčejný život, jako jeho otec. Osud mu však zasadil další ránu — dorazila zpráva, že téměř celý Kyr byl zničen velkou vlnou. Domov, který opustil, byl nyní nenávratně pryč. Nebylo kam se vrátit. Tato událost v něm probudila odhodlání začít tvořit svůj vlastní osud!

Dlouho přemýšlel, jak se vyrovnat místním řemeslnickým mistrům, jak zajistit dostatek surovin pro svou dílnu a jak si vytvořit pevné zázemí. Nakonec došel k závěru — potřebuje společníky!

Doposud vystupoval jen sám za sebe. Když mluvil o své dílně, říkal: „Dílna u Soliora“. Občas se podařilo získat zakázku například pro Sigmarův Val. To už však nestačilo. Proto začal obcházet cvičiště, kde se scházeli budoucí hrdinové, a hledal ty, kteří by byli ochotni spolupracovat. Většina mířila buď k velkým starým cechům, nebo neměla zájem o trvalou spolupráci. Nakonec se však objevil první zájemce — mladý člověk Ernesto Gasta, který se sice usilovně věnoval výcviku, ale rozhodl se, že spolupráce s řemeslníkem mu může být ku prospěchu. Pár dalších projevilo zájem, ale potřebovali čas na rozmyšlenou.

Mezitím Solior prodal svou první stříbrnou plátovou zbroj a z utržených peněz začal plánovat vybudování větší dílny v centru Lewanu. Jednal o možnostech s Aranem Finwesem, kterému dodával zlato, a vyhlédl si obchod patřící významnému alchymistovi Meleku Taus Veltisovi. Nastalo jednání o tom, zda by Melek přenechal svůj obchod výměnou za podporu ze strany nové dílny. Solior se obával, co všechno bude muset zařídit, dojednat a zaplatit, ale rozhodl se, že už nechce být cizincem ve světě, který mu byl souzen.

Když obdržel zprávu, že Melek na jeho návrh přistoupil, posadil se do své malé dílny, vzal několik prken, rozložil nářadí a začal vyřezávat vývěsní štít. Na levou stranu stylizoval loukoťové kolo, symbol osudu, který ho dovedl až sem. A na desku velkým písmem vyřezal: „Tovaryši Osudu“. Nad nápis pak ještě přidal drobným písmem slovo „Spolek“.

[Cúran]

Konečně se podařilo uklidit novou dílnu.
Ještě téhož večera, co se podařilo převzít Lewanský obchod po alchymistovi Melekovy, Solior zařídil potřebné formality pro přestavbu na řemeslnickou dílnu s obchodem. Ke dveřím pověsil štít s nápisem a začal se stěhováním řemeslnické výbavy skladu surovin a dalších věcí, které k dílně patřili. Udělal základní rozestavění dílny, aby měl všechno po ruce. Vystavil nějaké výrobky ze svých skladů, aby měl co ukazovat zákazníkům a hlavně se domluvil s obchodnicí Sine, aby kdyžtak obsloužila při prodej zásobování všeho druhu či výkupu surovin.

Obchod měl velice dobrou polohu hned naproti bance v Lewanu a portálu, který je vedle ní. Byl dostatečně velký, aby se do něj vešlo všechno důležité a zůstalo ještě místo na případné změny. Solior uvažoval, že by časem dílnu přestavěl, aby vybavení mohli použít případní zájemci nebo opravy či výrobu svépomocí. Nebo ti, kteří by se řemeslem teprve začínali a uvítali by pomoc a dohled někoho zkušenějšího.

Nyní ale byl Solior teprve na začátku toho všeho. A hlavně teď, když už měl zařízenou dílnu, přišel čas na to svolat všechny, kteří přislíbili pomoc nebo alespoň uvažovali o spolupráci s dílnou. Především kvůli spolku, který začal postupně budovat nese dílna název Tovaryši Osudu. Začal psát dopisy a obcházet místa, aby pozval všechny známé, případně aby oslovil zatím neznámé, na setkání v Přístavní čtvrti Lewanu v nájmu číslo 12. dvacátého čtvrtého dne tohoto měsíce na sedmou hodinu po poledni a probral se všemi založení spolku. Ze Soliorovy strany to bylo především o zjištění, kdo se jak aktivně bude chtít podílet na chodu dílny a kdo bude mít jaké potřeby na opravy a výrobu. Otázkou bylo, kolik se skutečně sejde lidí a jaké budou mít představy a požadavky oni.

Mezi tím už Solior začal předělávat nájem své dílny na ubytovnu a dalo by se říct klubovnu spolku. Rozmístil nějaké postele, připravil bedny pro případné zájemce o ubytování a další drobnosti, které by se mohli hodit. Je dobré míst místo, kde se mohou společníci sejít a domluvit na výpravu. Případně si naopak po výpravě v klidu odpočinout. Solior na jednu stranu doufal v dostatečný zájem, aby bylo s kým spolupracovat a tím získat pro dílnu i suroviny a návody, které by jinak musel draze nakupovat od ostatních obchodníků. Ale zároveň se obával, že se přidají sotva dva, kteří mu pomáhali se zásobování na velké zakázky už teď.
Mezi tím, co postupně rozšiřoval sortiment k přímému prodeji u obchodnice a sháněl další zásoby surovin .. nervózně a neméně netrpělivě vyčkával dne, kdy se měli poprvé sejít případní společníci.