Lodní deník
Den 1 – Hradní elita
Z císařského hradu vyrazila jejich pětičlenná skupina ještě před rozbřeskem, Andor sevřely mrazíky a oni kráčeli mlčky. U brány se k nim připojil císařský lovčí Atreas, aby je doprovodil k lodi.
Události předešlé noci postavily městské hlídky do pozoru, běžný život však pokračoval dál. Z krčmy bylo stále ještě slyšet smích, hlahol i hudbu potulných bardů. I v přístavu bylo rušno. Na molech nakládali námořníci obchodní lodě a malé loďky se chystaly na ranní rybolov.
Atreas se zastavil až před trojstěžněm se světle modrou vlajkou na níž se skvěl stříbrný půlměsíc.
„Nenechte se zmást, plujete bez císařského označení. Ovšem s plnou výbavou a posádka již čeká.“ Rozloučil se s nimi a zmizel v jedné z postranních uliček.
„Jsem kapitán lodi.“ Usmál se vysoký statný muž s páskou přes oko. Jednou rukou si uhladil neposedné ryšavé vlasy, zatímco druhou si potřásl s každým z nich. „Moje jméno je Idun Nepotopitelnej. Ukážu vám kajuty nebo kde najdete žvanec i rum. Je mi ctí vás vzít do divokejch vod. Stáhlo mě to pod vodu už vosmkrát a všechno sem přežil. Proto Nepotopitelnej!“
Zatímco posádka nakládala zbytek zásob kapitán je provedl po své lodi. Kajuta pro ženy se skládala ze dvou lůžek, mezi nimiž byla jen úzká ulička, ta pro muže na tom byla podobně s rozdílem lůžka navíc.
„ Na druhým konci je kuchyně. Tu vede kuchař Jorg. Nekecejte mu do vaření, ani si nic neberte bez jeho svolení. Urazí vám ruce vařečkou.“ Pokračoval Idun v prohlídce, zatímco ostatní poslouchali, Zuzku zjištění že nebude moci chodit krást jídlo celkem zasáhlo. „Ale má všechno, stačí se voptat. Mám spolehlivou posádku. Sou to tvrdý hoši zocelený rokama na moři. Snad si plavbu užijete.“
Když o pár chvil později zaryčel Idun svým hrdelním hlasem: „Vyplouváme!“ Trhla s sebou a zabraná do svých myšlenek si ani nevšimla, že se jejich kurz místo na jih otáčí na sever.
„Pojďme do podpalubí. Určitě byste všichni rádi věděli, kam to vlastně plujeme.“ Ihned jak to kapitán Coltaine dořekl, vyrazil.
„Třeba proč neplujeme na jih...“ pronesla spíš pro sebe Astaroth.
Pallorn si pouze s krčením ramen utřel nos a následoval ho, ona sama uvědomění změny kurzu, které jí trvalo déle než bylo milé okomentovala vrčením. Když sešel dolů i Roninvis, kapitán rozložil na stůl kalamář s inkoustem a svitek, načež začal pracovat na něčem co vypadalo jako mapa. Nenechal se vyrušit poznámkami a dotazy míšenky.
„Kapitáne Coltaine, proč kapitán Idun nestočil loď na jih? Ztrácíme drahocenný čas.... Tak povídejte kapitáne proč kapitán.. sakra tady je nějak překapitováno... a kdo tomu sakra vlastně velí!“
Přibližně v půlce jeho snažení začal vysvětlovat. „Tato mise podléhala nejvyššímu utajení. Cíl cesty jsem vám proto měl sdělit až po vyplutí.“ Sklonil se nad svitek, aby dokončil svou práci a poté zabodl prst do největšího ostrovu na mapě.
„Pokud to půjde dobře měli bychom k ostrovu připlout z jihu.“ Zuzka pobaveně sledovala zmatenou Astaroth, která sice poznala kam plují, ale jinak.. Pobavení jí přešlo když se pozorněji zadívala na mapu. Mezitím vzal Pallorn míšenku za ruku.
„Zpomal trochu!“ Do ruky jí nasypal trochu bílého prášku ze skleničky a dodal. „Na nevolnost a čisté myšlenky.“ Ta se, ale jen chvíli dívala na své ruce.
„Co to je za bordel?“ Načeš se s vehemencí jí vlastní, bílý prášek pokusila oprášit, až zaplavil celičkou malou kajutu. Zatímco Zuzana si stihla dát ruku přes ústa i nos, Pallorn blaženě nasál vzduch, Coltaine se rozpšíkal, až něco přistálo na mapě kterou kreslil.
„Takhle to nejde, potřebuju na to klid a ne že se tu budete pudrovat.“ Kroutil hlavou Roninvis zatímco několikrát kýchnul a natrhl přitom už zaneřáděnou mapu, kterou si bral, aby jí mohl znovu překreslit. Míšenka se mezitím snažila dostat ze sebe i zbytek prášku, který měla po celém obličeji a ruce. To co nešlo prostě slízla, potom se sesunula na židli se stále se rozšiřujícíma zorničkama.
Jejich malou párty vyrušil kuchař Jorg, který jim chtěl zpříjemnit stesk po pevnině několika lahvemi rumu a obloženými talíři.
„Ten chlap se mi líbí!“ Pronesl Pallorn už s jednou lahví v ruce. Po druhé se natáhla Zuzana. Míšenka sedíc v rohu, unášená ve svém světě potichu pronesla. „Sirény.. už po nás jdou. Zacpěte si uši.“ Pak se s rychlostí blesku natáhla pro kus chleba, uloupla měkký vnitřek a začala si ho cpát do uší, nebo tak to alespoň přišlo jí. To co ona vnímala jako vteřiny, bylo pro ostatní jak sledovat šneka snažícího se utéct před lesním požárem.
S vytřeštěnýma očima pozorovala Astaroth a kopla do Palla. „Rozbil si jí tak jí oprav. A trochu se..“ Zklidněte už nedodala, jen mávla rukou. S rumem přešla k mapě a ukázala prstem na jejich cíl. „Kolik dní Rone?“
„To za hoďku přejde, aspoň bude sranda.“ Odvětil elf, který se celou záležitostí velmi bavil a dál popíjel. Vedle nich se s úsměvem na rtech zvedl kapitán.
„Roninvisi a Zuzano, věnujte následující večery tomu, se mapu naučit nazpaměť, po té jí spalte.“ Po těch slovech doslova odtancoval ke svému lůžku na které s sebou plácl.
„Pokud dobře počítám tak patnáct, ale při dobrým počasí.“ Pokoušel se alespoň Ron pracovat a nenechat se vyrušovat. Jenže to by si Astěnka nemohla všimnout od ní vzdalujícího Coltaina.
„Néchóď népóslóchej jé stáhnóuu těé pód vódůů.“ Volala za ním, načeš se se zbytky pícniny vydala opravdu velmi pomalu za ním.
Vévodkyně znovu sekla pohledem po rytíři. „Oprav jí a už si to šetři. Nebo fakt nikam nedoplujem…“ Dodala s úšklebkem pozorujíc jak rozpláclého kapitána i Astaroth, snažící se k němu dostat.
„No jo, no jo.“ Sice brblal, ale došel pro vědro ledové vody, které na míšenku chrstl. „Jízda končí, prober se!“ Ta se naštěstí pouze zatvářila jako nasraná fretka a odešla spát.
V mlžném oparu
Pravidla fóra
1) I v této sekci platí všechna obecná pravidla andarijského fóra a Andarie jako celku.
2) Jedná se o role-play sekci. Piště sem vaše příběhy ze hry, klidně zapojte i fantazii. Jediné omezení vaší fantazie je Andaria a neprotestování postav, které pro svou fantazii použijete (např. příběh o přepadení a obrání nějakého hráče, který se nestal a který se dané oběti nelíbí, prostě bude smazán a označen jako spam). Možnost ohrazení se vůči použití jsou 2 týdny od uveřejnění příběhu v případě aktivních postav, neaktivní postavy doporučujeme nepoužívat.
3) Respektujte jednotlivá témata. Příspěvky nesouvisející s příběhem prvního příspěvku jsou spam. V počátečním příspěvku témata autor může dát seznam lidí, kteří mohou přispívat do daného témata. Respektujte tento seznam. Stejně tak autor příspěvku může požádat o zamknutí témata.
4) Seznam hříšníků této sekce bude veden zvlášť. Každý z hříchů bude ohodnocen body a po nasbírání 20 bodů bude dotyčnému zakázáno jakékoli přispívání do sekce.
Ceny hříchů jsou následující:
nesmyslné příspěvky, příspěvky nesouvisející se hrou - 8 bodů
spam - 5 bodů
ooc - 4 body
jiné prohřešky vůči duchu tohoto fóra - dle uvážení moderátora
V případě velmi vážných opakovaných prohřešků může být ještě před dosažením hranice udělen zákaz příspívání, případně může být trest promítnut i do hry. Jednalo by se o non-rp, a tak by byl i trestán. Seznam hříšníků bude vedný v daném fóru, v prvním příspěvku seznam jako takový, následně vždy příspěvek se jménem hříšníka a proč mu byl trest připsán včetně citace.
5) Příběh se dá samozřejmě zamknout za žádost autora prvního příspěvku, a nebo podle vůle moderátora.
1) I v této sekci platí všechna obecná pravidla andarijského fóra a Andarie jako celku.
2) Jedná se o role-play sekci. Piště sem vaše příběhy ze hry, klidně zapojte i fantazii. Jediné omezení vaší fantazie je Andaria a neprotestování postav, které pro svou fantazii použijete (např. příběh o přepadení a obrání nějakého hráče, který se nestal a který se dané oběti nelíbí, prostě bude smazán a označen jako spam). Možnost ohrazení se vůči použití jsou 2 týdny od uveřejnění příběhu v případě aktivních postav, neaktivní postavy doporučujeme nepoužívat.
3) Respektujte jednotlivá témata. Příspěvky nesouvisející s příběhem prvního příspěvku jsou spam. V počátečním příspěvku témata autor může dát seznam lidí, kteří mohou přispívat do daného témata. Respektujte tento seznam. Stejně tak autor příspěvku může požádat o zamknutí témata.
4) Seznam hříšníků této sekce bude veden zvlášť. Každý z hříchů bude ohodnocen body a po nasbírání 20 bodů bude dotyčnému zakázáno jakékoli přispívání do sekce.
Ceny hříchů jsou následující:
nesmyslné příspěvky, příspěvky nesouvisející se hrou - 8 bodů
spam - 5 bodů
ooc - 4 body
jiné prohřešky vůči duchu tohoto fóra - dle uvážení moderátora
V případě velmi vážných opakovaných prohřešků může být ještě před dosažením hranice udělen zákaz příspívání, případně může být trest promítnut i do hry. Jednalo by se o non-rp, a tak by byl i trestán. Seznam hříšníků bude vedný v daném fóru, v prvním příspěvku seznam jako takový, následně vždy příspěvek se jménem hříšníka a proč mu byl trest připsán včetně citace.
5) Příběh se dá samozřejmě zamknout za žádost autora prvního příspěvku, a nebo podle vůle moderátora.
V mlžném oparu
Zuzana Klaar - Rytířka a vévodkyně císařství, oddaný voják Gladie
Pohádky neříkají dětem, že existují draci. Děti vědí, že draci existují. Pohádky dětem říkají, že draka lze zabít.
Není nad lov na člověka. ten kdo nějaký čas lovil ozbrojené lidi a zalíbilo se mu to, se nespokojí s lovem na něco jiného.
Pohádky neříkají dětem, že existují draci. Děti vědí, že draci existují. Pohádky dětem říkají, že draka lze zabít.
Není nad lov na člověka. ten kdo nějaký čas lovil ozbrojené lidi a zalíbilo se mu to, se nespokojí s lovem na něco jiného.
Re: V mlžném oparu
Lodní deník
Den 2 – Houpání, houpání...
Hlahol v podpalubí ustával až s blížícím se svítáním. Časně z rána probral všechny zvuk gongu, Jorg svolával posádku k snídani. Každý z nich na ovesnou kaši a houpání lodi na otevřeném moři reagoval jinak. Čím dál od Andarie byli, tím víc si uvědomovali změnu klimatu. Ochlazovalo se a moře kolem nich mělo temnější a více divoký odstín než znali.
Rána nikdy nebyla silnou stránkou vévodkyně, která si právě do ovesné kaše přidávala čokoládu, aby jí byla schopná pozřít. Na Ronův pozdrav odpověděla zamručením a až po druhé misce vypadala, že je bezpečné na ní mluvit. Ten do sebe s přemáháním cpal kaši a u toho stále studoval jakési zápisky.
V usmívající se Astaroth kaše zmizela rychlostí blesku, potom se vyšplhala do ráhnoví, až nad hlavní košovku. S jejími ryšavými vlasy si pohrával vítr, a na tvář začaly dopadat první kapky lijáku, který se blížil. Než začala slézat, pronesla do prázdna: „Jen nám ukaž oceáne proč jsi tak krásný a děsivý. Chyběl jsi mi.“
Zato probuzení Pallorna a Coltaina nebylo nic moc, z kajuty vyběhli chvíli po sobě okamžitě mířící k zábradlí. Pak už začalo krmení rybiček.
V jedné z pauz rytíř na kapitána soudružně kývl. „Hezkej východ slunce, co?“ Pronesl mezi hrdelními zvuky.
Druhý z mužů jen cosi zamumlal a ještě chvíli pokračoval a odešel sebou fláknout do paluby. Po dalších několika větších vlnách se rozhodla svou snídani odevzdat rybám i Zuzana a později i Roninvis. Pouze míšenka se šťastným výrazem ve tváři pomáhala při běžných činnostech posádce. Naplňovalo jí to, těšilo, snad by i zapomněla proč tu je. Když zahlédla Pallorna a Zuzku, rozhodla se jim zkušeně poradit.
„Radši zůstaňte na palubě. Najděte si na obzoru pevný bod a soustřeďte se na něj! To je na mořskou nemoc nejlepší! Nejhorší je to zatracený houpání. Houpání, houpání, houpání..Houpání..“ To zatracený slovo opakovala tak dlouho, že i jen výraz jejich tváří by jí mohl ublížit. Elf na rumové dietě, ale nakonec jen cosi zamručel a rozmyslel si nápad jí vzít prázdnou lahví po hlavě. Stejně tak elfka na ní jen hrozivě zavrčela při utírání zvratků do kapesníku, a nestrčila jí do moře, jak jí původně napadlo. Oba se pak vydali do kajut, zatímco Zuzana mohla v klidu odpočívat a bojovat se svým žaludkem, rytířovo odpočívání rušilo hlasité chrápání kapitána hradní stráže.
„Takhle se to nedá.“ Vysypal si na ruku trochu prášku a nechal se unášet na vlnách. „Jooo mnohem lepší...“
A tak strávili den každý po svém, k večeru se probrala z letargie Zuzana, na houpání si už její žaludek zvykl, ovšem dával dost hlasitě najevo jiný problém. Když se ozval gong k večeři naděje jí opustila. Polévku z rybích hlav zvládala sotva cítit. Naštěstí se už stoly pomalu vyprázdnily a Jorg měl pro ní pochopení, těžko říct zda svůj účel splnilo i zakručení v břiše jak od medvěda, když ho prosila o něco jiného. Když si odnášela svou kořist do kajuty jen se pousmála nad spokojenou míšenkou, která se po práci dočkala pochvaly od Iduna a teď mizela v podpalubí s ostatními námořníky.
Den 2 – Houpání, houpání...
Hlahol v podpalubí ustával až s blížícím se svítáním. Časně z rána probral všechny zvuk gongu, Jorg svolával posádku k snídani. Každý z nich na ovesnou kaši a houpání lodi na otevřeném moři reagoval jinak. Čím dál od Andarie byli, tím víc si uvědomovali změnu klimatu. Ochlazovalo se a moře kolem nich mělo temnější a více divoký odstín než znali.
Rána nikdy nebyla silnou stránkou vévodkyně, která si právě do ovesné kaše přidávala čokoládu, aby jí byla schopná pozřít. Na Ronův pozdrav odpověděla zamručením a až po druhé misce vypadala, že je bezpečné na ní mluvit. Ten do sebe s přemáháním cpal kaši a u toho stále studoval jakési zápisky.
V usmívající se Astaroth kaše zmizela rychlostí blesku, potom se vyšplhala do ráhnoví, až nad hlavní košovku. S jejími ryšavými vlasy si pohrával vítr, a na tvář začaly dopadat první kapky lijáku, který se blížil. Než začala slézat, pronesla do prázdna: „Jen nám ukaž oceáne proč jsi tak krásný a děsivý. Chyběl jsi mi.“
Zato probuzení Pallorna a Coltaina nebylo nic moc, z kajuty vyběhli chvíli po sobě okamžitě mířící k zábradlí. Pak už začalo krmení rybiček.
V jedné z pauz rytíř na kapitána soudružně kývl. „Hezkej východ slunce, co?“ Pronesl mezi hrdelními zvuky.
Druhý z mužů jen cosi zamumlal a ještě chvíli pokračoval a odešel sebou fláknout do paluby. Po dalších několika větších vlnách se rozhodla svou snídani odevzdat rybám i Zuzana a později i Roninvis. Pouze míšenka se šťastným výrazem ve tváři pomáhala při běžných činnostech posádce. Naplňovalo jí to, těšilo, snad by i zapomněla proč tu je. Když zahlédla Pallorna a Zuzku, rozhodla se jim zkušeně poradit.
„Radši zůstaňte na palubě. Najděte si na obzoru pevný bod a soustřeďte se na něj! To je na mořskou nemoc nejlepší! Nejhorší je to zatracený houpání. Houpání, houpání, houpání..Houpání..“ To zatracený slovo opakovala tak dlouho, že i jen výraz jejich tváří by jí mohl ublížit. Elf na rumové dietě, ale nakonec jen cosi zamručel a rozmyslel si nápad jí vzít prázdnou lahví po hlavě. Stejně tak elfka na ní jen hrozivě zavrčela při utírání zvratků do kapesníku, a nestrčila jí do moře, jak jí původně napadlo. Oba se pak vydali do kajut, zatímco Zuzana mohla v klidu odpočívat a bojovat se svým žaludkem, rytířovo odpočívání rušilo hlasité chrápání kapitána hradní stráže.
„Takhle se to nedá.“ Vysypal si na ruku trochu prášku a nechal se unášet na vlnách. „Jooo mnohem lepší...“
A tak strávili den každý po svém, k večeru se probrala z letargie Zuzana, na houpání si už její žaludek zvykl, ovšem dával dost hlasitě najevo jiný problém. Když se ozval gong k večeři naděje jí opustila. Polévku z rybích hlav zvládala sotva cítit. Naštěstí se už stoly pomalu vyprázdnily a Jorg měl pro ní pochopení, těžko říct zda svůj účel splnilo i zakručení v břiše jak od medvěda, když ho prosila o něco jiného. Když si odnášela svou kořist do kajuty jen se pousmála nad spokojenou míšenkou, která se po práci dočkala pochvaly od Iduna a teď mizela v podpalubí s ostatními námořníky.
Zuzana Klaar - Rytířka a vévodkyně císařství, oddaný voják Gladie
Pohádky neříkají dětem, že existují draci. Děti vědí, že draci existují. Pohádky dětem říkají, že draka lze zabít.
Není nad lov na člověka. ten kdo nějaký čas lovil ozbrojené lidi a zalíbilo se mu to, se nespokojí s lovem na něco jiného.
Pohádky neříkají dětem, že existují draci. Děti vědí, že draci existují. Pohádky dětem říkají, že draka lze zabít.
Není nad lov na člověka. ten kdo nějaký čas lovil ozbrojené lidi a zalíbilo se mu to, se nespokojí s lovem na něco jiného.
Re: V mlžném oparu
Lodní deník
Den 3 - A jsme v Margaardu..
Ráno, do něhož se probudili, bylo poklidné a chladné. Na obzoru byla místy vidět ostrá skaliska vyčnívající z moře. Na některých byly naražené vraky lodí, omotaná lana nebo cáry plachet, pomalu se měnící jen v pruhy nití. Celé místo působilo znepokojivě a chmurně.
„Vítejte ve Spárech, pohřebišti lodí!“ zavolal na ně Idun. „Máme štěstí, že nás ten liják zastihnul včera. Jinak sme už mohli bejt naražený na cípu jak prasata na rožni! Blbě se pak vocaď dostává, to mi věřte. Já tu byl s holým zadkem už dvakrát. Moc necivte. Možná tam nějaký nebožáky ještě vožíraj mořský panny.“
Gong je tentokrát přivolal na snídani, kterou uvítali. K polévce dostal každý z nich pomeranč. Pro některé z nich naprosto neznámé ovoce, jak se ukázalo, když se do něho míšenka zakousla jako do jablka, doufajíc, že si nikdo nevšiml.
Zatímco se jak vévodkyně, tak kapitán stále věnovali snídani a nic jiného je nezajímalo, zbylí tři hradní si všimli čerstvého vraku lodi a temně indigových bytostí kolem něj. Loď musela připlout maximálně den před nimi a roztříštila se o skaliska Spárů. Dokonce si všimli i dvou postav zoufale na ně mávajících z jednoho z útesů. Astaroth několikrát pohlédla do strážního koše, na trosečníky a zpět. „Tam chrápou nebo co?“ Pak se zvedla a odešla k lodnímu zvonu, zvonit na poplach.
„Ne!!“ stihl se ozvat Idun, ale už bylo pozdě přes to, že jí jeden z námořníků vytrhl zvon z ruky.
Poplašný zvon přilákal pozornost neznámých bytostí. Ty, které se pohybovaly okolo trosek, si dál všímaly mrtvých námořníků, ale i těch přeživších. Čekaly - neměly kam spěchat. Ovšem podél jejich lodě se začaly vytvářet menší víry a bublinky na hladině. Na okamžik se voda rozčísla, už konečně viděli…
Roninvis, se při pohledu na vodní hladinu kolem lodi zmohl jen na prosté prohlášení: „A jsme v Margaardu!“ Kapitán se při naklonění přes zábradlí pokusil nakrmit mořské panny vlastní snídaní.
Z kajuty se už ozývalo lamentování míšenky, kdy se slova „sakra“ a „do prdele“ střídala v pravidelném rytmu. Než konečně vyběhla na palubu, povalovala se kolem ní spousta věcí. Na palubě se jala udělovat chytré rady, které už námořníci dávno dělali se zažitou přesností.
„Proč sme ji vlastně brali s sebou?“ otočil se elf na Zuzanu sám spěchaje pro výstroj. Odpověděla mu sama míšenka: „Aby ses tady z nudy neušňupal!“
Coltain se už vracel na palubu pouze se svým mečem, vévodkyni stačilo po paměti sáhnout do své truhly, na balení si dala záležet. Pallorn shodil těžkou zbroj a štít na zem kajuty a vyběhl ven v kožené zbroji, utažený pouze každý druhý řemen, nebyl čas. Když si na hlavu uvázal svůj rudý šátek, kývl na Zuzku: „Jsem připraven!“
Ač se posádka snažila sebevíc, kolem lodi se utvořily víry, ze kterých loď dostat nedokázali. A pak se ozval šílený skřek. Nelidský, nepřirozený, uši trhající skřek. Idun se snažil řvát, ale nikdo ho neslyšel. Na lodi propukl zmatek. Námořníci zanechali práce, padli na kolena, drželi si uši a křičeli šílenstvím či zoufalstvím. Chtěli, aby to skončilo. Z jejich strnulosti je vyrušil náraz do boku lodi. Někteří popadali na zem ze stoje, z kleku, praštili se do hlavy. Roninvis se snažil dole nachystat, ale neustále zakopával o pohozené kusy zbroje: „U Athona, ještě že se mi nic nestalo!“ Věděl, že druhům nebude moci pomoci, pokud si nezacpe uši. Omotal rozkousnutý špunt z jedné z lahví kolem dokola obvazem a silou si jej narval do uší. Znovu zakopl a upadl: „Prášek ten si hlídá, ale zbroj je mu u zadku!“
Na palubě si Pallorn narval do toho co zbývalo z jeho ucha něčí nedojedenou snídani. Potom začal pomáhat námořníkům kolem sebe na nohy. „Co to kur*a?“
Zuzana sotva zvládla rozervat kapesník vejpůl a narvat si do každého ucha látku. Pomohlo to, konečně. Kapitán vedle ní činil stejně, ještě s Astaroth byli nejblíže zádi. Oni už viděli, co náraz způsobilo. Přes zábradlí se začala vinout obrovská chapadla temně indigové barvy. Pak se ozvala další rána. Po lodi se sunulo obrovské tělo krakatice, kterou si na pomoc přivolaly mořské panny svým nelidským skřekem. Ty samozřejmě nezahálely a šplhaly na palubu lodi také. Pomoci dlouhých pařátů se zarývaly do boku lodi a jejich ocasy nahradila hbitá chapadla, kterými si dopomáhaly nahoru.
„Do boje!“ křičel kapitán lodi, snaže se přehlušit ten řev. Elfa ale pobízet nemusel, v čele námořníků zařval: „Formaci!“ To už před nimi na palubě stály pětimetrové panny.
Coltaine se snažil o to, aby byl slyšet na zádi: „Astaroth, budeme krýt Zuzanu a pokusíme se postarat o tu velkou potvoru! Roninvisi Vy pomozte Pallornovi!“
Po úderu jeho hole do paluby a výkřiku: „Silentium!“ byl konečně jekot pryč. Panny však měly ještě drápy a zuby a chtěly jejich maso.
Míšenka mírně poklesla v kolenou a začala se pohupovat do rytmu pohybů lodi. Když první chapadlo dopadlo na palubu, splynula již s lodí v jedno a stála po boku Coltaina. Pohladila jazykem ostří své mitrilové sekery, až vytryskla jediná kapka krve, která jí zbarvila zuby do ruda. Usmála se.
Ještě než dozněl její výkřik, „Mrogroth!“, vyrazila vpřed vstříc obrovským chapadlům, stejně tak kapitán. Jeho císařský meč, ale neměl stejný efekt jako ohnivé zbraně nebo šípy. Elfka střílela neomylně do chapadel, která byla nejblíže těm, na něž utočili. Ale ta jediná, zpropadená kapka krve způsobila hrozivý sled událostí, které stály život několika mužů. Mořské panny, pokud to ještě šlo, se náhle změnily v krvelačné bestie, jež dráždil pach krve k nepříčetnosti.
Na přídi, ač možná k nevíře pro ty, co jej neznali, se rytíř ukázal, i přes bílé stopy kolem nosu, jako skvělý vojevůdce a šermíř. Muži se pod jeho velením seskupili. Jeho ohnivý meč tančil jako plamen v bouři a kouzla gardisty jim dodávala sil. A on si užíval každou ránu, kterou zasadil.
Míšenka, jež se proměnila ve vír ryšavých vlasů, sekery a štítu, razíc si cestu palubou, stihla dvě z panen poslat k zemi. Ale přibývalo jich a tělo krakatice už bylo téměř na palubě. Několik ploutvokrásek se pokusila Zuzana znehybnit kouzly, další chyba. Jen je rozlítila a ony teď mířily k ní.
Kapitán hradní stráže se, ale postavil mezi ni a bestie. Snažil se jí dát čas a udržet je dostatečně daleko, než je zasáhla šípem. Všechny útoky ustál se ctí, přestože drápy jedné z nich mu roztrhly paži.
Krakatice už byla na palubě, kterou celou okamžitě postříkala tekutinou podobnou inkoustu. Idun se snažil němě cosi řvát a ukazoval na harpunu. Jeho muži naštěstí chápali i beze slov. Jen na okamžik se elfka ohlédla, naštěstí… Coltaina strhla na zem vteřinu předtím, než kolem nich proletěla harpuna, která se neomylně trefila do otevřené tlamy příšery.
„Díky, ta harpuna by mi neslušela.“ Ruka ho pálila jako čert, přehodil si meč do druhé ruky.
Pouze kývla. Krakatice se řítila zpět do hlubin, ale její chapadla ještě stihla poničit loď a Astaroth, ač vykryla snad každou ránu, jednomu chapadlu neunikla. Než se příšera potopila, stihla jí mrštit přes značnou část paluby, kde míšenka zůstala ležet. Pod hlavou se jí začala mísit její vlastní krev s inkoustem.
Boj ještě nějakou dobu pokračoval, než se jim podařilo všechny panny zahnat nebo pobít. Přišli minimálně o patnáct členů posádky, míšenka ležela v krvi na palubě. Coltain se, jakmile skončil boj a opustil ho adrenalin, sesunul na zem… Vážně byli v Margaardu a možná i hlouběji!
Den 3 - A jsme v Margaardu..
Ráno, do něhož se probudili, bylo poklidné a chladné. Na obzoru byla místy vidět ostrá skaliska vyčnívající z moře. Na některých byly naražené vraky lodí, omotaná lana nebo cáry plachet, pomalu se měnící jen v pruhy nití. Celé místo působilo znepokojivě a chmurně.
„Vítejte ve Spárech, pohřebišti lodí!“ zavolal na ně Idun. „Máme štěstí, že nás ten liják zastihnul včera. Jinak sme už mohli bejt naražený na cípu jak prasata na rožni! Blbě se pak vocaď dostává, to mi věřte. Já tu byl s holým zadkem už dvakrát. Moc necivte. Možná tam nějaký nebožáky ještě vožíraj mořský panny.“
Gong je tentokrát přivolal na snídani, kterou uvítali. K polévce dostal každý z nich pomeranč. Pro některé z nich naprosto neznámé ovoce, jak se ukázalo, když se do něho míšenka zakousla jako do jablka, doufajíc, že si nikdo nevšiml.
Zatímco se jak vévodkyně, tak kapitán stále věnovali snídani a nic jiného je nezajímalo, zbylí tři hradní si všimli čerstvého vraku lodi a temně indigových bytostí kolem něj. Loď musela připlout maximálně den před nimi a roztříštila se o skaliska Spárů. Dokonce si všimli i dvou postav zoufale na ně mávajících z jednoho z útesů. Astaroth několikrát pohlédla do strážního koše, na trosečníky a zpět. „Tam chrápou nebo co?“ Pak se zvedla a odešla k lodnímu zvonu, zvonit na poplach.
„Ne!!“ stihl se ozvat Idun, ale už bylo pozdě přes to, že jí jeden z námořníků vytrhl zvon z ruky.
Poplašný zvon přilákal pozornost neznámých bytostí. Ty, které se pohybovaly okolo trosek, si dál všímaly mrtvých námořníků, ale i těch přeživších. Čekaly - neměly kam spěchat. Ovšem podél jejich lodě se začaly vytvářet menší víry a bublinky na hladině. Na okamžik se voda rozčísla, už konečně viděli…
Roninvis, se při pohledu na vodní hladinu kolem lodi zmohl jen na prosté prohlášení: „A jsme v Margaardu!“ Kapitán se při naklonění přes zábradlí pokusil nakrmit mořské panny vlastní snídaní.
Z kajuty se už ozývalo lamentování míšenky, kdy se slova „sakra“ a „do prdele“ střídala v pravidelném rytmu. Než konečně vyběhla na palubu, povalovala se kolem ní spousta věcí. Na palubě se jala udělovat chytré rady, které už námořníci dávno dělali se zažitou přesností.
„Proč sme ji vlastně brali s sebou?“ otočil se elf na Zuzanu sám spěchaje pro výstroj. Odpověděla mu sama míšenka: „Aby ses tady z nudy neušňupal!“
Coltain se už vracel na palubu pouze se svým mečem, vévodkyni stačilo po paměti sáhnout do své truhly, na balení si dala záležet. Pallorn shodil těžkou zbroj a štít na zem kajuty a vyběhl ven v kožené zbroji, utažený pouze každý druhý řemen, nebyl čas. Když si na hlavu uvázal svůj rudý šátek, kývl na Zuzku: „Jsem připraven!“
Ač se posádka snažila sebevíc, kolem lodi se utvořily víry, ze kterých loď dostat nedokázali. A pak se ozval šílený skřek. Nelidský, nepřirozený, uši trhající skřek. Idun se snažil řvát, ale nikdo ho neslyšel. Na lodi propukl zmatek. Námořníci zanechali práce, padli na kolena, drželi si uši a křičeli šílenstvím či zoufalstvím. Chtěli, aby to skončilo. Z jejich strnulosti je vyrušil náraz do boku lodi. Někteří popadali na zem ze stoje, z kleku, praštili se do hlavy. Roninvis se snažil dole nachystat, ale neustále zakopával o pohozené kusy zbroje: „U Athona, ještě že se mi nic nestalo!“ Věděl, že druhům nebude moci pomoci, pokud si nezacpe uši. Omotal rozkousnutý špunt z jedné z lahví kolem dokola obvazem a silou si jej narval do uší. Znovu zakopl a upadl: „Prášek ten si hlídá, ale zbroj je mu u zadku!“
Na palubě si Pallorn narval do toho co zbývalo z jeho ucha něčí nedojedenou snídani. Potom začal pomáhat námořníkům kolem sebe na nohy. „Co to kur*a?“
Zuzana sotva zvládla rozervat kapesník vejpůl a narvat si do každého ucha látku. Pomohlo to, konečně. Kapitán vedle ní činil stejně, ještě s Astaroth byli nejblíže zádi. Oni už viděli, co náraz způsobilo. Přes zábradlí se začala vinout obrovská chapadla temně indigové barvy. Pak se ozvala další rána. Po lodi se sunulo obrovské tělo krakatice, kterou si na pomoc přivolaly mořské panny svým nelidským skřekem. Ty samozřejmě nezahálely a šplhaly na palubu lodi také. Pomoci dlouhých pařátů se zarývaly do boku lodi a jejich ocasy nahradila hbitá chapadla, kterými si dopomáhaly nahoru.
„Do boje!“ křičel kapitán lodi, snaže se přehlušit ten řev. Elfa ale pobízet nemusel, v čele námořníků zařval: „Formaci!“ To už před nimi na palubě stály pětimetrové panny.
Coltaine se snažil o to, aby byl slyšet na zádi: „Astaroth, budeme krýt Zuzanu a pokusíme se postarat o tu velkou potvoru! Roninvisi Vy pomozte Pallornovi!“
Po úderu jeho hole do paluby a výkřiku: „Silentium!“ byl konečně jekot pryč. Panny však měly ještě drápy a zuby a chtěly jejich maso.
Míšenka mírně poklesla v kolenou a začala se pohupovat do rytmu pohybů lodi. Když první chapadlo dopadlo na palubu, splynula již s lodí v jedno a stála po boku Coltaina. Pohladila jazykem ostří své mitrilové sekery, až vytryskla jediná kapka krve, která jí zbarvila zuby do ruda. Usmála se.
Ještě než dozněl její výkřik, „Mrogroth!“, vyrazila vpřed vstříc obrovským chapadlům, stejně tak kapitán. Jeho císařský meč, ale neměl stejný efekt jako ohnivé zbraně nebo šípy. Elfka střílela neomylně do chapadel, která byla nejblíže těm, na něž utočili. Ale ta jediná, zpropadená kapka krve způsobila hrozivý sled událostí, které stály život několika mužů. Mořské panny, pokud to ještě šlo, se náhle změnily v krvelačné bestie, jež dráždil pach krve k nepříčetnosti.
Na přídi, ač možná k nevíře pro ty, co jej neznali, se rytíř ukázal, i přes bílé stopy kolem nosu, jako skvělý vojevůdce a šermíř. Muži se pod jeho velením seskupili. Jeho ohnivý meč tančil jako plamen v bouři a kouzla gardisty jim dodávala sil. A on si užíval každou ránu, kterou zasadil.
Míšenka, jež se proměnila ve vír ryšavých vlasů, sekery a štítu, razíc si cestu palubou, stihla dvě z panen poslat k zemi. Ale přibývalo jich a tělo krakatice už bylo téměř na palubě. Několik ploutvokrásek se pokusila Zuzana znehybnit kouzly, další chyba. Jen je rozlítila a ony teď mířily k ní.
Kapitán hradní stráže se, ale postavil mezi ni a bestie. Snažil se jí dát čas a udržet je dostatečně daleko, než je zasáhla šípem. Všechny útoky ustál se ctí, přestože drápy jedné z nich mu roztrhly paži.
Krakatice už byla na palubě, kterou celou okamžitě postříkala tekutinou podobnou inkoustu. Idun se snažil němě cosi řvát a ukazoval na harpunu. Jeho muži naštěstí chápali i beze slov. Jen na okamžik se elfka ohlédla, naštěstí… Coltaina strhla na zem vteřinu předtím, než kolem nich proletěla harpuna, která se neomylně trefila do otevřené tlamy příšery.
„Díky, ta harpuna by mi neslušela.“ Ruka ho pálila jako čert, přehodil si meč do druhé ruky.
Pouze kývla. Krakatice se řítila zpět do hlubin, ale její chapadla ještě stihla poničit loď a Astaroth, ač vykryla snad každou ránu, jednomu chapadlu neunikla. Než se příšera potopila, stihla jí mrštit přes značnou část paluby, kde míšenka zůstala ležet. Pod hlavou se jí začala mísit její vlastní krev s inkoustem.
Boj ještě nějakou dobu pokračoval, než se jim podařilo všechny panny zahnat nebo pobít. Přišli minimálně o patnáct členů posádky, míšenka ležela v krvi na palubě. Coltain se, jakmile skončil boj a opustil ho adrenalin, sesunul na zem… Vážně byli v Margaardu a možná i hlouběji!
Zuzana Klaar - Rytířka a vévodkyně císařství, oddaný voják Gladie
Pohádky neříkají dětem, že existují draci. Děti vědí, že draci existují. Pohádky dětem říkají, že draka lze zabít.
Není nad lov na člověka. ten kdo nějaký čas lovil ozbrojené lidi a zalíbilo se mu to, se nespokojí s lovem na něco jiného.
Pohádky neříkají dětem, že existují draci. Děti vědí, že draci existují. Pohádky dětem říkají, že draka lze zabít.
Není nad lov na člověka. ten kdo nějaký čas lovil ozbrojené lidi a zalíbilo se mu to, se nespokojí s lovem na něco jiného.
Re: V mlžném oparu
Lodní deník
Den 3. druhá část - Potápka..
S úsměvem ve tváři máchnul rytíř mečem, aby z něho setřásl zbytky krve. „Tak, to by bylo!“ pronesl spokojeně, než pohledem přejel zkázu na lodi. Rychlým krokem vyrazil na pomoc míšence. Lehce ji propleskl. „Notaaak, Asto, prober se!“ nahmatal krev, utrhl kus rukávu a rychle ho přiložil na ránu na její hlavě. Po proplesknutí na něj Astaroth zamrkala s rozšířenými zorničkami. Třesoucí se rukou ho pak pohladila po části obličeje, kde mu chyběla kůže. „Jé... Ty seš tak krásně ošklivej,“ stihla říct, než opět upadla do bezvědomí. „Rone, rychle sem! Asta!“
Ani Ronovi se nevyhnulo několik pádů na palubě od inkoustu. Hned, jak doběhl k nim, se rozkřikl na ostatní přeživší: „Musíme ji dostat do podpalubí!“
Zuzana konečně odložila luk, stále šokovaná spouští, kterou způsobily mořské panny a krakatice za takovou chvíli. Vzpamatovat se jí trvalo jen okamžik. Zahlédla Pallorna s gardistou u Astaroth, o tu je tedy postaráno. Začala směrovat ty s lehčím zraněním do podpalubí, dál od tý kluzký sračky, která byla všude. „A vodu, čistou teplou vodu!“ křiknula za námořníky, když se skláněla ke Coltainovi. Jeho zranění bylo nakonec vážnější, než se v boji zdálo. Odhadnout ztrátu krve bylo kvůli inkoustu doslova nemožné. Nakonec ho přeci jen probrala.
„Trochu mě bolí ruka, ale nic vážného to nebude.. asi budu zvracet.“ Vévodkyně uskočila, i když nakonec svůj obsah žaludku udržel na místě. „Planý poplach.“
Znovu se přiblížila: „Musíte dolů. Otrava krve by Vám taky neslušela.“ V podstatě se nechal zvednout a odtáhnout. Svalil se na první lůžko a upadl do bezvědomí.
Teprve když se kuchař Jorg objevil se zásobou octa, začali se zbavovat inkoustu. Jestli byl do té doby na palubě někdo, kdo po třídenní plavbě nepáchl, tak teď už byli cítit úplně všichni.
Z paluby se ozval Idunův hlas: „Dejte se dohromady, vplouváme do divokejch vod! A až se ta holka probere, tak ať už mi tu nehrabe na zvon, jinak jí pazoury urazim!“
Roninvis s Pallornem se po několika pádech rozhodli, že bude lepší Astaroth ke schodům dotáhnout, dál už ji nesli. Když ji položili na postel, odřezali řemínky zbroje. Pallorn čekal, věděl, že jeho čas přijde. Už to znal dobře z bitev. Ron si vzpomněl na příhodu z dětství, na koberec od inkoustu a na matku, jež jej prala s citronem. Rychle si vymačkal na ruku pomeranč od snídaně, a když naznal, že jeho ruce jsou dostatečně čisté, opláchl je ještě kořalkou. Rytíř ho vystřídal v mytí, potom vyměnil vodu v umyvadle a nalil do ní trochu alkoholu. Mezitím si gardista nachystal malou lahvičku s kořalkou, do které ponořil obvazy. Sehnul se k míšence a prohlížel ránu na její hlavě. Jedním z namočených obvazů otřel krev, aby lépe viděl. „Nevypadá to tak hrozně, ale ta její ztráta vědomí se mi moc nelíbí, musela se chudák hodně praštit. Půjde to zašít, ale teď musí být nějakou dobu v klidu a odpočívat.“ Prohlásil, zatímco měnil jeden obvaz za druhý. „Musíme jí toho co nejvíce vyčistit, aby nedostala infekci. Tady na moři to není žádná sranda.“ prohlásil když dočišťoval ránu. Nakonec zvolil klasický steh, který se dal v případě nutnosti rozříznout. Pomocí pěti stehů jí ránu zašil. „Musíme ji teď nechat, snad se z toho probere.“ Pallo pouze pokýval, když sledoval, jak jí ještě do úst leje lahvičku dračí krve a šeptá zaklínadlo. „Regeneratio:“ Kolem ní se objevily malé jiskřičky, kouzlo fungovalo.
Poslední jiskřička léčitelova kouzla pohasla a zmizela za oponou skutečna. Do ticha, které takováto mocná zaříkávadla po jejich odeznění provázela, se ozvalo míšenčino zamlaskání. „Fuf.. co jsem to zas vypila.“ zaúpěla. „Jak se proberu, jdu rezignovat, já ten Imer nedávám.“ Pomalu otevřela oči a posadila se: „Kde to sakra...“
Ron se podíval na probírající se Astu a spráskl ruce. „Díky bohu, Ty seš fakt nezmar! Okamžitě si zase lehni a lež! Máš zašitou hlavu. Jsme na lodi. Díky posádce a vám jsme přežili.“ prohlásil a rukou, kterou tlačil do jejího hrudníku, Astu položil. „Na lodi?!“ V další chvilce jí proběhly hlavou vzpomínky na poslední půlden a znovu zaúpěla. Ještě vleže si vyslechla, jak dopadl boj, a doporučení kapitána Iduna si vzala k srdci. Ještě dlouho přemítala nad svými činy, které je málem přivedly k nezdaru a smrti. Trvalo dlouho, než se jí zmocnil spánek.
Potom, co se Coltaine svalil na postel, musela Zuzana popadnout dech. Byl čas jednat, teprve v tu chvíli si uvědomila, že jsou v kajutě původně určené jí a míšence. Tím lépe, nemusela pro věci. U truhlice se ale zastavila, pohledem sjela na svou zbroj od inkoustu, na postel kde ležel kapitán. Na jeho košili nebylo poznat, jestli je víc od tmavé tekutiny, nebo krve. Zatřásla hlavou a tiše k sobě začala mluvit: „Tak se kur*a vzpamatuj! Nejprve se musíš zbavit těch hnusů.“ Dělala to vždycky, když se potřebovala soustředit. I tentokrát to pomohlo, pohyby byli jistější, postup systematický, zažitý.
Nejprve stáhla košili z malátného kapitána. Potom ze sebe shodila jak plášť, tak zbroj. Když všechno znečištěné od tý sračky skončilo na zemi, omyla si pečlivě ruce a natáhla na sebe čisté oblečení. Teprve potom vytáhla svou soupravu první pomoci. Opláchla si ruce kořalkou a dala se do práce na něm. Nejhůře postižená byla ruka. Prohlédla si škrábance, pečlivě je opláchla vodou, potom kořalkou, což jistě nebylo nic příjemného. Dávala pozor, aby v ranách nezůstal žádný kousek nečistoty, drápu nebo inkoustu. Několik jich bylo hlubších, než se na první pohled zdálo. Sedla si a chytla mu paži tak, aby nemohl cuknout, kdyby se probral. Do ran opatrně nanesla šťávu z česneku s protizánětlivými účinky. Při činnosti zatínala čelisti, jakoby to mělo pálit ji. Sem tam při soustředění vyplázla špičku jazyka. Dala se do šití, byť se snažila sebevíc a rány sešila precizně, její dílo vzhledově vážně mistrné nebylo. Nakonec na rány nanesla med a obvázala je čistými obvazy. Hodila na něj přikrývku a odešla pomáhat ostatním. Teprve potom znavená také usnula.
Večer, ale nepřinesl dobré vyhlídky. Při pohledu na obzor a blesky, které křižovaly oblohu, bylo těžké konstatovat, zda by další krakatice nebyla lepším nepřítelem. V Idunově tváři nebyla ani stopa ujištění, že je to „jen“ bouřka. Když se kapitán zeptal, jestli umí plavat, věděli už, že je hodně zle.
Další hodinu nad lodí zuřila bouře, jakou nezažili. Blesky i několikametrové vlny pustošily loď a palubu. Nejprve praskl vedví jeden stěžeň, chvíli po něm i druhý. Několik námořníků navždy zmizelo v hlubinách moře, další prosili s šíleným křikem bohy o život a slitování. A pak se přihnala větrná smršť, která převrhla loď do hlubin.
Den 3. druhá část - Potápka..
S úsměvem ve tváři máchnul rytíř mečem, aby z něho setřásl zbytky krve. „Tak, to by bylo!“ pronesl spokojeně, než pohledem přejel zkázu na lodi. Rychlým krokem vyrazil na pomoc míšence. Lehce ji propleskl. „Notaaak, Asto, prober se!“ nahmatal krev, utrhl kus rukávu a rychle ho přiložil na ránu na její hlavě. Po proplesknutí na něj Astaroth zamrkala s rozšířenými zorničkami. Třesoucí se rukou ho pak pohladila po části obličeje, kde mu chyběla kůže. „Jé... Ty seš tak krásně ošklivej,“ stihla říct, než opět upadla do bezvědomí. „Rone, rychle sem! Asta!“
Ani Ronovi se nevyhnulo několik pádů na palubě od inkoustu. Hned, jak doběhl k nim, se rozkřikl na ostatní přeživší: „Musíme ji dostat do podpalubí!“
Zuzana konečně odložila luk, stále šokovaná spouští, kterou způsobily mořské panny a krakatice za takovou chvíli. Vzpamatovat se jí trvalo jen okamžik. Zahlédla Pallorna s gardistou u Astaroth, o tu je tedy postaráno. Začala směrovat ty s lehčím zraněním do podpalubí, dál od tý kluzký sračky, která byla všude. „A vodu, čistou teplou vodu!“ křiknula za námořníky, když se skláněla ke Coltainovi. Jeho zranění bylo nakonec vážnější, než se v boji zdálo. Odhadnout ztrátu krve bylo kvůli inkoustu doslova nemožné. Nakonec ho přeci jen probrala.
„Trochu mě bolí ruka, ale nic vážného to nebude.. asi budu zvracet.“ Vévodkyně uskočila, i když nakonec svůj obsah žaludku udržel na místě. „Planý poplach.“
Znovu se přiblížila: „Musíte dolů. Otrava krve by Vám taky neslušela.“ V podstatě se nechal zvednout a odtáhnout. Svalil se na první lůžko a upadl do bezvědomí.
Teprve když se kuchař Jorg objevil se zásobou octa, začali se zbavovat inkoustu. Jestli byl do té doby na palubě někdo, kdo po třídenní plavbě nepáchl, tak teď už byli cítit úplně všichni.
Z paluby se ozval Idunův hlas: „Dejte se dohromady, vplouváme do divokejch vod! A až se ta holka probere, tak ať už mi tu nehrabe na zvon, jinak jí pazoury urazim!“
Roninvis s Pallornem se po několika pádech rozhodli, že bude lepší Astaroth ke schodům dotáhnout, dál už ji nesli. Když ji položili na postel, odřezali řemínky zbroje. Pallorn čekal, věděl, že jeho čas přijde. Už to znal dobře z bitev. Ron si vzpomněl na příhodu z dětství, na koberec od inkoustu a na matku, jež jej prala s citronem. Rychle si vymačkal na ruku pomeranč od snídaně, a když naznal, že jeho ruce jsou dostatečně čisté, opláchl je ještě kořalkou. Rytíř ho vystřídal v mytí, potom vyměnil vodu v umyvadle a nalil do ní trochu alkoholu. Mezitím si gardista nachystal malou lahvičku s kořalkou, do které ponořil obvazy. Sehnul se k míšence a prohlížel ránu na její hlavě. Jedním z namočených obvazů otřel krev, aby lépe viděl. „Nevypadá to tak hrozně, ale ta její ztráta vědomí se mi moc nelíbí, musela se chudák hodně praštit. Půjde to zašít, ale teď musí být nějakou dobu v klidu a odpočívat.“ Prohlásil, zatímco měnil jeden obvaz za druhý. „Musíme jí toho co nejvíce vyčistit, aby nedostala infekci. Tady na moři to není žádná sranda.“ prohlásil když dočišťoval ránu. Nakonec zvolil klasický steh, který se dal v případě nutnosti rozříznout. Pomocí pěti stehů jí ránu zašil. „Musíme ji teď nechat, snad se z toho probere.“ Pallo pouze pokýval, když sledoval, jak jí ještě do úst leje lahvičku dračí krve a šeptá zaklínadlo. „Regeneratio:“ Kolem ní se objevily malé jiskřičky, kouzlo fungovalo.
Poslední jiskřička léčitelova kouzla pohasla a zmizela za oponou skutečna. Do ticha, které takováto mocná zaříkávadla po jejich odeznění provázela, se ozvalo míšenčino zamlaskání. „Fuf.. co jsem to zas vypila.“ zaúpěla. „Jak se proberu, jdu rezignovat, já ten Imer nedávám.“ Pomalu otevřela oči a posadila se: „Kde to sakra...“
Ron se podíval na probírající se Astu a spráskl ruce. „Díky bohu, Ty seš fakt nezmar! Okamžitě si zase lehni a lež! Máš zašitou hlavu. Jsme na lodi. Díky posádce a vám jsme přežili.“ prohlásil a rukou, kterou tlačil do jejího hrudníku, Astu položil. „Na lodi?!“ V další chvilce jí proběhly hlavou vzpomínky na poslední půlden a znovu zaúpěla. Ještě vleže si vyslechla, jak dopadl boj, a doporučení kapitána Iduna si vzala k srdci. Ještě dlouho přemítala nad svými činy, které je málem přivedly k nezdaru a smrti. Trvalo dlouho, než se jí zmocnil spánek.
Potom, co se Coltaine svalil na postel, musela Zuzana popadnout dech. Byl čas jednat, teprve v tu chvíli si uvědomila, že jsou v kajutě původně určené jí a míšence. Tím lépe, nemusela pro věci. U truhlice se ale zastavila, pohledem sjela na svou zbroj od inkoustu, na postel kde ležel kapitán. Na jeho košili nebylo poznat, jestli je víc od tmavé tekutiny, nebo krve. Zatřásla hlavou a tiše k sobě začala mluvit: „Tak se kur*a vzpamatuj! Nejprve se musíš zbavit těch hnusů.“ Dělala to vždycky, když se potřebovala soustředit. I tentokrát to pomohlo, pohyby byli jistější, postup systematický, zažitý.
Nejprve stáhla košili z malátného kapitána. Potom ze sebe shodila jak plášť, tak zbroj. Když všechno znečištěné od tý sračky skončilo na zemi, omyla si pečlivě ruce a natáhla na sebe čisté oblečení. Teprve potom vytáhla svou soupravu první pomoci. Opláchla si ruce kořalkou a dala se do práce na něm. Nejhůře postižená byla ruka. Prohlédla si škrábance, pečlivě je opláchla vodou, potom kořalkou, což jistě nebylo nic příjemného. Dávala pozor, aby v ranách nezůstal žádný kousek nečistoty, drápu nebo inkoustu. Několik jich bylo hlubších, než se na první pohled zdálo. Sedla si a chytla mu paži tak, aby nemohl cuknout, kdyby se probral. Do ran opatrně nanesla šťávu z česneku s protizánětlivými účinky. Při činnosti zatínala čelisti, jakoby to mělo pálit ji. Sem tam při soustředění vyplázla špičku jazyka. Dala se do šití, byť se snažila sebevíc a rány sešila precizně, její dílo vzhledově vážně mistrné nebylo. Nakonec na rány nanesla med a obvázala je čistými obvazy. Hodila na něj přikrývku a odešla pomáhat ostatním. Teprve potom znavená také usnula.
Večer, ale nepřinesl dobré vyhlídky. Při pohledu na obzor a blesky, které křižovaly oblohu, bylo těžké konstatovat, zda by další krakatice nebyla lepším nepřítelem. V Idunově tváři nebyla ani stopa ujištění, že je to „jen“ bouřka. Když se kapitán zeptal, jestli umí plavat, věděli už, že je hodně zle.
Další hodinu nad lodí zuřila bouře, jakou nezažili. Blesky i několikametrové vlny pustošily loď a palubu. Nejprve praskl vedví jeden stěžeň, chvíli po něm i druhý. Několik námořníků navždy zmizelo v hlubinách moře, další prosili s šíleným křikem bohy o život a slitování. A pak se přihnala větrná smršť, která převrhla loď do hlubin.
Zuzana Klaar - Rytířka a vévodkyně císařství, oddaný voják Gladie
Pohádky neříkají dětem, že existují draci. Děti vědí, že draci existují. Pohádky dětem říkají, že draka lze zabít.
Není nad lov na člověka. ten kdo nějaký čas lovil ozbrojené lidi a zalíbilo se mu to, se nespokojí s lovem na něco jiného.
Pohádky neříkají dětem, že existují draci. Děti vědí, že draci existují. Pohádky dětem říkají, že draka lze zabít.
Není nad lov na člověka. ten kdo nějaký čas lovil ozbrojené lidi a zalíbilo se mu to, se nespokojí s lovem na něco jiného.
Re: V mlžném oparu
Lodní deník
Den 4 – Nemám vám, kurva, dojít vylovit ten zvon?
Události nabraly rychlý spád, někteří z nich měli štěstí v neštěstí. Po ztroskotání se jim povedlo, i v ledové vodě, rychle zorientovat a najít si kus trosek, které se daly použít jako provizorní vor. Někdo se přidržoval, někdo zvládl vylézt nahoru. Kapitán Coltain takové štěstí neměl. Nejbližší kus, kterého se mohl chytit, bylo chabé prkno.
Prkno si strčil pod rameno ruky, kterou nemohl hýbat. „Lepší,“ druhou rukou se snažil držet nad vodou, aby se nenachlastal mořský vody. „Probuzení.“ zároveň kopal nohama. „Sem si nemohl přát.“ Po utrpěném zranění a ztrátě krve mu pomalu, ale jistě, docházely síly.
„Támhle, Skaliska!“ byl slyšet hlas míšenky. A opravdu, přibližně kilometr a půl od nich se rýsovaly ve vodě tvary.
Zuzana vykašlávala slanou vodu, držíc se něčeho, co snad dříve mohla být deska stolu. Všichni, které viděla, se drželi podobných trosek jako ona, jen notný kus od sebe zahlédla pohyb. Nejprve si myslela, že se jí to zdálo. Hlava s černými vlasy se ale opravdu nořila do vody a zase nad hladinu ve stále méně pravidelných intervalech. Kousla se do promrzlých rtů. „Kurva!“
Rukou chytla první prkno, které by se dalo použít jako pádlo, a namířila k topícímu se kapitánovi. Když se dostala na dosah a jeho hlava vykoukla s dušením, hrubě ho čapla za vlasy, aby ho udržela na hladině. „Na-na-na-horu!“ zadrkotala zuby a zkusila ho přitáhnout blíž k provizornímu voru. Skaliska se zdála být taaak vzdálená.
Astaroth si jich všimla, dostala se až k nim. I společnými silami jim trvalo nějakou dobu, než mu pomohly. Konečně se zachytil prkna a nemotorně se na něj převalil. „Loď? Po-posádka?“
Elfka se posunula ke kraji, aby se nepřevrhli. „Pře–vrá–cená.“ Na zbytek neodpovídala, kolem nich právě proplouvalo tělo jednoho z těch méně šťastných.
Když se konečně dostali na mělčinu poblíž skalisek, uvědomili si, že to není jen pár kamenů. Před nimi se rozprostíral ostrov. Několik námořníků, kteří přežili bouři, už se válelo na jeho břehu a znaveně oddechovalo. „Oheň! Noste dřevo, nebo nám umrznou prdele!“ ozval se dobře známý hlas Iduna Nepotopitelného. „Zatraceně, to je zase noc!“ zaklel. „Jednou tu zdechnu, ale dneska to nebude! Přestaňte fňukat, nejsem tu poprvý!“ křikl na mladíky z posádky.
Ron si všechno pamatoval spíše v záblescích. Věděl, že řval střídavě „Filaxis friga“ a „Filaxis energia.“ Vzpomněl si na blesky a velké vlny štípající loď. A najednou vzpomínka na studenou vodu a těžkou róbu táhnoucí pod vodu. Kus zřejmě ze zádi lodi. Ostrá skaliska a Zuzanu s kapitánem… Teď už byl s ostatními, kteří přežili na jakémsi ostrově. Marně se snažil si vybavit mapu. V hlavě měl ale příliš velký chaos. Dal sám sobě pár facek. „Vzpamatuj se!“ pak shodil róbu, kterou položil vedle ohniště, aby aspoň trošku uschla.
Podél pobřeží se válely všemožné trosky. Prkna, lana, kusy plachet, sudy, bedny, malé truhličky, lahve rumu i kořalky. Všichni, kdo byli schopni pracovat, přiložili ruce k dílu a nalezené poklady snášeli k Idunovi. „Křesadlo máte?“ zeptal se bývalý kapitán lodi. Vévodkyně se s drkotajícími zuby doplahočila až k Idunovi. Zaklínadlo na zapálení se pokusila zadrkotat několikrát, ale nepovedlo se. Z brašny, kterou si jako jedinou připnula, když začala bouře, vyndala nakonec křesadlo. I tak trvalo nějakou dobu, než se jí to povedlo. „Mus-musíme se zahřát. A dostat sem ty, co… co nemůžou sami.."
Idun jí přistrčil lahev rumu a kývl: „Pij, děvče.“ Nechal námořníky nosit dřevo, aby se mohli ohřát a šel pomáhat vynášet ostatní z vody. Asi o čtvrt láhve rumu později už nehrozilo, že si elfka ukousne drkotáním vlastní zuby, stejně se ale od ohně neodvážila vzdálit. Raněným pomáhala tam.
Nakonec se mezi ostatní dopotácel i kapitán hradní stráže. „Jaká je situace? Kolik lidí to přežilo?“ otočil se ke gardistovi. „Nevím, kapitáne. Naši všichni a jinak?“ Když se oba rozhlédli, napočítali sotva patnáct hlav. Patnáct živých z šedesáti mužů… Většina z těch, kdo toho byli schopni, se vydala pátrat po pobřeží po svých věcech. Míšenka až zoufale prohledávala trosky, bez své zbraně se cítila jako nahá. I Coltaine vedle ní pátral, po části své výbavy. Jen rytíř s ledovým klidem poklepal na svou pevně přivázanou pochvu. „Naštěstí bez meče a dýky neudělám krok. Vyrazím na průzkum okolí, jestli se tu nedá něco ulovit. Případně nastražit pár pastí.“
Idun už se vracel také zpět k ohništi. „Kde to jsme a co nás tady kolem může čekat?“ odvážila se konečně zeptat Zuzka. „Jsme na Drápu,“ řekl Idun, když konečně nanosili dostatek dříví a rozestavěl hlídky. „Ráno se vydáme dál. Teď, potmě, je to ale riskantní. Ostrov není nejmenší a žijou tady divoký kočky. Kam jde ten vůl s polovinou ksichtu?“ zhrozil se, když viděl Pallorna, jak si kráčí do tmy. „Nemám vám, kurva, dojít vylovit ten zvon?!“
„Dobře no, omrknu to teda až za světla.“ Rytíř si přisedl k ohni poblíž Asty a začal důkladně zkoumat svůj meč, jestli se nějak nepoškodil.
Coltaine nakonec uspěl, opravdu našel část svých věcí, mezi nimi i promočeného sokola u kterého si ale nebyl jistý, jestli vůbec žije. Zavolal na několik námořníků, aby mu s tím pomohli a sám se vydal se sokolem za Zuzanou. Odkašlal si „Nejsem si jistý, jestli to přežil.“ Podával jí opeřence zabaleného v mokrém plášti.
Podívala se na něj a chvilku trvalo, než jí došlo, o kom mluví. Rychle si od něj převzala plášť s nehybným ptákem. „Vy mi dáváte..“ pronesla s tichým povzdechem. Sokola položila na zem u ohně, dobře věděla, že už promočené peří je hodně zlé. Navíc se jí nedařilo nahmatat tlukot jeho srdce. Nějakou dobu se snažila zkřehlými prsty masírovat drobný hrudníček. V jejích pohybech byla naléhavost a odhodlání se s tím nesmířit. Vychovala ho od mláděte, přesto jí ubývalo sil. Sekla po kapitánovi pohledem: „Jestli mě necháte zmrznout, budu Vás navždycky strašit!“ Potom z posledních sil pronesla zaklínadlo k oživení zvěře. Ve chvíli, kdy se ozval typický skřek a sokol se pohnul, se svalila vedle něj. Sokola i Zuzanu nechal u ohně v takové vzdálenosti, aby je hřál, ale nespálil. Roninvis, který je celou dobu pozoroval, se k nim rozběhl v okamžiku, kdy se svalila na zem: „Odpočívej, podařilo se, ale kouzlo bylo moc silné.“ Chytl ji za ruku, sklopil hlavu a začal se modlit: „Athone náš, jenž jsi na nebesích. Posvěť se jméno tvé. Zažehni oheň v nás, jakož i my jsme z ohně stvořeni. Stůj při nás až do našeho soudného dne.“ Pokřižoval se a políbil Zuzku na čelo. Potom šel zkontrolovat zranění ostatních.
„Kapitáne,... doplul jste vy vlastně někdy do přístavu zpátky s lodí, se kterou jste vyplul?“ Prohodila mírným tázacím hlasem míšenka směrem k Idunovi, snažící se vyrobit z pořádného kusu lodi štít a z menší fošny něco mezi mečem a kopím. „Nemáte někdo něco aspoň železnýho a ostrýho?“ dodala se značným zoufalstvím v hlase.
Kapitán k Astaroth došel a nabídl jí láhev rumu na zahřátí. Když se po ní natáhla, ucukl a volnou rukou jí ukázal prostředníček. „Máš hlídku, děvče. Jsem si docela jistej, že kdybys vládla třeba magií, byla bys nám v tý bouři o něco víc užitečnější, než když teď naprázdno mácháš pusou a ze šosu ti kape voda.“ Počáteční sympatie k míšence byly najednou ty-tam. Nálada stála všeobecně za prd a toho večera už toho nikdo příliš nenamluvil. Všichni se snažili sedět co nejblíže ohně, střídali se na stráži, léčili si svá zranění, jak jen mohli, popíjeli rum a také se pokoušeli usnout.
„Asi nedoplul...“ zamručela si Astaroth. Sedla si zády k ohni aby ji světlo neoslňovalo a zírala do tmy. Jakmile jí vyčerpání začalo zavírat oči, kousla se do rtu nebo si velice potajmu vytrhla chlup z nosu.
Den 4 – Nemám vám, kurva, dojít vylovit ten zvon?
Události nabraly rychlý spád, někteří z nich měli štěstí v neštěstí. Po ztroskotání se jim povedlo, i v ledové vodě, rychle zorientovat a najít si kus trosek, které se daly použít jako provizorní vor. Někdo se přidržoval, někdo zvládl vylézt nahoru. Kapitán Coltain takové štěstí neměl. Nejbližší kus, kterého se mohl chytit, bylo chabé prkno.
Prkno si strčil pod rameno ruky, kterou nemohl hýbat. „Lepší,“ druhou rukou se snažil držet nad vodou, aby se nenachlastal mořský vody. „Probuzení.“ zároveň kopal nohama. „Sem si nemohl přát.“ Po utrpěném zranění a ztrátě krve mu pomalu, ale jistě, docházely síly.
„Támhle, Skaliska!“ byl slyšet hlas míšenky. A opravdu, přibližně kilometr a půl od nich se rýsovaly ve vodě tvary.
Zuzana vykašlávala slanou vodu, držíc se něčeho, co snad dříve mohla být deska stolu. Všichni, které viděla, se drželi podobných trosek jako ona, jen notný kus od sebe zahlédla pohyb. Nejprve si myslela, že se jí to zdálo. Hlava s černými vlasy se ale opravdu nořila do vody a zase nad hladinu ve stále méně pravidelných intervalech. Kousla se do promrzlých rtů. „Kurva!“
Rukou chytla první prkno, které by se dalo použít jako pádlo, a namířila k topícímu se kapitánovi. Když se dostala na dosah a jeho hlava vykoukla s dušením, hrubě ho čapla za vlasy, aby ho udržela na hladině. „Na-na-na-horu!“ zadrkotala zuby a zkusila ho přitáhnout blíž k provizornímu voru. Skaliska se zdála být taaak vzdálená.
Astaroth si jich všimla, dostala se až k nim. I společnými silami jim trvalo nějakou dobu, než mu pomohly. Konečně se zachytil prkna a nemotorně se na něj převalil. „Loď? Po-posádka?“
Elfka se posunula ke kraji, aby se nepřevrhli. „Pře–vrá–cená.“ Na zbytek neodpovídala, kolem nich právě proplouvalo tělo jednoho z těch méně šťastných.
Když se konečně dostali na mělčinu poblíž skalisek, uvědomili si, že to není jen pár kamenů. Před nimi se rozprostíral ostrov. Několik námořníků, kteří přežili bouři, už se válelo na jeho břehu a znaveně oddechovalo. „Oheň! Noste dřevo, nebo nám umrznou prdele!“ ozval se dobře známý hlas Iduna Nepotopitelného. „Zatraceně, to je zase noc!“ zaklel. „Jednou tu zdechnu, ale dneska to nebude! Přestaňte fňukat, nejsem tu poprvý!“ křikl na mladíky z posádky.
Ron si všechno pamatoval spíše v záblescích. Věděl, že řval střídavě „Filaxis friga“ a „Filaxis energia.“ Vzpomněl si na blesky a velké vlny štípající loď. A najednou vzpomínka na studenou vodu a těžkou róbu táhnoucí pod vodu. Kus zřejmě ze zádi lodi. Ostrá skaliska a Zuzanu s kapitánem… Teď už byl s ostatními, kteří přežili na jakémsi ostrově. Marně se snažil si vybavit mapu. V hlavě měl ale příliš velký chaos. Dal sám sobě pár facek. „Vzpamatuj se!“ pak shodil róbu, kterou položil vedle ohniště, aby aspoň trošku uschla.
Podél pobřeží se válely všemožné trosky. Prkna, lana, kusy plachet, sudy, bedny, malé truhličky, lahve rumu i kořalky. Všichni, kdo byli schopni pracovat, přiložili ruce k dílu a nalezené poklady snášeli k Idunovi. „Křesadlo máte?“ zeptal se bývalý kapitán lodi. Vévodkyně se s drkotajícími zuby doplahočila až k Idunovi. Zaklínadlo na zapálení se pokusila zadrkotat několikrát, ale nepovedlo se. Z brašny, kterou si jako jedinou připnula, když začala bouře, vyndala nakonec křesadlo. I tak trvalo nějakou dobu, než se jí to povedlo. „Mus-musíme se zahřát. A dostat sem ty, co… co nemůžou sami.."
Idun jí přistrčil lahev rumu a kývl: „Pij, děvče.“ Nechal námořníky nosit dřevo, aby se mohli ohřát a šel pomáhat vynášet ostatní z vody. Asi o čtvrt láhve rumu později už nehrozilo, že si elfka ukousne drkotáním vlastní zuby, stejně se ale od ohně neodvážila vzdálit. Raněným pomáhala tam.
Nakonec se mezi ostatní dopotácel i kapitán hradní stráže. „Jaká je situace? Kolik lidí to přežilo?“ otočil se ke gardistovi. „Nevím, kapitáne. Naši všichni a jinak?“ Když se oba rozhlédli, napočítali sotva patnáct hlav. Patnáct živých z šedesáti mužů… Většina z těch, kdo toho byli schopni, se vydala pátrat po pobřeží po svých věcech. Míšenka až zoufale prohledávala trosky, bez své zbraně se cítila jako nahá. I Coltaine vedle ní pátral, po části své výbavy. Jen rytíř s ledovým klidem poklepal na svou pevně přivázanou pochvu. „Naštěstí bez meče a dýky neudělám krok. Vyrazím na průzkum okolí, jestli se tu nedá něco ulovit. Případně nastražit pár pastí.“
Idun už se vracel také zpět k ohništi. „Kde to jsme a co nás tady kolem může čekat?“ odvážila se konečně zeptat Zuzka. „Jsme na Drápu,“ řekl Idun, když konečně nanosili dostatek dříví a rozestavěl hlídky. „Ráno se vydáme dál. Teď, potmě, je to ale riskantní. Ostrov není nejmenší a žijou tady divoký kočky. Kam jde ten vůl s polovinou ksichtu?“ zhrozil se, když viděl Pallorna, jak si kráčí do tmy. „Nemám vám, kurva, dojít vylovit ten zvon?!“
„Dobře no, omrknu to teda až za světla.“ Rytíř si přisedl k ohni poblíž Asty a začal důkladně zkoumat svůj meč, jestli se nějak nepoškodil.
Coltaine nakonec uspěl, opravdu našel část svých věcí, mezi nimi i promočeného sokola u kterého si ale nebyl jistý, jestli vůbec žije. Zavolal na několik námořníků, aby mu s tím pomohli a sám se vydal se sokolem za Zuzanou. Odkašlal si „Nejsem si jistý, jestli to přežil.“ Podával jí opeřence zabaleného v mokrém plášti.
Podívala se na něj a chvilku trvalo, než jí došlo, o kom mluví. Rychle si od něj převzala plášť s nehybným ptákem. „Vy mi dáváte..“ pronesla s tichým povzdechem. Sokola položila na zem u ohně, dobře věděla, že už promočené peří je hodně zlé. Navíc se jí nedařilo nahmatat tlukot jeho srdce. Nějakou dobu se snažila zkřehlými prsty masírovat drobný hrudníček. V jejích pohybech byla naléhavost a odhodlání se s tím nesmířit. Vychovala ho od mláděte, přesto jí ubývalo sil. Sekla po kapitánovi pohledem: „Jestli mě necháte zmrznout, budu Vás navždycky strašit!“ Potom z posledních sil pronesla zaklínadlo k oživení zvěře. Ve chvíli, kdy se ozval typický skřek a sokol se pohnul, se svalila vedle něj. Sokola i Zuzanu nechal u ohně v takové vzdálenosti, aby je hřál, ale nespálil. Roninvis, který je celou dobu pozoroval, se k nim rozběhl v okamžiku, kdy se svalila na zem: „Odpočívej, podařilo se, ale kouzlo bylo moc silné.“ Chytl ji za ruku, sklopil hlavu a začal se modlit: „Athone náš, jenž jsi na nebesích. Posvěť se jméno tvé. Zažehni oheň v nás, jakož i my jsme z ohně stvořeni. Stůj při nás až do našeho soudného dne.“ Pokřižoval se a políbil Zuzku na čelo. Potom šel zkontrolovat zranění ostatních.
„Kapitáne,... doplul jste vy vlastně někdy do přístavu zpátky s lodí, se kterou jste vyplul?“ Prohodila mírným tázacím hlasem míšenka směrem k Idunovi, snažící se vyrobit z pořádného kusu lodi štít a z menší fošny něco mezi mečem a kopím. „Nemáte někdo něco aspoň železnýho a ostrýho?“ dodala se značným zoufalstvím v hlase.
Kapitán k Astaroth došel a nabídl jí láhev rumu na zahřátí. Když se po ní natáhla, ucukl a volnou rukou jí ukázal prostředníček. „Máš hlídku, děvče. Jsem si docela jistej, že kdybys vládla třeba magií, byla bys nám v tý bouři o něco víc užitečnější, než když teď naprázdno mácháš pusou a ze šosu ti kape voda.“ Počáteční sympatie k míšence byly najednou ty-tam. Nálada stála všeobecně za prd a toho večera už toho nikdo příliš nenamluvil. Všichni se snažili sedět co nejblíže ohně, střídali se na stráži, léčili si svá zranění, jak jen mohli, popíjeli rum a také se pokoušeli usnout.
„Asi nedoplul...“ zamručela si Astaroth. Sedla si zády k ohni aby ji světlo neoslňovalo a zírala do tmy. Jakmile jí vyčerpání začalo zavírat oči, kousla se do rtu nebo si velice potajmu vytrhla chlup z nosu.
Zuzana Klaar - Rytířka a vévodkyně císařství, oddaný voják Gladie
Pohádky neříkají dětem, že existují draci. Děti vědí, že draci existují. Pohádky dětem říkají, že draka lze zabít.
Není nad lov na člověka. ten kdo nějaký čas lovil ozbrojené lidi a zalíbilo se mu to, se nespokojí s lovem na něco jiného.
Pohádky neříkají dětem, že existují draci. Děti vědí, že draci existují. Pohádky dětem říkají, že draka lze zabít.
Není nad lov na člověka. ten kdo nějaký čas lovil ozbrojené lidi a zalíbilo se mu to, se nespokojí s lovem na něco jiného.
Re: V mlžném oparu
Lodní deník
Den 5 - Co... co tady děláte poručíku Elmo?!
Dalšího rána je zastihla drobná sněhová nadílka, společně s ní i nepříjemný studený vítr. Idun je probudil po noci neklidného a trhaného spánku. Část přeživších zaúkoloval hlídkou u ohniště a sesbíraných předmětů.
„Je čas,“ řekl rozhodně, „musíme se porozhlídnout po snídani. Chlapi mají za úkol postavit vatru. Kdyby kolem plula loď, uvidí kouř. Já jsem tu posledně strávil dva tejdny, ale nebylo to tak špatný. Jen je tu teď fakt zima. V létě je tak o deset stupňů víc. A buďte obezřetný. Sice jsme blíž k severu a na ostrově, ale potuluje se tu zvěř, která by mohla mít hlad.“
Míšenka si sebrala své provizorní zbraně a vydala se za ním. „Kapitáne a jaká zvěř. Ať víme, na co se máme připravit.“
„Velký kočky, ptáci, viděl jsem tu i medvěda,“ vyjmenovával. Zuzana se k výpravě také přidala, stejně tak Roninvis kvůli strachu o Astaroth a Pallorn s konstatováním, že on jediný má pořádnou zbraň. Coltaine zkusil pohnout pravou rukou, stále bez citu: „Obávám se, že při lovu bych Vám byl s tou rukou k ničemu.“ Dostal tedy úkol dohlédnout na stavbu vatry. Kapitán hradní stráže došel na místo, kde námořníci stavěli vatru: „Pohněte s tím trochu, ať je to hotový než se vrátí váš kapitán a naseká vás na jednu hromadu... nemyslím si, že po ztrátě lodě bude v dobrém rozpoložení.“
Rytíř vytáhl svůj meč a namířil si to ke gardistovi. „ Rone, požehnej mi čepel, jeden nikdy neví.“ když vzal kněz jeho čepel do ruky a vyřkl magickou formuli, čepel se lehce zbarvila. Vrátil mu meč a požehnal i jemu. „Díky, můžeme vyrazit.“
Krajina, kterou procházeli, se jim neustále měnila pod nohama. Chvíli šli lesem, po cestičce s lehce zasněženým jehličím i listím. O kus dál šplhali po namrzlých kamenech. Lesní porost kolem nich tvořily převážně jehličnany s mohutnými kmeny. Už si všimli několika drobných zvířecích brlohů. A zahlédli i několik tvorů, které na Andarii běžně nežijí, sněhově bílé králíky, lumíky, i polární lišku, které před nimi vyděšeně prchla. Nad jejich hlavami krouží několik mrchožroutů i majestátní orel, možná o něco větší, než ten kterého znají z domova, také jinak zbarvený. To nejzajímavější, co potkali, je však pták velikosti lidské ženy. S mohutným tělem, kratšími křídly a děsivě zahnutým zobákem.
„Snídaně?“ ozve se míšenka ukazujíc na opeřence. Pallorn jí začal posunkovat, že mu nadběhne a společně zaútočí. Přikývla a přikrčila se. Pomalu se blížili k opeřenci. Ten byl stále na místě. Asta si všimla hnízda, u kterého opeřenec stál. Ten od vajec neuteče. Usmála se. Zaútočili. První u něj byla ona. Pták se po ní ohnal zobanem. Nastavila ptákovu útoku štít, zobák se mu hluboko zaryl do štítu a zůstal v něm uvězněn. Pallo ho pak s grácií elfského mistra meče jedním přesným úderem dekapitoval. Peří se rozlítlo a bezhlavé tělo přerostlého kuřete se rozeběhlo.. „To snad né... chyťte to !“ rozkřikla se Astaroth. Ptačí tělo naštěstí padlo k zemi u nejbližší klády, o kterou zakoplo. Idun se potěšeně usmál a ukázal na tři vejce, jež pták operovával: „Tohle jsou mrchožrouti. Říkají jim Gastornisové. Jinde než na severu je nepotkáte. Jdeme dál. Musíme navštívit sklípek. Před lety jsem ho tu vybudoval, když jsem tu skončil poprvé. Za tu dobu jsem tam navozil trochu lahví, ale netušim v jakým stavu to tam teď bude. Tenhle ostrov zná každej ničema, co pluje okolo. Lovci sem jezděj hlavně pro kožešiny. Ty stojej majlant.“ Vévodkyně byla do té chvíle fascinovaná spíše okolní přírodou a zvěří, až zakručení v břiše jí připomnělo důvod jejich výpravy. „Takže co s tím ptákem? Nějakou dobu se to maso bude dělat.“ Ron mezitím začal s kucháním. „Schovej mi zobák, chci trofej!“ pronesla zvesela míšenka. Vidina jídla jí evidentně zvedla náladu. Poté, co nařízl kůži, strčil ruku do vnitřku teplého těla ptáka a zatajil dech. Ruku strčil mezi prsa a vnitřnosti. Přitlačil rukou na prsa, prsty pokrčil a jedním pohybem vyrval vnitřnosti ven. „Hele, ty se budou hodit pro sokola. Kapitán bude mít radost.“ Znovu otevřel ránu ve zvířeti a vložil do ní játra a srdce. Chytil ptáka za nohy a společně s dvěma muži se vydal zpět k ohništi. Ostatní pokračovali dál.
Cesta ke sklípku vedla lesem. V jednu chvíli spadlo Zuzce na hlavu větší množství sněhu. Vzhlédla. Oněměla úžasem. Už jí došlo, proč sem lovci jezdí kvůli kožešinám. Kočka, velká asi jako jejich panter, jen sněhově bílá s černými vzorky a jantarovýma očkama, se ladně a mrštně pohybovala v korunách nad nimi. Sledovala je nejspíše celou dobu. Nedělala prudké pohyby, jen poklepala zlehka Idunovi na rameno. „Máme společnost, v korunách stromů.“ hlavou kývla někam nad ně.
„Jo, vim vo nich,“ přitakal Idun, „žijou tady. A vlastně je najdete po celým severu. Jsou hodně plachý, ale taky to sou pěkný mrchy. Jako všechny kočky. Tyhle jsou navíc dost velký na to, aby si vás daly k večeři. Tak pojďte, ještě nám kus cesty zbejvá. Musíme se vrátit před setměním. To je tady rychlejší jak u vás na pevnině. Nechci se s těma sněhovejma kočkama nahánět po tmě. Vony na rozdíl vod nás viděj v noci, hah.“ „Kočky?“ Astaroth sevřela prkenný štít o něco pevněji.
Po další hodině cesty jim už bylo jasné, že ostrov, na kterém se nachází není nijak zvlášť malý. Naopak. Terén byl hornatý, kopcovitý, stromy se prohýbaly pod tíhou sněhu a ve výšinách je bičoval ledový vítr. Konečně se vyškrábali k menšímu převisu. U vstupu do jeskyně se povalovalo několik shnilých prken. Idun jen zavrčel. „Tak dem dovnitř. Bejvaly tu dveře, nějakej chlast a..“ zmlknul, když spatřil ožrané tělo na kosti hned na kraji jeskyně, „Tak tohle tu teda nebejvalo.“ Elfka si ke kostře klekla, na první pohled bylo patrné, že některé části těla už chybí. Nejspíše je odtahala zvěř. To, jak dotyčný zemřel, už zjistit nedokázala. „Třeba jenom umrz.“ pokrčil rameny Idun a vydá se do útrob jeskyně. Po pár krocích z ní vyletěli vyplašení netopýři. „Potřebujeme světlo!“ houknul zpět. „Třeba...“ odvětila, i když měla v hlase stále pochybnosti. A opět se postavila: „Světlo nebude problém. Lucifer!“ Když pronesla kouzelnou formuli, kolem bývalého kapitána lodi se objevila mihotavá záře. Postupně i kolem ostatních. „A pro co že to tam vlastně chceme jít?“ mžourala do tmy jeskyně Asta.
„Pro chlast a nějaký zásoby.“
Mezitím byla v provizorním táboře vatra hotová. Opeřenec, zdatně oškubán, už začínal nad ohněm vonět. Gardista si během otáčení prohlížel torzo. „Tohle nám asi stačit nebude. Co jsme ho zbavili peří, tak nám toho moc nezůstalo,“ prohlásil a koukl na vejce. Coltaine pohledem poměřoval ptáka pečícího se na ohni. „Máme s sebou sice Zuzanu. Ale kdyby sme ji trochu krotili?“ „Chtělo by to ještě něco jiného.“
Postoupili dál do jeskyně, nacházeli jen další kosti, rozbité lahve a poničené okovy. Ty podal Idun Zuzaně: „Zásoby sou pryč. A todle si nepamatuju, že by tu kdy bejvalo. Vrátíme se k našim, máme smůlu. Chlast a kuřivo neni. Musíme lovit a pít roztavenej sníh.“ Pak sám postoupil ještě hlouběji, tam se jeskyně měnila v poměrně obstojnou místnost. „Sušený maso je taky pryč,“ zaburácel bývalý kapitán lodi. Přinesl jen rezavý nůž a oznámil jim, že jsou vzadu další kosterní pozůstatky - lidské. „Asi to udělaly ty kočky,“ zamudroval. Nůž si zastrčil za opasek. Elfka stále držela v ruce okovy. Kov byl běžný, ničím výjimečný. Zaujala ji velikost. Přiložila si je k zápěstí, i pro ni by byly příliš malé... Na zemi se válela zrezlá sekerka se zlomeným topůrkem, vévodkyně ji podala Astaroth: „To ti tady nechal Mrogroth. Určitě ji dáš nějak dohromady.“ Lepší než nic. Potom se otočila opět k Idunovi: „Jak dlouho nejdýl trvalo, než tudy někdo plul?“ Současně vyrazila z jeskyně.
„Já tu byl naposledy asi dvanáct dní. Měl sem štěstí. Rozhodně víc, než tyhlety,“ poukázal na pozůstatky na zemi. „Někdo to tady pěkně zrychtoval. Mějte radši voči na šťopkách. A nenechte se mýlit. Ty kočky hezky vypadaj, ale lověj ve smečce. Proto bude dobrý dojít k tábořišti ještě za světla.“
Na zpáteční cestě se Zuzana předvedla jako bravurní stopař a lovec. Ulovili ještě čtyři králíky se sněhově bílými kožíšky.
V táboře už vonělo pečené maso, když dorazili zpět. Byl ale také slyšet kašel a chrapot několika námořníků schlíple se krčících u ohně. Koupel v ledovém moři se začala projevovat. Rozdělili si úkoly. Pallorn s Astaroth dostali na starost přístřešek. Námořníci, kteří toho byli schopni, stahovali králíky. Zuzana rozdělila porce jídla. Přesně. Spravedlivě. Míšenka začala s razancí sobě vlastní opravovat zručně sekerku. Topor vyměnila za pořádný kus sukovice co našla cestou lesem a upevnila ho k hlavě sekery. Vcelku umně za pomoci šlach z nohou mohutného opeřence. S ní se pak jala tvořit přístřešek z toho, co okolí dalo.
Když elfka kapitánovi podávala jeho jídlo, zdržela se: „Co sokol a co vaše ruka?“
„Sokol žije, o ruce si nejsem tak úplně jistý. Nehnu s ní a nemám v ní absolutně cit.“
„Fajn,“ vévodkyně se otočila, procházela mezi námořníky a hledala ještě nějaký zbytek chlastu. Nakonec se povedlo. Muž nebyl nadšený, když jí poslední zbytek odevzdával. Ten donesla k Ronovi, který už ruku taky kontroloval. „Musíme zjistit, jestli máte něco natrženého, naraženého a nebo, nedej bůh, se to utrhlo. Musíte mít teď ruku v klidu a to rameno nesmí prochladnout. Jinak se začnou svaly zkracovat a šlachy kroutit. Potom začneme se cvičením, ale jen s mým souhlasem pane!“ „Nebojte se, nemám v plánu mávat na okolní lodě až pojedou kolem.“
Zuzana si vezme gardistu kousek dál. „Zima není to jediný, co ho o ruku může připravit. Vyčisti mu to, vypal. Je mi to jedno, ale o tu ruku nepřijde. Ber to jako rozkaz!“ zavrčí víc nepříjemně, než chtěla.
Astaroth se za pomoci lan a dalších trosek, s notnou dávkou ohromného úsilí, Palla a s pár dalšími námořníky opravdu povedlo vytvořit okolo ohniště provizorní přístřešek trochu připomínající týpí. Idun měl pravdu, tma přišla brzo a z nebe začal padat sníh. Chvílemi měli co dělat, aby ochránili oheň. Několik nebožáků během noci usnulo neklidným spánkem, kdy se choulili co nejblíže k ohništi, kašlali a třásli se zimou z horečky. Klidně se nevyspal ale nikdo. Nejenže stále hustě sněžilo, ale během noci je probudily hlasité mručivé zvuky a šoupání spojené s pleskáním. Hlídka s pochodněmi špitala cosi o mrožích na břehu moře. „Uáh!“ zařval jeden z námořníků poblíž natažené staré plachty, na kterou doskočily velké tlapy. Váha útočníka probořila provizorní obydlí, které některým spadlo na hlavu. Zuzaniny bystré oči si všimly bílého kožichu a žlutých oček. Roninvis v poslední chvíli uhnul, aby na něj nespadla plachta s podpěrou. Pallorn a Astěnka, kteří neměli hlídku, se jen znaveně vzbudili. V tábořišti propukl zmatek. Z jedné strany řvali mroži, z druhé slyšeli řev velkých koček a zadávení jednoho z námořníků, kterého si právě ulovily a odtáhly si ho do lesa.
Kapitán se vyhrabal zpod plachty a rozespale zamžoural na jednoho z mrožů. Nejprve viděl jen mohutný knír: „Co... co tady děláte poručíku Elmo?! Máte bejt na hradě!“ Po chvíli mu došlo, kde je a co se děje: „Oheň pořádně přiložte do ohně!“ To už se ozvaly i výkřiky Zuzany a Astaroth, která se s rychlostí, již by jí i kočky mohly závidět, s rozespalou nasraností vyhrabala zpod plachty.
„Oheň, pochodně! A držte se pohromadě, kurva!“
„Kruhová formace, a zády k ohni!“
Kočky se mezitím míhaly po pobřeží sem a tam. Opravdu byly velmi hbité, ale jak velká smečka to byla, se nedalo ve tmě odhadnout. Skupina vyčerpaných a raněných lidí pro ně byla snadnější kořist než mroži na břehu. „Zuzano, sejmi šípem nějakýho mrožáka! Jak začne zraněnej vřeštět bolestí, vrhnou se snad na něj.“ Jenže ona dobře věděla, jak agresivní umí být i samotní mroži. „Nebo po nás půjdou i ty mroži!“ křikla na Astaroth. Strach koček z ohně jí ale vnukl jiný nápad. Vystoupila z řady. Plně soustředěná. Po chvíli se její tělo proměnilo. Než námořníci pochopili, co se stalo, vyděsil drak i je, vyděšeně couvli. Stačilo párkrát zařvat a plivnout oheň směrem k útočníkům. Díky tomu že Roninvis zapálil kouzlem pár klacíků v okolí, už jen sledovali, jak kočky mizí zpět v lese. I přes veškerou snahu, stihly tři z námořníků odvléct s sebou. Řev, oheň a boj vyděsil i většinu mrožů, kteří se vrátili zpět do moře. Dračí tělo už ale protestovalo proti mrazivému vzduchu. Vysiloval ji, ubíral sil. Dříve než chtěla, skončila elfka s drkotajícími zuby zase na zemi. Tentokrát se k tomu, co zbylo z jejich ohniště, dokázala doplazit sama. V ohništi skomíral oheň a po boji se rozhostilo ticho protínané občasnými nářky zraněných. Míšenka stála nad dodělávajícím mrožem a snažila se z jeho lebeně vytáhnout zaseknutou sekeru. Ještě mírně pohodil klem než vydechl naposledy a sekera se s čvachnutím uvolnila. S divokým výrazem jedinou ranou prorazila mrožův hrudní koš a vyrvala mu chladnoucí srdce do kterého se zakousla a vyrvala kus masa. Pozvedla srdce nad hlavu a krev z něj tekoucí se mísila s její. Tekla zvláštně. Krev z mrožova srdce hledala cestu do míšenčiných strašlivých ran od drápů divoké šelmy, které rozdrtila hrtan, když se jí zahryzla do ruky se štítem. „Mrogróóth,“ ozvalo se hrdelním řevem míšenky jméno boha směrem k nejvyšší hoře. Mihotavá namodralá záře vycházela z jejích ran, pomalu pohasínala a místo ní vystupovaly nové jizvy. Srdce mrože se v její ruce proměnilo v kámen. Po krátké chvilce se otočila, pohlédla na zbytky tábora. Vydala se k němu pomáhat raněným a zachránit co se dalo. Srdce upustila cestou do sněhu. Kdo si míšenky všiml, překvapilo ho, že i když je mokrá od sněhu a krve, tak její vlasy zůstaly zvláštně suché i se zaschlou krví která na nich ulpěla.
Den 5 - Co... co tady děláte poručíku Elmo?!
Dalšího rána je zastihla drobná sněhová nadílka, společně s ní i nepříjemný studený vítr. Idun je probudil po noci neklidného a trhaného spánku. Část přeživších zaúkoloval hlídkou u ohniště a sesbíraných předmětů.
„Je čas,“ řekl rozhodně, „musíme se porozhlídnout po snídani. Chlapi mají za úkol postavit vatru. Kdyby kolem plula loď, uvidí kouř. Já jsem tu posledně strávil dva tejdny, ale nebylo to tak špatný. Jen je tu teď fakt zima. V létě je tak o deset stupňů víc. A buďte obezřetný. Sice jsme blíž k severu a na ostrově, ale potuluje se tu zvěř, která by mohla mít hlad.“
Míšenka si sebrala své provizorní zbraně a vydala se za ním. „Kapitáne a jaká zvěř. Ať víme, na co se máme připravit.“
„Velký kočky, ptáci, viděl jsem tu i medvěda,“ vyjmenovával. Zuzana se k výpravě také přidala, stejně tak Roninvis kvůli strachu o Astaroth a Pallorn s konstatováním, že on jediný má pořádnou zbraň. Coltaine zkusil pohnout pravou rukou, stále bez citu: „Obávám se, že při lovu bych Vám byl s tou rukou k ničemu.“ Dostal tedy úkol dohlédnout na stavbu vatry. Kapitán hradní stráže došel na místo, kde námořníci stavěli vatru: „Pohněte s tím trochu, ať je to hotový než se vrátí váš kapitán a naseká vás na jednu hromadu... nemyslím si, že po ztrátě lodě bude v dobrém rozpoložení.“
Rytíř vytáhl svůj meč a namířil si to ke gardistovi. „ Rone, požehnej mi čepel, jeden nikdy neví.“ když vzal kněz jeho čepel do ruky a vyřkl magickou formuli, čepel se lehce zbarvila. Vrátil mu meč a požehnal i jemu. „Díky, můžeme vyrazit.“
Krajina, kterou procházeli, se jim neustále měnila pod nohama. Chvíli šli lesem, po cestičce s lehce zasněženým jehličím i listím. O kus dál šplhali po namrzlých kamenech. Lesní porost kolem nich tvořily převážně jehličnany s mohutnými kmeny. Už si všimli několika drobných zvířecích brlohů. A zahlédli i několik tvorů, které na Andarii běžně nežijí, sněhově bílé králíky, lumíky, i polární lišku, které před nimi vyděšeně prchla. Nad jejich hlavami krouží několik mrchožroutů i majestátní orel, možná o něco větší, než ten kterého znají z domova, také jinak zbarvený. To nejzajímavější, co potkali, je však pták velikosti lidské ženy. S mohutným tělem, kratšími křídly a děsivě zahnutým zobákem.
„Snídaně?“ ozve se míšenka ukazujíc na opeřence. Pallorn jí začal posunkovat, že mu nadběhne a společně zaútočí. Přikývla a přikrčila se. Pomalu se blížili k opeřenci. Ten byl stále na místě. Asta si všimla hnízda, u kterého opeřenec stál. Ten od vajec neuteče. Usmála se. Zaútočili. První u něj byla ona. Pták se po ní ohnal zobanem. Nastavila ptákovu útoku štít, zobák se mu hluboko zaryl do štítu a zůstal v něm uvězněn. Pallo ho pak s grácií elfského mistra meče jedním přesným úderem dekapitoval. Peří se rozlítlo a bezhlavé tělo přerostlého kuřete se rozeběhlo.. „To snad né... chyťte to !“ rozkřikla se Astaroth. Ptačí tělo naštěstí padlo k zemi u nejbližší klády, o kterou zakoplo. Idun se potěšeně usmál a ukázal na tři vejce, jež pták operovával: „Tohle jsou mrchožrouti. Říkají jim Gastornisové. Jinde než na severu je nepotkáte. Jdeme dál. Musíme navštívit sklípek. Před lety jsem ho tu vybudoval, když jsem tu skončil poprvé. Za tu dobu jsem tam navozil trochu lahví, ale netušim v jakým stavu to tam teď bude. Tenhle ostrov zná každej ničema, co pluje okolo. Lovci sem jezděj hlavně pro kožešiny. Ty stojej majlant.“ Vévodkyně byla do té chvíle fascinovaná spíše okolní přírodou a zvěří, až zakručení v břiše jí připomnělo důvod jejich výpravy. „Takže co s tím ptákem? Nějakou dobu se to maso bude dělat.“ Ron mezitím začal s kucháním. „Schovej mi zobák, chci trofej!“ pronesla zvesela míšenka. Vidina jídla jí evidentně zvedla náladu. Poté, co nařízl kůži, strčil ruku do vnitřku teplého těla ptáka a zatajil dech. Ruku strčil mezi prsa a vnitřnosti. Přitlačil rukou na prsa, prsty pokrčil a jedním pohybem vyrval vnitřnosti ven. „Hele, ty se budou hodit pro sokola. Kapitán bude mít radost.“ Znovu otevřel ránu ve zvířeti a vložil do ní játra a srdce. Chytil ptáka za nohy a společně s dvěma muži se vydal zpět k ohništi. Ostatní pokračovali dál.
Cesta ke sklípku vedla lesem. V jednu chvíli spadlo Zuzce na hlavu větší množství sněhu. Vzhlédla. Oněměla úžasem. Už jí došlo, proč sem lovci jezdí kvůli kožešinám. Kočka, velká asi jako jejich panter, jen sněhově bílá s černými vzorky a jantarovýma očkama, se ladně a mrštně pohybovala v korunách nad nimi. Sledovala je nejspíše celou dobu. Nedělala prudké pohyby, jen poklepala zlehka Idunovi na rameno. „Máme společnost, v korunách stromů.“ hlavou kývla někam nad ně.
„Jo, vim vo nich,“ přitakal Idun, „žijou tady. A vlastně je najdete po celým severu. Jsou hodně plachý, ale taky to sou pěkný mrchy. Jako všechny kočky. Tyhle jsou navíc dost velký na to, aby si vás daly k večeři. Tak pojďte, ještě nám kus cesty zbejvá. Musíme se vrátit před setměním. To je tady rychlejší jak u vás na pevnině. Nechci se s těma sněhovejma kočkama nahánět po tmě. Vony na rozdíl vod nás viděj v noci, hah.“ „Kočky?“ Astaroth sevřela prkenný štít o něco pevněji.
Po další hodině cesty jim už bylo jasné, že ostrov, na kterém se nachází není nijak zvlášť malý. Naopak. Terén byl hornatý, kopcovitý, stromy se prohýbaly pod tíhou sněhu a ve výšinách je bičoval ledový vítr. Konečně se vyškrábali k menšímu převisu. U vstupu do jeskyně se povalovalo několik shnilých prken. Idun jen zavrčel. „Tak dem dovnitř. Bejvaly tu dveře, nějakej chlast a..“ zmlknul, když spatřil ožrané tělo na kosti hned na kraji jeskyně, „Tak tohle tu teda nebejvalo.“ Elfka si ke kostře klekla, na první pohled bylo patrné, že některé části těla už chybí. Nejspíše je odtahala zvěř. To, jak dotyčný zemřel, už zjistit nedokázala. „Třeba jenom umrz.“ pokrčil rameny Idun a vydá se do útrob jeskyně. Po pár krocích z ní vyletěli vyplašení netopýři. „Potřebujeme světlo!“ houknul zpět. „Třeba...“ odvětila, i když měla v hlase stále pochybnosti. A opět se postavila: „Světlo nebude problém. Lucifer!“ Když pronesla kouzelnou formuli, kolem bývalého kapitána lodi se objevila mihotavá záře. Postupně i kolem ostatních. „A pro co že to tam vlastně chceme jít?“ mžourala do tmy jeskyně Asta.
„Pro chlast a nějaký zásoby.“
Mezitím byla v provizorním táboře vatra hotová. Opeřenec, zdatně oškubán, už začínal nad ohněm vonět. Gardista si během otáčení prohlížel torzo. „Tohle nám asi stačit nebude. Co jsme ho zbavili peří, tak nám toho moc nezůstalo,“ prohlásil a koukl na vejce. Coltaine pohledem poměřoval ptáka pečícího se na ohni. „Máme s sebou sice Zuzanu. Ale kdyby sme ji trochu krotili?“ „Chtělo by to ještě něco jiného.“
Postoupili dál do jeskyně, nacházeli jen další kosti, rozbité lahve a poničené okovy. Ty podal Idun Zuzaně: „Zásoby sou pryč. A todle si nepamatuju, že by tu kdy bejvalo. Vrátíme se k našim, máme smůlu. Chlast a kuřivo neni. Musíme lovit a pít roztavenej sníh.“ Pak sám postoupil ještě hlouběji, tam se jeskyně měnila v poměrně obstojnou místnost. „Sušený maso je taky pryč,“ zaburácel bývalý kapitán lodi. Přinesl jen rezavý nůž a oznámil jim, že jsou vzadu další kosterní pozůstatky - lidské. „Asi to udělaly ty kočky,“ zamudroval. Nůž si zastrčil za opasek. Elfka stále držela v ruce okovy. Kov byl běžný, ničím výjimečný. Zaujala ji velikost. Přiložila si je k zápěstí, i pro ni by byly příliš malé... Na zemi se válela zrezlá sekerka se zlomeným topůrkem, vévodkyně ji podala Astaroth: „To ti tady nechal Mrogroth. Určitě ji dáš nějak dohromady.“ Lepší než nic. Potom se otočila opět k Idunovi: „Jak dlouho nejdýl trvalo, než tudy někdo plul?“ Současně vyrazila z jeskyně.
„Já tu byl naposledy asi dvanáct dní. Měl sem štěstí. Rozhodně víc, než tyhlety,“ poukázal na pozůstatky na zemi. „Někdo to tady pěkně zrychtoval. Mějte radši voči na šťopkách. A nenechte se mýlit. Ty kočky hezky vypadaj, ale lověj ve smečce. Proto bude dobrý dojít k tábořišti ještě za světla.“
Na zpáteční cestě se Zuzana předvedla jako bravurní stopař a lovec. Ulovili ještě čtyři králíky se sněhově bílými kožíšky.
V táboře už vonělo pečené maso, když dorazili zpět. Byl ale také slyšet kašel a chrapot několika námořníků schlíple se krčících u ohně. Koupel v ledovém moři se začala projevovat. Rozdělili si úkoly. Pallorn s Astaroth dostali na starost přístřešek. Námořníci, kteří toho byli schopni, stahovali králíky. Zuzana rozdělila porce jídla. Přesně. Spravedlivě. Míšenka začala s razancí sobě vlastní opravovat zručně sekerku. Topor vyměnila za pořádný kus sukovice co našla cestou lesem a upevnila ho k hlavě sekery. Vcelku umně za pomoci šlach z nohou mohutného opeřence. S ní se pak jala tvořit přístřešek z toho, co okolí dalo.
Když elfka kapitánovi podávala jeho jídlo, zdržela se: „Co sokol a co vaše ruka?“
„Sokol žije, o ruce si nejsem tak úplně jistý. Nehnu s ní a nemám v ní absolutně cit.“
„Fajn,“ vévodkyně se otočila, procházela mezi námořníky a hledala ještě nějaký zbytek chlastu. Nakonec se povedlo. Muž nebyl nadšený, když jí poslední zbytek odevzdával. Ten donesla k Ronovi, který už ruku taky kontroloval. „Musíme zjistit, jestli máte něco natrženého, naraženého a nebo, nedej bůh, se to utrhlo. Musíte mít teď ruku v klidu a to rameno nesmí prochladnout. Jinak se začnou svaly zkracovat a šlachy kroutit. Potom začneme se cvičením, ale jen s mým souhlasem pane!“ „Nebojte se, nemám v plánu mávat na okolní lodě až pojedou kolem.“
Zuzana si vezme gardistu kousek dál. „Zima není to jediný, co ho o ruku může připravit. Vyčisti mu to, vypal. Je mi to jedno, ale o tu ruku nepřijde. Ber to jako rozkaz!“ zavrčí víc nepříjemně, než chtěla.
Astaroth se za pomoci lan a dalších trosek, s notnou dávkou ohromného úsilí, Palla a s pár dalšími námořníky opravdu povedlo vytvořit okolo ohniště provizorní přístřešek trochu připomínající týpí. Idun měl pravdu, tma přišla brzo a z nebe začal padat sníh. Chvílemi měli co dělat, aby ochránili oheň. Několik nebožáků během noci usnulo neklidným spánkem, kdy se choulili co nejblíže k ohništi, kašlali a třásli se zimou z horečky. Klidně se nevyspal ale nikdo. Nejenže stále hustě sněžilo, ale během noci je probudily hlasité mručivé zvuky a šoupání spojené s pleskáním. Hlídka s pochodněmi špitala cosi o mrožích na břehu moře. „Uáh!“ zařval jeden z námořníků poblíž natažené staré plachty, na kterou doskočily velké tlapy. Váha útočníka probořila provizorní obydlí, které některým spadlo na hlavu. Zuzaniny bystré oči si všimly bílého kožichu a žlutých oček. Roninvis v poslední chvíli uhnul, aby na něj nespadla plachta s podpěrou. Pallorn a Astěnka, kteří neměli hlídku, se jen znaveně vzbudili. V tábořišti propukl zmatek. Z jedné strany řvali mroži, z druhé slyšeli řev velkých koček a zadávení jednoho z námořníků, kterého si právě ulovily a odtáhly si ho do lesa.
Kapitán se vyhrabal zpod plachty a rozespale zamžoural na jednoho z mrožů. Nejprve viděl jen mohutný knír: „Co... co tady děláte poručíku Elmo?! Máte bejt na hradě!“ Po chvíli mu došlo, kde je a co se děje: „Oheň pořádně přiložte do ohně!“ To už se ozvaly i výkřiky Zuzany a Astaroth, která se s rychlostí, již by jí i kočky mohly závidět, s rozespalou nasraností vyhrabala zpod plachty.
„Oheň, pochodně! A držte se pohromadě, kurva!“
„Kruhová formace, a zády k ohni!“
Kočky se mezitím míhaly po pobřeží sem a tam. Opravdu byly velmi hbité, ale jak velká smečka to byla, se nedalo ve tmě odhadnout. Skupina vyčerpaných a raněných lidí pro ně byla snadnější kořist než mroži na břehu. „Zuzano, sejmi šípem nějakýho mrožáka! Jak začne zraněnej vřeštět bolestí, vrhnou se snad na něj.“ Jenže ona dobře věděla, jak agresivní umí být i samotní mroži. „Nebo po nás půjdou i ty mroži!“ křikla na Astaroth. Strach koček z ohně jí ale vnukl jiný nápad. Vystoupila z řady. Plně soustředěná. Po chvíli se její tělo proměnilo. Než námořníci pochopili, co se stalo, vyděsil drak i je, vyděšeně couvli. Stačilo párkrát zařvat a plivnout oheň směrem k útočníkům. Díky tomu že Roninvis zapálil kouzlem pár klacíků v okolí, už jen sledovali, jak kočky mizí zpět v lese. I přes veškerou snahu, stihly tři z námořníků odvléct s sebou. Řev, oheň a boj vyděsil i většinu mrožů, kteří se vrátili zpět do moře. Dračí tělo už ale protestovalo proti mrazivému vzduchu. Vysiloval ji, ubíral sil. Dříve než chtěla, skončila elfka s drkotajícími zuby zase na zemi. Tentokrát se k tomu, co zbylo z jejich ohniště, dokázala doplazit sama. V ohništi skomíral oheň a po boji se rozhostilo ticho protínané občasnými nářky zraněných. Míšenka stála nad dodělávajícím mrožem a snažila se z jeho lebeně vytáhnout zaseknutou sekeru. Ještě mírně pohodil klem než vydechl naposledy a sekera se s čvachnutím uvolnila. S divokým výrazem jedinou ranou prorazila mrožův hrudní koš a vyrvala mu chladnoucí srdce do kterého se zakousla a vyrvala kus masa. Pozvedla srdce nad hlavu a krev z něj tekoucí se mísila s její. Tekla zvláštně. Krev z mrožova srdce hledala cestu do míšenčiných strašlivých ran od drápů divoké šelmy, které rozdrtila hrtan, když se jí zahryzla do ruky se štítem. „Mrogróóth,“ ozvalo se hrdelním řevem míšenky jméno boha směrem k nejvyšší hoře. Mihotavá namodralá záře vycházela z jejích ran, pomalu pohasínala a místo ní vystupovaly nové jizvy. Srdce mrože se v její ruce proměnilo v kámen. Po krátké chvilce se otočila, pohlédla na zbytky tábora. Vydala se k němu pomáhat raněným a zachránit co se dalo. Srdce upustila cestou do sněhu. Kdo si míšenky všiml, překvapilo ho, že i když je mokrá od sněhu a krve, tak její vlasy zůstaly zvláštně suché i se zaschlou krví která na nich ulpěla.
Zuzana Klaar - Rytířka a vévodkyně císařství, oddaný voják Gladie
Pohádky neříkají dětem, že existují draci. Děti vědí, že draci existují. Pohádky dětem říkají, že draka lze zabít.
Není nad lov na člověka. ten kdo nějaký čas lovil ozbrojené lidi a zalíbilo se mu to, se nespokojí s lovem na něco jiného.
Pohádky neříkají dětem, že existují draci. Děti vědí, že draci existují. Pohádky dětem říkají, že draka lze zabít.
Není nad lov na člověka. ten kdo nějaký čas lovil ozbrojené lidi a zalíbilo se mu to, se nespokojí s lovem na něco jiného.
Re: V mlžném oparu
Lodní deník
Den 6 a 7 – Maminko nenechávej mě tu!
Probuzení do chladného rána bylo tvrdé, dalo by se říct, že úplně na hovno. Noční sněžení přešlo v nepříjemnou vánici a burácející vítr. Stromy v lesích se kymácely a opadával z nich sníh. Po nočním útoku zůstal tábor rozbořený. Jediná výhoda byla, že dnes na lov nemuseli. Rozdělili se na skupiny, jedna obnovovala tábor a připravovala maso.
Ta druhá nosila dřevo a skládala ho do takové vzdálenosti od ohně, aby alespoň trochu proschlo. Mezi nimi byla i vévodkyně, pod sněhem z kamenů a stromů sbírala co možná nejvíc lišejníku. Hlavou se jí honilo jen to, že většina mechů a podobných rostlin má silné protizánětlivé účinky. Přiložení na ránu by mohlo pomoci Coltainově ruce, a kdyby ve věcech co z lodi našli byl i kotlík… Čaj z něj by byl sice odporný, ale mohl by pomoci i těm nachlazeným.
Když donesla dostatek lišejníku k ohni, navrhl Idun jednu ze zvířecích lebek jako vhodnou nádobu k povaření. „Tedy pokud svolíte, že si ji můžeme vzít,“ otočil se k Astaroth. Její noční zvolání božského jména mu neušlo stejně jako její suchá kštice. Dokonce se jí trošku uklonil.
Míšenka pohlédla na Iduna a pokývla mu. „Kapitáne Idune,... víte ještě jsem přemýšlela ohledně těch vašich výprav. Jestli je pravda, že jste se opravdu podevátý potopil, tak to musíte být opravdu výjimečný mořeplavec, protože by to znamenalo, že jste na ty lodě musel i vydělat, tak snad Vás štěstí neopustilo,“ usmála se na něj, uctivě mu pokývla a vydala se pro mroží hlavu.
„To víte,“ zamručel „mise na sever nejsou vyčíslený na pár drobnejch,“ zamlouval to a raději si šel po svých.
Zuzana se se zbytkem lišejníku vydala ke kapitánovi. „Musím se Vám zase podívat na tu ruku.“
Coltaine zamručel, „Jistě, když už sem bez té ruky k ničemu, tak Vám můžu aspoň přidělávat práci,“ uchechtnul se ironicky.
Elfka úspěšně ignorovala jeho řeči a klekla si k němu. Když pod košilí odstranila provizorní obvazy, aby zkontrolovala ránu, její výraz nebyl vůbec spokojený. Ruka se nehojila, některé rány se zanítily. Nejprve očistila čistým rozpuštěným sněhem povrch ran, ale pak se rozhodla. Podala kapitánovi klacek, do kterého se zakousl, a nejhorší rány mu vypálila. Na rány přiložila lišejník a co nejčistšími kusy látky, co měli ho obvázala. Potom ho nechala odpočívat.
Mroží lebka už byla dostatečně vypálená na to, aby v ní mohla povařit lišejník se sněhem, který donutila každého vypít.
Počasí se neumoudřilo celý den, spíše naopak. Všichni byli promrzlí na kost, zdravotní stav těch nalomených se rychle zhoršoval.
„Najděte stromy, co jsou blízko u sebe. Musíme si udělat přístřeší nebo umrzneme!“ řval Idun ve větru, „Kdo má sílu a nástroje, tak kácejte!“
Kácení a muže, kteří měli vybavení a dostatek sil, si vzala na povel Asta. Káceli co jim dovolily síly nabrané z masa a mrožího tuku. Když už bylo nakáceno, snažila se míšenka s námořníky natáhnout plachty mezi stromy, které nechali stát v nedokonalém kruhu a pomocí připravených kmínků z klacků je vyztužit proti větru. Pak spodky plachet zatížili kameny. „Musíme sem přesunou oheň,“ řekla jim, když už bylo hotovo „a přenést raněné. “
Práce na provizorním přístřešku a ležení jim trvala několik hodin, hlavně kvůli nepřízni počasí. Podařilo se vybudovat i ohniště a před nočním spánkem opět rozestavět hlídky. Tahle noc byla klidná, bez návštěv zvěře. Až příliš klidná…
Hodinu před svítáním, v čase kdy se střídala stráž, přiběhl mladý námořník, že se nemá s kým vyměnit. Totéž nahlásili další dva muži. Vévodkyně vyrazila k místům kde měli muži hlídat.
„Jakto, že jsme nic neslyšeli... sakra!“ Po pár hezkých pár nadávkách, po kterých by půlce Andorskému dvoru zčervenali i uši, vyrazila rytířka za Zuzkou.
„No samotné vás jít nenechám a protáhnout se taky potřebuju,“ Pallorn vyskočil na nohy, ještě než dořekl, a přidal se k nim.
Najít stopy bylo ale kvůli vánici, která stále zuřila, prakticky nemožné. Pozůstatků kosterního torza se zbytky omrzlého masa a se šlachami si naopak nešlo nevšimnout. Když se k němu elfka sehnula, už si byla jistá, že je lidské, vzhledem k tomu že bylo zmrzlé, už ale nedokázala poznat, jak je staré. Na kostech byli patrné rýhy po něčem ostrém, zůstaly na nich kusy masa a šlach. Kdo masakr způsobil nepoznala.
„Ty krej Zuzku, já se porozhlídnu,“ houkl elf a mžourajíc do vánice začal obcházet menší perimetr. Po chvíli mávl na Zuzanu, „Našel jsem další díl do skládačky.“ zašklebil se ukazujíc na strom, ze kterého visela ožraná noha.
„Tohle dělají některý druhy koček, tahaj si žrádlo na strom na potom. Ale jistá si nejsem, ne tady,“ zavrtěla hlavou vévodkyně.
Zatímco ty dva zkoumali pozůstatky, Astaroth zahlédla nedaleko ve vánici siluetu menší postavy - nejspíš malé dívenky - která se vzdalovala. Na krátký moment se po nich ohlédla. V tu chvíli Astaroth uslyšela tichý dívčí hlásek volající: "Maminko, nenechávej mě tu!" Poté silueta postavy zmizela ve sněhové vánici.
Míšence zprvu lehce poklesla ústa. Pak se zamračila a sáhla si mimoděk na starou jizvu na temeni, na které je shodou okolností nová jizva po stěžni. „Zuzko,Palle, slyšíte to taky... a támhle tu malou holku vidíte?“ ukázala sekerou k místu kde byla silueta malé dívky „Ten hlas .. ten hlas... Aseo !“ poslední slovo zakřičela a rozeběhla se za siluetou dívky.
Než stihli Zuzka s Pallem zareagovat, mizela už míšenka pomalu v bouři. Neschopná myslet běžela za siluetou a hlasem. Lehce klopýtla o kámen schovaný ve sněhu. Pohlédla znovu směrem, kde viděla dívku naposledy. Zůstala stát. Vedle zřetelnější siluety dívky narážel sníh do neviditelného obrysu, který se po pár okamžicích stal zřetelnějším. Silueta mrože tvořená ulpěným sněhem na neviděném mírně otočila hlavu v nesouhlasu. „Stůj.“ Ozvalo se míšence v hlavě až jí mrazení proběhlo po těle. Pohlédla znovu na dívku. „Ty.. tady. Ne to není možné. Dlouho moc dlouho.“ Sevřela pevněji sekeru, štít pozvedla před tvář tak, aby jen sotva viděla dívenku. Začala po vlastních stopách zpět pomalu couvat a nespouštěla její siluetu z očí. Obrys ohromného zvířete tvořen sněhem se v moment jejího prvního kroku zpět rozplynul a sníh se okamžitě rozletěl po větru.
Hned jak se rozběhla Asta pryč, snažila se jí vévodkyně následovat. Naštěstí se míšenka otočila směrem k nim. „Co si do hajzlu dělala, co si to viděla a slyšela?“ spustila Zuzana.
Se zrychleným dechem a s vytřeštěnýma očima se ohlédla za hlasem: „Já... viděla jsem.. asi přízrak. Ta rána na hlavě.. stála tam dívka.“ Ukázala sekerou k místu odkud se vracela.
„Dívka?“ zněla Zuzana nepříliš důvěřivě, ale sama už zažila, jaké bylo vidět nebo slyšet co ostatní ne. Považovali jí občas za blázna a pak to byla pravda. Vtom v ní hrklo. Podívala se na mrtvolu, možná proto neslyšeli, že hlídka zmizela. Chytla je za rukávy. „Nemyslím, že to bylo hlavou. Musíme zpátky do tábora, a to hned. Ty okovy ze skrýše, kde jsme našli mrtvoly,“ nervozně si promnula zátylek, „Moje ruka se tam nevešla, ale dětská, dětská by mohla..“ Sama si přišla trochu jako blázen, ale táhla svoje druhy pryč. Tohle nebylo dobrý, ani trochu dobrý. I kdyby to byla jen halucinace.
U tábora narazili na jednoho z námořníků, který držel hlídku. I přes jejich zachumlání vytušil jejich špatnou náladu.„Co je? Viděli jste snad ducha?" zasmál se. „Pojďte se posadit k ohni."
Když míšenka procházela kolem námořníka, pohlédla mu do očí, „Tady už nic k smíchu není.“ Vzala jeden menší kámen co držel plachty, zalezla si k ohni a začala brousit zrezlou sekeru.
„Počkej, jak to?" nedal se odbýt.
„Zavolej i ostatní, tohle musí slyšet všichni.“ zamumlala stále bledá elfka.
Chlapík oběhl všechny, o kterých věděl, kde jsou. Během pár minut se slezli u ohně.
„Co se děje? Našli jste někoho?" řekl po chvilce jeden z netrpělivějších námořníků.
Slova se ujmula Zuzana: „Našli jsme jen další tělo na kusy, ale,“ na chvíli zaváhala. „Astaroth něco viděla, malou holku, nebo tak něco.“ Zase si na okamžik přišla jako blázen, ale už přece viděla podivnější věci. „V tý skrýši jsme našli malé okovy, příliš malé na dospělého, a tohle..“ Zadrhla se. „Mohlo by to vysvětlit, proč ty na stráži ani nezařvali,“ kousnula se do rtu a podívala se po seveřanech a hlavně Idunovi, „Slyšeli jste někdy o něčem takovým?“ Během toho se stanem rozléhaly zrychlující zvuky skřípění kamene o kov.
Některým námořníkům s tvářemi ošlehanými mrazem, na nichž se podepsala léta na ledových severských mořích, se začaly měnit výrazy. A to do nepříliš povzbudivých.
Někteří si mezi sebou cosi šuškali, jiní jen mlčky zírali do ohně, ostatní po sobě házeli nejistými pohledy. „Řekneš jim to ty?"
"Ne, ty, já o tom nechci mluvit. Ještě by mi to přineslo smůlu."
Pak se jeden ze starších zvedl, odkašlal si, zadíval se na Astaroth a odkašlal si ještě jednou, "Dáš s tím na chvíli pokoj?"
"Mám... dvě zprávy. Dobrou, a špatnou. Kterou mám začít?"
„Hlavně už mluv!“ sykla vévodkyně. Pohledy které si vyměňovali námořníci jí neuklidnily, spíš naopak.
„Ta dobrá je, že pokud legendy nelžou, tak už alespoň nejspíš víme, kde jsme. Na Líviině ostrově. Lodě bychom asi měli vyhlížet na východě."
„A ta špatná je, že jsme nejspíš na Líviině ostrově," zašklebil se. Před dalším vyprávěním si nechal dramatickou odmlku a rozhlédl se po ostatních námořnících. Někteří byli zaskočeni, někteří zděšeni a část z nich byla stále klidná.
„Liviin Ostrov je místo známé z jedné legendy. Podle té, kdysi žila vdova Anastázie, která přišla o svého manžela. Protloukala se životem společně se svou dcerkou Livií. Pak se ale vdova zamilovala do námořníka Harnela, který však nechtěl živit další krk a dal Anastázii na výběr. Buď on, nebo ona. Anastazie si vybrala. A nechali dívku na opuštěném ostrově.
Rok poté jejich šťastný život skončil, když jejich loď ztroskotala. Umrzli a zbytky jejich těl sežraly divoké kočky.
Dál legenda praví, že Livie straší na ostrově a požírá duše námořníků a špatných matek."
Střípění ustalo. „Takže... doteď jsme nevěděli kde jsme, i přes to že tu Kapitán má spíž s chlastem? Teda měl.“ ozvalo se od ohně.
Po jeho slovech se Astaroth zase zachmuřila a dala se znovu do broušení sekery.
„Vůbec, kdybychom věděli, že je to tenhle ostrov, tak sem rozhodně nepáchneme!"
„A určitě by si tu nedělal skrýš s chlastem."
„Kdybych měl věřit každý báchorce, nevylodíme se nikdy nikde!“ ohradil se bývalý kapitán Idun.
Zuzana se několikrát nadechla k dalším otázkám, ale spolkla je. Podívala se do ohně. „Jakto že jste ji nikdy neviděl, nikdy předtím?“ Dodala po chvíli směrem k Idunovi. „A co ty okovy?“
Rozhovor se ale po chvíli změnil z dohadování v nesrozumitelný hospodský hlahol.
„Ticho do prdele! Je vlastně úplně jedno, co to bylo. Nikdo teď nebude chodit nikam sám, ani se vychcat. Navzájem se budeme hlídat!“ stále se snažila uvažovat a chovat logicky. Jaký děcko by potřebovalo okovy? A kde je do hajzlu nějaká loď? Ale to nebylo to jediný co po vyslechnutí pověsti běhalo elfce hlavou.
Venku dál kvílela sněhová bouře a paranoia začala usedat na slabší povahy.
„Ty vole! já jí slyšel!"
„Ale prd, to jen vítr *****!"
„Fakt!"
„Ticho. Nikdo nikam, přivážeme se lanem k sobě po třech. Ráno uvidíme. Dřevo nám postačí když pošetříme. A začněte u Grombabulovejch koulí zpívat nějaký námořnický, nebo vás porazí vlastní představivost. Jasný !“ dořekla míšenka a začala připravovat zbytky vyplavených lan co nespotřebovali na stan.
Vlastní představivost zatím Zuzanu nedostala přesto někde v hlavě neustával křičet malý hlásek. A kde jsou tvoje děti, hm? Zírala do ohně a za trochu chlastu by i vraždila. Astino lamentování jí vytrhlo z vlastních myšlenek.
„Jo, lano.. Dobrej nápad..“ Dál ale zírala do ohně.
Pallorn souhlasně přikývl, „Pořádně se vyspěte, vemu si dnešní hlídku. Stejně toho moc nenaspím.“
Slovo hlídka konečně probralo i elfku: „Přivaž se taky a buď jen u vchodu.“
Den 6 a 7 – Maminko nenechávej mě tu!
Probuzení do chladného rána bylo tvrdé, dalo by se říct, že úplně na hovno. Noční sněžení přešlo v nepříjemnou vánici a burácející vítr. Stromy v lesích se kymácely a opadával z nich sníh. Po nočním útoku zůstal tábor rozbořený. Jediná výhoda byla, že dnes na lov nemuseli. Rozdělili se na skupiny, jedna obnovovala tábor a připravovala maso.
Ta druhá nosila dřevo a skládala ho do takové vzdálenosti od ohně, aby alespoň trochu proschlo. Mezi nimi byla i vévodkyně, pod sněhem z kamenů a stromů sbírala co možná nejvíc lišejníku. Hlavou se jí honilo jen to, že většina mechů a podobných rostlin má silné protizánětlivé účinky. Přiložení na ránu by mohlo pomoci Coltainově ruce, a kdyby ve věcech co z lodi našli byl i kotlík… Čaj z něj by byl sice odporný, ale mohl by pomoci i těm nachlazeným.
Když donesla dostatek lišejníku k ohni, navrhl Idun jednu ze zvířecích lebek jako vhodnou nádobu k povaření. „Tedy pokud svolíte, že si ji můžeme vzít,“ otočil se k Astaroth. Její noční zvolání božského jména mu neušlo stejně jako její suchá kštice. Dokonce se jí trošku uklonil.
Míšenka pohlédla na Iduna a pokývla mu. „Kapitáne Idune,... víte ještě jsem přemýšlela ohledně těch vašich výprav. Jestli je pravda, že jste se opravdu podevátý potopil, tak to musíte být opravdu výjimečný mořeplavec, protože by to znamenalo, že jste na ty lodě musel i vydělat, tak snad Vás štěstí neopustilo,“ usmála se na něj, uctivě mu pokývla a vydala se pro mroží hlavu.
„To víte,“ zamručel „mise na sever nejsou vyčíslený na pár drobnejch,“ zamlouval to a raději si šel po svých.
Zuzana se se zbytkem lišejníku vydala ke kapitánovi. „Musím se Vám zase podívat na tu ruku.“
Coltaine zamručel, „Jistě, když už sem bez té ruky k ničemu, tak Vám můžu aspoň přidělávat práci,“ uchechtnul se ironicky.
Elfka úspěšně ignorovala jeho řeči a klekla si k němu. Když pod košilí odstranila provizorní obvazy, aby zkontrolovala ránu, její výraz nebyl vůbec spokojený. Ruka se nehojila, některé rány se zanítily. Nejprve očistila čistým rozpuštěným sněhem povrch ran, ale pak se rozhodla. Podala kapitánovi klacek, do kterého se zakousl, a nejhorší rány mu vypálila. Na rány přiložila lišejník a co nejčistšími kusy látky, co měli ho obvázala. Potom ho nechala odpočívat.
Mroží lebka už byla dostatečně vypálená na to, aby v ní mohla povařit lišejník se sněhem, který donutila každého vypít.
Počasí se neumoudřilo celý den, spíše naopak. Všichni byli promrzlí na kost, zdravotní stav těch nalomených se rychle zhoršoval.
„Najděte stromy, co jsou blízko u sebe. Musíme si udělat přístřeší nebo umrzneme!“ řval Idun ve větru, „Kdo má sílu a nástroje, tak kácejte!“
Kácení a muže, kteří měli vybavení a dostatek sil, si vzala na povel Asta. Káceli co jim dovolily síly nabrané z masa a mrožího tuku. Když už bylo nakáceno, snažila se míšenka s námořníky natáhnout plachty mezi stromy, které nechali stát v nedokonalém kruhu a pomocí připravených kmínků z klacků je vyztužit proti větru. Pak spodky plachet zatížili kameny. „Musíme sem přesunou oheň,“ řekla jim, když už bylo hotovo „a přenést raněné. “
Práce na provizorním přístřešku a ležení jim trvala několik hodin, hlavně kvůli nepřízni počasí. Podařilo se vybudovat i ohniště a před nočním spánkem opět rozestavět hlídky. Tahle noc byla klidná, bez návštěv zvěře. Až příliš klidná…
Hodinu před svítáním, v čase kdy se střídala stráž, přiběhl mladý námořník, že se nemá s kým vyměnit. Totéž nahlásili další dva muži. Vévodkyně vyrazila k místům kde měli muži hlídat.
„Jakto, že jsme nic neslyšeli... sakra!“ Po pár hezkých pár nadávkách, po kterých by půlce Andorskému dvoru zčervenali i uši, vyrazila rytířka za Zuzkou.
„No samotné vás jít nenechám a protáhnout se taky potřebuju,“ Pallorn vyskočil na nohy, ještě než dořekl, a přidal se k nim.
Najít stopy bylo ale kvůli vánici, která stále zuřila, prakticky nemožné. Pozůstatků kosterního torza se zbytky omrzlého masa a se šlachami si naopak nešlo nevšimnout. Když se k němu elfka sehnula, už si byla jistá, že je lidské, vzhledem k tomu že bylo zmrzlé, už ale nedokázala poznat, jak je staré. Na kostech byli patrné rýhy po něčem ostrém, zůstaly na nich kusy masa a šlach. Kdo masakr způsobil nepoznala.
„Ty krej Zuzku, já se porozhlídnu,“ houkl elf a mžourajíc do vánice začal obcházet menší perimetr. Po chvíli mávl na Zuzanu, „Našel jsem další díl do skládačky.“ zašklebil se ukazujíc na strom, ze kterého visela ožraná noha.
„Tohle dělají některý druhy koček, tahaj si žrádlo na strom na potom. Ale jistá si nejsem, ne tady,“ zavrtěla hlavou vévodkyně.
Zatímco ty dva zkoumali pozůstatky, Astaroth zahlédla nedaleko ve vánici siluetu menší postavy - nejspíš malé dívenky - která se vzdalovala. Na krátký moment se po nich ohlédla. V tu chvíli Astaroth uslyšela tichý dívčí hlásek volající: "Maminko, nenechávej mě tu!" Poté silueta postavy zmizela ve sněhové vánici.
Míšence zprvu lehce poklesla ústa. Pak se zamračila a sáhla si mimoděk na starou jizvu na temeni, na které je shodou okolností nová jizva po stěžni. „Zuzko,Palle, slyšíte to taky... a támhle tu malou holku vidíte?“ ukázala sekerou k místu kde byla silueta malé dívky „Ten hlas .. ten hlas... Aseo !“ poslední slovo zakřičela a rozeběhla se za siluetou dívky.
Než stihli Zuzka s Pallem zareagovat, mizela už míšenka pomalu v bouři. Neschopná myslet běžela za siluetou a hlasem. Lehce klopýtla o kámen schovaný ve sněhu. Pohlédla znovu směrem, kde viděla dívku naposledy. Zůstala stát. Vedle zřetelnější siluety dívky narážel sníh do neviditelného obrysu, který se po pár okamžicích stal zřetelnějším. Silueta mrože tvořená ulpěným sněhem na neviděném mírně otočila hlavu v nesouhlasu. „Stůj.“ Ozvalo se míšence v hlavě až jí mrazení proběhlo po těle. Pohlédla znovu na dívku. „Ty.. tady. Ne to není možné. Dlouho moc dlouho.“ Sevřela pevněji sekeru, štít pozvedla před tvář tak, aby jen sotva viděla dívenku. Začala po vlastních stopách zpět pomalu couvat a nespouštěla její siluetu z očí. Obrys ohromného zvířete tvořen sněhem se v moment jejího prvního kroku zpět rozplynul a sníh se okamžitě rozletěl po větru.
Hned jak se rozběhla Asta pryč, snažila se jí vévodkyně následovat. Naštěstí se míšenka otočila směrem k nim. „Co si do hajzlu dělala, co si to viděla a slyšela?“ spustila Zuzana.
Se zrychleným dechem a s vytřeštěnýma očima se ohlédla za hlasem: „Já... viděla jsem.. asi přízrak. Ta rána na hlavě.. stála tam dívka.“ Ukázala sekerou k místu odkud se vracela.
„Dívka?“ zněla Zuzana nepříliš důvěřivě, ale sama už zažila, jaké bylo vidět nebo slyšet co ostatní ne. Považovali jí občas za blázna a pak to byla pravda. Vtom v ní hrklo. Podívala se na mrtvolu, možná proto neslyšeli, že hlídka zmizela. Chytla je za rukávy. „Nemyslím, že to bylo hlavou. Musíme zpátky do tábora, a to hned. Ty okovy ze skrýše, kde jsme našli mrtvoly,“ nervozně si promnula zátylek, „Moje ruka se tam nevešla, ale dětská, dětská by mohla..“ Sama si přišla trochu jako blázen, ale táhla svoje druhy pryč. Tohle nebylo dobrý, ani trochu dobrý. I kdyby to byla jen halucinace.
U tábora narazili na jednoho z námořníků, který držel hlídku. I přes jejich zachumlání vytušil jejich špatnou náladu.„Co je? Viděli jste snad ducha?" zasmál se. „Pojďte se posadit k ohni."
Když míšenka procházela kolem námořníka, pohlédla mu do očí, „Tady už nic k smíchu není.“ Vzala jeden menší kámen co držel plachty, zalezla si k ohni a začala brousit zrezlou sekeru.
„Počkej, jak to?" nedal se odbýt.
„Zavolej i ostatní, tohle musí slyšet všichni.“ zamumlala stále bledá elfka.
Chlapík oběhl všechny, o kterých věděl, kde jsou. Během pár minut se slezli u ohně.
„Co se děje? Našli jste někoho?" řekl po chvilce jeden z netrpělivějších námořníků.
Slova se ujmula Zuzana: „Našli jsme jen další tělo na kusy, ale,“ na chvíli zaváhala. „Astaroth něco viděla, malou holku, nebo tak něco.“ Zase si na okamžik přišla jako blázen, ale už přece viděla podivnější věci. „V tý skrýši jsme našli malé okovy, příliš malé na dospělého, a tohle..“ Zadrhla se. „Mohlo by to vysvětlit, proč ty na stráži ani nezařvali,“ kousnula se do rtu a podívala se po seveřanech a hlavně Idunovi, „Slyšeli jste někdy o něčem takovým?“ Během toho se stanem rozléhaly zrychlující zvuky skřípění kamene o kov.
Některým námořníkům s tvářemi ošlehanými mrazem, na nichž se podepsala léta na ledových severských mořích, se začaly měnit výrazy. A to do nepříliš povzbudivých.
Někteří si mezi sebou cosi šuškali, jiní jen mlčky zírali do ohně, ostatní po sobě házeli nejistými pohledy. „Řekneš jim to ty?"
"Ne, ty, já o tom nechci mluvit. Ještě by mi to přineslo smůlu."
Pak se jeden ze starších zvedl, odkašlal si, zadíval se na Astaroth a odkašlal si ještě jednou, "Dáš s tím na chvíli pokoj?"
"Mám... dvě zprávy. Dobrou, a špatnou. Kterou mám začít?"
„Hlavně už mluv!“ sykla vévodkyně. Pohledy které si vyměňovali námořníci jí neuklidnily, spíš naopak.
„Ta dobrá je, že pokud legendy nelžou, tak už alespoň nejspíš víme, kde jsme. Na Líviině ostrově. Lodě bychom asi měli vyhlížet na východě."
„A ta špatná je, že jsme nejspíš na Líviině ostrově," zašklebil se. Před dalším vyprávěním si nechal dramatickou odmlku a rozhlédl se po ostatních námořnících. Někteří byli zaskočeni, někteří zděšeni a část z nich byla stále klidná.
„Liviin Ostrov je místo známé z jedné legendy. Podle té, kdysi žila vdova Anastázie, která přišla o svého manžela. Protloukala se životem společně se svou dcerkou Livií. Pak se ale vdova zamilovala do námořníka Harnela, který však nechtěl živit další krk a dal Anastázii na výběr. Buď on, nebo ona. Anastazie si vybrala. A nechali dívku na opuštěném ostrově.
Rok poté jejich šťastný život skončil, když jejich loď ztroskotala. Umrzli a zbytky jejich těl sežraly divoké kočky.
Dál legenda praví, že Livie straší na ostrově a požírá duše námořníků a špatných matek."
Střípění ustalo. „Takže... doteď jsme nevěděli kde jsme, i přes to že tu Kapitán má spíž s chlastem? Teda měl.“ ozvalo se od ohně.
Po jeho slovech se Astaroth zase zachmuřila a dala se znovu do broušení sekery.
„Vůbec, kdybychom věděli, že je to tenhle ostrov, tak sem rozhodně nepáchneme!"
„A určitě by si tu nedělal skrýš s chlastem."
„Kdybych měl věřit každý báchorce, nevylodíme se nikdy nikde!“ ohradil se bývalý kapitán Idun.
Zuzana se několikrát nadechla k dalším otázkám, ale spolkla je. Podívala se do ohně. „Jakto že jste ji nikdy neviděl, nikdy předtím?“ Dodala po chvíli směrem k Idunovi. „A co ty okovy?“
Rozhovor se ale po chvíli změnil z dohadování v nesrozumitelný hospodský hlahol.
„Ticho do prdele! Je vlastně úplně jedno, co to bylo. Nikdo teď nebude chodit nikam sám, ani se vychcat. Navzájem se budeme hlídat!“ stále se snažila uvažovat a chovat logicky. Jaký děcko by potřebovalo okovy? A kde je do hajzlu nějaká loď? Ale to nebylo to jediný co po vyslechnutí pověsti běhalo elfce hlavou.
Venku dál kvílela sněhová bouře a paranoia začala usedat na slabší povahy.
„Ty vole! já jí slyšel!"
„Ale prd, to jen vítr *****!"
„Fakt!"
„Ticho. Nikdo nikam, přivážeme se lanem k sobě po třech. Ráno uvidíme. Dřevo nám postačí když pošetříme. A začněte u Grombabulovejch koulí zpívat nějaký námořnický, nebo vás porazí vlastní představivost. Jasný !“ dořekla míšenka a začala připravovat zbytky vyplavených lan co nespotřebovali na stan.
Vlastní představivost zatím Zuzanu nedostala přesto někde v hlavě neustával křičet malý hlásek. A kde jsou tvoje děti, hm? Zírala do ohně a za trochu chlastu by i vraždila. Astino lamentování jí vytrhlo z vlastních myšlenek.
„Jo, lano.. Dobrej nápad..“ Dál ale zírala do ohně.
Pallorn souhlasně přikývl, „Pořádně se vyspěte, vemu si dnešní hlídku. Stejně toho moc nenaspím.“
Slovo hlídka konečně probralo i elfku: „Přivaž se taky a buď jen u vchodu.“
Zuzana Klaar - Rytířka a vévodkyně císařství, oddaný voják Gladie
Pohádky neříkají dětem, že existují draci. Děti vědí, že draci existují. Pohádky dětem říkají, že draka lze zabít.
Není nad lov na člověka. ten kdo nějaký čas lovil ozbrojené lidi a zalíbilo se mu to, se nespokojí s lovem na něco jiného.
Pohádky neříkají dětem, že existují draci. Děti vědí, že draci existují. Pohádky dětem říkají, že draka lze zabít.
Není nad lov na člověka. ten kdo nějaký čas lovil ozbrojené lidi a zalíbilo se mu to, se nespokojí s lovem na něco jiného.
Re: V mlžném oparu
Lodní deník
Den 8 - A najednou bylo všechno pryč. Takhle!
Pallorn pečlivě hlídal i přes sněhovou bouři. Byl u vchodu stanu, když se lano, kterým byl přivázán, uvolnilo. A on si bohužel nevšiml. Udělal pár kroků, rozhlédl se, a najednou zjistil, že nikde nevidí stan, který ještě před nedávnem určitě hlídal a stál u něj.
„Co to sakra? A to jsem dneska neměl ani žádnej prach,“ chvatně překontroloval meč i zásoby, a když bylo vše na svém místě, trochu se uklidnil. Posilnil se. A vydal se hledat stan.
Uvnitř stanu všichni spali. Někteří hlubokým spánkem a jiní trhaně. Zuzanu probudil ze spánku nenadálý chlad. Nejprve si myslela, že se šel jen někdo vychcat. Pak ale otevřela pořádně oči. Když se podívala směrem ke vchodu, spatřila drobnou tmavovlasou postavu, jak se sklání nad jedním z námořníků. Nad tím co byl přivázaný k Pallovi. Když postava ucítila pohled, okamžitě se na Zuzanu podívala. Po bradě jí stékala slina. Pak sebou trhla a rychle zmizela ze stanu ven.
To co viděla jí znehybnilo jen na chvíli, poté byl strach přemožen strachem o přítele. „Poplach! Poplach!“ Vyběhla ke vchodu a do vánice začala zoufale křičet: „Pallorneeeeee!“
Rytíř zaslechl elfčino volání, ale dál se zmateně točil v kruhu. „Zuzanoooooo, kde sakra všichni jste?“
Vévodkyně své volání opakovala stále dokola. Ječela tak nesnesitelně, že krom celého tábora dost možná probrala i mrtvoly. Když zaslechla přítelovu odpověď, ulevilo se jí. Z ohně vzala jednu větev a začala s ní mávat před stanem. „Bacha, ta věc je někde venku!“ snažila se dalším křikem varovat přítele. Mezitím se všichni uvnitř stanu budili, popadali do rukou provizorní zbraně. Až na Gustava, který nehybně ležel u vchodu pokrytý ledovou krustou.
„Vytvořte řetěz ze skupin, jak jsme přivázaný a začneme takhle kroužit v lajně okolo stanu. Jdu na konci řetězu! “ začala míšenka organizovat pomoc. Všichni její rozkazy plnili ochotně, až na námořníka co se snažil Gustava probrat.
„Toho už dostala..“ šeptla tiše Zuzana. „Byla až tady.“ Stále byla trochu v šoku, přesto byl hlavní prioritou Pallorn a oheň. Každému kdo vyrážel ven hledat, dala do ruky napůl hořící poleno.
Po chvilce pátrání se jim ho podařilo najít a dovést do stanu.
„Kam jste sakra všichni zmizeli?“ elf byl stále dost zmatený.
„Odvázal ses, už jsem myslela že..“ Zuzana stočila pohled k tomu na zemi. „Lucifer!“ pronesla zaklínadlo a sehnula se k němu. Promnula si spánek. Opravdu by měla se svými rány něco dělat. Začít fungovat a myslet jí trvá moc dlouho.
„To je blbost, stál jsem přesně tady,“ ukazoval Pallo před sebe na zem, „a najednou bylo všechno pryč. Takhle!“ lusknul prstama.
Gustavovo tělo, ale nemělo jediné zranění. Jakoby umrzl přirozeně. Prostě se svlékl a odešel si na několik hodin lehnout do vánice. Jenže nic z toho neudělal. Vévodkyně se od něj zvedla a koukla zpět na rytíře: „Než se to stalo, šel někdo ven? Viděl si tam něco?“ Nervozně si pohrávala s rukama.
„Něco něco tu bylo, vzbudil mě mrazivej závan, zvláštní. A něco se nad ním sklánělo a slintalo..“ Třeba se jí to jenom zdálo, třeba ještě napůl spala.
„Ne všichni spali, nikdo se ani nepohnul. Bylo slyšet jen praskáni dřeva v ohni a vítr venku. Naposled si pamatuju, že jsem přikládal dříví do ohně…“ještě zmateně lovil Pallorn vzpomínky.
„Li-livie! T-to byla urcite vona!“ dostal ze sebe koktavě jeden z ošlehaných námořníků, do kterého by to normálně neřekli. „Neni to legenda! J-je tady!“ Ležení opět začala svírat panika.
„Tak se zase uklidníme, nejhorší smrt je z vyděšení. Změníme systém hlídek. Na hlídce budou vždy tři lidi. Dva budou hlídat oheň a vchod a třetí bude předstírat v leže spánek. Hlídky se budou střídat po třech hodinách a při sebemenším náznaku čehokoliv zburcujete na nohy celý stan.“ začal elf.
„Neudělali jsme něco podobnýho minulou noc?“ odvětila míšenka.
„Jako že jsem byl celou noc na hlídce sám?“ Nálada už nestála opravdu za nic.
Zuzka se s povzdechem snažila uklidnit situaci, ale v tu chvíli ještě sama vstřebávala pohled postavy.
Coltainovi po probuzení chvíli trvalo, něž si spojil, co se vlastně dělo. Při poslechu námořníků a hradních si chvíli připadal jako v kasárnách, kde každou chvíli někoho z vojáků musel umravnit. Narovnal se a píchlo ho v rameni, nu což řvát na lidi zvládne i s jednou rukou. Postavil se tak, aby ho všichni viděli a hlavně slyšeli a poměrně hlasitě začal, hlavně směrem k námořníkům. „Proboha, přestaňte se tu klepat jak malý děcka. To ste nikdy neviděli ducha? Nebo při nejmenším oživlou mrtvolu?“ rozhlédl se, vyčkal pár vteřin, aby zajistil, že mu alespoň většina věnovala pozornost. „Dnešní noc už žádný hlídky, stejně pochybuji, že by někdo z vás dokázal v klidu usnout. Držte oheň v co největším žáru. A nikdo se nevzdalujte dál než na dohled. Když se někdo pude vychcat, tak na to nahlas upozorní, abysme o tom všichni věděli. Jak bude světlo a lepší počasí rozdělíme se na dvě skupiny. A teď mi sakra řekněte, co ste našli na vaší první výpravě a zkuste si vzpomenout na každej detail. A vy taky, kapitáne Idune. Pokud tu pobíhá nějaká vraždící mrtvola, nejspíš nám nezbude nic jinýho, než se s tim vypořádat a ne tu kňučet jako spráskaný psi.“
Zuzka se podívala na Iduna, který mlčel, a zpět na kapitána hradní stráže. „Ta skrýš kde měl bejt chlast a zásoby,“ zhluboka se nadechla, aby si utřídila myšlenky a informace a pokračovala. „byla rozmlácená. Dveře v hajzlu, uvnitř taky všechno rozmlácený. Už u vchodu byla mrtvola, uvnitř další ale spíš už jen kostry.“ Otočila se ke svým věcem, ty okovy si vzala s sebou. „Krom toho jsme našli tohle. Ty okovy jsou moc malý i na mojí ruku.“ hodila jim je k nohám. Bývalý kapitán lodě zatím nespustil, takže pokračovala: „A po probuzení.. Vlastně mě vzbudil ledovej závan, myslela jsem, že se šel jen někdo vychcat, ale bylo to jiný.“ Kouknula se ke vchodu, snažila si vybavit opravdu všechno. „Nad tím, co je po něm, se skláněla drobounká postava, tmavý dlouhý vlasy, na bradě slinu. Podívala se na mě a zmizela do vánice.“
Pokrčila rameny a probodla pohledem Iduna: „Říkal jste, že tam ty okovy nikdy dřív nebyly. Kdy jste tu byl naposled? Kdyby to tady bylo pořád, jak to, že jste to neviděl, když jste tu byl i osm dní?“ Už byla poněkud vytočená. „Ty povídačky a všechno to okolo, co ještě jste nám neřekl? Je třeba to vyklopit, protože když se nezbavíme my jí, ona si pro nás nejspíš dojde...“
„Naposled sem tady ztroskotal před šesti rokama. Dva roky zpátky sem sem navozil zásoby, udělali sme tady s chlapama skrýš a zase vodpluli. Nikdy jsem tu žadny vraždící monstrum neviděl a nikdo z my posádky tehdá taky ne. A ten tón si nech pro svýho mužskýho, děvče!“ ohradil se Idun vrčivě.
„Pane kapitáne, mluvíte s Vévodkyní Andarijského Císařství a ne s nějakou děvečkou. Kdyby jste věděl, čemu všemu stála čelem a za co ten titul dostala, cítil by jste se teď jako malý kluk. Takže si vrčte na Vaše muže pokud se Vám ráčí.“ Coltaine rozhodil rukama. „Jsme tu v tom společně, takže se nedivte, že bychom se rádi dozvěděli co nejvíc a vzhledem k tomu, že jste nám veškeré detaily o tomto ostrově nebyl schopen sdělit sám, tak se jejímu tónu nedivte.“
„A kde má ta tvoje vévodkyně to svoje císařství, ha?“ rozchechtal se Idun. „Jestli jste si nevšimli, dámy a pánové, jsme všichni na pustým ostrově uprostřed moře. Bez lodi, bez chlastu, bez jídla, bez teplýho oblečení. Odkázaný jenom na to, co si sami seženeme nebo svlíkneme z nebožtíků, který tu žerou kočky a zabíjí nějaká prašivá potvora. Strčte si svý tituly a hrdinský činy za klobouk. O tomhle ostrově sem vám řek už dvakrát všechno, co vim. Nemám dál co říct. Jestli mi nevěříte, běžte si chytit tu vohavu. Třeba vám mezi těma slintancema řekne něco navíc.“ S tím se Idun sebral a odešel z tábořiště do vánice směrem k vatře.
„Asi tam, kde máš ty loď, chytráku.“ zašeptal si pro sebe.
Během své hlídky nechala míšenka dva námořníky hlídat víc a probírala si v duchu, co jí stalo... A zda by se s tím neměla někomu svěřit. Aby zaměstnala ruce, dala se alespoň trochu do vyčinění kůže z kočky, co skolila. Musela jí nechat trochu u ohně povolit, tak byla zmrzlá. Snažila se jí nezničit, aby jí případně mohla použít jako masky, které nosí doma na severu, u nichž zbytek kůže padá z hlavy až na záda. Její zuby se snažila uschovat a kly z mrože se pokusila upevnit na co nejrovnější klacky jako oštěpy. Před spaním ještě vypomohla gardistovy s přípravami, nechali roztát dost sněhu v mroží lebce. Ron poté vodě požehnal ochranným kouzlem proti nemrtvým. V té vodě pak důkladně nechali nasáknout zbytky provazů a natáhli je okolo stanu. Tu noc se už nic zvláštního nedělo, krom neustálého hustého sněžení.
Den 8 - A najednou bylo všechno pryč. Takhle!
Pallorn pečlivě hlídal i přes sněhovou bouři. Byl u vchodu stanu, když se lano, kterým byl přivázán, uvolnilo. A on si bohužel nevšiml. Udělal pár kroků, rozhlédl se, a najednou zjistil, že nikde nevidí stan, který ještě před nedávnem určitě hlídal a stál u něj.
„Co to sakra? A to jsem dneska neměl ani žádnej prach,“ chvatně překontroloval meč i zásoby, a když bylo vše na svém místě, trochu se uklidnil. Posilnil se. A vydal se hledat stan.
Uvnitř stanu všichni spali. Někteří hlubokým spánkem a jiní trhaně. Zuzanu probudil ze spánku nenadálý chlad. Nejprve si myslela, že se šel jen někdo vychcat. Pak ale otevřela pořádně oči. Když se podívala směrem ke vchodu, spatřila drobnou tmavovlasou postavu, jak se sklání nad jedním z námořníků. Nad tím co byl přivázaný k Pallovi. Když postava ucítila pohled, okamžitě se na Zuzanu podívala. Po bradě jí stékala slina. Pak sebou trhla a rychle zmizela ze stanu ven.
To co viděla jí znehybnilo jen na chvíli, poté byl strach přemožen strachem o přítele. „Poplach! Poplach!“ Vyběhla ke vchodu a do vánice začala zoufale křičet: „Pallorneeeeee!“
Rytíř zaslechl elfčino volání, ale dál se zmateně točil v kruhu. „Zuzanoooooo, kde sakra všichni jste?“
Vévodkyně své volání opakovala stále dokola. Ječela tak nesnesitelně, že krom celého tábora dost možná probrala i mrtvoly. Když zaslechla přítelovu odpověď, ulevilo se jí. Z ohně vzala jednu větev a začala s ní mávat před stanem. „Bacha, ta věc je někde venku!“ snažila se dalším křikem varovat přítele. Mezitím se všichni uvnitř stanu budili, popadali do rukou provizorní zbraně. Až na Gustava, který nehybně ležel u vchodu pokrytý ledovou krustou.
„Vytvořte řetěz ze skupin, jak jsme přivázaný a začneme takhle kroužit v lajně okolo stanu. Jdu na konci řetězu! “ začala míšenka organizovat pomoc. Všichni její rozkazy plnili ochotně, až na námořníka co se snažil Gustava probrat.
„Toho už dostala..“ šeptla tiše Zuzana. „Byla až tady.“ Stále byla trochu v šoku, přesto byl hlavní prioritou Pallorn a oheň. Každému kdo vyrážel ven hledat, dala do ruky napůl hořící poleno.
Po chvilce pátrání se jim ho podařilo najít a dovést do stanu.
„Kam jste sakra všichni zmizeli?“ elf byl stále dost zmatený.
„Odvázal ses, už jsem myslela že..“ Zuzana stočila pohled k tomu na zemi. „Lucifer!“ pronesla zaklínadlo a sehnula se k němu. Promnula si spánek. Opravdu by měla se svými rány něco dělat. Začít fungovat a myslet jí trvá moc dlouho.
„To je blbost, stál jsem přesně tady,“ ukazoval Pallo před sebe na zem, „a najednou bylo všechno pryč. Takhle!“ lusknul prstama.
Gustavovo tělo, ale nemělo jediné zranění. Jakoby umrzl přirozeně. Prostě se svlékl a odešel si na několik hodin lehnout do vánice. Jenže nic z toho neudělal. Vévodkyně se od něj zvedla a koukla zpět na rytíře: „Než se to stalo, šel někdo ven? Viděl si tam něco?“ Nervozně si pohrávala s rukama.
„Něco něco tu bylo, vzbudil mě mrazivej závan, zvláštní. A něco se nad ním sklánělo a slintalo..“ Třeba se jí to jenom zdálo, třeba ještě napůl spala.
„Ne všichni spali, nikdo se ani nepohnul. Bylo slyšet jen praskáni dřeva v ohni a vítr venku. Naposled si pamatuju, že jsem přikládal dříví do ohně…“ještě zmateně lovil Pallorn vzpomínky.
„Li-livie! T-to byla urcite vona!“ dostal ze sebe koktavě jeden z ošlehaných námořníků, do kterého by to normálně neřekli. „Neni to legenda! J-je tady!“ Ležení opět začala svírat panika.
„Tak se zase uklidníme, nejhorší smrt je z vyděšení. Změníme systém hlídek. Na hlídce budou vždy tři lidi. Dva budou hlídat oheň a vchod a třetí bude předstírat v leže spánek. Hlídky se budou střídat po třech hodinách a při sebemenším náznaku čehokoliv zburcujete na nohy celý stan.“ začal elf.
„Neudělali jsme něco podobnýho minulou noc?“ odvětila míšenka.
„Jako že jsem byl celou noc na hlídce sám?“ Nálada už nestála opravdu za nic.
Zuzka se s povzdechem snažila uklidnit situaci, ale v tu chvíli ještě sama vstřebávala pohled postavy.
Coltainovi po probuzení chvíli trvalo, něž si spojil, co se vlastně dělo. Při poslechu námořníků a hradních si chvíli připadal jako v kasárnách, kde každou chvíli někoho z vojáků musel umravnit. Narovnal se a píchlo ho v rameni, nu což řvát na lidi zvládne i s jednou rukou. Postavil se tak, aby ho všichni viděli a hlavně slyšeli a poměrně hlasitě začal, hlavně směrem k námořníkům. „Proboha, přestaňte se tu klepat jak malý děcka. To ste nikdy neviděli ducha? Nebo při nejmenším oživlou mrtvolu?“ rozhlédl se, vyčkal pár vteřin, aby zajistil, že mu alespoň většina věnovala pozornost. „Dnešní noc už žádný hlídky, stejně pochybuji, že by někdo z vás dokázal v klidu usnout. Držte oheň v co největším žáru. A nikdo se nevzdalujte dál než na dohled. Když se někdo pude vychcat, tak na to nahlas upozorní, abysme o tom všichni věděli. Jak bude světlo a lepší počasí rozdělíme se na dvě skupiny. A teď mi sakra řekněte, co ste našli na vaší první výpravě a zkuste si vzpomenout na každej detail. A vy taky, kapitáne Idune. Pokud tu pobíhá nějaká vraždící mrtvola, nejspíš nám nezbude nic jinýho, než se s tim vypořádat a ne tu kňučet jako spráskaný psi.“
Zuzka se podívala na Iduna, který mlčel, a zpět na kapitána hradní stráže. „Ta skrýš kde měl bejt chlast a zásoby,“ zhluboka se nadechla, aby si utřídila myšlenky a informace a pokračovala. „byla rozmlácená. Dveře v hajzlu, uvnitř taky všechno rozmlácený. Už u vchodu byla mrtvola, uvnitř další ale spíš už jen kostry.“ Otočila se ke svým věcem, ty okovy si vzala s sebou. „Krom toho jsme našli tohle. Ty okovy jsou moc malý i na mojí ruku.“ hodila jim je k nohám. Bývalý kapitán lodě zatím nespustil, takže pokračovala: „A po probuzení.. Vlastně mě vzbudil ledovej závan, myslela jsem, že se šel jen někdo vychcat, ale bylo to jiný.“ Kouknula se ke vchodu, snažila si vybavit opravdu všechno. „Nad tím, co je po něm, se skláněla drobounká postava, tmavý dlouhý vlasy, na bradě slinu. Podívala se na mě a zmizela do vánice.“
Pokrčila rameny a probodla pohledem Iduna: „Říkal jste, že tam ty okovy nikdy dřív nebyly. Kdy jste tu byl naposled? Kdyby to tady bylo pořád, jak to, že jste to neviděl, když jste tu byl i osm dní?“ Už byla poněkud vytočená. „Ty povídačky a všechno to okolo, co ještě jste nám neřekl? Je třeba to vyklopit, protože když se nezbavíme my jí, ona si pro nás nejspíš dojde...“
„Naposled sem tady ztroskotal před šesti rokama. Dva roky zpátky sem sem navozil zásoby, udělali sme tady s chlapama skrýš a zase vodpluli. Nikdy jsem tu žadny vraždící monstrum neviděl a nikdo z my posádky tehdá taky ne. A ten tón si nech pro svýho mužskýho, děvče!“ ohradil se Idun vrčivě.
„Pane kapitáne, mluvíte s Vévodkyní Andarijského Císařství a ne s nějakou děvečkou. Kdyby jste věděl, čemu všemu stála čelem a za co ten titul dostala, cítil by jste se teď jako malý kluk. Takže si vrčte na Vaše muže pokud se Vám ráčí.“ Coltaine rozhodil rukama. „Jsme tu v tom společně, takže se nedivte, že bychom se rádi dozvěděli co nejvíc a vzhledem k tomu, že jste nám veškeré detaily o tomto ostrově nebyl schopen sdělit sám, tak se jejímu tónu nedivte.“
„A kde má ta tvoje vévodkyně to svoje císařství, ha?“ rozchechtal se Idun. „Jestli jste si nevšimli, dámy a pánové, jsme všichni na pustým ostrově uprostřed moře. Bez lodi, bez chlastu, bez jídla, bez teplýho oblečení. Odkázaný jenom na to, co si sami seženeme nebo svlíkneme z nebožtíků, který tu žerou kočky a zabíjí nějaká prašivá potvora. Strčte si svý tituly a hrdinský činy za klobouk. O tomhle ostrově sem vám řek už dvakrát všechno, co vim. Nemám dál co říct. Jestli mi nevěříte, běžte si chytit tu vohavu. Třeba vám mezi těma slintancema řekne něco navíc.“ S tím se Idun sebral a odešel z tábořiště do vánice směrem k vatře.
„Asi tam, kde máš ty loď, chytráku.“ zašeptal si pro sebe.
Během své hlídky nechala míšenka dva námořníky hlídat víc a probírala si v duchu, co jí stalo... A zda by se s tím neměla někomu svěřit. Aby zaměstnala ruce, dala se alespoň trochu do vyčinění kůže z kočky, co skolila. Musela jí nechat trochu u ohně povolit, tak byla zmrzlá. Snažila se jí nezničit, aby jí případně mohla použít jako masky, které nosí doma na severu, u nichž zbytek kůže padá z hlavy až na záda. Její zuby se snažila uschovat a kly z mrože se pokusila upevnit na co nejrovnější klacky jako oštěpy. Před spaním ještě vypomohla gardistovy s přípravami, nechali roztát dost sněhu v mroží lebce. Ron poté vodě požehnal ochranným kouzlem proti nemrtvým. V té vodě pak důkladně nechali nasáknout zbytky provazů a natáhli je okolo stanu. Tu noc se už nic zvláštního nedělo, krom neustálého hustého sněžení.
Zuzana Klaar - Rytířka a vévodkyně císařství, oddaný voják Gladie
Pohádky neříkají dětem, že existují draci. Děti vědí, že draci existují. Pohádky dětem říkají, že draka lze zabít.
Není nad lov na člověka. ten kdo nějaký čas lovil ozbrojené lidi a zalíbilo se mu to, se nespokojí s lovem na něco jiného.
Pohádky neříkají dětem, že existují draci. Děti vědí, že draci existují. Pohádky dětem říkají, že draka lze zabít.
Není nad lov na člověka. ten kdo nějaký čas lovil ozbrojené lidi a zalíbilo se mu to, se nespokojí s lovem na něco jiného.
Re: V mlžném oparu
Lodní deník
Den 9 – Pallorne, co vidí tvé elfské oči?
Vánice se v noci utišila a vločky se už snášely z nebe jen chvílemi. Když je probraly první paprsky, šla Zuzana jako každé ráno obejít raněné a dát vařit další nechutnej odvar z lišejníku. Dva z námořníků už nic z toho nepotřebovali. V noci podlehli horečce. „Musíme je svléknout a odtáhnout, nemůžeme tu být s mrtvolama...“ zvedla od mrtvých pohled unavený po probdělé noci. Když jí jeden z námořníků začal pomáhat, zeptala se ho: „Jak stará je ta vaše povídačka o Livii?“
„Nemám tušení. Je to hospodská povídačka. Na severu je takovejch příběhů plno. O bozích, démonech, dracích, obrech.“ vyjmenovával, zatímco stahoval z kolegů to málo, co měli na sobě. Kožené vesty, rukavice a rukávy hodil na hromádku.
„Spálíme je. Když je nevzala voda, tak oheň,“ řekl bývalý kapitán a šel se dvěma muži kácet strom.
„Chceš jít do té jeskyně a zjistit o co jde? Můžeme vyrazit i s Ronem. Kouzlo proti nemrtvákům by třeba mohlo pomoct.“ rozmlouvala Astaroth se svými druhy.
„Nejdříve se postaráme o mrtvé. Ale nechce se mi tady jen čekat na to, až nás bude ještě míň. Je nás ještě dost na dělení?“ vévodkyně se koukla na Astu s váhavým výrazem, zvažovala obě možnosti. „A pak,“ mírně si odfrkla. „Idun by musel jít s námi, zná cestu nejlépe.“
„Stromy na vatru a topení pokácí námořníci, my bychom se teda aspoň mohli poohlédnout okolo a něco ulovit.“ míšence se očividně nechtělo jen čekat.
„Jo to bysme mohli, dokud není vánice. Tohle nám nevydrží dlouho.“ ukázala elfka na zbytky masa a tuku, jež měli. Vzala si jeden z vyrobených oštěpů a nějakou kůži, která zbyla z mrože. Nad táborem kroužil už zotavený sokol. Zvedla ruku a dvakrát ostře hvízdla. „Entul!“ Sokol se během okamžiku snesl na její ruku a začal jí onípávat rukavici. „Vezmeme si ho s sebou.“ otočila se ke Coltainovi.
„Neztrácejte čas, ať jste do tmy zpátky.“
A tak pověstná hradní čtveřice vyrazila k nejbližšímu a nejvyššímu kopci. Nohy se jim bořily do čerstvě napadaného sněhu, při výstupu na kopec se střídali v čele při prošlapávání sněhu. Kdyby nebyli v takové situaci, neporušená zimní krajina vypadala vskutku malebně.
Události posledních dní a hlavně noci, gardistovi zaměstnaly hlavu natolik, že si ani neuvědomil, jak moc rychle vše uteklo a že je jich čím dál míň. Hlavou se mu ale honila myšlenka. „Kdo jiný než já by měl dokázat mluvit i s mrtvými.“ zamyšleně si zabrblal pod vousy a pokoušel se vzpomenout na řeč v mrtvém jazyce. „Napadlo mě, že bych s ní zkusil promluvit.“ řekl Astě tichým a nervózním hlasem. Míšenka přikývla: „Ale zkusila bych to až po setmění, třebas do té doby něco najdeme nebo zahlédneme plachty.“
Přitáhl k sobě Astu. „Před setměním se potkáme i se Zuzanou někde bokem. Musíme se připravit... Mám několik plánů... Ale zatím, čím míň lidí ví, tím lépe...“
Na jejich ramena dopadaly sněhové vločky, které se v těchto končinách sypaly z nebes téměř bez přestávky. Ale lov se dařil. Zuzaně se za pomocí sokola podařilo ulovit pět bílých králíků, zatímco Astaroth našla hnízdo ptáka, kterého už jednou ulovili. I tentokrát v něm našli vejce a a poblíž dospělého jedince, kterého bez problémů zabili. Zatímco elfka i míšenka sbírali jídlo pro celou skupinu, Pallorn a Roninvis si nedaleko všimli siulety dívenky. Jenže sotva mrkli, byla pryč. Když mrkli podruhé, byla zase na jiném místě a oběma zněl v hlavě tichý hlásek: „Maminko, nenechávej mě tady!“ Gardista se vzpamatoval jako první. „FYLAXIS ENEXANIMUM.“ rychle zakřičel. Zuzano je tady! Držte bdělou mysl!“ okřikl ostatní. Spojil ruce a vyřkl několik vět v jazyce ostatním neznámém: „Nejsme tvoje matka, neznáme ji a nemáme s ní nic společného. Nechceme ti ublížit ale musíš nám přestat ubližovat ty!“
Než se dočkal odpovědi, Zuzana zvedla sokola, který se už těšil na vnitřnosti a trhnutím ruky ho vyhodila do vzduchu. Dvakrát hvízdla a křikla povel: „Entul – ana i héru!“ A pták se od nich začal rychle vzdalovat směrem k táboru. Ronovu mysl zalila ozvěna dětského hlásku, který zněl ovšem děsivě. „Tvoje duše je ještě čistá,“ říkal hlásek. „Na ostatních si smlsnu,“ zachichotal se. Jakmile hlas domluvil, objevila se silueta nedaleko nich a mžikem oka opět zmizela.
Míhání siulety pokračovalo. Pokaždé jí na zlomek vteřiny zahlédli a pak zmizela stejně rychle, jako když sfouknete svíci.
Ron už sevřel ruku v pěst. „Opakuji ti to naposledy! Nechceme ti ublížit a je nám líto toho co provedla tvá matka. Ale to není naše vina! Nenuť mě ublížit tobě...“ Rytíř se vedle něho nervozně ošíval. „Už mě to fakt přestává bavit!“ sáhl pro meč. Ostří zazpívalo při vysouvání z pochvy a rozzářilo se plamenem. V jeden moment se dívenka objevila za vévodkyní a sevřela ji zátylek. Po tom stisku cítila Zuzana nepřirozený, paralyzující chlad prostupující celým tělem. Nehodlala se nechat. Veškeré svoje soustředění věnovala do proměny, ve zvíře. V to jediné, kterému alespoň normální chlad nevadí. Zátylek elfky se najednou proměnil ve sněhově bílý, chlupaťoučký, medvědí. Jenže,.. onen chlad nepolevoval. Jako kdyby to bylo něco jiného než prostá zima. Jako kdyby měl ten mráz vyhnat z těla veškeré teplo života. „Lumer Sacrae!“ zakřičel gardista a okolo nich se na malou chvíli objevily jiskřičky dodávající vnitřní klid a teplo. Jeho kouzlo způsobilo, že dívenka nepřirozeně zaječela a opět zmizela.
Mezitím si Coltaine při procházení provizorním táborem všiml v dálce černé skvrny, která se přibližovala. Po nějaké chvíli uviděl sokola. Nebyl si jistý, co to má znamenat. Proč by jej Zuzana posílala? Pokud nepřiletěl sám a oni nejsou už všichni mrtví. Počkal ještě pár minut než se pták přiblížil. Natáhl zdravou ruku s rukavicí a dvakrát zapískal. Sokol mu přistál na ruce. Viděl krev na pařátech a zobáku, předpokládal, že je zvířecí díky lovu. Takže dvě možnosti, uvažoval v duchu. Buďto už se vraceli z úspěšného lovu, nebo potřebovali pomoc. „Sakra Zuzano, to jste ho nemohla naučit i mluvit?“ Pták ho několikrát naštvaně klovl do rukavice a bez povelu se vznesl, několikrát zakroužil nad táborem. Potom zamířil zpět k místu, odkud přiletěl. Coltaine pokrčil rameny. „Asi se chce ještě proletět.“
Když Ron uslyšel šílený řev zacpal si uši. Podíval se na Zuzanu. „Refigo Arcanum.“ Poté co dívenka zmizela, přemýšlel, co dál. „Musíme hned do tábora a potřebuju mořskou vodu. Jste všichni v pořádku?“
„Vypadá to že to schytala jen ona.“ kývl Pallorn k medvědovi, stále nehybnému.
Mědvěd se oklepal, jakoby se snažil zahřát. Zařval. Elfka cítila že sil jí ubývá, ale vzdát se nehodlala. Zavřela oči a snažila se myslet na jediný obraz, ale nedokázala se soustředit. Viděla oltář Nistry, svoje ruce které pokládali dar. Potom viděla děti.. Narwë v postýlce a Corvuse, na kterého naposledy řvala. Medvěd zamručel. Tábor. Všechnu sílu, jež jí zbývala, dala do snahy rozpohybovat medvědí tělo k táboru. Podařilo se, ale ne na dlouho. Nepřirozená zima, která svírala medvědí tělo po celou dobu úprku, si vybrala svou daň.
Kouzlo pominulo, medvěd zmizel a ve sněhu se objevilo Zuzanino tělo - vyčerpané, sevřené v křeči, jak jím prorůstá mrazivý chlad.
„Není na co čekat! Vydáme se rychle zpátky k ohni.“ rytíř schoval meč zpátky na záda. „Asto ty nás hlídej, já vemu Zuzanu a co nejrychleji se vracíme.“ Ze zkušeností z minula už věděl jak si ji správně přehodit přes rameno. Rychlím hmatem si ji přehodil a pobídl ostatní: „Jdem!“
Po příchodu do tábora položili Zuzanu k ohništi a zakryli vším co se dalo. „Musíme ji udržet v teple.“ Ron přiklekl k ní a ruce ji sevřel do svých. „Neboj Nenecháme tě tady! Regeneratio!“ Vysílen magií se posadil vedle ní.
Coltain se po jejich příchodu zamyšleně podíval směrem, kterým odletěl sokol. „Aha,.. tak tohle to mělo znamenat.“ Přišel k Roninvisovi a zbytku: „S čím můžu pomoct?“
Zbylá posádka námořníků se naštěstí postarala o dostatek dřeva na zátop. Když uviděli Zuzanu, začali si opět povídat historku o Lívii, čímž podnítili další paniku. Soumrak, který padl na ostrov s sebou přinesl další sněhovou nadílku sypající se z oblohy.
„Jak budou hlídky?“ ozval se Idun.
Gardista se podíval na kapitána: „Potřebuju dostatek mořské vody a vyvařit ji. Asto, prosím vyskládat dřevěný kruh. Ne úplně silné dřevo. Potřebuji, aby rychle hořelo. Palle můžeš prosím naplánovat ty hlídky?“ Cítil, že jeho magické dovednosti již pomalu nabírají na síle. Zvedl se a šel s Astěnkou ven: „Musíme tu mrchu chytit. Musíme ji nalákat do stanu. Pokud se nám to podaří, zapálíme ten ohnivý kruh a pomocí našich bohů ji odsud vyprovodíme. Okovy hodíme do ohně. Doufám, že kapitán získá dostatek soli.“
„Hlídku bude držet polovina lidí a střídat se budete po 4 hodinách. Cokoliv i sebemenší prd, nám budete okamžitě hlásit... My stejně dneska nebudeme spát.“ rytíř odvětil Idunovi a podíval se na Zuzanu, která se stále třásla i pod množstvím kožešin a u ohně. Sem tam jí z úst vyšlo tiché zamumlání.
Večerní klid rušilo jen šumění mořských vln. Zuzana se stále snažila zotavit pod vrstvami kožešin z mrazivého dotyku. Hlídky během večera nezahlédly nic zvláštního. Až někdy hluboko po půlnoci si hlídka všimla světel na moři.
Coltaine došel zburcovat Iduna: „Myslíte že by to mohla být loď? Ať chci nebo nechci, uznávám, že na tohle budete mít nejspíš lepší oči než zemská krysa.“
Idun přimhouřil oči a zadíval se na rozpitá vzdálená světélka na potemnělém moři. „To nebude loď. To budou lodě.“
„A to je dobrá, nebo špatná zpráva?“
„Můžou to bejt obchodní lodě,“ pokrčil rameny. „Těžko soudit, když je černá tma. Tady nás chce sežrat chodící stín. Si vyberte, co je dobrá, nebo blbá situace...“
„Cokoliv co nás dostane odtud.“ přidal se rytíř.
Kapitán hradní stráže se rozhlédl po těch pár procentech posádky, která zbyla. „Dobrá, pak bychom měli asi zapálit vatru.“
Jeden z námořníků popadl kus dřeva a došel s ním k vatře, aby ji podpálil. Ještě předtím, než se rozhořela, bylo viditelné, že lodě zpomalují. Zazněly lodní zvony a nesrozumitelné pokřikování. O chvíli později, asi v době, kdy začíná hořet vatra, už byly vidět světélka blížící se k ostrovu.
„Pallorne! Co vidí tvé elfské oči?“ zeptal se Coltaine.
„Čluny, odhadem asi patnáct. Ještě bych se neradoval, mějte po ruce zbraně.“
Den 9 – Pallorne, co vidí tvé elfské oči?
Vánice se v noci utišila a vločky se už snášely z nebe jen chvílemi. Když je probraly první paprsky, šla Zuzana jako každé ráno obejít raněné a dát vařit další nechutnej odvar z lišejníku. Dva z námořníků už nic z toho nepotřebovali. V noci podlehli horečce. „Musíme je svléknout a odtáhnout, nemůžeme tu být s mrtvolama...“ zvedla od mrtvých pohled unavený po probdělé noci. Když jí jeden z námořníků začal pomáhat, zeptala se ho: „Jak stará je ta vaše povídačka o Livii?“
„Nemám tušení. Je to hospodská povídačka. Na severu je takovejch příběhů plno. O bozích, démonech, dracích, obrech.“ vyjmenovával, zatímco stahoval z kolegů to málo, co měli na sobě. Kožené vesty, rukavice a rukávy hodil na hromádku.
„Spálíme je. Když je nevzala voda, tak oheň,“ řekl bývalý kapitán a šel se dvěma muži kácet strom.
„Chceš jít do té jeskyně a zjistit o co jde? Můžeme vyrazit i s Ronem. Kouzlo proti nemrtvákům by třeba mohlo pomoct.“ rozmlouvala Astaroth se svými druhy.
„Nejdříve se postaráme o mrtvé. Ale nechce se mi tady jen čekat na to, až nás bude ještě míň. Je nás ještě dost na dělení?“ vévodkyně se koukla na Astu s váhavým výrazem, zvažovala obě možnosti. „A pak,“ mírně si odfrkla. „Idun by musel jít s námi, zná cestu nejlépe.“
„Stromy na vatru a topení pokácí námořníci, my bychom se teda aspoň mohli poohlédnout okolo a něco ulovit.“ míšence se očividně nechtělo jen čekat.
„Jo to bysme mohli, dokud není vánice. Tohle nám nevydrží dlouho.“ ukázala elfka na zbytky masa a tuku, jež měli. Vzala si jeden z vyrobených oštěpů a nějakou kůži, která zbyla z mrože. Nad táborem kroužil už zotavený sokol. Zvedla ruku a dvakrát ostře hvízdla. „Entul!“ Sokol se během okamžiku snesl na její ruku a začal jí onípávat rukavici. „Vezmeme si ho s sebou.“ otočila se ke Coltainovi.
„Neztrácejte čas, ať jste do tmy zpátky.“
A tak pověstná hradní čtveřice vyrazila k nejbližšímu a nejvyššímu kopci. Nohy se jim bořily do čerstvě napadaného sněhu, při výstupu na kopec se střídali v čele při prošlapávání sněhu. Kdyby nebyli v takové situaci, neporušená zimní krajina vypadala vskutku malebně.
Události posledních dní a hlavně noci, gardistovi zaměstnaly hlavu natolik, že si ani neuvědomil, jak moc rychle vše uteklo a že je jich čím dál míň. Hlavou se mu ale honila myšlenka. „Kdo jiný než já by měl dokázat mluvit i s mrtvými.“ zamyšleně si zabrblal pod vousy a pokoušel se vzpomenout na řeč v mrtvém jazyce. „Napadlo mě, že bych s ní zkusil promluvit.“ řekl Astě tichým a nervózním hlasem. Míšenka přikývla: „Ale zkusila bych to až po setmění, třebas do té doby něco najdeme nebo zahlédneme plachty.“
Přitáhl k sobě Astu. „Před setměním se potkáme i se Zuzanou někde bokem. Musíme se připravit... Mám několik plánů... Ale zatím, čím míň lidí ví, tím lépe...“
Na jejich ramena dopadaly sněhové vločky, které se v těchto končinách sypaly z nebes téměř bez přestávky. Ale lov se dařil. Zuzaně se za pomocí sokola podařilo ulovit pět bílých králíků, zatímco Astaroth našla hnízdo ptáka, kterého už jednou ulovili. I tentokrát v něm našli vejce a a poblíž dospělého jedince, kterého bez problémů zabili. Zatímco elfka i míšenka sbírali jídlo pro celou skupinu, Pallorn a Roninvis si nedaleko všimli siulety dívenky. Jenže sotva mrkli, byla pryč. Když mrkli podruhé, byla zase na jiném místě a oběma zněl v hlavě tichý hlásek: „Maminko, nenechávej mě tady!“ Gardista se vzpamatoval jako první. „FYLAXIS ENEXANIMUM.“ rychle zakřičel. Zuzano je tady! Držte bdělou mysl!“ okřikl ostatní. Spojil ruce a vyřkl několik vět v jazyce ostatním neznámém: „Nejsme tvoje matka, neznáme ji a nemáme s ní nic společného. Nechceme ti ublížit ale musíš nám přestat ubližovat ty!“
Než se dočkal odpovědi, Zuzana zvedla sokola, který se už těšil na vnitřnosti a trhnutím ruky ho vyhodila do vzduchu. Dvakrát hvízdla a křikla povel: „Entul – ana i héru!“ A pták se od nich začal rychle vzdalovat směrem k táboru. Ronovu mysl zalila ozvěna dětského hlásku, který zněl ovšem děsivě. „Tvoje duše je ještě čistá,“ říkal hlásek. „Na ostatních si smlsnu,“ zachichotal se. Jakmile hlas domluvil, objevila se silueta nedaleko nich a mžikem oka opět zmizela.
Míhání siulety pokračovalo. Pokaždé jí na zlomek vteřiny zahlédli a pak zmizela stejně rychle, jako když sfouknete svíci.
Ron už sevřel ruku v pěst. „Opakuji ti to naposledy! Nechceme ti ublížit a je nám líto toho co provedla tvá matka. Ale to není naše vina! Nenuť mě ublížit tobě...“ Rytíř se vedle něho nervozně ošíval. „Už mě to fakt přestává bavit!“ sáhl pro meč. Ostří zazpívalo při vysouvání z pochvy a rozzářilo se plamenem. V jeden moment se dívenka objevila za vévodkyní a sevřela ji zátylek. Po tom stisku cítila Zuzana nepřirozený, paralyzující chlad prostupující celým tělem. Nehodlala se nechat. Veškeré svoje soustředění věnovala do proměny, ve zvíře. V to jediné, kterému alespoň normální chlad nevadí. Zátylek elfky se najednou proměnil ve sněhově bílý, chlupaťoučký, medvědí. Jenže,.. onen chlad nepolevoval. Jako kdyby to bylo něco jiného než prostá zima. Jako kdyby měl ten mráz vyhnat z těla veškeré teplo života. „Lumer Sacrae!“ zakřičel gardista a okolo nich se na malou chvíli objevily jiskřičky dodávající vnitřní klid a teplo. Jeho kouzlo způsobilo, že dívenka nepřirozeně zaječela a opět zmizela.
Mezitím si Coltaine při procházení provizorním táborem všiml v dálce černé skvrny, která se přibližovala. Po nějaké chvíli uviděl sokola. Nebyl si jistý, co to má znamenat. Proč by jej Zuzana posílala? Pokud nepřiletěl sám a oni nejsou už všichni mrtví. Počkal ještě pár minut než se pták přiblížil. Natáhl zdravou ruku s rukavicí a dvakrát zapískal. Sokol mu přistál na ruce. Viděl krev na pařátech a zobáku, předpokládal, že je zvířecí díky lovu. Takže dvě možnosti, uvažoval v duchu. Buďto už se vraceli z úspěšného lovu, nebo potřebovali pomoc. „Sakra Zuzano, to jste ho nemohla naučit i mluvit?“ Pták ho několikrát naštvaně klovl do rukavice a bez povelu se vznesl, několikrát zakroužil nad táborem. Potom zamířil zpět k místu, odkud přiletěl. Coltaine pokrčil rameny. „Asi se chce ještě proletět.“
Když Ron uslyšel šílený řev zacpal si uši. Podíval se na Zuzanu. „Refigo Arcanum.“ Poté co dívenka zmizela, přemýšlel, co dál. „Musíme hned do tábora a potřebuju mořskou vodu. Jste všichni v pořádku?“
„Vypadá to že to schytala jen ona.“ kývl Pallorn k medvědovi, stále nehybnému.
Mědvěd se oklepal, jakoby se snažil zahřát. Zařval. Elfka cítila že sil jí ubývá, ale vzdát se nehodlala. Zavřela oči a snažila se myslet na jediný obraz, ale nedokázala se soustředit. Viděla oltář Nistry, svoje ruce které pokládali dar. Potom viděla děti.. Narwë v postýlce a Corvuse, na kterého naposledy řvala. Medvěd zamručel. Tábor. Všechnu sílu, jež jí zbývala, dala do snahy rozpohybovat medvědí tělo k táboru. Podařilo se, ale ne na dlouho. Nepřirozená zima, která svírala medvědí tělo po celou dobu úprku, si vybrala svou daň.
Kouzlo pominulo, medvěd zmizel a ve sněhu se objevilo Zuzanino tělo - vyčerpané, sevřené v křeči, jak jím prorůstá mrazivý chlad.
„Není na co čekat! Vydáme se rychle zpátky k ohni.“ rytíř schoval meč zpátky na záda. „Asto ty nás hlídej, já vemu Zuzanu a co nejrychleji se vracíme.“ Ze zkušeností z minula už věděl jak si ji správně přehodit přes rameno. Rychlím hmatem si ji přehodil a pobídl ostatní: „Jdem!“
Po příchodu do tábora položili Zuzanu k ohništi a zakryli vším co se dalo. „Musíme ji udržet v teple.“ Ron přiklekl k ní a ruce ji sevřel do svých. „Neboj Nenecháme tě tady! Regeneratio!“ Vysílen magií se posadil vedle ní.
Coltain se po jejich příchodu zamyšleně podíval směrem, kterým odletěl sokol. „Aha,.. tak tohle to mělo znamenat.“ Přišel k Roninvisovi a zbytku: „S čím můžu pomoct?“
Zbylá posádka námořníků se naštěstí postarala o dostatek dřeva na zátop. Když uviděli Zuzanu, začali si opět povídat historku o Lívii, čímž podnítili další paniku. Soumrak, který padl na ostrov s sebou přinesl další sněhovou nadílku sypající se z oblohy.
„Jak budou hlídky?“ ozval se Idun.
Gardista se podíval na kapitána: „Potřebuju dostatek mořské vody a vyvařit ji. Asto, prosím vyskládat dřevěný kruh. Ne úplně silné dřevo. Potřebuji, aby rychle hořelo. Palle můžeš prosím naplánovat ty hlídky?“ Cítil, že jeho magické dovednosti již pomalu nabírají na síle. Zvedl se a šel s Astěnkou ven: „Musíme tu mrchu chytit. Musíme ji nalákat do stanu. Pokud se nám to podaří, zapálíme ten ohnivý kruh a pomocí našich bohů ji odsud vyprovodíme. Okovy hodíme do ohně. Doufám, že kapitán získá dostatek soli.“
„Hlídku bude držet polovina lidí a střídat se budete po 4 hodinách. Cokoliv i sebemenší prd, nám budete okamžitě hlásit... My stejně dneska nebudeme spát.“ rytíř odvětil Idunovi a podíval se na Zuzanu, která se stále třásla i pod množstvím kožešin a u ohně. Sem tam jí z úst vyšlo tiché zamumlání.
Večerní klid rušilo jen šumění mořských vln. Zuzana se stále snažila zotavit pod vrstvami kožešin z mrazivého dotyku. Hlídky během večera nezahlédly nic zvláštního. Až někdy hluboko po půlnoci si hlídka všimla světel na moři.
Coltaine došel zburcovat Iduna: „Myslíte že by to mohla být loď? Ať chci nebo nechci, uznávám, že na tohle budete mít nejspíš lepší oči než zemská krysa.“
Idun přimhouřil oči a zadíval se na rozpitá vzdálená světélka na potemnělém moři. „To nebude loď. To budou lodě.“
„A to je dobrá, nebo špatná zpráva?“
„Můžou to bejt obchodní lodě,“ pokrčil rameny. „Těžko soudit, když je černá tma. Tady nás chce sežrat chodící stín. Si vyberte, co je dobrá, nebo blbá situace...“
„Cokoliv co nás dostane odtud.“ přidal se rytíř.
Kapitán hradní stráže se rozhlédl po těch pár procentech posádky, která zbyla. „Dobrá, pak bychom měli asi zapálit vatru.“
Jeden z námořníků popadl kus dřeva a došel s ním k vatře, aby ji podpálil. Ještě předtím, než se rozhořela, bylo viditelné, že lodě zpomalují. Zazněly lodní zvony a nesrozumitelné pokřikování. O chvíli později, asi v době, kdy začíná hořet vatra, už byly vidět světélka blížící se k ostrovu.
„Pallorne! Co vidí tvé elfské oči?“ zeptal se Coltaine.
„Čluny, odhadem asi patnáct. Ještě bych se neradoval, mějte po ruce zbraně.“
Zuzana Klaar - Rytířka a vévodkyně císařství, oddaný voják Gladie
Pohádky neříkají dětem, že existují draci. Děti vědí, že draci existují. Pohádky dětem říkají, že draka lze zabít.
Není nad lov na člověka. ten kdo nějaký čas lovil ozbrojené lidi a zalíbilo se mu to, se nespokojí s lovem na něco jiného.
Pohádky neříkají dětem, že existují draci. Děti vědí, že draci existují. Pohádky dětem říkají, že draka lze zabít.
Není nad lov na člověka. ten kdo nějaký čas lovil ozbrojené lidi a zalíbilo se mu to, se nespokojí s lovem na něco jiného.
Re: V mlžném oparu
Lodní deník
Den 10 - „Záchrana?“
Loďky se pomalu blížily ke břehu. „Schovat se nemůžeme. Pokusíte se s nimi promluvit? Někdo tu musí zůstat a hlídat Zuzanu.“Roninvis se otočil na zbytek.
„Nejlepší bude, když s nima promluví kapitán.“ Elf se podíval na Coltaina, další slova směřoval přímo jemu: „Půjdu s Váma a budu Vás jistit.“
„Dobrá. Pallorne, budete stát za mnou a mračit se... tedy, pokud se ke slovu vůbec dostaneme.“ Našel v ohništi nějaký klacek, který hořel jen napůl, vzal ho do ruky a společně s rytířem se vydal směrem ke břehu a člunům.
Námořníci se mezitím vylodili, někteří z nich tahali čluny na břeh a zbytek se blížil k nim. Když od nich byli přibližně padesát metrů, Pallorn už začal rozpoznávat ve světlech říšské uniformy, skarfí mundúry a pirátské hadry. Několik postav, známých i oběma mužům, jim vévodilo.
„Kapitáne, tohle nejsou naši ani nikdo přátelský, radši se rychle stáhnem.“ na nic nečekal, popadl kapitána za flígr a fofrem ho táhnul zpátky.
Po tom co s ním Pallorn cuknul, Coltaine jakoby se probral z deliria: „No, to tedy nejsou.“ Zahodil provizorní pochodeň a vracel se s ním ke zbytku. „Nejspíš sme v prdeli a budeme se muset pokusit stáhnout dál na ostrov. Asi nám to moc nepomůže, ale na druhou stranu sem si stoprocentně jistej, že tyhle mít čistý duše taky nebudou.“
„Nejspíš jo? Jsme v úplně v prdeli! Z jedný strany Livie a z druhý tihle sráči. Jediný co nám zbývá je doufat, že nás šla zrovna navštívit a budou ji zajímat víc než my.“ Skupina za nimi čítala přibližně čtyřicet mužů a přidávala do kroku.
Coltaine se ohlédl. „S tímhle si neporadíte ani s šátkem...“ Potom se pokoušel zburcovat tábor: „Honem, honem poberte jen to co zvládnete za běhu a mizíme odsud!“
„To ne, ale minimálně čtvrtinu jich vemu s sebou, když na to přijde. Už stejně není kam utýct, chopte každej nějakou zbraň a postavte se do formace a čekejte na střet!“ zařval když byli u zbytku, tasil meč a postavil se do čela.
Roninvis rychle zacloumal se Zuzanou, semknul ruce a snažil se promlouvat neznámou řečí: „Livie. Nechceme ti ublížit, ale jsou tu tací co ano a jsou to přesně takoví co ti odvedli matku. Podívej na ně. Na jejich odporné duše!“ Bohužel bez odezvy.
Kapitán doběhl k místu, kde měl meč, vzal ho do levé ruky a připravil se na boj. „Vlastně proč ne, týhle výpravě bohové úplně nepožehnali.“ Ještě na poslední chvíli si rytíř dal trochu prášku: „Poslední jízda kamaráde.“
Zuzka se zesláble a zmateně rozhlídla, slyšela jen křik a nějakou dobu jí souvislosti nedávaly smysl. Potom uslyšela Coltainovo volání do zbraně, snažila se nahmatat luk. Potom se jako v mlze postavila automaticky do formace za ně a připravila první šíp. Námořníci zmateně pobíhali, brali provizorní zbraně, točili se kolem dokola. Nevěděli,jestli vzít nohy na ramena, nebo zkusit bojovat, ale spíš by určitě zvolili první možnost. Pravděpodobně nepřátelská skupina se blížila…
Míšenka pohlédla na své zubožené přátele a námořníky. Smutný zbytek z tak nadějné výpravy. Postavila se do čela skupiny vedle rytíře a kapitána. Za nimi stál Roninvis a vévodkyně na stále vratkých nohách. Astaroth vzala sekeru a štít zarazila před sebe do sněhu. Nabroušenou starou sekerou si přejela po tváři pod levým okem, až pár kapek krve skropilo její ostří. A zašeptala: „Mrogrothe stůj při nás.“ Pak si rozetřela krev po tváři.
K jejich překvapení se k nim směska říšských a dalších odpadlíků nežene s útočným rykem. Naopak čím blíže jsou, tím více v kroku zvolňují. Postupně se zformovali do půlkruhu kolem skupiny, zastavili asi pět metrů od nich. Pak promluvil patrně jejich velitel, ostřílený veterán s pronikavým pohledem, ostře řezanou tváří, a kratšími vlasy s patkou. "Ale, ale, ale... Jestlipak to není Císařská sebranka? Jste celkem daleko od domova. Copak tu pohledáváte? A kde máte loď? Nebo snad vaše Vévodkyně mluvila tak moc, že vás tu vysadili? Možná bychom vás mohli svézt." Hans se jen škodolibě zachechtal.
Coltaine se narovnal a uvolnil tak svaly z bojového postavení. „Jak jste si jistě vědom, máme za sebou poměrně dlouhou válku. Byli jsme na diplomatické cestě spojené se odpočinkem od našich všedních povinností. Nicméně moře nám tak úplně nepřálo.“
Říšský kapitán se pravděpodobně usmál. Spíše to ale připomínalo škleb démona z nejhlubších pekel: "Pak vám tedy nejspíš můžeme pomoci, jelikož máme po válce a jsme dobráci od kosti. Bylo to jen pracovní, žádná zlá krev. Však to jistě znáte. Máte štěstí, zrovna plujeme na jih. Samozřejmě to nebude zadarmo. A nemyslím si, že momentálně máte na zaplacení. Jistě to můžeme vyjednat s Císařstvím. Ale do té doby si pobyt a stravu budete muset odpracovat. A mezitím si samozřejmě promluvíme o té vaší... diplomatischer weg."
Kapitán opětoval hraný úsměv. „Jistě, práce jako každá jiná že? Ač je tento ostrov plný mnoha zajímavých zdrojů, máte pravdu, že v tuto chvíli Vám toho mnoho nabídnout nemůžeme. Ale Vaší pomoc jistě po bezpečném návratu náležitě doceníme.“ Podrbal se na nose: „Předpokládám, že vzhledem k naší situaci, by bylo příliš troufalé stanovovat si nějaké podmínky. Nicméně, s některými členy Vaší posádky nemáme úplně nejlepší zkušenosti a bylo by jistě nevhodné, aby se tyto neshody z minulosti, staly ohniskem nějakého nepříjemného konfliktu, a tudíž by bylo vhodné vyhnout se plavbě mojí skupiny na jedné lodi s Vaším kolegou.“ Posunul pohled na Narbeho.
"Berte nabídku, nebo nechte být. Klidně tu můžete zůstat, pokud je to vaše přání. Bránit vám v tom nebudeme. Loď a posádka, s kterou poplujete, bude vybrána podle volného místa."
Pokrčil rameny. „Vlastně to bylo myšleno v dobrém.“Otočil se ke zbytku své skupiny: „Vypadá to, že tito gentlemani budou naši zachránci. Kapitáne Idune, předpokládám, že Vy a Vaši muži proti tomu opustit tento ostrov nic namítat nebude, že?“ Idun se podíval na zbylých pět mužů ze své posádky. Zdálo se, že chvíli zvažuje možnosti. Nakonec, ale došel k rozhodnutí, že se všichni stále víc bojí Livie. Navíc to stále byla šance se dostat z ostrova. Pokývl a dodal: "Nebudem."
Zuzanu ten klidný přístup, hraný tón a ďábelský škleb, děsily víc než představa boje. Nakonec ruku s lukem povolila a nechala poklesnout. Stále ho křečovitě svírala. „Jistě gentlemanská pomoc se přece neodmítá.“ Pokusila se předstírat úsměv, ale na tváří se ji objevil jen znechuceny škleb.
"Dobrá. Pak tedy složte..." říšský kapitán se podíval na provizorní zbraně, kterými byli povětšinou ozbrojeni. "Ty věci. A následujte nás k pobřeží. Vaše zavazadla odnese služebnictvo. Račte se cítit jako na hradě." Opět se zašklebil.
Pallorn ještě dvakrát promáchl mečem, než jej zasunul zpět do pochvy, Coltaine svůj meč zastrčil za opasek a na zdravou ruku přivolal sokola. Astarorth s nesouhlasným zavrčením sekeru nakonec také schovala.
Když dorazili na pláž, přišel rozkaz k odzbrojení. Kapitán vrazil meč do ruky jednomu z cizích námořníků: „Ne že mi ho ztratíte. Když se dostanu domů, tak s ním mám ještě plány.“
První námořník který se pokusil vzít zbraň rytíři, skončil se zlomeným nosem. Pallorn si k němu klekl: „Nesnáším, když někdo sahá na moje věci a zbraně obzvlášť.“ Potom se na něho sesypal zbytek námořníků, jako mouchy na lejno. Začali ho bít, pádly, jílci zbraní, pěstmi. Muž který s nimi vyjednával v táboře, jen nahlas zakřičel. „Moc ho nezrubejte, i jeho chceme živýho."
Astaroth se vrhla pod pádla k němu, i ona schytala několik ran. „Nechte ho, už má dost!“ Ale elf, který ještě rozdal několik ran, než padl na zem, už jí neslyšel, odporoučel se do bezvědomí s krvavým úsměvem… Zuzana upustila svůj luk na zem, a gardista při pohledu na ní a kapitána jen s nevolí odvázal od kotníku skalpel zabalený v kusu kůže a podal jim ho dobrovolně.
Na čluny je rozdělili, tři námořníky na jeden, Iduna s dalšími dvěma na druhý, rytíře a míšenku na další a Coltaina, Roninvise a vévodkyni na ten poslední. Každý člun zamířil k jiné z lodí. Napočítali jich celkem asi třicet. Menší lodě, které používají pašeráci a Skarfové. Několik říšských galeon, různě velké pirátské lodě, a v poslední řadě čtyři lodě černé jako sama noc, vyrobené ve zvláštním elfím stylu.
Po nalodění je odvlekli do podpalubí, každému z nich na krk připevnili obojek z temného kovu a zavřeli do jedné z klecí, kterými druchijské lodě disponovaly. Ostatní klece byli plné spoře oděných Seveřanů. Lodě se daly do pohybu a každý z nich dostal misku nevábné, nejspíše obilné kaše.
Když přišli dva ozbrojenci, aby odvedli Zuzanu, neochotně ale dobrovolně s nimi odkráčela.
Den 10 - „Záchrana?“
Loďky se pomalu blížily ke břehu. „Schovat se nemůžeme. Pokusíte se s nimi promluvit? Někdo tu musí zůstat a hlídat Zuzanu.“Roninvis se otočil na zbytek.
„Nejlepší bude, když s nima promluví kapitán.“ Elf se podíval na Coltaina, další slova směřoval přímo jemu: „Půjdu s Váma a budu Vás jistit.“
„Dobrá. Pallorne, budete stát za mnou a mračit se... tedy, pokud se ke slovu vůbec dostaneme.“ Našel v ohništi nějaký klacek, který hořel jen napůl, vzal ho do ruky a společně s rytířem se vydal směrem ke břehu a člunům.
Námořníci se mezitím vylodili, někteří z nich tahali čluny na břeh a zbytek se blížil k nim. Když od nich byli přibližně padesát metrů, Pallorn už začal rozpoznávat ve světlech říšské uniformy, skarfí mundúry a pirátské hadry. Několik postav, známých i oběma mužům, jim vévodilo.
„Kapitáne, tohle nejsou naši ani nikdo přátelský, radši se rychle stáhnem.“ na nic nečekal, popadl kapitána za flígr a fofrem ho táhnul zpátky.
Po tom co s ním Pallorn cuknul, Coltaine jakoby se probral z deliria: „No, to tedy nejsou.“ Zahodil provizorní pochodeň a vracel se s ním ke zbytku. „Nejspíš sme v prdeli a budeme se muset pokusit stáhnout dál na ostrov. Asi nám to moc nepomůže, ale na druhou stranu sem si stoprocentně jistej, že tyhle mít čistý duše taky nebudou.“
„Nejspíš jo? Jsme v úplně v prdeli! Z jedný strany Livie a z druhý tihle sráči. Jediný co nám zbývá je doufat, že nás šla zrovna navštívit a budou ji zajímat víc než my.“ Skupina za nimi čítala přibližně čtyřicet mužů a přidávala do kroku.
Coltaine se ohlédl. „S tímhle si neporadíte ani s šátkem...“ Potom se pokoušel zburcovat tábor: „Honem, honem poberte jen to co zvládnete za běhu a mizíme odsud!“
„To ne, ale minimálně čtvrtinu jich vemu s sebou, když na to přijde. Už stejně není kam utýct, chopte každej nějakou zbraň a postavte se do formace a čekejte na střet!“ zařval když byli u zbytku, tasil meč a postavil se do čela.
Roninvis rychle zacloumal se Zuzanou, semknul ruce a snažil se promlouvat neznámou řečí: „Livie. Nechceme ti ublížit, ale jsou tu tací co ano a jsou to přesně takoví co ti odvedli matku. Podívej na ně. Na jejich odporné duše!“ Bohužel bez odezvy.
Kapitán doběhl k místu, kde měl meč, vzal ho do levé ruky a připravil se na boj. „Vlastně proč ne, týhle výpravě bohové úplně nepožehnali.“ Ještě na poslední chvíli si rytíř dal trochu prášku: „Poslední jízda kamaráde.“
Zuzka se zesláble a zmateně rozhlídla, slyšela jen křik a nějakou dobu jí souvislosti nedávaly smysl. Potom uslyšela Coltainovo volání do zbraně, snažila se nahmatat luk. Potom se jako v mlze postavila automaticky do formace za ně a připravila první šíp. Námořníci zmateně pobíhali, brali provizorní zbraně, točili se kolem dokola. Nevěděli,jestli vzít nohy na ramena, nebo zkusit bojovat, ale spíš by určitě zvolili první možnost. Pravděpodobně nepřátelská skupina se blížila…
Míšenka pohlédla na své zubožené přátele a námořníky. Smutný zbytek z tak nadějné výpravy. Postavila se do čela skupiny vedle rytíře a kapitána. Za nimi stál Roninvis a vévodkyně na stále vratkých nohách. Astaroth vzala sekeru a štít zarazila před sebe do sněhu. Nabroušenou starou sekerou si přejela po tváři pod levým okem, až pár kapek krve skropilo její ostří. A zašeptala: „Mrogrothe stůj při nás.“ Pak si rozetřela krev po tváři.
K jejich překvapení se k nim směska říšských a dalších odpadlíků nežene s útočným rykem. Naopak čím blíže jsou, tím více v kroku zvolňují. Postupně se zformovali do půlkruhu kolem skupiny, zastavili asi pět metrů od nich. Pak promluvil patrně jejich velitel, ostřílený veterán s pronikavým pohledem, ostře řezanou tváří, a kratšími vlasy s patkou. "Ale, ale, ale... Jestlipak to není Císařská sebranka? Jste celkem daleko od domova. Copak tu pohledáváte? A kde máte loď? Nebo snad vaše Vévodkyně mluvila tak moc, že vás tu vysadili? Možná bychom vás mohli svézt." Hans se jen škodolibě zachechtal.
Coltaine se narovnal a uvolnil tak svaly z bojového postavení. „Jak jste si jistě vědom, máme za sebou poměrně dlouhou válku. Byli jsme na diplomatické cestě spojené se odpočinkem od našich všedních povinností. Nicméně moře nám tak úplně nepřálo.“
Říšský kapitán se pravděpodobně usmál. Spíše to ale připomínalo škleb démona z nejhlubších pekel: "Pak vám tedy nejspíš můžeme pomoci, jelikož máme po válce a jsme dobráci od kosti. Bylo to jen pracovní, žádná zlá krev. Však to jistě znáte. Máte štěstí, zrovna plujeme na jih. Samozřejmě to nebude zadarmo. A nemyslím si, že momentálně máte na zaplacení. Jistě to můžeme vyjednat s Císařstvím. Ale do té doby si pobyt a stravu budete muset odpracovat. A mezitím si samozřejmě promluvíme o té vaší... diplomatischer weg."
Kapitán opětoval hraný úsměv. „Jistě, práce jako každá jiná že? Ač je tento ostrov plný mnoha zajímavých zdrojů, máte pravdu, že v tuto chvíli Vám toho mnoho nabídnout nemůžeme. Ale Vaší pomoc jistě po bezpečném návratu náležitě doceníme.“ Podrbal se na nose: „Předpokládám, že vzhledem k naší situaci, by bylo příliš troufalé stanovovat si nějaké podmínky. Nicméně, s některými členy Vaší posádky nemáme úplně nejlepší zkušenosti a bylo by jistě nevhodné, aby se tyto neshody z minulosti, staly ohniskem nějakého nepříjemného konfliktu, a tudíž by bylo vhodné vyhnout se plavbě mojí skupiny na jedné lodi s Vaším kolegou.“ Posunul pohled na Narbeho.
"Berte nabídku, nebo nechte být. Klidně tu můžete zůstat, pokud je to vaše přání. Bránit vám v tom nebudeme. Loď a posádka, s kterou poplujete, bude vybrána podle volného místa."
Pokrčil rameny. „Vlastně to bylo myšleno v dobrém.“Otočil se ke zbytku své skupiny: „Vypadá to, že tito gentlemani budou naši zachránci. Kapitáne Idune, předpokládám, že Vy a Vaši muži proti tomu opustit tento ostrov nic namítat nebude, že?“ Idun se podíval na zbylých pět mužů ze své posádky. Zdálo se, že chvíli zvažuje možnosti. Nakonec, ale došel k rozhodnutí, že se všichni stále víc bojí Livie. Navíc to stále byla šance se dostat z ostrova. Pokývl a dodal: "Nebudem."
Zuzanu ten klidný přístup, hraný tón a ďábelský škleb, děsily víc než představa boje. Nakonec ruku s lukem povolila a nechala poklesnout. Stále ho křečovitě svírala. „Jistě gentlemanská pomoc se přece neodmítá.“ Pokusila se předstírat úsměv, ale na tváří se ji objevil jen znechuceny škleb.
"Dobrá. Pak tedy složte..." říšský kapitán se podíval na provizorní zbraně, kterými byli povětšinou ozbrojeni. "Ty věci. A následujte nás k pobřeží. Vaše zavazadla odnese služebnictvo. Račte se cítit jako na hradě." Opět se zašklebil.
Pallorn ještě dvakrát promáchl mečem, než jej zasunul zpět do pochvy, Coltaine svůj meč zastrčil za opasek a na zdravou ruku přivolal sokola. Astarorth s nesouhlasným zavrčením sekeru nakonec také schovala.
Když dorazili na pláž, přišel rozkaz k odzbrojení. Kapitán vrazil meč do ruky jednomu z cizích námořníků: „Ne že mi ho ztratíte. Když se dostanu domů, tak s ním mám ještě plány.“
První námořník který se pokusil vzít zbraň rytíři, skončil se zlomeným nosem. Pallorn si k němu klekl: „Nesnáším, když někdo sahá na moje věci a zbraně obzvlášť.“ Potom se na něho sesypal zbytek námořníků, jako mouchy na lejno. Začali ho bít, pádly, jílci zbraní, pěstmi. Muž který s nimi vyjednával v táboře, jen nahlas zakřičel. „Moc ho nezrubejte, i jeho chceme živýho."
Astaroth se vrhla pod pádla k němu, i ona schytala několik ran. „Nechte ho, už má dost!“ Ale elf, který ještě rozdal několik ran, než padl na zem, už jí neslyšel, odporoučel se do bezvědomí s krvavým úsměvem… Zuzana upustila svůj luk na zem, a gardista při pohledu na ní a kapitána jen s nevolí odvázal od kotníku skalpel zabalený v kusu kůže a podal jim ho dobrovolně.
Na čluny je rozdělili, tři námořníky na jeden, Iduna s dalšími dvěma na druhý, rytíře a míšenku na další a Coltaina, Roninvise a vévodkyni na ten poslední. Každý člun zamířil k jiné z lodí. Napočítali jich celkem asi třicet. Menší lodě, které používají pašeráci a Skarfové. Několik říšských galeon, různě velké pirátské lodě, a v poslední řadě čtyři lodě černé jako sama noc, vyrobené ve zvláštním elfím stylu.
Po nalodění je odvlekli do podpalubí, každému z nich na krk připevnili obojek z temného kovu a zavřeli do jedné z klecí, kterými druchijské lodě disponovaly. Ostatní klece byli plné spoře oděných Seveřanů. Lodě se daly do pohybu a každý z nich dostal misku nevábné, nejspíše obilné kaše.
Když přišli dva ozbrojenci, aby odvedli Zuzanu, neochotně ale dobrovolně s nimi odkráčela.
Zuzana Klaar - Rytířka a vévodkyně císařství, oddaný voják Gladie
Pohádky neříkají dětem, že existují draci. Děti vědí, že draci existují. Pohádky dětem říkají, že draka lze zabít.
Není nad lov na člověka. ten kdo nějaký čas lovil ozbrojené lidi a zalíbilo se mu to, se nespokojí s lovem na něco jiného.
Pohádky neříkají dětem, že existují draci. Děti vědí, že draci existují. Pohádky dětem říkají, že draka lze zabít.
Není nad lov na člověka. ten kdo nějaký čas lovil ozbrojené lidi a zalíbilo se mu to, se nespokojí s lovem na něco jiného.