Horší než démon?

[Klarka]

Oba elfové již odešli. Bylo na čase, ještě je slyšela venku když se ve zbroji sklátila do postele. Celý večer přemáhala zimnici a bojovala s obrovskou únavou. Stejně tak se sebou.
Z předcházejících událostí jí do smíchu rozhodně nebylo. Celá ta „elfí“ záležitost byla dost ošemetná a Zuzka si připadala jako zrnko mezi mlýnskými kameny. Nemohla usnout a stále se převalovala. Vadily jí kapky deště dopadající na střechu, cizí vůně nasáklá v jejích peřinách a když zavřela oči viděla je… Každého z těch posedlých, ne když nebyli sami sebou. To se o ně jen strachovala a vcelku se dali zvládat. Před očima měla obrazy chvil, když jim pomáhali. Každý marný pokus o nádech, škubnutí těla, to jak bojovali i jak bezvládná těla padala k zemi. Ty vyděšené a překvapené výrazy když se konečně probrali. To se bála sebe, neměla žádnou záruku že to vyjde, že přežijí a přesto zašla tak daleko. Co to bude příště?
Vyskočila z postele tak rychle jak jen to šlo. Tělo měla polité studeným potem. Rychle nahmatala láhev vína, to však bylo za dané situace k ničemu. Obrazy sice zmizely, hlavou jí teď ale zněly všechny výkřiky a urážky vyřčené při vymítání. „K čertu s tím, měli pravdu“ vykřikla do tmy a mrštila lahví směrem ke krbu. Hned potom vyběhla z domu, prokličkovala Lewan a zmizela hluboko ve hvozdu.

Déšť neustával, ale těžko říct jestli to vnímala. Promočená už hodiny seděla opřená o mohutný strom a snažila se z lesa doplnit sílu jako vždy. Stále nepřicházela, ona i hvozd se změnili. Vlastně toho démona a dokonce ani hlasy v hlavě nepotřebovala, stačila myšlenka ta byla horší...

[Klarka]

Myšlenka dál rostla. Stejně jako kořeny rostlin se šířila do všech stran její mysli. Vycházela z těch nejtemnějších koutů, bublala, našeptávala a přetrvávala. Zrodila se už dlouho předtím, ale elfka jí dlouho odolávala. Dusila jí v sobě, schovávala a zamykala v tajných pokojích své duše. Několik posledních týdnů s ní nebojovala, místo toho dumala, přemítala a rozhodovala se.
Nemůže přeci zradit, teď ve válce..

[Klarka]

Do útoku zbývalo tak málo dní. Na schůzi neslyšela nic co by jí překvapilo, v hradišti vlastně také ne. Tentokrát ale doufala v jiné reakce. tak zaslepení arogancí, egem a bůhví čím, že nechápou? Je to přeci i jejich osud. Než sama připravila a naložila zásoby, měla puchýře až do krve. Vyčerpaná se usadila v nové úřadovně, nevydržela však v klidu dlouho.
Zatracení ignoranti! Vztekle vykřikla a smetla ze stolu malovanou vázu. Roztříštila se snad na tisíc kusů a na nové knihovně zanechala dlouhý šrám. Začala přecházet po místnosti, jakoby jí to snad mělo pomoci se rozhodnout. Na předměstí Andoru už nebyla dlouho a kdo ví, třeba je to naposledy. A tak si zakryla obličej, osedlala koně a vyrazila na cestu. Koně uvázala na stejném místě jako vždy s úmyslem obejít dům kolem dokola a pak teprve vejít. Plížila se tmou a rozhlížela se kolem, když ze tmy před věznicí zaslechla sténání raněného. Nakonec zvítězila její světlejší stránka, vrátila se zpět a šla blíž. Mohutná postava vratkavě stojící ve tmě jí byla povědomá. O dva kroky dál nebylo pochyb. Barbare? Reakce nepřišla a tak se odvážila dál. Věděla, že to sama nezvládne, ale nechat ho tam nepřicházelo v úvahu. Posvítila si a opatrně kontrolovala jeho rány, přibyli další a krev byla čerstvá. Celou dobu jen sténal a kašlal, reakce nepřicházela. Pak jí ale nenadále sevřel zápěstí, až v něm zapraštělo. Naštěstí byl prudký pohyb na Ronetha moc a omdlel. Na chvilku nehnutě a vystrašeně stála, rychle se ale vzpamatovala. Takhle nezůstane věčně, potřebuji pomoc. Uklidňovala se samomluvou jako pokaždé, když nevěděla co má dělat. Stejně tak na krystalu bezděčně stiskla jméno, které volala když byla v nesnázích.
Pro jistotu barbara spoutala magickými kořeny a čekala. Gardistovi zabrala cesta jen chvilku, zatímco domlouvali plán, pojistili své snažení. Tentokráte jeho magií a jejím bičem. Vzpouzel se a démon mu dodával sílu, vymítání bylo velmi náročné a připravilo je o hodně sil.
Když se barbarské tělo přestalo vzpouzet, hned povolila sevření krku a začala jej probouzet. Navzdory všem zraněním to šlo dobře. Atan ho mezitím dál sledoval nedůvěřivým pohledem. Co si pamatujete naposledy?
Sigmarův val, skřety. Co, co tu vlastně děláš? Očividně byl zmatený a rituál úspěšný, aniž by čekala na rozkaz rozvázala uzly na biči. Následovalo dlouhé vysvětlení, přeci jen už to bylo mnoho dní co ho posedl démon.
Musíte si jít odpočinout, na šití nejsem zrovna expert. Snad poprvé ani barbar nic nenamítal a vděčně přijal nabídku vytvoření portálu.

Celou cestu domů, přemítala proč přijala cestu do Lewanu, chtěla přeci jinam a kůň stále trčel u vězení. I přes nenaplnění svých plánů však byla o poznání klidnější. Až na jeden z hlasů co k ní promlouval, byl její tím si byla jistá. Dodával jí odvahu to říct, možná je to poslední příležitost.
A co se bitvy týče..
Ano, poslouchám.
Během jejich rozhovoru však očima zabloudila k domu za ním a veškerá odvaha i s hlasem byli pryč. Zastyděla se, ale už nemohla couvnout úplně. Já jen. Dávejte tam na sebe pozor..

[Klarka]

Když odříkala modlitbu, strhla si z krku náhrdelník a položila jej do trávy. Věděla, že neusne a tak se vydala s koněm naloženým zásobami k táboru. Za daných okolností bylo jedno kde stráví bezesnou noc. Snažila se na sobě nenechat znát rozrušení z nadcházející bitvy, ale strach z ničeho, konce a o ostatní tu prostě byl. Čím více se lesem přibližovala k ležení, tím byla úzkost větší a všudypřítomný zápach smrti, utrpení a zla přicházející od hradu nepomáhal. Sevřelo se jí hrdlo, sova se zmohla na pozdrav vojákům. Pomalu se prošla po ležení, uvázala koně a našla si místo v jednom ze stanů, blízko u ohně, odtud pak pozorovala plnící se tábor.

[Klarka]

Celý průběh bitvy byl mnohokrát lepší, než to co nastalo potom. Hluboká propast bezmoci se zvětšovala, a plnila zoufalstvím, vztekem a strachem. Všechny tyto pocity a mnoho dalších, které už nedokázala popsat se v ní mísili a dávali utvářet pocitům, které neznala a neuměla se s nimi vyrovnat.
Zbroj ztěžklou bahnem, krví a vnitřnostmi nepřátel i členů aliance nechala v koutě na dvoře, smyla ze sebe co nejhorší. Zabalená do teplé tuniky vyrazila do Imeru, kde pak opilá pod stolem přečkala první noc po prohrané bitvě...

[Klarka]

Uplynulé týdny jí přichystali spoustu námětů k uvažování a teď tohle. Rozladěná s třesoucíma rukama si balila věci nutné k přežití v divočině. Z prve měla z výpravy strach, nyní jí však vítala. Nebrala to jako útěk před odpovědí, jen musela přemýšlet, znovu najít sama sebe.
Balení netrvalo dlouho a elfka kráčela po pěšině Lewanem, v každé ruce jeden svitek oznamující její odchod. Když je vhodila do správných schránek, vydala se k portálu..

[Klarka]

S přibývajícími dny, kdy byla země pokrytá ztěžklou a zmrzlou sněhovou pokrývkou se les měnil. Stejně tak zvěř byla obezřetnější, agresivnější a skrytá hlouběji v divočině. Pro dnešek už měla splněno, v brašně se svíjelo několik hadích těl ve snaze dostat se ven. Elfka si razila cestu sněhem zpět ke koni. V duchu přitom proklínala bažiny i promočené boty přes které teď pronikal chlad. Vzala to přes město, nejspíše jí bavilo mučit samu sebe pohledem na pusté ulice bez jediné stopy. Nechala potemnělé hradiště za sebou, plášť si přivinula ještě těsněji k tělu a zamířila k portálu.

V Lewanu poletovali sněhové vločky, zastavila koně a chvíli pozorovala proti svitu lampy, jak jedna honí druhou. Když pobídla koně, navedla ho cestou k paláci, světlo viděla už z dálky. Když opatrně otevřela dveře a vstoupila, na chvíli vypadal jakoby spatřil přízrak.
„Neruším?“ Zeptala se polohlasně s pohledem upřeným na knihu kterou odložil.
„Nikoliv, přemýšlel jsem nad básní.“
S nohami zkříženými pod sebou sledovala jak připravuje čaj. Vůně čerstvých lístků, které donesla se linula po celé místnosti a proces stále nebyl u konce. Nedočkavě poposedala během rozhovoru, až jí bylo stydno. Vážně jako dítě…
„Je to město duchů, já vím.“ O tom se rozhodně přít nechtěla, měl pravdu. Jenže co s tím? S pokleslou hlavou se natáhla pro další čaj. I on vypadal strhanější a unavenější než obvykle. Jako vždy vyslechla i ona jeho. Vlastně se Inet nedivila, k tomuto postoji směřovala už dlouho. Během dalších slov pootevřela brašnu a nechala jednoho z hadů se osvobodit. Hlavou kývla směrem k elfovi, zvíře poslušně zvolilo směr a začalo se vinout kolem jeho paže. „Jen pro jistotu.“
„Hanta“ Unaveně se usmál, už bylo pozdě.

Musela se jít vyspat, na zítra naplánovala první lekci výcviku. Měl co trénovat, zasmála se nahlas. Opatrně provedla koně zmrzlou cestou kolem vodopádu a konečně byla doma. Ještě než se odebrala do postele, vyrazila do tmy s pečlivě zabaleným balíčkem.

[Klarka]

Netvoři jsou skuteční a skuteční jsou i duchové. Žijí v nás a někdy vyhrávají.

Pořád jí udivovalo že přišla, nadechla se ledového vzduchu a zamkla za sebou bránu soudní budovy.
„Posaďte se.“ Vybídla Elia ženu a ukázala na samostatné místo před soudcovskou lavicí. Jakmile se všechny usadily začalo to nanovo.
„Tak proč tady teda jsem, To jste si to nezapsali?“
„Ověřovali jsme vaší výpověď. Muž o němž jste mluvila, nikdo ho nikdy neviděl ani o něm neslyšel. Také jsme prošli údaje co jste řekla, nesedí.“ Zuzka začala mírněji.
„Takže kde jste doopravdy vzala tu runu?“
„Už jsem vám to všechno říkala!“
Báchorku o ožralovi a ostatních událostech si vyslechli ještě několikrát, pokaždé s nějakou obměnou.
„Tak už přestaňte s těma pohádkama, víme že to tak nebylo!“
„Proč bych vám lhala? Vy jste ty co si to nepamatujou!“ Žena na lavici už prskala a nadávala.
„Možná nejsme tak děsivý, jako trest co čeká jinde.“ Zuzka se podívala vedle sebe.
„Já vám řeknu jak si myslím že to bylo.“ Druhá z elfek se na moment odmlčela pak se letmo usmála a pokračovala.
„Po ztrátě města jste byla zoufalá, nevěděla kudy kam. Navíc vás napadla nemoc se kterou si nikdo nevěděl rady a tak jste hledala pomoc jinde. Ovšem ta nebyla zadarmo.“
„Vy jste snad zabedněný!“
Když její společnice vstala už věděla že to bude dlouhá noc. „Následujte mě!“
Stačilo projít několika dveřmi a soudní budova se razantně změnila, za těmi posledními byla místnost kam mířili. „Posaďte se!“
Krom dřevěné stolice byl v místnosti stůl, na kterém byli vyskládané různé nástroje, dřevěná lavice a několik dalších zařízení. Jakmile žena dosedla jedna z nich jí připoutala popruhy ke stolici, poté došla až ke stolu kde stála druhá.
„Pravdu už jsem vám řekla. Vždyť jsem bojovala v Margaardu! A nevzpomínám si že bych vás tam viděla.“
„Byla jsem zrovna shánět další posily pro boj. Naposledy když jsem tam bojovala bylo to proti Kulhavci. Trvalo pár dní než mě dali do kupy, ale Kulhavec mě dost naučil.“ Sáhla za sebe pro kleště a došla až k ní.
„Nevím kterej Kulhavec je ani z knížek. Jsem věrná císařství dělejte si co chcete!“
Povzdechla si a kleštěmi pevně chytla její ukazováček. „Kde jste doopravdy vzala ten kámen!“
„To už jsem řekla.“
Elfka jí s trhnutím a otočením ohnula prst do opačného směru, Zuzka mírně odvrátila tvář.
„Au, víte kolik dá času to narovnat?“
„Tohle si můžete ušetřit stačí říct pravdu.“

Pokračovaly dál, noc venku postupovala a žena připoutaná k lavici stále opakovala lež, kterou vyvrátily. Každý s článků prstů na jejích rukách už byl v nepřirozeném úhlu.
„Máme spoustu času.“ Vyměnila si nástroje a vrátila se k ní. Tentokrát si před ní klekla na jednu nohu, vyhrnula její šaty nad koleno. Před ránou perlíkem se naposled tu noc zeptala jak to bylo. Když se s hrozivým zvukem čéška pohnula z jamky, svět ženy zčernal…
„Necháme jí přemístit do cely, felčar jí tam dá trochu do kupy. Pokračovat budeme jindy.

Když stáli před budovou Zuzka se k ní obrátila. „Víš že to není tvoje vina. Děláš co musíš.“
„Jistě a někdo to dělat musí. Navíc než válka skončí aspoň někdo by měl zůstat s čistým štítem.“
„Navenek.“ Dodaly obě takřka současně a rozloučily se.

[Klarka]

Zůstal jsem tak dlouho vězet uvnitř své hlavy, až jsem přišel o rozum.

Ano má paní?
Posaď se bude to rychlé. Císařovna jí pokynula k židli v pracovně
Stanovila jsem datum bitvy...
Poté co si vyslechla další rozkazy a byla propuštěna, začala ihned pracovat. nedovolila si žádnou přestávku a pracovala systematicky. Musela. Jeho rychlé odvolání a následné pasování s ní zacloumalo. Neměla komu to říct a ač byl Pallorn přítel a věděla že se na něho v boji může spolehnout, hořkost v srdci zůstávala. Když ho po pasování prováděla po hradě vzpomínky se vrátily a zůstávaly s ní.
Byla už skoro noc, měla za sebou už dvě sezení. Promnula si zátylek a na chvíli se zaposlouchala do melodie loutny jež se linula z patra domu. Jeho hudba jí uklidňovala i když zásluhu mělo dozajista i víno, které vypila s hlavou zabořenou do map a poznámek k bitvě. Po několika hodinách se jí zdálo že se motá v kruhu, koně venku bez přestání ržáli, cítili její neklid a dávali to hlasitě najevo. Musela ven.

Jsem ráda že tě tu vidím kolego. Usmála se na něj a posadila se ke stolu. Probrat rozkazy zabralo jen pár chvil. Na zbytek musí být všichni. Až jí překvapilo jak našli společnou řeč, všechny obavy z bitvy se vydrali ven. Dlouho nebyla takhle sdílná.
Ono je hezký dobýt město, ale co potom? Elf se odmlčel, vlastně byla ráda že není sama.
Bude plno raněných a mrtvých, na další obranu nebude tolik sil.
Kdyby nebylo vína nejspíš by svoje nejčernější myšlenky z úst nikdy nevypustila.
Navíc s ním nezískáme ani žádnou strategickou výhodu. Občas si říkám že město mělo padnout už za Kulhavce. Všechno mohlo být jinak, Rock by tu mohl ještě být, Elie se nemuselo nic stát. Asi bych tak neměla mluvit, ale stálo nás to už tolik! Souhlasně pokýval hlavou.
Nezbývá nám než se modlit.

Když se rozloučili namířila domů do Lewanu, u vodopádu se však kůň zastavil. Zastavila ho sama? Zavřela oči aby se uklidnila, sakra vždyť je voják! Otočila koně a zamířila na Nistřin ostrov. O samotě už tu nebyla dlouho, položila dar na oltář a spíše než modlitbu pronášela do ticha své strachy. Domů se vrátila k ránu, potichu se přivinula k spícímu bardovi a nakonec sama usnula neklidným spánkem

[Klarka]

Poslední večer

Na ulicích Thyrisu bylo mrtvo, celou cestu si v ruce pohrávala s klíčem. Převalovala jej v ruce sem a tam a pohazovala si s ním. Zámek naštěstí povolil napoprvé a dveře vrzly, dlouho je nikdo neotvíral, natož aby někdo promazal panty. Elfka otvřela okno a nechala dovnitř domu proudit noční vzduch, rozsvítila svícny a pak zůstala stát uprostřed větší místnosti a nevěděla čím začít.
Nečekala že by na ní zapůsobilo tohle místo tak nostalgicky. Zvedla několik zmuchlaných papírů z pod tiskařského stroje, všude utřela prach a pak zasedla k jednomu z psacích stolů. Uvnitř našla několik nedokončených děl, které si sbalila. Pochybovala že byy je tu někdo dokončil, většina z nich byla pro císařství. Ušklíbla se a sundala z horní police lahvičku parfému, byl to dárek. Otevřela flakonek a vůně fialek ji okouzlila jako pokaždé. Najednou měla v očích slzy, musela to uspíšit. Pobrala si své věci a zavřela okno, zítra to tu předá a vzpomínky zůstanou tady.

[Klarka]

Cestou do hradu se už jen opírala plnou vahou o koně s nepřítomným výrazem. Zamířila do sálu a po schodech dolů. V lázních nechala elfka dopadnout zbroj špinavou od bláta, sutin a krve dopadnout na zem. Většina krve naštěstí nebyla její, zranění na ruce nebylo nijak hluboké a modřiny a šrámy na obličeji a zbytku těla se zahojí rychle. Vstoupila do horké lázně a na malý moment si dopřála radost z toho že neselhala, přežili sebevražednou misi a ona je nedovedla na porážku. Byl to však jen záblesk.
Hned potom se dostavil pocit zoufalství, přišli o strategicky důležité město a dostali spáleniště. Elfka polkla a zavřela oči ve snaze zahnat obrazy jenž se jí drali před oči. Kadeřník co jí stříhával, kolikrát jenom? Prodejce zvěře, který ji vysvětlil jakou hodnotu mají koně. Léčitel co několikrát ošetřoval její rány. Ti a mnozí další, stažení z kůže, stejně tak jako zvěř. Chvíli bojovala s nutkáním znovu zvracet stejně jako když to uviděla. Příliš rychle se zvedla musela se přidržet když se jí zamotala hlava, potom se spěšně osušila a utekla domů do Lewanu.

[Klarka]

Seděla v pracovně nad horou námořních map, se sextantem v ruce. Oči mhouřila nad plánem už hodiny. Označená místa vhodná k vylodění.. „Na co jsem jenom zapomněla?“ Z hlasitých úvah ji přerušili kroky následované hlasem kolegy.
„To zvládneš, horší než armáda můr nebudou.“ Elf se na ní povzbudivě usmál, měl pravdu do bitvy se nebála tolik jako sama na schůzi, bylo to směšné.
„Buď opatrný, budu čekat než se vrátíš.“


Sakra, nečekala že jí tak rychle vyschne v krku. Ze začátku měla nutkání se otáčet za sebe k trůnu, hledajíc někoho kdo by jí aspoň pokynutím naznačil že nemele uplný sračky. V zadu na krku pod copem cítila stékat studený pot.
„Útok se uskuteční v neděli a na tom jak na Kyru uspějeme závisí všechno. Ona je to poslední co stojí alespoň z části mezi námi a Vládcem! Rozdělíme se do tří skupin: První bude hlavní útočnou jednotkou na moři. Druhá bude mít na moři jeden důležitý úkol a to na lodi Kulhavce, zbytek se dozví v den vyplutí, tu povedu já. Třetí skupina bude bojovat na souši, tu povede kolega Pallorn..“
Vlastně ani nečekala dobrovolníky, obzvláště když za ní neseděl nikdo na koho by to mohlo udělat nějaký dojem, že bude ale problém odpovědět na otázku, ano či ne. Uvnitř elfky se začínal vařit vztek, když se otevřeli dveře a do sálu vstoupil Rish, sám. V tu chvíli by se v ní krve nedořezal, tušila že to bude zlé, ale to co mělo následovat bylo zlé až příliš.

„Schůze je u konce, odejděte prosím všichni. Za Lovci potom přijedu a za Aranduri také.“
Rish byl voják, svoje emoce ovládal dokonale a ač se za nimi do horní místnosti belhal ani nehl brvou.
„Třem z nás se podařilo utéci, do zajetí padl Pallorn Iluminus a Eam.“ Provinile klopil zrak herold, když předával hlášení Coltainovi.
„Skvělé, takže dostal hodnostáře které chtěl na stříbrném podnose.“
„Pane, nemůžeme je tam nechat.“ Elfka se snažila ovládat, ale vztek a bezmoc z ní jen prýštili kolem.
„Ať vás to ani nenapadne, teď ani nevíme jestli žijí! To je rozkaz! Můžete oba jít.“

„Má pravdu, byla by to sebevražda a my se musíme soustředit na Kyr!“ Herold naproti ní lehce kývl, věděla že to si nenechá ujít i to že ho to dožírá stejně jako jí. Jeho souhlas jí trochu uklidnil. Potom co jej vyprovodila, přecházela dlouhou dobu po pokoji. Poprvé bojovala s neuposlechnutí rozkazu. Něco jiného bylo vykašlat se na doporučení, ale porušit rozkaz? Kdyby dopadli i jí kdo by tu zůstal? Opláchla si obličej ledovou vodou a vyrazila za Lovci i za Aranduri.
Vstřícnost Lovců jí pro jednou překvapila.
„Dobrá zítra ráno vyplujeme.“
„Je ta cesta bezpečná? Chci tím říct není to cesta do přímého boje?“
Nadechla se, nemělo cenu lhát.. „Ne bezpečí bohužel zaručit nemohu, mohu dát své slovo, že udělám vše proto abych vaší kněžku ochránila.“
„Pak tedy ráno u lodi.“

Elfky seděli v pracovně nad bankou dlouhou dobu, měli co probírat.
„Kdyby se něco při plavbě posralo, jste jediná mimo hrad kdo zná celý plán. Omlouvám se Aranduri.“ Vezla si domů zářící kamínek a v duchu probírala jakoukoliv možnost jak zjistit že jsou její přátelé na živu.


Tak to zvládli, Kulhavcovi proklouznout pod nosem. Přesto si oddechla až když za sebou uslyšela klapnutí mříží hradní brány. Ještě než došla za kapitánem předat mu hlášení ozval se z venku zvuk rohu, Říšského rohu. Voják s Bílou vlajkou v ruce stál před vraty, jediné co jí přinesl byl krvavý balíček. V plášti, který byl jistě starostův byli zabaleny tři uši, dvě elfské a jedno normální.
„Sráč, zasranej sráč!“ Zatímco běžela hradem zpět, kopla do několika svícnů a dalších zbytečných kusů nábytku.

[Klarka]

Večer před bitvou

Elfka naposledy studovala plány, doufala že nepovede všechny na smrt, že pro jednou na nic nezapomněla. Venku už byla temná noc, jen pouliční lucerny osvětlovali plápolavými světýlky Andorské ulice. V tu chvíli jí vyrušilo zabušení na dveře, noční návštěvy zde nebyli ničím novým. Otevřela dveře kanceláře a zamžourala do tmy před sebou. „Ano?“
V ten samý okamžik jí vysoká postava v černém oblečení dala páchnoucí rukavici přes ústa a zatlačila jí dovnitř, kde jí zase pustila.
„Nevím estli už sme měli tu čest.“ Spustil muž svým vrčivým hlasem. Její hlava pracovala na plné obrátky a velmi rychle si spojila informace.
„Přišel si se vzkazem jak to tu všechno strašně serem?“ Padla do jedné z židlí a naznačila mu hlavou ať se posadí na další. Neváhal a usadil se jako doma, nohy ve špinavých botách hodil na stůl. Někam na zem upadl kus bahna. Jeho chování nekomentovala, sama si byla jistá že právě páchne skoro stejně jako on.
„Na to jí nepotřebujem, vidíme to sami. Vlastně jí sháním, Kde je?“ Ušklíbl se na elfku.
„Já nevím.“ Odmlčela se a polkla. „Zbyla jsem tu sama.“ Bezmocně ukázala na mapy na stole, muž do nich zabodl prst. „Tady je obří loď toho hajzla, z boku se tam dostanete nejlíp, po lanovejch žebříkách. Dál je tam kolem pětistovky lodí.“ Pak povytáhl jedno obočí, přes které se táhla jizva.
„Nemáš tady mapu Thyrisu.“ Při těch slovech se elfčin výraz změnil, natáhla se do batohu a vytáhla vlastní mapu pískovcového města. „Dostala jsem rozkaz, soustředit se na bitvu a neskončit tam zavřená s nima..“
„To nemáš lidi, který tam poslat? Vaši jsou ve vězení, kuchaj je tam zaživa.“ Vše pronášel naprosto klidným hlasem, jako by mluvil o nákupech na trzích. „Potřebuješ hovada ochotný jít na smrt, infiltrovat se a za velkýho bordelu je odtamtud dostat. Řekněme že sem ochotnej ten chaos zařídit, ale všechno má svojí cenu. Tohle konkrétně roční odvody Andoru navýšený o zlato,v cihlách.“
Nakonec si plácli, a smluvili plán.
„Estli nezaplatíte, bude to na tvým triku a nechám chlapi, ať tě vodměněj po svým.“ tentokrát byl škleb na jeho tváři zlověstný, až se elfka přikrčila. Na tom teď ale nezáleželo, musela je dostat ven.

Když osaměla místo plánu bitvy uvažovala nad tím kde sehnat magory, kterým nebude vadit se infiltrovat mezi Říšské. Když jí to konečně napadlo, rozběhla se ke kasárnám kde byli stále ubytovaní Vlci. Vždyť oni přeci říšský byli. Při běhu málem srazila stráže a určitě narazila aspoň do jedné zdi.
„Je zase nahoře?“ Jeden z Vlků jí jen přikývl.
„Dobrý večer Kapitáne.“ Když se vydýchala přednesla mu svůj plán, dobře odhadla že takovou práci uvítají, už se na hradě nudili.


Elfka s růžovými vlasy položila na stůl své zbraně. „Půjdu se za ně vyměnit!“
„To nemůžeš, kdyby dostali do rukou tebe je s námi konec. Dostaneme je ven aniž by to byla sebevražda pro někoho z nás.“
Postupně se elfka uklidnila až se konečně posadila. Společně s Aranduri a Aranem doladili zbytky plánu. „Vlci budou už čekat ve městě, vezmou si staré uniformy, až spustí bordel, vtrhnou do vězení a podle udajného rozkazu přemístí vězně do citadely. Místo toho je dostanou na poloostrov a pryč.“
„Spustíme to dneska. Počítali Skarfové s tím že je přístav plnej těch co přežili Kyr?“
„Myslím že ne.“
„Tak jim dej vědět že se nejdřív sejdem na moři.“
Elfka vybavila Vlky vybavením i pro vězně, poté doběhla do bordelu se vzkazem. Pak už jen všichni čekali.



Po nějaké době vyrazila trojce elfů na smluvené místo. Skupina vlků už dorazila na místo, třem postavám ve smradlavých a flekatých robach stáhli pytle z hlavy. Jedna z postav se skácela takřka hned na zem, i zbylý dva se sotva drželi na nohou.
„Sežeňte jim hned felčary.“
Bojovala s nutkáním se hned rozběhnout k nim. „Vrátili jste se všichni?“ Přeci jen poslala Vlky do akce ona.
„Pozemní ano, ale jedna z lodí doslova vyletěla do vzduchu když jsme šli kolem.“
„Víte která?“
„Jedna z těch černých. Chcete s nima pomoct? Beztvářnej se na nich vyřádil.“
„Ano, musíme je dostat na koně a pak do hradu.“
Vlci jim nakonec poskytli i léčitele, bylo to nejrychlejší řešení. Zatímco ošetřoval Eam a ostatní čekali za dveřmi, sehnala jim věci na převlečení a vše co felčar potřeboval k práci. Když uložila Eam do své postele a vracela se zpět, na stole byl právě její kolega. Elfce se do očí nahrnuli slzy a zacloumal s ní vztek.
„Pallorne, co ti to provedl. Ten sráč, dostaneme ho. To ti slibuju.“ Už neodešla, pomáhala obvazovat rány a přidržovat elfa aby se nehnul. Když to šlo držela ho za ruku a utěšovala. „Už jste doma.. Promiň, že nám to tak trvalo.“
„Hlavně že jste přišli, už bychom nevydrželi.“ při pohledu na jeho tvář bez kůže tomu věřila. Poslední na řadu přišel starosta, byl na tom nejhůř. Horečka mu cloumala celým tělem. Nejjistější řešení a to amputaci nohy, rázně odmítl. A tak se dali do čištění, pokud však zánět otrávil krev..

Když už všichni leželi, přiřítila se Elia. Obeznámili jí o jejich zraněních, pak se obě střídali u jejich postelí. Kontrolovali jejich mělký spánek, utěšovali je když křičeli ze spaní a doufali že čas jejich rány, hlavně ty na duši zahojí….

[Klarka]

Pořád na sobě cítila doteky chapadel toho démona, první alchymista nebyl k zastižení a elfku krom znechucení začínal ovládat strach. Pach spáleného těla jí ještě štípal v nose, co když tak taky skončí?
Pobídla koně do cvalu směrem k sídlu, snad najde Rishe ten by přece mohl vědět jak na to. Nakonec našla pouze Froyu.
„Můžeš se mnou prosím na chvíli dolů?“
„Jasně!“ Obě ženy sestoupily do sklepení. Elfka ač by se raději ostýchala šla přímo k věci.
„Umíš udělat dryák proti..“ Na okamžik se odmlčela. „Početí?“
Barbarka na ní překvapeně zamrkala. „No to já umět, ale nějaká chvíle to trvat. Moct ty se zatím rozmyslet.“
Rázně zavrtěla hlavou. „Není co rozmýšlet. Já, dnes jsme měli co dočinění s démonem.“ Zase ucítila doteky chapadel na svém těle. „Potřebuji mít jistotu!“ V jejím hlase se mísilo zoufalství se vztekem.
„Chápat, tak zatím sednout a já připravit.“ Zatím co Zuzana odcházela po schodech nahoru dívka vyndala z police několik zaprášených knih. Když bylo hotovo vtiskla jí do ruky dva flakonky nechutně vypadající tekutiny, obě opatrně uložila do brašny.
„Dávat ty bacha, jestli tam něco bejt, bejt to demoňák a ten se nedat snadno. Jedna vypít už teď večer a nechat se hlídat, pokud ty to přežít, ráno vypít druhá lahvička. A přijít ty zítra se ukázat!“
„Snad přijdu, vezmu si to domů.“
„Tak bohové s ty!“

Sotva dorazila do malého domku v Lewanu strhala ze sebe zbroj a oblečení, bude je muset nechat vyčistit. Začala ohřívat vodu a tentokrát nečekala na její zchladnutí. Voda příjemně pálila a její světlá kůže zrudla, v páře nahmatala lahvičku na okraji vany a odšroubovala víčko. Hořká pachuť byla cítit hned, odvrátila tvář a zhluboka se nadechla. Se zadrženým dechem zvládla její obsah na dvakrát vypít. Vlastně se ukázalo náročnější tekutinu udržet v sobě, žaludek a všechny ostatní útroby se bránili lektvaru a stálo jí hodně sil nevyzvracet vše ven. Po chvíli byl klid, uvelebila se ve stále horké vodě a ulevilo se jí. Klid však neměl trvat dlouho, s první křečí v podbřišku se v její hlavě ozval jeho hlas.
„Vybral sem tě jako svojí nevěstu, nezabíjej naše dítě!“ A tak začal boj, tělo povzbuzené dryákem se vzpouzelo a snažilo se vypudit stvůru ven. Křečovitě svírala okraje vany a nočním Lewanem se ozývali její výkřiky. Souboj trval dlouho, nakonec však měla víc síly, když se voda zbarvila její krví, hlas utichl a ona vyčerpaná usnula.

Když jí bardovi ruce zvedali z vany probudila se leknutím, zimnici nevnímala. Když ho však poznala nechala se zabalit do ručníku a uložit do postele.
„Co se stalo?“
„Až ráno.“ Vzmohla se zamumlat z pod peřiny.

[Klarka]

Je těžké bojovat s nepřítelem, který má základy ve vaší hlavě…


Zírala do zrcadla toaletního stolku na svou tvář, pravá strana byla jedna velká podlitina. Přesto že si na ni přiložila flák masa hrála všemi barvami. Po celém těle měla mnoho dalších, kožená zbroj přeci jen neposkytuje dostatek obrany. Kupodivu vážnější zranění nenašla. Jen ta únava. Byla si jistá že to není bojem, ale situací, bezmocí a frustrací, už měla v ruce vázu, připravena jí mrštit o zeď. V hlavě se jí v tu chvíli vynořila vzpomínka a hlas. „Všechno je o sebeovládání, není to nic jednoduchého. Zhluboka se nadechněte..“ Elfka překvapením zamrkala a položila vázu zpět na místo.

Musela něco udělat, pomoci Lewanu, zachránit císařství tak jak ho znali. Opakovala si to jako mantru, přesto když usedala doma se zářivým kamenem zabloudila do vzpomínek znovu. Pomyslela na dávný rozhovor kdy přesvědčovala ona jeho, že to není správné, že je to příliš vysoká cena za vítězství. Teď se tomu musela smát, nepřítel se nezastavil před ničím. Využíval lidskost a dobrotu, kterou se od něj odlišovali až příliš často. Byl čas zkusit všechny možnosti, překvapit také jednou jeho.

„Pamatujete si na mého bývalého kolegu? Toho mága.“
„Ano.“
„Kdysi jste mu učinila nabídku.“
„To je pravda, ale odmítl, nepřijal jí.“
„Toho jsem si vědoma. Mohl by jí přijmout někdo jiný?“
„Máte na mysli někoho konkrétního, je to důvěryhodná osoba?“
„Mám na mysli sebe.“ Byla odhodlaná, rozhodnutí padlo pro záchranu země udělá cokoliv.

[Klarka]

Už delší dobu seděla nad dřevěnou truhličkou, kterou si dovezla s Kyru. Prý kdyby měli v Lewanu někoho kdo ví příliš mnoho. Vždy považovala informace za nejsilnější zbraň, po celou dobu války skládala dohromady střípky všeho co šlo zjistit. Z chodby za ní se ozval dupot dětských nožek. Stále byla tajemství, která se nepřítel nesměl a nemohl dozvědět, znamenalo by to jejich konec. Vzala jeden z pytlíků opatrně z truhlice, už stejně neměla co ztratit. Prošla chodbou a zaklepala na dveře.
„Dále!“
Otevřela, Coltaine seděl nad mapou, a očividně kontroloval plány jenž mu zanechali.
„Kapitáne. Omlouvám se že ruším, něco od Vás potřebuji.“
„Snad ne zase nového koně? Spusťte.“
Ušklíbla se, věděla že to bude mít na talíři ještě dlouho. Položila pytel i s lektvary k němu na stůl a začala vysvětlovat. Nelíbilo se mu to, ale nakonec jí dal za pravdu v hlavě měla věci, které byli v rukou nepřítele nebezpečné.
„Pokud nevypiju druhý lektvar do dvou týdnů, vzpomínky se začnou vytrácet nadobro.“
„Naleju ho do Vás i násilím, nebojte se.“
Elfka kývla a natáhla se pro jednu z lahviček uvnitř. Než lektvar vypila pomyslela na všechny jejich plány a informace o černém hradu i na vypití lektvaru samotného. Druhou lahvičku s heslem schoval kapitán do svého stolu ještě než se za ní zabouchli dveře.

[Klarka]

Všechna tajemství se přísně střeží. Všechna tajemství se stávají temnými. Taková je povaha tajemství.

Tak tahle výměna se nepovedla. Chodila do kolečka v malé cele a kopala zoufale do dveří, ne však dlouho, dobře věděla že tohle nikam nepovede. Chtělo to klid.
Jenže toho se jí nedostávalo. Měli ji sledovat, k čemu to ale bylo? Legát byl mazaný a ona mohla být bůhví kde. Když se po delší době otevřeli dveře přinesl jí pár dek, kožešin a polštářů.
"Ještě jednou přeji dobrý večer. Tady máte, ať máte nějaké pohodlí. "
"Nemusíte se bát, jste v bezpečí. Minimálně prozatím. Svou část dohody hodlám dodržet. Ale nechat vás jít by bylo příliš hloupé. Pokud dostanu pravou knihu, budete opět volná. Do té doby vám nikdo nezkřiví ani vlásek. A můžeme si mezitím hezky popovídat." Každá věta byla pronesena jiným hlasem, který jí dodával jiný význam. Elfkou zmítal vztek, musela se dostat ven a musela vydržet mlčet. Následoval rozhovor o jejich spojenectví a naivitě, snažila se odpovídat neurčitě, ale nelhat. Věděla že by to poznal.

Když odešel v pravidelných intervalech se ozývali za dveřmi kroky, později však přeci jen usnula. Když spala zdál se jí prazvláštní sen, tedy spíše noční můra. Velmi živě a barvitě vyobrazovala prohru císařství. Přátelé, blízcí, nepřátele... všichni padali k zemi pod útoky hord nočních můr. A mezi nimi hrdě kráčel Vládce ve své černé démonické zbroji. Nikdo nezůstal naživu. A Paní? Ta odplouvala na své lodi a nechávala Andarii za sebou.

Dny byli monotónní, stejně tak strava. vlastně na ní nebylo nic špatného, klasická vojenská, ale zrovna teď nebylo tohle nic pro ní. Když jí poprvé donesl teplou ovesnou kaši, solenou rybu a naloženou zeleninu jen s těží udržela obsah žaludku.

Musela pryč, začínala být zoufalá. Toho večera ležela na kožešinách s rukami složenými na břiše. Již pár dní byli kontroly méně četnější, doufala tedy že má dost času.
"Samnu?" Chvíli mžourala do tmy kolem než se objevil démon jen tentokrát v mnohem menším provedení.
"Čeho žádáš, má paní?" Byla překvapená, vlastně čekala že se neukáže.
"Potřebuji pryč, musíš dát vědět paní a dostat sem císařské.." Chrlila ze sebe požadavky. Dobře věděla že to bude mít svou cenu, dlouho nad ní váhala a přemýšlela. Jistěže si mohla říct ať jí odtud jednoduše dostane, ale najdou pak ještě někdy Legáta, nebo knihy?
"Hihihi..." Zasmál se jako miniaturní skřet. "A co z toho budu mít já? Co nabídneš?"
Skoro se na něj i usmála, jak předvídatelné. "A co bys rád?"
"Skoro si myslím, že nemáš co nabídnout. Leda že..." Začal si jí měřit pohledem.
Neřekla nic, ztratila by odvahu. Vzpomněla si na sen, bez knih a bez Legáta to bude holá skutečnost. Podívala se na něj zpříma a kývla.

Dny dál plynuly a ona čekala, rozhovory mezitím pokračovaly. Zrovna seděla v koutě když se uvnitř její cely zhmotnil portál, jedna po druhé se začali objevovat známé tváře.
"Tak jsme tady Zuzko!" V cele bylo víc než těsno, ale jí se ulevilo.
"Čekala jsem vás z druhé strany dveří."


Byla venku, byl čas přijmout následky rozhodnutí a také je říct jemu. Obojímu se vyhýbala, trávila čas prací a putováním po lesích. Sluníčko a čerstvý vzduch jí tak chyběli, nemohla ale utíkat napořád navíc jí začalo být těsno ve zbroji. Bylo na čase splatit dluh.
"Samnu?" Objevil se téměř okamžitě.
"Nerada zůstávám něco dlužná" Aniž by si to uvědomovala ruce měla položené na břichu.
Rozchechtal se. "Ale ten je dávno splacen, jen se o sebe i své děťátko starejte. zatím prospívá dobře, je to v zájmu nás obou..."
ten parchant jí převezl, jak tohle jen poví?

Políbila ho, tolik jí chyběla jeho vůně. Leaird nic nenamítal a tak se přesunuli k hovoru nahoru. takhle nervozní už dlouho nebyla, raději by stála v čele bitvy. Posadila se na židli a přitáhla nohy k bradě. čekala zlobu a vztek, neměla rozhodovat za oba, nechtěla aby to dopadlo takhle, on jí však vyrazil dech.

"Takže, hmm, když to vezmu kolem a kolem, kmotrem našeho dítěte bude... démon?"
"Tak nějak ano..."
"Nikdo to nesmí vědět, vlastně bych se měla sama upálit."
"Předpokládám že růžky mu nenarostou?"
"Prý ne, ani ocásek." na tváři se jí konečně objevil úsměv.
"Tak by se to nikdo dozvědět neměl.." Pokrčil rameny. "Děti s velkou mocí se občas rodí. A kdyby to Nistra nechtěla, nestalo se to, i když je to poměrně zvláštní.." Zatleskal.
Zuzka s sebou trhla.
Tak my budeme mít miminko!

[Klarka]

Muka špatného svědomí jsou peklem živé duše.

Kůň pod rytířkou zaržál, cítil její nejistotu a strach. Sesedla a poplácala ho, několikrát se pak zhluboka nadechla ve snaze uklidnit hříbě i sebe. Uvnitř plápolali svíce, už o ní musela vědět. Znovu si vybavila ranní scénu z vězení, co udělá když se naštve? S rozechvělou rukou zaklepala na dveře sídla.
Ještě nikdy neviděla nikoho tak klidného, může to vůbec člověk zvládnout? Chodila po světě už věky, určitě to bylo tím. „Dokážete jí tedy pomoct?“ Dívala se na upírku s nadějí v očích, ta s mírným úsměvem přikývla. „Musím jí ale dostat pryč, nejlépe do své domoviny.“ na čele se Zuzce objevila vráska, to by bylo příliš. „Nemůžu jí jen tak pustit, ani Vám poskytnout klíč.“
„Zvládnu se tam dostat i tak.“ Opět ten mírný úsměv a ledový klid.
„Dobře. Dobře.“ Zopakovala jako by sama sebe musela ujistit že dělá dobře. „Je v rohu v nejzazší cele na pravé strany věznice. Její mříže jsou vyztuženy stříbrem. Dbejte na to, aby se našim vojákům nic nestalo. Bude je stačit vystrašit po tom co viděli.“
Celou noc nezamhouřila oko, jestli se někomu z nich něco stane..

Věznice byla netknutá, krom vyražených dveří neviděla žádné škody ani krev. To druhé bylo dobré znamení.
„Madam. Vězenkyně v noci uprchla, tedy spíš byla odnesena.“ Strážný cosi drmolil dál, ale aniž by ho nechala domluvit přerušila ho tím hlavním dotazem. „Někdo zraněn?“
„Ne madam!“ Přerušila ho mávnutím ruky. „Opravu zajistím.“

Uvnitř domu bylo slyšet láteření, dobře věděla jak nesnáší když ho někdo ruší doma. Na tváři vykouzlila omluvný úsměv. „hezký den pane správce, nerada ruším. Potřebuji pomoc vašich schopných rukou.“ Po krátkém lichocení se i s nářadím a láteřením vydal s ní k vězení.
„Tady to teda vypadá.“ Když začal provazem měřit vzdálenosti a zjišťovat škody na dveřích už vyjmenovával seznam potřebného materiálu. Nakonec však zatřásl hlavou. „Opravím ty futra, ale dveře udělám nové, pevnější a vyztužené. Do rána budou na místě.“
„Děkuji, s účtem pak přijďte samozřejmě za mnou. A ještě něco! Dali by se udělat mříže z jiného kovu? Nebudou pak méně pevné?“ Vychrlila na něj to s čím si lámala hlavu od toho masakru.
„Bude to výzva, ale nic nesplnitelného.“ Cosi mu zasvítilo v očích, možná radost z vytvoření něčeho nového a nebo vidina výdělku. „To co se dostalo ven.“ Odmlčel se a přešlápl. „Neměli by obyvatelé něco vědět?“
„To co uteklo je už dávno pryč. Nemusíte se bát a není třeba šířit paniku.“ Položil si prst před ústa a spiklenecky mrkl. „Nic nevím.“

Neměla si brát to hříbě, nadávala sama sobě. Pach síry a výbušniny ho rozladil, pevně držela otěže když se vzpíral a tichými slovy ho utěšovala. Elf jí následoval mlčky, oči měl jako ostříž. Nelíbilo se mu, že stále pracuje, ale dobře věděl že jí doma neudrží. V průsmyku před nimi se ozývalo syčení a zvuk těl plazících se jedno přes druhé. Koně uvázali dostatečně daleko a vydali se blíž, musel je rozptýlit než nastraží nálože. Prohlédl si jí, jak rychle by trvalo než by se jed dostal až k dítěti?
Při výbuchu a následném burácení padajících kamenů v sobě ucítila pohyb, následovalo pár dobře míněných kopanců do žebra. „Dobře, tohle se ti nelíbí. Beru to na vědomí.“ Zašeptala a zároveň si pohladila břicho.
„Ještě most u Družiny. To už zvládnu sama, děkuji.“

Než se toho večera dostala zpět na hrad byla umouněná, cítit sírou a měla obrovský hlad. Hned jí bylo jasné že klidná večeře nebude. Na nádvoří pobíhala stráž sem a tam a odněkud slyšela kapitánův řev. „Co se tady kurva stalo?“ Zastavila jednoho z vojáků, který běžel kolem.
„Amundsen.. Je pryč.“ Elfka se zlostí kousla do rtu a přimhouřila oči, zatímco voják se přikrčil v očekávání dalšího řevu.
Nemělo to cenu, už byl někde v bezpečí, krysa jedna. „Dobře, mám pro vás důležité a prioritní rozkazy. Od dnešního dne bude u každé ze soutěsek, u průsmyku a na cestě do Thyrisu hlídat několik mužů. Vyberte nejlepší stopaře a posádku zvyšte i na Valu. Kdyby tam prošla myš, která je podezřelá chci to vědět!“ Voják rozkaz přijal, po cestě si neodpustil pár poznámek o tom aby se neposrala, ale rozkaz vykonal a muži v maskovacích pláštích opustili toho večera hrad.

[Klarka]

Jen stěží se ovládla aby v noci neodešla do Thyrisu sjednat výměnu. Tu by jistě přijal. Udeřila znovu do stolku před sebou ve snaze své zoufalství ze sebe vybít, když se ozvalo lehké zaklepání na dveře. Služka za nimi koktala s obličejem plným slz a nudlí cosi o tom, že něco našla v jejím pokoji. Stále rozklepaná strachy jí pak nechala stát ve dveřích pokoje se třemi pergameny.
"Určitě teď myslí i na to že nestihla dodělat práci." Sevřela ruce v pěst a zamířila dolů za císařským trubačem.

"Dnes mi to nenadiktujete madam?" Atakdále se podivoval nad svitky které mu předala.
"Ne bude to tak jak chtěla, jejími slovy.."
"Dobře madam, ale jméno musím říct vaše. Tak to chodí." Omluvně se na ní pousmál a snažil se aby zůstala klidná.
"Dělej jak musíš." Jen mávla rukou a zmizela na schodech ke zbrojnici.

[Klarka]

Probudila se zmatená, takhle tvrdý spánek nezažila už jak dlouho? Zmačkaná mapa se stále válela na zemi, přivřela oči a usmála se když jí zvedala. Ve spěchu na sebe navlékla zbroj, byl čas pracovat a říct to i ostatním.
„Hezký večer, Pallorne.“
„Aiya.“ Pozvedl hlavu od stolu.
„Je tu něco co jsme zjistili a na co se musíme zeptat Paní.“
„Zase nějaká radostná zpráva co?“ Ironičtější už být nemohl, to co zbylo z jeho obličeje pod maskou teď vytvořilo úšklebek, ze kterého ji po zádech přeběhl mráz.
Spustila tedy hlášení o nedělním útoku. Když se dostala k popisu osoby vedoucí mrazivé bytosti, začala kličkovat.
„Tak už to vyklop!“
Smutně sklopila hlavu a kývla. „Poznali jsme ji po hlase. Když promluvila..“ Zuzaně se lámal hlas. „Je to Elia. Nějak jí dostal.“
„Sakra a to jsem si myslel. Že víc v prdeli už bejt nemůžeme.“

Obraz ženy ve zlatavé záři se před nimi rozplynul, oba současně povzdychli.
„Rozhodla jsem se.“ Podívala se na kolegu.
„Jestli se to s Legátem povede a já to přežiju. Zkusím to.“ Hlas měla pevný a když jí elf souhlasně pokýval našla odvahu doříct svou myšlenku. „Zkusím jeden z těch podělanejch rituálů. Jinak v bitvě shoříme jako stoh slámy.“
„Na zesílení schopností?“
„Když to vyjde dá nám to šanci, když ne chcípnu jen o pár dní dřív.“
„Ale znamenalo by to nejvyšší oběť.“ Elf na ní pohlédl.
„Myslím že tu už jsem dávno dala. A nezní tak naše přísaha? Za obranu císařství život položím.“ Poslední větu pronesla doslova obřadně.
„Ano. V tom případě víme co musíme udělat.“
„Zajímalo by mě jestli na to někdy někdo myslel. Vsadím se že to měla být spíš prázdná fráze.“ Ušklíbla se na kolegu.
„Nás už se stejně normální život netýká.“ Elf lhostejně zhodnotil situaci ve které byli.
Jejich rozhovor přerušilo vzteklé zaržání nemrtvého koně.
„Vyrazila na lov a my jsme lovená zvěř.“ O pár chvilek později vyjížděla dvojce z císařského hradu.

Z boje se vrátila vyčerpaná, několik modřin měla i v obličeji, její rány se však již sami zacelovaly. Po těch menších již zbývaly jen další jizvy. Stačilo tak málo, málem jí měli.. Nakonec však jako obvykle jen o vlásek unikli zajetí. Unikli, nebo je nechala jít?
Tentokráte se s převlékáním neobtěžovala, bude se muset s nepořádkem smířit. Její císařská zbroj byla na několika místech protržená a pokrývala jí její vlastní krev. Zabušila na jeho dveře a vyčkala na vyzvání.
Opět nespal, tak jako obvykle. Unaveně otevřel dveře. „ U všech čertů Zuzano! Co jste zase kde vyváděla?“
Mírně se mu uklonila. „Omlouvám se Vám pane.“
Rukou jí pokynul ke dvěma židlím uvnitř pokoje. Vděčně přijala a na jednu z nich se svalila.
„Tak spusťte.“ Usadil se na druhou z židlí a v duchu uvažoval co se zase mohlo posrat.
„Přišla si pro Astaroth. Prý zůstala Vládci něco dlužná.“ Chrlila ze sebe informace, sotva popadala dech. „Málem jsme jí dostali.“ Elfka se odmlčela snad aby nabrala dech, nebo si dodala odvahu. Zvedla hlavu, aby se na něj podívala přímo. „Nakonec málem dostala u hranic Černého hradu mě i Pallorna.“ Sklopila hlavu a čekala na jeho reakci, aby mohla pokračovat v hlášení.
„O čem to sakra mluvíte? Kdo si přišel pro Astaroth...“ Coltaine se zarazil uprostřed věty. „Elia.“ Odpověděl si sám, hned poté zvýšil hlas. „A vy jste jí jako blázni pronásledovali až k Černému hradu? Dobrá..“ Zatímco ho mlčky sledovala už se stihl uklidnit. „Kdyby vás chtěla zabít. Nejspíš teď oba hnijete někde v lese. V tom lepším případě.“
Dobře věděla že měl pravdu, jen tiše čekala až skončí. „To je to pane. Než jsme přijeli my, na nikoho nezaútočila. A nakonec nás nechala jít..“ Zmateně se na něj podívala jako by jí to dokázal vysvětlit. Než mu dopověděla i všechny podrobnosti o rozhovoru s Paní, za okny hradu už svítalo. Když skončila s hlášením vytáhla balík zabalený v plášti. „Potřebuji ještě něco.“
Kapitán pozvedl obočí. „Ještě nějaká dobrá zpráva?“
Než stihl pokračovat uvolnila plášť a rozbalila balíček. Na stůl před něj položila dvě zbraně z mitrilu. Jeden středně dlouhý meč s užší rovnou čepelí, druhý naopak nezvykle krátký na jedné straně široké čepele opatřený zuby. Oba byli precizní prací kováře. „Potřebuji trénink.“ Prosebně se na něj podívala. „Prosím pane.“
Viděl úzkost v jejích očích, koneckonců možná budou za pár týdnů všichni mrtví. Všichni mají možnost pokleknout, aby si zachránili krky a mnozí jistě rádi využijí. U nich dvou tahle možnost nepřipadala v úvahu. A trocha pohybu navíc mu neuškodí. „Dobrá.. něco vymyslíme.“ Začal si se zájmem prohlížet zbraně před sebou.

[Klarka]

„Pojedu s tebou k bráně.“ Ač měla v úmyslu se zachovat podle svých slov, stejně jako elf na sebe navlíkla zbytek zbroje. Potom oba společně vyrazili. Ržání nemrtvého koně se rozléhalo od polí. Ona zůstala na mostě u východní brány stát zatímco Pallorn na nic nečekal a vyrazil do útoku. V hlavě jí rezonoval hlas z předchozího dne. Měla byste se vyhnout i Elie…
Sesedla z císařského bělouše a rozhodla se pomáhat tentokrát léčitelskými schopnostmi. Civilisté už se sbíhali, mezi nimi zahlédla i urostlého barbara s válečným kladivem. Byla klidnější že v tom kolega nebude sám. Někteří z příchozích po jejím vzoru začali sesedat z koní.
„Bez koně budete k ničemu, běžte jim pomoci!“ Rozkřikla se s rozkazy, zatímco sledovala souboj ve kterém nechala své přátele. „Já nemůžu vyjet..“ Dodala už o poznání tišeji, zatímco se bezmocně kousla do rtu až z něho vytryskla krev. O několik chvilek později se jí ztratili z dohledu, takřka automaticky vyskočila do sedla. O chvíli později pevně tiskla v rukou svou zbraň, hřebec pod ní ržál a hrabal kopytem. Několikrát se na koni otočila tam a zpět, odněkud z dálky slyšela zvuk boje. Znovu trhla opratěmi, před branou se zastavila, pohledy vojáků seskupených za mostem jí pálili v zádech. Cinkot zbraní se stále vzdaloval. Tak dost, nebyl to rozkaz! Pobídla koně a vyrazila do lesa…

Vyhnula se jednomu z mečů, náraz druhého sice vykryla svojí zbraní, nicméně střet koní jí připravil o zbytek rovnováhy. Náraz na zem jí na chvíli vyrazil dech, dusot kopyt ustal a svět kolem ní potemněl. Cítila jak se její tělo pohybuje, táhla jí pryč, i když se snažila tělo jí neposlouchalo a sotva dokázala otevřít oči. Je konec, jestli chytí mě, bude vědět všechno. Proč jsem ho do hajzlu jednou neposlechla. Potom pohyb ustal, zakryl jí nějaký stín, hned potom uslyšela známý hlas. „Proč si nevezmeš mě, jsem silnější!“
„Chce jí.“
Zase jí zvedali ruce, tentokrát jí ale nikdo netáhl, někdo jí zvedal na koně a ryk boje ustal. Probrala se za hradbami města, už poznala že to Pallorn jí odváží domů. Vojáci projíždějícím císařským mlčky uhnuli, raději oči zase zavřela.
Uložil jí do postele, přestože neměla žádné vážné zranění, zaúpěla bolestí, cítila jak její břicho ztvrdlo.
„No tak, už si přežila i horší věci.“
„Jo, ale ne s pupkem. Až to zjistí kapitán zabije mě, neměla jsem vyjíždět.“ Zakroutila hlavou nad vlastní pošetilostí, jediné snad dobré zprávy které měli málem rozmetala na prach.
„Tak mu o tom neřekneme. Odpočiň si.“ Když zavíral dveře, schoulila se do klubíčka a přetáhla si deku i přes hlavu. Tiché vzlyky byli slyšet jen chvíli, snad ne až za zeď vedlejšího pokoje.

[Klarka]

Vše co má nějakou cenu děláme pro druhé..

„Hlavní je aby ses dostala ven ty.“
„Nesmějí tě chytit.“
„Dáme Vám čas, má paní..“ V uších elfce zněli slova starosty, Shaca i jejího panoše. Zatla ruce v pěst až jí zbělaly klouby. Když vstoupila do portálu měla jen pár vteřin, nasedla na Kaelthasova koně, hřebec jí dobře znal, stačilo mlasknout a zvíře se rozeběhlo mezi vojáky směrem do hustého pralesa. Zvuk boje za ní se vzdaloval, jeden z jezdců se však držel za jejími zády. Po několikátém úderu jeho zbraně se v sedle zakymácela, musela dojet, nechala je tam proto aby utekla.. U mostu k družině jezdce konečně setřásla. Její kůň měl u huby pěnu když na jeho hřbetě dorazila do Andoru, kde po ostatních nebyla ani stopa. Křečovitě svírala otěže hledíc do tmy a čekajíc na zázrak. Hledala ve městě kohokoliv kdo by se vrátil. Narazila pouze na dvě známé elfky sedící u portálu. „Byl tu někdo, vrátil se někdo?“ Obě nejprve nechápavě zamrkali na rytířku.
„Ne co co se stalo?“ Snažila se marně zklidnit koně.
„Kvůli naší hlouposti nás obklíčili Říšské jednotky. Zbytek mi dal čas..“ V hlase se mísil vztek s vinou, smutně sklopila hlavu, když se na portálu ozval kůň.
„Shaco?“ Alespoň někdo proběhlo jí hlavou, ale co ten zbytek. Tohle už se nesmělo opakovat. „Co ostatní?“

O pár dní později.
Po celé ploše stolu v gardistické kanceláři se váleli plány a mapy s malými poznámkami a hlášeními vše naházeno přes sebe. Pro někoho to mohlo vypadat jako chaos, ona však měla vše systematicky rozdělené podle priorit a velitelů, kterým práci zadá. Snažila se nerozptylovat ani tím prohlášením z Thyrisu, vlastně mu nevěřila. Ze soustředění jí vyrušilo zaklepání na dveře. Elluniel vypadala rozrušeně a po výpovědi se jí ani nedivila. Musela popohnat starostu a herolda v jejich práci, oni na to teď neměli čas. Od plánů se o chvíli později zvedla ještě jednou, aby vzteklá ukončila dohadování právě Elluniel a místního alchymisty. Konečně si sedla znovu ke stolu, když z rohu místnosti vystoupila zahalená postava.
„Pst, Pst..“ Zuzana nadskočila.
„Já už se fakt po..“ Postava v rohu si stáhla z tváře masku. „Lyro?“
„Promiň, ale... mám velkej problém, s kterým si nevím rady. Jinak bych tu nebyla.“ Sedla si na stůl a otočila se k ní.
„Něco jsem slyšela.“
„Bohužel je to pravda.“ Lyra se snažila tvářit že je vše v pohodě, ale očividně byla nervózní.
„Jak se to stalo?“
„jeden z nás nás zradil. Nechali jsme se nachytat.“ Dál houpala nohama a kousala se do rtu, po chvíli vytáhla lyru, snad aby se uklidnila melodií.
„Je to kvůli nám? Přeci jen jste se otevřeně postavili na naší stranu.“
„Jo taky tak trochu.“

Po dlouhém rozhovoru a zvážení možností nakonec vybrali variantu plánu, která ač sebevražedná jim dávala největší šanci. Ani jedna z nich dovnitř do Thyrisu nemohla, byli by prozrazený dřív než by prošli bránou.
Když osaměla, sepsala stručné hlášení a dala se do přípravy. Pečlivě chystala zbraně a zbroje jenž potřebovali propašovat dovnitř města ještě před akcí a přemýšlela koho oslovit. Nejlepší lidi poslat nemohla, na to byla operace příliš riskantní, o své účasti už ani nepřemýšlela. Zbývalo nachystat převleky a předat zprávy dál, když se pokojem rozezněl krystal.
„Elli? Něco ti musím říct.“ Povzdechla a dala se do vysvětlování.

[Klarka]

Jediné co zlo potřebuje k vítezství je, když dobří nejdou proti.

Probudila se uprostřed místnosti, kde na okamžik usnula s Lilií, ale byla sama. Hlava jí třeštila a na zátylku si nahmatala velkou bouli. Snažila si rozpomenout, ale nedokázala určit co bylo sen a co byla skutečnost. Noční můry se neprocházeli jen po Andoru, ale i v její mysli. Utřídit myšlenky se jí nepodařilo, v hlavě měla jediné to že zklamala a tři jména..
Musela se vrátit a říct co se stalo, ale co se vlastně stalo?

[Klarka]

Lidé mohou čtyřnohého tvora ovládat násilím a jinými prostředky, zato ptáka, který krouží vysoko ve vzduchu, může zajmout a vycvičit jen lidský duch. Vítězství lidského ducha nad nejsvobodnějším ze všech zvířat, nad dravcem, který se po vypuštění na pěst vrátí i když to odporuje jeho přirozenosti, ne proto, že by pohrdal svobodou, která mu byla zdánlivě darována, ale proto, že se vrátit musí. Přinucen géniem člověka, který ho drží neviditelným poutem…

Seděla v rozvalinách už několikátou po sobě jdoucí noc. Užívala si zvuky lesa, který jí obklopoval, samotu kterou tolik vítala. Opřená o zbytek ochozu pozorovala hvězdy, sáhla vedle sebe do košíku plného čerstvých jahod a několik jich snědla. V myšlenkách zabloudila do vzpomínek, tvář se jí zkřivila hořkostí a bolestí, kterou nedokázala zahnat. Od toho večera se snažila, byla zase jiná, odhodlaná s dokonalou maskou na tváři. Pevnou, takovou která vždy ví co dělat. Přitom měl pravdu, uvnitř možná pořád byla malá a ustrašená holka. Chtěla se ovládat, vypnout pocity, ale nešlo to.
V duchu přemítala nad tím co dál. To čím začala bylo hloupé, to už došlo i jí samotné. Potřebovala omluvu. Musela vymyslet něco jiného, výjimečného. Najednou jí to začalo dávat smysl, osobní a přesto vzácný dar. Elfka se usmála a rychle se zvedla, byl čas vyrazit do hor.
Utábořila se na jednom ze skalních převisů, po cestě si všimla několika hnízd i ptáků, které hledala. Byla trpělivá, vyčkávala a pozorovala, měla v plánu vybrat toho nejdokonalejšího. Po pár dnech se rozhodla, namísto s ochočeným sokolem, jí samec kterého vybrala zanechal po hodinách pokusu o odchyt s prázdnýma rukama a podrápaným obličejem. Vztekle kolem sebe rozhodila kamení a plácla s sebou na zem. Vzdát se však nehodlala.

Svůj zrak už dva dny upírala k jednomu z hnízd, teď však nebyla klidným pozorovatelem. Dospělá samice se už od večera neukázala, pro dosud neopeřená mláďata to mohlo znamenat jen smrt. Obešla skalní útvar několikrát dokola ve větších a větších kruzích. U jedné z cest narazila na lovce, mezi kořistí kterou táhli na malém vozíku byla na vrcholu mrtvolka královského sokola probodnutá šípem. Vztekle zaťala ruce v pěst a s veškerým sebezapřením se vydala směrem od mužů. Dojít si pro lepší vybavení jí ani nenapadlo a než se konečně vydrápala až k hnízdu, několikrát málem spadla a ruce měla rozedřené do krve i přes rukavice. Ze tří mláďat už žilo jen jediné, se vzteklým pípáním jí několikrát klovlo a stále otevíralo zobák s křiklavou žádostí o potravu. Z vaku u pasu vytáhla sušené maso, ptačí hlava se po něm hladově vrhla. O chvíli později s ptáčetem zabaleném ve svém plášti šplhala zpět na zem.

O tři měsíce později….

Se zatajeným pohledem pozorovala smrtící let dravce kterého cvičila, nepřestával jí uchvacovat střemhlavý let přímo ke kořisti. Od doby co mládě přinesla z hnízda ušli společně dlouho cestu, povely používala výhradně elfské, krom lovu ho využívala i ke stopování kořisti. Stále bylo co trénovat, ale dělali obrovské pokroky. Postavila se a zvedla ruku s pevnou koženou rukavicí, dvakrát krátce hvízdla. „Entul!“ Zvolala Zuzana a sokol se zvedl od své kořisti a ladným pohybem doletěl až k ní, zvedla ho na rukavici a druhou rukou jemně pohladila po pírkách. „Budeš dokonalý, tak jako tvůj nový pán. Ty už jsi.“ Pousmála se a otočila se zpět k domovu. Až přijde ten správný čas...

[Klarka]

Není strašnějšího svědka, není úděsnějšího žalobce, než svědomí.

Po podlaze pracovny se válelo několik zmačkaných svitků, jeden byl roztrhaný na stole a světlo svíčky už jen mihotavě osvětlovalo její stůl. Udeřila pěstí do stolu, potom si dala hlavu do dlaní. Někde v sobě se snažila uzavřít slzy a zároveň vztek, přesto se drali na povrch a ona prohrávala.
„Do prdele!“ Ulevila si a prudce se zvedla, s hledáním zbroje se neobtěžovala, zahalila se do pláště a před domem se vyhoupla na hřbet vlka. Podrbala ho za uchem, Hati byl rád že dala pro jednou přednost jemu před nějakým ze svých koní. Když vybíhal na rozdíl od ní byl šťastný, což dával patřičně najevo vrtěním chvostu.
Musela pryč, utéct tomu všemu na co se snažila zapomenout, vytěsnit to. Teď však bylo všechno zpátky, obrazy války, následky rozhodnutí, ty na kterých záleželo na pokraji smrti, na okraji propasti temnoty…
Nikdy na to neměla kývnout, už než začala tušila přeci že to skončí přesně takhle. Vlk pod ní se zastavil, nevnímala kam jeli a když uviděla své místo musela se pousmát. Ladně sklouzla z jeho hřbetu a obrovský vlk se k ní otočil, až překvapivě jemně do ní několikrát žďuchl čenichem, objala ho a na okamžik si o jeho hlavu opřela čelo, potom na něho kývla. Hati dobře věděl co to znamená a vyrazil tryskem kamsi do lesa, stejně tak ona dobře věděla že se vždy vrátí. Po polorozpadlých schodech vyšla na zbytek staré věže, vytáhla se na jeden z ochozů a usadila se, nad hlavou měla jasné hvězdné nebe. Přivřela oči a nechala mysl přehrávat vzpomínky, tentokrát klidná, připravená na to co uvidí.
Přerušilo jí až oklepání vlka, muselo uplynout několik hodin, na obzoru se začínalo vyjasňovat. Zvíře se poblíž ní s mordou od krve spokojeně stočilo do klubíčka, slezla k němu a opřená o hřejivé zvíře vytáhla svitek. Konečně nad řádky neplakala, jakoby už spotřebovala všechny slzy a vyčerpala žal. Tak to ale nebylo, dovolila si zamknout vše někam hluboko, na chvíli se od toho odprostit, splnit a dokončit úkol. Když dopsala poslední řádky už si tím byla jistá, tohle bylo naposled, už se nehodlala dál mučit.

[Klarka]

"Nad hroby roníme nejtrpčí slzy pro nevyřčená slova a nevykonané činy."

U zdi hřbitova sesedla z hnědáka a uvázala ho. Sníh jí nejen křupal pod nohama, ale také ustavičně dopadal na její plášť. Dnešní večer strávila lovem, musela na chvíli utéct od všech vánočních příprav. Byla pravda, že jí pohltily, snad chtěla pro děti dokonalé Vánoce a nebo si jen vynahradit poslední roky.. V koutku duše věděla, že se jen snaží zapomenout, zabavit mysl. Hroby byly zahalené v bílých sněhových peřinách, jen u několika se mihotalo světýlko v lucerně, které stále čelilo nepříznivému počasí. Bylo jí to jedno, šla po paměti. Když došla k náhrobku, který hledala, poklekla a odhrnula opatrně sníh.
Když skončila, sundala si promočené rukavice a zahřála zkřehlé prsty. Vedle válečného kříže se smutným povzdechem položila černou svíci, kterou zapálila. Dřepla si naproti hrobu a vědíc, že jí nikdo neslyší začala vést svůj monolog…
„Ovečku sem sehnala jen vycpanou a ta by tu dlouho nevydržela. Musím sehnat nějakého šikovného řezbáře.“ Skousla si ret až jí začala téct krev a bolestně přivřela oči. Ve vzpomínkách se objevil obraz malého děvčete a bělovlasého muže.. Elfka vyndala z brašny láhev toho nejlepšího koňaku, otevřela jí a trochu upila, potom jí položila na hrob.
„Jsem si jistá že by sis pochutnal.“ Konečky promrzlých prstů přejížděla po čepeli dýky položené na hrobě, vločky se usadily ve vyrytých runách a ve světle svíčky na temném kovu doslova zářily.
„Budou Vánoce..“ Její hlas se v tichu hřbitova podivně rozléhal a lámal jak bojovala s pláčem.
„Proklínám ty, kdy jsme vás našli. Takhle to skončit nemělo.“ Hlas se už definitivně zlomil a přešel v šepot. „Měla jsi mít svou farmu, omlouvám se..“ Ještě dlouhou dobu byla v pokleku s dlaní položenou na mrazivém kameni, aniž by chlad vnímala. Naopak, nechala ho prostupovat celým tělem, vyhnat ho pocit selhání i smutek. Když se zvedala svíčka pomalu dohasínala a hrob byl téměř znovu zasněžený.

[Klarka]

Rozložila svitky na masivní dřevěný stůl, ve své pracovně v tvrzi. Bylo už pozdě v noci, místnost byla zalitá jemným světlem svícnů. Vlasy si svázala po delší době do copu aby jí nepadali do tváře a usedla, před ní bylo krom svitků na stole rozloženo několik starých map, různě starých poznámek, lahvičky s inkoustem a na rohu poloprázdná lahev koňaku. Nalila si sklenku v naději že jí udrží bdělou dostatečně dlouhou dobu.
Začala se systematickou prací, první část spočívala v překreslení map do jedné. Originály byli příliš chatrné a některé zmatečné. Navíc potřebovala jednu mapu pro každého z nich. Každou křivku, každou vrstevnici a každou značku na mapě trpělivě přenášela na nový pergamen. Čas od času se zamračila, když se snažila rozluštit staré značky, nebo nejasné poznámky na mapě. Zkušenost z části cesty jí pomohli vše uspořádat dohromady. Jakmile byly hlavní obrysy mapy hotové, začala přidávat poznámky – varování o nebezpečných oblastech, přepočítané vzdálenosti mezi klíčovými body a u některých míst i poznámky o potencionálních hrozbách, jako jsou piráti, lidožrouti, sirény a přírodní překážky. Každý detail měl svůj účel. Poslední část její práce zahrnovala označení míst vhodných k táboření, kotvení a zdrojů vody. Snažila se o maximální přesnost a přehlednost informací. I když podrobně dokázala popsat hlavně první část cesty..
Noc pomalu plynula a Zuzana se ponořila do práce natolik, že ztrácela pojem o čase. Když jí rozbolela záda, postavila se a s dalším pohárem koňaku došla k oknu. Venku bylo ticho, hvězdy se jasně třpytily na obloze a pevnůstka byla zahalena do klidné noci až hlasité zakrákání vrány u okna jí probralo z úvah. Musela to dokončit. Hodiny odbíjely čtvrtou ranní, když měla práci téměř hotovou, všechny mapy i poznámky byli připraveny k předání. Dopila sklenku a přesunula se do křesla. Konečně si dovolila na chvíli zavřít oči.

Ráno jí probudilo jemné světlo pronikající do místnosti. Jakmile otevřela oči věděla, že je něco špatně. Stůl který včera opustila s pečlivě seřazenými mapami a poznámkami, vypadal jako bojiště. Svitky byly rozházené po celé místnosti, inkoustová lahvička byla převržená, zanechávajíc černé skvrny na drahocenných pergamenech, knihách, a koberci. Na jedné z map byla celá změť dětských čmáranic a na podlaze se válel zbytek svitků, některé roztržené, některé promáčené od inkoustu.
Pohledem zamířila k malému viníkovi, který seděl uprostřed toho chaosu, s peřinkou přehozenou přes rameno a perem v drobné ručce. Corvus ji sledoval s širokým úsměvem na tváři, hrdý na své „dílo“. Na jeho tváři byli šmouhy od inkoustu a jeho pyšný hlásek zazněl, hned jak si všiml že se maminka probudila.
„Ma–mí ! Pa–cuju!“ zvolal, zatímco nadšeně ukazoval na své čmáranice.
Zuzaně chvíli trvalo, než si uvědomila co se stalo. Jakmile jí došlo, že většina její pečlivé práce a několika hodinové úsilí je nenávratně zničená, její rysy ztuhly a oči ztvrdly. Pomalým, napjatým pohybem vstala od stolu, ruce sevřené v pěst.
„Corvusi!“ pronesla hlasem, který byl tichý, ale plný potlačeného hněvu. Malý chlapec okamžitě zpozorněl, jeho úsměv ochabl, i přes svůj věk už se dobře naučil vycítit kdy máma není spokojená.
„Co jsi to udělal?“ pokračovala velmi pomalu, ne kvůli tomu aby jí chápal, ale aby udržela svůj vztek pod kontrolou. Corvus si jejího výrazu všiml, zvedl se a nervozně začal přešlapovat na místě, jako by si už nebyl jistý že jeho pomoc byla dobrý nápad. „Po-má-mal?“
Zvedla jeden roztržený svitek, na kterém byly čmáranice tak husté, že mapu pod nimi sotva rozpoznala. „Pomáhal?“ sotva sykla, ovládala se jen stěží. Přivřela oči a zhluboka se nadechla, když je otevřela rychlým pohybem mu sebrala štětec z ruky, což ho vyděsilo natolik že se rozbrečel. Tentokrát ho neuklidňovala, musel pochopit že udělal něco špatného. Ve dveřích se však už objevil jeho zachránce.
„Pa-pí!“ zvolal usoplený chlapec a přes spoušť se rozběhl k bardovi, ten neváhal a zvedl chlapce do náruče. Když viděl spoušť a výraz Zuzany, raději se s ním otočil ve dveřích. Corvus už v náručí utíral s vítězoslavným úsměvem slzy a nudličky do rukávu své košile.
Zamkla za nimi dveře do pracovny a s povzdechem a lehkým bodnutím viny se dala do úklidu a práce..