Horší než smrt

[Steny]

Stála se svým vojskem připravena čelit Říšským nepřátelům z Thyrisu. Byla klidná. Disciplína elfů jí na klidu přidávala. Sic to nebyli elfové, mezi kterými vyrůstala, přesto z nich byla cítit profesionalita každým coulem. Taková, kterou se lidé za svůj život jen stěží naučí, protože na to bývá jejich bytí příliš krátké.
“Už se blíží, připravte se!” Za zády slyšela známý hlas své kolegyně a přítelkyně, která přijela na koni.
Jen s úsměvem přikývla a řekla: “Připraveni.”
Najednou ucítila drobnou nervozitu. Z nějakého důvodu na ni elfové stočili své pohledy. Ale ne proto, že očekávali povzbuzení od své velitelky. I z nich byla cítit nervozita.
Nepřátelé se objevili. Než však stačila cokoliv říct, druchii se dali do pohybu. Ne však očekávaným směrem. Na její štít dopadl úder druchiijského meče. Rychle se otočila směrem k úderu, když v tu ránu její druhou ruku zachytil bič. Další se jí omotal kolem nohy a s následným škubnutím byla sražena k zemi. Ještě v letu se jí do zbroje zabodlo hned několik šípů. Ve svém zmatení se pokusila dostat zpět na nohy. Zrak ji zatemnila rána do obličeje. “Vezměte ji, chce ji živou.” Byla to poslední slova, která slyšela, než omdlela úplně.


Probudila se opřená o stěžeň jedné z druchiijských lodí. Stále malátná. Ne jen z úderu, který ji poslal k zemi. Ale z jedu, který teď koloval v jejích žilách. Už se s ním jednou setkala. Způsoboval částečné nebo úplné dočasné ochrnutí končetin, dezorientaci, kóma. Nepůsobil na ni tolik jako na ostatní. Nejspíš z důvodu, že druchiijský jed byl magického původu a její tělo se veškeré magii, ať už té pozitivní nebo negativní, bránilo.
Nepředstavovala pro ně hrozbu. Rozhodně ne v současném stavu. Proto se ani nenamáhali jí svázat ruce. Jen jí vzali zbraně - nejspíš i proto, aby se nepokusila zabít sama sebe.
Rozhlédla se a snažila se zaměřit svůj rozostřený zrak na okolí. K jejich lodi právě přistavila další. Na palubu vstoupila spoře oděná elfka v typické bojové výstroji druchiijských válečnic a čarodějek. Doprovázelo ji několik dalších ozbrojenců. Naproti jí vyrazil kapitán. Byl to kapitán? Určitě ano. Elia s ním neměla nikterak vřelý vztah, nicméně ho považovala za profesionála.
Elfka spustila: “Co to má znamenat?! Proč nejste na stanovištích?!”
Elia ucítila příležitost. Možná jedinou, kterou měla. Pomalým pohybem se pokusila nahmatat brašnu. Modlila se, aby v ní byla její částečná záchrana. Nebo spíš záchrana těch, na kterých jí záleželo. Zatímco druchiové vedli vášnivý rozhovor, který v danou chvíli nevnímala, pátrala po lahvičce s lektvarem, kterou ovšem nenahmatala. Zbývala poslední možnost jak ochránit ty, za které bojovala. Našla alespoň nůžky. V duchu se musela trochu zasmát. “Tak zemřela neohrožená Elia Silvenoinen. Vrazila si nůžky do krku.”
“Hej!” ozval se jeden z druchiů postávající opodál. Rychle jí vytrhl nůžky z ruky a jako bonus jí uštědřil jednu ránu pěstí do obličeje. Ve svém stavu nezvládla nic jiného, než ránu přijmout a svalit se na bok k zemi. Zatmělo se jí před očima.


Když se probudila, stále cítila nevolnost z jedu, který jí koloval v krvi. V nohách cítila nepříjemnou bolest. Když se pokusila pohnout, ucítila na zápěstích a na kotnících pevné okovy. Mohla se pohnout sotva o centimetr. Seděla v kleče, krk jí zdobil kovový obojek na řetězu, který jí nedovolil příliš sklonit hlavu. Všude kolem byla černočerná tma. Místnost neměla žádná okna, nic. Věděla, že je to její konec. Jen doufala, že nebude příliš dlouhý. Tiše šeptala modlitby k Nistře. Uvědomovala si, že svou bohyni v poslední době zanedbávala. A že doby, kdy bojovala jejím jménem se ctí, už vzaly za své díky událostem posledních let.
Neměla pojem o čase. Trvalo to minuty? Nebo spíš hodiny? Dveře se konečně otevřely a do místnosti vešel on. Sám Vládce. Naprázdno polkla a sledovala ho. Louč, se kterou vešel dovnitř, umístil do držáku na zdi.
“Vítej. Snad si užíváš mé pohostinnosti. Těšil jsem se na naše setkání.”
“Nemohu říci to samé. A ta vaše pohostinnost stojí za prd.”
“Neboj se, budeme teď spolu trávit spoustu času, jistě si brzy zvykneš. A nakonec mi sama řekneš vše, co si budu přát.”
“To radši umřu, než abych něco řekla.”
Než stihla mrknout, v ruce se mu objevil dlouhý nůž. Cítila bolest na svém krku. Když se pokusila promluvit, jenom zachroptěla. Když se pokusila nadechnout, začala se dusit vlastní krví. Překvapeně zamrkala a na tváři se jí objevilo nepatrné pousmání. Splnilo se její přání. Když umře, všechno skončí. Už nebude žádná bolest a on se nic nedozví. Hleděla na něj do doby, než se jí začaly znovu zavírat oči.
“Brzy se znovu uvidíme,” zazněl jeho hlas. Co tím mohl myslet? Po smrti už přece není nic.

Tady už jednou byla. Černá tma, v dálce překrásný zelený hájek se studánkou a klidným potůčkem. Vydala se tím směrem. Spokojeně mu kráčela vstříc. Najednou se však začal rozplývat. Přidala rychle do kroku. Běžela. Ale nebylo jí to nic platné.


Otevřela oči. Noční můra pokračovala.
Vládce stál před ní. “Myslela sis, že tě nechám umřít jen tak? Svojí smrt si musíš zasloužit.”
Na svém krku necítila žádnou bolest. Kromě otravného tlaku z obojku. Oproti tomu ji nohy bolely o poznání víc. Byla zmatená. Jak je tohle vůbec možné?
“Nejprve zjistíme, co víš. A pak se začneme poznávat. Kulhavce jistě znáš. Byl to první z mých generálů. A zároveň první král, kterého jsem porazil. Říkával, že přítele můžeš znát třicet let bez toho, aniž bys ho doopravdy poznala. K tomu je potřeba ho pověsit nad jícen sopky. Až pak ho teprve skutečně poznáš. Ve sbírce mi zůstalo několik jeho artefaktů. Možná tě některými obdaruji, když budeš hodná.”
“Trhni si,” odvětila vzdorovitě.
“Myslím, že si to oba užijeme.” Poté začal mumlat nějaké zaklínadlo, což doplnil divokou gestikulací. Tělo jí sevřela obrovská bolest. Nohy jí pálily, jako kdyby stála v samotném ohni. I přes svůj výcvik a vysoký práh bolesti začala úpět bolestí, která očividně neměla v plánu v nejbližších chvílích přestat.
“Co jsi mi to udělal?” procedila mezi rty.
“Moje oblíbené zaklínadlo. Proč někoho trýznit fyzicky, když mu stačí magicky snížit práh bolesti?”
“A… ha… naprosto… si… to… užívám,” dostala ze sebe.
“Teď se ještě podíváme do tvé mysli.”
Začal čarovat další zaklínadlo. Místnost potemněla a přímo před jejíma očima se zjevila obří černá bulva, která na ni zírala. Nebo spíš do ní zírala. Nešlo jí uhnout pohledem. Měla pocit, že zkoumá veškeré zákoutí její hlavy. Bylo to nepříjemné a bolestivé. Měla pocit, že se jí hlava každou chvíli rozskočí. Chtěla křičet, ale nemohla vydat ani hlásku. Plnil ji pocit mučivé věčnosti, ale nakonec to přece jen skončilo.
“Zajímavé. Jsi zajímavější, než jsem čekal.”
“Skvělé,” odsekla ztěžka. Snažila se zachovat si alespoň trochu své vzdorovitosti.
Přistoupil k ní blíž, vytáhl zpoza opasku dlouhý nůž a flakón na lektvary. Lehce jí nařízl špičku ukazováčku levé ruky. Bolelo to, jako kdyby přišla o celý prst.
Zařvala bolestí a marně se vzpínala v okovech. Drobný potůček krve si našel cestu do flakónu. Když byl Vládce s množstvím rudé tekutiny spokojen, zavřel ho a znovu poodstoupil.
“Zajímá mě, jak dlouho bude trvat, než tě zlomím. Nemyslím si, že vydržíš déle než dva dny.”
Raději mu na to už neodpovídala a snažila se držet svou bolest na uzdě. Sklopila hlavu a doufala, že už dnešní den skončí. Spíš tedy doufala, že její život skončí. Ale to bylo jen její zbožné přání.
Vládce pak přešel za ni. To ji znervózňovalo ještě mnohem víc. “Začneme,” pronesl nezaujatým tónem. Odhrnul vlasy z jejího krku, a pak ucítíla neuvěřitelnou bolest v zátylku. Nikdy nic podobného necítila. Křičela bolestí tak, že to její hlasivky vzdaly. Stejně jako zbytek jejího těla, který bolest nedokázalo snést a ona omdlela.


Když se probudila, byla stále na stejném místě. Bolest nohou byla stejná. I kdyby se jí náhodou podařilo uprchnout, což nebyla příliš reálná vyhlídka, tak by se musela odplazit. Krom toho cítila bolest na levém předloktí. Jako by jí někdo páčil kosti z ruky. Ale ani ta bolest nebyla to nejhorší. Hlava ji bolela, jako by v ní měla hromadu střepů. Každý sebemenší pohyb, zamyšlení, cokoliv, samotná existence ji bolela. V místnosti byla pravděpodobně sama. Všude jen černočerná tma. Nejdřív jen tiše úpěla, pak vzlykala. Bolest se stupňovala. Byla nezvladatelná. A nekonečná. Neměla pojem o čase. Příšlo jí to jako věčnost. Když konečně přišel její hostitel, kladl otázky. “Tak co naše princezna? Jak se nám vyspala? Doufám, že dobře, protože to byl tvůj poslední spánek na hodně dlouhou dobu.”
Odvětila mu jen tichým zamručením mezi vzlyky. Její vzdorovitost ji pomalu začala opouštět. Přistoupil k ní a odpevnil řetězy z jejích okovů. Byla mu vděčná. Je to normální pocit? Měla by zkusit… cokoliv! Místo toho se svezla na bok do lehu a konečně ulevila svým nohám. Rukama se chytila za hlavu a snažila se dostat bolest pod kontrolu. Ale marně. Na levém předloktí si všimla černého kovového nátepníku, který byl zdobený neznámými runami a jako by byl součástí její ruky.
“Budeš mi sloužit?” zeptal se klidným, ale přísným hlasem.
Odpovědi se mu však nedostalo.
“Zeptám se příště.” Otočil se a odešel. Zámek dveří klapl.
Schoulila se do klubíčka a dál relativně tiše trpěla. Bolest jí nedala spát, ať se snažila jakkoliv. Chvěla se zimou, měla pravděpodobně horečku.


Kolik uplynulo času od chvíle, kdy opustil černou místnost? Dny, týdny? Nedokázala to odhadnout. Pak se najednou zase objevil.
“Už sis to rozmyslela?”
Neodpověděla mu. A dál se choulila v klubíčku.
“Dobrá, mám tu pro tebe dárek.” Otočil se odešel z místnosti. Pak se vrátil společně s další osobou.
“Mami?!”
Rychle zvedla hlavu a zvedla se do kleku, aby zaměřila svůj pohled ke dveřím. “Emmi!” Opravdu viděla svou dospívající dceru. Vládce jí držel dlouhý nůž pod krkem. Jediným trhnutím zbraně se dívce z krku začala valit krev.
“NEE!!!” Pokusila se zvednout i rozeběhnout, ale nohy ji zrazovaly. Ozvalo se žuchnutí, když tělo její dcery padlo na zem. Doplazila se k ní, vzala ji do náruče a křičela, brečela, řvala. Tohle bylo ještě mnohem horší, než veškerá fyzická bolest, kterou cítila. Pak bolest vystřídala zlost. Černá jizva ve tvaru stromu bez listů se na její hrudi začala rozšiřovat. Větve se prodlužovaly a začaly se šířit až na ruce a do její tváře. Kdykoliv se to stalo, vždy to bylo bolestivé. Ale tentokrát ještě mnohem víc. Sebrala veškeré své síly, zvedla se na nohy a pokusila se praštit Vládce vší silou do obličeje. Ten jí však jen odhodil zpět do místnosti, kde sebou praštila o protější zeď a sesunula se k zemi. Když se pokusila znovu zvednout, přistálo před ní několik uřezaných hlav. Patřily jejím nejbližším. Eam, Yennefer, Tarceasovi, Níthiel, Ryiah. Pak se dveře zavřely a ona zůstala v místnosti se svou mrtvou dcerou a hlavami svých nejbližších. Její pláč byl neutišitelný. Tak moc si přála, aby to všechno skončilo. Napadla ji jediná možnost. Když tu není, třeba ji nebude moci vrátit zpět do tohohle pekla. Namířila si dva prsty proti očím a zhluboka dýchala. Když si je zarazí dostatečně hluboko, mohlo by se jí podařit… konečně umřít.


Probudila se. Stále cítila nesnesitelnou bolest hlavy. Bolest ostatních částí těla už přes ni ani nevnímala. Problém ale byl, že se probudila. A dveře se otevřely. A ona stále viděla. Nebo spíš… znovu viděla. “Co po mně chceš?! Všechno co vím, už přece stejně znáš!” vyštěkla na něj vztekle. Její oči byly krvavě rudé z nedostatku spánku. Jizva stromu už sahala ke konečkům jejích prstů. A v obličeji… kdo ví.
“Chci, abys mi sloužila. A když mi budeš sloužit dobře, můžu vrátit k životu i tvou dceru. Ostatní už jsou nenávratně ztraceni. Ale nabídka platí jen teď. A už se nepokoušej se zabít. Už víš, že tě nenechám. Umřeš až za podmínek, které ti určím já.”
Zmínka o dceři na chvíli zchladila její hněv a naopak nechala vyplout na povrch smutek. Rozbrečela se. Ze statné válečnice zbyla jen troska. Uzlíček nervů. Strach, bolest, smutek, zlost. To byly jediné věci, které cítila.
Vládce stál s úsměvem ve dveřích. Elia pomalu přikývla a řekla: “Udělám, co budeš chtít.”