PLAVBA - DEN 1
Vítr se opřel do plachet obou lodí a hnal je kupředu. Umbrecht tuto situaci ovšem nekvitoval, protože v dáli byla vidět bouřková mračna. Welton se oproti němu zasmál. Ve tváři měl divoký výraz. "Čeká nás bouře! Připravte se, bude to jízda! Už jsme to zažili několikrát, zvládneme to i teď!" Pak se otočil k jednomu z dvojice: "Najděte toho druhého a řekněte mu, co nás čeká! A nechoďte ven z kajuty dokud nebude po všem!"
“A kolik máme času?”
"Za pár minut je to tady! Vítr nás žene kupředu, ale ta bouře je rychlejší!" křikl Welton.
Mořský had následoval Sirénu. Umbrecht na druhé lodi vykřikoval příkazy a jeho posádka se neopovažovala protestovat. V tuto chvíli by se to ani nehodilo, šlo jim o život. Všichni už to znali - moře bylo nevyzpytatelné a jediné zaváhání mohlo zhatit vše. Posádka Weltona na tom byla podobně. Nervozita byla patrná, přesto dělali vše, co bylo v jejich silách.
"Jestli umíte nějaký fígle, zkuste to!" Jeden z dvojice měl za sebou opět kapitána Weltona, který ho následoval rychlým krokem ke kajutě. Ve tváři se mu zračila divokost. "Třeba tím zmírníte škody. Jestli ne, zůstaňte tady."
“Myslím, že bych mohl pomoci.”
“Tak rychle!” vybídl ho kapitán lodi.
Zamířili společně ke kormidlu, kde byl vyvýšený prostor. Vítr se do nich opíral a při mluvení museli téměř křičet, aby se vůbec slyšeli. Z paluby byly slyšet výkřiky námořníků, kteří se informovali o provedených úkonech, aby tak zabránili co největším škodám na lodi. Welton znovu zakřičel: "Dělejte, co umíte! Ale rychle!"
Jeden z dvojice se zapřel nohama o podlahu, aby udržel balanc. Musel se soustředit, což bylo v této nevlídné situaci složité. I tak se mu povedlo vykouzlit kolem lodi bariéru, která byla okem sotva postřehnutelná. A přišla právě včas. Udeřil do ní silný nápor větru a vody. Bouře byla přímo nad nimi. Loď vibrovala, kymácela se ze strany na stranu. Námořníci se drželi lan a s úžasem hleděli na obrovské vlny, které se odrážely od světélkující kupole. Pak přišlo problesknutí a další přílivová vlna. Siréna se vzpínala na vodě, která se přelévala přes její okraje.
Trvalo téměř patnáct minut, než bouře ustoupila a mohli se znovu volně nadechnout. "Jste v pořádku?" zeptal se ho kapitán, když ho podepřel. "To bylo to nejlepší, co jsem kdy na moři viděl," dodal s uznáním. Pak se rozhlédl po moři. Mořský had byl pryč. "Do pytle..." utrousil tiše.
"Kapitáne?" ozval se jeden z námořníků. Vypadal potlučeně a byl celý mokrý. "Přišli jsme o nějaký zásoby. Namočilo se sušený maso a solený ryby."
"A co teď, když je Mořský had pryč?" zeptala se dvojice o nějakou chvíli později.
"Umbrecht ví, že míříme do Midy. Poplujeme tam a vyčkáme na ně. Když se budeme zdržovat na moři, tak hrozí, že potkáme další bouři dřív, než se dáme dohromady. A musíme počítat taky s tím, že jsme chudší o nějaké zásoby. Mokré maso a ryby vydrží už jen chvíli, než to nasypeme rybám do vody."
"Pokud budeme otálet, hrozí že nestihneme Krkavce," dodal ještě velící. To, že přišel o dvacet mužů ho rozladilo, ale v tuto chvíli s tím nemohl nic dělat.
Welton kývl. "Držte kurz!" zařval rozkaz k posádce.
Zběsilá plavba
Pravidla fóra
1) I v této sekci platí všechna obecná pravidla andarijského fóra a Andarie jako celku.
2) Jedná se o role-play sekci. Piště sem vaše příběhy ze hry, klidně zapojte i fantazii. Jediné omezení vaší fantazie je Andaria a neprotestování postav, které pro svou fantazii použijete (např. příběh o přepadení a obrání nějakého hráče, který se nestal a který se dané oběti nelíbí, prostě bude smazán a označen jako spam). Možnost ohrazení se vůči použití jsou 2 týdny od uveřejnění příběhu v případě aktivních postav, neaktivní postavy doporučujeme nepoužívat.
3) Respektujte jednotlivá témata. Příspěvky nesouvisející s příběhem prvního příspěvku jsou spam. V počátečním příspěvku témata autor může dát seznam lidí, kteří mohou přispívat do daného témata. Respektujte tento seznam. Stejně tak autor příspěvku může požádat o zamknutí témata.
4) Seznam hříšníků této sekce bude veden zvlášť. Každý z hříchů bude ohodnocen body a po nasbírání 20 bodů bude dotyčnému zakázáno jakékoli přispívání do sekce.
Ceny hříchů jsou následující:
nesmyslné příspěvky, příspěvky nesouvisející se hrou - 8 bodů
spam - 5 bodů
ooc - 4 body
jiné prohřešky vůči duchu tohoto fóra - dle uvážení moderátora
V případě velmi vážných opakovaných prohřešků může být ještě před dosažením hranice udělen zákaz příspívání, případně může být trest promítnut i do hry. Jednalo by se o non-rp, a tak by byl i trestán. Seznam hříšníků bude vedný v daném fóru, v prvním příspěvku seznam jako takový, následně vždy příspěvek se jménem hříšníka a proč mu byl trest připsán včetně citace.
5) Příběh se dá samozřejmě zamknout za žádost autora prvního příspěvku, a nebo podle vůle moderátora.
1) I v této sekci platí všechna obecná pravidla andarijského fóra a Andarie jako celku.
2) Jedná se o role-play sekci. Piště sem vaše příběhy ze hry, klidně zapojte i fantazii. Jediné omezení vaší fantazie je Andaria a neprotestování postav, které pro svou fantazii použijete (např. příběh o přepadení a obrání nějakého hráče, který se nestal a který se dané oběti nelíbí, prostě bude smazán a označen jako spam). Možnost ohrazení se vůči použití jsou 2 týdny od uveřejnění příběhu v případě aktivních postav, neaktivní postavy doporučujeme nepoužívat.
3) Respektujte jednotlivá témata. Příspěvky nesouvisející s příběhem prvního příspěvku jsou spam. V počátečním příspěvku témata autor může dát seznam lidí, kteří mohou přispívat do daného témata. Respektujte tento seznam. Stejně tak autor příspěvku může požádat o zamknutí témata.
4) Seznam hříšníků této sekce bude veden zvlášť. Každý z hříchů bude ohodnocen body a po nasbírání 20 bodů bude dotyčnému zakázáno jakékoli přispívání do sekce.
Ceny hříchů jsou následující:
nesmyslné příspěvky, příspěvky nesouvisející se hrou - 8 bodů
spam - 5 bodů
ooc - 4 body
jiné prohřešky vůči duchu tohoto fóra - dle uvážení moderátora
V případě velmi vážných opakovaných prohřešků může být ještě před dosažením hranice udělen zákaz příspívání, případně může být trest promítnut i do hry. Jednalo by se o non-rp, a tak by byl i trestán. Seznam hříšníků bude vedný v daném fóru, v prvním příspěvku seznam jako takový, následně vždy příspěvek se jménem hříšníka a proč mu byl trest připsán včetně citace.
5) Příběh se dá samozřejmě zamknout za žádost autora prvního příspěvku, a nebo podle vůle moderátora.
Zběsilá plavba
Stavitelka a Questařka
Re: Zběsilá plavba
PLAVBA - DEN 2
"Chtěli jste ty mapy," pronesl Welton dalšího rána. Položil na stůl stoh srolovaných map i mapiček a začal je postupně rozvíjet, aby do nich mohli nahlédnout. "Tohle je největší mapa, kterou máme. Jsou v ní všechna probádaná místa, která jsou lidem známá. Pak jsou tu menší mapky rozdělený podle pásem. Když to řeknu laicky, tak prostě sever, střed, jih. Na jihu toho ale moc nevyčtete. Je rozsáhlý a zakreslené jsou jen některé části."
“I tak děkujeme,” kývl druhý z dvojice a otřel si koutky úst od čokolády, kterou posnídal.
"A já vám opatřil tohle..." dodal ještě velící, když dosnídal. Vytáhl z kapsy složený list papíru. "Požádal jsem jednoho ze svých mužů, který to umí s uhlem, aby vytvořil podobiznu Krkavce. Myslím, že se nám bude více než hodit." Rozevřel list a ukázal jim zakaboněnou tvář orámovanou havraními vlasy.
“Podobizna je velmi detailní. Kapitáne, myslíte si, že by to zvládl ještě jednou?” vyptával se první z dvojice.
Velící kývl. "Detaily se budou pravděpodobně nepatrně lišit, ale zvládl."
“Mám někomu pomoci? Byl někdo zraněn při bouři?” vyptával se druhý z dvojice kapitána.
"Námořníci jsou potlučení. Nic vážného. Zažili horší časy. Kolega zkrotil pořádný živel," usmál se Welton. Sotva to dořekl, ozval se křik z paluby. "Další bouře! Bouře za námi!" Welton zaklel, ale ve tváři se mu objevil opět ten šílený výraz toužící po adrenalinu. Všichni vyběhli ven, aby se podívali na blížící se zkázu.
“Zvládnete plout rychleji?” zeptal se druhý s obavami ve tváři. Po včerejším magickém triumfu bylo nyní víc než jasné, že se dalšího takového štěstí nedočkají. První byl po vydání tolika energie stále vyčerpán.
"Tak rychle, jak nás požene vítr," odvětil kapitán ve spěchu. Bylo třeba vydat rozkazy, bouře se blížila vysokou rychlostí. "Být vámi, zalezu si dovnitř!"
Poslechl. A s ním i ostatní, kteří nebyli součástí posádky, jež řídila loď. Dvojice se v kajutě chytila čehokoliv, co bylo pevně připevněno k lodi, aby při nárazu vichru neskončili ihned na podlaze.
"Pokud tohle má být ta slavná bezpečná cesta do Asárie, tak to se má případné evakuující se obyvatelstvo na co těšit!" křikl jeden.
“Očekával jsem problémy až dále na jihu! Je to určitě obyčejná bouře?!” volal druhý.
“Nic magické v okolí necítím. Zdá se, že máme velikou smůlu,” zabručel první.
Bouře udeřila tentokrát rychle a krutě. Z paluby byl slyšet řev námořníků, praskání dřeva, děsivé rány vln a hučení větru. Loď se divoce kymácela na vlnách, polykala slanou vodu a zase ji ze sebe místy vylévala. V jeden moment, kdy udeřil nejsilnější proud vzduchu a opřel se do lodi, popraskaly i okenní tabulky kajuty. Sklo se rozlétlo místností. Dvojici naštěstí nezasáhlo. Zhoupnutí lodě ovšem rozpohybovalo i kapitánův těžký mahagonový stůl, který se svezl přímo proti druhému držícího se zdobného podpěrného sloupku. Bylo pozdě. A pak už jen bolest a tma…
"Chtěli jste ty mapy," pronesl Welton dalšího rána. Položil na stůl stoh srolovaných map i mapiček a začal je postupně rozvíjet, aby do nich mohli nahlédnout. "Tohle je největší mapa, kterou máme. Jsou v ní všechna probádaná místa, která jsou lidem známá. Pak jsou tu menší mapky rozdělený podle pásem. Když to řeknu laicky, tak prostě sever, střed, jih. Na jihu toho ale moc nevyčtete. Je rozsáhlý a zakreslené jsou jen některé části."
“I tak děkujeme,” kývl druhý z dvojice a otřel si koutky úst od čokolády, kterou posnídal.
"A já vám opatřil tohle..." dodal ještě velící, když dosnídal. Vytáhl z kapsy složený list papíru. "Požádal jsem jednoho ze svých mužů, který to umí s uhlem, aby vytvořil podobiznu Krkavce. Myslím, že se nám bude více než hodit." Rozevřel list a ukázal jim zakaboněnou tvář orámovanou havraními vlasy.
“Podobizna je velmi detailní. Kapitáne, myslíte si, že by to zvládl ještě jednou?” vyptával se první z dvojice.
Velící kývl. "Detaily se budou pravděpodobně nepatrně lišit, ale zvládl."
“Mám někomu pomoci? Byl někdo zraněn při bouři?” vyptával se druhý z dvojice kapitána.
"Námořníci jsou potlučení. Nic vážného. Zažili horší časy. Kolega zkrotil pořádný živel," usmál se Welton. Sotva to dořekl, ozval se křik z paluby. "Další bouře! Bouře za námi!" Welton zaklel, ale ve tváři se mu objevil opět ten šílený výraz toužící po adrenalinu. Všichni vyběhli ven, aby se podívali na blížící se zkázu.
“Zvládnete plout rychleji?” zeptal se druhý s obavami ve tváři. Po včerejším magickém triumfu bylo nyní víc než jasné, že se dalšího takového štěstí nedočkají. První byl po vydání tolika energie stále vyčerpán.
"Tak rychle, jak nás požene vítr," odvětil kapitán ve spěchu. Bylo třeba vydat rozkazy, bouře se blížila vysokou rychlostí. "Být vámi, zalezu si dovnitř!"
Poslechl. A s ním i ostatní, kteří nebyli součástí posádky, jež řídila loď. Dvojice se v kajutě chytila čehokoliv, co bylo pevně připevněno k lodi, aby při nárazu vichru neskončili ihned na podlaze.
"Pokud tohle má být ta slavná bezpečná cesta do Asárie, tak to se má případné evakuující se obyvatelstvo na co těšit!" křikl jeden.
“Očekával jsem problémy až dále na jihu! Je to určitě obyčejná bouře?!” volal druhý.
“Nic magické v okolí necítím. Zdá se, že máme velikou smůlu,” zabručel první.
Bouře udeřila tentokrát rychle a krutě. Z paluby byl slyšet řev námořníků, praskání dřeva, děsivé rány vln a hučení větru. Loď se divoce kymácela na vlnách, polykala slanou vodu a zase ji ze sebe místy vylévala. V jeden moment, kdy udeřil nejsilnější proud vzduchu a opřel se do lodi, popraskaly i okenní tabulky kajuty. Sklo se rozlétlo místností. Dvojici naštěstí nezasáhlo. Zhoupnutí lodě ovšem rozpohybovalo i kapitánův těžký mahagonový stůl, který se svezl přímo proti druhému držícího se zdobného podpěrného sloupku. Bylo pozdě. A pak už jen bolest a tma…
Stavitelka a Questařka
Re: Zběsilá plavba
PLAVBA - DEN 5
Poklidné počasí vydrželo až do pátého dne, kdy na obzoru spatřili pohoří ostrova.
"Mida přímo před námi" ozval se křik námořníka. Bouřný vítr, který je popohnal v prvních dvou dnech kupředu, jim nyní přinesl alespoň trochu úlevy. Welton radostně zařval. "Blížíme se k prvnímu cíli, vážení! Nabereme zásoby, odpočineme si, opravíme loď a vyrazíme dál!"
"Loď na obzoru, kapitáne!" ozval se znovu křik. Kapitán prudce otočil hlavu, přeběhl loď k zádi, vytrhl námořníkovi z ruky dalekohled a zadíval se na obzor. "Umbrecht! Máme ho přímo za zadkem!" oznámil se smíchem a posádka zajásala znovu s ním.
Jak se blížili k ostrovu, mohla posádka spatřit obrovský přístav rozpínající se po celé jeho délce. Do výše se tyčily vysoké stěžně obchodních lodí, mezi kterými proplouvaly menší loďky s rybáři. Slunce zahřívalo písek na zemi a odráželo se od listů palem.
Když elfka - jedna z oné dvojice - uslyšela volání, že se blíží k pevnině, ulevilo se jí. Výhled na celý přístav ji ohromil. Nikdy nic podobného neviděla. Pak přešla k Weltonovi. “Jak dlouho nám zaberou opravy a doplnění zásob?”
"Musíme to stihnout nejlíp do zítřejšího večera," odvětil jí s úsměvem. "Mida se vám bude líbit, je tu toho hodně ke koukání, takže než všechno opatříme, nudit se nebudete. Na noc každopádně doporučuju buď hostinec nebo naši loď. Venku to neriskujte," doporučil jí ještě než se vrátil ke své práci.
Jak se blížili k přístavu, mohli kromě šumění moře a narážení vln slyšet také hlasité výkřiky prodejců, skřek papoušků a hudbu linoucí se z orientálních hudebních nástrojů. Když konečně zakotvili a pod nohama opět ucítili pevnou zemi, dolehl na ně halas pobřeží plnou silou. Všude byli lidé světlé i tmavé pleti, v otrhaných šatech i těch zdobených a z drahých látek. Ve vzduchu se tetelily vůně koření, čerstvého pečiva, rybiny, ale i spousty dalšího - pro některé i těžko identifikovatelného. Za přístavem a jeho ošuntělými domky pak byly vidět mnohem vyšší domy z pískovce. S věžičkami, rozlehlými patry, balkóny, nadchody nad ulicemi, s baldachýny nad okny, některé byly dokonce pomalované kresbami. Bylo to docela jiné než Thyris. Vlastně než cokoli, co se vyskytovalo na Andarii.
Velící vyzbrojených mužů začal v přístavu rozdávat rozkazy. Jeho muži se rozdělili do čtyřech skupin po pěti členech. Každé skupině zadal rozkazy zvlášť. Když přešel poslední skupině, otočil se k oběma elfům: "Mám jednu skupinu poslat s vámi? Nebo si vystačíte sami?"
“Vystačíme si sami,” odvětila elfka. Velící přikývl a s poslední skupinou odešel do města.
Druhý z elfů se rozhlížel obezřetně kolem sebe. Začalo ho pálit několik vzpomínek. Obzvláště na Eronovu skupinu otrokářů, jejíž vliv mohl sahat až sem. Kdyby to totiž byla pravda a někdo je tu poznal, mohli by se pokusit sabotovat jejich výpravu. Se svými obavami se svěřil Weltonovi, který se k nim připojil.
"Trochu vás tady provedu, ať víte, kam jít. Jsou tu totiž místa, která byste měli raději vynechat - pro vaše bezpečí," usmál se. Na lodi zůstala většina posádky včetně raněných. On sám měl v úmyslu zajistit nákupy zásob a případný materiál na opravy. "V přístavu se pohybuje taková směsice lidí, kteří sem připlují s úmyslem nakupovat, prodávat nebo si odpočinout. Mezi nima se ovšem vyskytují kapsáři, tak si dávejte pozor na svoje věci. Trh, co tu vidíte, jen jen ždibec toho, co naleznete v samotném srdci města a tam vás vezmu. Sice tam utratíte o pár zlatek víc, ale vám to určitě kapsy neutrhne." Vyzval je, aby ho následovali. Provedl je přístavními uličkami, které místy páchly močí. Míjeli menší domky nevalného vzhledu, až konečně došli k těm pískovcovým, které lákaly návštěvníky Midy již z dálky. Mezi okny vysely šnůry s prádlem všemožných barev, z oken vonělo čerstvě upečené pečivo, místní se smáli nebo po sobě pokřikovali vtípky. Občas se po nich někdo otočil, protože elfové tu nebyli tak častými návštěvníky jako lidé nebo barbarská rasa. "Nebojte, jsou jen zvědavý," klidnil je Welton. Zhruba po deseti minutách se objevili v samotném srdci města. Na obrovském náměstí s kašnou uprostřed. Všude byly barevné stánky s jídlem, pitím, ošacením, mastičkářstvím, řezbařinou, se zbraněmi i kusy zbrojí. Dalo se tu sehnat opravdu téměř vše. "Nebojte se o cenách smlouvat. Budou vás chtít natáhnout," zasmál se Welton. "Támhle naproti nám je Čajovna. Místní proslulý podnik. A ta budova s modrým lemováním kolem vchodu je krčma. Tam se můžete ubytovat. Určitě se tam dobře najíte a vyspíte. Nemají to drahé a je tam čisto. Berta to vede pevnou rukou. A co se týče těch vašich obav ohledně Erona," nakousl téma, které zmínil elf, "neznám ho ani jeho noshledy. Jestli jejich prsty dosáhnou až sem, je to možné. Kolem poledne tu bývá dražba otroků. Na jihu je to legální byznys."
Elfové se při zmínce o otrocích zatvářili nelibě, ale nekomentovali to. Prohlíželi si stánky a vstřebávali místní cvrkot.
“Prohlédla bych si stánky a poté si dala šálek čaje?” navrhla. Elf přikývl a Welton je posléze opustil. Měl plno práce kolem Sirény. Navíc musel najít Umbrechta, aby zjistil, jak je na tom on sám se svou posádkou a lodí.
Elfové prošli náměstí, utratili několik zlatek za bylinky, lektvary i místní jídlo. U čajovny se na okamžik zastavili. Vábila je omamnou vůní vonných tyčinek i čajů už ode dveří. Hned za dveřmi byly těžké závěsy, kterými musel návštěvník projít dál do místnosti, jež byla osvícena pouze tlumenými světélky z lucerniček. U pultíku je uvítala bodrá žena s výrazným líčením. Posezení zde bylo vytvořeno tak, že si každý zákazník mohl sednout do hromady polštářů na zemi a každé takové posezení bylo odděleno těžkými závěsy, z nichž byla většina zatažena, aby měli pro sebe všichni soukromí. Žena si je přeměřila pohledem, trošku povytáhla obočí, ale pak pokrčila rameny. Ukázala jim na poslední volné místo pod oknem, které bylo opět zatíženo závěsy, aby dovnitř nepronikalo denní světlo. "Půl hodiny, hodina?" zeptala se jich. "A něco k pití?"
Elfka se ujala iniciativy. To, jak si je žena prohlížela nechala být. “Zůstaneme hodinu. Dáme si čaj. Co nám ještě můžete nabídnout?”
"Koňak, kořalku, kořeněný víno," vyjmenovala jim další nápoje, které měla za pultem. Pak se otočila a křikla k obloukovému průchodu, který vedl do další místnosti. "Sharleen! Máš tu hodinovku! Speciálku!" Pak se odebrala za pult, aby jim nachystala čaj. Dívka, na kterou volala se objevila do minuty. Tělo měla zahalené do tenkých průsvitných kousků látky, takže neskrývaly vlastně nic. V uších měla připnuté dlouhé zlaté náušnice, které cinkaly pokaždé, když pohnula hlavou. Při pohledu na elfy se mile usmála. "Vzácná návštěva, elfy jsem dlouho neměla. A rovnou v páru!" Přisedla si k nim, upravila si kudrnaté tmavé vlasy. "Máte nějaké speciální přání? Chcete se nejdřív vykoupat?" Jak mluvila, závěs za ní se rozevřel. První vyšla dívka, která měla téměř totožné šatečky jako ona. Za ní vyšel muž, který si teatrálně dovázal kalhoty. U pultu vysypal několik zlatek, narychlo vypil sklenku kořalky, kterou mu podala nalíčena žena a odešel. Ta se poté chopila podnosu a donesla k posezení elfů konvici vonného čaje.
Elfce chvíli trvalo, než jí to došlo. Poté vyprskla smíchy a nemohla přestat. Naklonila se k elfovi a pošeptala mu: “Chcete zmizet? Nebo byste raději trochu soukromí?”
Elf z počátku nechápal, proč by bodrá žena potřebovala pomoc s čajem. A proč mluvili o koupání? Nespletli si podnik? Situace mu plně došla až ve chvíli, kdy spatřil muže, co si uvazoval kalhoty, jako kdyby byl zrovna král světa a elfka mu položila dotaz na soukromí. V ten moment si promnul oči a zašeptal zpět: “Osobně bych se velmi rád vypařil.”
Sharleen se zmateně otočila po bordelmamá, která jen pokrčila rameny, ale za čaj si naúčtovala tučných dvacet zlatek. Pak nechala elfy odejít.
Když se znovu ocitli na sluncem zalitém náměstí, byli v onen moment předváděni na malé podium v levé části tržiště otroci. Kolem se začali shlukovat kupci a zvědavci. Kupci byli snadno rozeznatelní. Většina z nich měla na sobě ošacení z drahých látek, turbany, drahé šperky posázené velikými kameny, pěstěné kníry i vousy, po ruce měli posluhující i stráž. Mezi otroky bylo možné spatřit tři urostlé muže, dva elfy, jednu plavovlasou dívku, jednu dívku s celým potetovaným tělem, které měla navíc ozdobené napíchanými šperky a tři děti. Chlapce s ryšavými vlasy, jedno černovlasé děvče hubené postavy a jedno plavovlasé s pihami na nose. Netrvalo to dlouho a slova se chopil uvaděč. Celý proces byl podobný divadelnímu představení. Každý otrok byl spoután řetězy, předveden dopředu, aby na ně kupci lépe viděli, za každého z nich byla navržena cena, která se navyšovala aukcí. Vždy, když byl někdo prodán, tak byl odveden z podia pryč do domku za ním, který hlídala stráž.
Elfku smích rázem přešel. Se znechuceným výrazem sledovala prodej otroků. Welton říkal, že je to tu legální, přesto se to v ní pralo. Najednou pocítila, jak na ni doléhá únava. “Půjdeme raději do hostince?"
Její doprovod přikývl. I jemu bylo celé to divadlo proti srsti. “Ano, jdeme.”
Než zmizeli v krčmě, naposledy se ohlédli k pódiu…
Poklidné počasí vydrželo až do pátého dne, kdy na obzoru spatřili pohoří ostrova.
"Mida přímo před námi" ozval se křik námořníka. Bouřný vítr, který je popohnal v prvních dvou dnech kupředu, jim nyní přinesl alespoň trochu úlevy. Welton radostně zařval. "Blížíme se k prvnímu cíli, vážení! Nabereme zásoby, odpočineme si, opravíme loď a vyrazíme dál!"
"Loď na obzoru, kapitáne!" ozval se znovu křik. Kapitán prudce otočil hlavu, přeběhl loď k zádi, vytrhl námořníkovi z ruky dalekohled a zadíval se na obzor. "Umbrecht! Máme ho přímo za zadkem!" oznámil se smíchem a posádka zajásala znovu s ním.
Jak se blížili k ostrovu, mohla posádka spatřit obrovský přístav rozpínající se po celé jeho délce. Do výše se tyčily vysoké stěžně obchodních lodí, mezi kterými proplouvaly menší loďky s rybáři. Slunce zahřívalo písek na zemi a odráželo se od listů palem.
Když elfka - jedna z oné dvojice - uslyšela volání, že se blíží k pevnině, ulevilo se jí. Výhled na celý přístav ji ohromil. Nikdy nic podobného neviděla. Pak přešla k Weltonovi. “Jak dlouho nám zaberou opravy a doplnění zásob?”
"Musíme to stihnout nejlíp do zítřejšího večera," odvětil jí s úsměvem. "Mida se vám bude líbit, je tu toho hodně ke koukání, takže než všechno opatříme, nudit se nebudete. Na noc každopádně doporučuju buď hostinec nebo naši loď. Venku to neriskujte," doporučil jí ještě než se vrátil ke své práci.
Jak se blížili k přístavu, mohli kromě šumění moře a narážení vln slyšet také hlasité výkřiky prodejců, skřek papoušků a hudbu linoucí se z orientálních hudebních nástrojů. Když konečně zakotvili a pod nohama opět ucítili pevnou zemi, dolehl na ně halas pobřeží plnou silou. Všude byli lidé světlé i tmavé pleti, v otrhaných šatech i těch zdobených a z drahých látek. Ve vzduchu se tetelily vůně koření, čerstvého pečiva, rybiny, ale i spousty dalšího - pro některé i těžko identifikovatelného. Za přístavem a jeho ošuntělými domky pak byly vidět mnohem vyšší domy z pískovce. S věžičkami, rozlehlými patry, balkóny, nadchody nad ulicemi, s baldachýny nad okny, některé byly dokonce pomalované kresbami. Bylo to docela jiné než Thyris. Vlastně než cokoli, co se vyskytovalo na Andarii.
Velící vyzbrojených mužů začal v přístavu rozdávat rozkazy. Jeho muži se rozdělili do čtyřech skupin po pěti členech. Každé skupině zadal rozkazy zvlášť. Když přešel poslední skupině, otočil se k oběma elfům: "Mám jednu skupinu poslat s vámi? Nebo si vystačíte sami?"
“Vystačíme si sami,” odvětila elfka. Velící přikývl a s poslední skupinou odešel do města.
Druhý z elfů se rozhlížel obezřetně kolem sebe. Začalo ho pálit několik vzpomínek. Obzvláště na Eronovu skupinu otrokářů, jejíž vliv mohl sahat až sem. Kdyby to totiž byla pravda a někdo je tu poznal, mohli by se pokusit sabotovat jejich výpravu. Se svými obavami se svěřil Weltonovi, který se k nim připojil.
"Trochu vás tady provedu, ať víte, kam jít. Jsou tu totiž místa, která byste měli raději vynechat - pro vaše bezpečí," usmál se. Na lodi zůstala většina posádky včetně raněných. On sám měl v úmyslu zajistit nákupy zásob a případný materiál na opravy. "V přístavu se pohybuje taková směsice lidí, kteří sem připlují s úmyslem nakupovat, prodávat nebo si odpočinout. Mezi nima se ovšem vyskytují kapsáři, tak si dávejte pozor na svoje věci. Trh, co tu vidíte, jen jen ždibec toho, co naleznete v samotném srdci města a tam vás vezmu. Sice tam utratíte o pár zlatek víc, ale vám to určitě kapsy neutrhne." Vyzval je, aby ho následovali. Provedl je přístavními uličkami, které místy páchly močí. Míjeli menší domky nevalného vzhledu, až konečně došli k těm pískovcovým, které lákaly návštěvníky Midy již z dálky. Mezi okny vysely šnůry s prádlem všemožných barev, z oken vonělo čerstvě upečené pečivo, místní se smáli nebo po sobě pokřikovali vtípky. Občas se po nich někdo otočil, protože elfové tu nebyli tak častými návštěvníky jako lidé nebo barbarská rasa. "Nebojte, jsou jen zvědavý," klidnil je Welton. Zhruba po deseti minutách se objevili v samotném srdci města. Na obrovském náměstí s kašnou uprostřed. Všude byly barevné stánky s jídlem, pitím, ošacením, mastičkářstvím, řezbařinou, se zbraněmi i kusy zbrojí. Dalo se tu sehnat opravdu téměř vše. "Nebojte se o cenách smlouvat. Budou vás chtít natáhnout," zasmál se Welton. "Támhle naproti nám je Čajovna. Místní proslulý podnik. A ta budova s modrým lemováním kolem vchodu je krčma. Tam se můžete ubytovat. Určitě se tam dobře najíte a vyspíte. Nemají to drahé a je tam čisto. Berta to vede pevnou rukou. A co se týče těch vašich obav ohledně Erona," nakousl téma, které zmínil elf, "neznám ho ani jeho noshledy. Jestli jejich prsty dosáhnou až sem, je to možné. Kolem poledne tu bývá dražba otroků. Na jihu je to legální byznys."
Elfové se při zmínce o otrocích zatvářili nelibě, ale nekomentovali to. Prohlíželi si stánky a vstřebávali místní cvrkot.
“Prohlédla bych si stánky a poté si dala šálek čaje?” navrhla. Elf přikývl a Welton je posléze opustil. Měl plno práce kolem Sirény. Navíc musel najít Umbrechta, aby zjistil, jak je na tom on sám se svou posádkou a lodí.
Elfové prošli náměstí, utratili několik zlatek za bylinky, lektvary i místní jídlo. U čajovny se na okamžik zastavili. Vábila je omamnou vůní vonných tyčinek i čajů už ode dveří. Hned za dveřmi byly těžké závěsy, kterými musel návštěvník projít dál do místnosti, jež byla osvícena pouze tlumenými světélky z lucerniček. U pultíku je uvítala bodrá žena s výrazným líčením. Posezení zde bylo vytvořeno tak, že si každý zákazník mohl sednout do hromady polštářů na zemi a každé takové posezení bylo odděleno těžkými závěsy, z nichž byla většina zatažena, aby měli pro sebe všichni soukromí. Žena si je přeměřila pohledem, trošku povytáhla obočí, ale pak pokrčila rameny. Ukázala jim na poslední volné místo pod oknem, které bylo opět zatíženo závěsy, aby dovnitř nepronikalo denní světlo. "Půl hodiny, hodina?" zeptala se jich. "A něco k pití?"
Elfka se ujala iniciativy. To, jak si je žena prohlížela nechala být. “Zůstaneme hodinu. Dáme si čaj. Co nám ještě můžete nabídnout?”
"Koňak, kořalku, kořeněný víno," vyjmenovala jim další nápoje, které měla za pultem. Pak se otočila a křikla k obloukovému průchodu, který vedl do další místnosti. "Sharleen! Máš tu hodinovku! Speciálku!" Pak se odebrala za pult, aby jim nachystala čaj. Dívka, na kterou volala se objevila do minuty. Tělo měla zahalené do tenkých průsvitných kousků látky, takže neskrývaly vlastně nic. V uších měla připnuté dlouhé zlaté náušnice, které cinkaly pokaždé, když pohnula hlavou. Při pohledu na elfy se mile usmála. "Vzácná návštěva, elfy jsem dlouho neměla. A rovnou v páru!" Přisedla si k nim, upravila si kudrnaté tmavé vlasy. "Máte nějaké speciální přání? Chcete se nejdřív vykoupat?" Jak mluvila, závěs za ní se rozevřel. První vyšla dívka, která měla téměř totožné šatečky jako ona. Za ní vyšel muž, který si teatrálně dovázal kalhoty. U pultu vysypal několik zlatek, narychlo vypil sklenku kořalky, kterou mu podala nalíčena žena a odešel. Ta se poté chopila podnosu a donesla k posezení elfů konvici vonného čaje.
Elfce chvíli trvalo, než jí to došlo. Poté vyprskla smíchy a nemohla přestat. Naklonila se k elfovi a pošeptala mu: “Chcete zmizet? Nebo byste raději trochu soukromí?”
Elf z počátku nechápal, proč by bodrá žena potřebovala pomoc s čajem. A proč mluvili o koupání? Nespletli si podnik? Situace mu plně došla až ve chvíli, kdy spatřil muže, co si uvazoval kalhoty, jako kdyby byl zrovna král světa a elfka mu položila dotaz na soukromí. V ten moment si promnul oči a zašeptal zpět: “Osobně bych se velmi rád vypařil.”
Sharleen se zmateně otočila po bordelmamá, která jen pokrčila rameny, ale za čaj si naúčtovala tučných dvacet zlatek. Pak nechala elfy odejít.
Když se znovu ocitli na sluncem zalitém náměstí, byli v onen moment předváděni na malé podium v levé části tržiště otroci. Kolem se začali shlukovat kupci a zvědavci. Kupci byli snadno rozeznatelní. Většina z nich měla na sobě ošacení z drahých látek, turbany, drahé šperky posázené velikými kameny, pěstěné kníry i vousy, po ruce měli posluhující i stráž. Mezi otroky bylo možné spatřit tři urostlé muže, dva elfy, jednu plavovlasou dívku, jednu dívku s celým potetovaným tělem, které měla navíc ozdobené napíchanými šperky a tři děti. Chlapce s ryšavými vlasy, jedno černovlasé děvče hubené postavy a jedno plavovlasé s pihami na nose. Netrvalo to dlouho a slova se chopil uvaděč. Celý proces byl podobný divadelnímu představení. Každý otrok byl spoután řetězy, předveden dopředu, aby na ně kupci lépe viděli, za každého z nich byla navržena cena, která se navyšovala aukcí. Vždy, když byl někdo prodán, tak byl odveden z podia pryč do domku za ním, který hlídala stráž.
Elfku smích rázem přešel. Se znechuceným výrazem sledovala prodej otroků. Welton říkal, že je to tu legální, přesto se to v ní pralo. Najednou pocítila, jak na ni doléhá únava. “Půjdeme raději do hostince?"
Její doprovod přikývl. I jemu bylo celé to divadlo proti srsti. “Ano, jdeme.”
Než zmizeli v krčmě, naposledy se ohlédli k pódiu…
Stavitelka a Questařka
Re: Zběsilá plavba
PLAVBA - DEN 9
Plavba dále na jih byla pro elfku na palubě ubíjející. Blížící se Vánoce si rozhodně představovala jinak. Chyběla jí vůně cukrovinek, mrazivý sníh i vánoční stromky. Z rozjímání ji v pozdním odpoledni vyrušil výkřik. "Pevnina na obzoru!" Byla to Korie. Země nerostů. Welton se usmál. Neměl v úmyslu se tu zdržovat déle, než to bylo nutné. "Nabereme zásoby čerstvé vody. Vy se tu poptejte na Krkavce. Za rozbřesku odplouváme."
“Začneme v hostinci?” zeptala se elfa, který ji na cestě doprovázel.
“Měli bychom koordinovat s velícím, společně pokryjeme více míst, i když hostinec zní nadějně,” odvětil jí.
“Promluvím s ním. Byla by hloupost chodit někam vícekrát.”
Velící se domluvil s elfy a rozdělili se. Každý si vzal opačnou část města, aby pátrání po Krkavci urychlili.
Koria byla oproti Midě hrubé město s domky vtesanými do skalisek. Na zeleni rostly vysoké palmy, divoké pestrobarevné květiny i keříky. Přístav byl menší než na předešlém ostrově, přesto to v něm taktéž žilo. Nedaleko něj se rozpínalo náměstí s vytesanými sochami, kašnami a upravenými záhonky. Stánky nabízely všemožné zboží - od cukrovinek a lektvarů, po drahé neotesané kameny. V bočních uličkách byly nevěstince, krčmy, kováři a jiné obchůdky s řemeslným zbožím.
S postupujícím večerem opustila část posádky obě lodě. Pluli už příliš dlouho a někteří muži potřebovali ukojit své chutě. Někteří u piva, jiní v nevěstinci. Ke sklence bourbonu se nechal přemluvit i kapitán Umbrecht. V doprovodu hlasitého smíchu i hovoru se vydali vstříc městu.
Pochůzky po městě zabraly oběma skupinám příliš mnoho času. Uličky se topily ve tmě a jen na několika místech bylo možné zahlédnout slabě plápolající ohníčky v lucernách. S kručícími žaludky vpluli do nejbližší krčmy, kde se napili i nasytili. Jejich pátrání bylo bohužel bezvýsledné. Nikdo tu zřejmě o Krkavcovi neslyšel, a ani ho neviděl.
Elfka studovala při světle svíce mapu, zatímco ostatní dopíjeli. Byla si vědoma toho, že čím více se blíží jihu, tím větší nebezpečí je čeká. Číhalo na ně ze všech stran.
Večerním přístavem procházela skupina mužů. Smáli se, upíjeli z lahví a čas od čase se kolem sebe rozhlédli. Zastavili se až u Mořského hada. Všude panovalo ticho. Odložili lahve, ušklíbli se, sáhli k opaskům a tiše se vykradli na palubu. Stoupající adrenalin je hnal kupředu, přesto v naprostém klidu a nenápadně pod rouškou noci.
Brzy po rozbřesku se ozval řev: “K ďasu! Kde je?!”
“Kapitán Umbrecht taky neví, pane,” vysypal ze sebe námořník, kterého poslali se špatnými zprávami do kajuty Weltona. Mořský had byl pryč.
“A kde je Umbrecht?” běsnil, když se narychlo oblékal. Vyběhl na palubu, kde čekal jeho kolega s ostatními námořníky. Křik probudil i elfy a velícího s posádkou, kteří vylezli z podpalubí. “Jak ti mohla zmizet trojstěžeň?!” zvýšil hlas na Umbrechta. Luskl mu před obličejem prsty. “Takhle?!”
“Ukradli ji,” oznámil mu napěněným hlasem a ohnal se po Weltonově ruce.
“To není možné!”
“Vidíš ji snad tady?!” štěkl po něm starší kapitán. Pak k sobě zavolal raněného námořníka. Na hlavě měl zaschlou krev. “Mluv!”
“By-bylo to hrozně rychlý, pane. Přišli jako stíny. Něčím jsem dostal po hlavě už na můstku,” vykoktal ze sebe.
Oba elfové se svorně podívali na prázdné kotviště po Mořském hadovi. “Do prdele,” zaklela elfka a pomalu sešla z paluby na molo. Prošla se po něm, snažila se najít něco, co by je dovedlo na stopu zlodějů. Střepy, nějaké rybí kůstky a černý kus hadru. Když ho zvedla, uvědomila si, že je to šátek. A na něm výšivka hadí hlavy. Podmračila se, protože ten symbol už někde viděla. A pak si vzpomněla kde. Donesla jej ukázat elfovi.
“Skarfové…” hlesl elf tiše.
Plavba dále na jih byla pro elfku na palubě ubíjející. Blížící se Vánoce si rozhodně představovala jinak. Chyběla jí vůně cukrovinek, mrazivý sníh i vánoční stromky. Z rozjímání ji v pozdním odpoledni vyrušil výkřik. "Pevnina na obzoru!" Byla to Korie. Země nerostů. Welton se usmál. Neměl v úmyslu se tu zdržovat déle, než to bylo nutné. "Nabereme zásoby čerstvé vody. Vy se tu poptejte na Krkavce. Za rozbřesku odplouváme."
“Začneme v hostinci?” zeptala se elfa, který ji na cestě doprovázel.
“Měli bychom koordinovat s velícím, společně pokryjeme více míst, i když hostinec zní nadějně,” odvětil jí.
“Promluvím s ním. Byla by hloupost chodit někam vícekrát.”
Velící se domluvil s elfy a rozdělili se. Každý si vzal opačnou část města, aby pátrání po Krkavci urychlili.
Koria byla oproti Midě hrubé město s domky vtesanými do skalisek. Na zeleni rostly vysoké palmy, divoké pestrobarevné květiny i keříky. Přístav byl menší než na předešlém ostrově, přesto to v něm taktéž žilo. Nedaleko něj se rozpínalo náměstí s vytesanými sochami, kašnami a upravenými záhonky. Stánky nabízely všemožné zboží - od cukrovinek a lektvarů, po drahé neotesané kameny. V bočních uličkách byly nevěstince, krčmy, kováři a jiné obchůdky s řemeslným zbožím.
S postupujícím večerem opustila část posádky obě lodě. Pluli už příliš dlouho a někteří muži potřebovali ukojit své chutě. Někteří u piva, jiní v nevěstinci. Ke sklence bourbonu se nechal přemluvit i kapitán Umbrecht. V doprovodu hlasitého smíchu i hovoru se vydali vstříc městu.
Pochůzky po městě zabraly oběma skupinám příliš mnoho času. Uličky se topily ve tmě a jen na několika místech bylo možné zahlédnout slabě plápolající ohníčky v lucernách. S kručícími žaludky vpluli do nejbližší krčmy, kde se napili i nasytili. Jejich pátrání bylo bohužel bezvýsledné. Nikdo tu zřejmě o Krkavcovi neslyšel, a ani ho neviděl.
Elfka studovala při světle svíce mapu, zatímco ostatní dopíjeli. Byla si vědoma toho, že čím více se blíží jihu, tím větší nebezpečí je čeká. Číhalo na ně ze všech stran.
Večerním přístavem procházela skupina mužů. Smáli se, upíjeli z lahví a čas od čase se kolem sebe rozhlédli. Zastavili se až u Mořského hada. Všude panovalo ticho. Odložili lahve, ušklíbli se, sáhli k opaskům a tiše se vykradli na palubu. Stoupající adrenalin je hnal kupředu, přesto v naprostém klidu a nenápadně pod rouškou noci.
Brzy po rozbřesku se ozval řev: “K ďasu! Kde je?!”
“Kapitán Umbrecht taky neví, pane,” vysypal ze sebe námořník, kterého poslali se špatnými zprávami do kajuty Weltona. Mořský had byl pryč.
“A kde je Umbrecht?” běsnil, když se narychlo oblékal. Vyběhl na palubu, kde čekal jeho kolega s ostatními námořníky. Křik probudil i elfy a velícího s posádkou, kteří vylezli z podpalubí. “Jak ti mohla zmizet trojstěžeň?!” zvýšil hlas na Umbrechta. Luskl mu před obličejem prsty. “Takhle?!”
“Ukradli ji,” oznámil mu napěněným hlasem a ohnal se po Weltonově ruce.
“To není možné!”
“Vidíš ji snad tady?!” štěkl po něm starší kapitán. Pak k sobě zavolal raněného námořníka. Na hlavě měl zaschlou krev. “Mluv!”
“By-bylo to hrozně rychlý, pane. Přišli jako stíny. Něčím jsem dostal po hlavě už na můstku,” vykoktal ze sebe.
Oba elfové se svorně podívali na prázdné kotviště po Mořském hadovi. “Do prdele,” zaklela elfka a pomalu sešla z paluby na molo. Prošla se po něm, snažila se najít něco, co by je dovedlo na stopu zlodějů. Střepy, nějaké rybí kůstky a černý kus hadru. Když ho zvedla, uvědomila si, že je to šátek. A na něm výšivka hadí hlavy. Podmračila se, protože ten symbol už někde viděla. A pak si vzpomněla kde. Donesla jej ukázat elfovi.
“Skarfové…” hlesl elf tiše.
Stavitelka a Questařka
Re: Zběsilá plavba
PLAVBA - DEN 13
Po ztrátě Mořského hada nebyla nálada kapitána Umbrechta příliš vlídná. S Weltonem spolupracoval jak nejlépe mohl, přesto ho zmizení lodě, posádky i zlata stále dopalovalo. Počasí jim navíc příliš nepřálo. Často zažívali bezvětří a slunce na jihu pálilo den ode dne víc.
Když se vyhýbali ostrovu Lidojedů, na který je upozornil neznámý jižanský kapitán už v Korii, zahlédli pomocí dalekohledu v dáli ostrov beze jména. Elfa nejvíce zaujala budova - spíše její rozvaliny - na kopci, která je lákala neznámými odlesky, jež působily jako světélka odrážející se v kouscích zrcadla. Intenzita odlesků se ovšem zvyšovala pokaždé, když se na ni dalekohledem zahleděl znovu.
“Zajímalo by mě, co ten odlesk způsobuje,” nadhodil s přimhouřenýma očima spíše pro sebe. Věděl, že nemají čas na průzkum neznámého ostrova. Ještě podivnější mu ale připadalo, že se ostrov nenachází nijak daleko od Lidojedů, a přesto se ho nepokusili osídlit. Jakoby je od ostrova něco odpuzovalo.
PLAVBA - DEN 14
Dalšího dne se Siréna dostala do blízkosti ostrova, který nebyl zakreslen na mapě. Už z dálky byl slyšet líbezný zpěv i smích. Jakmile to námořníci uslyšeli, začali si zakrývat uši. Vypadali zmateně. Ženské hlasy, které je vábily k ostrovu, byly neodolatelné. Jediný, kdo to neslyšel a kouzlu nepropadl, byla elfka.
“Si… Sirény!” vyblekotal ze sebe Umbrecht a padl na kolena, jak se s tím snažil bojovat. Welton na tom byl podstatně hůře. Kormidlo beze smyslu stočil k útesům, které objímaly nedaleký ostrov.
Elf na tom byl podobně jako většina posádky. Nezmohl se téměř na nic. Na odpor, na žádné kouzlo, jen se stihl ohlédnout ke kormidlu a zpět k přídi, kde jako smyslu zbavení lezli námořníci přes palubu a skákali do moře.
“Atane!” vykřikla Zuzana, když pochopila, že i on je v pasti…
Po ztrátě Mořského hada nebyla nálada kapitána Umbrechta příliš vlídná. S Weltonem spolupracoval jak nejlépe mohl, přesto ho zmizení lodě, posádky i zlata stále dopalovalo. Počasí jim navíc příliš nepřálo. Často zažívali bezvětří a slunce na jihu pálilo den ode dne víc.
Když se vyhýbali ostrovu Lidojedů, na který je upozornil neznámý jižanský kapitán už v Korii, zahlédli pomocí dalekohledu v dáli ostrov beze jména. Elfa nejvíce zaujala budova - spíše její rozvaliny - na kopci, která je lákala neznámými odlesky, jež působily jako světélka odrážející se v kouscích zrcadla. Intenzita odlesků se ovšem zvyšovala pokaždé, když se na ni dalekohledem zahleděl znovu.
“Zajímalo by mě, co ten odlesk způsobuje,” nadhodil s přimhouřenýma očima spíše pro sebe. Věděl, že nemají čas na průzkum neznámého ostrova. Ještě podivnější mu ale připadalo, že se ostrov nenachází nijak daleko od Lidojedů, a přesto se ho nepokusili osídlit. Jakoby je od ostrova něco odpuzovalo.
PLAVBA - DEN 14
Dalšího dne se Siréna dostala do blízkosti ostrova, který nebyl zakreslen na mapě. Už z dálky byl slyšet líbezný zpěv i smích. Jakmile to námořníci uslyšeli, začali si zakrývat uši. Vypadali zmateně. Ženské hlasy, které je vábily k ostrovu, byly neodolatelné. Jediný, kdo to neslyšel a kouzlu nepropadl, byla elfka.
“Si… Sirény!” vyblekotal ze sebe Umbrecht a padl na kolena, jak se s tím snažil bojovat. Welton na tom byl podstatně hůře. Kormidlo beze smyslu stočil k útesům, které objímaly nedaleký ostrov.
Elf na tom byl podobně jako většina posádky. Nezmohl se téměř na nic. Na odpor, na žádné kouzlo, jen se stihl ohlédnout ke kormidlu a zpět k přídi, kde jako smyslu zbavení lezli námořníci přes palubu a skákali do moře.
“Atane!” vykřikla Zuzana, když pochopila, že i on je v pasti…
Stavitelka a Questařka
Re: Zběsilá plavba
PLAVBA - DEN 16
V pozdním večeru se Siréna přiblížila k břehům tropického ostrova Zelvin. Uvítal je přístav - viditelně menší - než na Midě nebo Korii. Kolem přístavu stálo několikero stavení z pískovce s menšími ohrádkami a budkami ze dřeva. Pak už se rozprostíral jen prales, ze kterého bylo možné zaslechnout bzučení, tiché štěbetání a občas i nějaké to zapraskání nebo zavrčení.
Welton si otřel čelo. Díky pohotové reakci Zuzany unikla loď s posádkou u ostrova sirén zkáze. “Zakotvíme a porozhlédneme se!”
“Zkusíme se poptat místních kudy k městu,” navrhl Atan a rozešel se po můstku k molu. Chvíli procházel se Zuzanou kolem domků, ale nikde nikdo. Oslovili tedy až kapitána cizí lodi. Ten jim s úsměvem ukázal na jedinou vyšlapanou cestu skrze prales, která se nořila do tmy. “Touhle cestou se dostanete do města. Ale brány jsou už dnes zavřený. Hlídaj to tam stráže. Dovnitř se dostanete až při rozednění.”
“Pak musíme tedy počkat,” zkonstatoval elf a vrátili se zpět na palubu Sirény, kde obeznámili kapitány a velícího Říšské jednotky o nejnovějších zprávách.
Ráno je probudilo parné slunce. Při výstupu z lodi si v přístavu všimli černé lodě se stejně černými plachtami, která byla nezvykle zdobená. Atan ji chvíli sledoval skrze dalekohled a tamní posádka ho značně znejistěla. Byli to elfové.
Pozorování brzy zanechal a vypravil se s ostatními pralesní cestou k městu. Šli téměř dvacet minut, než se palmy a houští rozestoupily, aby jim nabídly pohled na vysoké hradby a věže z pískovce. U hlavní brány stála fronta, která čekala na vpuštění do města. Vstupné činilo dvacet zlatých na osobu, což skupinu nepotěšilo. Museli své počty mírně snížit, aby se vešli do rozpočtu. Když o dobrou hodinu později vstoupili za brány města, překvapeně hleděli na úhledné pískovcové stavby vysoké i několik pater, na udržované zahrady pestrobarevných květů částečně zastíněné palmami, ve kterých na sebe pokřikovali papoušci i na trhy provoněné kořením a exotickými pokrmy. Zaujala je i obrovská gladiátorská aréna vedle hlavního náměstí. Neměli ovšem času nazbyt. S velícím se rozdělili stejně jako na Korii. Pátrali po Krkavcovi a před setměním se měli sejít opět u brány, aby se vrátili na loď.
Horko bylo úmorné. Prošli několik ulic než narazili na první krčmu. Poptali se na Krkavce, ale bez úspěchu. V další hospodě to samé, přesto jim připadalo podivné, že je hostinský z jejich dotazů značně nesvůj. Pojedli, popili a opustili lokál.
“Můžeme zkusit ještě tržiště,” navrhla elfka a otřela si čelo. “Nebo i tu arénu. V poledne má být souboj gladiátorů se zvěří.”
Atan přikývl. Hned u prvního stánku s alchymistickými potřebami měli štěstí. “Jo, ten tu nakoupil velký množství projímadla. Z toho by se posral celej regiment,” zasmál se muž.
“Ah, tak děkuji,” hlesl elf a poškrábal se na čele a pokračovali k dalšímu stánku, kde si Zuzana zakoupila koláč.
“Vzal si tu nějaký zásoby. Nic moc, spíš tak na cestu,” řekla jim bodrá žena s úsměvem a víc neřekla. Neměla co.
“Na co tolik projímadla?” ptal se elf tiše. “Něco mi tu nesedí. Ten hostinský byl podivně nervózní. Vrátíme se tam a udeříme na něj.”
“Byl.. byl tady!” koktal hostinský a potil se. “Vyptával se na sídlo Abdellatífa, jak to tam chodí, jak často se střídají stráže a… tak! Běžte. Víc nevím! Hrozil že mě zabije, když něco řeknu!”
Elfové se na sebe podívali. Hodili hostinskému pár zlatek a opustili krčmu.
“Něco chystá. Vyptával se na palác a koupil projímadlo,” uvažoval nahlas elf.
“Pojďme se tam podívat,” navrhla Zuzana a zamířila směrem k obrovskému sídlu, které se tyčilo na druhé straně města. Před sídlem byly nádherné veřejné zahrady, kde se schovali do stínu a sledovali dění kolem paláce. Když se blížila hodina gladiátorských zápasů, nakrčila elfka obočí. “Mohl by být i tam.”
“To je možné,” připustil elf.
“Dojdu se tam podívat. Kdybych se do hodiny nevrátila, volejte na krystal,” instruovala ho a nechala ho v zahradách o samotě.
Ryk v aréně gladiátorů byl ohlušující. Davy šílely, lidé sázeli peníze na vítěze, hlasitě se dohadovali i smáli. Všude bylo tolik lidu, že bylo těžké se skrze ně dostat do hlediště. A také bylo těžké si všimnout očí, které Zuzanu pronásledovaly již drahnou chvíli. Když elfku těsně semkl dav vyšších mužů, nepovažovala to v té tlačenici za nic neobvyklého. Až do chvíle, kdy na ústech ucítila podivně páchnoucí kus hadru.
Uplynula hodina a elf se v zahradách čím dál častěji rozhlížel kolem sebe. Zuzana nikde nebyla. Vzal krystal a zkoušel se s ní spojit. Jednou, dvakrát, třikrát. Nic. Vyčkal a zkusil to znovu. Nic. V ten moment ještě netušil, že se jeho společnice o několik chvil později probudila v obrovské místnosti plné žen rozličného původu…
V pozdním večeru se Siréna přiblížila k břehům tropického ostrova Zelvin. Uvítal je přístav - viditelně menší - než na Midě nebo Korii. Kolem přístavu stálo několikero stavení z pískovce s menšími ohrádkami a budkami ze dřeva. Pak už se rozprostíral jen prales, ze kterého bylo možné zaslechnout bzučení, tiché štěbetání a občas i nějaké to zapraskání nebo zavrčení.
Welton si otřel čelo. Díky pohotové reakci Zuzany unikla loď s posádkou u ostrova sirén zkáze. “Zakotvíme a porozhlédneme se!”
“Zkusíme se poptat místních kudy k městu,” navrhl Atan a rozešel se po můstku k molu. Chvíli procházel se Zuzanou kolem domků, ale nikde nikdo. Oslovili tedy až kapitána cizí lodi. Ten jim s úsměvem ukázal na jedinou vyšlapanou cestu skrze prales, která se nořila do tmy. “Touhle cestou se dostanete do města. Ale brány jsou už dnes zavřený. Hlídaj to tam stráže. Dovnitř se dostanete až při rozednění.”
“Pak musíme tedy počkat,” zkonstatoval elf a vrátili se zpět na palubu Sirény, kde obeznámili kapitány a velícího Říšské jednotky o nejnovějších zprávách.
Ráno je probudilo parné slunce. Při výstupu z lodi si v přístavu všimli černé lodě se stejně černými plachtami, která byla nezvykle zdobená. Atan ji chvíli sledoval skrze dalekohled a tamní posádka ho značně znejistěla. Byli to elfové.
Pozorování brzy zanechal a vypravil se s ostatními pralesní cestou k městu. Šli téměř dvacet minut, než se palmy a houští rozestoupily, aby jim nabídly pohled na vysoké hradby a věže z pískovce. U hlavní brány stála fronta, která čekala na vpuštění do města. Vstupné činilo dvacet zlatých na osobu, což skupinu nepotěšilo. Museli své počty mírně snížit, aby se vešli do rozpočtu. Když o dobrou hodinu později vstoupili za brány města, překvapeně hleděli na úhledné pískovcové stavby vysoké i několik pater, na udržované zahrady pestrobarevných květů částečně zastíněné palmami, ve kterých na sebe pokřikovali papoušci i na trhy provoněné kořením a exotickými pokrmy. Zaujala je i obrovská gladiátorská aréna vedle hlavního náměstí. Neměli ovšem času nazbyt. S velícím se rozdělili stejně jako na Korii. Pátrali po Krkavcovi a před setměním se měli sejít opět u brány, aby se vrátili na loď.
Horko bylo úmorné. Prošli několik ulic než narazili na první krčmu. Poptali se na Krkavce, ale bez úspěchu. V další hospodě to samé, přesto jim připadalo podivné, že je hostinský z jejich dotazů značně nesvůj. Pojedli, popili a opustili lokál.
“Můžeme zkusit ještě tržiště,” navrhla elfka a otřela si čelo. “Nebo i tu arénu. V poledne má být souboj gladiátorů se zvěří.”
Atan přikývl. Hned u prvního stánku s alchymistickými potřebami měli štěstí. “Jo, ten tu nakoupil velký množství projímadla. Z toho by se posral celej regiment,” zasmál se muž.
“Ah, tak děkuji,” hlesl elf a poškrábal se na čele a pokračovali k dalšímu stánku, kde si Zuzana zakoupila koláč.
“Vzal si tu nějaký zásoby. Nic moc, spíš tak na cestu,” řekla jim bodrá žena s úsměvem a víc neřekla. Neměla co.
“Na co tolik projímadla?” ptal se elf tiše. “Něco mi tu nesedí. Ten hostinský byl podivně nervózní. Vrátíme se tam a udeříme na něj.”
“Byl.. byl tady!” koktal hostinský a potil se. “Vyptával se na sídlo Abdellatífa, jak to tam chodí, jak často se střídají stráže a… tak! Běžte. Víc nevím! Hrozil že mě zabije, když něco řeknu!”
Elfové se na sebe podívali. Hodili hostinskému pár zlatek a opustili krčmu.
“Něco chystá. Vyptával se na palác a koupil projímadlo,” uvažoval nahlas elf.
“Pojďme se tam podívat,” navrhla Zuzana a zamířila směrem k obrovskému sídlu, které se tyčilo na druhé straně města. Před sídlem byly nádherné veřejné zahrady, kde se schovali do stínu a sledovali dění kolem paláce. Když se blížila hodina gladiátorských zápasů, nakrčila elfka obočí. “Mohl by být i tam.”
“To je možné,” připustil elf.
“Dojdu se tam podívat. Kdybych se do hodiny nevrátila, volejte na krystal,” instruovala ho a nechala ho v zahradách o samotě.
Ryk v aréně gladiátorů byl ohlušující. Davy šílely, lidé sázeli peníze na vítěze, hlasitě se dohadovali i smáli. Všude bylo tolik lidu, že bylo těžké se skrze ně dostat do hlediště. A také bylo těžké si všimnout očí, které Zuzanu pronásledovaly již drahnou chvíli. Když elfku těsně semkl dav vyšších mužů, nepovažovala to v té tlačenici za nic neobvyklého. Až do chvíle, kdy na ústech ucítila podivně páchnoucí kus hadru.
Uplynula hodina a elf se v zahradách čím dál častěji rozhlížel kolem sebe. Zuzana nikde nebyla. Vzal krystal a zkoušel se s ní spojit. Jednou, dvakrát, třikrát. Nic. Vyčkal a zkusil to znovu. Nic. V ten moment ještě netušil, že se jeho společnice o několik chvil později probudila v obrovské místnosti plné žen rozličného původu…
Stavitelka a Questařka