Návrat domů

[Steny]

Elfka nervózně přecházela po místnosti. Po delší době povzdechla a posadila se ke stolu, na kterém ležel zvláštní komunikační krystal. Ještě chvíli na něj zírala, než se konečně odhodlala a spustila jeho magický mechanismus.
Z krystalu se po kratším čase ozvalo: “Už jsem nečekal, že se někdy ozveš. Tak co, rozmyslela sis mojí nabídku?”
“Ano, ale mám dvě podmínky.”
“A to jaké?”
“Až budeš král, pošleš sem část své armády, máme tu problém, který se časem tak jako tak bude týkat i vás. A mojí domovinu necháš navždy napokoji.”
“Hmh, dobrá. Ale nemůžu tě vyzvednout tam, kde jsi. Nejblíž k vám by měl být… Zelvin.”
“Ze-co?”
“Zelvin. Najdi si ho na mapách, jestli tam u vás víte, co to je. Je to několik dní plavby na jih.”
“Skvělé,” zavrčela elfka.
“Uvidíme se tam!”


Elfka procházela zasněženým městem daleko na severu. Od úst jí šla pára a na tvářích cítila štiplavý mráz. Po několika minutách cesty od portálu zaklepala na dveře jednoho z domů. Otevřela jí plavovláska se sklenkou kořalky v ruce. Překvapeně povytáhla obočí a beze slov kývla hlavou, aby vešla dovnitř.
“Takže?” zeptala se rovnou.
Elfka se usadila ke stolu, sklepala z ramen sníh a prsty poklepala o kamennou desku. “Potřebuji radu. Pátrala jsem v knihovnách, ale to, co potřebuji zjistit, jsem tam nenašla. Nevíš, kde je Zelvin?”
Plavovláska, která stála zády k ní, protože jí u kuchyňského pultu nalévala sklenku vína, se zarazila. “Na jihu,” odvětila stroze.
“Víš, kde přesně?”
“Vím,” přikývla. Donesla jí skleničku vína a usadila se naproti ní.
“A řekneš mi víc?”
Plavovláska dlouze vydechla a zkroutila rty do šklebu. “Dlouhá cesta, neskutečné horko, gladiátoři, otroci. Proč se ptáš na Zelvin?”
Elfka chvíli otálela s odpovědí, ale pak jí převyprávěla celý svůj příběh a hlavní důvod, proč se potřebuje dostat daleko na jih. “Pomůžeš mi?” Zazněla otázka téměř po hodině a třech skleničkách.
“Nenajdeš lepšího průvodce jihem, než jsem já,” odvětila sebevědomě plavovláska a dolila si další kořalku.

[Steny]

Hospoda v Zelvinu

“Vítej! Vypadáš hrozně. Rozhodla ses, že si budeš hrát na pirátku? Jedině dobře. Přece jen v tobě něco z našeho rodu je. Nemyslíš, že to jde ale i bez toho? A ještě sis s sebou přivedla špinavou otrokyni! Nebo jí říkáš kamarádka?”
Plavovláska zničená dlouhou plavbou - stejně jako elfka - po něm sekla nevraživým pohledem. Právě natahovala ruku ke štiplavému políčku, když ji elfka zadržela. “Važ slova, idiote, nebo to bude to poslední, co si kdy řekl!” štěkla po něm rozezleně.
Elfka její další peprná slova přehlušila prostým varováním namířeném k elfovi. “Zmlkni nebo budeš bez zubů.”
“Rád bych si vás dobíral dál, ale máme nějakou práci. Až to skončí, tak to oko spravíme,” zašklebil se v narážce na pirátskou pásku nataženou přes elfčino oko. “Pojďme k věci. Budeš potřebovat tak 60 elfích válečníků, abychom měli šanci na úspěch. Lodě na přepravu mám a vybavení taky.”
“To jsi sakra nemohl říct dřív? Kde je teď asi mám sehnat?”
“To už doma nemáš žádný kamarády? Myslel jsem, že tě tam měli rádi.”
“Můj domov už je jinde. Navíc… jestli se tam ukážu a chytí mě, čeká mě meč v zátylku. To ti asi nedošlo, co?”
“Risk je zisk, sestro.”
“Neříkej mi tak. A jednou tě stejně zabiju. Můžeš nás tam alespoň dostat? Tedy ne jen tam, ale i zpět.”
“Za koho mě máš, jsem nejlepší čaroděj, kterého znáš.”
“O tom dost pochybuji. ”
“To jsme dvě,” neodpustila si plavovláska kyselou poznámku.
[20:14]
Elf se kterým vedla rozhovor předal jak elfce, tak i její lidské společnici, drobný černý kámen s vyrytou elfí runou. “Dostanu vás tam. Díky tomuhle vás budu moci přemístit i zpět k sobě, pokud to budete mít u sebe. Budu počítat s tím, že přivedeš svoje vojáčky k osmému menhiru směrem na jih od hlavního města. Vyzvednu vás o půlnoci. Pokud to nestihnete, pak vás přemístím zpět, ať se děje co se děje.”
Elfka přikývla a otočila se k ženě, která ji doprovázela. Lehce se, možná trochu nakysle, pousmála a řekla: “Budeš asi první z Andarie, kdo uvidí mou domovinu. Budeme muset být hodně opatrné a nenápadné. Naše armáda hlídá nejen břehy ostrova, ale hlídkuje i ve vnitrozemí, právě kvůli cestování portály. Kdysi jsem jeden takový vnitrozemský pluk vedla. Bývají to ostřílení elfí válečníci s dobrým výcvikem. Pokud poberou podezření, že tam nepatříme, mě popraví, a tebe… nejspíš pošlou někam pryč první lodí.”
“Historie se opakuje,” protočila očima a mávla rukou. “To už mám za sebou, věř mi.”

[Steny]

Dvě společnice procházely venkovskou krajinou elfího ostrova. Kolem nich se rozprostíraly lány pole a před nimi se tyčilo stupňovité město s hradbami z bílého mramoru. Obě měly nasazené kápě dlouhých plášťů. Usmálo se na ně štěstí. Zrovna pršelo, takže to nikomu nepřišlo nijak podezřelé. Postupně se přibližovaly k městu, tu a tam se před hradbami začaly objevovat menší chalupy, chatrče a statky. Když procházely kolem malého paloučku, na kterém si hrály, i přes nepřízeň počasí, děti, elfka se na chvíli zarazila a sledovala je.
“Děje se něco?” zeptala se plavovláska.
Elfka zatřásla hlavou. “Eh, ne. Jen špatné vzpomínky. Když jsem byla ještě malé dítě, chtěla jsem si tu hrát s ostatními. Ale jejich rodiče jim to nedovolili, protože jsem byla jiná. Takže si ze mě ostatní děti utahovaly, že jsem zrůda, protože patřím k druchiům. To už je ale dávno pryč, pojďme dál. Támhle ta malá chalupa u lesíka, tam míříme.”
Když dorazily k chaloupce, elfka zaklepala. Po chvíli otevřel starší elf s šedými dlouhými vlasy a bradkou. Měl na sobě potrhanou záplatovanou košili a kožené kalhoty. Konstitucí byl i na svůj věk stále svalnatý a v dobré kondici.
“Ahoj strýčku,” pronesla elfka.
Postarší elf vypadal značně překvapeně až zaraženě. “T…ty? Co tu u všech bohů děláš? P...pojďte rychle dovnitř.”
Když obě proklouzly dovnitř, elf za nimi rychle zavřel dveře a začal zatahovat všechny závěsy na oknech. V místnosti byla ještě jedna starší elfka, která zrovna vařila nějaký pokrm na plotně. Když spatřila návštěvu, chvíli na ně zůstala zírat jako opařená. Pak všeho rychle nechala a běžela obejmout elfku. “Vítej doma, zlatíčko! Tak ráda tě vidím, už jsme se o tebe báli. Nedostali jsme od tebe zprávu ani nepamatuju. A… a… co to máš s okem?”
Mladá elfka opětovala objetí a hlesla: “Chybí, tetičko, ale to už je na delší povídání.”
Starší elfka propustila tu mladší a šla přivítat i její společnici. “Vítej i ty, drahá. Pojďte se posadit, určitě budete po cestě hladové, dám vám polévku, už je hotová.”
Obě návštěvnice odložily své pláště a usadily se ke stolu. Když byl postarší elf spokojen se svou zatemňovací prací, přidal se k nim. Následovala i starší elfka. Nalila každému do misky trochu polévky a začala se vyptávat. “Tak povídejte, co vás k nám přivádí?”
“Popravdě, potřebujeme pomoc. Strýčku, dokázal bys sehnat šedesát mužů?”
Postarší elf si promnul bradku. “Na co je potřebuješ? Víš… poté, co jsi byla odsouzena k vyhnanství za neuposlechnutí rozkazu, vyhodili z armády i mě. Respektive jsem generál ve výslužbě. Prý už jsem na to starý, ale pravý důvod všichni známe. Je to proto, že jsem se znal s tebou a snažil se tě hájit. Ale je spousta těch, kteří ví, co jsi pro ně ten večer udělala. A že jsi pro ně obětovala své přátele ve zbrani. V horních kruzích města jsi vlastizrádkyně. Tady dole jsi hrdinka. A to oni těžce nesou. Když jim řeknu, že budou moci bojovat po tvém boku, určitě ti tvou oběť oplatí.”
“Bude to dost nebezpečná výprava. Chystám se zabít Arana Tullarise.”
Starší pár zůstal zírat jako opařený. Po chvilce ticha si elf odkašlal. “To myslíš vážně? A jak bys to chtěla udělat?”
“Už vím, že můj pravý otec je právě on. Můj bratr mi řekl, jak to celé bylo, když jsem se narodila. A to on vymyslel plán, jak toho docílit. Zároveň slíbil, že když bude Aranem on, Vorquellyn už nikdy znovu nenapadne. Navíc mi přislíbil pomoc s větším problémem, který sužuje mou současnou domovinu.”
“Pořád si myslím, že je to hloupý nápad, ale jestli to opravdu hodláš udělat, nemůžu tě nechat jít samotnou. Přece víš, že jsi jako naše dcera. A nějaké vojáky také seženu. Pro spoustu z nich jsi ikona, která se postavila vládě. Vládě, která na chudý lid kašle. Jen doufám, že víš, co děláš. Kdy je potřebuješ?”
“Ještě dnes večer. Potřebuji, aby všichni, které seženeš, byli večer před půlnocí u osmého menhiru směrem na jih.”
“Tak to abych se dal do práce.” Ani nedojedl zbytek svého pokrmu, vstal, přehodil přes sebe plášť a vydal se ven z chatrče do deště. ”Sejdeme se tam!”

[Steny]

Když po setmění opustila Andarijská dvojice útočiště, stalo se přesně to, v co nedoufaly. Po několika minutách chůze směrem k menhirům za městem, se za jejich zády ozvalo: “Stát!”
“Co teď?” sykla tiše žena k elfce.
“Teď jsme pěkně v háji. Podle kroků jsou čtyři za námi. Vojsko se tu pohybuje vždy v četách, takže očekávám ještě po dvou lučištnících vlevo a vpravo od nás. Kde jsou zbylí dva netuším. Nemám zbroj. A jestli jsou cvičeni pořád stejně, od doby, kdy jsem zde byla v armádě, tak nemáme sebemenší šanci,” odpověděla stejně tichým hlasem elfka.
“Otočte se a legitimujte se. Ukažte svou tvář!”
“Udělejme co chtějí, stejně nemáme jinou možnost. Hlavně si u sebe drž ten kámen. Snad bude fungovat,” rozmlouvala rychle elfka.
“Hned!” Za jejich zády bylo podle hluku jasné, že chystají zbraně do pohotovosti.
Obě společnice se tedy otočily, sundaly kápě a zvedly prázdné ruce. Před sebou doopravdy viděly čtyři plně vyzbrojené elfy ve zdobných plátových zbrojích. Po jejich bocích se z houští vynořili další čtyři. Když vojáci spatřili tvář elfky, jejich reakce se různily. Někteří byli v úžasu, jiní rozezlení. Mezi ně se řadil i velitel jednotky. I tak na ně ale všichni namířili své zbraně.
“Ty?! Neměla ses sem nikdy vracet. Myslel jsem, že máš přece jen trochu rozumu. Chopte se jí!”
Dva elfové třímající naginaty přikročili se zbraněmi blíž a nespouštěli elfku z očí. Další dva vyzbrojeni luky, je hodili na záda, přistoupili k elfce a ne zrovna jemně ji zpacifikovali. Kopem do lýtka ji donutili padnout na koleno, odzbrojili ji a zkroutili ruce za záda, kde je svázali. Když bylo vše dokonáno, uštědřili jí jeden nadbytečný kopanec do žeber.
“A ty, ženo. Ty jsi kdo?!”
“To nejlepší, co tě v životě potkalo!” utrousila plavovláska drze.
“Neelfové nemají povolen pobyt mimo hlavní město. Půjdeš tedy také s námi. A věřím, že nám jistě ráda řekneš, co tu děláš zrovna s ní.”
“Opatrně, jsem křehkost sama,” rýpla si znovu žena, když jí svazovali ruce. Nicméně se to obešlo bez nadměrného násilí. Poté oběma nasadili zpět kápě a odvedli je zpět k hlavnímu městu.
O několik minut později se po cestě střetli s celkem velkou skupinou ozbrojených elfů.
“Aiya.”
“Aiya plukovníku. Něvěřil byste, koho jsme na pochůzce potkali.” Elf hrdě stáhnul elfce z hlavy kápi. Ta se netvářila příliš nadšeně.
Plukovník pokýval hlavou a řekl: “Úctyhodný úlovek, vedení bude jistě nadšeno. Raději vás doprovodíme k hradu. Kdyby tu náhodou měla nějaké své další společníky. Samozřejmě všechny zásluhy budou vaše, o to se postarám.“ Jeho pohled přejel z elfky na její společnici.
“Děkuji plukovníku. Pokud nemáte nějaké důležitější věci na práci, vaši eskortu s radostí uvítáme.“
Větší elfí skupina tedy změnila směr a semkla se těsně kolem eskorty. Po pár krocích se ozvalo několik tupých ran. A začala potyčka. Elfové z eskorty se rychle začínali jeden po druhém skládat k zemi, ať už úderem do zátylku nebo drobným přidušením.
Řadou se prodral postarší elf s bradkou, u kterého byla dvojice ještě před nedávnem na návštěvě. Poté začali oběma ženám rozvazovat ruce a vyzbrojili je.
“Z tohohle bude průšvih.”
“Jo, to bude. Dělejte kluci, odtáhněte je támhle do příkopu, hoďte přes ně listí a rychle mizíme. Doufám, že to celý bude stát za to.”
Po provedení akce všichni společně rychlým krokem vyrazili na jih.

Z portálu na palubě velké černé lodi vyšla elfka s plavovláskou. Následovali je elfové ve zdobených plátových zbrojích z bělené oceli. Jakmile se trochu rozkoukali, tasili meče. Kolem nich stály dvě desítky elfů v černých zbrojích vykládaných zlatem.
“Vítejte na palubě,” promluvil jeden z elfů v černo-zlaté zdobené róbě.
Plukovník sklonil zbraň, koukl na elfku a řekl: “Doufám, že víš, co děláš.”
“Taky doufám,” odvětila elfka.
“Prosím, skloňte zbraně, jsme tu všichni za stejným účelem. Odpočiňte si, zítra večer to vypukne. Budete muset změnit výstroj. Je připravená na spodní palubě.” Na chvíli se odmlčel a koukl na elfku s plavovláskou. “To platí i pro vás. Ráno probereme plán, a pak se všichni připravíme.”

Elfové ve světlých zbrojích toho tu noc příliš nenaspali. Drželi hlídky, podezíravě prohlíželi každého druchie, který jim přišel do zorného pole. A nebylo se čemu divit. Tyhle dva národy byly několik set let úhlavními nepřáteli. A ani druchiové nebyli z přítomnosti Vorquellynských elfů nadšení. Ale jejich princ si to přál. A oni ho následovali.

[Steny]

Když se dalšího dne sešli k probrání plánu, druchijský princ už měl na stole připravenou mapu nějakého paláce.
“Celé jsem to dlouho promýšlel, věřím, že to vyjde. Pokud ne, tak půjde o krk i mně. A to samozřejmě nechci. Takže vězte, že nemám sebemenší touhu vás vlákat do nějaké pasti.”
“To se uvidí,” zamumlal plukovník.
“Loď přistavíme přímo u palácového doku. Kotví tam vždy nanejvýš dvě lodě. Moje a loď mého otce. V přestrojení za druchijské vojáky vás dostanu dovnitř. Vyřídíte tiše všechny stráže, na které narazíte. Nesmíte spustit poplach do doby, než se dostanete do trůnního sálu. Až se tak stane, budete muset udržet všechny od ní,” poukázal na sestru, “až bude zabíjet Tullarise. A nemůžete jí pomoct. Pokud ho nesejme ona sama, tak taky pořád všichni umřeme. “
“Vynikající,” odvětila kysele elfka. “Proč ho musím zabít já? Proč ho vlastně nezabiješ ty? A proč mi nemůže nikdo pomoct?”
“Nevěděl jsem, že seš taková srágora, sestro. Nemůžu ho zabít, protože má u sebe něco, co dobře blokuje příchozí útočnou magii. Přes to se zkrátka nedostanu. A sama to musíš udělat, protože jsi jeho dcera. V druchijské kultuře je v pořádku, když někdo z královského rodu zabije krále. Pokud by to udělal někdo jiný, tak už to v pořádku není. Za předpokladu, že by neměl dostatek sil na to, aby se stal novým. A silami myslím armádu.”
“Dobrá. Projděme cestu. Ukaž mi, kde budou hlídky, na co si dávat pozor, chci vědět vše. A moji lidé taky. A ještě mi řekni, co budeš dělat ty?”
“Postarám se o to, abyste měli dostatek času. Musíte se tam dostat a zabít ho. Moji lidé budou bránit tomu, aby se k vám posily nedostaly příliš brzy.”
Následně začal zdlouhavě a podrobně popisovat plán. Vysvětloval, odpovídal na otázky, to celé trvalo několik hodin, než byla zvědavost všech přítomných naprosto ukojena. “Tak, to je vše. Běžte se všichni připravit. A ty pojď se mnou, musíme se postarat o to, abys vypadala dostatečně reprezentativně.”
Elfku pak dovedl do jedné z kajut, kde čekala tmavovlasá, spoře oděná druchijka. “Tohle je Adria. Připraví tě na výpravu. Zbroj máš připravenou támhle na posteli.”
Když ji elfka spatřila, zůstala stát jako opařená. “To doufám nemyslíš vážně. ”
“Samozřejmě, že myslím. Máš s tou zbrojí nějaký problém?”
“No to teda mám. Můžeš mi vysvětlit, čemu na tomhle říkáš zbroj?” Zvedala z hromádky jednotlivé kusy zbroje, kde byl lehce oplátovaný náprsník, nátepníky a vysoké boty.
“To je tradiční zbroj druchiijských válečnic má paní,” řekla s klidem druchijka.
“To je možné, ale já nejsem žádná amazonka. Mám bojovat s jedním z vašich nejlepších šermířů polonahá?! A ještě nejlépe s nějakými krátkými zbraněmi, ne?!”
Elf v tu samou chvíli vytahoval dva krátké zubaté meče z truhlice. Když uviděl značně naštvaný, možná až rozzuřený výraz elfky, raději je opět uklidil do truhlice. “Dobře, dobře, asi máš pravdu. Když to přežije a ty budeš mrtvá, asi bude úplně jedno jak budeš oblečená.“
“Chci svojí zbroj a zbraně.”
“Nechám ti to donést. Ale trocha druchijského líčení ti v boji překážet nebude.”
Povzdechla si. “Hádám že ne.”

Elfka vešla do prostor spodní paluby. Všichni už byli připraveni. Když plavovláska spatřila elfku, neodolala úšklebku a malému rýpnutí: “Vypadáš tak… žensky.”
Elfka hbitě odvětila nepřívětivým tónem: “Jako levná coura.”
Žena se musela poznámce zasmát, a pak jen dodala: “Vystihla si to lépe.”
“Nechci nic slyšet. Jak jsme tom?”
“Všichni jsou připraveni, na místě bychom měli být asi za půl hodiny.”
“Musím přiznat, že mám strach.”
“Přezily jsme už horší věci.”
“Doufám.”

Když loď zakotvila v přístavu, elfové se pomalu přesouvali na molo. Na něm již čekala uvítací delegace.
“Alla haryon.”
“Aiya. Je vše připraveno?”
“Ano pane, můžeme se dát do práce. Rád bych připomněl, že to nesmí trvat déle než půl hodiny.”
Princ přikývl. “Ano, já vím. Budou se muset snažit.“ Pak se otočil ke skupince za ním a povídá: “Doprovodíme vás k bráně, dál už musíte sami. Spojím se s vámi jakmile to bude možné v trůnním sále. Hodně štěstí.”

[Steny]

Když prošli bránou, jednotlivé menší skupinky elfů se začaly oddělovat od té hlavní, která putovala různými spletitými chodbami hradem. Vše šlo hladce podle plánu. Jakmile se ozvalo "Tam nesmíte!” nebo “Stát!”, následoval jen zvuk lámajícího se vazu nebo chrčení. Obvykle ale nedošlo na žádná slova. Nakonec se před nimi otevřel velký osvětlený prostor, kterému vévodil obrovský zdobený trůn, na kterém seděl starší elf ve zdobené plátové zbroji s korunou z temného kovu na hlavě. Po jeho boku stála hlavní rádkyně, druchiijská první čarodějka. Po obvodu místnosti stály čtyři desítky elitních stráží. Když král spatřil přicházející skupinu, pohybem ruky vyslal jejím směrem své muže. Začala potyčka. Zatímco se jednotliví vojáci střetávali, Andarijská dvojice pokračovala směrem k trůnu.
“Zajistěte vchody!” zakřičela elfka na své muže.
“Elfí král nevypadal zaskočen ani zděšen, zvedl se z trůnu a hbitě tasil svůj dlouhý meč.”
První čarodějka již dále neotálela, a zasypala dvojici sprškou ledových střepin. Elfka před sebe dala instinktivně štít, plavovláska jen zvedla ruku a pronesla nějaké zaklínadlo. Žádná ze střepin se jich nedotkla.
“Postaráš se o ni, prosím?” zeptala se elfka své společnice.
“S radostí,” odvětila plavovláska s úšklebkem na rtech.
Jejich cesty se tedy o několik kroků rozdělily. A elfka stanula před svým osudem.
Elfí král jí s podmračeným výrazem sledoval a připravil svůj meč k výpadu. “Kdo jsi? Vlastně mi neodpovídej, stejně tu teď zemřeš! Stejně jako ti ostatní, co s tebou přišli!”
“Jsem tvá dcera. A na tenhle moment jsem čekala několik dlouhých let.”
“Nemám žádnou dceru.”
“Měl jsi. Než si mě nechal napospas osudu poté, co má matka zemřela.”
Elfí král se zlověstně zašklebil. “Pak jsem tedy tenkrát selhal. Ale teď to napravím. Za chvíli už opět žádnou mít nebudu.”
Elfka provedla výpad, který byl rychle odkloněn pryč z původní trajektorie. Naopak se musela ihned krýt štítem, když dlouhá zubatá čepel mířila k jejímu krku. Byla trochu překvapená, věděla, že to nebude snadný boj. Ale po dlouhé době cítila strach. Strach z prohraného souboje.
Boj byl dlouhý a únavný. Během několika minut nebylo rozhodnuto vůbec o ničem, jediná zranění, která si doteď způsobili, byly drobné škrábance na místech nekrytých zbrojí. Přes to elfka cítila, že je něco v nepořádku. Když přišel další králův výpad na nohu, odklonila jej svým mečem, a pak už jen stačilo lehce uhnout nohou. Ale ta se najednou odmítla pohnout tak, jak by měla. Úder byl dostatečně silný, že prorazil zbroj a způsobil o něco hlubší řeznou ránu na její noze. Elfka tiše zaúpěla a pokusila se postavit do lepší pozice. Ale nohy ji zrazovaly. Obzvlášť ta, která byla právě zasažena. A podobnou slabost začala cítit i na dalších místech, kde králova zbraň způsobila krvácení. Konečně jí to došlo. Nějaký druh jedu. To znamenalo, že musí boj rychle dokončit, dokud se dokáže rozumně hýbat.
Elfí král dobře četl řeč elfčina těla. Zasmál se. “Už máš dost? Bojovala jsi dobře, dopřeji ti rychlou smrt!”
“Jediný, kdo tu dnes umře, budeš ty!” Elfka přestala útočit. Potřebovala plán. Nebýt jedu, byl by to pravděpodobně vyrovnaný souboj. Takhle to ale bude během pár chvil jednostranný masakr. Vykrývala jeden útok za druhým svým štítem i zbraní. Poté uskočila dozadu, aby získala vzdálenost. Při tom se trochu zapotácela a dostala nápad. Bylo to buď a nebo. Všimla si toho, že se král zaměřil na její zraněnou nohu. Toho musela využít. Začala trochu přehrávat a dávat najevo, že je její noha v ještě horším stavu, než-li tomu bylo doopravdy. Začínaly jí ale brnět už i prsty rukou. “Musí to vyjít,” znělo v její hlavě. Provedla ledabylý výpad, kterým ho neměla šanci zasáhnout. Raněnou nohu při tom nechala za sebou. Král si byl vědom toho, že jej výpad mine. Zaútočil proto v tu samou chvíli na elfčinu nohu. Zubatá čepel prošla hluboko do elfčina stehna. Elfka zařvala bolestí. Při tom rychle bodla vzhůru nepřítelovým směrem. Ten chtěl úder vykrýt mečem, jenže se zasekl v elfčině
plátové nohavici na delší dobu, než čekal. A to se mu stalo osudným. Elfčin meč prošel jeho spodní čelistí a zastavil se až o lebku. Upustil svou zbraň a skácel se k zemi. Boj, který probíhal všude kolem ní, do této chvíle nevnímala. Ale najednou utichl. Všichni jen stáli a koukali jejím směrem. Všimla si, že se davem prodral její bratr a blížil se k ní. Z posledních sil vzala z královy hlavy korunu, s obtížemi se vydrápala na nohy a zakřičela: “Jsem Aranel Elia Tullaris Silvenoinen a toto je váš nový král!” Natáhla ruku s korunou směrem ke svému bratrovi a sesula se k zemi. Dál už nebylo nic.

[Steny]

Elfka stála ve tmě. Když se rozhlédla, viděla v dáli osvětlený háj. Naprázdno polkla. Věděla, co je to za místo. Už tu jednou byla. Povzdechla si a pro sebe zamumlala: “No, alespoň je po problémech. Minimálně pro mě.” A pak vykročila temnotou směrem k hájku. Když k němu konečně dorazila, vešla dovnitř. Po několika krocích dorazila k zašlé mramorové soše připomínající podobu elfky, před kterou byla malá studánka. Pak za sebou uslyšela zašustění houští a uslyšela povědomý hlas: “Ještě si nesplnila svůj úkol.” Pak její zrak zaslepila záře.

Když znovu otevřela oči, ležela na posteli. Při pokusu o pohyb ucítila bolest. To bylo dobré znamení. A počkat! Oči? Zamrkala a sáhla si na místo, kde ještě do nedávna bylo prázdné místo. Oko, kterým viděla!
“Hej, hej, nechej ho ještě chvíli odpočívat ano?” řekla s klidem elfka, kterou poznala na lodi. “Už je vzhůru!” zahulákala směrem ke dveřím místnosti. Z levé strany postele se ozval ženský hlas. “No konečně!” Elfka se tím směrem podívala, i když přesně věděla koho spatří. Usmála se. “Nith. Jsem ráda, že tě vidím. Jak dlouho jsem byla mimo?”
Od dveří pokoje se ozval hlas jejího strýce. “Tři dny. Už jsem se bál, že se neprobereš.”
A za ním její bratr: “Měla jsi z pekla štěstí. A taky dobré opečovávatelky. Tvoje kamarádka se od tebe v podstatě celé tři dny nehnula. A podle Adrii jsi v sobě měla tolik jedu, že by to zabilo dva koně.“
“V jednu chvíli jsme se opravdu bály, že jsme tě ztratily,” dodala Adria.
“Hloupost, měla tu přece mě!” odfrkla si s úsměvem plavovláska.
“Takže… vše dobře dopadlo?” dotázala se elfka.
“Krom nápravy tvého oka nakonec ano,“ odvětil její bratr.
“Co je s ním?”
“Podejte jí zrcadlo, ať se podívá sama.”
Adria naprázdno polkla a začala podávat elfce zrcadlo. “Omlouvám se má paní, dělaly jsme, co jsme mohly. Magie, která pracuje s regenerací živé tkáně je náročná. Navíc vaše tělo na magii reaguje zvláštně.”
Když se Elia zadívala do zrcadla, spatřila to, na co její bratr upozorňoval. Duhovka jejího levého oka byla odlišná. Lehce světélkovala tyrkysovou barvou. Usmála se.
“Čekala jsem něco horšího. Naopak, jsem šťastná. Vidím oběma očima a to je to důležité. Kdybych takhle viděla před bojem, nemusela bych tu nejspíš teď ležet. S jedním okem se špatně odhaduje vzdálenost.” Pak odložila zrcadlo a začala se vyptávat dál: “Jak jsou na tom Vorquellynští?”
“Většina už je doma,” odvětil jí bratr. “Poslal jsem je zpět i s mírovou smlouvou. Zůstal tu jen tvůj strýc.”
“Nemohl jsem tě opustit, dokud se neprobudíš. Teď už se můžu taky s klidem vrátit domů.”
“Skvělé. A kdy se můžeme vrátit domů my?”
“Až se dáš trochu dohromady,” řekla Níthiel s náznakem úšklebku. Znala ji velmi dobře, takže jí bylo jasné, že nebude trvat dlouho a elfka bude brzy na nohou.
Elia povzdechla. “A je to tu zas.”
“Pak s tebou ještě budu potřebovat něco probrat. Až si odpočineš,” dodal bratr.


O několik dnů později…

Elfka stála na přídi černé lodi a v rukou protáčela zdobenou čelenku z temného kovu.
“Jsi v pořádku?” zeptala se Níthiel, která se opírala o zábradlí vedle ní.
Elia kývla. “Jo, snad. Popravdě, mám strach. Teď jsem svým způsobem zodpovědná za další věc. Nevím jestli nebude bratr moc slabý. Aby ho nenahradili. Nebo až příliš silný a moc mu nestoupla do hlavy. Taky povedu další elfy na smrt proti Vládci. A trochu se bojím, co nás bude čekat doma.”
Plavovláska mírně pokrčila rameny a slabě se pousmála. “Menší peklo, ale zvládneš to. Jako vždycky.”
Za sebou uslyšela kroky. Nasadila si čelenku na hlavu otočila se.
Druchij zasalutoval. “Má paní? Tři lodě na jedenácti hodinách.”
“Podejte mi dalekohled.” Zadívala se dalekohledem na lodě.
“Dvě s černou vlajkou. Pronásledují tu třetí. Jak jsme na tom s bojeschopností? Zvládneme je na vodě?”
“Jistě madam. Jsou to malé lodě a proti našemu vybavení nemají šanci. A proti našim dobře cvičeným elfům nemají dvě lodě šanci ani na souši.”
“Výborně. Budeme je tedy pronásledovat. Dostaneme alespoň zásoby pirátů. Pokud to do té doby nepřežijí z té obchodní lodě, bude toho ještě víc.”
“Jistě Aranel.” Pak se otočil a zavelel. “Nastavte kurz k pronásledování!”