Odkaz

[Zoltan]

Odkaz - 1. část

Roneth odcházel z císařského hradu zpět do Imeru podrážděný a bez Inet, kterou gardistka odvedla do Andorského vězení. I když mu stará babka řekla, aby na ni nečekal, stejně se usadil do Dlouhé síně ke stolu a odpočítával minuty s lahví kořalky. Uběhlo asi půl hodiny a dveře síně se otevřely. Zvedl k nim pohled a zamžoural. Inet to nebyla, přesto se mu na tváři mihl úsměv.
“Co tady vysedáváš?” ozvalo se od dveří.
“Piju a čekám až bábu pustěj z vězení,” zazubil se.
Plavovláska zakroutila hlavou, vydala se směrem ke stolu a usadila se do pohodlného křesla vedle něj. "Ta její nevymáchaná huba jí jednou bude stát hlavu.”
Ron k ní přisunul lahev kořalky. Drobná žena se bez okolků napila a přisunula mu pití zpět.
“Co ty tu děláš takhle večer?” zeptal se a znovu se napil.
“Něco jsem si potřebovala zařídit,” ušklíbla se, ale dál to nerozváděla. “Kdy se vrhneme na další tetování?” kývla směrem k jeho ruce.
Pokrčil rameny a zazubil se. “To záleží asi na tobě, ale moc času na to nemáš. Zhruba tři měsíce,” podmračil se. “Zůstáváš nebo ne?”
Zakroutila hlavou. “Mám děti. Odpluji do bezpečí. A ty?”
“My zůstáváme. Imer opustit nemůžem, je to náš domov," odvětil s rázností v hlase a se stále podmračenou tváří.
“Tvrdohlavci,” odfrkla si a pod stolem mu položila nohy na ty jeho, přičemž jednou nohou mu vklouzla pod kilt. Nepřekvapilo ho to, zkoušela to na něj pokaždé, když se viděli, ale nikdy k ničemu nedošlo. V jeho hlavě byla pouze elfka. Situace se ale změnila. Možná nastala poslední možnost zanechat po sobě nějaký odkaz a zrovna ta, která dnes večer přišla, by mu s tím mohla pomoci.
“Na to tetování můžeš přijít třeba zítra ráno, ale barvy můžeš nechat doma,” ušklíbnul se.
V očích jí zajiskřilo. Narážku pochopila velmi rychle. Stáhla nohy a pomalu se mu usadila na klín. Roneth se opřel o židli tak, aby jí udělal místo.
“A co ta tvoje elfka? Nebo si už snad došel k rozumu?” rýpla si s jízlivostí v hlase, což barbar okomentoval pouhým úsměvem. Natáhl se po lahvi kořalky, aby se společně napili. Seděli takto několik minut, než prázdná lahev skončila roztříštěná na podlaze a plavovláska se začala zvedat k odchodu. “Zítra mě očekávej. Přijdu ráno.” Než dořekla větu, strhl ji barbar zpět k sobě. Pevně ji uchopil za boky a vpil se do jejích rtů v polibku. Byla to pro ni jasná výzva. Netrvalo dlouho a spojili se v jedno tělo. Imerskou síní po dlouhou dobu rezonovaly hlasité vzdechy, které probudily k životu i hromadu kůží položených na zemi v horním patře, ze kterých vykoukla hlava barbarky Goty. “Proč muset šou*tat tady, když já chtít spát?!” žvatlala nasupeně a opět zalezla do brlohu.

Pár minut poté, co spolu skončili, dorazila Inet, na kterou Roneth původně čekal...

[Zoltan]

Odkaz - 2. část

Druhého dne vstoupila plavovláska bez zaklepání do rozlehlého domu na okraji Imeru - přesně jak slíbila. Jakmile Roneth zaslechl cvaknutí dveří, beze slova se vydal po schodech dolů do přízemí. Cestou se ještě zastavil u skříně zatížené alkoholem a vytáhl jednu lahev kořalky. Došel do předsíně, kde na něj čekala žena v teplém, draze vypadajícím plášti. Pod ním neměla nic. Jen proužek rudé krajky obepínající útlé boky. Mlčky se přiblížil a políbil ji. Byla klidná, bez známek napětí. Podvolila se jeho rtům a během okamžiku skončila v jeho náruči. Plášť nechali ležet kdesi na podlaze...
Během dne i noci si vzájemně dokazovali svou dominanci. Většina nábytku - ať už starého či novějšího - jež se dostal do jejich blízkosti, skončil rozložený nebo ve velmi špatném stavu. Po celém domě se povalovaly prázdné lahve od kořalky, kterou doplňovali energii. Když konečně skončili a vyčerpáním padli na vyhřáté kožešiny u krbu, venku už skoro svítalo. Dlouhou dobu leželi vedle sebe, s hlasitým oddechováním a bez jediného slova. Nakonec se statný barbar opřel o loket, naklonil se k plavovlásce a položil jí ruku na břicho. “Byl bych rád kdybys to byla zrovna ty, protože seš nejsilnější člověk co znám. Nic tě jen tak nepoloží.”
Znaveně se na něj podívala, mírně přimhouřila oči, které si rázem protřela prsty. "Jsem starší než Inet. Mám toho za sebou tolik, že mě nějaké nepatrné otřesy země nerozhodí.”
“Proto o tom mluvím,” řekl a položil se zpátky na záda.
Tentokrát se nadzvedla ona a překvapeně na něj koukala. “Ty to víš? Že jsem starší než Inet? Uvědomuješ si, co jsem ti právě teď řekla?”
“Viděl sem už tolik divnejch věcí,” odvětil s pokrčením ramen a dál to nerozváděl.
“Takže jsi smířen s tím, že tvůj potomek může být barbarský kříženec s něčím... podivným?” popichovala ho.
Zasmál se. “Vyjde to nastejno jako kdybych měl dítě s elfkou. Taky by to byl barbarskej kříženec s něčím... podivným.” zazubil se od ucha k uchu.
Políbila ho na tvář a pomalu se postavila na stále ještě zesláblé nohy. “Měla bych jít.”
Posadil se a kývl. “Taky bych měl jít dělat něco jinýho než tebe.”

Téhož večera se obyvatelé Imeru rozhodli vyrazit na válečnou výpravu do doupěte nekromanta, které se účastnila i plavovláska a její muž. Ještě než vstoupili do pevnosti, proběhla mezi manželským párem divoká debata plná vzájemného špičkování. Roneth je moc nevnímal. Otevřel si lahev piva a pobaveně se na ně podíval. Ve chvíli, kdy se napil zlatavého moku, ucítil na krku ledové ostří. “Tak ty mi šou*táš ženu?!”
Roneth pomalu dopil láhev piva, prázdnou jí zahodil a rukou nahmatal kladivo. “A ku*va...”

Když se konečně probral, ležel rozvalený na zemi mezi hromadou rozpraskaných kostí. Posadil se a podíval se na svého soka. Ten držel jeho tornu naplněnou pivem a zamával před Ronethem rozpitou lahví. “Sme srovnaný, ale už to nedělej!”
Plavovláska celou scénu pozorovala z povzdálí s mírným úšklebkem, který ji přešel ve chvíli, kdy si uvědomila, že ji její manžel právě vyměnil za pivo.
Roneth zamručel cosi, co znělo jako “promiň...” a sesbíral se ze země. Všichni se pomalu vydali do útrob hradu a jeho komnat. Samozřejmě za hlasitého doprovodu výkřiků “Mrogroth!”

[Zoltan]

Odkaz - Poslední část
Na Imer znovu padla tma a v rozlehlém domě už nebylo co rozbíjet. Oba seděli na kožešinách před krbem, popíjeli a bavili se. “Jaký je vůbec příběh statného Ronetha? Odkopnuté dítě? Válečník, co putuje světem? Rodinu, kterou ti zabili skřeti?” vyptávala se.
“Vlastně asi nic tak zajímavýho,” pokrčil rameny. “Ale jestli tě to zajímá...”
“Chci dnes odpočívat. Stejně je už všechno rozbité,” ušklíbla se a uvelebila se na kožešinách.
“Dobře,” přikývl. “Narodil sem se v zemi zvaný Hrotgarus. Byla to země barbarů. Jenom barbarů a stovek různejch kmenů. Pokud se tam objevil někdo jinej, byl to leda nějakej obchodník a ty se drželi jenom v přístavech. No a nebo piráti, ale ty se od určitý doby Hrotgarusu dost vyhejbali,” ušklíbnul se. “Asi dobře víš, jaký barbaři sou, a tak se nebylo čemu divit, že každou chvíli zemí otřásaly nějaký menší bitvy. Neříkal bych tomu úplně války. Pořád se někdo s někým řezal. I kvůli sebemenší maličkosti.” Svlažil hrdlo kořalkou a pokračoval. “Náš kmen měl osadu s přístavem, takže sme si vedli dost dobře díky obchodování, rybolovu a tak. Navíc sme měli docela dobrý vztahy s ostatníma kmenama. A to hlavně díky tatíkovi, kterej byl Nakrul našeho kmene.” Dopil lahev a došel pro další, aby podal ji plavovlásce.
Plavovláska lahev přijala, napila se a vrátila ji barbarovi zpět. “A příběh končí tak, že si nechtěl být tatíkovým zástupcem a utekl jsi?”
“Ale vůbec ne, příběh teprve začíná,” zachechtal se a zakroutil hlavou. “Abych se já stal Nakrulem vůbec nebylo v plánu. Ten osud čekal mýho bráchu Gulmira. A kdyby ho náhodou zubatá odnesla dřív než tátu, tak by to bylo na Orethovi. Já sem byl ze všech tří synů nejmladší. Navíc sem spoustu času věnoval ženskejm, chlastu a rvačkám. Ohánění kladivem a pérem mi vždycky šlo,” ušklíbnul se. “Tatík ze mě neměl moc radost a myslim si, že ho utěšovalo jenom to, že když přišlo na věc, s kladivem mě nikdo nepřekonal. Proto když byl někde nějakej problém, jezdil sem s nim já, i když byli bráchové starší. Oreth byl špatnej na záda. Narodil se trochu jako zmetek a občas ho to prostě chytlo. No a Gulmir byl spíš ten, co za nás vymejšlel všechny lumpárny a my je s Orethem prováděli. Byl prostě chytrá hlava. V boji se mu taky málokdo vyrovnal, ale na mě prostě neměl." Na chvíli se odmlčel, přiložil poleno do krbu a sledoval, jak ho polykají plameny. “Pak se to začalo všechno nějak s*át a smrt táty tomu moc nepomohla.”

Před 30 lety
...Björn si toho dne zavolal Ronetha už brzy ráno. Když barbar předstoupil, poklekl na koleno a sklonil hlavu, přestože se před ním tyčil jeho otec. Zůstal v této pozici, dokud výše postavený nepromluvil. Byl to výraz úcty, kterou ke svému otci choval a stejně tak ji prokazovali i všichni ostatní na míle daleko. “Doneslo se ke mně, že nám někdo z našich sousedů vypálil kus lesa. Mrogroth ví proč. Podezření padá na Falwicka. Chci abys za ním zajel a vysvětlil, jak se věci mají." Roneth na otce koukal znatelně zmatený.
“Ty nepojedeš s námi?” Björn zakroutil hlavou.
“Nastal čas, abys na svá bedra přijal své povinnosti. Tvůj bratr bude potřebovat, abys mu pomáhal až si mě Mrogroth zavolá k sobě. Bude to dobrý vůdce, ale pravou krev válečníka máš v sobě ty.” Povzbuzen slovy, které mu právě otec sdělil, vypjal hruď, kterou i přes barbarovo mládí zdobilo několik jizev. S odhodláním splnit úkol přikývl.
“Bude to jak říkáš otče.”

Nedlouho po té, se Roneth, spolu s patnácti dalšími válečníky řítil po polích a lesích směrem k místu, kde problém nastal. Když uviděli v dálce kouř, zavelel Roneth, aby sesedli z koní a odpočinuli si.
“Drondale, Geledhe jděte na před a podívejte se jaká je situace.” oba dva beze slova kývli a zmizeli v nedalekém křoví. Z celé skupiny byl Roneth nejmladší a přesto jim velel. Většina z nich Ronetha pamatovala jako batole když dostal své jméno i tak ho poslouchali na slovo a to nejen z důvodu, že to byl syn jejich náčelníka. Jejich respekt si zasloužil v mnoha bitvách. Netrvalo ani půl hodiny a průzkumníci se vrátily a předstoupili před Ronetha. “Dvacet válečníků a válečnic. Hlídkují v okolí, aspoň tolik jsme jich napočítali.” řekl Drondal.
“Vypadá to, že nás čekaj. Vědí, že jejich akce bude trnem v oku Tvého otce.” dodal Geledhe.
Roneth kývl. “Dobrá. Za hodinu vyrazíme. Odpočinte si. A připravte si zbraně.”
Neplížili se, šli jako ozbrojená skupina přímo k místu, které před nějakou dobou prohlíželi průzkumníci. Roneth chtěl, aby o nich věděli, nepředpokládal, že dojde k boji, tedy né hned. Hlídky si jich všimli dřív než dorazili na místo, tak jak to chtěl, už nehlídkovali v okolí, ale stáli seskupení na jednom místě čekajíc na Ronetha a jeho skupinu. Všichni se seřadili do řady za Ronethem.
“Kdo Vám velí?” Zahulákal Roneth hrdelním hlasem.
Z protější řady vystoupil válečník s dlouhou jizvou přes celý obličej, Roneth se ušklíbl. “Utrejch, to sem si moh myslet. Jste na území Bardagu s vypálili jste půlku lesu, můžeš mi vysvětlit kdo z Vás má v hlavě tak nas*áno?”
Utrejchův výraz se ani na chvíli nezměnil, měřil si Ronetha pohledem a po chvíli s vážností v hlase odpověděl. “Nakrul Falwick vzkazuje Tvému otci, že od teď je to tu jeho!” na tváří se mu objevil úšklebek, který se díky jeho jizvě změnil v odporný škleb. “A že to není poslední věc co si berem, protože Skurff jako on si to nezaslouží!”
Roneth měl v tu chvíli rudo před očima. Nikdo tak nemohl nazývat jeho otce. Geledh se ho ještě snažil chytit za rameno a zadržet, ale už bylo pozdě. Roneth vyskočil v letu odepnul kladivo, kterým švihl spodem na bradu Utrejcha, který nestihl ani zareagovat i když musel takovou reakci čekat. To co měla být původně domluva se změnilo v masakr. Na Ronetha se okamžitě vrhli nejbližší nepřátelé. Nestihli ještě ani tasit zbraně a tak do něj začali bušit pěstmi. Mezi tím Geledh ze zad sundal sekeru, kterou zasekl do jednoho z Ronethových protivníků, ten musel ustoupit o pár kroků dál, kvůli náporu, který se na něj sunul. Během chvíle se dostal za záda svých spolubojovníků, kteří se postavili rameno na rameno mezi něj a nepřátele. Pár vteřin trvalo, než se vzpamatoval, z nosu mu tekla krev a ve chvíli kdy ucítil chuť krve, byl zase zpátky.
“Uhněte!” Geledh na poslední chvíli uskočil do strany, Roneth v jednu chvíli vyskočil do vzduchu, v druhou chvíli už rozrazil lebku kladivem nepříteli. Jednou rukou pustil kladivo, vytáhl z opasku dýku a zarazil jí do břicha dalšímu z nepřátel. Během pár vteřin bylo po boji, z nepřátelské skupinky téměř půlka padla a zbytek už nebyl bojeschopný. Roneth došel k jednomu z přeživších, vytáhl ho za zvuku jeho zkuhrání na nohy a přitáhl si ho k obličeji. “Vyřid Falwickovi, že jestli bude dělat problémy bude mít co dělat s Ronethem.” Vrazil mu do bezvládné ruky měšec zlata, který po té spadnul na zem. “To má na synáčkův pohřeb.” ušklíbnul se, pustil pěšáka a zavelel odjezd do vesnice.


Současnost
Roneth se pořádně napil z láhve. “Co Ti budu povídat tatík nebyl zrovna nadšenej z toho jak sem tu situaci vyřešil. Ale taky sem mu neřek, proč to tak dopadlo.” Pokrčil rameny.
“Stalo se, problém byl, že následovaly další a další potyčky a jednou když sme vyrazili s tátou na jednání, kde se ta situace měla vyřešit. Při projíždění lesem přiletělo pár šípů, jeden sem dostal do stehna, ale jinak sem byl dobrej. Táta bohužel takový štěstí neměl. Do večera byl mrtvej a já sem si to samozřejmě dával všechno za vinu. Takže místo toho, abych pomáhal Gulmirovi s Orethem, tak sem se topil v chlastu a rvačkách. Trvalo několik let, než sem se dal dohromady, ale to už byla z našeho kmene jen zdecimovaná hrstka. Gulmir rozhod, že pokud chceme aby kmen přežil, budeme muset jinam a tak sme opustily Hrotgarus a zhruba po čtyřech letech, kdy sme pluli z místa na místo sme skončily tady.” rozhodil rukama. “No a jelikož sem asi poslední z kmene, tak to nebylo nejšťastnější rozhodnutí.” Ušklíbnul se, znovu se napil a podal kořalku plavovlásce.
Plavovláska se mírně pousmála a napila se. “Moc věcí se ,ale nezměnilo, pořád chlastáš, užíváš si ženské sukně a rvačkám se taky zrovna nevyhýbáš.”
“Říká se, že člověka nezměníš a s barbarem je to ještě horší.” Odpověděl Roneth a cuknul ramenem.

**********

O několik dní později.

Pozdě v noci procházel Imerem vracel se z čištění skřetích jeskyní, kteří sou horší než krysy a pořád se do svých úkrytů vracejí. Z ramene mu trčel zlomený šíp, kterému nevěnoval ani sebemenší pozornost. Došel k velkému domu na kraji Imeru a vstoupil do něj. Chvíli hledal něco, čím by si mohl ránu vyčistit a mezi haraburdím našel dva svitky, které dostal k Vánocům spolu s kořalkou a lektvary. Mírně se usmál. “Asi je čas Vás použít.”
Vyrazil k domu kde většina Imerských barbarů přespávala. Vstoupil do domu a našel spící Vasilisu, lehce s ní zatřásl a když se probudila zamával levou rukou ve které držel svitky. “Můžu si to vybrat najednou?” zazubil se.