Neslavný příjezd

[Yennefer z Ascende]

To bylo fiasko. U všech bohů, ještě tohle mi chybělo! Špatně otevřená teleportační brána, takže jsem vypadla – doslova vypadla! – do závěje sněhu někde v lese, potmě, v kratičké sukni a jen s tím, co jsem zrovna měla u sebe. Takhle jsem si tedy příchod slavné Yennefer do nového působiště nepředstavovala.

Jistě, bylo to jediné východisko z té… prekérní situace. Ale do Andarie jsem chtěla přicestovat důstojně, ve dne a v oděvu, lépe vystihujícím můj stav a reprezentujícím mou moc. A hlavně s nějakou hotovostí a se svými šperky, róbami, se střevíčky z dračí kůže a saténovými košilkami… Bohové, jak já tady jen přežiju, taková potupa.

Moje chyba, podcenila jsem riziko situace. Malá neopatrnost, možná ani ne moje – nejspíš se podřekl někdo ze služebnictva. Naháněli mě jako divokou kočku. Seth i se všemi hady na ně!

Žena pohodila hlavou, bohaté prameny vlasů neobvyklé černě stříbřité barvy se přehouply dozadu na štíhlou šíji a odkryly její obličej s vysokým čelem a pevnou linkou pěkně klenutého obočí. Přimhouřené černé oči sršely zlobou, málokdo by v tu chvíli vydržel jejich pohled. Rty měla stažené, připravené uřknout kohokoliv, kdo by byl tak neopatrný a přiblížil se na dosah.

V mysli si přehrávala poslední okamžiky v rodném Ascende. Hloupý románek s hrabětem de Ryar, který byl ještě k tomu napůl lidské krve, poněkud rozhořčil jeho zákonitou manželku, bohužel vládnoucí značnými možnostmi co se týká využití palácové stráže k zajištění nežádoucích osob. Tedy například mne, ušklíbla se. Obávám se, že někteří z pronásledovatelů byli financováni i z jiného zdroje, pomyslela si hořce. Ceněná vědma a uznávaná léčitelka je vítaná, přichází-li pomoci z nesnází (nebo naopak učinit nesnáze jiné osobě), ale nikoli, je-li jejím cílem její vlastní… hm, potěšení. Nebo naopak nepřijde naplnit potěšení někoho, kdo ji k tomu více či méně otevřeně vyzývá.

Že budu muset Ascende opustit, bylo jasné, jakmile jsem začala mít horkou půdu pod nohama. Už jsem měla všechny ingredience i magické zdroje potřebné k otevření portálu a byla bych to učinila v klidu, se vší pompou hned druhý den, chyběla mi jen přesnější mapa Andarie. A tu jsem právě měla slíbenou od hraběte, jenže o domluveném dostaveníčku se nejspíš doslechla ta jeho zmije. Ještě že nám majordomus přišel dát echo, kolik gardistů i dobrovolníků se chystá na přátelskou návštěvu.

Rty ji zkřivil úsměšek, když si vzpomněla na zástup ozbrojenců pod okny paláce. Měli stříbrné dýky a naostřené kůly, riziko bylo příliš vysoké. I kdyby se jí podařilo proklouznout, stala by se psancem ve vlastním městě. Proč tedy nevyužít příležitosti k obnovení kariéry někde, kde začne s čistým štítem?

Portál, narychlo sestavený s využitím několika rituálových náhražek (pentagram se obvykle nekreslí rtěnkou a netradiční bylo i využití krajkové spodničky jako referenčního identifikátoru), zafungoval na své možnosti velmi dobře, pomyslela si bez falešné skromnosti.

No, a teď jsem tady, vrátila se s povzdechem do reality. V bizarním oblečení, chudá jak myš, a co je nejhorší, moje magie tady nefunguje. Zdejší aura je podobná, takže své schopnosti snad neztratím docela, ale budu začínat znova, od nuly. Jako ta nejposlednější novicka. Vztekle roztrhla kapesníček.

„Ssseth!“ zasyčela.

(10. února 2014)

Yennefer z Ascende na blogspot.cz - i s obrázky

[Yennefer z Ascende]

Yennefer vždy byla ženou činu. Krátce se rozhlédla po ztemnělé, zasněžené krajině a vydala se směrem, kde podle svítících oken očekávala přijetí od místních obyvatel.
Vybrala si obstojně vypadající sídlo vystavěné ve dřevě, u nějž podupávalo několik štíhlých koní. Od nozder jim stoupaly obláčky páry. Okny nebylo vidět dovnitř, ale podle míhajících se stínů za nimi a občasných doléhajících hlasů se vevnitř sešla menší společnost.
Yennefer nasadila svůj obvyklý výraz tváře, který v neznámých automaticky probouzel žádoucí podlehnutí jejímu charismatu a autoritě. Rázně zaklepala na dveře.
Otevřela jí mladá žena s kožešinovou čepicí, zakrývající jí čelo až k očím. Pohlédla na Yennefer a nevzrušeně pozdravila:
„Ayia.“
Yennefer se podivila, že zde někdo hovoří Quenya, Starou řečí, která v její domovině upadla téměř v zapomnění. Sama byla hrdá na to, že její základy ovládá, ale mnohem lépe četla, než by se jí dokázala vyjadřovat.

Kombinace vyčerpání, údivu i určitého obdivu k ženě, která tak bezprostředně promluvila Starou řečí, spolu se zimou, jež se Yennefer vkrádala do morku kostí, ji úplně vyhodila z konceptu. Yennefer se na moment nevědomky vrátila do svého dětství, kdy hladová a třesoucí se zimou zaklepala poprvé na dveře kláštera, v němž následně strávila pěknou řádku let svého mládí.

„J-je tu zima, nevíte, kde jsem?“ slyšela sama sebe, jak říká. Přesně jako tenkrát. Malá, ztracená, ušmudlaná holka, uvědomila si. Její důstojnost byla opět ta tam. Výborně.
„Jste v Lewanu,“ řekla žena mile. „V hlavním městě Elfů.“
Yennefer si vybavila rámcové obrysy mapy Andarie a zařadila si Lewan na severozápadní výběžek kontinentu. Samé lesy okolo. Země Elfů. To by vysvětlilo ten pozdrav.

„Počkejte moment,“ usmála se na ni žena a odběhla dovnitř domu. Za malou chvíli už podávala Yennefer hromádku věcí. Starší dlouhé šaty lemované výšivkou (růžové, oklepala se Yennefer), volné plátěné kalhoty a docela pěkné vysoké, kožené boty.
Yennefer začala hledat po kapsách, ale vylovila jen malou hromádku měděných mincí z Bisagne. Pohlédla tázavě na ženu.
Ta se jen pousmála: „To není třeba.“
„Nate,“ sáhla žena kamsi do zádveří a nasypala překvapené Yennefer do dlaně hrstku místních mincí. Bylo to deset zlaťáků. Yennefer díky předchozímu studiu země věděla, že to je částka, se kterou při troše skromnosti pár prvních dní vydrží.
„Jste tu nová, viďte? Tady kousek je ubytovna, tam se vyspíte levně a je tam docela čisto,“ ukázala žena kamsi do tmy.
„Jsem vaší dlužnicí,“ lehce sklonila hlavu Yennefer, která jen pomalu nabývala zpátky svou důstojnost. „Jsem Yennefer. Z Ascende.“
„Jednou mi to třeba oplatíte,“ usmála se na ni žena, na niž její jméno neudělalo žádný dojem.
„Elia Silvenoinen,“ dodala prostě a podala jí ruku, z níž předtím stáhla jemnou jelenicovou rukavičku.

„Vlastně bych pro vás měla práci, kdybyste chtěla,“ nabídla přátelsky. „Zima je dlouhá a už přestáváme mít píci pro zvířata, hlavně pro koně. Vykupujeme ovoce, spotřebujeme jej velké množství každý den. Nejsnáze se dá získat v pralese. Ach jistě, zapomněla jsem – prales se nachází za Andorem. To je hlavní město lidí. Dostanete se tam městským portálem,“ mávla k cestě.
Yennefer krátce kývla hlavou. Pak si vzpomněla na některé historky o andarské kultuře, co vyprávěli cestovatelé.
„Mohu se ještě zeptat… tedy… jak to říct? Jak se zde lidé staví k odlišnostem?“ zeptala se opatrně. „Například právě v Andoru?“
„Jak kteří,“ pokrčila Elia rameny. „V Andoru například funguje otroctví.“
Yennefer se zhrozila: „Otroctví?“
To netušila. Opovržlivě zakroutila hlavou.
„Ne všichni jsou tam zlí,“ uklidňovala ji Elia.
„Víte, já…“ Yennefer se odhodlávala ukázat to, co rozhodně nepřiznávala na potkání (ačkoli nemohla popřít, že právě tento pikantní detail, za který vděčila svému neznámému otci, jí získal pozornost několika z jejích štědrých mecenášů). Váhavě odhrnula pramen svých bohatých stříbřitě černých vlasů, čímž odhalila půvabné špičaté ouško.
Elia se chápavě usmála.
„Nejspíš se vám tam nic nestane. Možná až na pár opovržlivých pohledů.“
„Opovržlivých pohledů?!“ rozčílila se Yennefer. „Lidi si tu dovolují opovrhovat Staršími??“

Kdyby Elia Yennefer znala, mohla by její výbuch považovat za pokrytecký, protože sama Yennefer se ke své elfské polovině krve jen málokdy hlásila. Někdy, jako v této chvíli, se však její elfská část vzbouřila a vztáhla si zdejší poměry na sebe jako svou osobní urážku.

Mladou ženu už volali její společníci zevnitř domu. Rozloučila se a Yennefer se rozhlédla, kam dál.

(10. února 2014)

[Yennefer z Ascende]

Den první stále ještě nebyl u konce, ačkoli již byla hluboká noc. Les, zasypaný sněhem, byl nezvykle tichý. Yennefer zamířila ztemnělou cestou, kterou jí elfka Elia ukázala a po chvíli dorazila k budově s nápisem LEWANSKÁ KNIHOVNA. Zkusmo vzala za kliku a dveře se bez odporu otevřely.

Vešla do hlavní místnosti, z níž vlevo i vpravo vedly široké klenuté vstupy do dvou vedlejších místností, ne o mnoho menší, než hlavní sál. Každá stěna byla obložena vysokými policemi plnými knih. Uprostřed místnosti stál veliký stůl, pokrytý kostkovaným ubrusem, s přistavenými židlemi pro pohodlí čtenářů. V rozích byly přistavěny vysoké svícny. Zapálila pochodní všechny a pustila se do průzkumu.

„Magie, něco o zdejší magii… no tak… aspoň pár svitků…“ šeptala nehlasně. Konečně! Horečnatě vytáhla nevelký svazek a donesla si ho ke stolu. O povaze magie… Sentus… hm, zřejmě někdo místní, pomyslela si. Prolistovala pár stránek. Magie jako energie vznikající při pohybu částeček hmoty… Zajímavé, ale pro momentální situaci naprosto nepraktické, zaklapla spisek a vrátila ho do police.
Mistr Pelias: Ars Magia, stálo na hřbetě mnohem silnějšího svazku. Sáhla po něm. Vybraným jazykem s mnoha archaismy Mistr Pelias pojednal elementy, kruhy magie, konjurace, invokace, sféry… po praktické stránce zase k ničemu, povzdechla si a pohlédla vedle.
Přeskočila Nekromancii (Charnel) – tu dobře znala z domova. Nedlouhý, ale o to nenávistnější pamflet proti nekromancii. Tedy, ne že by ona sama byla přívrženkyní jedné z nejtemnějších stránek umění magického, ale věděla, že mocní každého světa rádi přimhouří oči nad etikou věci, pokud jim v boji přispěchá na pomoc hrstka kostlivců.
Mnohem zajímavější se jevila Materie – bohužel však ani ta neobsahovala žádné praktické formule. V krátkém zamyšlení pěkně popsaná Magie přírody, avšak obsahem odpovídala možná druhému semestru v Akademii.
S úšklebkem odložila Atanovo Teleportování. Děkuji, toho se teď na nějakou dobu ráda ušetřím, pomyslela si hořce. Od téhož autora však se zájmem prolistovala Reagenty magické a umínila si, že si je co nejdříve přijde nastudovat pořádně. Zdálo se, že mnohé rostliny a ingredience jsou shodné s těmi, které znala z domova, ale bylo tu i pár takových, o kterých ještě neslyšela nebo jejich účinky znala jen z knih, protože se v Bisagni nevyskytovaly.
Konečně se dostala ke knize, od níž si slibovala mnoho: Praktická magie, sepsala Paula Tharis. Ani zde nenašla žádné formule a praktické návody, ale poutavou formou se seznámila alespoň s typy kouzel a dobrými radami ohledně místních netvorů, s nimiž se může zdejší mág setkat v podzemí či v prokletých jeskyních.
Zaklapla knihu a vydala se zpět podél polic, vonících starým pergamenem a zaschlým inkoustem.

Na opačné straně knihovny stála harfa. Yennefer neodolala. Sedla k ní a ponořila prsty do strun. Něžně a jemně se její štíhlé prsty mazlily s tóny, zatímco před zavřenýma očima probíhaly vzpomínky na první hudební zážitky v Akademii… její první lásky… první milování…

Prásk!!

„Co tu děláte?!“ vytrhl ji ze snění hartusící hlas.
Málem vyskočila úlekem, ve tvářích červeň studu, jako kdysi za dob nevinného mládí.
Do dveří vstoupila žena v hedvábném kabátku s labutím peřím. Netvářila se právě přátelsky.
Yennefer přimhouřila oči.
„Dobrý večer,“ pozdravila ženu chladně.
„Mára läme,“ odvětila příchozí řečí Staršího lidu.
Yennefer vyčkávala.
„Ava aista,“ uklidnila ji žena. „Neměj strach.“
„Co tu děláte tahle pozdě?“ zeptala se mírněji. „S plamenem,“ dodala.
„Prohlížím si zdejší knihy,“ pohlédla na ženu zpříma. „Domnívala jsem se, že je knihovna veřejná.“
„Jistě,“ řekla žena téměř omluvně. „Knihovna před nedávnem vyhořela a přišli jsme o mnoho cenných svazků, pochopte…“
Yennefer pohlédla na pochodeň, kterou nechala v držáku na stole. Uhasila ji.
„Ke knihám chovám příliš velkou úctu, než abych dopustila jejich zničení,“ řekla.
Žena se na ni usmála. „Tedy půjdu a nebudu vás rušit.“
„Máte přinejmenším stejné právo zde pobývat, jako já,“ podotkla Yennefer. „Tedy, pokud jste přišla studovat.“
„Ne, ne tak docela. Slyšela jsem harfu…“
„Je poněkud rozladěná. Ale má velmi příjemný hlas.“
Žena kývla. „Finwes na ni umí hrát přímo božsky,“ povzdechla žena zasněně.
„Kdo je Finwes?“
„Asi jste se nedostala, co se týče knih, moc hluboko,“ podotkla žena. „Finwes… Finwes je Aran!“
„Vskutku!“ poznamenala Yennefer sarkasticky. „Teď už to zcela chápu.“
„Aran, to znamená král elfů. A celého Lewanu, samozřejmě. Neomlouvejte se, je zjevné, že jste cizinka. Zřejmě jste právě přicestovala.“
„Zjevné?“ načepýřila se Yennefer.
„Jistě,“ odpověděla elfka nevzrušeně. „Finwese zde zná každý. A taky… nejste právě oblečena do mrazu.“
Yennefer pohlédla na svou krátkou sukni, jíž si oblékala jen s vidinou komorní večeře u hraběte. Skousla si ret a přitáhla si plášť blíž k tělu.
„Na to jsem skutečně nebyla připravena. Očekávala jsem – podle dostupné literatury – pohostinný kraj, kde Nistra štědře rozdává své plody…“ dovolila si lehké ušklíbnutí, „a zatím… zde pro nedostatek píce krmíte svou zvěř ovocem, kraj je zasypaný sněhem a... a ještě tu máte otroky,“ dokončila trochu nelogicky.
„Ale jen v Thyru,“ hájila vlast zaskočená elfka. „Dělají to lidé. Většinou elfům…“ zrozpačitěla.
„Proč s tím něco neuděláte?“ prskla Yennefer. Starší krev v ní se bouřila.
„To by mohla leda Killias…“ povzdechla elfka rezignovaně. „To je naše císařovna. Byla. Unesl ji její snoubenec. A po jeho smrti se… nenašla…“ dořekla ve stupňujících se rozpacích, když viděla, jak Yennefer pozdvihá jedno obočí stále výše v rostoucím údivu.
Yennefer promluvila chladně a s despektem: „Nevím, jestli jsem si vybrala správně své cílové místo pro budoucí život. Lidé zde utlačují Starší lid. Císařovny mizí, uneseny snoubenci. Domácí zvířata se krmí ovocem.“
Upřela pohled stranou a spíš pro sebe dokončila: „Nu což. Jsem tu a teleport mě stál veškerou Sílu. Asi má nějaký smysl, proč jsem právě zde.“ Povzdechla.

„Eh, je pozdě a neměla jsem v úmyslu vás urážet,“ pohlédla krátce na elfku. „Vlastně jsem nic z toho neměla v úmyslu. Mířila jsem do ubytovny.“
Elfka se k jejímu podivu pousmála a řekla: „Nemáte kde přespat? Mám doma volnou postel.“
Yennefer na ni překvapeně pohlédla. „Neznáte mne. Co když vám ublížím?“
„A ublížíte?“ opáčila elfka.
„Hmm...“ Yennefer si ji prohlédla přimhouřenýma očima. „Jste buď hodně sebejistá, nebo hodně naivní,“ zhodnotila.
„Asi tak půl na půl,“ řekla prostě elfka.
Yennefer se neubránila úsměvu. „Líbíte se mi.“
Elfka si půvabně svlékla hedvábnou rukavičku. „Jsem Mithredhel,“ natáhla k ní ruku v přátelském gestu.
Yennefer chvilku zaváhala. „Yennefer,“ přijala nabízenou ruku.

Před knihovnou podupával ušlechtilý kůň, bílý jako obláčky páry, které mu stoupaly od nozder.
„Velmi pěkný,“ ohodnotila ho obdivně Yennefer.
Mith vzala koně za uzdu a pěšky vedla čarodějku domů. Cesta trvala právě tak dlouho, aby Yenn na Mithiny otázky stihla stručně objasnit trable s magií, které ji potkaly.

Domov Mith byl prostorný, zařízený střídmě, ale účelně. Elfka postavila na stůl džbánek vína. Yennefer si bezděčně olízla rty. Popíjely a vyměňovaly si zkušenosti ze svých životů. Dlouho po půlnoci připravila domácí paní pro Yennefer lůžko v rohu místnosti, zatímco sama se chystala vystoupat do prvního patra, kde byla její ložnice.
„Chcete nějaký noční oděv?“ otázala se Mith.
Yennefer se na ni usmála. „Pokud vám to nevadí, raději spím, jaksi, bez oděvu. Cítím se tak… svobodnější.“
Mithredhel kývla, aniž by změnila výraz v obličeji.
„Nemusíte se bát, obvykle se neodkopávám,“ mrkla Yennefer.
„Spíše naopak,“ prohodila změněným hlasem elfka.
„Mám se bát já?“ zasmála se Yennefer.
„Možná?“ nadhodila Mith.
Yennefer se zasmála, popřála dobrou noc a těšíc se na sladký odpočinek, stáhla si košili a rozepnula sukničku. Ucítila na sobě její pohled. Otočila se. Elfka se jen zapýřila a rychle vyběhla nahoru.

A možná ne… pomyslela si Yennefer pobaveně.

(10. února 2014)

[Yennefer z Ascende]

„Možná,“ zkusila to Yennefer při loučení s Mithredhel, „možná byste mi chtěla ukázat, kde tu roste to ovoce?“
Mith na ni přátelsky pohlédla. „Jistě, chcete doprovodit?“

Vydaly se do Thyru, Mith na koni, Yennefer pěšky. Pokoušela se nemyslet na to, jak ponižující by tato situace byla v Ascende. Tady je v Lewanu.
Dvakrát použily portál a ocitly se na okraji hustého lesa.
„Uch, tady je konečně tepleji,“ shodila Yennefer plášť a složila si ho do torny na boku.

Chvíli šly mlčky. Listnaté stromy ustupovaly palmám, keřům obrostlým liánami a bahenním rostlinám v půdě, nasáklé vlhkostí.
Brzo narazily na první banánovník. Byla to nízká rostlina, sotva větší než Yennefer. Natáhla se do koruny a ulomila trs žlutých banánů. Pečlivě je uložila do torny.

Během cesty se seznámila s dalšími plody nesoucími rostlinami, většinou to byly palmy, někdy rozložité keře s dužnatými listy a roztodivnými květy. Datlovník, fíkovník, různé citrusy. Jistěže žasla, ale nedala svůj údiv znát.
Teprve, když došly ke keři, který byl obtěžkán hrozny modrých, bobulovitých plodů. Již z dálky omamně voněl, ačkoli jinak byl mezi zeleným porostem důmyslně skryt. Z blízkosti si Yennefer všimla, že jeho listy tvoří chocholaté bambulky modrozelené barvy a jeho plody rostou přímo z jednotlivých větviček. Přišla blíž, aby prozkoumala hrozen.
„Není to… Snad to nejsou… ambrozie?“ vydechla v úžasu.
„Jsou,“ odvětila Mith nevzrušeně. „Znáte je?“
„Jestli znám?“ zasmála se Yennefer. V duchu si vybavila snad tucet historek, v nichž hrály ambrozie hlavní úlohu spolu s trochou něžností a vždycky překvapivě zajímavým výsledkem. Nevědomky vztáhla ruku ke krku, aby pohladila svou oblíbenou alabastrovou kamej… aby znovu narazila na smutnou pravdu. Kamej, stejně jako další šperky a cennosti, zůstaly v Ascende.
„Znám… velmi důvěrně, věřte mi,“ dokončila bez bližších podrobností.
Natrhala všechny hrozny, které již byly uzrálé. Voněly lákavě a některé bobule byly tak zralé, že hrozily puknutím při sebelehčím dotyku. Velmi opatrně hroznům vytvořila bezpečné prostředí mezi banány a pláštěm.

Postupovaly stále jižněji. Prales byl čím dál hustší a divočejší. I zvuky, které se ozývaly kolem nich, byly stále méně a méně přátelské.
Něco slizkého a velikého skočilo Yennefer na záda. Vyjekla a uskočila dopředu. Útočník spadl na zem. Yennefer se otočila a spatřila žábu. Ropuchu. Tu největší a nejodpornější ropuchu, jakou kdy její oči viděly. Po celém těle byla pokrytá zelenohnědým slizem a velikými, neforemnými bradavicemi. Některé z nich v sobě obsahovaly hnisavou tekutinu nevábné barvy. Ropucha smrděla. Hrozně.
„Sethtajxl,“ ulevila si. Ropucha na ni hleděla svýma vodnatýma žabíma očima. Pak se pohnula.
Yennefer instinktivně zkřížila ruce v gestu na seslání kouzla. Nepřemýšlela o tom, co dělá. Magie si našla cestu sama.
„Vulnere!“ vykřikla a rudé jiskry zasypaly žábu. Ta chvíli okouněla a přemítavě nafukovala bradu, než se rozhodla zaútočit. Skočila po Yennefer.
„Vulnere!!“
Žába se ani nezastavila ve skoku. Dopadla na Yennefer a ta ucítila všude na holé kůži, která přišla do kontaktu s jejím slizem, bodavou bolest. Bradavice vystříkly svůj hnisavý obsah a Yennefer obklopil zápach takové síly, že se málem vyzvracela. Přiměla se znovu zvednout ruce ve známém gestu.
„Vul-...“
„Co Vám ten tvor udělal, že po něm hned metáte blesky?“ rozčileně na ni vyjela Mith. Postavila se před žábu a sklonila se k ní. Tichým, uklidňujícím hlasem k ní začala hovořit. Žába vyfoukla nadmutou bradu a na nemotorných bradavičnatých nožkách se k ní pomalu otočila. Yennefer viděla, jak bradavice bublají a v kožnatých kráterech se znovu vytváří kapky smrdutého hnisu. Ropucha se teď oddaně dívala na Mith, jako by se třásla touhou splnit jakékoli její přání.
„Jsi volná, utíkej!“ ukázala Mith žábě cestu do houští lián. Ropucha vděčně odskákala.
„Je odporná,“ okomentovala ji Yennefer.
„I ona je dítětem Nistry,“ napomenula ji káravě Mithredhel. „Stejně jako vy i já. Nepřísluší nám ji soudit.“

Popálená pokožka začala nepředstavitelně svědit. Yennefer jen těžko odolávala nutkání rozdrásat si postižená místa do krve. Elfka zavřela oči, zvedla ruce a pronesla cosi zpěvavým hlasem. Palčivá bolest i svědění náhle ustaly. Zarudlá kůže okamžitě začala nabývat své původní barvy.
Yennefer se stále ještě mračila. Nemohla elfce odpustit srovnání s ropuchou.

Po chvíli, kdy už Yennefer měla tornu i kapsy plné ovoce, Mithredhel se začala chovat podivně. Předkloněná, našlapovala obezřetně a zeširoka. Očima pátrala v hustém podrostu. Místy se sklonila až k zemi, jako by tam cosi hledala.
„Hledáte něco?“ zeptala se Yennefer stísněně.
„Hada,“ odvětila Mith klidně.
„Hada?“ Yennefer si náhle nebyla jistá, jestli svou průvodyni považuje spíše za zdroj bezpečí, či naopak.
„Pšt,“ okřikla ji náhle Mith a zastavila se. Yennefer instinktivně couvla a Mith na ni podrážděně sykla. „Tiše, vyplašíte ho!“
Yennefer pátrala očima v místech, kam se dívala Mithredhel. Pak spatřila ohromné, šedé tělo obřího hada. Bylo pokryté jemnými šupinkami a kroutilo se v míhajících se smyčkách. Yennefer potlačila výkřik.
Mith začala k hadovi promlouvat podobným uklidňujícím hlasem, jako prve k ropuše. Had ale zřejmě neměl tak přátelskou povahu a několikrát výhružně zasyčel. Yennefer začala ustupovat.
„U Merlina, ženská!“
Mith znásobila úsilí. Přimlouvala se k hadovi naléhavým hlasem. Had, jako by jí rozuměl, sklopil náhle zvednutou hlavu, jemně zasyčel a ovinul se dívce kolem nohou s téměř milostným výrazem. Mith spokojeně vytáhla z torny kus masa a hodila hadovi, který jej jediným polknutím pozřel. Poslední zbytky důstojnosti zabránily Yennefer, že nezařvala a neprchla do lesa.
„C-co je to?“ otázala se Yennefer s potlačovanou panikou.
„Had,“ odpověděla Mith. „Není roztomilý?“
„Nepoužila bych asi přesně tenhle výraz,“ vzmohla se Yennefer na odpověď. „Je… velký.“
„A je váš,“ doplnila elfka s úsměvem. „No běž za ní!“ pošťouchla přátelsky hada a ten neochotně zamířil k Yennefer.
„Je- co? Můj?!“ vytřeštila Yennefer oči. „Tahle potvora?“
Mith vytáhla z torny malou lahvičku. Zuby vytáhla korek a několika kapkami tekutiny skropila hadovi hlavu. Ten se náhle zmenšil na zlomek své původní velikosti a znehybněl. Elfka ho něžně vzala do rukou a podala zkoprnělé Yennefer.
„Had,“ vložila Mith hada Yennefer do dlaní. „Takové háďátko pro vás. Seznamte se!“
„Tak hada… hada jsem ještě nedostala,“ vyhrkla Yennefer šokovaně, když nabrala dech, a pro jistotu držela hada za ocas hlavou dolů. „To je… originální dárek. Hm.“
S odporem sledovala visícího hada.
„Je krásný!“ přesvědčovala ji Mith.
„Ve vkusu bychom se asi neshodly,“ zkonstatovala Yennefer a měřila si hada nepřátelským pohledem.

„Pojedu domů,“ oznámila Mith o poznání chladněji. „Zpátky snad trefíte sama. Stále na severovýchod.“
„Děkuji za… uh… oh… dárek,“ vzmohla se čarodějka, když si připomněla své křehké postavení.
„A kde je sever??“ vykřikla za odjíždějící Mith zoufale. Mith beze slova mávla rukou před sebe.

„Žádná moc, žádné prachy, žádné šaty… a had v ruce,“ zazoufala si Yennefer. Nikdo ji už ale neslyšel.

(22.2.2014)

[Yennefer z Ascende]

Yennefer se těšila na nákupy. Měla pár zlatých za prodané ovoce z pralesa a hodlala je utratit. Otočila se, aby vykročila z Andorského portálu, když jí cestu zastoupil lední medvěd. Prudce zamrkala a podívala se znovu. Stále medvěd. Na medvědu dívka.

Yennefer zakroutila hlavou. „Co to je? Tady se jezdí vážně snad na všem…“
„Copak?“ otázala se dívka a podívala se pod sebe. „To je Artur,“ odvětila pyšně.
„Artur.“ Zopakovala Yennefer konsternovaně.
Dívka podrbala medvěda za ušima.

Yennefer se nad výjevem zamyslela z jiného úhlu pohledu.
„Působivé,“ podotkla a pousmála se. „Kde se takový Artur sežene?“
„Toho mi dal nějaký prcek v Tarkase,“ odpověděla přátelsky dívka.
„Dal?“ opáčila udiveně Yennefer.
„Mno, já mu teda předtím dala uhlí,“ připustila dívka.
„Uhlí, jistě,“ pokusila se Yennefer akceptovat informaci.
„Bylo mu zima,“ vysvětlila dívka s pokrčením ramen.
„Jistěže zima. Jak jinak.“
„Brej večír,“ pozdravila dívka vesele okolojdoucího muže, který jí kývnutím odpověděl na pozdrav.
Yennefer se tvářila kysele.
„Nevypadáte zrovna nadšeně,“ okomentovala to dívka bezstarostně.
„Nadšená opravdu nejsem,“ ušklíbla se Yennefer. „Mám čím dál silnější pocit, že tohle není místo, kde jsem opravdu chtěla být.“
„Jste na dobrém místě, ale přišla jste pozdě,“ rozesmála se dívka. „Měla jste přijet před dvěma měsíci. To tady bylo úplně parádní! Všude bylo plno dárků…!“
Yennefer si ji změřila nedůvěřivým pohledem. „Měli jste korunovaci? Nebo královskou svatbu? Nebo se snad našla ta ztracená císařovna?“
„Měli jsme Vánoce,“ ochotně vysvětlila dívka na medvědu. „Byly tu dárky pro všechny!“
„Ještě mi řekni, že vám tu jezdí skřítek se soby a saněmi plnými dárků,“ ušklíbla se Yennefer, byť jí cukaly koutky úst. Dívčino nadšení bylo silně nakažlivé.
„Dárky si dávali lidi sami,“ vysvětlovala dál dívka. „I když,“ zamyslela se „vlastně ten prcek taky něco říkal… o voze se sobama… A byly tu i dárky kouzelné, pro každého! A tolik, že v Lewanu se pro samé dárky nedalo skoro ani hnout!“
„Bydlíš v Lewanu?“ zeptala se Yennefer se zájmem.
Dívka nadšeně přisvědčila. „Ale nežiju tu dlouho. A vy?“
„Já taky,“ kývla Yennefer s daleko menším nadšením. „Doufám, že to místo, kde teď… hm… pobývám, budu moci co nejdřív opustit,“ podotkla spíš sama pro sebe. Vybavila si vzpomínku, kdy ji Mith doprovodila k ubytovně, které se Yennefer upřímně zhrozila. Ještě teď se nevědomky poškrábala na zádech, ačkoli ke cti ubytovny nutno dodat, že se tam žádné blechy, štěnice ani jiní podobní synové a dcery Nistry nenalézali.

Ta myšlenka ji dovedla k souvisejícímu palčivému problému.
„Nevíš náhodou o nějaké možnosti,“ začala Yennefer a zatvářila se, jako by ji bolely zuby, „přivýdělku?“
„Jen než se mi vrátí moje Síla, samozřejmě,“ dodala honem.
Dívka pokrčila rameny.
„Vykupují tu ovoce – pro zvířata,“ ušklíbla se Yennefer. „Ale v pralese je spoustu... ohavností. Ropuchy, hadi… a tak.“
„S tím se přece musí v tropických místech počítat,“ poučila ji dívka.
Yennefer spolkla jedovatou poznámku a raději se zatvářila mile. „Možná bys chtěla jet pro ovoce se mnou?“
„To by se Arturovi asi moc nelíbilo. Nemá rád teplo.“
„Tak ho můžeš uvázat v lewanských stájích.“
„To by se zase nelíbilo těm koním okolo.“
„A co odvést domů?“
„Tam by určitě zase něco rozbil. A to by se nelíbilo mně.“
Yennefer protočila panenky.
„Ale mám takový prostředek, co se po něm úplně smrskne a je takhle maličkej,“ ukázala dívka dívka mezi dvěma prsty.
„Taky mám prostředky, co se po nich smrskne a je takhle maličkej,“ zasmála se Yennefer hrdelním smíchem.
„Jenže to ho ještě předtím musíš zvětšit, že je tákhle velikej,“ pokračovala, než ji Adin výraz zarazil.
Ada se tvářila zamyšleně. „To pak ale ztrácí smysl, ne? To není ve skutečnosti zmenšení, ale vrácení zpět do původní velikosti…“
„Myslela jsem... no, to je jedno,“ Podívala se na ni čarodějka pobaveně. „Už jsi vůbec měla muže?“ mrkla na ni po očku.
„K čemu?“ obrátila se na ni dívka s upřímnou naivitou.
„Eh… k zavazování tkaniček… Radši pojďme do toho pralesa… Nebudu Tě kazit, drahé dítě,“ řekla blahosklonně.
„Neříkala jste náhodou,“ ozvala se dívka podezřívavě, „že tam jsou hadi a příšerné žáby?“
„Jistě… Ale,“ Yennefer honem pátrala po vhodném argumentu, „I oni jsou děti Nistry, jako ty a já. Neměli bychom je soudit, že?“ dokončila, spokojena sama se sebou.
Ada zvážila argument a zřejmě ho uznala pádným, protože slezla z medvěda a rozhlédla se. Uviděla sloup.
„Máte provaz?“
Yennefer se ušklíbla. „Obvykle nosívám dva až tři za podprsenkou, ale zrovna dneska jsem je zapomněla doma.“
„Hej! Nedělejte si ze mě srandu,“ durdila se dívka.
„Hej,“ parodovala ji Yennefer dotčeně. „Jsem Yennefer,“ řekla důrazně.
„Já jsem Ada Byron,“ přestavila se dívka ochotně a natáhla k ní ruku.
Potřásly si rukama.
„Výborně,“ řekla Yennefer sarkasticky. „Už na sebe nemusíme volat ‚Hej‘.“
„Mno, ale ‚Hej‘ je kratší, než… Yennefer.“
„Jistě,“ opáčila Yennefer důstojně. „Přesto preferuji ‚Yennefer‘.“
„Tak pojďme, Ado Byron.“
„A já preferuji ‚Ado‘,“ opičila se dívka. „Ale na ‚Hej!‘ slyším taky.“
Yennefer se zasmála. „Hlavně už pojďme… Ado.“

Šly shánět provaz. Marně. Po další půlhodině poptávání v okolí Yennefer nevydržela a koupila předražený kovový úvazní kůl a věnovala ho Adě. Obchodník na něm vydělal evidentně ještě víc, než doufal, protože si spokojeně mnul ruce, sotva se Yennefer otočila zády. Ta se otočila jako na obrtlíku zpátky a probodla šejdíře takovým pohledem, že se mu třásly ruce ještě v době, kdy už obě ženy vycházely z portálu v Lewanu (Ada si prosadila uvázání medvěda tam, aby mu nebylo horko).

Ale když vycházely z portálu za Thyrem, po pravdě řečeno, s třesem rukou bojovala spíš Yennefer.
Znovu si uvědomila, jak je bez své Moci bezbranná, a měla vztek.

(23.2.2014)

[Yennefer z Ascende]

Nad pralesem se rychle setmělo. Ada s Yennefer zažehly pochodně a statečně vyrazily kupředu. Prales je uvítal brzo, ale ne zrovna přátelsky. Zachytávaly se plášti o nízké větve, zakopávaly o trsy bujného podrostu, ale nevzdaly se. Yennefer táhla dopředu vidina modravých trsů ambrozií a její nově nabytou spoluputovnici… zdálo se, že ta nepotřebuje jinou motivaci, než adrenalin, který jí zážitky pumpovaly do žil. Jestli Yennefer místy pochybovala o tom, zda to byl opravdu tak dobrý nápad, Ada vypadala, že je ve svém živlu. Co bylo pro jednu důvodem k ještě vyšší opatrnosti, tam se druhá vrhala po hlavě, překypující nadšením.
Torny se jim utěšeně plnily exotickým ovocem. Ani opatrnost však nezabránila tomu, co se stalo pak.

„Ořechy!“ zavolala Ada nadšeně a vrhla se ke kokosové palmě.
Yennefer popoběhla za ní. Vtom ucítila, jak se její nohy boří do měkké, močálovité půdy a z trsu kapradin vyskočil temný stín.
Yennefer sotva stihla vykřiknout, než se stín zhmotnil v její noční můru – slizkou, smrdutou obří ropuchu.
Už ne, ne znovu… problesklo Yennefer hlavou zoufale. Vykřikla kouzelnou formuli. Jiskry se po bradavičnaté kůži jen svezly.
Ada neváhala a vytáhla krátký mečík, zastrčený dosud za pasem. Ropucha zamžourala rybíma očima. Ada jí několika rychlými seky zbavila života dřív, než se žába stihla rozkoukat.
Yennefer se vysíleně svezla na zem v bezpečné vzdálenosti od nechutné mrtvoly. Ada si přidřepla mezi ně a mečíkem rozpárala žábě břicho.
„Jsi v pohodě?“ zjišťovala vesele.
„Asi budu zvracet,“ pohlédla na ni Yennefer.
„Ne na mě, jestli můžu poprosit,“ požádala ji Ada.
„Fuj,“ odvrátila čarodějka tvář od pitvané žáby. „Ale… děkuju,“ zahučela směrem k Adě přátelsky.

Torny, břicha i kapsy už měly přecpané ovocem a kokosovými ořechy, sotva se vlekly. Obrátily se na cestu zpátky.
„Musíme na sever,“ připomněla Yennefer.
„A to je kudy?“ ptala se bezelstně Ada.
Yennefer se zamyslela. „Tam?“ ukázala rukou, kde tušila směr, ze kterého přišly.

Po další hodině chůze („Nebyly jsme už tady?“ – „Né, to se ti jen zdá.“) vešly do nejhlubší části pralesa. Palmy a liány nad nimi tvořily neprodyšný baldachýn, kterým nepronikly ani paprsky hvězd a srpku Měsíce. Už rozpoznávaly melodické kuňkání žab i temnější kvákání obřích ropuch, registrovaly syčivé a šustivé zvuky plazících se hadích těl, obloukem se vyhýbaly místům, odkud zaslechly řvát pralesní pumu či snad horského lva, ostré výkřiky papoušků už je nechávaly klidnými. Náhle zaslechly zvláštní zvuk, který neuměly přiřadit k ničemu, co dosud slyšely. Praskání starých větví… a zároveň jako by se něco těžkého, obrovského prodíralo mezi divokým porostem. Yennefer se zastavila. Ada zvedla pochodeň výš a nadšeně vyrazila za zvukem. Světlo její pochodně ozářilo tu nejpodivnější věc - rostlinu či snad tvora? - jakou si uměla představit. Mezi palmami, ověšený liánami a divokými orchidejemi, se prodíral… strom. Obrovský, rozložitý strom. Musel být prastarý, jeho kmen by neobjali ani tři muži a pahýly suchých starých větví trčely do prostoru jako zlomené paže.
„Utíkej!“ zařvala Yennefer a sama se obrátila k útěku.
„Prooč?“ ptala se Ada, osvětlujíc pochodní postupující oživlý strom.
„Podívej, to vypadá jako chodící strom,“ hlásila nadšeně. „To jsem ještě neviděla…“
Yennefer s hrůzou sledovala, jak se Ada se zvídavostí sobě vlastní blíží do záhuby. Strom, jako by ji zpozoroval, se na chvilku zastavil. Potom se s udivující rychlostí vrhnul za ní. Napřahoval se svými kostnatými větvemi i polámanými pahýly, jeho kořeny drtily všechno, co mu stálo v cestě.
Ada i Yennefer se svorně vrhly opačným směrem. Funění a praskání oživlého stromu měly stále za zády, nakonec však přeci jen zůstalo daleko za nimi.

Zastavily se, prudce oddechujíc, na malé mýtince.
„Příště,“ funěla Yennefer, „když řeknu ‚běž‘, tak běž!“
„Ale já se chtěla přesvědčit, že se opravdu hýbe,“ vysvětlovala jí Ada jako malému dítěti. „Kdo by to byl řekl, že budu utíkat před stromem,“ smála se.
„Seth…“ ulevila si Yennefer.
Rozhlédla se. Bez varování čapla Adu za rukáv a strhla ji k sobě.
„Co děláš zase?“ ohradila se dívka.
„Podívej!“ ukázala čarodějka na místo, odkud ji právě odtáhla. Na zemi ležely bílé balvany, vysázené do pravidelného kruhu.
„No a?“ nechápala Ada.
„Kamenné kruhy nevěští nic dobrého,“ poučila ji Yennefer.
„Vážně?“ ožila Ada a chystala se vstoupit zpátky do kruhu.
Yennefer ji rázně zadržela.
„Kolik je ti, prosím tě?“ otázala se jí naštvaně.
„Dvacet.“
„To už slečny v tvém věku mívají rozum,“ zamračila se na ni Yennefer.

Jedinou světlejší chvílí, když nepočítám nálezy ambrozií, z nichž se Yennefer radovala jako malá holka, a jahod, z nichž se Ada radovala jako Yennefer, bylo, když čarodějka objevila nízký, rozložitý strom, obsypaný žlutozelenými plody. Jeden utrhla, přičichla k němu a zatvářila se blaženě.
Podala ho Adě: „Ochutnej! Ale pozor, jsou kyselé.“
Ada ochutnala a zakřenila se. „Ani ne,“ usmála se statečně.
„Limetky,“ obeznámila ji Yennefer. „To je vzácná delikatesa. V našem Kruhu nikdy nechyběly na pořádné hostině. Dobře se po nich tráví.“

Na zpáteční cestě Yennefer nedovolila Adě: vlézt do neznámé jeskyně; prozkoumat podivnou pískovcovou zříceninu u veliké skály; pokoušet jiný oživlý strom vyzvat k závodění; podívat se ještě támhle a tamtudy; jít pozdravit otrhaného muže s kuší, který se podnapile opíral o strom poblíž staré chatrče, a jít se zblízka podívat na krokodýly.

Nad ránem dorazily do Lewanu. Zaplatily si každá jeden pokoj v ubytovně na další noc a shodly se, že další noc už je tam opravdu nikdo neuvidí.

(22.2.2014)