Ve službě Kultu

[Gathir]

„Ze všech, které sem mohli poslat, vybrali zrovna tu největší mrchu.“
Starosta poslouchal nářek brány pevnosti, která se otřásala pod údery beranidla. „Třeba půjde vyjednávat.“
„Cože? Vyjednávat s ní? Už se nemůže dočkat, až nás uslyší křičet bolestí!“ řval zoufale jeho rádce. Žádné vyjednávání a žádné dohody ji nemohly zastavit.
Ozval se poslední úder a brána se rozletěla, starostovi se stáhlo hrdlo. „Sylandra, nekromantka,“ šeptal roztřeseně.

Sylandra procházela chodbami pevnosti, kterou před chvílí dobyla. Ještě ale nebyla spokojená, zbýval jí poslední úkol. Zatnula zuby a spěchala k hlavnímu sálu, provázel ji křik umírajících a nářek znásilňovaných žen. Tohle všechno byl její život, ona byla ta zrůda, protože panovníci si nechtěli špinit ruce.
Rozrazila rukou dveře sálu a pomalým krokem se blížila k postavám, které se krčily v jeho středu. Přes zoufalé pohledy se starosta snažil vyjednávat. „Měj slitování, jsou zde i děti, nevinní.“
„A dole jsou muži, pro které už čtrnáctileté dětmi nebudou,“ prohlížela si znuděně nehty Sylandra. „Nechceš se jít podívat, jak se z nich stávají ženy?“
„Není v tom nic osobního, jen jste na špatné straně,“ pokračovala Sylandra. „Omlouvám se, ale nemám na vás zas tolik času. Někdo musí jít dolů a trochu je krotit,“ zašklebila se.
Prstem ukázala na mužův loket a ten znenadání praskl. Ozval se hlasitý křik plný bolesti, to ale ještě nebyl konec. Kouzlem rozervala muži břicho a vnitřnosti se osvobozeně vyhrnuly ven. Křik umírajícího se stal téměř prosebným, zatímco ostatní muži v sále na něj hleděli a neodvážili se zasáhnout. S posledním gestem muž konečně naposledy vydechl a Sylandra se otočila k ostatním, které rychle usmrtila. Mávla rukou a mrtvoly se začaly pomalu hýbat. „Vítejte zpátky,“ smála se, když se k ní první mrtvý pomalu vydal.
Pláň před pevností byla poseta mrtvolami. Sylandra si sama sedlala koně, nikdo se neodvážil k ní přiblížit. Stín smrti na ní ležel víc než na ostatních.
„Pojedeš s námi, paní?“ Velitel stál opodál, ani se na ženu neodvažoval podívat. Ten stejný velitel, který před chvílí nelítostně vraždil a shazoval z hradeb křičící děti. Ona je ale ta, před kterou i mrtví křičí hrůzou.
„Ne,“ podívala se na něj Sylandra. „Zajedu si za vaším pánem pro svou odměnu.“

Tak to bylo už od pradávna. Kult se nechal najímat...na všechny druhy špinavé práce. Všichni je nenáviděli, ale přesto je panovníci stavěli do čela svých armád a nechávali je vítězit bitvy. Někdy se jim prostě špinavá a odporná nekromancie hodila. Někdy.
Dnes tomu bylo jinak. Sylandra ležela zbitá v mučírně, král se postaral, aby nemusel platit za její služby. Nedala se očekávat pomoc, pravidla Kultu jsou jasná - kdo prohraje, už není jedním z nás. Vztekle kopla do masivních železných dveří. Kde jsou teď ti, co ji vychovali, naučili zabíjet, zprznili a pak poslali do boje? Kdo prohraje, už není jedním z nás.
Soudili ji. Dlouhé seznamy jmen, nakonec zaslechla jména svých posledních obětí a bezbranných žen. Ty, které přežily, prý zešílely. „Bezcenné děvky,“ pomyslela si. „Proč jsem po tom všem nezešílela já?“
Rozsudek byl jasný, ale přesto necítila strach. Nekromant smí cítit před tváří smrti jen jedinou věc, a tou je zvědavost.

[Gathir]

„Zkrať to,“ zašeptala unaveně Sylandra po hodině vytrvalého výslechu. Nikam se nedostali. Spoutaná už nebudila hrůzu, takže se král nebál ji každý den zmlátit do bezvědomí. Nic nechtěl riskovat - do hradu pozval mágy, vymítače i druidy, takže byla odsouzena k nekonečnému snášení bolesti a ponížení. Mělo to být horší.
„Vstaň,“ zazněl příkaz a Sylandra se z posledních sil zvedla na nohy. Král Alarik ji postrčil proti zdi, o kterou se opřela rukama. Alarik se láskyplně usmál, ze schránky na podlaze vyndal bič a rychle ho rozvinul.
Bič se mihl vzduchem a dopadl na její záda, pak znovu. Krvácející žena se už nedokázala udržet a svalila se na zem. Zoufale se snažila prolomit ochranná kouzla a zabít, ale bez výsledku.
„Zabiju tě, za tohle všechno,“ slibovala z posledních sil nekromantka. „A pak budu mučit tvoji duši...“
„Zapomněla jsi na oslovení,“ připomněl jí král a na její záda se snesl další příval ran.
„Neboj se, až skončíme, tak si na tohle ani nevzpomeneš,“ zaslechla ještě a pak upadla do milosrdného bezvědomí.
Probudila se ve tmě s výhružkami na rtech. Vzápětí zjistila, že je v cele sama a znovu si lehla na postel. Bolest ji už netrápila, pokaždé totiž přišel léčitel a nejhorší rány jí ošetřil tak, aby zůstala použitelná pro další den. V zoufalství přemýšlela o vraždění a před očima se jí objevovaly obrázky z jejího přijetí ke Kultu. Pravda, taky ji tam každý večer mlátili a někdy nedostala ani najíst, ale měla naději, že se to jednoho dne zlepší, že se stane mocnou čarodějkou a postrachem. Všechno se jí splnilo, ukovali z ní vražedný nástroj, dokonalý a chladný.
Nikdo z nich jí podle pravidel ale nepřijde na pomoc, takže je na to sama. Pod tíhou myšlenek se potichu rozplakala, stočila se na posteli do klubíčka a vysílala tiché modlitby k Smrti.
„Vem si mě nebo všechny ostatní,“ šeptala zrovna, když se před celou ozvaly kroky a v zámku zašramotil klíč. Rychle si setřela slzy z tváře a odevzdaně se na posteli posadila.
„Ke zdi,“ ozval se chladný hlas. Vrhla zoufalý pohled na důtky, do jejichž řemínků byly vpleteny kousky skla a železné špony. Příběh se opakoval. Odpotácela se ke stěně a opřela se o ni čelem.
Král si dopřál krátký rozběh a vší silou udeřil. Sylandra ucítila tak silnou a pronikavou bolest, že začala křičet.
Pak na záda dopadal v rychle jeden úder za druhým. Alarik bušil stále zuřivěji, jen aby uslyšel nekromantku řvát bolestí.
Ze zad jí visely kusy rudě zbarvené kůže, krev pomalu odkapávala na podlahu, ale Syl se ještě držela. Síly ji opustily teprve když jí na záda vychrstl celý džber soli.
Bez hlesu se zhroutila k zemi.
Znovu se probudila. Na zádech cítila pronikavé pálení, ale nejhorší rány ošetřila magie a obratní léčitelé. Alarik dosud stál v cele a hned ji postrčil doprostřed místnosti.
„Svleč se,“ šeptl příjemným hlasem.
Sylandra ze sebe shodila róbu, ztěžklou krví, krátké kalhoty a rozedraný plášť. Šaty spadly na zem a odhalily vyhublé tělo poseté změtí ran.
„Pořád stejně roztomilá, že?“
Pěst dopadla na její tvář a odhodila ji ke zdi. Jedním skokem byl u ní a uchopil ji za vlasy. Udeřil jí hlavou proti zdi a hodil ji do postele.
Napůl v bezvědomí ucítila, jak se na ni převalil. Ucítila i studené ruce, jak jí šátrají po břiše.
Tahle noční můra teprve začínala.

[Gathir]

Den 1258.
Podařilo se mi ze stráží konečně dostat nějaký pergamen a něco ke psaní. Pořád nemůžu uvěřit tomuhle všemu. Tomu, jak dlouho tu jsem. Proč mi nikdo nepřichází na pomoc?
Podcenila jsem ho.
Bolest už je po té době jen únavná, moje krev teče téměř každý večer. Cítím ji i teď, přestože se krčím v tom nejvzdálenějším koutě své cely. Každý týden přichází s novým způsobem mučení, s novým způsobem utrpení. Pak přijdou léčitelé a dají mě dohromady. Ráda bych je viděla, ale zatím jsem byla vždy v bezvědomí.
Minulý týden na mě vypustil dva divoké psy, pamatuju si jen vrčení a pevný stisk jejich čelistí. V horečce jsem pak zaslechla, jak se kvůli mě léčitel hádá s mým věznitelem. Jsem ráda, že někdo stojí při mě, je to moje jediná naděje.
Už se nechci mstít. Ani za ty jeho večerní hrátky. Neustává, zmítá se a chroptí. Každý pohyb, každý vzdech i pach zůstane navždy zarytý v mé paměti. Utrpení je pokaždé větší, ale už nemám sílu se bránit nebo křičet. Chci jen pryč, daleko odtud.
Není mi dobře. Okamžitě vyzvracím všechno, co sním. Je to tak už několik dní, měla bych o tom někomu říct, ale proč? Zase mě z toho dostanou jen proto, aby on měl svoji zábavu.
Chce se mi brečet.. ale tady slzy netečou.
Nedokážu se odsud dostat pomocí magie, pořád si tu drží ty svoje vymítače a mágy. Musí to stát hodně zlata, ale asi se mu to vyplácí. Ne každý může říkat, že má ve sklepení děvku z Kultu.
Chtěla bych znovu vidět denní světlo, alespoň na chvíli. Je tu pořád tma. Nechává mi tu sice malou svíčku, ale když náhodou zhasne, tak mám smůlu.
Už se té tmy bojím, ale já jsem tedy přece ta zrůda, ta bestie, to jsem já.
Slyším kroky, musím...

[Gathir]

V zámku zašramotil klíč a těžké ocelové dveře se otevřely. Sylandra jen zatnula zuby a pevně se chytla okrajů postele - věděla co přijde, bylo to pokaždé stejné. Tedy... skoro stejné. Jednou bič, jednou psi, jednou řetěz a naposledy to byl hák, kterým jí rval maso od kostí. Pak bezvědomí, léčitelé a probuzení ve tmě na posteli. Koloběh se opakoval. Zvedl se jí žaludek, když na chodbě uslyšela hlas svého "pána", který zrovna udílel rozkazy svým strážím.
„Hoďte ji sem, k té druhé,“ uslyšela z chodby a zvedla hlavu, protože ji věta nesmírně zaujala. Maják naděje po čtyřech letech samoty a prznění. Konečně.
Do cely (ve které byla jediná postel) vletěla po hlavě mladá, blonďatá dívka, která se zastavila až o stěnu a se vzlykáním padla do rohu. Tam zůstala nehybně ležet a tiše úpěla bolestí. Sylandra si všimla, že měla sukni vpředu zbarvenou krví.
„Ahoj,“ pozdravila trochu hloupě svoji novou spolubydlící a pomalu se k ní vydala. Dívka nereagovala.
„Jak se jmenuješ?“ zeptala se Syl na první věc, která ji napadla a pak bezmocně (ale trpělivě) sledovala, jak se dotyčná dusí vzlyky.
„Oni mě... oni... já...“ vyrážela ze sebe dívka a Syl ji rychle zarazila. „Já vím, to přejde, uvidíš. Mysli na něco hezkého...“ Dál už nedokázala pokračovat ani ona, protože se jí úzkostí stáhlo hrdlo. Polkla a přiškrceným hlasem se zeptala: „Za co tu jsi?“
„Krádeže,“ zněla odpověd z rohu. Sylandra jen vytřeštila oči. „Co jsi kradla, prosím tě?“ Nedokázala si představit, co musela vzít, aby ji hodili do jedné cely s ní. S vražedkyní tisíců a členkou uskupení nekromantů.
„Kradla jsem pečivo místnímu pekaři, protože jsem musela živit své sourozence. Jsem nejstarší, víš? Takže se o ně musím postarat. Co s nimi ale bude teď...“ dořekla a dala se znovu do pláče. Sylandra se po těch slovech zhroutila na postel. Pociťovala soucit, beznaděj a zlobu. Znovu se začala topit v zoufalství, ale z myšlenek ji vytrhla dívka, která něco tiše zamumlala.
„Cože?“ zvedla se Syl z postele a klekla si k neznámé, jednou rukou ji začala pomalu hladit po vlasech.
„Za co tu jste vy?“ koukala na ni dívka zlomeně. Sylandra jen zavrtěla hlavou, protože nepovažovala za vhodné dívce sdělovat, že má tu "čest" být v cele s možným vrahem svých rodičů (a mnoha dalších), kteří podle všeho pravděpodobně zahynuli ve válkách. S obtížemi se zvedla a přešla zpátky k posteli.
„Jak dlouho tu jsi? Třeba nás obě brzy pustí!“ ozval se hlas, ve kterém byla slyšet obnovená dávka naděje. Sylandra si stoupla k posteli a místo odpovědi ukázala na zem, pokrytou krví. Její krví, kterou se nikdo nikdy neobtěžoval uklízet.
Na to, v jakém byla stavu, byla nově příchozí překvapivě rychlá. Jedním pohledem přelétla zakrvácenou zem a skokem se dostala k Syl, kterou vzala za límec košile, prudce s ní začala třást a hystericky křičet: „Jak dlouho?! Proboha.. jak dlouho!“
„Čtyři... roky,“ vydechla Syl, což způsobilo, že ji dívka pustila, sedla si do kouta a dala se do pláče.
„Pořád jsi mi ještě neřekla svoje jméno,“ zkoušela ještě Syl opatrně. Místo odpovědi si neznámá přitáhla kolena k bradě a roztřásla se.
Vůle k životu se jí držela ještě týden, pak se něco zlomilo.
„Paní?“ ozval se chraptivý hlas. Sylandra zvedla hlavu z jejího ramene a podívala se jí do očí. „Vy to tady vydržíte, že ano? Dostanete se jednou ven.“
„Jednou se dostaneme ven obě, a pak spolu někam odplujem, víš?“ konejšila ji Syl.
„Až budete venku, podíváte se po mých bratrech?“
„Podívám, ale ty půjdeš se mnou.“
Dívka místo odpovědi nahmatala mezi hromadou odpadků na zemi velký skleněný střep a přiložila si ho k zápěstí. Krev začala odkapávat na zem.
Sylandra se ani nesnažila jí pomáhat, na to ji až moc chápala, každý den totiž přemýšlela nad tím stejným. „Takhle to nikdy neskončí,“ hlesla konečně Syl, když pozorovala malé kapičky krve, jak stékají na zem. Dívka k ní prosebně otočila oči a Sylandra jí vykroutila střep z ruky.
„Pomůžu ti, ano?“ šeptala nekromantka a snažila se zastavit proudy slz, které jí tekly po tvářích a téměř ji oslepovaly. „Jen.. jen moc nekřič, jinak to nikdy nezvládnu,“ dořekla ještě a zaklonila dívce hlavu.
Nahmatat krční tepnu a zarvat do toho místa hrot střepu bylo pro Syl dílem okamžiku.
Za minutu bylo po všem, ale ta minuta chrčení a zoufalého objímání byla pro ni dlouhá jako celé čtyři roky.

[Gathir]

Celá země je od dávných dob rozdělena na sedm provincií, každé vládne jeden král. Ten ze svého trůnu prosazuje právo a má nad svými poddanými prakticky neomezenou moc. Všichni králové pak přísahají věrnost velekráli, který je skutečným vládcem nade všemi. Na místo velekrále bývá vždy volen jeden z králů, titul je doživotní.
Alespoň taková je teorie. Titul velekrále je ve skutečnosti spíš formalita a divadlo, než cokoliv jiného a králové si vždy dělali co chtěli.
Po zvolení musí velekrál nejprve navštívit každého krále v jeho provincii - taková je tradice.

Den 2958.
Sylandra ležela se zavřenýma očima ve vaně s horkou vodou a tiše vrněla blahem. Král Alarik ji nechal vytáhnout z její cely a třem dívkám přikázal, aby ji připravily na večer. Sylandra se cítila jako ve snu, když jí dívky jemnou houbou drhly celé tělo a česaly její dlouhé vlasy. Připravily pro ni i nádherné šaty - prosté, ale přesto neskutečně nádherné. Syl se z toho všeho tajil dech, cítila se nejlépe za posledních osm let a důkladně si snu užívala. Probuzení mělo přijít až večer.
Sluhové ji oblékli do šatů a odvlekli do místnosti, kde byla jen obrovská postel s nebesy a především stůl s různými nástroji, mezi kterými nechyběl ani řetěz, bič nebo velké kleště na lámání kostí. Otřásla se odporem, přesto si však poslušně klekla doprostřed pokoje čelem ke dveřím, sklonila hlavu a trpělivě vyčkávala na svoji chvíli. Z tichého rozhovoru dívek poznala, že bude dárkem pro velekrále, ale teď jí to bylo jedno - vypnula mozek a rezignovaně hleděla na velké dřevěné dveře.
Náhle se za dveřmi ozval tichý vzrušený hovor. Sylandra sebou trhla a napnula sluch.
„Jste si jistý, že je neškodná?“ vyptával se zřejmě velekrál. Odpověď byla nezřetelná, ale Syl bylo jasné, co král řekl. Pod clonou mágů a druidů byla jen obyčejnou dívkou. Bez magie a bez šance na útěk. „Měli mě tehdy popravit,“ pomyslela si trpce.
„Opravdu je to ona?“ zaslechla vzrušený hlas. Na odpověď se rozlétly dveře a do místnosti vstoupili dva muži. Jeden z nich se kousek před ní zarazil a udiveně se nadechl.
„Vstaň, ty děvko,“ zazněl chladný hlas a Syl poslušně povstala.
„Neskutečné,“ okomentoval to velekrál. „Zlomil jste ji. A ty vlasy...“ opatrně k ní přistoupil a přejel jí rukou po celé délce vlasů, které jí sahaly až na stehna. Už se nepochybně těšil, až s ní zůstane sám, protože se mu hlas při každém slovu vzrušeně chvěl.
„Necháme vás,“ prohlásil s úsměvem Alarik, dal pokyn sloužícím a rychle se vytratili. Dveře se zabouchly a velekrál se postavil přímo před ni.
„Zvedni hlavu,“ přikázal a Sylandra prudce vzhlédla.
Před sebou spatřila obtloustlého, nesympatického muže. Prasečí očka a zejména věčně špinavé vlasy jí spolehlivě prozradily, o koho jde. Bez váhání k ní přistoupil a položil jí ruce na boky. Sylandra se otřásla odporem.
„Jednou jsem stála v čele vaší armády,“ šeptla roztřeseně nekromantka.
„Takže mě poznáváš,“ zašeptal a strčil jí jazyk do ucha. Nebránila se, ale pocítila akutní potřebu zvracet.
Náhle jí rukou zabloudil do klína a v Syl se probudil stín staré hrdosti. Prudce muže odstrčila, pak se napřáhla a vší silou udeřila překvapeného velekrále do tváře.
Po dobu jednoho úderu srdce strnule stál na místě a vztekle na ni hleděl. Pak z ní prudce serval šaty, chytl ji pod krkem a přehnul přes stůl. Pokusila se zvednout, ale omotal jí kolem krku řetěz a od úmyslu ji rychle odradil. Ještě chvilku zápasil se zapínáním kalhot a pak do ní tvrdě a necitlivě pronikl.
Sylandra poníženě vzlykala a ze všech sil se držela hrany stolu, přičemž si pravidelně o drsný povrch odírala tvář. Svět se smrskl na malou místnost a jednoho muže, který přidušeně hekal a funěl. Nezbývalo jí nic jiného než mlčky ležet, tisknout víčka a čekat.
Konečně od ní odstoupil. Chytl ji za vlasy a mrštil s ní do kouta, kde se stočila do klubíčka a zůstala ležet. Následovalo několik ran bičem, dvě rány holí přes prsa a ke slovu přišel i řetěz, kterým ji střídavě mlátil a škrtil. Potom ji odvlekl ke dveřím a vyhodil ji ven. Nahá a zbitá Sylandra se roztřeseně postavila na nohy a se strážemi v zádech klopýtala po schodech dolů do místnosti, kde byli ubytováni léčitelé. Už několikrát ji tam přenesli, když jí hrozila v cele smrt na následky nemoci nebo zranění.
„Alyo?“ vykřikla ztrápeně, když nechala schody za sebou. „Alyo!“
„Co se děje, Syl?“ uslyšela ustaraný hlas ženy, která se hned poté vylekaně nadechla. „Co ti to zase udělali?“
Alya ji dotlačila ke posteli, na kterou ji posadila a vzápětí odběhla. Zacinkaly skleničky a léčitelka přispěchala zpět. „Musím ti ty rány vyčistit, jinak dostaneš infekci. Bude to pálit, ale musíš to vydržet, ano?“
Když se tekutina dotkla ran, Sylandra z plného hrdla vykřičela všechnu bolest a city, které jí zmítaly. Alya jí obvázala rány, položila ji na postel a přehodila přes ni deku. Sylandra chvilku nepřítomně koukala před sebe a pak usnula neklidným spánkem.
Probudila ji až hádka léčitelky z vojáky, kteří se ještě chvilku se ženou přeli a když viděli, že je Sylandra vzhůru, tak ženu prudce odstrčili, došli k Syl a bez jediného slova ji odvlekli zpět do podzemí.
Oblékla si své staré oblečení a lehla si na postel. Pohledem zabloudila do rohu, kde před několika lety zemřela téměř nevinná dívka. Při vzpomínce na ni se musela usmát. Často na ni myslela a někdy si představovala, že s ní stále může mluvit. Náhle ji přepadla vlna zoufalství a Sylandra zabořila obličej do zakrváceného, v horečkách propoceného polštáře.
Po dvou dnech se dveře otevřely a dovnitř vstoupil král. „Trest,“ problesklo Syl hlavou. Pomalu vstala a postavila se k posteli.
„Byli jsme navštívit tvoji dceru,“ oznámil jí s úsměvem král a Syl se na okamžik zastavilo srdce.

Byla dvakrát vdaná a dohromady z obou manželství vzešlo pět dětí. Oba její muži už zemřeli a po smrti byly i čtyři z dětí. Všichni odešli násilnou smrtí, její nepřátelé se jí touto cestou rádi mstili. Nejmladší z jejích dcer však byla stále naživu, to by ale Sylandra za nic na světě nikomu neřekla.

Alarik vytáhl z malého vaku u opasku kůži staženou z obličeje její dcery a hodil ji Syl pod nohy jako bezcenný odpad. Pak se otočil, vyšel z místnosti a práskl za sebou dveřmi.
Sylandra ztratila hlas, přišla o rozum.
Padla na kolena a vzala do rukou staženou kůži, která dřív byla obličejem její nejmladší dcery, pustila ji a znovu uchopila, tiše ji chovala jako dítě a snažila se uhladit jí zakrvácené vlasy.
Hodila kůži na zem a teprve potom vyrazila zoufalé zaúpění, které se dále stupňovalo, až přerostlo v děsivý křik.

Jednou ze zvláštností Sylandry je její věk. Vypadá jako osmnáctiletá dívka, přestože jí podle jejích slov je hodně přes sto let. Součástí zasvěcení Kultu je i rituál, který u lidí (podobně jako u elfů) zastaví proces stárnutí. Většina členů rituál podstupuje v pokročilejším věku, před zasvěcením Sylandry byl nejmladším členem třicetiletý muž.
Tajemství rituálu je přísně střeženo a úzce spjato s uměním nekromancie.

[Gathir]

Sylandra zaúpěla zoufalstvím. Deset let… konečně dopočítala všechny ty dny a dostala se ke kulatému výročí.
Už spíše rezignovala, než co jiného. Pořád ji bděle hlídali, dokonce ani znechucenost z úkolu nepřevýšila strach z jejího “utržení z řetězu“. Kdyby byla v nějakém příběhu, určitě by učarovala dozorci natolik, že by jí pomohl ven. Ale čistě realisticky – co mohla nabídnout?
Páchla. Celé vězení páchlo a propocené oblečení odkládala kdykoliv byla sama. Žádný, dokonce ani ten nejhloupější z dozorců navíc nechtěl riskovat trest (a zcela jistou) smrt za příslib chvilkového pobavení. Smutně prsty rozplétala zmaštěné a krví slepené vlasy, zatímco probírala své možnosti, jako snad už tisíckrát předtím. A znovu nenašla východisko.
V zámku se otočil klíč a těžké železné dveře se pohnuly. Zavřela oči a další události si spíše domýšlela – dovnitř vstoupí ten co vždycky, bude to stejné jako vždycky, přetrpí to jako vždycky. Pevně semknula rty a v myšlenkách se odebrala do minulosti.
Náhle prudce otevřela oči a donutila se zakřičet. Po letech… se něco možná změnilo. Příliv síly, touha ji vyzkoušet… navíc byl tak blízko. Nenávistně sykla několik runových slov a použila jediné kouzlo, které se jí v tu chvíli zdálo vhodné. Kouzlo, které ona sama (jak dodnes věří) stvořila. Jako nůž máslem vklouzla rukama do břišní dutiny nenáviděného, nahmatala nejbližší orgán a nepřirozenou silou ho vyrvala z těla.
Teprve teď se celou rozlehl hlasitý řev, který se pozvolna proměnil v chraptění, jak Sylandra přivedla umírajícího zpět.
„Otevři,“ přikázala ostře a toužebně pohlédla na dveře. Bylo to jako sen, když mrtvý přešel místnost, prudkým trhnutím otevřel dveře cely a vrhl se na stráže za nimi.
A ona byla v nebi. Poprvé po deseti letech vykročila volně ze své cely a rozeběhla se ke schodům. Pak ji zarazil známý hlas.
„Syl?“ zašeptal někdo zbědovaně a ona se v šoku otočila.

An jí byla dlouhé roky kamarádkou, sestrou, matkou, dcerou… podle situace. Sylandra si ji vychovala, vždyť jí dovolila spát ve svých komnatách, což byla do té doby nevídaná věc.
Ani zdaleka nedosahovala schopností Sylandry, přesto se ji však jako jediná vydala zachránit. Očekávala vlídný úsměv, a snad i chladné obejmutí, což bylo nejvíc, co kdy dostala.
Nemohla vědět, že už Sylandru omrzela.

Rozervala mříže a pomohla elfce na nohy. Nemohla se starat méně, jen ji vzala za ruku a nevrle táhla za sebou do schodů, zatímco ignorovala její radostné poznámky.
Hrad už znala dokonale. První patro, druhé patro. Skříň s oblečením pro “slavnostní“ příležitosti, ze které vybrala ty nejméně nenáviděné šaty a s odporem se do nich nasoukala.
Pak úderem rozrazila okno a ve vesnici u hradu bez váhání rozesela ohnivé peklo.

„Je po všem,“ šeptl rozechvěle místokrál a obrátil se k hloučku vyděšených mužů za ním. Rychle se rozeběhl k únikové chodbě a cestou tiše proklínal (nyní už mrtvého) krále. „Tentokrát se mu hra s ohněm nevyplatila“, pomyslel si trpce, když náhle v běhu narazil do dvou dívek, které čekaly za rohem.
Jeho svět se téměř okamžitě ponořil do tmy.

Sylandra procházela zdecimovanou vesnicí a prohlížela si spálené domy. Jistě, oni za to nemohli, ale…
Nedokončila myšlenku a kopla do sudu, který zrovna míjela. Vyjekla překvapením, když se ze sudu vykutálela žena a dvě děti. Žena, která vyděšeně žvatlala něco o tom, že jí v domě uhořel manžel.
„Vypadni, nebo chcípnou i děcka,“ poradila jí vlídně Sylandra a prudkým gestem ruky zapálila další chalupu. Nikdo se jí nestavěl do cesty, dokonce i královská stráž byla na útěku – co mohli pořídit proti něčemu takovému?
„Syl, co chceš dělat?“ vrátila ji do reality elfka.
„Zničit hlavní město a odjet pryč,“ zněla nuceně klidná odpověď. „Můžeš se mnou.“
Jistě, adekvátní trest. Zapsat se do historie a zmizet někam pryč. Vždyť svět je přece dost velký na to, aby se v něm schovala. Po cestě se samozřejmě zbaví té elfí čubky a zničí to, čemu se teď říká hlavní město.
Nedočkavě se rozběhla ke stájím – ani ve sto třiceti není pozdě začít znovu, ne?
„Jediný kůň?“ zaúpěla zoufale, když přelétla pohledem téměř dokonale vyprázdněné stáje. Vyhoupla se na hřbet koně a zdráhavě usadila elfku před sebe.

Skupina lapků nervózně postávala u cesty, zraky obrácené k pobořenému hradu, smutně osvětlenému hořícími domy. Chtěli utéct, ale velitel měl očividně jiné plány. Nebál se - chtěl přepadat unikající vesničany, v koutku duše doufal i ve zbaběle prchajícího krále. To, co se tam stalo... mohla způsobit jen velká armáda, kterou by na dálku viděl, takže by stihli utéct.
Jeho srdce se téměř zachvělo radostí, když spatřil dvě prchající postavy, navíc na jednom koni. Dal mužům smluvený signál a sám se schoval za nízkým keřem.
Doufal ve štěstí.

Nikdy by to nevyřkla nahlas, ale byla na smrt unavená. Po dlouhé době konečně kouzlila, což ji absolutně vyčerpalo. Nemyslela, že někoho potká - o to víc ji překvapilo, když je obestoupila skupina mužů.
Dvě dívky se zdály být snadným cílem, ale... východisko existovalo.
„Jsem Sylandra!“ zakřičela výhružně. Trochu směšné, ale znali to jméno, ovšem. Velitel sebou trhl a muži se rozestoupili, náhle se jí nikdo nechtěl dostat na oči. Byla známá a její popis přece seděl tak dobře...
Mohla odjet pryč, věděla to.
Prudce chytla elfku za šaty a vyhodila ji ze sedla. Dál jí nevěnovala jediný pohled, znechuceně pohodila hlavou a pobídla koně...
Teď už jen město a pak nový život.

Tímto je příběh konečně a kompletně, definitivně a navždy dopsán. Možná ještě budou útržkovité povídky z jejího dřívějšího života, ale...