Ukradené polibky

[TraweXxX]

V tichosti noci se dívám do poskakujících plamenů v pískovcovém krbu. Dům je prázdný. Na pronájemní cedulce je vyraženo mé jméno; Seltyr Evelor, jak mi lidé říkají. Dlouho jsem bloudil po světě, hledal smysl bytí a životní cíl, až sem ten svůj našel. Kdyby se snad někdo ptal, jak začal náš příběh, tedy můj a její, jen stěží mu mohu odpovědět. Asi víte, že já nejsem zrovna ukázka správného manžela a že ona, má Níthiel, nemá minulost zrovna řádné partnerky. Někdo by řekl, že naše cesty se několikrát protly, aby se mohly zase rozejít, jen z rozmaru osudů nás lidí. Já ale rád říkám, že jsme se hledali tak dlouho, až jsme na sebe zbyli – což koneckonců není zas tak daleko od pravdy.

Když poprvé vlétla ke mně do domu, ještě tenkrát, když stál Havant a já byl herold, rozrušená sedla na židli a vítr s nádechem její vůně mi ovál tvář, větřil jsem průšvih. Víte, ona je vlastně takový malý průšvih, v mnoha ohledech moc energická, občas (čti často) na zabití. V té době svůdník z povolání jsem zavětřil kořist, která mi dobrovolně vletěla do baráku.

„Musíš jí zastavit Seltyre, chce se udat inkvizici!“ vpálí na mě bez pozdravu.

„Proč by to dělala?“ klidně opáčím.

„Prý nás nechce ohrozit, ublížit nám.“

„Ach ano, samozřejmě mi Templáři jen tak nechají projít, že v domě tajně přechovávám dva upíry. Nevidím žádnou jinou možnost, jak mi ulehčit od bolesti, než nechat mě spolu s ní upálit na hranici. Ta holka má snad v hlavě slámu.“ pronesu ironicky.

„No mě to neříkej!“

Katrina Althere Evelor, později známá jen jako Kathrina Althere, byla mou schovankou od samého dětství. Sakura, má tehdejší manželka, ji jednoho dne přinesla a prohlásila za naši. Ze začátku jsem byl proti, a kdybych věděl, kolik problémů mi způsobí, tak na to nikdy nepřistoupím. Jako nevlastní dcera, dítě upírky a člověka, mě dokázala okouzlit, rostla čarovně rychle a je pravda, že tenkrát mi nic nebylo svaté. Sakura samozřejmě nic nezjistila, náš krátký poměr se nám dařilo úspěšně tajit. Ke Katrině se ve svém příběhu vrátím později, až přijde její čas, aby do něj svojí nemalou měrou zasáhla.
Vraťme se tedy zpátky do Havantu. Doma mám terno, Katrinu už neudržím v domě, chce do světa a ztrácí o mě zájem. Hledá sobě podobné. A já hledám dál, možná vzrušení, možná jen pevnou půdu pod nohama. Když jedné noci zavítám do Thyrské hospody (jaká ironie, že tehdy patřila ještě Sakuře), najdu u jednoho ze stolů připité překvapení.
Tiše se přesunu k jednomu ze sloupů a oslovím Níthiel, schovávající se v rohu lokálu. Zvedne hlavu.

„Copak tady děláš? Už i místní opilci šli spát a za chvíli se zavírá.“ Prohodím s úsměvem.

„Nechci domů, čeká tam Gart a je otravnej. Hlídá mě jako pes.“

Zamyslím se, větřím příležitost.

„Pojď se mnou, projdeme se, ukážu ti jedno místo, kam rád chodím.“

Nastavím dlaň, abych jí pomohl vstát. Ona se mě chytne a pomalým krokem vyrazíme směrem k zatopené thyrské citadele.