Jeden z nich

[Gathir]

Z hluboké hrobky vychází postava, která silně připomíná nemrtvého. Dlouhé hodiny studií v temnotě přiblížily jeho vzhled těm, které zkoumal-mrtvolná bledost, kostnatá postava. Jeho zastřený, mírně chraptivý hlas vyvolává představu umírajícího v poslední chvilce. Oblečení znečištěné krví dotváří spolu s jeho maskou dokonalý obrázek noční můry.
Pod vlivem našeptávání jeho boha Smrti by byl schopen udělat cokoliv, jen aby dosáhl svého cíle. Nepříčí se mu zabít dítě, ženu nebo bezbranného-není přece zatížen nějakým morálním kodexem nebo pochybnou hrdostí, jde mu jen o přinesení oběti.
Ač se může zdát, že je v zásadě zlý, stále přebíhá chaoticky k silám dobra, protože se snaží udržet rovnováhu mezi životem a smrtí. Jeho jednání je v tomhle ohledu logické-hordy nemrtvých a démonů, které se snaží zničit celá města, nejsou dobré ani pro něj.

Nekromant, jeden ze Zatracených-tak se nazývá.

"Nepohrdej nemrtvými,jednou rozšíříš jejich řady."

[Gathir]

Proč je stále naživu? Co ho žene kupředu? Žádná rodina, žádní přátelé... pouze jeho víra. Většina lidí se mu stejně
vyhýbá, pro jeho divné zvyky a způsoby. Ostatně už si také na samotu zvykl-v přátelství vidí jen způsob, jak si
uskutečnit své nečisté záměry. Považuješ ho snad za přátelského? Nevadí,protože ani to mu nezabraňuje prozkoumat
detailně tvé orgány.
Z nějakého důvodu tohle neplatí pro jeho koně, pro Bolest. Tohle zvíře, kdysi dobrý šlechtěný kůň, je pouze stínem
své minulosti. Teď připomíná kostru potaženou kůží se studenýma očima a napůl vytrhanou hřívou-kůň se začal podobat
jezdci. Zvíře, které by každý hleděl rychle zbavit trápení je jeho (jak on říká) nejoddanějším služebníkem a s
nepochopitelnou ochotou ho následuje všemi masakry a boji.

"Moji blízcí jsou mrtví. Nebo odešli. Nebo jsem je sám zabil, už ani nevím."

[Gathir]

V domě byla tma a všude bylo ticho. Ležel na posteli, byl dokonale vzhůru a pomalu si uvědomoval, že ho čeká další bezesná
noc, kdy se převaluje na posteli a zoufale čeká na rozednění. Nohy se mu třásly chladem a znovu si na ni vzpomněl.
Byla to jen další výprava na hřbitov ve dvou, která se ale proměnila v těžko zapomenutelné peklo. Uslyšel bolestný výkřik, otočil se a uviděl ji ležet na zemi v kaluži krve, oběma rukama se držela za břicho a na stehně měla obrovskou hlubokou ránu. Na první pohled bylo dost těžké říct, kde začínají potrhané kalhoty a kde rozervané maso. Nad ní se skláněla zombie a hrdě si prohlížela své dílo. S výkřikem nemrtvého popravil, ale vzápětí zůstal stát zmrazen hrůzou. Pohled na ni, jak leží v kaluži krve ho úplně vyřídil.
Neměl u sebe nic na zmírnění bolesti a s pár obvazy byly jeho možnosti dost omezené. Jakmile se trochu vzpamatoval, začal jí stehno stahovat škrtidlem. Na nic lepšího si v té chvíli nevzpomněl a věděl, že musí něco dělat, protože jinak se mu rozsype pod rukama, umře, chcípne. Po celou dobu jeho zoufalé snahy ho sledovala očima, ve kterých pohasínaly jiskry života. Snažil se přehlížet její pohled a tvářil se hrdinsky a statečně, zatímco se přehraboval v batohu.
„Nic necítím,” řekla tichým hlasem. „Nic necítím.”
„Budeš v pořádku, jen ještě chvíli vydrž.” utěšoval ji Gathir, jak zápolil s batohem.
„Začíná mi být zima.” řekla tiše.
„Jen klid, klid, klid, klid...” opakoval, protože ho v tu chvíli zrovna nic lepšího nenapadlo.
Naštěstí našel nůžky a opatrně rozstřihl nohavici, kterou poté stáhl z rány a konečně si mohl zranění lépe prohlédnout.
Rána byla plná krve, a tak bylo nemožné odhadnout hloubku. Z rozšklebené rány lila krev a mezi cáry masa zřetelně zahlédl kost, obnažené svaly se odporně chvěly. Krev se srážela, a tak ho nenapadlo nic lepšího než ránu obvázat.
„Je mi zima.” pronesla do ticha. „Určitě umřu.”
„Neumřeš.”
Začal jí ránu ovíjet obvazem a když byl hotov, konečně své dílo zakončil nádherným uzlem.
„Já to nevydržím.” řekla skomírajícím hlasem. „Chci umřít.
„Vydrž...jen klid, to zvládnem.” uklidňoval ji Gathir.
Po chvilce se mu však zastavilo podruhé během hodiny srdce, protože si všiml že i její košile je zalitá krví. S nadějí, že jde jen o povrchové zranění jí odtáhl ruce, kterými se do této chvíle křečovitě držela za břicho. Vzápětí zařval hrůzou, protože její vnitřnosti se osvobozeně hrnuly ven z jejího těla a na zemi tvořily úhlednou hromadu mazlavé změti krvavých cárů. Otevřel oči, pohlédl na ni ještě jednou a s výkřikem je znovu zavřel. I jemu byla najednou zima a byl zničený únavou, zoufalstvím a bolestí. Rezignovaně jí pohlédl do pohasínajících očí a přemýšlel, jak by mohl ještě pomoct.
„Proč je najednou taková zima?” naříkala skomírajícím hlasem.
Gathir si serval ze zad plášť a přikryl to, co zbylo z jejího těla.
„Jen klid, my to zvládnem, jako vždycky.”pronesl Gathir. Snažil se mluvit bezstarostným hlasem, ale nemohl potlačit silné chvění.
„Začíná být tma...to se tak rychle setmělo?” řekla šeptem. Gathir ji mezitím rozechvělou rukou hladil po vlasech, protože ho už nic jiného nenapadalo.
„Je taková tma...ale pořád ji vidím. Stojí přede mnou a říká, abych šla s ní. Je to zvláštní... vždy jsem si ji představovala s kosou.”
Při posledních slovech se mu konečně rozednilo a pochopil o čem to mluví. V tu chvíli jí už dokázal jen stisknout ruku a nepřítomným pohledem hledět před sebe.

Toho dne nepohřbil jen svou lásku, ale i svou lidskost a celý svůj život. Stal se někým jiným, někým kdo sám cítí potěšení v ubližování jiným.




Otevřel oči a znovu spatřil temnou místnost svého domu. Necítil výčitky, ani smutek... jen potřebu něčemu ublížit.

"Ta chvíle mě srazila na kolena jen proto abych znovu povstal jako někdo jiný a zasvětil svůj život Smrti"

[Gathir]

Stál před malou pevností otrokářů, skryt ve stínu. Vypadal vyrovnaně, jako nějaký hrdinný bojovník před bitvou, ale uvnitř ho spaloval plamen nenávisti a zuřivosti. Jakmile se nejbližší otočil zády, hned se na něj se zuřivým křikem rozběhl. Nezná žádný "učený" styl boje, v jeho úderech není žádná elegance nebo styl, jeho rány jsou vedeny surovým způsobem s cílem zasáhnout cokoliv, co se dá.
Když skončil a rozhlédl se po rozsekaných tělech, pohled mu utkvěl na nejbližší mrtvole, která se zdála být nejméně poznamenaná jeho útoky. S tichým, chraptivým smíchem k ní poklekl a začal z těla rvát orgány, které mu zrovna přišly pod ruku. Konečně se napřímil, celý od krve, s dlouhým kusem střev okolo krku a ledvinou v každé ruce. Cítil pocit štěstí, když se rozhlédl po tom masakru, pocit který nedokázal vysvětlit. Zahodil ledviny a zarazil se, protože zaslechl známý hlas, který už předtím slyšel stokrát.
„Bavil ses dobře?” zeptal se hlas uvnitř jeho hlavy.
„Pouze plním tvou vůli,” řekl potichu do prázdna.
„Je v tom něco víc, přiznej si to. Už bys bez toho nedokázal žít.”
Po poslední větě mu přejel mráz po zádech a zarazil se, protože ucítil pod nohou něco měkkého. Podíval se pod nohy a zjistil,že rozšlápl ledviny, které sám před chvílí zahodil. Proklel tento orgán a zamyslel se. Pravda byla, že ať už cítil smutek nebo radost, stačilo pár mrtvých a předchozí pocity byly spolehlivě nahrazeny nejprve prázdnotou, později nevýslovným štěstím.
„Najdi další, zabij, zmasakruj je!” ozval se nenávistný hlas.
Zatřepal hlavou a rozběhl se. S další sérií vražd už na všechno zapomněl.
Cena za zapomnění byla velká, ale dnes ji neplatil on.


"Smrt je zlý pán, ale bohužel nikomu neslouží."

[Gathir]

Nádherný sobotní večer.
Sedím v kaluži své krve, opřen o nízkou hřbitovní zeď, čekám svůj konec. Plivu krev a snažím se nepřestávat dýchat. Není tu nikdo, kdo by mi pomohl, kdo by mi ulehčil odchod. Mohl bych se ještě dostat na jiné místo, ale hřbitov se mi zdá... uklidňující. Vybavuji si obličeje všech, které jsem kdy připravil o život. Sloužil jsem smrti a tady je odměna, co? Potichu přeříkávám své modlitby a přání, ale reakce nepřichází. Ticho mě začíná ničit, ale kromě občasného dávení krví ho nemám jak přerušit.
Cítím neviditelnou sílu, která mě škrtí a stahuje pod zem. Zkouším se nadechnout, ale už vzduch přestávám potřebovat.
Jako duch jsem opustil své tělo již několikrát předtím, teď je to ale jiné. Čekám na konec, který ale nepřichází. Temnota postupně slábne, takže vidím zřetelně těch několik postav v dálce.
Nemrtví, Navrácení.
Modlím se aby nešli ke mě, ale dnešní den asi není ve znamení splněných přání. Je jich mnoho, další vylézají z hrobů. Jsou už blízko, jen pár kroků. Slyším šoupavé kroky, které předznamenávají moji smrt. Jejich prázdný pohled po mě zvědavě přejíždí, snad cítí že jsem bezbranný a nechtějí to uspěchat. Postavili se okolo mě v těsném půlkruhu. Otevřel jsem oči a znovu si je prohlédl.
Co to dělají? Na co čekají?
Vítají nového "obyvatele" na svém hřbitově, ve svých řadách, ve své armádě.
Jejich řady se najednou rozestupují, vidím tmavý obrys vysoké postavy, která se ke mě pomalým krokem blíží.
„Zdravím tě, vykonavateli mé vůle,” ozval se nepřirozený, téměř odporný hlas.
„Ona nekecala, fakt nemáš kosu,” zachraptěl Gathir.
„Tady tvá cesta pravděpodobně končí, ale ještě se můžeš zachránit.”
„Počkat, to jako fakt mluvím se Smrtí? To snad není pravda,” zasmál se.
Jeho tělem najednou projela prudká bolest, která mu připomněla v jaké je situaci.
„Přál bych si přežít, ale zatím ne jako oni,” slabě kývl k nemrtvým, kteří čekali až na ně přijde řada. „Zatím patřím mezi živé.”
„Proč?” Postava se nad něj mírně naklonila, jakékoliv zbývající světlo okamžitě zmizelo.
„Ty víš proč. Dokud budu žít, budu ti věrně sloužit. Jinak bych ostatně už ani žít neuměl,” řekl s obnovenou nadějí.
„Naše předchozí smlouva bude stále platit,” ozvalo se. „Pamatuj, já vlastním tvoji duši!”
Nic dalšího už neslyšel, protože se propadl do temnoty a dlouho bloudil v labyrintu smrti. Když se probral, jeho zranění byla pryč, stejně jako nemrtví. Večerní setkání mu připomněla všudypřítomná krev a zjištění, že jeho pravá ruka je od ramene až po zápěstí prstů pokryta podivnými nákresy a vyobrazeními Smrti, jakoby vypálenými do jeho kůže.
„Nějak si mě označit musela, bez toho by to nešlo,” nuceně se usmál.
Přeskočil zeď a tasil meč.
Čas splatit dluh.




"Takový můj běžný sobotní večer."

[Gathir]

*předchozí zpráva je nečitelně přeškrtána*


Mě nezlomíte, i když se o to snažíte.
Věřte mi, že nechcete bojovat se Smrtí, protože si nedokážete představit horšího nepřítele.
Mrtvý nebo živý.
Vize vítězství...
Konec jednoho příběhu? Ani omylem.


"Mrtvý dům. Mrtvé město."

[Gathir]

Gathir stál uprostřed malé místnosti před velkým nástěnným zrcadlem, pomalu ze sebe sundával zbroj a se znepokojeným výrazem si prohlížel své nemrtvé tělo. Jeho trup je pokryt podlitinami a otevřenými ranami, srdce přestalo bít, jeho oči jsou mrtvé a zalité krví. Po jeho vzpřímené postavě už nejsou ani památky, teď je silně nahrbený, protože jeho páteř nedokáže dlouhodobě snést takovou zátěž.
Posadil se na židli a pohled mu zabloudil na náramek na jeho pravé ruce, který mu ji připomínal.
Potkal tu ženu náhodou, ale okamžitě se mu zdála zvláštní... jiná, jako z jiného světa. Netrvalo dlouho a začal ji vyhledávat, jen aby mohl hledět do jejích očí a zapomenout na vlastní osud, na vlastní život.
Tehdy ještě patřil mezi živé, ale neznal nic jiného než službu Smrti a nikdy si nemyslel, že by si ještě někdo získal jeho srdce. Očividně se mýlil, protože se dokázal zamilovat, i když by to nikdy nikomu nepřiznal, ani sám sobě.
Nakonec zmizela se slovy, že se co nejdříve vrátí. Od té doby se Gathir nemůže rozhodnout, jestli se na její návrat těší nebo se ho naopak bojí, protože reakce na shledání s mrtvolou muže, kterého znala... se nedá předvídat.


"To prokletí se dá zvrátit, ale tohle tělo už by to nevydrželo."

[Gathir]

Gathir se zamyšleně procházel mezi stromy, lépe řečeno se pohyboval vpřed-jeho pohyb už se chůzí nedal nazvat. Znecitlivělé končetiny mu nedovolovaly nic lepšího, než potácivou chůzi a jeho rychlost v běhu byla přímo směšná. Znatelně zesílil, ale utrpěla jeho obratnost-teď už dokázal rány jen přijímat, uhýbání pro něj představovalo vážný problém. Také jeho zrak se znatelně zhoršil-pro lukostřelce jistě vážný problém a jeho údery mečem byly vedeny zejména štěstím a silou. Nic z toho ho ovšem netrápilo tak, jako zapomínání. Začal zapomínat jména i tváře a s mírnými obavami očekával další změny a příznaky, kterých ještě podle něj nebyl konec. Jak se jeho boty dotýkaly husté trávy, měl pocit, jako by sem nepatřil, jako by ho samotná zem nenáviděla. Podíval se pod nohy a mírně se usmál, pro trosku hraničáře jistě něco neznámého.
Uprostřed těchto úvah došel na nevelký palouk, na jehož středu stála vzpřímeně nějaká postava. Gathir se zastavil a zvědavě zíral, protože podle výšky a stavby těla byl dotyčný jistě elf a navíc vypadal, jako by na někoho čekal. Neznámý měl přes rameno nedbale položený dlouhý obouruční meč, na sobě měl černou zbroj z kůže, která mu jistě propůjčovala pohyblivost, na ramenou měl přehozený tmavě zelený plášť.
Gathir tiše zaklel-případný souboj pro něj nevypadal dobře, dlouhý meč byl pro nepřítele na otevřeném prostranství velkou výhodou, jeho elfská mrštnost bude představovat vážný problém a navíc je na místě, kde Smrt má malou moc.
„Konečně jsi tady, ty nemrtvá zrůdo. Myslel jsem, že tvůj druh už vymřel.“ promluvil k němu neznámý. Gathir začal pociťovat mírnou touhu vidět ho v kaluži krve, ale mlčky se připotácel blíž. „Řekni mi, ty kulhavý chcípáku, jaké to je uctívat slabého boha, který tě jen trestá?“ Na tváři elfa byl vidět široký úsměv. „Jsem tady abych svět zbavil tvé přítomnosti, jako jsem to udělal s mnoha jinými tvého druhu. Bohužel se mi tě podařilo vystopovat až teď, za to se omlouvám. Už máš dávno ležet pod drnem.“ Elf se ani nehnul, což Gathira jen víc popudilo a rozčílilo. „Postarám se, aby se tě konečně dotkla Smrt.“ zašklebil se nepřítel. Gathir vzal do ruky těžkou obouruční sekeru. Svět se s ním točil, hlava mu hořela a tělo se napínalo touhou zabořit tomu hlupákovi čepel do tváře. Prozatím se ale ovládal-musel protivníka zbavit jeho výhod tak, že ho těžce zraní.
Gathir se přiblížil na dvacet kroků a pak se dal do nejrychlejšího běhu, jakého byl schopen. „Hned ti vyrvu duši z těla!“
Protivník se dále nevzrušeně usmíval, přestože se na něj řítil nemrtvý s napřaženou sekerou a úmyslem mu zarazil ostří do levého boku. Elf začal konečně jednat. Sundal z ramene meč, zarazil ho do špicí do země a vykryl tím první ránu. Potom se o meč opřel a bleskurychle udeřil pěstí Gathira do masky. Nemrtvý pevně uchopil rukojeť sekery a dal všechnu svoji sílu do rány na elfovo stehno, které se dotyčný lehce vyhnul a rozmáchl se proti Gathirovi mečem. Tentokrát měl nemrtvý štěstí, protože se náhodou ráně vyhnul. Jakékoliv další snahy o poranění protivníka byly zbytečné-prostě nedokázal zasáhnout. Vztek a síla jsou dobrá věc, dnes ale Gathira obojí zklamalo.
Gathir zaklel, získal rovnováhu a vztekle zařval „Tohle není žádnej boj! Chovej se jako skutečnej bojovník.“ „To nemusím, protože se žádným dobrým bojovníkem nebojuju.“ odvětil nevzrušeně elf. Při další ráně už neměl Gathir takové štěstí, meč nepřítele ho tvrdě udeřil do hrudi, pronikl kostěnou zbrojí a zanechal po sobě strašlivou krvácející ránu. Ve své aroganci ale elf nečekal, jakou sílu dodává Gathirovi jeho vztek. Protiútok vedený nemrtvým srazil elfa na zem a přestože byl zasažen jen plochou stranou sekery, byl silně otřesen.
„Mám tě!“ Gathir znovu zaútočil nejrychleji, jak mu jeho ruce dovolily- a minul elfa jen o vlásek. Protivník udělal kotoul dozadu, bleskurychle vytasil stříbrnou dýku, přiběhl ke Gathirovi a bez potíží mu zabodl celou zbraň mezi žebra, jen kousek od srdce. Gathir ve svém bojovém šílenství zapomněl na účinky stříbra na nemrtvé a rychlosti elfa se nemohl bránit.
Gathir věděl, jak bolí popáleniny, rány mečem, zlámané kosti, střely šípem nebo vykloubené či vymknuté končetiny. Když tohle všechno sečetl a vynásobil dvěma, tak se to zhruba podobalo bolestem, které mu přivodil ten kousek kovu. Nedokázal se pohnout, jen útrpně hleděl na postavu před ním, jak se připravuje k poslední ráně. Nemrtvý v sobě ale sebral zbytky sil... a díky necitlivosti svých paží dokázal nepřítele jen škrábnout sekerou na rameni. Elfa to očividně dost rozhodilo, protože mu zmizel ze rtů jeho věčný úsměv. Zcela nečekaně vyrval Gathirovi z hrudi dýku jen proto, aby ho opakovaně několikrát bodl. Nakonec se dostatečně vyřádil a s vírou, že tohle žádný bezbožný tvor nemůže vydržet odešel pryč a zanechal Gathira jeho osudu.



"Stříbro. Nesnáším...ten..."

[Gathir]

Ráno dalšího dne
Nad sluncem zalitým lesem se ozýval křik supů, kteří kroužili nad malým paloukem. Gathir pomalu otevřel oči, když mu zrovna nejodvážnější sup začal rvát maso z tváře. Bylo pro něj dílem okamžiku zvíře chytit, urvat mu hlavu a zbytek odhodit.Pomalu se posadil, když jeho tělem znovu projela bolest, tedy pro něj naprosto neznámý pocit. Po chvíli hledání našel nenáviděnou dýku ze stříbra, kterou rychle vytrhl z blízkosti svých jater a vztekle ji hodil někam do lesa. Přírodou se rozlehl řev nemrtvého a nadávky, které provázely celý jeho proces vstávání. Serval ze sebe zbytky zbroje a s obavami se na sebe podíval.
Z hrudi mu visely cáry masa a obrovská sečná rána, která mu přerazila nespočet žeber dokazovala, že setkání s tím lovcem nebyla jen noční můra. Gathir se potichu zasmál, dotyčný byl možná dobrý bojovník, ale o nemrtvých toho moc nevěděl, protože mu zanechal všechny orgány a hlavu na původním místě. Pomalým krokem se vydal směrem k nejbližšímu městu, po cestě přemýšlel o svém návratu mezi živé. Ještě nebylo pozdě, ještě se to dalo zvládnout, ale k čemu? Potom by ho každé bodnutí mohlo znovu stát život, nehledě na celý proces přeměny, který zrovna příjemný nebude.
S hroznou předtuchou se zarazil na místě, protože se mu vykreslil před očima obraz povědomé ženy. Dlouhou dobu jen stál na místě a týral paměť, protože si nedokázal už ani vybavit její jméno. Konečně si matně vzpomněl. „Koralína Jantarová“ řekl nahlas. Už nevěděl proč by ho ta žena měla zajímat, nebo kdo to vlastně je, ale něco mu říkalo že je pro něj důležitá. Rychle si vyhrnul rukáv róby na levé ruce a dýkou si její jméno vyryl hluboko do masa, protože jeho paměť pomalu přestávala plnit svou funkci.
Dostal se před brány Thyru a šel rovnou pro obvazy, aby si alespoň nějak zpevnil své rozervané tělo. Nedomyslel ale svůj příchod do obchodu. Hned jak ho prodavač uviděl, skočil za pult pro meč, postavil se doprostřed místnosti a výhružně na Gathira namířil zbraň.
Gathir otevřel ústa, aby mu vysvětlil svou situaci... ale vydral se mu z nich pouze bezduchý řev. „Sakra, už to začíná,“ problesklo mu hlavou. Se zvýšeným úsilím se mu podařilo promluvit k prodávajícímu. „Nemrtvejm nic neprodám, vypadni odsud než zavolám stráže.“ Gathir se zabýval myšlenkami na nehlučnou vraždu, ale považoval za moudřejší ustoupit a utéct z města směrem na sever, protože ho napadla poslední spásná myšlenka. Otrokáři, jeho oblíbená večerní zábava, vždyť na sobě mají oblečení, jak na to mohl zapomenout?
Bylo pro něj velkou slastí najít větší skupinku a bezhlavě se vrhnout do jejího středu, kde rozpoutal hotové peklo. Díky obrovskému překvapení a zděšení, když nepřátelé zjistili že tohle není jen obyčejná oživlá mrtvola, se jim nepodařilo víc než ho probodnout kopím. „Tohle se snad ani nepočítá za zranění,“ smál se Gathir, když ze sebe vyrval zbraň. Z mrtvol stáhl zkrvavené zbytky oblečení a konečně primitivním způsobem ovázal trup.
Na tyhle dva dny rád vzpomínat nebude.

"Snad už se nikdy neuvidíme..."

[Gathir]

Tohle bude chtít DOST dobrýho léčitele. Nebo spíš stroj na zázraky.

Můj stav je dále neudržitelný, musím něco udělat. Píšu tuhle zprávu, protože bych chtěl zaznamenat jaké to je být nemrtvým, ačkoliv to zní vtipně a smutně zároveň. Očividně jsem nedosáhl posledního stádia, protože to bych teď asi pochodoval po hřbitově a hrdě se hlásil k ostatním.
V prvé řadě, moje proměna není způsobena úmrtím a následným oživením nějakým zvráceným čarodějem nezměrné síly za účelem zničení života v celé zemi, i když magie v tom podle některých možná sehrála svou roli.
Dokázal jsem své prokletí dotáhnout do extrému, kdy se z přinášení obětí bohu stala nezřízená zábava, která mě pomalu proměnila v chodící mrtvolu se zraněními neslučitelnými se životem.
Po týdnech mohu prohlásit, že jsem naprosto a dokonale mrtvý. Nejprve jsem ztratil potřebu dýchat, následovala zástava srdce, naprostá necitlivost a nesmím zapomenout na ztrátu přirozené regenerace, takže mě teď pohromadě drží hromada hadrů. Zásah stříbrem splnil očekávání, jen pouhý dotek pálí jako oheň, rány jsou téměř smrtící.
Při pohybu se cítím, jako kdybych za sebou táhl závaží a před každým krokem zvažuju pro a proti, protože je překvapivě těžké chodit, když necítím že mám nějaké nohy, které se navíc chovají dost nepředvídatelně.
Pamatuju si zhruba tak poslední dva týdny, zbytek nenávratně zmizel a až teď mě napadlo si vše důležité zapsat, předpokládám další zhoršení. Ztrácím schopnost mluvit, takže koho neodradí můj vzhled, ten uteče při mém pokusu o pozdrav a citově jsem na tom asi jako kus ledu.
Jak se chci vrátit? Mám takovou teorii...

"Jestli budu muset ještě jednou vysvětlovat, že jsem doopravdy nemrtvý, JEDNOU JEDINKRÁT, dojde asi k nejhoršímu. Proč mi nikdo nevěří, že to není zábava? Chytne mě vztek a nedám si pokoj, dokud se nebudou všichni válet v krvi.
Může mě o to prosit elf chodící po čtyřech v kruhu, naprosto ožralej barbar nebo mluvící kůň , je mi to prostě jedno."

[Gathir]

Pomalu se začal probouzet,v hlavě měl prázdno, oči zalepené krví. První co ucítil byla nesnesitelná bolest a...tlukot vlastního srdce, což ho z nějakého důvodu podvědomě fascinovalo. Jak rychle zjistil, dokázal pohnout jen jednou rukou a i to mu působilo obrovskou bolest. S obtížemi si otřel z očí krev, podíval se na sebe-a musel uznat, že kdokoliv ho mučil, odvedl poctivou práci. Větší část jeho těla překrývaly zakrvácené obvazy a hadry, pod kterými prosvítala žalostně rozervaná róba tmavě černé barvy.
S nechápavým výrazem se rozhlížel po potemnělé místnosti, kterou v jednom rohu zdobila hromada zkrvavených obvazů a v dalším rohu skříň napěchovaná různorodou bojovou výbavou. Vybavení místnosti dále tvořil zakrvácený stůl a židle, na které seděl a ke které byl s výjimkou pravé ruky pevně přivázán.
Přímo před ním se rozkládal zmíněný stůl, na kterém ležely dvě knihy-jedna z nich otevřená, stránky byly při bližším pohledu pokryty roztřeseným písmem, které jasně svědčilo o strachu autora. Přimhouřil oči a začal číst.

"Pokud tohle čteš, můžeš si pogratulovat-přežil jsi návrat ze záhrobí. Musíš mi věřit, že já jsem ty. Vím, že ničemu nerozumíš a že si nic nepamatuješ, navíc máš určitě velké bolesti, ale potřebuju aby ses soustředil. Jmenuješ se Gathir, jsi členem Řádu Stříbrného Vlka a dá se říct, že poskok Smrti. Já vím, že to nechápeš, ale to nevadí-všechno je vysvětleno v druhé knize, včetně přesného popisu lidí, které jsi znal. Teda které jsem já znal. To je jedno. Ve skříni v rohu najdeš své věci a další instrukce. Teď se už konečně odřež pomocí nože, který leží pod židlí."

Gathir odtrhl oči od vzkazu, který podle všeho napsal sám sobě a nevěřícně zašmátral rukou pod židlí, kde po chvíli skutečně nahmatal ostrý nůž, kterým během chvilky přeřezal všechny provazy, které mu bránily v pohybu.
Prudce vstal-a složil se na zem, protože se mu podlomily nohy. V obrovských bolestech se doplazil ke skříni,o kterou se opřel rukama a s vypětím všech sil se vytáhl pro svitek se vzkazem, na kterém poznal známé, pravděpodobně vlastní písmo. S bolestným výkřikem padl ke stěně, o kterou se zády opřel a dal se do čtení.

"Paměť se ti možná časem vrátí, ale pro jistotu jsem ti všechno důležité sepsal, protože jinak daleko nedojdeš. Ve skříni najdeš vedle jiných věcí i kostěnou přilbu, kterou musíš bezpodmínečně nosit. Je tam taky schovaná lahvička s krví, kterou musíš vypít. Dokážu si představit jak těžké na pochopení tohle je, ale pokud to nevypiješ, nedožiješ se dalšího rána. Stejně jako když nebudeš nosit tu masku. V posledním úkolu ti dám na výběr-buď nelez do Andoru, nebo zavraždi místního herolda a nejlépe i soudce, je to na tobě."

Odhodil svitek a sáhl pro lahvičku, kterou po krátkém váhání vypil a téměř okamžitě ztratil vědomí.

"Tak snad můžu věřit sám sobě, ne?"


Doslov
Děkuji všem, kteří alespoň na chvíli zavítali do Gathirova života, protože tenhle příspěvek je pravděpodobně posledním z mé série pokusů,další pokračování zatím není v plánu.
Pokud má kdokoliv potřebu mi něco sdělit nebo se zeptat, prosím do SZ.
Pokračuju!

[Gathir]

Před 15 lety, daleká země Rilya Elen, příchod zimy.

Téměř šestnáctiletý Gathir stál, stejně jako jeho bratr Anarm, přítelkyně Ortainë a dalších přibližně dvě stě lidí, na náměstí vesnice se sklopenou hlavou a s černými myšlenkami očekával příjezd výběrčích daní, kteří se objevovali zhruba jednou za půl roku. Platilo se hlavně za ochranu, ale všichni věděli, že platí za to, aby je prostě "nechali být" a vypadli zpět do trosky hlavního města, o kterém kolovaly pověsti, že už dávno neexistuje.

Země byla už dva roky sužována válkou, vedenou proti nekonečným zástupům nemrtvých, kteří vylézali snad ze všech bohem zapomenutých míst. Tohle šílenství rozpoutal poslední (nyní už konečně mrtvý) král, který jako první za tisíce let dostal nápad napadnout město na východě, které bylo odjakživa pod nadvládou společenství Zatracených, a kterému se říkalo prostě "Mrtvé". Dokázal město sice dokonale vypálit, rozkrást a usmrtit nemrtvého krále, ale vzápětí on (a celá jeho armáda) postupně vymřeli a znovu povstali, aby roznesli smrtící nákazu a prokletí po celé zemi.
Strach, hladomor,smrt a zoufalství - to všechno přivedlo živé na pokraj vymření a donutilo zbývající přeživší lid, aby se sjednotil do takzvaných "ostrovů", což nebylo nic jiného než malé opevněné vesnice uprostřed záplavy smrti.
Zatímco v ostatních vesnicích si dokázali výměnným obchodem obstarat určité množství potravin, ve Sněžné (kde našel útočiště Gathir) chybělo otřesným způsobem naprosto vše, protože ležela příliš daleko v zamořeném území a každý duševně zdravý obchodník se městu raději vyhnul, než aby se nechal po cestě roztrhat zástupy hladovějících.
Tohle však neplatilo pro Královskou jízdu, tvořenou oddílem vojáků, třemi elitními elfími bojovníky a hlavně jedním úředníkem, který se staral o výběr daní a posuzoval, jestli vesnice odevzdala dostatečné množství zlata.
„Otevřít bránu!“ křikl strážný, který z věže vyhlížel na okolí.
Brána se s hlasitým skřípotem otevřela a na náměstí připochodoval oddíl padesáti vojáků, což bylo teď považováno za velkou armádu. Oddíl se seřadil do dokonalé formace, elfy nebylo nikde vidět a úředník se důležitě postavil před starostu Sněžné.
Ortainë zatahala Gathira za rukáv. „Přicházejí moc brzy, něco se muselo stát,“ pošeptala mu do ucha. Gathir mírně přikývl a podíval se na svého staršího bratra, který s kamenným výrazem hleděl na zasněženou zem.
„...doufám jen, že máte připravené dostatečné množství,“ blábolil vystrašený úředník. Starosta Sněžné neochotně ukázal na nevelký vůz, který byl k prasknutí napěchovaný zlatem a které by vystačilo asi na půlroční zásoby potravin. Úředník přišel k vozu, rychlým pohledem posoudil obsah a zašeptal jediné slovo: „Málo.“
Z oddílu vojáků vyšel zavalitý muž, kterému se říkalo jednoduše "Smrtonoš", protože se staral o potrestání náhodných obyvatel vesnice, která podle úředníka zaplatila málo.
Smrtonoš se procházel mezi řadami lidí a neustále klepal prsty na ostří své obouruční sekery, připraven zabít prvního, který zvedne hlavu, když se zarazil kousek od Gathira. Pomalým pohybem si sundal kabát (aby se mohl pořádně napřáhnout) a pak už jen bylo slyšet zasvištění sekery vzduchem, tlumené heknutí a na čistém sněhu před Gathirem se objevily dva krvavé pruhy, o kousek dál ležela hlava Ortainë, jejíž mrtvé oči se dívaly nyní přímo na roztřeseného Gathira, který pak rychlým trhnutím zvedl hlavu, protože už nedokázal pohled mrtvé přítelkyně snášet.
Smrtonoš si zrovna otíral krev ze sekery, když na sobě ucítil Gathirův pohled.
„Na co čumíš?“ vyštěkl rychle a napřáhl se k další ráně, když jeho ruku zadržela ruka elfa.
Popravčí se na elfa rozhořčeně otočil a začal na něj sprostě křičet, což vystrašený a zoufalý Gathir pochopil jako šanci, která se nebude opakovat.
Rychlým pohybem si vytrhl z opasku dýku a než stačil někdo něco udělat, zabodl ji několikrát Smrtonošovi do zad, čímž na jeho košili vytvořil temný mokvající vzorek a přinutil obrovského muže se zachrčením padnout do sněhu.
Bylo jasně vidět, že na tohle nebyl naprosto nikdo z hostů připraven, protože na náměstí se rozhostilo tíživé ticho, které po několika vteřinách přerušil pištivým hláskem úředník.
„Zabijte ho!“ rozkázal rozhodně hlasem, kterému by se v každé jiné situaci Gathir vysmál, teď mu však připadal jako neodvratný rozsudek smrti. Okamžitě se otočil a začal utíkat k jižní bráně následován bratrem, vojáky a trojicí elfů, kterým se podle pověsti nedalo uniknout a kteří byli známí tím, že si s kořistí rádi pohrávali.
Hned jak vojáci zpozorovali, že zamířili z města, ukončili pronásledování, protože bylo dál zbytečné. V krajině zamořené nemrtvými bylo nemožné přežít bez umění boje a dobrých zbraní, což žádný z nich neměl.
Ani jeden při útěku nepromluvil slovo, zejména Gathir byl zdrcený ze smrti Ortainë, Anarm na sobě nedával nic znát, jeho tvář byla jako vždy naprosto chladná a lhostejná.
Doběhli zrovna na okraj odporného lesa, když téměř narazili do elfky, která bezpochyby patřila k trojici.
„Konec,“ problesklo Gathirovi hlavou, ale tahle myšlenka zmizela s prvními slovy elfky.
„Máte štěstí,“ promluvila sametovým hlasem a rychle každému do ruky vtiskla meč. Gathir se na ni překvapeně podíval a už chtěl promluvit, rychlým gestem ho ale zarazila. „Bežtě přímo na západ, tam najdete přístav. Ukažte jim tyhle meče a oni vás odtud dostanou, i přes ten zákaz,“ udělovala jim rychle instrukce. Pak se necelou vteřinu dívala, jak oba strnule stojí, naštvaně vzala Gathira za rameno a zatřepala s ním.
„Na co sakra čekáte? Běžte!“

"Myslím, že to zvládneme, přístavy už nejsou daleko. Zatím se nám podařilo obejít většinu hladovějících, snad nám to štěstí vydrží.
Bratr nepromluvil už dva dny jediného slova, asi kvůli Ortainë, z jeho tváře se nedá nic vyčíst. Přál bych si být na jejím místě, proč si vybral zrovna ji?

Doufám, že mě slyšíš Smrtonoši! Klidně se vzdám své duše, jen abych ti přivodil utrpení i po smrti, rozumíš?

Snad jsi nalezla klid Ortainë, tvou smrt jsem pomstil..."

[Gathir]

Rilya Elen, o 5 dní, sněhovou bouři a 7 nemrtvých později

Byl už večer sedmého dne, než se konečně dostali na dohled přístavu, kterému se po tom všem říkalo prostě "Most", protože jako jediný udržoval kontakt s vnějším světem a dalo se z něj odplout lodí někam pryč, tedy pokud uprchlík měl povolení k vstupu a potvrzení o neinfekčnosti. Obojí bylo samozřejmě téměř nemožné získat, takže se před hlavní bránou utvořilo městečko uprchlíků, kteří neměli kam jít a jednoduše doufali, že se stane zázrak, že se brány otevřou a nikdo jim nebude bránit v útěku.
Gathir se s obtížemi proplétal davem a hnal se toužebně k bráně, když ho chytl za paži jeho bratr a nesouhlasně zakroutil hlavou.
„Co se ti zas nelíbí?“ zavrčel Gathir. „Dovnitř se dostanem, co víc bys chtěl?“ Anarm jen znovu zakroutil hlavou na znamení nesouhlasu. Gathir chtěl zrovna vyrazit dál, ale zrovna ho za rukáv zatahala malá, nanejvýš desetiletá dívka. Užasle na ni zíral, jak stojí uprostřed toho zabláceného tábora, potichu ho prosí o jídlo a upírá na něj své smutné oči. Z překvapení ho vytrhla její matka. „Na co čumíš ty prasáku? No dobře, tak teda hodinu za ten meč.“ Gathir nejdřív vůbec nechápal o čem to mluví a když mu to konečně došlo, nedokázal ze sebe vypravit jediné slovo, nedokázal nic vysvětlit a jen na tu dospělou ženu vytřeštil oči. Matka byla očividně spokojená, protože ze sebe záhy vypravila další nabídku: „Tak půl hodiny za tu dýku!“ Gathir zavrtěl hlavou, omámeně se otočil, vzal bratra za loket a utíkal k bráně. Za sebou ještě slyšel, jak žena chrlí další nabídky. „Já snad budu zvracet...“ řekl Gathir slabým hlasem. Anarm to očividně snášel lépe, protože se na svého bratra nechápavě podíval. „Nějak se živit musí, ne?“
Konečně došli k bráně, na kterou Gathir silně zabušil... a nikdo neotevřel. Na tohle tu byli zvyklí, někdo se dovnitř dobýval každou chvíli. Když ale Gathir zakřičel, že má povolení k vstupu, celý uprchlický tábor utichl a všechna pozornost se obrátila ke Gathirovi, povolení nikdo nepřinesl už několik let.
Brána se mírně pootevřela a objevil se obličej vojáka, který si oba bratry změřil pohledem a pak chladně řekl: „Ukaž.“
Gathir si odepnul z opasku meč a podržel ho ve výši očí vojáka, který nejprve pozvedl obočí, ale vzápětí zařval: „Tyhle dva pustit!“
Oba bratři prošli vytvořeným průchodem, který se za nimi rychle zavřel a v úžasu zůstali stát. Nebýt oddílu vojáků hned u brány, řekli by, že se tohohle města okolní problémy netýkají. Nikde žádné hromady mrtvol, které už nikdo nemá sílu pohřbít. Nikde nebyl zápach smrti a nějaký prodavač si zrovna čistil výlohu svého obchodu.
Město pro vyvolené.
Zatímco se Gathir v úžasu rozhlížel, Anarm byl duchem přítomnější, takže si všiml vojáků, kteří je zrovna obkličovali. Strčil loktem do Gathira a pošeptal mu do ucha: „Víš jak se o těch elfech říká, že si s kořistí rádi hrají? Tak je to pravda.“
Gathir se příliš pozdě vrátil do reality, takže se nedokázal vyhnout silné ráně do hlavy, po které ztratil vědomí.

Když se probudil, zrovna pronášeli rozsudek. „Za zabití důstojníka tě odsuzuji k trestu smrti pohřbením zaživa.“ rozhodl rázně velitel. Pokusil se pohnout, ale dva muži ho drželi pevně, takže se zmohl jen na zoufalé cuknutí, odpovědí byl pevnější stisk. Hlava mu třeštila, vlasy měl slepené zaschlou krví. Spustil hlavu na hruď, už ji nedokázal držel zpříma. Odvlekli ho do malé místnosti, která měla podlahu a stěny obložené lesklými kameny - asi aby se dala snáze utírat krev.
Nejprve ho silně a vytrvale mlátili, naučil se, že má všechny oslovovat „pane“. Dále do něj vtloukli, že má odpovídat jasně a k věci, což do něj dostali písmeno po písmenu, takže se divil, že je ještě při vědomí a je schopen odpovídat.
Zkusil se obhajovat, ale rychle mu ukázali, že tudy cesta nevede.
Zkusil mlčet, ale to byla také slepá ulička.
Nakonec zjistil, v čem je tajemství a sám by si nejraději nafackoval, že na to nepřišel dřív. Tak začal na všechno kývat, což způsobilo spokojenost vedoucího výslechu.
„Chtěl jsi rozpoutat vzpouru lidu?“ - kývl.
„Chtěl jsi spáchat atentát na krále?“ - kývl.
„Patříš k povstalcům?“ - kývl.
„Kde se ukrývá váš vůdce?“ - kývl, bohužel špatně. Vedoucí se zamračil a kývl na vojáka, což způsobilo další přísun úderů a bolesti.
Nakonec ho pasovali do role vůdce povstalců, který se snaží zavraždit krále a nastolit v zemi anarchii. Gathir tou dobou už vůbec nerozuměl co říká, takže z posledních sil kývl a upadl do bezvědomí.
Jakmile se probudil, přehodili mu přes hlavu pytel, toho si ale téměř nevšiml. Vedoucí výslechu zrovna vyřizoval poslední záležitosti spojené s trestem smrti. Datum - dnes.
Gathir nevnímal, jak dlouho seděl na židli. Mohlo to být hodinu nebo celý den - rozdílu si nevšímal. Potom k němu přikročili jeho dva „podpírači" (jak je nazval), zvedli ho a podle závanu čerstvého vzduchu poznal, že ho vyvlekli ven.
Na chvíli slyšel, jak se vedoucí výslechu baví s katem, o něčem se zrovna hádali. „Nemám tyhle tresty rád, proč ho prostě nemůžeme oběsit? Jeden kop a hotovo, pán je vyřízen.“ stěžoval si polohlasem kat. Vedoucí lhostejně pokrčil rameny a něco katovi naštvaně zašeptal, oba rychle kývli.
„Hoďte ho dovnitř!“ zařval vedoucí. Podpírači Gathira hodili jako bezvládný pytel do rakve - do opravdové rakve ze dřeva, kterou by jistě obdivoval, kdyby v ní neležel.

"Já...nechci..."

[Gathir]

Rilya Elen, pevnost Sanar

S hlasitým kašlem se probudil do přívalu bolesti.
„No konečně,“ ozval se ženský hlas. „Dal sis na čas.“
Gathir byl v první chvíli přesvědčen, že jde o sen - cítil sevření smrti, stejně jako když ho házeli do rakve.
Otevřel oči a uviděl obličej mladé ženy, jak se nad ním sklání a prohlíží si jeho tvář, v tu chvíli myslel na jedinou věc.
„Vodu,“ zachraptěl zoufale.
Křečovitě sevřel lahev, kterou mu někdo podal a když se napil, rozhlédl se po malé místnosti, která byla kromě postele a jedné židle prázdná.
V hlavě měl spoustu otázek, ale rychle vyhrkl dvě nejdůležitější: „Kde to jsem? Co se stalo?“
„Jsi v pevnosti jménem Sanar, asi čtyři dny jižně od Mostu,“ vysvětlovala dívka. „Měl jsi velké štěstí. Když tě pohřbívali, zrovna jsme se vraceli z jednoho sabotážního útoku. Stálo nás to sice dva muže, ale stihli jsme tě vytáhnout dřív, než se tam všichni seběhli. Zachránili jsme ještě jednoho, zrovna mu okolo krku uvazovali smyčku.“
Gathir se v duchu modlil, aby to byl jeho bratr. „Kdo vlastně jste?“ zeptal se po chvilce.
„Asi nás budeš znát jako povstalce, vede nás Harhaar Bouřlivý.“
Po téhle odpovědi jen tiše zaúpěl, věděl co se povídá o Bouřlivém a jeho nepředvídatelné povaze, kvůli které mu všichni říkali Magor. V boji si ale vydobyl pověst surového a zkušeného válečníka, který neznal slitování a bez ohledu na přesilu vítězil. Taky se říkalo, že nemá rád nelichotivé přezdívky.
„Poslyš, ty jsi...čistokrevný elf?“ vytrhla ho z úvah dívka. „Já jen... je to vzácnost někoho z vás takhle potkat od dob, co jste tehdy v té bitvě byli téměř vyhlazeni.“
Odpovídání ho ušetřil posel, který zaklepal na dveře. „Bouřlivý si je oba přeje vidět. Hned teď,“ řekl rázně a práskl dveřmi.
Pomalu scházel po schodech, kde se téměř srazil se svým bratrem. Anarm mu nevěnoval jediný pohled a nevšímavě pokračoval se svým doprovodem dál do síně, kde je očekával Bouřlivý. „Jako kdybych za všechno mohl já,“ zabručel Gathir.
Když je dotáhli doprostřed síně a přinutili pokleknout, přišel před ně obrovský muž, kterého si podle počtu jizev nemohl nikdo splést.
Magor si je oba přeměřil pohledem, ve kterém se jasně odráželo vše, co si myslí o elfech.
„Tak kvůli těmhle dvoum sběratelům kytiček jsme přišli o dva chlapy?“ pronesl hlasem, ve kterém se odráželo opovržení. „Někoho tak zženštilýho nemůžu ani přijmout mezi svý bojovníky, to by byla urážka památky všech mrtvejch,“ zaburácel znovu.
„Jak jste se tam vůbec sakra dostali? To jste ještě ke všemu tak blbí, že se necháte chytit?“
Gathir vystrašeně zvedl hlavu a roztřeseným hlasem mu rychle povyprávěl celý příběh.
„Docela dobrej výkon, na takový dva chudáky,“ ocenil je s úsměvem. Gathir začínal potichu zuřit, ale zatím jen zatnul ruce v pěst.
„Trochu jste to ale nedomysleli, protože vám po vašem odchodu celou Sněžnou vyvraždili,“ pokračoval ve svém výsměchu. „Teď se nemůžu rozhodnout, co s váma. Nejste mi dobrý ani do kuchyně,“ rozhlížel po se rozesmátých strážích. Gathira pomalu zaplavoval vztek, tentokrát ale bratr nemohl jeho šílenství zastavit, jako tolikrát předtím. Gathir, rozzuřený na nejvyšší míru rychle vstal a udeřil nepozorného a rozesmátého Magora do tváře.
S válečníkem to ani nepohnulo, jen gestem zastavil stráže, chytl Gathira pod krkem a silně stiskl, aby elfa potrestal za jeho drzost.
Náhle však spatřil v Gathirových očích něco, co ho přinutilo povolit stisk. „Bohové mají asi velký smysl pro humor, když ses narodil jako elf,“ zašeptal udiveně. Pustil chraptícího Gathira na zem a sedl si na svůj trůn, kde se na něj přísně podíval.
„Máš takovýhle záchvaty často?“
„A-Ano, už dlouho.“
„Dobře, protože tímhle ke mě vstupuješ do učení. Slíbil jsem svýmu mistrovi, že ten způsob boje předám někomu dalšímu,“ vysvětloval Gathirovi nadšeně a zvedal ho ze země.
„Co když odmítnu? Nemám v plánu být nějakým bojovníkem a nechat se zabít,“ chraptěl Gathir.
„Na tvoje plány kašlu, musím splnit svůj slib. Máš dar, kterej tě jednou dostane do hrobu, stejně jak mě. Nedávám ti na výběr, prostě ti to oznamuju. Začnem zejtra.“
Zatímco se Gathir se zdrceným výrazem vyrovnával se svým osudem, jeden z vojáků upozornil na Anarma, který ještě stále klečel a hleděl do země.
„Ten může jít kam chce, dejte mu vstupenku na loď a až nějaká zas omylem zabloudí sem, může vypadnout ze země, jak předtím chtěl.“
Po těch slovech odvlekli Gathira s jeho bratrem do malého pokoje a přidělili jim postele, na které okamžitě padli a usnuli.

Dalšího rána se obyvatelům pevnosti naskytla nevídaná podívaná. Jeden elf šel s odhodlaným výrazem směrem k přístavu, zatímco druhý ho pronásledoval s nadávkami a prosbami.
Na molu se konečně Anarm na Gathira otočil.
„Ano, jedu pryč, je mi jedno kam, hlavně daleko od tebe. Už mě nebaví ty průšvihy, do kterých nás oba zatahuješ svojí neschopností. Tohle všechno včetně Sněžné je tvoje chyba. Neumíš prostě zatnout zuby, co? Na to máš příliš horkou krev. Ale já už končím, dál to s tebou nevydržím.“
Gathir na něj užasle zíral. Nejen, že tohle byla na mlčenlivého Anarma neskutečně dlouhá řeč, ale nedokázal si představit, že se odloučí a už nikdy se neuvidí.
Anarm se ještě jednou otočil, než nastoupil na loď: „Je mi jasné, co tě chce Bouřlivý naučit, ale je to sebevražda. Divím se, že ještě žije. Tobě dávám čas tak do první větší bitvy. Pokud tě teda nezabije sám při výcviku, nebo se zas nedostaneš živý do rakve.“


"Naučím tě využívat tvůj neovladatelný hněv. Nebudeš vnímat bolest ani strach, zapomeneš kdo jsi - budeš chtít jen ublížit svému protivníkovi. Žádné těžké zbroje, jenom by tě zpomalovaly. Potřebuješ, aby tě protivník zranil, abys krvácel.
Ano, je to smrtící nemoc."

[Gathir]

Rilya Elen, pevnost Sanar, o 5 let později uprostřed léta


Situace v zemi se za těch pár let výrazně změnila. Nejen, že se celá země proti povstalcům sjednotila, ale po smrti Bouřlivého dokázali dobýt královští zpět všechna území, až zůstala jen pevnost jako poslední zoufalý znak odporu.
Králi se podařilo nemožné, kdy dal dohromady armádu čítající více než čtyři tisíce mužů a vyslal ji proti pevnosti. Oproti dřívějším dobám, kdy mezi sebou na bojištích bojovaly desetitisíce elfů a lidí, to byl naprosto směšný počet - ale obránců pevnosti byly jen dva tisíce, a jen polovina skutečně vycvičená v boji.
A král byl rozhodnut odstranit tenhle náznak vzdoru jednou pro vždy.

Pevnost Sanar slibovala silný odpor. Dvacet kroků vysoké hradby společně s předsunutými příkopy odolaly doposud všem útokům a pevnost v držení povstalců nikdy nikdo nedobyl.
Dnes ale hrozilo nebezpečí, že se to změní.
Obránci lili do řad nepřátel roztavené olovo, svrhávali jim na hlavy balvany nebo stříleli z kuší, ale přesto se podařilo útočníkům dotáhnout k bráně beranidlo a neustávající střelbou krýt muže, kteří ho rozhoupávali.
Výkřiky bolesti doléhaly k pevnosti jako ponurá píseň o statečnosti obránců.

Na hradbách se situace proměnila v hotové peklo. Obě schodiště vedoucí nahoru pokryla tmavě rudá krev a chodba za cimbuřím byla poseta mrtvými těly tak hustě, že už téměř nebylo kudy procházet. Většině trčely z těl šípy, jiní padli za oběť střelám z katapultů, které se na hradby snášely jako krupobití.
Zbývající obránci stříleli do řad útočníků mračna šípů, každou chvíli se však některý z nich sesunul k zemi s šípem v hrdle.

Gathir se připravoval k boji na nádvoří hradu, kde měl se stovkou dalších vzdorovat nepříteli tak dlouho, jak jen dokáže. Bouřlivý ho vycvičil dobře, zmocňovala se ho bojová horečka, přesto s obavami sledoval, jak se rána při každém úderu beranidla otřásá.
Z hradeb zrovna do pevnosti běžel hlouček zraněných, kteří měli to štěstí, že se ještě udrželi na nohou.
„Gathire!“ Sogar, jeden ze zraněných bojovníků, se k němu rozběhl. Zbroj měl zalepenou krví, z pravé ruky mu trčely dva šípy. „Gathire, musíš veliteli říct, aby to zastavil, musíme se vzdát. Tebe třeba poslechne!“ Když Gathir odmítavě zavrtěl hlavou, snažil se ho přesvědčovat dál. „Přímo před očima mi šípy zabily dva přátele a teď jsem celý od jejich krve,“ vzlykal. „Podívej, pořád jich je mnohem víc než nás a za chvíli rozbijí bránu. Vzdejme se.“
„Stejně nás pověsí,“ utrousil Gathir a otočil se zády k Sogarovi, který se potichu rozplakal. Nikdo se mu neodvážil vysmát, dokonce i velitel zaraženě hleděl do země.
Ozvala se další rána a brána se otřásla.
„Do řady!“ křičel důstojník. „Kryjte se za štíty!“
Gathir se jen trpce usmál a rozhlédl se po zbytku spolubojovníků. Zatímco ostatní byli oděni do plátových zbrojí a nesli těžké štíty, on byl vyzbrojen přesně tak, jak ho naučil Bouřlivý - svlečený do půl těla, s lehkým štítem v jedné ruce a sekerou v ruce druhé. Vojáci poblíž se na něj lítostivě dívali a zároveň si udržovali odstup, protože se brzy stane oblíbeným cílem lukostřelců. Vojáci okolo poklekli a zmizeli za svými štíty.
Ozvala se další rána, po které se brána rozletěla a dovnitř se nahrnul dav vojáků, jejich velitel jim však ihned rozkázal, aby zastavili - chtěl se nejdříve vysmát obráncům.
Se širokým úsměvem přelétl pohledem řady krčících se těžkooděnců a jeho pohled padl na směšně vyzbrojeného Gathira, který čekal na svoji šanci.
„Do jejich řad se vřítila horda nemrtvých!“ ozval se křik z hradeb. Protivník znejistěl, jejich velitel se ohlédl.
Naděje. Šance.
„Teď!“ zařval Gathir a tryskem vyrazil vpřed.
Gathir šíleným úprkem (při kterém zahodil štít) zdolal vzdálenost mezi jím a velitelem a ten se otočil právě včas, aby mu Gathir zarazil ostří sekery mezi krk a klíční kost. Vyrval z muže sekeru a ucítil na svém těle krev, to však jen posílilo jeho šílenství. Prudce odhodil mrtvolu a s hlasitým řevem skočil na dalšího vojáka, kterému zarazil do obličeje trn sekery, takže se protivník s odporným chraptěním sesunul k zemi. Ucítil slabé trhnutí v rameni, které mu prozradilo, že se lukostřelci konečně probrali z překvapení a rozhodli se snadný cíl zlikvidovat. Další voják využil chvilky, kdy se Gathir zabýval někým jiným a udeřil ho mečem do prsou.
Pronikavá bolest, která byla cítit dokonce i přes bitevní trans, Gathira téměr srazila na kolena. Zachránili ho až těžkooděnci, kteří se konečně dostali až k němu a vrhli se do nerovného boje.
Prudce se zvedl a dalšímu nepříteli přeťal kolenní šlachy, takže se muž zhroutil s křikem k zemi, ale hned vytrhl z opasku dýku, aby se bránil. Gathir odvrátil slabý úder a usekl mu ruku kousek pod loktem. „Zůstaneš už ležet?“ vztekal se, když těžce zraněnému rozpáral břicho.
Napřímil se a podle radostných výkřiků z hradeb poznal, že nepřátelé zakolísali a dali se na ústup - pro něj ale ještě boj nekončil. Zásah šípem mu téměř ochromil levou ruku a sečná rána na hrudi mohutně krvácela. Před ním ustupovali poslední tři vojáci, kteří ještě zůstali v pevnosti.
S křikem skočil mezi ně a prvního vyřídil rychlou ranou do obličeje. „Ty blázne!“ křičel na něj někdo. „Už se konečně prober, je po všem!“
Vykryl úder dalšího protivníka, využil setrvačnosti jeho pohybu a strhl ho tak, že se čepel jeho meče zabořila druhému nepříteli do břicha. Pak mu zarazil trn sekery do hrudi a nechal ho padnout k zemi.
Rány pálily a pociťoval slabost. Musím odsud pryč.
Někdo mu položil ruku na rameno a ozval se konejšivý ženský hlas, který vyslovil jeho jméno. Chyba.
Zraněný Gathir, kterému se podlamovala kolena se ještě stačil z posledních sil rozzuřeně otočit, udeřil postavu plochou stranou sekery do hlavy a hned vzápětí se sám sesunul k zemi.
Svět se ponořil do tmy a výkřiky vojáků utichly.

Silně sebou trhl. V levém rameni ucítil pulzující bolest a každý nádech znamenal utrpení. Když si pravou rukou sáhl na hruď, ucítil silnou vrstvu obvazů.
Mírně natočil hlavu na stranu a okamžitě poznal, kde je.
„Lepší místo nebylo?“ řekl nahlas, když si prohlížel důvěrně známou malou místnost a mladou ženu, která seděla vedle jeho postele na židli. Žena měla čelo ovázané obvazem, na kterém v jednom místě prosakovala krev. Všiml si, že má zarudlé oči.
„Phédre,“ oslovil ji opatrně. „Jak jsme na tom?“ Z dálky byly slyšet zvuky boje a křik vojáků.
„Ještě se bojuje,“ otřela si z obličeje slzy a pohladila ho po tváři. „Ale už ne s vojáky nepřítele.“
Do jejich řad se vřítila horda nemrtvých...
„Musím tam jít,“ vyhrkl rychle a mírně se na posteli nadzvedl. Její reakce ho překvapila. Přisedla si k němu na postel, silně mu rukou zatlačila do pravého ramene a naštvaně se na něj podívala. „Máš vůbec představu, kolik jsi ztratil krve?!“ rozkřikla se zoufale. Strach a smrt většiny známých na ní nechaly své stopy.
Gathir si zaraženě lehl. „Kolik nás zbylo?“ zeptal se po chvíli.
„Možná stovka.“
„Sogar?“ před očima se mu vybavil zraněný bojovník, odpovědí mu však bylo zavrtění hlavou a tiché vzlykání.
„Ten masakr přilákal hordy těch krvežíznivých tvorů. Hned jak skončili s nepřítelem, rozběhli se na nás.“ dala se najednou do vysvětlování. „Naštěstí ještě nejsou uvnitř, ale prý se to každou chvíli může změnit.“
„Jak jsi přišla k tomuhle?“ ukázal na převázanou ránu, kterou měla na čele. „Nesnažila ses bojovat, že ne?“
Phédre jen sklopila hlavu. „Starala jsem se uvnitř o raněné, pak ale začali křičet, že jsme vyhráli. Vyběhla jsem ven a uviděla tebe...“
„Už raději nic neříkej,“ zarazil ji Gathir. Dobře si uvědomoval, že ji v bitevním transu mohl zabít.
Čekání bylo nesnesitelné, ale léčitelka měla pravdu. Takhle zraněný by sotva stál na nohou.
Phédre ho vzala za ruku. „Vyprávěj mi něco,“ požádala ho. „Třeba to čekání pak bude snesitelnější.“
Gathir se na ni tázavě podíval. Znal jen jednu historku, která se mezi elfy vyprávěla jako důvod jejich nenávisti k lidem. Byla o tom, jak se král po bitvě s elfy vysmál vyslanci elfského národa.
„No jo, proč ne,“ řekl odevzdaně a vydoloval z paměti detaily příběhu.
...
Stalo se to před osmi lety, těsně po bitvě dvou národů, kterou elfové zdrcujícím způsobem prohráli. Armády lidí zničily města a prakticky vymazaly z mapy celou říši elfů a zanechaly ji v troskách.
Alagos spěchal chodbami na setkání s králem Morhirem, vládcem lidí. Měl ze setkání strach, ale přesto rychle doběhl k obrovským dveřím, které se před ním rozevřely. Na konci sálu seděl na trůnu král a znuděně se na něj díval. Alagos došel doprostřed sálu a nepřátelsky se na něj zahleděl.
„Co jsi to udělal, králi Morhire?“ začal bez pozdravu nebo poklony. „Tvými nepřáteli byly vojska, ne celý můj národ!“ křičel vztekle. „Co ti udělaly lesy, kterými jsi procházel nebo země, po které jsi pyšně kráčel? Proč jsi vypálil naše města, plná nevinných?“
Král se na něj pobaveně podíval. „Pronásledovali jsme armádu elfů do vaší země. Útočili na nás ze stromů, chrámů i domů. Proto jsme všechno srovnali se zemí, aby jim nic nemohlo posloužit jako úkryt.“
„Ukrývali se i za domy nevinných? Útočily na vás snad i děti?“ křičel elf zoufale.
„Zabili jsme i vaše potomky, což jsme učinili v zájmu celé lidské rasy elfe. Až vaši zem opustíme, zbylí elfové se můžou vrátit,“ prohlásil král klidně.
„Máte představu, kolik nevinných jste zabili?“
„Žádné, všichni si to zasloužili.“
„To co jsi udělal, králi Morhire, bylo nesmyslné a zaslepené vraždění. Víš kolik nás zbylo?“ zachraptěl elf.
„Možná tak padesát,“ pokrčil rameny král.
„Dvacet jedna!“ zařval elf. „Většina z toho jsou ženy.“
„Trochu jsme to přehnali,“ uznal král. „Ale v konečném důsledku už je to stejně jedno.“
Král kývl na své stráže a ty chytly elfa za ruce a přinutily ho padnout na kolena.
„Kladivo!“ zařval Morhir a nějaký sluha mu ho okamžitě podal.
„Dvacet,“ zasmál se král, rozmáchl se kladivem a praštil elfa do hlavy, kterou úder rozmačkal na kaši.
...
Phédre se otřásla a pevněji Gathirovi sevřela ruku.
„Promiň, to je jediný, co znám,“ omlouval se provinile. Na chodbách pevnosti se rozlehl nový křik: „Jsou uvnitř! Nedokážeme je už zadržet!“
„Takže si přece jen zabojuju,“ prohodil s úsměvem k vyděšené Phédre.


"Tak elfy jsme odstranili, teď už zbývá jen jediná poslední hrozba. Město Zatracených. Za tři dny vyrážíme s celou armádou. Nikdo z těch bezbožných tvorů nám nebude schopen vzdorovat a já se stanu prvním, kdo se za tisíce let odvážil zaútočit. Kletby? Na ty já nevěřím..."

[Gathir]

Andaria, přítomnost

Začínalo se stmívat. Gathir se brodil sněhem a vypadal, že se mu každou chvíli podlomí kolena, padne do závěje a potichu umrzne. Přesto bylo něco děsivého ve způsobu, jakým se rozhlížel, jak na něm visela rozervaná róba a jak světlo dopadalo na jeho odpornou masku. V levé ruce držel připravený štít, srdce mu bušilo, jako kdyby se pokoušelo vyskočit z hrudi.
Měl strach - a měl i důvod, pouštěl se do předem prohraného boje s protivníkem, který už ho jednou téměř připravil o život. Gathir se přikrčil a tiše vytasil meč, protože spatřil pohyb, který připomínal barevnou skvrnu, mihnoucí se před očima.
Takhle se pohyboval jedině on.
Únava z něj spadla a rozběhl se za rozevlátým zeleným pláštěm, jehož majitel prchal pořád dál z lesa, až se zastavili na pláni, po kolena ve sněhu.
„Jsi ostuda naší rasy,“ prohlásil s úsměvem lovec. „Minule jsem to trochu podcenil, ale stejnou chybu podruhé neudělám. Dnes zemřeš.“
„Víš, zrovna jsem chtěl říct to samé,“ zachraptěl Gathir a nastavil štít drtivé ráně, která mu na chvíli ochromila paži. Pak se sám vrhl do zoufalého útoku. Ránu vedenou na hruď lovec jediným pohybem vykryl a pak se rozmáchl mečem proti Gathirovi. Nečekaná rychlost, nečekaný směr a nečekaná přesnost - to všechno mělo za následek, že meč prorazil kroužkovou košili a zabořil se Gathirovi na boku do masa. Ten jen zatnul zuby a využil situace tak, že nepřítele udeřil okrajem štítu do obličeje, z tváře mu okamžitě vytryskla krev a co bylo hlavní - narušil dokonalé rysy jeho obličeje.
V další chvíli si Gathir přál, aby se to nestalo. Elf ho začal zasypávat ranami a sám se při tom pohyboval tím podivným trhaným způsobem, jako by ani jeho tělo nepodléhalo setrvačnosti a reakce měl nelidsky rychlé. Netrvalo dlouho a sníh se zbarvil do ruda krví, která Gathirovi vytékala ze sečných ran na hrudi i na pažích. Instinktivně srazil další ránu a ucítil bolest nad pravým kolenem - do krvavého obrazu ve sněhu se přidaly další rudé pruhy.
„Jaktože se ještě držíš na nohou?“ zeptal se elf se zájmem a prohlížel si krvácejícího Gathira, který se snažil zjistit, kudy půjde další útok.
„Protože...“
„Cože?“ přistoupil elf blíž.
„Protože..“
Gathir se roztřásl zimou a s úsměvem pozoroval, že bolest ustupuje a končetiny ho začaly poslouchat. Vztekle zařval a vrhl se na nepřítele, přesně na tohle čekal. Zahodil štít, nastavil hruď obouručnímu meči a když ucítil, jak se mu boří do masa a láme žebra, tak k sobě meč jednou rukou přitiskl a mečem se rozmáchl proti rukám, kterými se z něj nepřítel snažil meč vyrvat. Strašlivý křik plný bolesti mu potvrdil, že se mu útok zdařil a chytl nepřítele pod krkem. Ten už se zmohl jen na zoufalé kopání
„Zemřeme tady oba, tohle nepřežiješ,“ šeptal a kývl směrem ke Gathirově hrudi. „Podcenil jsem tě, v poslední chvíli jsem tě podcenil,“ sípal ztěžka. Dál ho Gathir mluvit nenechal a zuřivě mu zarazil meč do břicha, tělo odhodil do sněhu. Vzápětí se mu zatmělo před očima, po celém tělo se mu rozlila obrovská bolest a spadl do sněhu vedle zmrzačeného těla.
„Takže jsi to nakonec zvládl,“ ozval se mu v hlavě tichý hlas. „Gratuluji.“
„Pomoz mi,“ zašeptal Gathir.
Ozval se hlasitý smích. „Možná,“ zaslechl ještě, než naposledy vydechl.

„Namlouval jsem si, že to bude snadný. Nebylo.“

[Gathir]

Probudil se. Posadil se, ale všude byla černočerná tma. Tápal okolo sebe až nahmatal vlhkou zeď. Namáčkl se na stěnu a ohmatal si hruď. Oblečení slepené krví, poničená zbroj, ale po smrtelném zranění ani stopy.
„Kde to jsem?“ zašeptal. Ozvaly se kroky, které protnuly tíživé ticho. Tma se začala pomalu rozestupovat, takže rozeznal postavu, která se k němu pomalu blížila.
Byl to on sám. Obraz, kopie, dvojče, přelud - ale o několik let mladší.
„Zemřel jsi,“ oznámil mu slavnostně druhý Gathir. „Přicházím tě...soudit,“ dodal bezbarvě.
„Povídej,“ zachraptěl Gathir, který se tiskl ke stěně a v jedné ruce držel připravený meč. Teď už rozeznával čtvercovou místnost, ze které vedly jediné dveře. Naneštěstí nebylo vyjednávání jeho silnou stránkou
„Nebudu tady vyjmenovávat jednotlivé případy, jsou jich stovky. Ale začneme tím nejhorším,“ proneslo dvojče s úsměvem. „Andaria, Margaard, nevinná a ke všemu bezbranná dívka,“ vykřikoval a hleděl na Gathira s neskrývanou nenávistí. „Chladně jsi ji zavraždil a pak vykuchal. Co mi k tomu řekneš?“
„Líbí se ti má práce?“ usmíval se Gathir. „Víš, já si její smrt nepřál. Ona přikázala, což bys měl vědět nejlíp.“
„Další, v Ilerenu. Bezdůvodná vražda,“ pokračoval s odporem samozvaný soudce. „Jsi chladnokrevné a bezcitné monstrum.“
„Díky za uznání, ale mám taky otázku,“ zašklebil se Gathir. „Je tohle soud nebo počítání úspěchů?“
„Můžu takhle pokračovat ještě dlouho. Andor, Lewan,“ vyrážel ze sebe soudce. „Co řekneš na svoji obhajobu?“
„Končím,“ zašeptal Gathir. „Právě jsi mě přestal bavit,“ dodal, rozmáchl se mečem a rozpáral postavě břicho. „Počítá se tohle jako sebevražda?“ smál se, když táhl krvácející mrtvolu do rohu místnosti.
„Gathire!“ křikl někdo, on se prudce otočil a zalapal po dechu.
„Kryelo? Co mi přicházíš vytknout ty?“ ptal se s úsměvem a rychle se k ní vydal.
„Nechal jsi mě zemřít, mohl jsi mě zachránit,“ šeptala roztřeseně, když se zastavil kousek od ní.
„Za to si můžeš sama. Omlouvám se, drahá, ale obvazem ti vnitřnosti do těla nevrátím,“ krčil rameny Gathir a zarazil jí meč do hrudi. „Kolik vás ještě bude?“ ptal se zvědavě a táhl ji do rohu místnosti k první mrtvole. Ke své mrtvole.
„Už moc ne,“ ozval se další ženský hlas. „Co si myslíš, že děláš?“
Okamžitě ji poznal. Černé vlasy, krásný protáhlý obličej a beztvaré tělo. Jeho paní. Bývalá.
„Jestli si myslíš, že tady padnu na kolena, tak se pleteš,“ zamumlal Gathir a vydal se ke dveřím.
„Nebudu ti bránit,“ usmívala se Smrt, když sledovala jeho počínání. „Stejně zjistíš, že odsud cesta nevede.“
Gathir doběhl ke dveřím, otevřel je a zjistil, že vedou...do zdi. Odevzdaně se otočil a opřel se o ně. „Tak, jakej problém máš ty?“
„Víš, že spolu máme smlouvu. A taky víš, že vlastním tvoji duši...“ začala příjemným hlasem.
„K věci,“ zavrčel Gathir a pevněji sevřel meč.
„Žádné pořádné oběti, žádné duše...a pořád myslíš jen na tu couru,“ zachrčela odporně, až se Gathir otřásl.
„Skoč si do rohu,“ ukázal na dvě těla, pod kterými se tvořila obrovská kaluž krve. „Tam najdeš...“ Dál se nedostal. Jeho tělo jako by hodili do ohně a na těle se mu otevřelo několik ran, ze kterých vytryskla krev. Prudká bolest mu však nezabránila v pozvednutí meče.
„Bude tě škoda,“ zasmál se ještě a přes prudké krvácení vrazil meč do místa, kde má normální člověk krk. Ozvalo se zachrčení a k zemi padla změť černých hadrů. „Škoda, že nejsi pravá, mohl bych mít klid od těch tvých keců,“ sledoval lítostivě černou krev, jak se rozlévá k jeho nohám.
„To určitě, možná by ses konečně přestal chovat jako blázen,“ vytkl mu známý hlas. Podíval se na ženu a pokusil se usmát.
„Díky, že ses zastavila, Koralíno,“ řekl s předstíranou radostí.
„Drž hubu,“ ozvala se odpověď.
„Tak tohle si poslechnu, bude to zajímavý,“ šklebil se Gathir a posadil se ke zdi.
„Přivádíš mě k šílenství,“ obvinila ho. „Proč jsi zabil všechny ty lidi?“
„Odpověď znáš, nebudu ti ji opakovat a ne, nebudu se obhajovat,“ zamračil se Gathir a šokovaně na ni hleděl. Její hlas zatížený nenávistí a vztekem, tak ho neznal a nikdy nechtěl znát.
„Shledávám tě vinným,“ hleděla na něj. „Shoříš v pekle, zasloužíš si to.“
Gathir pomalu vstal a potěžkal meč. „Přijímám rozsudek,“ řekl tiše. „Prosím, ignoruj ten fakt, že mám v ruce meč. Není to nepřátelské gesto. Je to jen způsob rozloučení,“ křikl a rozběhl se.
O chvíli později sledoval těžce zraněnou, jak se plazí po zemi a plive krev. Vnitřně ho ten pohled ničil a měl chuť začít rozzuřeně křičet zoufalstvím, bez téhle vzpomínky by se obešel.
„Proč?“ ozvalo se z podlahy, když šel ke dveřím.
„Protože...jsem našel cestu a jsem rozhodnutý po ní jít. Poprvé za roky mám zase cíl a důvod přežít.“
Otočil se k dveřím, sáhl po klice a vykročil do temnoty.

Otevřel oči a zhluboka se nadechl. Ucítil obrovskou bolest, ale i stín života, který v něm ještě zůstával. Sněhové vločky mu prozrazovaly, že se vrátil. Pod nánosy krve nahmatal náramek na levé ruce a pevně ho sevřel.


"Přijímám rozsudek, odmítám trest."

[Gathir]

Gathir tiše kráčel nočním Andorem směrem k přístavu. Měsíc jako by sám chápal jeho poslání a dovolil, aby ho zahalily husté mraky. Bylo už po půlnoci a v ulicích byli (kromě něj a několika opilců) už jen dva další lidé, které právě hledal. Neměl radost, že jsou zrovna ve městě - dvojnásobná vražda se v ulicích dala skrýt dost těžko, ale jeho paní nechtěla dále čekat. Prošel kolem posledních domů a naskytl se mu pohled na přístav a několik lodí. Ulevilo se mu, když nezahlédl žádné stráže, tím se většina jeho problémů vyřešila. Jeho pozornost upoutalo světlo na druhém konci přístaviště, u kterého zahlédl dva stíny.
Zakrytý pláštěm temnoty se ke zdroji světla vydal. Od své smrti byl volný, nemusel tohle dělat, platnost smlouvy přece vypršela.
Jen do tvé smrti, pak jsi volný.
Ozvala se mu, nabídla mu tenhle úkol a on po něm hned skočil, přestože to bylo jediné, od čeho se ty roky toužil osvobodit. Nebo si alespoň myslel, že touží.
Myšlenky se mu přesunuly ke Koralíně. Zarmoutilo ji, že se rozhodl pokračovat. Nedávala to sice najevo, ale v očích mu nedokázala lhát. Možná přišel čas přestat myslet jen na sebe. Láska hřeje a zároveň i často pálí.
Z myšlenek ho vytrhl veselý dívčí smích, takže už nebylo pochyb, že jde o ně. Přikrčil se u zdi, prozatím bezpečně skrytý v temnotě - rozhodl se pro rychlý konec, přestože ho nesmírně zajímalo, čím se zrovna tihle dva provinili.
Pár se zrovna něžně objímal, když dívka zahlédla ve tmě nepřirozený stín. Prvně myšlenku zaplašila, byla přesvědčená, že ji jen klame zrak - kdo by přece chtěl ublížit zamilovanému páru?
Podruhé už si byla jistá.
„Ame?“ oslovila tiše dívka svého milého a roztřesenou rukou ukázala na blížící se postavu. „Něco... něco tam je, jsem si jistá!“
Ameril pustil dívku a ohlédl se. Jednu ruku pak položil na jílec meče a druhou ochranitelsky objal kolem ramen svoji milenku. Neměl strach, po nocích se ve městě potulovali jen opilci, opravdová vražda se tu přece stala tak dávno. Navíc to mohl být jen strážný, který je jde varovat nebo zahnat domů.
Gathir zvolil tu nejprimitivnější cestu - rozhodl se nakráčet přímo mezi ně. Spoléhal na to, že dojde k boji a muž si bude místo útěku hrát na hrdinu, stejně jako by to udělal on sám. Kupodivu ho nezklamal.
„Odkdy se nám uvnitř hradeb potulují nemrtví?“ ozvalo se, když paprsky světla z lucerny dopadly na jeho tvář. Muž tasil meč a stoupl si před mladou ženu, která se chopila dýky.
„Je mi líto,“ začal Gathir, „ale takhle to prostě musí být.“ Pak pomalu tasil meč, na kterém se smutně vyjímala rez a zaschlá krev.
„On... on mluví!“ ozval se vyděšený dívčí hlas a Gathir pocítil něco, co sem rozhodně nepatřilo. Lítost. Oba na něj vyděšeně hleděli a on se rychle rozhodl udělat něco, čeho bude později litovat.
„Pustím vás, pokud mi oba dáte lahvičku své krve, pak...“
Dál se nedostal. Mladík přiskočil ke Gathirovi a zasekl mu meč do boku. Sprška rudé krve zbarvila zbytky sněhu a Gathirovi se zatmělo před očima. „Už jsi mě mohl mít,“ zachraptěl, když jeho vědomí zahalil vztek. Vytrhl ze sebe meč a divoce se vrhl na Amerila, který se už nedokázal bránit. Zmrzačené tělo bez hlesu dopadlo na prkna a Gathir uslyšel vyděšený a zoufalý křik dívky, který se mu probojoval hluboko do mysli. Mrtvé tělo bez otálení odtáhl do moře a otočil se k dívce, která se dala na útěk, bohužel na špatnou stranu. Dostala se na konec jednoho mola, kde se připravila k poslední zoufalé obraně, ze tří stran obklopena vodou, ze čtvrté se blížil zraněný Gathir.
Moře s tichým šplouchnutím přijalo další tělo a noční peklo už připomínaly jen dvě krvavé stopy vedoucí do moře.


„Vzal jsi mi štěstí, vůli k životu... zničím tě. Jsi zraněný a já nejsem tak neschopná, jak by se mohlo zdát.“

[Gathir]

Na okraji zasněžené paseky ležela zkrvavená mrtvola dospělého jelena, z rozervaného masa se ještě kouřilo. Gathir věděl, co to znamená - musel vyplašit lovce. Vnitřnosti ležely okolo těla v okruhu jednoho metru a lebka byla rozdrcená.
Chytl se za levý bok a dobelhal se až k mrtvole. Navzdory nevyléčeným zraněním a jedu, který ještě od setkání v přístavu koloval jeho žilami, se rozhodl stopovat něco, co nenasytně rvalo orgány ze zvířat a požíralo jejich mozek. Pronásledoval predátora celý den a už mu připadalo, že se brodí sněhem celou věčnost.
Tichý šelest mu rozbušil srdce a přiměl ho odskočit od mrtvoly. Nedůvěřivým pohledem sledoval okraj lesa a krčil se v závěji sněhu, bílé barvy jeho oblečení ho docela dobře skrývaly před zraky případných protivníků.
Jeho hlavou prolétla vzpomínka na Koralínu, určitě si o něj dělala starosti. Umínil si, že kořist rychle dostihne a vrátí se co nejdřív domů.
Větve jednoho keře se rozlétly a Gathir položil ruku na oštěp, ale hned vydechl úlevou. Jenom vystrašená liška. Co ji ale vyplašilo?
Uběhla dlouhá doba, ale les byl stále dokonale tichý. Zvedl se ze sněhu a pomalu začal postupovat směrem ke křoví, napětí bylo téměř nesnesitelné.
Trhl sebou a mírně nadskočil, když se nedaleko ozvalo žalostné vlčí zavytí, které rázem utichlo. Po prvotním úleku mu srdce poskočilo radostí. Nedočkavě se rozběhl, proletěl křovinami a namířil ke zdroji žalostného nářku. Kličkoval mezi stromy, přeskakoval spadané větve a brodil se čerstvým sněhem. Necelých padesát kroků od cíle se zklamaně zastavil. Mezi stromy ležel nezvykle velký vlk, ze žeber mu trčel šíp. Bílá srst byla zmáčená krví a obrovské tesáky se matně leskly ve světle, které pronikalo mezi stromy - nepochybně šlo o kořist. Jeho kořist, jak si rychle uvědomil. Nad mrtvolou se totiž skláněla postava, oblečená v bílém podobně jako on a pozorně si vlka prohlížela. Gathir udělal několik kroků a úmyslně šlápl na jednu spadlou větev. Vzniklý hluk přiměl postavu, aby se otočila.
Elfka ho svou krásou téměř omráčila, takže stál hezkou chvíli na místě a nedokázal od ní odtrhnout oči. Dokonalé rysy jejího obličeje narušovala pouze malá jizva pod pravým okem, z dlouhých bílých vlasů trčely špičky uší, v rukou držela dlouhý luk. Přelétla ho očima a zastavila se u jeho tváře. Její pohled okamžitě ztvrdl a prudce pozvedla luk.
Gathir už věděl, co může očekávat a rychle se vrhl stranou za nejbližší strom. Vyhnout se šípu od elfího lukostřelce je nemožné, dosáhl ale toho, že se mu šíp zavrtal "jen" do pravého stehna a rozdrtil svaly. Napůl ochromený Gathir sevřel rukou krvácející ránu a bez okolků z ní vyrval šíp. Bolestí klesl na kolena, ale dokázal si ještě z róby vyrvat dlouhý pruh látky, přitisknout ho na krvácející místo a převázat opaskem. Vztekle vstal a utáhl opasek pevněji, aby zraněné místo lépe obemkl. Prudkou bolestí tiše vykřikl a málem ztratil vědomí, přesto se však připravil k boji.
Vykoukl zpoza stromu a na odpověď přiletěl další šíp, který tentokrát těsně minul, elfku však nebylo nikde vidět. Přitiskl se zády k širokému kmeni stromu a osahal si plátěný obvaz, kterým měl převázanou ránu. Nahmatal tenkou ledovou krustu, jeho krev mu ulpěla na rukavici. Bylo zbabělé a nečestné utéct z boje, ale bylo taky hloupé a nezodpovědné se pustit do boje s neviditelnou lukostřelkyní. Myšlenky se znovu zatoulaly k jeho lásce a v Gathirovi se probudila touha přežít. Poraněnou nohou mu projela silná bodavá bolest. V zimě s takový zraněním dlouho nevydrží.
Věděl o jedné zapomenuté hrobce, kde by byl mezi neživými v bezpečí. Ale až tam to bylo v jeho stavu příliš daleko. Přiložil ke rtům lahvičku se zlatavým obsahem a hltavě ji vypil, bolest se zmírnila. Za své čekání byl ale odměněn dalším šípem, který projel zbrojí a zaryl se mu do ramene. Prudkým pohybem šíp zlomil, takže mu z ramene trčel jen krátký zkrvavený kousek dřeva.
Zhluboka vydechl a namáhavě se belhal pryč. Další šíp ho nezasáhl a zaryl se do stromu, který zrovna míjel.
Dorazil na okraj lesa a všiml si, že má za sebou polovinu cesty. Naděje tedy ještě neumírala.
Vyčerpaně se opřel o jeden ze stromů, potřeboval nabrat síly. Neustále se nervózně rozhlížel a třásl se zimou. Musel dál.
Odtrhl se od stromu a zapotácel se. Necítil už svoje nohy. Zoufale si vyčítal takové bláznovství - každý přece věděl, že odpočívat v zimě je sebevražda.
Útěk pro něj byl obrovskou potupou. On, Gathir, naslouchající Smrti, utíká zbaběle před nepřítelem, navíc ještě před sběratelem kytiček, jak ostatní elfy nazýval.
Rychle se otočil a chtěl vyrazit proti svému nepříteli, hned se ale vzpamatoval. Tenhle boj už dávno měl jiná pravidla.
Zvítězí, když uteče. Zpátky k ní, k jeho milované.
Z posledních sil se plahočil vpřed. Zahlédl vchod do podzemí, cíl jeho cesty. Se zoufalým úpěním se dostal na pár kroků od vstupu a už chtěl skočit do temnoty, když ho dostihl poslední šíp, který ho konečně poslal k zemi.
Prudký vítr trhal jeho oblečením, když se k němu přiblížila. Rychle mu odhrnula vlasy z tváře a drobnými prsty se dotkla jeho dlouhých uší. Posledního z elfských rysů, který mu po jeho šílených cestách mezi životem a smrtí ještě zůstal. Pak sklopila hlavu a vzdala poslední poctu mrtvému. Víc se o tělo nezajímala a rychle se vytratila.
Gathir necítil, jak ho uchopily studené, mrtvé ruce. Necítil, jak ho odnesly do hlubin krypty a necítil ani ledový dotek prastaré magie mrtvých, který do hloubky zmrazil jeho kosti.
Mrazivý dotek sliboval klid a mír.
Otevřel oči a spatřil obličej, ze kterého visely roztřepené cáry masa. S úlevou oči pomalu zavřel.

"To mě ani neobejmeš?"

[Gathir]

Přešel na druhý konec místnosti a posadil se do křesla, které silně páchlo zatuchlinou. „Vypadáš pořád stejně,“ prohodil směrem k postavě, která se na něj šklebila zbytky obličeje.

Lich vypadal... nezvykle, dokonce i na měřítka nemrtvých. Na jeho těle se nenacházelo (kromě obličeje) žádné maso a kosti byly pokryty silnou vrstvou ledu. Na obou zápěstích měl masivní železné okovy se zbytky řetězů, nohy tvořily jen dvě stehenní kosti, takže byl nucen neustále levitovat nad zemí ve výšce člověka, se kterým zrovna mluvil. Kostra byla zahalena do tmavě modrého pláště, z jeho těla byl na několik kroků cítit silný chlad.
Jeho život ukončila skupina vesničanů, když se provalilo, že je učedníkem nekromancie. Svázali mu nohy, na ruce připoutali velký balvan a svrhli ho do hlubin jezera, které leželo nedaleko za vesnicí.
Za pár stovek let se starý rybář hodně divil, když vytáhl z jezera zmrzlého kostlivce se zbytky okovů. Divil se ještě víc, když se nález probral k životu a zmrazil jeho tělo do kostky ledu. „Tvoje kolo,“ prohlásil znuděně lich a hodil kus ledu přes bok loďky do hlubin.

„Starám se o svoji pleť, znáš to,“ odpověděl mu kouzelník příjemným, hlubokým hlasem. Otočil se k mrtvému tělu, které leželo na nízkém podstavci a začal si tiše pobrukovat nějakou písničku, zatímco potíral hruď mrtvoly temně rudým roztokem. „Tu elfku asi budeš pronásledovat, že?“ zeptal se po delší odmlce.
„Ne,“ zněla tichá odpověď. Lich se otočil, sedl si na hrudník mrtvého těla a zachřastil okovy. „Takovýho tě neznám, máš z ní strach nebo co?“
„Slíbil jsem to, víš?“
„Komu zas? Tý tvojí holce?“
Gathir jen přikývl. Neměl chuť začínat rozhovor na tohle téma.
„Až tě omrzí, tak mi ji přiveď, něco si z ní vyrobím,“ mávl rukou ke stěně, kterou zdobily různé části těl. Nevzdal se ani tehdy, když Gathir zavrtěl hlavou. „Co ta druhá? Ta s těma dlouhejma vlasama, jak se o ni staráš, víš kterou myslím. Sylandra, ne?“
„Nemysli na ně. Ani na jednu z nich,“ zavrčel výhružně Gathir. Nijak ho netěšilo, že se mu nemrtvý kouzelník před probuzením přehraboval ve vzpomínkách.
„Dělají z tebe něco, co nejsi. Podívej se na sebe,“ ukázal na něj lich a významně k němu přelétl vzduchem. „Nebude trvat dlouho a budeš vypadat jako já,“ prudce ho kostnatou rukou plácl přes mohutnou zbroj, která na něm visela, jako kdyby byla vyrobena na mnohem statnější postavu. Gathir se po něm rozhořčeně ohnal rukou a lich se smíchem přelétl zpátky k mrtvole. „Trochu jsem si dovolil počíst ve tvé hlavě,“ pokračoval pak. „Jíš jenom jednou za týden a drtivou většinu nocí proležíš s otevřenýma očima. Už máš blíž k nám, tvoje tělo už se nedá moc nazývat živým. Ví o tom?“
Gathir zabořil obličej do dlaní. Tohle by jí za nic na světě neřekl.
„Patříš mezi nás,“ přesvědčoval ho milým tónem. „Nikdo z nich ti stejně nerozumí. Co z toho máš? Posměch a boj o život?“
Prudce vstal a vyřítil se z hrobky. Jeho rozum právě znovu sváděl tuhý boj o své místo.

"Až zas něco uděláš, tak za sebou spal všechny mosty."