Dítě Štěstěny

[Blaster]

Elfku probrala tupá bolest v celém jejím těle. Otevřela oči, do kterých ihned uhodily sluneční paprsky. Pravá ruka se automaticky zvedla, aby oči ochránila, ale pouze do nich hodila hrst písku. Elfka zaklela a začala třást hlavou. Pomalu se rozhlédla kolem sebe. Byla na rozlehlé pláži, na dohled nebyly známky civilizace. Asi 100 metrů od pláže rostl zlověstně vypadající prales. Měla na sobě roztrhanou sukni a košili, která byla mnohem menší, než by měla být. Pokusila se postavit, ale jen vykřikla bolestí a svalila se na bok. Pomalu a opatrně se začala svlékat a prohlížet si své tělo. Přišlo ji podivně cizí. Neměla žádná vážná zranění, čemuž se podivila a zase se oblékla. Po krátkém odpočinku se šouravým krokem vydala zády ke slunci po pobřeží. Snažila se přemýšlet, hlava ji neuvěřitelně zabolela při každé myšlence.
Kde to jsem? Co se stalo? KDO jsem?! Musím... přežít.
Její tělo si uvědomilo, že už kdo ví jak dlouho nejedla ani nepila. Za žádnou cenu ale do pralesa nechtěla - věděla, co tam může žít. I přes protest celého svého těla pokračovala v chůzi podél pláže. Musela, strach ze smrti žízní ji propůjčoval sílu, kterou by jinak těžko vyvinula. Po několika minutách, nebo možná hodinách, se jí srdce málem zastavilo radostí. V dáli uviděla nažloutlé pískovcové zdi. Blonďatá elfka úlevou vydechla, padla na zem a usnula.

[Blaster]

„Ty vypadáš...“
Otevřela oči, ale nic neviděla.
„Kde to jsem?!“
„Uklidni se.“
„Kdo jsi?“
„Jsem Fortuna, bohyně osudu a štěstí.“
„Bohyně?!“
„Bohyně.“
Pokusila se uspořádat si myšlenky. Jako první ji napadla otázka, která ji trápila ze všeho nejvíc.
„Kdo jsem já?“
„Na tom už nezáleží. Tvůj nový život začíná, jak sis přála.“
„... přála? Nic si nepamatuju.“
V hlavě se jí všechno motalo. Rozhovor ji začal rozčilovat.
„Ano, jak sis přála.“
„Nerozumím...“
„Brzo to pochopíš. Máme dohodu.“
„Jakou dohodu?“
„Je to vlastně spíše obchod.“
Hlas bohyně zněl lhostejně, skoro znuděně.
Elfka se vyděsila: „A čím jsem zaplatila?!“
„To sama poznáš.“
„Jak můžu dodržet naši dohodu, když nevím, o co jde?!“
Fortuna se zasmála.
„Nemůžeš ji porušit. Teď běž a žij. Náklonnost bohyně není levná...“


Probudila se. Cítila se jako znovuzrozená. Hlad i žízeň byly pryč. Její tělo proudilo nově nalezenou energií. Zvedla se. Něco... se mi zdálo? Nemohla si vzpomenout, jen jedno jméno jí opakovaně znělo v hlavě.
„Fortuna, hm?“ zamumlala sama pro sebe a vykročila k písečnému městu.

[Blaster]

Pustila tětivu luku. Šíp se zabodl do boku jelena. Ten vyrazil jako střela pryč do lesa. Blondýnka schovala luk a pomalým, jistým krokem se vydala stejným směrem. Krvavou stopu nemusela sledovat ani deset minut. Jelen už nehybně ležel v kapradí. Byl to čistý zásah. Vytáhla z těla šíp a pustila se do stahování. Ještě na místě ořezala maso, na nedaleké mýtině založila oheň a začala opékat.
Dobrá práce, pomyslela si, hledíc na praskající plameny. V životě v ruce nedržela luk, o anatomii jelena věděla ještě méně. Zkrátka to šlo. Jako by neviditelná ruka vedla její pohyby. Začala si pochutnávat na horkém mase, když v tom to uslyšela.
„Uteč.“
Co? Kdo to řekl? Nikdo tady není. Zmateně se kolem sebe rozhlížela. Opravdu nikde nebylo stopy po živé duši. Zmocnil se jí strach. Popadla masa co unesla a rozeběhla se do lesa. Automaticky skočila na zem a dovedně splynula s okolím. Během pár sekund uslyšela dusot koní. Byla šokovaná jako nikdy v životě. Banda otrokářů se přihnala a zastavila.
„Ten oheň je čerstvej! Slezte z koní a hledejte! Někdo tu je a nebude daleko!“
Cítila srdce až v krku. Bála se, aby ten divoký tlukot neslyšeli.
Jeden šel přesně jejím směrem a neúprosně se blížil. Zavřela oči a zadržela dech. Připadalo ji to jako věčnost, léta, které tam ležela a čekala, až ji odvedou a stráví zbytek života v otroctví. V tom jí těžká bota dopadla na konečky prstů. Slyšela slabé křupnutí, bolestí a z šoku se kousla do jazyka. Sebrala veškerou mentální sílu a touhou žít a ztlumila hlasitý výkřik na těžké vydechnutí.
„Ať tady byl kdokoliv, je dávno v prdeli!“ ozvalo se odněkud. „Máme smůlu chlapi, jedem dál!“
Počkala, až nebyl slyšet dusot koní, a vyplivla z pusy krev. Dala se do pláče, kterému sama nerozuměla, a ležela tak ještě několik hodin.

Došourala se do Andoru jako tělo bez duše. Musím si nechat ošetřit ruku, problesklo ji hlavou. Ne, to je špatně. Musím se naučit, jak si ošetřit ruku. Vyplivla další várku krve a vydala se k portálu. Na náměstí bylo jen málo lidí. Který z nich vypadá jako léčitel? Jak to poznám?
Stála u portálu a sledovala muže a ženy, jak se objevují a zase mizí.
„Tenhle.“
Nedošlo jí, že nikdo kolem nic neřekl. Vykročila a nesměle oslovila sympaticky vypadajícího muže bez vlasů.
„Pane... Promiňte, že vás ruším. Umíte léčit?“
Muž se usmál a kývl.

[Blaster]

Pirát mu ukradl prut? To určitě. Proč by pirát kradl rybářský prut? To pěkně smrdí. Ale říkal, že mě naučí rybařit, když ho přinesu. Rybu bych si dala.
Fortuna přemýšlela, zatímco se prosekávala džunglí. Jak ho tady mám asi najít? Ten les je obrovský. A taková havěť všude. Aspoň mohl naznačit, kam mám jít. I přes to šla pomalu a jistě za svým cílem. A po chvilce ho uviděla. Šátek, šavle v ruce, prut na zádech. „Proč já o sobě vůbec pochybuju?“, uchechtla se.
V břiše jakoby se jí něco zavrtělo, vyvedlo ji z rovnováhy. Pyšně pohodila hlavou a ze zad sundala luk. Ten je můj, pomyslela si, nasadila šíp a natáhla tětivu.
Něco neviditelného ji strčilo do ruky těsně před výstřelem. Srdce se ji zastavilo, sledovala letící šíp. Co to zatraceně...
Šíp prosvištěl kolem pirátovy hlavy. Ten se pár vteřin zmateně rozhlížel, potom si ale všiml ochromené elfky s lukem. Ihned se rozeběhl jejím směrem.
Co teď? Co mám dělat? Střílet znovu? Utíkat? Proboha, mysli! Běží sem!
Mozek pracoval na plné obrátky, ale východisko nenacházela. Její tělo bylo jako paralyzované. Strachy se nemohla ani hnout. Pirát se neúprosně blížil.
Mám ještě dýku. Musím bojovat. Ne. Co zmůže dýka proti šavli? Musím utéct! Musím...
Zvedla levou ruku v chabém pokusu ubránit se před dopadajícím železem. Šavle jí přejela po dlani. Její oko zachytilo letící prst, luk jí vypadl z ruky. Nemůžu tady zemřít! Pravou rukou sáhla po dýce. Silná pěst ji udeřila do obličeje, zakopla a upadla. Pomalu vstávala, pištělo ji v uších. Kde je moje dýka? Sevřela pravou pěst naprázdno. Ale on už u ní stál zase. Chytil šavli oběma rukama a další ránu vedl zespodu, do břicha. Šavle proklouzla jejím břichem a zasekla se o žebra. Síla úderu ji vynesla její drobnou postavu do vzduchu, napíchnutou na zbrani. Slyšela křupnutí. Pirát rychlým pohybem vytáhl šavli a svou oběť shodil na zem. Vší silou do ní kopl. Odskočila pár metrů dál. Neměla už sílu ani křičet. Plivl na ni, něco řekl, a jistý fatálností zranění, které ji uštědřil, odešel.
Z úst se jí vyhrnula krev. Nechci umřít...
Vzpomněla si na muže u portálu. Roztřesenýma zakrvácenýma rukama v brašně hledala obvazy. Zoufale je přikládala ke krvácející ráně, ale dobře věděla, že je to marné.
„Tak co, shodil ti hřebínek?“, ozvalo se jí v hlavě.
Táhni k čertu, pomyslela si.
„Nemůžeš si dělat, co chceš. Neber to jako samozřejmost.“
Omdlela.

[Blaster]

Den první
Začnu si psát deník. Nemám tušení, jak dlouho tady jsem, tak prostě napíšu 'Den první' a odtud budu pokračovat. Napadlo mě to, když jsem viděla jednoho chlápka u portálu psát básničky. Nechal mě si jednu přečíst. Byla smutná a smutku já mam poslední dobou na rozdávání. Stalo se tolik věcí!
Myslím, že deník je moc dobrý nápad. Pořád si nepamatuju, jak jsem se tu vzala, ani kdo jsem. Vlastně nic. Kdyby se to opakovalo, tak se prostě jen kouknu do svojeho deníku a na vše si vzpomenu! Každopádně, začnu hledat. Musím přijít na to, co jsem zač. Kdo je ta ženská v mojí hlavě? Proč ji slyším jenom já? Je na mojí straně nebo proti mně? Měla bych nad tím začít přemýšlet. Proč jsem vlastně už dávno nezačala, co jsem celé ty týdny dělala?
Byla jsem si nechat ošetřit ten malíček. Nebo spíš to, co z něj zbylo. Nešel zregenerovat. Ten léčitel říkal něco o téměř neexistujícím poutem mezi mojím tělem a duší. Chtěl na mně dělat nějaké pozorování, aby zjistil více. Myslela jsem, že mi to třeba pomůže zjistit něco nového. Tak mě prohlídl. Netrvalo to ani hodinu a vůbec to nebolelo. Moc mi toho ale neřekl. Prý na mně léčivá magie má velmi slabý účinek a kdyby má duše nějakým způsobem opustila tělo, nemusela by se už nikdy vrátit. Trochu mě to vyděsilo, ale třeba se pletl?
Poznala jsem spoustu zajímavých... osob. Na nikoho z nich nesmím nikdy zapomenout! Jako první jsem se seznámila se Sybian. Zaujala mě už na první pohled. Nedokážu přesně popsat čím. Možná svojí krásou? To nebude ono, ženy mě nikdy nepřitahovaly. Ale když jsem s ní, připadám si tak... nevím, co napsat. Cítím se sebejistá, odvázaná, přitažlivá a především šťastná. Vždycky mě podpoří a řekne, co je správné, co bych měla udělat. Moc ji obdivuju. Jednoho dne bych chtěla být tak sebevědomá a moudrá.
Potom je tady T. Nemá rád, když mu říkám jménem. Zajímalo by mě proč, je to moc pěkné jméno. A dalo mi tolik práce ho zjistit! Pořád nevím, jestli mu můžu věřit. Chová se strašně tajemně a skoro nic mi o sobě nechce říct. Ale je to docela fešák a dost mu toho dlužím, tak to zase tak strašné není. Trošku mě děsí, umí věci, které by léčitel umět neměl. Navíc má něco se Sybian. Kdyby spolu jen spali, tak mi to nevadí, ale je tam toho víc. A vsadím boty, že to není nic pěknýho. Musím to zjistit za každou cenu. Ale on mi nic neřekne. Vlastně toho vůbec nemáme moc o čem mluvit, ale je mi s ním dobře, tak proč se ho nedržet? Ta v mojí hlavě mě před ním mockrát varovala, ale na to jí kašlu. Taky se ozve jen, když se jí to hodí. Ten prst jí neodpustím.
Teprve nedávno jsem potkala Sama. Nebo spíš on potkal mně. Je to alchymista. Nejdřív jsem si myslela, že mi jen lichotí a chce mě dostat do postele, jako každý jiný, ale nakonec se ukázalo, že vlastně vůbec nemá zájem. Prý na první pohled poznal, že jsem jiná. Nabídl mi pomoc, kterou jsem po pár otázkách přijala. Prý bojuje s démony a já nejsem první jeho případ. Říkal, že aby zjistil víc, potřebuje mě prohlédnout. Na to jsem mu taky kývla, vypadal, jako že ví, co dělá. Vážně to byl profesionál. Bez zájmu a s kamennou tváří mi začal prohlížet tělo. Pak mi řekl, ať se obléknu. Moc mi toho nakonec neřekl, nevím, co si o tom mám myslet. Dal mi najíst, napít a pustil mě. Ale docela mě to naštvalo. To o mně vážně neměl zájem? Ani trochu?!
A ta nejdůležitější osoba. Tari. Ta elfka je světlo mých temných dnů. Potkaly jsme se úplně náhodou, na místě, kam NIKDY nechodím - v Thyrské bance. Co jsem tam vůbec dělala? Nemám tušení. Jakoby tomu chtěl osud. Ihned mi padla do oka. Naprosto nezištně mi nabídla pomoc, mně, někomu, koho vůbec neznala. Cítím, že jí můžu říct naprosto cokoliv a ona mě přijme takovou, jaká jsem. Jaká ale vlastně jsem? Říkala, že mi pomůže na to přijít. Vadí mi, že pořád spoléhám na ostatní. Nenávidím se za to. Ale Tari potřebuju. Myslím, že bez ní už bych se dávno zbláznila z tíhy těch nezodpovězených otázek. Tari mě naučila spoustu věcí. Taky používá luk, stejně jako já. Ale je ve všem mnohokrát lepší. Trošku na ní žárlím. Ale nesmím povolit - rozhodla jsem se, že jednoho dne jí všechny ty laskavosti vrátím. Mnohokrát jsem se přistihla na ní myslet v noci před spaním. Když s ní nejsem, tak mi moc chybí. Snad jsem se do ní... Ne, na to nesmím myslet. Nesmím nijak ohrozit naše přátelství.
Uf, to byla otrava. Nesnáším psaní, ale už to mám konečně za sebou. Zjistila jsem, že podvědomě lžu. Skoro pořád, každému. Nikdy neříkám to, co si doopravdy myslím... Proč? To já sama nevím. Kdo by se chtěl stýkat s tak zvrácenou osobou? Teď ještě musím vymyslet, kam si ten deník schovám. Nikdo ho nikdy nesmí vidět!

[Blaster]

„M-milost! Prosím, smilujte se!“
Muž drkotal zuby, chvěl se po celém těle. Zoufale couval a vytřeštěnýma očima hleděl před sebe, hleděl na smrt, která se k němu vlnivým krokem blížila. Vzduch byl chladný, nasáklý krví. Stalo se to všechno tak rychle, nemohl uvěřit svým očím. O cosi zakopl. Byla to ruka? Ne... noha? Najednou jeho záda na něco narazila. Ucítil za sebou chladnou zeď, kterou jeho ruce ihned začaly ohmatávat v marné snaze najít něco, co by ho zachránilo. Upřeně se díval na černou siluetu. Byla stále blíž a blíž. Zlaté vlasy smrtky se vlnily v rytmu pomalých a jistých kroků.
„Dám vám peníze! Dám vám postavení!! Dám-“
Nabídku nepřijala. Před svou smrtí na krátký okamžik zahlédl tmavě zelené oči, které jako by se ani nedívaly na něj. Byly krutě klidné, prázdné... Možná až znuděné a nezúčastněné. Rychlý sek, který ho téměř rozpůlil, ani necítil.
Narovnala se a nasála atmosféru. Po zádech ji proběhlo příjemné zamrazení. Ucítila silné vzrušení a neubránila se tichému vzdechu. Dlouhým pomalým pohybem slízla krev z čepele meče, který potom zasunula do pochvy u pasu. Rozhlédla se. Byl to masakr. Zdi byly postříkané krví, na podlaze se válela těla, hlavy a končetiny. Místnost to byla nevelká, poměrně tmavá, jen s malým osvětlením z několika svíček pověšených na dřevěných stěnách. Bylo tam pár vyvrácených stolů a židlí, v rohu menší bar.
Vzala pramen blonďatých vlasů a strčila si ho za špičaté ucho. Spokojeně se usmála, olízla si rty a pomalým krokem vyšla ke dveřím.



Široce rozevřela oči a vylítla do sedu jako pružina. Nadechla se, jako kdyby několik minut zadržovala dech pod vodou. Po čele jí steklo několik kapek chladného potu, který okamžitě ucítila téměř po celém těle. Rozhlédla se a vydechla úlevou. Byla v důvěrně známém pokoji, ve vlastní posteli. Podívala se vedle sebe. Zase sama.
Další z těch snů? Proč se mi zdají? Tohle nejsem já. Ne, odmítám něco takového přijmout.
Schoulela se do klubíčka a zavřela oči. Kde zase je? Takhle pozdě v noci...
Nemohla usnout. Opět začala přemýšlet a nešlo přestat. Tolik se toho za posledních několik týdnů stalo. Tolik smutku.
Nemůžu takhle žít. Lži, lži, lži. Všude kolem mně. Šílím z toho, ale nedokážu přestat lhát. Občas mám problém rozlišit, jestli lžu nebo ne. To už vážně nerozeznám pravdu? Pravda... Má to být moje priorita číslo jedna - najít pravdu. Ale sama si ji kradu. Lžu i když nemám důvod. Jen Ona mi nikdy nelže. Tano mi říkal něco o bohyni štěstí. Říkal, že mě chce zabít. To její hlas slyším v hlavě? To je nesmysl. Ona mi pomáhá, nechce mě zabít. Ptala jsem se ho na to, ale on nechtěl zabíhat do podrobností. Jak jinak? On mi nikdy nic neřekne. Přišlo mi to jako nesmysl. Já a bohyně? Nežijeme v pohádce. Tano mě jí na chvíli zbavil. Samozřejmě mi neřekl jak, ale po tom, co jsem se už z toho všeho sesypala se vrátila a zachránila mě. Řekla mi, co dělat. Proč bych se jí kdy měla chtít vzdát?! Je to jediná osoba, které tady můžu věřit. Nevěřím už totiž ani sama sobě. Blázním z toho? Ano, blázním. Už nějakou dobu mě trápí výpadky paměti. Ráno vstanu a nepamatuju si, co jsem dělala minulý den. Nebo najednou někde stojím a nevím, jak jsem se tam vzala, ani proč tam jsem. Deník nepomáhá. Někdy si ani nemůžu vzpomenout, kde ho mám. Chybí mi tam jedna stránka. Je vytržená. Ale já ji nevytrhla. Nebo...
Ne, už je to tady zase. Moc přemýšlím. Bolí mě z toho hlava. Chci spát!
Ale Sam říkal, že ze mně cítí něco božského. Nebrala jsem ho vážně. Možná bych si s ním o tom měla znovu promluvit. Vypadal, že tomu vážně rozumí.
Posadila se.
Půjdu za ním hned. On to pochopí. A když ne, tak ho... přesvědčím.
Seskočila z postele, rychle na sebe natáhla nejúspornější oblečení, které našla a seběhla dolů po schodech.

[Blaster]

List papíru spadl do trávy.
Tohle se nestalo...
Zvuk trhajícího se papíru, další stránka se snáší k zemi.
Tohle taky ne.
Trh! Trh!
Ne... ne. Ne!
S nepřítomným, zaskleným pohledem vyškubávala další stránky pokryté vlasním rukopisem.
„Co čekáš, že tím docílíš?“
Trhla sebou. Začala opět vnímat své okolí. Zamračila se, když v ruce stiskla další pokrčenou stránku svého deníku.
„Nechci si to pamatovat. Stydím se za sebe, nenávidím se!“, zoufale zakřičela a sesunula se k zemi. „A ty mi v tom nemůžeš zabránit.“
„Můžu. Ale nechci. Nejsem tvá chůva. Utíkáš před pravdou, před svými činy. Sama před sebou. Tahle cesta vede jen ke tvé vlastní záhubě, elfko.“
„A co když už pravdu nechci znát?! Je bolestivá.“
„Nudíš mě. Kdy se z tebe stal takový zbabělec? S pravdou mě otravuješ už přes měsíc. Nemluvíš o ničem jiném, jen o svém vznešeném hledáním pravdy. Slídíš jak to jen jde a najednou se takhle vzdáš? Ubohé. Ti tři ti sebrali veškerou pýchu a sebeúctu? Vzchop se. Přestaň lhát sama sobě a využij tu sílu, kterou máš.“
Najednou uslyšela dusot koňských kopyt, ihned se polekaně ohlédla za zvukem. Viděla jezdce, odjížděl. Vlál za ním červený plášť.
Co tady dělal? Uprostřed ničeho. Kdo to byl? Jak dlouho mě poslouchal? Myslí si, že jsem cvok. V tom případě je jen další z mnoha.
Dlouze si povzdychla a objala svá kolena.
„Už jsi jako ta děvka.“, pronesla.
„Ale ona má pravdu.“
„No a co?! Je to můj život!“, blondýnce se vzteky zachvěl hlas.
„Nemůžu tě ochránit před tvými vlastními emocemi. Ani před činy.“
„Oni mě podrazili! Ublížili mi! Všichni tři!“
„Proto se necháváš uspokojovat tou ženou?“
„Miluju ji!!“, vymrštila se na nohy. Zatla pěst a udeřila s ní do kmene dutého stromu stojícího vedle ní.
„Co ty o mně vůbec víš?!“
„Jsi jako zvíře. Tak jednoduchá, ovládaná svým tělem.“
„Ne! Ne...“
Klesla na kolena, provinile sklopila zrak.
„Ranhojič, alchymista i ten muzikant-“
„Mají jména!“, přerušila elfka hlas.
„Nepamatuji si ani to tvé.“
Její lhostejnost ji rozčilovala. Jako pokaždé.
„Byla to tvoje vina. Ani jeden z nich tě ranit nechtěl.“
„Ale udělali to!“, zaryla prsty do vlhké půdy, vytrhla několik trsů trávy a zase je zahodila.
„Protože jsi byla naivní a slepá. Byla jsi krutá, nespravedlivá a samozřejmě - lhala jsi.“
Nevěděla co odpovědět, protože to byla pravda. Jistě. Ona měla vždycky pravdu. Ale elfka měla vlastní hlavu.
„Skončili jsme.“, prskla a vyškrábala se na nohy.
„Co mi do toho vůbec kecáš? Tohle není tvoje práce.“
„Ty mi budeš říkat, co je moje práce?“, pobaveně odpověděl hlas v její hlavě.
Elfka uložila knihu do dutiny ve stromě.
„Nechci už nic slyšet. Zmiz, prosím.“
Dlouze se protáhla, oprášila si oblečení. Kousla se do rtu, zaváhala.
„Udělej to. Naposledy, slibuju.“
Odpovědi se nedočkala, ale černo, které vyplnilo její mysl, ji ujistilo o splnění požadavku.
Seděla na dřevěné lavičce před svým domem. U portálu bylo rušno jako obvykle, někdo právě vyšel z banky.
Co jsem do teď... ?
Zabolela ji hlava. Zase ten prázdný pocit.
Přetrhla jsem tolik pout. Musím si svých přátel víc vážit. Nechci být zase sama.
Změnit se, omluvit se... Dokážu to. Pro ni. Zase mám důvod žít. Nezklamu ji, už nikdy! Nesmím.
Vytáhla z batůžku knihu a začala listovat. Chameleon, Lví síla, Kořeny... To už všechno umím zpaměti. Povzdychla si.
Potřebuju učitele. Ale nemám tušení, kde ho hledat. Stejně se nemohla soustředit. Nedokázala myslet na nikoho jiného.
Už se stmívalo. Chtěla přijít na jiné myšlenky. Zatoužila po společnosti, zaklapla knihu a zvedla hlavu.
Nemám kam jít...
Uvědomila si, že jí vlastně nenapadá nikdo, kdo by s ní rád trávil čas. Hořce se sama pro sebe usmála, znovu sáhla po knížce. Ale něco ji vyrušilo.
Konečně! Celý den doufala, jen si to nechtěla připustit. Divoce se jí rozbušilo srdce, když viděla štíhlou hnědovlásku v bílém kráčející jejím směrem. Na elfčině tváři se objevil široký, šťastný úsměv a okamžitě zapomněla na vše, co jí trápilo.

[Blaster]

„Vstávej! No tak, vstaň! Prosím!“
Zlatovláska zoufale třásla bezvládným tělem elfa.
„V-vstaň...“, vzlykla. Zvedla hlavu, elfka s kaštanovými vlasy ležela opodál. Ani se nepohla.
„Lucifer!“
Dlouhou, úzkou chodbu zalilo světlo. Nikde ani známka života, jen tu a tam na zemi mrtvá krysa nebo potkan. Vzduch byl nasáklý krví a chemikáliemi. Zpoza kovových dveří na konci chodby se ozývalo syčení a kvákání. Na pravé straně stály mřížové dveře, skrz které do koridoru sálalo obrovské teplo.
Tak jo, přemýšlej. Co teď? Nemám obvazy. Nemám lektvary. Jsem úplně sama a nikdo neví, že tady jsem. Byla jsem v horších situacích, z toho se dostanu.
Snažila se myslet, ale srdce jí tlouklo až v krku, ruce se třásly strachem. Sebrala zbývající síly a chytla nehybné tělo elfa pod rukama. Dotáhla ho k mřížovým dveřím, kde jej opřela o zeď. Elfka v bezvědomí, nebo snad i mrtvá, byla na řadě hned po něm. Naštěstí byla podstatně lehčí, i tak se ale zlatovláska při jejím tahání zapotila.
„Dostanu vás z toho, slibuju. Dají vás zase do kupy.“ Zašeptala. Snažila se tomu věřit, snažila se znít přesvědčivě.
Ale jak? Co mám dělat? Sama se ven probít nedokážu. Bez správné výbavy, s těmahle dvěma na zádech. Takhle skončit nemůžu!
Rázně se pokusila zahnat dotěrnou myšlenku. Ta se ale vracela. Bezvýchodná, zoufalá situace ji nedovolila myslet na nic jiného. Dnes tady zemře.
„Ne!“, vykřikla, popadla elfa a začala ho cpát skrz úzké dveře. „Tady nás nenajdou. Nesnesou to horko, nepřijdou sem.“ Zabouchla za nimi mříže a přitiskla se ke zdi. Stála jen, na ne zrovna pevně vypadající podlaze z kovových mříží, pod nohama jí šlehaly plameny a proudila láva. Nesnesitelný žár. Těžko se jí dýchalo, už po několika sekundách byla celá smáčená potem.
„Aspoň nezmrznu.“, pokusila se o odlehčení situace. Jen, co to dořekla, jí z očí vytryskly proudy slz.

Kolik to už bylo hodin? Tři? Čtyři? Byla zoufalá. Cítila, jako by se její kůže rozpouštěla pod vlnami nelidského žáru. Oblečení si dávno svlékla, ale ani trochu to nepomohlo. Oči se jí zavíraly, měla žízeň. Už několik nekonečných chvil bojovala s nutkáním skočit do plamenů a ukončit tak veškeré své trápení. Ale nemohla. Nesměla porušit slib, kterým se zavázala. Slib, který ji držel při životě. Slib své milované, že se jí zase vrátí. Nehodlala jej za žádných okolností porušit. Jenže, co mohla dělat? I přes vzpomínky na zelené oči se její mysl naplňovala beznadějí.

Vyčerpání, strach, zoufalství a především smrt. Po každém dalším nádechu byly plíce línější a línější. Tlukot srdce se zpomaloval, v ústech měla sucho. Místnost, přestože plná plamenů, se jí najednou zdála podivně temná. Na své padlé druhy už dávno nemyslela. Nemyslela vlastně už na nic. Seděla jako panenka bez duše a čas plynul. Necítila spalující horko, svírání žaludku hlady, ani vyschlá ústa prahnoucí po vodě. Seděla a čekala na zázrak. Nebo na smrt?
Rozechvělou rukou bezděčně prohrábla obsah batůžku. Její prsty zavadily o zapomenutou lahvičku a tělem jí ihned projela vlna nové energie. Tirit!! Široce otevřela oči, pevně sevřela hranatou lahvičku se značkou andorského alchymisty a prudce ji vytáhla. Křečovitě ji odšpuntovala a nalila obsah do krku. Po tváři se jí alespoň na chvíli rozlil blažený úsměv, když hlad i žízeň zmizely. Kéž bych mu mohla poděkovat. Znovu zavřela oči.
Kéž bych ji mohla zase vidět, usínat a probouzet se v jejím náručí. Držet a už nikdy nepustit... Kéž by.
V tom ji to uhodilo jako blesk z čistého nebe. Nápad.
„Proč mě to nenapadlo dřív?!“, vylítly z úst slova, doplněná peprným zaklením. Zuřivě začala prohrabávat batoh, vyhazovala zbytečnosti ven a s novou nadějí v očích se možná i na chvíli usmála. Konečně to našla. S posvátnou úctou a opatrností, jako by to snad bylo samotné srdce její milé, vytahovala z batůžku zářící zelený krystal. Chvějícíma se rukama ho položila na podlahu a opatrně jej pohladila. Prosím funguj!
Krystal se chvíli chvěl. Pak ale zazářil jasně červeným světlem a ozval se z něj sametový hlas.
„Haló? Fortu?“

[Blaster]

Vysoký pohledný mladík na ni hleděl černýma očima plnýma nenávisti. Stála před ním s hrdým, nebojácným výrazem. Ale byla to jen maska. Ona se cítila ublížená, ona byla na té poškozené straně. Proč se na ni tak dívá? To přece ona trpí tou nepopsatelnou, nesnesitelnou bolestí. Její srdce také plálo divokou záští. Ale ne k přítomnému, nýbrž k sobě samotné. Věděla, že to pokazila. Zase.
„Využila jsi mě.“, procedil skrz zaťaté zuby. „Mám chuť tě zabít.“
„Ne!! Byl... byl to omyl! Chyba!“
„Věděla jsi, co děláš. Udělala jsi to schválně, ublížila jsi mi.“
„Nechtěla jsem! Já... neuvědomila jsem si to, nepřemýšlela jsem! Nemůžeme... na to zapomenout?“, zoufale zaškemrala.
„Zapomenout?“, pohrdavě si odfrkl. „Budeš trpět.“
Neprotestovala. Věděla, že si zaslouží trest. Ale ne od něj, neměl na to právo.
„Omlouvám se!“
„Původně jsem ti chtěl zlámat všechny kosti v těle. Ale napadlo mě něco lepšího.“
Po celém těle jí přeběhl mráz, cítila, jak se jí začal zmocňovat strach. Vyděšeně vyvalila oči a bezhlesně otevřela pusu. Snad... Snad nechce ublížit jí?!
Nebyla schopná odpovědi.
„Nechám tě si vzpomenout.“
Polil ji chladný pot a tělem projela další vlna hrůzy.
„Ne!!“, zakřičela, když si začla uvědomovat dopady téhle výhrůžky. Ale on nevyhrožoval.
„J-já...“, hlas se jí chvěl. „Přijala jsem... Smířila jsem se s tím! Už nechci vědět, kdo jsem byla! Je to dávno pryč, jsem jiná! Jsem teď šťastná, budu se vdávat!“, odmlčela se a nadechla. Její hlas zněl zoufale, prosebně. „Nedělej to, prosím.“
„Pozdě.“, chladně pronesl a natáhl k ní ruku. Jeho oči zazářily pro ni tolik známým smaragdovým světlem. „Vzpomeň si!“
„Jsi zrůda!!“, vřískla a jen s vypětím všech sil se udržela na nohou. Nesměla před ním padnout na kolena.
„Věděla jsi, co jsem zač.“
Otočil se na patě a volným krokem odešel.



„Fortuno, táži se tě, zda vstupuješ dobrovolně do manželství se zde přítomnou Saffron, budeš jí oporou v dobrém i zlém, ve zdraví i v nemoci?“
Zlatovlásce po těchto slovech ochabla kolena. Všechno se to stalo tak rychle...
***
Shodila opálenou hnědovlásku do postele, hned potom nedočkavě skočila za ní. Chytla ji za pas a trhnutím otočila k sobě, sama si lehla na bok. Propletla prsty s těmi své milenky a zahleděla se jí do zelených očí. Cítila, jak se jí zrychluje tep a celé její tělo začíná hořet touhou. Ale ještě na chvíli silné pocity potlačila.
„Svatba... asi nakonec nebude.“
„Proč?“, hnědovláska překvapeně povytáhla obočí.
„Skřípe jim to. Já jsem jí to říkala... Že není ten pravý.“, povzdychla si. „Tolik jsem se na tu svatbu těšila. Měla jsem být družička.“
„Třeba svatbu brzo zažiješ. Z pohledu nevěsty.“, laškovně se uculila.
„S-Saff!“, překvapeně vydechla blondýnka a vyděšeně vykulila oči na svou milenku.
„P-promiň Fortu.“, rozpačitě se zakoktala. „Já... Já jen... Byl to žert!“
Jejich pohledy od sebe nervozně odskočily, nastala nepříjemná chvíle ticha. Hlavou se jí honilo tisíc myšlenek, tisíc možných cest dalšího vývoje jejich vztahu. Bála se. Měla strach z pout, do kterých by jí takový slib přikoval. Ale když nad tím teď přemýšlela, uvědomovala si, že už bez ní nikdy nechce být.
„Saff...“, konečně prolomila mlčení. „Vezmeme se?“
Místo odpovědi jen pootevřela ústa a zatajil se jí dech. Velmi rychle se ale vzpamatovala a na tváři se jí objevil široký, šťastný úsměv.
***
„Ano.“, rozhodně pronesla po hlubokém nádechu.



Sotva zavřela oči, ty sny se vracely. Byly čím dál skutečnější a děsivější. Nemohla spát, pootevřela oko. Už byl den, malá, útulně zařízená místnost byla zalitá slunečním světlem. Zavrtěla sebou a ucítila jejich těla, propletené mezi sebou. Šťastně se usmála. Aspoň tohle nebyl sen.
Téměř celým jejím tělem projela bolest. Ozval se každý, celou noc namáhaný, sval. Svatební noc jak se patří, sama pro sebe se pousmála.
„Nevím, co udělal.“, ozvalo se jí v hlavě. „Ale moje bariera slábne. Nemůžu s tím nic dělat.“
„Je to démon.“, zamumlala zlatovláska.
„Nevěřila bych, že ten alchymista bude schopný něčeho takového. Brzo si na vše vzpomeneš. Nemůžu ti pomoct.“
Znovu pevně zavřela oči. Nechtěla na to myslet, ne teď. Pevně se přitiskla ke své spící milence. Ne - manželce, uvědomila si. Znovu ji zahřál ten příjemný pocit štěstí a lásky.

[Blaster]

Byl svěží jarní večer. Přesně takový, jaké má nejradši. Nebylo ani horko, ani zima, léto už bylo za rohem. Seděla na dřevěné lavici před domem a šikovně zasouvala pírko do připraveného dříku. Hotový šíp uložila na stranu k ostatním vedle svých nohou. Ihned vzala další pírko, nový dřík a celý proces opakovala. Byla to mechanická, zautomatizovaná práce. Její myšlenky byly někde úplně jinde. Slunce už zapadalo, Saffron se měla každou chvíli vrátit z dolu. Ale neměla dobrou náladu. Přestože byla čerstvě vdaná, trápila se. Sny nezmizely. Den ode dne, týden po týdnu byly stále živější. Vzpomínky se vracely. Vzpomínky o kruté, bezcitné smrtce s blonďatými vlasy. Vzpomínky o elfce beze jména, která bez nejmenšího zaváhání brala jeden život za druhým. Bylo to zmatené, zahalené mlhou. Vzpomínky jako by nebyly její, jako by v nich viděla někoho cizího. Ale bezpochyby to byla ona. Bylo to dávno, bylo to pryč. Ale měnilo ji to. Přestávala ovládat svůj vztek. Dostávala návaly deprese, bezmoci a pak zase dalšího vzteku. Přistihla se, jak žízní po krvi. Ze všech sil tyto touhy potlačovala. Ale měla strach. O sebe, o svou ženu. Kolotoč emocí jí nedal už mnoho dní spát. Docházely jí síly, ale na řešení pořád nepřišla. Nevěděla co dál dělat. Byla vynikající lhářka, ale jak dlouho dokáže lhát té, kterou miluje? Jak dlouho dokáže předstírat to, že se nic neděje? Že je vše v pořádku? Že v noci klidně spí? Jak dlouho dokáže obelhávat sama sebe?
Uslyšela kroky, které jí vytrhly z přemýšlení. Doprovázel je pomalý dusot kopyt. Zvedla hlavu a i přes všechny starosti vykouzlila na tváři široký úsměv. Zbožňovala tato znovushledání. Tváře i pracovní zástěru měla od sazí a prachu. Vždycky je obě zamazala. Ale to jí nikdy nevadilo. Spíš naopak. Rychle se vrátila k šípu v ruce, chtěla ho dodělat. Cítila, jak se začala potit. Nešlo to. Nekontrolovatelně se jí začaly třást ruce. Zhluboka se nadechla a po několika krátkých sekundách nedodělaný šíp odhodila ke zbytku a roztěkaně znovu zvedla zrak. Hnědovláska mezitím došla až k ní a pohladila ji po rameni. Starostlivě si ji prohlížela a po chvíli jen šeptla: „For...“
Co si to namlouvala? Samozřejmě, že to pozná. Už celé dny musí tušit, že je něco v nepořádku. Měla by jí o tom říct. Jak jen to bylo... V dobrém i ve zlém? Uvidíme.
Mlčky se zvedla a nechala se od ní zamazat.



„Fortu, co je s tebou?“ ptala se.
„Děje se něco?“ opakovala.
„Víš, že mi můžeš říct cokoliv,“ ujišťovala ji.
Pokaždé ji odbyla. Znovu a znovu ji přesvědčovala, že má situaci pod kontrolou. Že to zvládá sama. Chtěla to zvládnout sama, jako pokaždé.
Ale pod kontrolou to neměla. Naopak, tento problém stále rostl.



Plížil se k ní zezadu. Zarostlý barbar s dlouhými hnědými vlasy. V ruce třímal kopí, oděn v lehké drátěné zbroji. Cítila ho už několik minut. Cítila jeho hlad po krvi. Smysly začínaly pracovat na plno, na tohle tak dlouho čekala. Nechtěla si to připustit, ale odezvy jejího těla se nedaly popřít. Dech se vzrušením zrychlil. Přijala jeho výzvu. Čekala. Připadalo jí to jako věčnost.
Ale přišel.
Rozeběhl se k ní. Prudce se otočila a během pár sekund jeho směrem poslala několik šípů. Nechtěla ho zabít, ne hned. Přesto neminula - bolestivě a rozzuřeně zařval. Bylo to jako rajská hudba pro její uši. Zatmělo se jí před očima. Barbar zpomalil, začal si uvědomovat, že boj neprobíhá v jeho prospěch. Okolím se rozlehl řev medvěda. Vyskočil odnikud a rozeběhl se proti elfce na povel svého pána. Jen se uchechtla a hodila luk na zem. Rozeběhla se proti medvědovi. Tasila meč. Medvěd se po ní rozmáchl obrovskou tlapou, ale byla jako stín. Ladně jej přeskočila. Barbar byl v šoku, nekryl se. Vzduchem prosvištělo ostří. Do úderu dala veškerou svou sílu. Nestačil ani vykřiknout.
Nejdřív na zem dopadla elfka. Za doprovodu spršky krve, zlehka, do dřepu. Potom zařinčelo kopí. Následovala lapkova pravá ruka. Nadechla se. Na zem žuchl i lapkův trup, který byl nad pasem oddělen od zbytku těla. Nakonec se podlomily i jeho kolena a nohy se groteskně sesunuly na chladnou půdu. Jejím tělem se šířil nádherný pocit uspokojení, který vrcholil až do stavu extáze. Užívala si, jak z barbara, kterého jediným úderem sama rozdělila na tři kusy, rychle vyprchává život.
Překvapivě vrávoravě a s obtížemi se postavila. Medvěd! Uvědomila si. Bleskově se otočila, jen aby viděla chlupáče uhánějícího do lesa. Po smrti svého pána měl malou motivaci k boji. Se zalíbením pohlédla na krvavou skvrnu, která ještě stále rostla. Tohle se nikdo nesmí dozvědět, problesklo jí hlavou. Rychle zmizela.



Všechno se jí hroutilo. Pořádně se nevyspala další týden. Toho incidentu litovala. Chvíle slasti za tolik výčitek nestála. Co to do ní vjelo? Jindy by jej nezabila. A už vůbec ne tak surově. Střelila by jej možná do nohy, obrala o lektvary a nechala jít. Dokonce tam nechala i svůj luk. Ten od Tari. Proklínala se za to, jak ztratila kontrolu. Zase byla doma sama. Saffron měla tolik práce, ale byla za to ráda. Podívala se na deník na stole. Bezcenné cáry papíru. Deník selhal, neplnil svůj účel. Někdo z něj vytrhával zápisky. Ale kdo? Vždy jej naprosto dokonale schovala. Nechápala to. A nemohla snést, když něco nechápala. Sebrala jej, napřáhla se a vztekle s ním mrskla do krbu, kde ho plameny začaly hladově polykat. Všechno zklamalo. Už nevěděla, jak dál. Dneska to udělám, pomyslela si. Dnes jí to řeknu. Padla na postel. Jen... jen počkám, než se vrátí z dolu a všechno jí řeknu. Oči se jí začaly klížit.

Probral ji další sen o kruté, bezcitné zlatovlásce, která vypadala přesně jako ona. Uslyšela bouchnutí dveřmi a známé kroky. Vyskočila na nohy a vyšla jí vstříc. Teď nebo nikdy.
Potkaly se na schodech. Opět byla celá špinavá, vypadala unaveně. Elfka se cítila provinile, že jí opět bude přidělávat starosti, ale potřebovala pomoc. Nechtěla při tom být nikým rušena.
„Pojeďme do Lewanu,“ vyhrkla bez pozdravu.
Hnědovláska pochopila. Vždyť na to sama čekala tak dlouho. Jen přikývla, vzala ji za ruku a otočila se na patě.

[Saffron Dayer]

Mlčky a v sedlech klusaly lesní lewanskou cestou k jednomu z pronájmů. Byl maličký, na odlehlém místě, takže oběma poskytoval tiché útočiště před hlukem a živostí andorského domu. Jeho poklidnou náruč využívaly čím dál častěji, schovávaly se do jejího bezpečí a užívaly si tak vzácných společných chvil o samotě.

Teď, jako už tolikrát, seděly na hromadě kožešin před krbem, ve kterém praskala na protest suchá polena. Hladové plameny je nemilosrdně sžíraly kousek po kousku. Hnědovláska si ve slabém světle prohlížela tvář té, do které se před několika měsíci bezmezně zamilovala. Cítila, jak svým i jejím tělem pulzuje napětí, strach. Už několik dní jasně vnímala její stále rostoucí roztěkanost, výkyvy nálad. Toužila vědět, co její duši trápí, ale nechtěla ji svou nedočkavostí vystrašit. Ne teď. Ne ve chvíli, kdy zlatovláska souhlasila, že se jí se vším svěří.

"Jde o Sama," pronesla zlatovláska a zvedla ke své manželce své nádherné zelené oči. V tu chvíli by se v hnědovlásce krve nedořezal. Hlavou jí problesklo několik černých myšlenek. Jen v tu chvíli ještě netušila, že ve skutečnosti bude realita ještě temnější.
"Je to démon, Saff," nadechla se a konečně se rozpovídala ve velkém. Na její tváři začínala být patrná úleva, jak vše, co ji uvnitř užíralo, plulo na povrch. Řekla jí o všem. O tom, jak se seznámili, jak rozpoznal její nadpozemskou výjimečnost, jak se z nich stali milenci. Hned ji však ujišťovala, že jejich fyzický vztah byl a dosud stále je minulostí. Že nikdy nezradila vroucné city, které k sobě obě chovají. Hnědovláska ji napjatě poslouchala a v její tváři se mísila změť rozporuplných pocitů. Překvapení, strach a zlost. Ano, zlost. Poprvé za tu dobu, co se znaly. Poprvé i přesto, že jejich vztah v prvních chvílích nebyl idylický.
"Tys... tys věděla, co je zač, když jsme...?" tělo hnědovlásky se zachvělo, její oči plné hněvu hleděly do těch jejích, "vědělas, že se kvůli tomu, žes ho kvůli mně nechala, na tebe zlobí, že tě začíná nenávidět. Přesto si nezodpovědně dopustila, aby... aby..." hlas se jí nekontrolovatelně třásl. Nesnesla pomyšlení, že on, proklatý démon, se dostal do jejich blízkosti. Děsilo ji to. Nebála se o sebe, ale o ni. Byl démonem! Mocným netvorem. A co byla ona? Pouhý člověk, který se dokáže ohánět leda jehlou nebo kladivem. Jak by tu, pro kterou dýchala, mohla ochránit? A ona, místo aby se od něj držela dál, ho vpustí naplno do jejich života. Jak mohla? Slyšela, jak v návalu vzteku její myšlenky plynou na jazyku. "Jaks mohla bejt tak nezodpovědná?! Vědělas to! Celou dobu. To ti na nás ani trochu nezáleží?! Jak sis, zatraceně, mohla myslet, že tohle zvládneš?! Že ti neublíží?! To ta tvoje zatracená hrdost, že všecko zvládneš! Nejlíp sama!" Nepamatovala si, kdy naposled se cítila takhle bezmocně. Když ji konečně došla slova, schovala svou tvář do dlaní.

Jak vztek pomalu ustoupil, začaly se jí hrnout přes dlaně slané slzy. V první chvíli tak ani neviděla, jak neustále temperamentní a divoká zlatovláska, která pro ostré slovo a rázný čin nechodila daleko, sedí zničeně v kožešinách, ve tváři zdrcený výraz. Kdyby na ni kdokoli jiný spustil takový křik, rozproudilo by jí to krev v žilách a kolem by se rozpoutalo hotové peklo. Nikdy dřív si takové chování vůči sobě nenechala líbit. Od nikoho. Ale teď a tady, s ní... krčila se jak čerstvě spráskaný pes, který svému páníčkovi provedl něco, co měl výslovně zakázáno. Konečně k hnědovlásce zvedla oči. Vida ale, jak se jí z očí překrytých dlaněmi řinou slzy, se rozplakala také.

Když se Saffron konečně podařilo trochu uklidnit a slzy odplavily všechen vztek z těla, tlumeným, rozechvělým hlasem vysvětlovala svou prudkou a náhlou změnu v chování. Ten vztek, který v ní před nějakou chvíli doslova explodoval. Svěřila se své milované, jaký strach sevřel její srdce. Strach o ní, o její... jejich budoucnost. O to, že ji nedokáže před nějakým jako je on ochránit.
"Přijdu na to, jak ho zastavit. I kdyby mě to mělo stát život, For..." zašeptala pak nakonec v jejím hřejivém objetí, které jí dodávalo tolik potřebou sílu a odvahu bojovat. Za sebe, za ní. Za rodinu, kterou spolu pracně vytvořily...

***

Dny plynuly a situace se nelepšila. I když se obě snažily, ve vzduchu stále visely obavy z toho, co bude dál. Jejich problémy v podobě démona a zapomenutých vzpomínek Fortuny byly dosud nevyřešeny. Saff pokaždé, kdy zlatovláska odjížděla z domu, měla strach, že se jí něco zlého přihodí. Ani ve snu by ji nenapadlo, že cítit ohrožená by se měla sama.

Sotva usedla ke svému pracovnímu stolu a vzala do rukou nedodělaný svitek, někdo zabušil na dveře. Odložila jej tedy zpět na stůl a seběhla z patra po schodech dolů. Otevřela dveře a stanula tak tváří v tvář neznámému muži.
"Zdravim, hledám nějakou řemeslnici. Potřeboval bych spříst tady nějakou vlnu. Zaplatim." Muž ukázal vak naditý vlnou a v druhé ruce váček s mincemi. Hnědovláska se na něj mile usmála. Pocítila radost z toho, že k ní začínají chodit zákazníci. Těšila se, až se její milá vrátí z nedaleké ohrádky, kde chovala několik koní, a bude jí moci s nadšením říct, že už k ní začínají chodit lidé, kteří si žádají její řemeslnické služby.

Radost v duši ale vystřídal překvapený výraz v obličeji, sotva ucítila vlhký kus hadru na svých ústech a na nose. Někdo ji najednou zezadu silně objal a znemožnil jakýkoli pohyb. Ale kdo? Nikdo tam před chvíli přeci nebyl. Chtěla vykřiknout, ale nemohla. Silná ruka ji dál tiskla hadr k nosu a nutila dýchat jeho odporný zápach. Udělalo se jí nevolno. Specifický zápach ochromil celé její tělo. Obraz před očima se jí náhle rozostřil. A pak, jako lusknutím prstu, potemněl úplně.

[Blaster]

Další herka. Zatraceně, že já už se na to nevykašlu.
Blondýnka práskla dveřmi ohrádky a vykročila k portálu. Byla zklamaná, poslední dobou se chovu nedařilo. Koně denně obskakovala jako vlastní děti, přesto rodili slabá, často nemocná hříbata. Nebyla zvyklá na neúspěch, žralo jí to. Ale domů se těšila. Věděla, že Saffron nevadí, že přinese dalšího koně k ničemu. Naopak ji povzbudí, zvedne jí náladu. Porod trval dlouho, už se setmělo. Cítila se trochu provinile, už jí doma určitě stydne večeře. Od portálu k thyrské ohrádce to bylo kousek, takže si koně nebrala. Přidala na kroku.
Objevila se v Andoru, bylo tu překvapivě liduprázdno. Nepozastavovala se však nad tím a namířila si to k velkému domu, který stál jen pár metrů od andorského portálu. Těšila se jako malé dítě na Vánoce, přestože s ní byla denně. Nebyla ve střehu.
Najednou se zarazila. Šokovaně hleděla ke dveřím svého domu, přimrazená na místě. Byly dokořán. Stáli u nich dva muži oděni v tmavém. Na hlavách měli naražené medvědí masky. Jeden z nich v náručí držel bezvládné tělo hnědovlásky. V ten moment ji ovládla nepředstavitelná zuřivost. V záchvatu nepopsatelného vzteku se k nim rozeběhla. Nejspíš je viděla poprvé. Neznala je. Ale v ten moment je nenáviděla. Nikdo na ni ani nesáhne. Museli zemřít.
„Sakra!!“ uslyšela. Ten s volnýma rukama si jí všiml jako první. Byla ještě docela daleko, ale rychle se blížila. V jeho ruce se zaleskla dýka, a to byla ta poslední kapka. Během jedné vteřiny uchopila luk a vystřelila. Zároveň jí z brašny vyskočil trénovaný bojový grizzly a rozeběhl se k únoscům. Zasáhla. Uslyšela jeho zaúpění. Pravděpodobně se neovládl a dýku po elfce hodil. To nečekala, myslela si, že ji přiloží k hrdlu bezmocné Saffron. Ulevilo se jí, ale musela uskočit, svištící dýka ji minula jen o pár centimetrů. Vyvedlo ji to z rovnováhy, ale medvěd už byl na svém místě. Druhý muž hnědovlásku pustil, ta upadla na zem. Elfka cítila, jak se celé její tělo zachvělo vzteky, znovu prudce vyrazila kupředu. Na to už únosci odpověď neměli. Rozutekli se, každý jiným směrem. Vybrala si toho s dýkou. Ještě, než pokračovala v pronásledování, křikla naučený příkaz a medvěd si poslušně sedl k bezvládnému tělu její ženy. Netrvalo to dlouho. Strach má rychlé nohy, ale elfka byla hnána nenávistí, vztekem a pomstou.
Muž se skácel k zemi, měl v sobě několik šípů a jeho tělo pokrývalo pár různě hlubokých sečných ran. Kopnutím jej převrátila na záda a pohlédla mu do tváře. Byl mrtvý. Na víc neměla čas, prudce se otočila a rozeběhla se zpátky. Nikde nikdo. Jen Saffron s medvědem. Byla jak smyslů zbavená, nemohla zastavit. Odvázala klisnu, která čekala před domem, a jako šíp vyrazila cestou, kudy utekl druhý muž. Dohnala jej na náměstí. Jindy by křikla, aby zastavil. Tentokrát místo toho poslala šíp. Zasáhl jej do boku, ale on běžel dál. Zastavil se uprostřed portálu a čekal. Střelila podruhé. Potřetí. Počtvrté. Nepohnul se. Šípy z něj trčely, po jeho těle stékala krev. Ale čekal dál. Co se to sakra děje? Zařvala a mávla rukou. Oblohu proťal blesk a s ohlušujícím zaduněním udeřil přímo doprostřed portálu.
Byl pryč.
Zaklela. Velmi sprostě, tak, jak se na žádnou elfku nesluší. Prudce trhla otěžemi a spěchala zpátky k domu. Málem vystřelila znovu, ale oddechla si. Nad Saffron se skláněla jejich známá elfka, léčitelka.
„Postarej se o ni, Cleris. Hned jsem zpátky,“ ostře pronesla, jako by to byl rozkaz, na který neměla žádné právo. Jela k místu, kde ležel ten první. Potřebovala informace. Musela znát jejich identitu, důvod. Ale byl pryč. Zbyla po něm jen krvavá louže. Někdo mu musel pomoct. Nezabila ho snad? Další otočení koně doprovodila ještě peprnější nadávka než před chvílí.
Před domem uvázala klisnu. Saffron už se probouzela, tak ji odnesla dovnitř. Elfku poslala nevděčně pryč. S posvátnou opatrností ji uložila do postele a začala pečlivě prohlížet. Nebyla zraněná, jen trochu potlučená. Ulevilo se jí jako nikdy v životě. Tohle měla udělat hned, pomyslela si. Co kdyby krvácela a já se místo toho honila za těma dvěma? Sevřela pěsti a hlasitě skřípla zuby. Byla naštvaná na sebe, na svou neschopnost. Selhala, slíbila, že ji bude vždycky chránit. Dokonce nechytila ani jednoho z nich. To si nemohla odpustit.
„Fortu..?“ ozvalo se slabým hlasem.
„Tiše. Odpočiň si,“ jemně, ale s přísností v hlase ji umlčela.
Seděla na kraji postele a hladila ji ve vlasech. Obě mlčely, přemýšlely. Vstřebávaly nedávné události a snažily se je pochopit. Elfka si pamatovala ten obličej. S pomstou v srdci si jej vyryla do paměti. Najde ho a vymlátí z něj odpovědi. A potom život.
A co ten druhý? Nechala v něm celou salvu ze svého toulce. Blesk také neminul. Vypadalo to, jako by snad ani necítil bolest. Něčeho takového je schopný jen jeden "člověk".
„Zachránila jsi mě.“
Cukla sebou, vytržena ze zamyšlení. Nečekala vděk, nebo uznání. Selhala přece. Tohle se vůbec nemělo stát, měla být v tu chvíli doma... touhle dobou vždycky bývá. Měla je alespoň chytit.
„Spi, Saff. Probereme... probereme to zítra, jo?“
Hnědovláska jen mlčky kývla. Elfka ji hladila, dokud neusnula. Pak vstala a seběhla dolů po schodech.
Doplnila šípy do toulce, přebrousila meč a vyrazila do nočních ulic Andoru. Byl čas na lov.



Předešlý večer štěstí neměla. Zřejmě zalezl do své díry a už se neukázal. Ale dnes se to změní. Cítila, že štěstí je na její straně.
„Co uděláš, až ho najdeš?“ ozvalo se.
„Nevím. Uvidím, až ho najdu,“ ucedila, když její kůň míjel andorský hostinec.
„Nemáš plán? To je u tebe neobvyklé.“
Zahnula dlouhou ulicí a pozorně se rozhlížela po okolí. Znala místa, kam často chodil, a ta jedno po druhém objížděla.
„Neptala jsem se na tvůj názor.“ Byla podrážděná, bezvýsledně ho hledala už přes hodinu. Pověstná trpělivost elfů jí byla naprosto cizí.
„Radši mi řekni, kde ho najdu.“
Hlas v hlavě se zvonivě zasmál. „A pokazit ti tak lov? To přece sama nechceš.“
Elfka se sama pro sebe pousmála. Měla pravdu. Milovala to vzrušení, když stopovala svou kořist, když se kradla stále blíž a blíž. Ale tohle bylo přeci jen jiné. Hledání bylo zatím neúspěšné.
Koutkem oka zahlédla temnou siluetu osvícenou světlem pouliční lampy v uličce, kterou zrovna míjela. Zastavila koně a podívala se pořádně. Byla to její kořist. Alespoň do tohoto okamžiku. Ve vteřině se role obrátily. Jako by tam na ni čekal. Jako by věděl, že přijede. Její myslí se začala šířit nejistota. Snad i strach. Co si vůbec myslela? Co zmůže proti někomu, jako on? Co mu řekne?
Přestože to měla výslovně zakázané, seskočila z koně a došla až k němu.
„Co to mělo včera znamenat?!“ vyštěkla na něj bez pozdravu.
„Zdravím tě,“ pronesl klidně. „Včera? Co máš na mysli?“
Cítila, jak se jí hrne krev do spánků.
„Moc dobře víš, o čem mluvím!“
Hledala na jeho těle stopy po hrotech šípů, nebo popáleniny po zásahu bleskem. Nic neviděla. Znovu se nechávala ovládat vztekem. Nenáviděla ho. Nenáviděla chladný klid, se kterým jí lhal do očí. Všechno popřel. Věděl, že si je jistá tím, že tam včera byl on. Ale hrál si s ní. Uvědomila si, že z něj nic užitečného nedostane.
„Kde je ten druhý? Kdo to byl?“
„Který druhý?“ Vysmíval se jí. Zachvěla se vzteky. Chtěla mu jednu vrazit, ale ovládla se. Nebude mu dávat to, co chce. Najde si ho sama, bez jeho pomoci.
„Jestli... jestli na ni jen sáhneš, zničím tě.“ zasyčela. „Pokud se jí něco stane... cokoliv... budu předpokládat, že jsi to byl ty.“
Otočila se na patě a svižným krokem odcházela.
„Spíš dobře?“ houkl za ní.
Ohlédla se a plivla na něj. Roztáhl rty v široký, falešný úsměv. Pak pokračovala ke svému koni.

Den za dnem se cítila vyčerpanější. Boj, který prováděla sama se sebou a svými vzpomínkami, ji stál téměř všechny síly. Saffron se snažila pomáhat, jak jen to šlo. Ale co víc mohla udělat, než stát po jejím boku a být jí nablízku? Vzdala chov koní, přestávala vycházet z domu. Neměla energii. Nevěděla, kde hledat druhého únosce. Netušila, jak se jmenuje, ani koho se na něj ptát. Pamatovala si jen jeho obličej, na kořist se nezapomíná. Chtěla vědět, proč se snažili unést její ženu. Co s ní chtěli dělat. Bylo to kvůli ní? Chtěl se Sam pomstít ještě skrz Saffron? Nebo to byl nápad druhého záhadného muže a jen si s řemeslnicí chtěl užít? Chtěli ji snad zabít? Tyto otázky ji užíraly. Bála se, že přijdou znovu. Ale nepřišli. Záhadného muže Fortuna už nikdy neviděla.

[Saffron Dayer]

Nepamatovala jsem si z toho přepadení na nic. Jen na cizí mužovu tvář a pak, po probuzení, na lezavý chlad stoupající z dlažby před naším domem. A její tvář. Její vyděšenou tvář. Nebo to bylo až v naší ložnici? Nejsem si jistá, ty vzpomínky jsou trochu zastřené. Ostrost a jasný obraz jim dodalo až její vyprávění. Nemohla jsem tomu uvěřit. Proč...

Od toho nešťastného dne jsem stále zřetelněji cítila její strach, její úzkost. Její vnitřní démony, kteří ji v hloubi duše mučili. Nevěděla jsem ale, jakou přesně mají podobu. Kdykoli jsem se jí ptala, odpovídala vyhýbavě. Nechtěla o tom mluvit. A já na ni nemohla tlačit. Zavřela by se do sebe a neřekla by mi vůbec nic. Musela jsem jí ale slíbit, že budu opatrná. Darovala mi vycvičeného medvěda grizzlyho a učila mě povely, které jsou na jeho ovládání potřeba. Když u nás někdo zaklepal, nenechala mě jít první otevřít dveře. Byla rozhodnutá mě chránit všemi možnými prostředky. Ale před čím? Před NÍM? ON přeci chtěl ji...

Den ode dne bylo patrnější, jak je vyčerpaná. Snažila se tvářit, že je v pořádku, ale nebyla. Podle jejích slov se jí vracely vzpomínky. O nich ale stále mluvit nechtěla. Jen občasně mluvila v hádankách, říkala zdánlivě nelogické útržky vět, kterým jsem ale nedokázala rozumět.

I když se u nás doma atmosféra zhoršovala a duše mojí milované byla neustále trýzněna vzpomínkami, okolí to nechtěla dávat najevo. A tak i před svou přítelkyní Níthiel se snažila tvářit, že je v pořádku. Možná ji jen nechtěla přidělávat starosti, protože Níth se už krásně zakulacovalo bříško. Čekala se svým manželem Rockem dvojčátka. Byla to pro mě taková malá radost v tomhle šíleném období. Těšila jsem se, že budu tetou, že Níth a Rockovi dvojčátka někdy s Fortu pohlídáme. Děti jsou zázrak, vlastně to jediné, co tu po nás může zůstat. Je to podle mého jediný druh nesmrtelnosti, který existuje. Tak kdo by nechtěl „žít“ navěky?

Utíkal den za dnem a situace se vůbec nelepšila. Fortu už několik dní pořádně nespala nebo se budila uprostřed noci zpocená a vystrašená. Nikdy jsem se necítila takhle bezmocně. Snažila jsem se přemýšlet o tom, jak ji můžu pomoct, ale nápady se nedostavovaly.

Jednoho dne někdo kvapně bušil do našich dveří. Bouchání bylo intenzivní a hlasité. Nevěděly jsme, co se děje. Než jsem se stačila vzpamatovat, vyběhla ze dveří domu Fortu jako první. Běžela jsem hned za ní a ještě než jsem se objevila ve dveřích, zaslechla jsem Rockův naléhavý hlas.
„Níth! Rodí!“ radostně halekal, „musíš ji jít odrodit!“
Vyhouply jsme se s Fortu do sedla a uháněly k Thyrisu, k jejich domu. Kvapně nás odvedl do jejich ložnice, kde ležela Níth. Vypadalo to, že se jí ulevilo, že jsme přijely.

Porod netrval tak dlouho. Moje zkušenosti z dětství z vesničky, odkud pocházím, se teď hodily. Přišlo mi to všechno tak automatické. Krok za krokem, dokud se neobjevila v mých rukou první holčička. Malá, zdravá řvoucí holčička, kterou dostala do rukou na pohlídání Fortu. Neměla jsem čas sledovat, jak se Fortu na malý uzlíček tváří, protože měla přijít na řadu druhá malá slečna. Ta se vypuzení do světa bránila tak urputně, že musela jít ven císařským řezem.

Nakonec ale všechno dobře dopadlo a ložnici zalil dvojí ženský pláč. Objala jsem Fortu kolem ramen a dívala se na šťastnou Níth s děvčátky v rukou a na pyšného Rocka, který seděl u nich.
„Není to krásný, For?“ otočila jsem se tváří k ní.
„Dě-děláš si srandu?“ vyvalila na mě šokovaně oči a já si až teď všimla, že její jindy bělostná tvář září zelenou barvou.