Další den, všude tma...

[Jaako]

Další den, všude tma…

Na v některých dnech rušném andorském náměstí bylo skoro ticho. Charakteristický zvuk kopyt na dlážděné cestě rušilo jen klábosení místních strážců pořádku. A projížďku za lazebníkem rušil smrad. Citlivý čich, jeden z mála vjemů, který mu zůstal, napovídal jasně, o co že jde. Ale odkud sakra? Další shromáždění mrtvol v místní nekropoli, nebo snad nějaký žertík místních uživatelů černé magie? Prvně ostříhat, a pak se uvidí.

Vypadal dobře, hmat mu prozradil výborný stav bradky, poněkolikáté prohrábnutou prsty. Odkud ten smrad sakra jde? Seděl v sedle své herky a namáhal čichové ústrojí na maximum. Proud větru doprovázený klapotem kopyt- „Zdravím soudce,“ znělo to skoro vesele. Ten hlas už slyšel, jen ho někam zařadit. Proč ale nehrát tu hru. „Nikdy jsem soudce nebyl, pane,“ natočil hlavu k jezdci. „Soudit si mohou dovolit jen bezchybní, morálně založení jedinci, a takové v této zemi nenajdete“, dovolil si lehký úsměv. Jezdec se však nenechal odbít. „Na co tu čekáte?“ tentokráte hned neodpověděl, opět nasál vzduch. „Co to je za smrad?“ konečně se zeptal. Odpověď jezdce nepřicházela dlouhých pár sekund, pak ale jako proměněným hlasem začal vyprávět o obsazení Hradu tou nemrtvou cháskou, o tom, jak se do Hradu snažili dostat, ale veškeré pokusy přišly nazmar. Utáhl pásku přes oči. „A přes střechu jste to zkoušeli?“ zeptal se mimoděk. „Vždycky jsem se chodil dívat tady ze schodů od banky na střechy Hradu. Myslím, že by se tam dalo nějak dostat“. A v hlavě se začal rodit plán. Oba muži si vyměnili pár dalších slov, padly společné instrukce a rozjeli se k domovu, aby se za pár minut vrátili připraveni.

„Navaž to na to lano“, muž s hrubší páskou přes oči, než na jakou byl zvyklý, podal zahnutou kotvičku. „Jak, že se jmenuješ křestním? Migél? Mě, se toho času říkalo Mateo, tak to můžeš používat“, pousmál se opálený mrzák. Za chvíli už slyšel svistot roztáčejícího se lana, pak kovový dopad. „Drží pevně“, hlásil Migél. „Jdu první,“ Mateo pomalu nahmatal provaz, pak přehodil jednu nohu přes zábradlí, druhou, nakonec si sedl z druhé strany schodiště, pomalu se spustil, visel. Prvních pár metrů se ručkovalo dobře, pak přišla menší krize. Přítahy netrénoval, kdo to měl vědět, že budou třeba, nicméně bez zbroje se to dalo zvládnout. Tři metry, dva, jeden, hlásil Migél ze schodiště. Konečně nahmatal okraj cimbuří, neelegantně přelezl zadek nadzvednutý, ksichtem na podlahu střechy. „Dobrý, jen jsem to dělal napínavý, tak polez“, svezl se zády k cimbuří a oddechoval. Neuběhlo ani 15 minut od začátku akce a oba byli na střeše Hradu. Jak oznámil Migél, nikde nikdo. „Takej je plán Mateo?“ „No, podle všeho jich je tu, jak much, takže musíme nějak prolézt, aby si nás nevšimli,“ muž se zavázanýma očima se tahal za bradku. „To je sice hezký, a celkem jasný, ale, kam přesně jdem? Já teda netuším, kde naše Paní bejvá,“ Migél cvičně máchl mečem, aby uvolnil po ručkování napnuté svaly. „Nejprve půjdem za geňošem, dobrej chlap, navíc jsem pro něj už párkrát dělal, vždycky ví víc, a teď bude dobrý vědět víc, zvlášť když jsme na území těch chcípáků,“ začal omotávat druhý konec katany obvazem. Bude z ní dobrá hůl, pomyslel si. „A toho najdem kde? To víš?“ zřejmě byl netrpělivý, neboť přešlapoval na místě. „Musíme se dostat do pravýho křídla hradního komplexu, někde uprostřed tam měl bejvák. Mělo by to být na stejným podlaží, jako jsme, takže jen se dostat dovnitř, a pak se uvidí, prvně to ale obejdeme,“ konečně se pohnuli.

„Mumie!“ zahlásil Migél. „Dohajzlu, zpátky,“ šátral rukou po stěně a zrychleně se vracel za poslední ohyb stěny. „Ty krávo, radši to celý obejdem, kolem brány se jich pohybuje mrtě,“ vydrmolil ze sebe mrzák. „Kdybychom aspoň měli zbroj, něco bychom nemuseli obcházet, takhle je to naprd,“ Migél evidentně neměl rád ustupování. Obcházeli celý komplex, pravé křídlo Hradu už jim ubíhalo pod nohama. Konečně ve stěně nahmatal chladné kovové dvěře. „Hej Migél, pojď zpátky, tady něco je,“ zatáhl za kruh u dveří a ty se překvapivě snadno pootevřely. „Výborný, teď se jen dostanem na chodbu a pak do pokoje, myslím, že jsme na správně cestě,“ oba zalezli do místnosti. „Jsou tu ještě schody dolů, a pak žebřík nahoru, asi na střechu,“ hlásil vidoucí. „To není dobrý, musíme odsud, co nejrychleji vypadnout. Pořád v pohybu, jinak nás ty potvory vyčmuchaj, to by jim bylo podobný,“ oba muži přešli místnost a stanuli u dveří, tentokráte vyhotovených ze dřeva, s kovovým kováním. Byly zavřeny. „Dohajzlu, to nám chybělo, rozsekej to Migéli,“ vidoucí tasil zbraň. „Neuslyší nás?“ muž s šátkem o krok ustoupil. „Představa, že má nemrtvej sajrajt uši, mě přijde celkem vtipná, to prostě rozmlať a hotovo,“ stejně neustoupil dostatečně a schytal třísku do tváře. „Zatraceně!“

Do schodů vyšel temný kostlivec a pomalu si prohlížel vetřelce. „Do háje, kde je jich víc,“ Migél otočil zbraň ode dveří proti nepříteli. „Jo, ten smrad cejtím,“ v mžiku byl kostlivec na malé kousky. „Co ty dveře, půjdou?“ Mateo obracel hlavu ze strany na stranu. „Ještě to zkusím, ale …“ nedořekl větu a vyrazil vstříc nové hrozbě. „Bacha máš ho za prdelí!“ ve skoku prohodil Migél. „Himbajs, jsem se asi zasnil či co,“ mrzák švihem setřásl obvaz z katany a jal se pomoci druhovi ve zbrani. Do schodu pomalu vycházelo další duo temných kostlivců, spořádaně, v šiku, kostěné rameno na kostěné rameno, velké šavle v jedné ruce a temné štíty v druhé. „Bacha Mateo!“ jílec meče vylétl proti spánkové kosti jednoho z temných, ozval se slabé prasknutí. Druhý si vybral slabší kořist. Proti mrzákovi vylétla šavle s úmyslem rozpárat ho od hlavy k patě. Ten však najednou nestál, tam kde byl před chvílí. „Pomalý, kámo,“ přitáhl si kostěje za ruku s mečem a zabořil mu jílec katany do míst, kde se obyčejně nachází nosní přepážka, kost praskla. „Mateo, padáme hore, zpátky nemůžem, dělej!“ Migél běžel ke schodům, druhý sledoval jeho kroky. Vylezli skoro na vrchol žebříku, když se dva nepřátelé v místnosti začali znovu smysluplně pohybovat. Z vrcholu schodiště se šklebila bezmasá ústa, další černej. „Háájzle!“ Migél vyrazil vpřed a ramenem nabral stále usmívajícího se kostlivce. „Dělej!“ zařval pod sebe. Mrzák stoupal do schodu, když se mu do lýtka vystřelila ostrá bolest. Kostlivec tentokrát neminul. Přesto mrzák vystoupal až nahoru, kde padl na zem, hned sice vstal, ale očividně kulhal. „Kam teď?“ ztěžka oddechoval Mateo. „Jsou tu všude, dál nemůžeme, přes ty nosáče támhle nemáme šancu,“ střízlivě hodnotil situaci Migél. „Takže?“ hovořili spolu, zatímco postupovali podél menší zídky. „Musíme skočit o patro níž, tam nikdo nebyl,“ mrzák kývl a pomalu se sunuli k boční zídce. „Tady, dělej, lez, odlákám je,“ Migél se rozběhl k nejbližším kostlivcům, aby upoutal jejich pozornost, zatímco se Mateo přehoupl přes okraj zídky ve snaze seskočit o patro níž. Nevšimli si však kostlivců, co je pronásledovali ze spodní komnaty.

Ještě kousek, pomyslel se Mateo, pak však přišla děsivá boční rána do hlavy a zad naplocho, pád už nevnímal. Migél vracející se z druhé strany střechy už jen stačil setnout jednoho kostlivce, zatímco druhého skopl za Mateem, hned na to mu posloužil jako dopadová plocha. Jeho váha rozdrtila kostlivci žebra i páteř, měkký dopad. Migél stanul před tělem druha. „Vstávej, dělej,“ začal ho fackovat. Mrzák se pomalu probíral z mrákot, šátek se při úderu přetrhl, takže na Migéla teď civěly oči, prázdné fialové oči podlité krví. „Vypadni odsud“, ztěžka ze sebe vysoukal. „Co to meleš, máme tu úkol přece,“ ten Migél byl tak neodbytný. „Dovnitř se nedostaneme, ne takhle,“ mrzák hovořil. „Vypadni, pak se pro mě vrátíte, já to zpátky nepřelezu,“ po krátké slovní při zakončené vztyčeným prostředníčkem Migél odpochodoval. Sliby nezůstaly jen na rtech, co mělo být vyřčeno, se řeklo. Mrzák se doplazil ke zdi a pohodlně se opřel, hlava brzy klesla na hruď.

Trubky zazněly a nevybíravě ho probudily. Andor svolával lid do zbraně. Byl rád, že se probudil, mohl takhle zůstat už nadobro, teď si ale nemohl dovolit znova usnout. Zašátral rukou v batohu a vytáhl lahvičku světlé zelenomodré barvy. Poznal ji dobře, jiný tvar než ty ostatní. Odzátkoval a nalil si tekutinu do krku. Normálně by měl pocit nesmrtelnosti, něčeho co snad znají jen bohové, teď však potřeboval jen zůstat vzhůru. Vytáhl obvazy a začal si obvazovat rány. Nejprve omotal hlavu, byla citlivá, zřejmě oteklá, dobře, že ho takhle nikdo nevidí, pak nohu, rána byla zaschlá, ale nechtěl riskovat infekci. Stihl vše včas, zbývala už jen jediná věc. Postupně odzátkovával flakóny s lektvary, čichal k nim a většinu zahodil. Po pár sekundách a několika rozbitých flakóncích konečně našel ten pravý, štiplavá hořká vůně nutící nos ucuknout co nejdále od obsahu lahvičky ho nenechala na pochybách. Našel, co hledal. Věděl, že ho to buď dostane do stavu, kdy bude schopen pokračovat v úkolu, alespoň záškodnická činnost by se dala zvládnout, problesklo mu hlavou, anebo už se neprobudí nikdy. Musel to risknout. Vypil najednou obsah flakónu, chvíli bojoval s tím udržet ho v žaludku, a pak přišla palčivá bolest, hořel zevnitř. Dobré znamení, po bolesti přišla úplná necitlivost. Přehodil přes sebe plášť nevýrazné šedé barvy. Ulehl a čekal, až si pro něj přijde spánek. Bude spát po několik dní, taková je daň za alespoň částečné vyléčení.

Trubky zazněly znovu. Tentokráte volaly rozkazy k ústupu. V polospánku si dovolil ironický úsměv. Takže jsem poslední „živý“ v celým městě, paráda. Mysl se propadla do říše snů.

[Jaako]

Hlad, žízeň…

krutí a mocní…

Změny…

Když se před pár dny probudil, celé tělo ztuhlé, cítil se velmi slabý. Během chvíle spořádal vše, co zbývalo v jeho poloprázdné batožině, nicméně pořád měl málo. Nevěděl, jak dlouho byl v bezvědomí, nevěděl, jak se dostane pryč z jámy lvové, do které spadl, měl svůj cíl a hodlal ho splnit až do hořkého konce. Hladké kameny hradních ochozů již nebyly na dotek tak jemné jako dřív. Cítil velkou změnu.

Museli si myslet, že jsem jeden z nich, zamumlal, spíš proto, aby si připomněl vlastní hlas. Koneckonců jsem byl skoro mrtvý, skoro. Postavil se na všechny čtyři končetiny, po kolenou se šoural po hradní římse do míst, kde čekal dveře vedoucí do útrob hradu.
Změny, velké změny. Po pár metrech se pod ním propadla zem, tak to sám pro sebe interpretoval. Pravdou bylo, že spadl do díry, která tam nikdy předtím nebyla. Změny…

Polámaný teď ležel na troskách, zakloněnou hlavu, čekal příchod deště, který by svlažil jeho rty a zahnal žízeň. Módní ikona, která již nehlídala svůj vzhled. Vadnula v hloubi tmavé díry, špinavá, zapáchající, vysušená parodie na urostlého muže, kterým bývala. Již nevnímal čas, temnota, která pozřela jeho zrak, počala požírat i jeho mysl…


„Šar tě vidí synu, Šar tě vidí,“ slepé oči hleděly dál k obloze. „Šar v tobě nalezl zalíbení synu… Ano, ano, Šar tě již dlouho sleduje,“ pravé víčko se lehce zachvělo, spíše tik, než možná reakce… „Neměl bys tu jen tak ležet, jen ubožák přijímá odchod ze života odevzdaně.“ Opravdu se mu zdálo, že se jej něco dotklo. Lehký dotek, jako když po tváři přejede peří. „Prohlédni skrze svou zatvrzelost hlupáku, prozři!“ nepříjemný skřehotavý hlas nutil udělat, co říká, ale mysl, stále ještě zdravá část mysli odmítala připustit něco takového, vždyť jak by mohl slepec prozřít? Není žádná šance aby,…

Nad obličejem orámovaným špinavými dlouhými vlasy se rýsovala tvář, možná se to dalo označit za tvář, kdyby místo úst neměl onen bizardní zjev ptačí zobák, zobák plný ostrých malých zubů zakončený bodcem dlouhým a ostrým jako dýka. Oči podobné malým korálkům, upínaly pronikavý zrak na ležícího mrzáka. Dlouhé tenké drápy místo prstů na rukou, křídla. Křídla, zakutá do pout z neznámého matného kovu, pokrytá pery snad každé barvy. Změna…

Šok z toho, co viděl, vystřídal ihned další, viděl. „Překvapen?“ pták, nebo co to bylo, se usmíval, jako by to ptáci uměli, pomyslel si nuzák. Z hrdla vyšlo chrčení, slyšel sám sebe chrčet, ale i přesto mu to stvoření odpovídalo, jako by si ničeho nevšimlo. „Stvůra chaosu? Proč ta slova? Pravda je, že jsem měl nutkání předvést ti tu nejkrásnější Šarovu práci, změnu života ve smrt, ale z nějakého důvodu máš jeho přízeň.“ Další chrčení. „Možná se ti to zdá, možná ne,“ pták si s ním pohrával, to bylo jasné. „Žádné hry můj milý… Eh ty, že nevíš kdo, že je Šar?“ Podivná osoba si dlouhým zahnutým drápem prostředníčku pravé ruky přejel přes spánek, byl to velmi zneklidňující pohled. Další věc, která ho zneklidňovala…ten bastard mu četl myšlenky. „Zřejmě ho v této zemi pojmenováváte jinak, ehm. Měl jsem vás za úplné barbary, ne že by na tom jiné jméno něco změnilo. Možná, že znáš tedy jiné jméno Pána, co mění cesty. Tzeentch.“ Tělo se instinktivně otřáslo hnusem, nebo snad ne? Zvláštní, jako by mu do těla proudila síla, cítil však, že je na ní něco špatně. Není čistá, vzepřel se tomu a bojoval se svým vlastním tělem, i s myšlenkou, že by přijmul to, co mu onen ptačí muž nabízel. „Klidně odporuj, bez mé pomoci se však odsud sám nedostaneš,“ krákavě se zasmála postava. „Klidně zde můžeme strávit celé milénium, mně to nevadí. Tzeentch ví, že tu já Marabas již dlouhou dobu pobývám, zde, v těchhle hnusných zdech, v hnusných okovech, zatímco ten Khornův zkurvysyn plení, zabíjí, dobývá slávu pro svého ještě zparchantělejšího pána,“ zobák několikrát zaklapal naprázdno. „Raději bys měl ale přijmout to, co ti je již dávno předpovězeno. Ty jsi již dlouho na cestě změny můj milý. Není krásnější důkaz přízně Pána, než tvé oči.“ V protestu je zavřel. Chrčení tentokrát přešlo i ve slova. „Ne…nebudu sloužit…nebudu sloužit žádnýmu Pánovi, ani nikomu jinýmu…Sám,…“ „Sám jsi sobě pánem, to rád slyším, ale přemýšlej. Dostaneš se sám odsud? A když ano, jak lidem vysvětlíš tohle…“ nutkání ho donutilo otevřít oči. Díval se přímo do misky s vodou. Voda ale netekla ven, ačkoliv miska byla natočena o devadesát stupňů. Hladina byla klidná a zobrazovala přesný odraz, odraz jeho vlastní tváře. Vyjekl a tvář schoval do dlaní. „Přemýšlej…,“ šustot jako když vítr odfoukne listí, odvál i ptačího muže. Jako by to byl jen sen, jenže nebyl. Viděl, věděl to, navíc jeho oči… Co to má všechno znamenat.

Do díry začaly padat první kapky nového deště. Špinavá tvář je vítala, tvář, které dominovaly velké modré oči bez zorniček…

[Jaako]

…docházel každý den. Podivný ptačí muž obalený nejen peřím, potlačovanou aurou moci. Každý den slyšel o činech odporných, které posilovaly moc Toho, jenž mění cesty. Slova, která usilovala o jeho příčetnost, pomalu nahlodávala jeho odpor, jako hřebíky vražené do hlavy měnila jeho vědomí.

Po dnech hladu a žízně, přežívajících možná zázrakem, možná jen jako výsměch životu a bohům přijal pomoc démona. Zjistil, že jeho jazyku rozumí, ačkoliv pochyboval, že by podobná slova dokázal vyslovit obyčejný smrtelník. Směs hrdelních tónů, chrchlání, šeptání a syčení připomínala spíše náhodné disharmonické zvuky, než opravdový jazyk. Dozvěděl se, co má udělat. Marabas, jeden z vyšších démonů pána Tzeentche, byl po tisíciletí uzavřen ve zdech kdysi zničeného chrámu, pod bývalým císařským palácem. Okovy, jež ho držely na místě společně s nečistou magií, reziduum kacířského rituálu Boha krve, odolávaly snahám Marabase bez potíží. Nyní měl on, nový šampión pána Proměny zajistit, aby lord Marabas konečně unikl z vězení, jež by ho udrželo po další eony.


„Poslouchej pozorně, člověče,“ vzduch se mlžil, tetelil v oparu barevných par. Démon předával svou moc. Lidské tělo, nebo alespoň to, co z něho po měsících útrap zůstalo, se začalo nadouvat. Hrudník muže pomalu klesal a stoupal, až se pohyb zastavil úplně. Jakoby jednu chvíli vůbec nedýchal. Pak to ucítil. Sílu, jež naplnila jeho tělo, jako silné víno naplní prázdný kalich. Cítil se znovu jako dřív, plný sil. Pozorně si prohlížel veškeré změny, mnul si černé linky, které naběhly na kůži, když poprvé po dlouhé době donutil své tělo vstát. Přijal dary Toho, jenž mění cesty. Uvědomil si, že zatímco fascinovaně pozoroval své „znovuzrozené“ tělo, démon mluvil. Přitiskl ukazováček pravé ruky a zpětně si přehrál zvuky, kterými ptačí muž plnil jeho slechy.

Bude na mě čekat služebník pána Proměny. Úkol byl také jasný. Pokyvoval hlavou, když přijímal nové informace a instrukce. Nenápadnost. Pomalu se obrátil k démonovi, „Vrátím se a dokončíme to,“ čistá reikspiel démona pobavila, několikrát pohnul svou opeřenou hlavou. „Mám dost času“, odvětil Marabas a sledoval, jak tzeentchův šampión vyskakuje z hloubky pěti sáhů vstříc noční obloze.

[Ssin'urn]

Seděla v sedle tmavého koně, do stříbřitých vlasů se zamotávaly vločky padající z večerního nebe a lepily jí je k sobě. Bylo jí to jedno. Možná by jí bylo jedno, i kdyby jí vlasy chytily plamenem. Měla svůj cíl, stejný už několik měsíců – od doby, kdy se dozvěděla, že zůstal na hradě. Hlupák. Divila se sama sobě, že si na něj ještě vzpomněla, že ho ještě hledala. Nechápala to a to ji rozčilovalo. Možná i proto projížděla města a ptala se uprchlíků, odpověď byla už měsíce stejná. Každý jen vrtěl hlavou, někteří se dokonce zasmáli tomu, že hledá slepce a vysvětlovali jí, co se v Andoru stalo a že to nikdo bez zraku nemohl přežít. Vždy jen sevřela čelisti a ptala se dál.
Projela všechna města a pomalu začala přesvědčovat sama sebe, že je čas to vzdát.
Vždyť může zase žít tak jako dřív. Může? Chce?
Zabalila se do další kožešiny a pod kopyty jejího koně křupal čerstvý sníh, když vyrazil pomalým klusem od tržnice k Andoru.