Chladná noc

[Trillian]

Seděla u krbu a hřála si ruce. Zaklela. "Prokletá zima". Ženská aby se oblíkala jako medvěd. Jen pomalu povzdechla při vzpomínce na teplé letní dny. Tehdy ji všechno přišlo tak samozřejmě snadné…
Zavrtěla hlavou, teď se jí na to nechtělo vzpomínat. Vstala a se zaťatými pěstmi i zuby jako bez vůle došla k portálu. „ Ďáblův stroj“, než stačila dokončit větu, ovanul je ledový vítr – tak ledový, jak si jen umíte představit. Imer. Instintivně zkontrolovala, zda má u sebe jedinou věrnou přítelkyni. Dýku.
Už stáli nastoupení před bránou. Pár cizích, jeden přítel, s nímž rozprávěla její dýka a oni. Něco ji na nich nepřestávalo fascinovat. Pořád na to myslela. Síla? Ne. Překvapením se ji otevřela pusa. Led! Jsou ledoví. Napadlo ji, jak zvenku tak zevnitř. Zahnala myšlenku pohybem hlavy. Bude cvičení. Musí se připravit na horší věci, než na démony ve své hlavě. Seděl na koni, za ním vlál modrý plášť. Závod do Ilerenu. To to pěkně začíná.
Sešli se před bránou. Tiše stála a snažila se vypadat unaveně. Přichází další část. Boj. Arény jsou otevřeny, je čas prolévat krev.

[Glosh]

Bez hnutí stála u brány, ledový vítr si pohrával s jejími vlasy. Po chvíli se zachvěla, kožená zbroj nechránila před mrazem tak, jak by ji chránilo několik vrstev oděvu. Ona ale věděla, že se zahřeje a to víc než bude příjemné. Za několik okamžiků vyšel z brány muž. Prohlédl si ji zamračeným pohledem, který jen podtrhovala neoholená tvář a divoce rostlé hnědé vlasy. Poznala ho, legatus Amundsen II Ama, postrach kadetů, pozdravila ho. Pokácet strom. V duchu se rozesmála nad nesmyslností úkolu. Bude to zajímavé, s dýkou v ruce. Trvalo to, ale zvládla to. Samozřejmě to bylo špatně. Donesl tedy sám pěkně rostlé poleno a ona si ho dle rozkazu hodila na ramena. Nebylo tak těžké, jak vypadalo. Během prvních dřepů měla pocit, že to dnes bude snadné, ale při posledních se jí už nohy chvěly námahou. Nebyl to konec. Poklusem kolem portálu a potom ledovou vodou. Dřepy ve vodě. Zuby jí drkotaly zimou, ale nepolevila. Je to jen souboj vůle. Její tělo ji nezradí, ne teď. Konečně v teple, běh do schodů a ze schodů, prokouslý ret po zakopnutí. Nepočítala to, protože jí to nebylo řečeno. Do schodů a ze schodů. Poklusem k pevnosti. Poklusem? To už snad nebyl poklus, ač se o to snažila. Na konec ještě oblíbená klasika, kliky ve sněhu. S počítáním, hlasitým počítáním. Ze souboje vůle se slabostí těla ji vyrušil až příjemný hlas, tak rozdílný od řevu legata, a slova určená jí. Při pohledu na konzula se zachvěla. Potřeboval její pomoc uvnitř, alespoň to řekl legatovi. Nechal ji se ohřát, mluvil s ní a ona se usmívala. Těch pár chvil v teple ji prohřálo na další dny a hodiny výcviku v zimě...

[Glosh]

Hnědovlasá dívka se probudila s tichým výkřikem, celá zpocená. Zase se jí zdálo o sobotní noci. Ten strach musí překonat. Dotkla se smrti, dotkne se jí ještě mnohokrát. V sobotu se ale poprvé ocitla v objetí smrti, mrazivého mořského hrobu. Vzpomínala na to, co se jí honilo hlavou když jí hlava zmizela pod vodou a uvědomila si, že nemá sílu vyplavat nahoru. Zoufalství? Nechtěla zemřít tak mladá. Lítost? Litoval by někdo její smrti? Snad... Panika! Ta cloumala s jejím tělem tím víc, čím se od ní hladina vzdalovala. Bezvědomí přivítala, alespoň přestala vnímat okolí. Probudila ji ostrá bolest, křeč prohnula její tělo téměř do luku. Prudce se nadechla a začala vykašlávat vodu. Skláněl se nad ní druhý z kadetů a staral se o ni. Po chvíli se její oči zvedly od země a uviděla světlovlasého důstojníka. Rychle se snažila zvednout ze země řádně se postavit, ale zimou třesoucí se tělo ji neposlouchalo jak by si přála. Teprve po chvíli, když už byla sama s druhým kadetem tak si uvědomila, že centurion měl mokré vlasy. Nebo se jí to zdálo?
Toho snu se musí zbavit, jinak nebude schopná plnit své poslání. Včera se jí chvěly ruce z nevyspání, když sešívala legatovi rameno. Naštěstí tak málo, že si toho nevšimnul. I když ve stavu, kam ho dostala osvědčená léčba bolesti, by si toho těžko všiml. Nesmí tu noční můru nechat přerůst přes hlavu. Tahle myšlenka se jí honila v hlavě, když jen v triku a krátkých kalhotech klusala po thyriských ulicích. V tu chvíli se jí v hlavě zrodil nápad. Východ slunce ji zastihl po krk ponořenou ve vodě, snažící se plavat. Věděla, že bude spát celé dopoledne. Ale bude spát klidně, bez nočních můr.

[Trillian]

Prohlédla si svou ruku, mlčky se přesvědčila o banalitě zranění , trochu to stáhla obvazem. Věnovala mu krátkou nenávistnou myšlenku. Ležela v posteli a snažila se usnout. Byl to přece jen krátký okamžik nepozornosti. Přivřela oči…
Světlo přicházející skrze okno ji donutilo otevřít oči. Točila se jí hlava a vše kolem se zdálo jaksi rozmazané. Zaostřila na obvaz prosáklý krví. Musí to ošetřit! Hned, dokud má ještě trochu síly. Oblékla sukni a pomalými krůčky zamířila dolů. Před schody se nadechla. „Nesmím spadnout.“ Pěkně pomalu, krok po kroku sešla dolů. Zavrávorala až na konci. Ještě pár kroků. Zahlédla ho, jako obvykle ji nevěnoval žádnou pozornost. Namočila předloktí do vody. Uvolnila obvazy, krev začala zbarvovat vodu v kádi. Zavrtěla hlavou. Potřebuje léčitele.
…..
„Tlač na ránu říkala“, opakovala si pořád dokola. Věděla, že ji léčitelka poradila, jak těď nejlíp mohla. Tlač na tu zatracenou ránu! Ještě chvíli… Vydrž! Nadechla se. Už nezbývá moc času. Tohle nepomůže. Pomalu vstala a nejistě se vydala směrem, kde tušila dveře. Ledový vzduch ji na chvíli ochromil, svět se začal točit... cítíla jen jak padá k zemi a ucítila bolestný zvuk – něco povolilo . „Co se tu válíš?!“ uslyšela hlas. Musí vstát a najít pomoc. Musí… Podařilo se jí dojít k portálu. Nahmatala tlačítko a povolila sevření krvavých obvazů…