Příběhy z říše trpaslíků

[Loras]

Ne prvně jsem musel přemýšlet, proč si trpaslík vlastně pořiuzje děti. Půl bečky piva mnou proteklo, než mne zlost na tu malou pekelnici přešla. Věděl jsem, že Luna ma svůj temperament po matce, ale bylo třeba jí naučit slušným mravům. Dalšího rána už jsem byl zase rád, že mi při práci hraje mé oblíbené písně.
Mnohokrát jsem ji pozoroval, když v ohradě stříhala ovce a u srdce mne hřálo, když jsem slyšel jak krásně u toho zpívá....
z deníku Gombise Makaisona

[Loras]

.... tunelem se nesl zvuk rozpoutané bitvy. Krysák v první linii hodil proti šiku trpaslíku podivnou skleněnou kouli plnou jedovatě zelené tekutiny. Koule se roztříštila o nastavený štít jednoho z mladých trpasličích válečníků, který si bojem v první linii plnil poslední zkoušku než se mohl stát opravodvím tunelovím bojovnikem. Bohové si zřejmně nepřáli, aby se jím tento mlaďoch stal. Tekuťina z rozbité koule se během okamžiku proměnila v nazelenalí mlžný opar a mladý bojovník spolu se dvěma druhy kteří mu stáli po boku padli na zem zachváceni dávivím kašlem. Drželi se za hrdla a z očí jim tekly krvavé slzy. Po pár vteřinách zůstali bezvládně ležet. "Plyyyyyyn" vykřikl Bomir Rubo který stál po mém boku v druhé linii a natáhl si přes obličej šátek vlhčený v ovčích chcankách. Udělal jsem to samé stejně jako zbytek našeho bojového šiku. Tento trik starých tunelovích bojovniku do jisté míry dokazal zmírnit učinky těchto nečistých zbraní krysáků. "Vpřeeeed" zakřičel Bomir Rubo po chvíli a šik se jako jeden obrněný kolos vydal vstříc té smrduté krysí havěti. Pak začala ta pravá řezničina.....

z deníku Gombise Makaisona

[Loras]

... další z dlouhých zimních večerů, při kterých je co zapíjet jsem trávil u Pivní Studny. Tuhle hospodu jsem měl ze všech nejradši. Hostinskej Brulin Orrnysson vařil to nejlepší a nejslinější pivo v našem kraji. Jednou jsem viděl člověka, kterej po dvou locích tohoto moku protočil oči v sloup a chrápal až do rána. Brulin Orrnysson byl taky skvostný kuchař. Tolik způsobů na kolik dokázal připravit kňoura jsem neviděl ani na největších banketech v lidské říši.
Ten večer mnou proteklo dvanáct korbelů a půlka divočáka. Pilo se mi mnohel lépe, zvlášť když outrata šla za hostinským. Né že bych mu za jeho služby nerad platil, ale byla to součást splátky za mé slžby pro jeho pivovárek. "Zlatá Ruko" plácl mně svou zavalitou rukou o velikosti šunky přes záda a druhou rukou mě zatahal za vousy. "ten Tvůj novej kotel...U Grungniho to je vážně dobrá práce. Múžu teď vařit o půl bečky piva víc než do teď." Přiťukl jsem si s ním korbelem tak že jejich obsahy promíchaly jak to je naším dobrým zvykem a Brulin Orrnysson dál pokračoval obsluhovat hosty....
z deníku Gombise Makaisona

[Loras]

... byl jsem v pasti. Zahnán do kouta ve věži pevnosti. Jedna cesta ven byla skokem z okna a nekolikavteřinoví let zakončeny rozmáznutím se o skaly. Druha cesta byla probít se přes trojici temných elfých smrkáčů kteří mně zjevně chteli zajmout, protože jinak už by mě dávno prošpikovali sípy. Dva se ke mě přibližovali míříc na mě kopím s podivně kovaným hrotem. Byl jsem si jist, že s nimi umí dobře ohánět. Třetí je od dveří jistil opakovací kuší. Topor mého kladiva byl naštípnutý z předchozího boje v hale a z pravého ramene mi trčela černě opeřena šipka. Z rány se pomalu řinula krev kterou mi nasakoval filc brnění a košile pod ním. Hlavou mi šla jediná myšlenka. Radší se nechat zabít v boji, než se nechat zajmout těmi smrkáči a nechat se stháhnout z kuže za živa, aby si z moji kůže mohli udělat masky.
Sebral jsem poslední a postavil se elfákům tváří v tvář. Kladivo jsem musel držet jen jednou rukou, ale nepředpokládal jsem že by boj trval nějak dlouho.
A v tom jsem se nepletl. S mohutným zařváním se ve dveřích zjevila trpasličí obrněná postava třímající v rukou obrovskou sekeru. Elfák s kuší stihl jen napůl otočít hlavu, aby zjistil oč jde, protože pak ho obří sekera setla s takovou lehkostí jakoby půlila vodní meloun. Elfák klekl na kolena a než žuchl na zem celej, jeho kuše vystřelila. Naneštěstí pro naše malé temné ušaté přátele ěipka prošpikovala lítko jednoho s těch dvou. V tu chvíli jsem si všiml že obrněná postava je trpaslice dle run na zbroji s elitních královských oddílů. Dosud stojící kopijník otočil své kopí proti ni a myslím že poslední tri vteřiny svého života toho litoval. Já neváhal a jedním mávnutím jsem rozdrtil lebku postřelenému ušákovi, který se na zemi snažil vyndat si šipku z nohy..
Trpaslice přiěla ke mě a sejmula si z přilbu. "U Grungniho Ty vypadáš příteli." řekla mi se směsicí pobavení a udivení v hlase. Jsem Rubina Zkopalson a Ty mi za tohle dlužíš alespoň sud piva. Načež se hlasitě zasmála. To bylo poslední co si pamatuju než jsem ztratil vědomí..
z deníku Gombise Makaisona

[Loras]

... bylo těžké je zabít. Před pevností se rozprostíral lán plný nemrtvých bojovníku. Hnáni tou nejčernější magií, bez emocí, beze strachu s jediným cílem. Zabíjet. Organizoval jsem pomocný oddíl pro naše střelce. Hlavní úkol bylo zajistit, aby všechny palebné stanoviště měli dost šipek se stříbrnými hroty, dělových koulí a střelného prachu. A v případě že padne brána nebo některá z vnějších zdí, vzít kladivo a držet tu chásku co ještě nepochopila že už umřela mimo pevnost dokud to bude možné. Mé stanoviště na hradbách bylo vedle velitele oddílu elitních střelců se zvučným jménem Thelomen Galain. Tenhle trpaslík mistrovsky ovládal střelbu ze všeho z čeho se vystřelit dalo a z čeho se nedalo, dokázal s pomocí dobrých kovářů a mechaniků jako jsem třeba já předělat na ničivou palnou zbraň. "Dvacet stupňů v pravo. Náměr sedmnáct.. PAL" zavelel Thelomen Galain a z varhanového děla která stálo dvacet sáhu nalevo od nás začali lítat stříbrné dělové koule, které si v řadách nemrtvých vybírali krutou daň. Potom zapřel svou opakovací kuši o zídku na hradbách a zvolal. "Miřte jim na ty jejich dutý lebky" a celí oddíl spustil smrtící smršť stříbrných projekylů ....

z deníku Gombise Makaisona

[Loras]

... válečná sekera Norgrima Erikssona zasvištěla vzduchem takovou silou, že kryt krysího bojovníka nezabránil tomu aby ho rozsekla ve dví. Norgarim Eriksson si hřebtem setřel z obličeje krev a zbytky krysákovích vnitřností a začal vyhlížet další cíl. Krysáci se začali stahovat zpět do stoky odkud začali proudit na povrch. Podíval jsem se na svého dobrého přítele a s úšklebkem jsme si navzájem pokynuli na znamení dobře odvedené práce. "Jen to bylo příliš snadné" procedil mezi zuby Norgrim Eriksson hlasem jako kdyz o sebe třou dva mlýnské kameny. Přikývl jsem a pokynul kladivem ke vchodu do stoky. On se radostně zašklebil a houkl za sebe "Jdeme hoši moje sekera stále žízní po krvy těch zmutovaných hlodavcu." celá skupina se jako jeden trpaslík vydala do útrob kanalizace pod městem...

z deníku Gombise Makaisona

[Loras]

CESTA
Nebyly to lehké časy. Temnota pohlcovala naši říši a my jí nedokázali čelit. Tisíce našich druhů padlo, ale co hůř, ti co byly zajati a odvlečeni temnými bojovníky se po čase vraceli jako součást jejich temné armády. Po staletí jsme odolávali nájezdům skřetů, výpadům krysích mužů, útokům armád nemrtvých sloužícím mocným nekromantům, vpádům temných elfů, ale toto bylo jiné. Nikdy nebyla naše morálka nalomena tak jako když proti nám povstali naši vlastní druhové. Byly jsme nuceni ustupovat dále a dále do hor, opouštět pevnost za pevností až už nebylo téměř kam ustupovat. Tehdá jsem se poprvé tváří v tvář setkal s vůdcem kultu čarodějů. Tento kult se vzdělával v oboru magie, astrologie a vyuzžívání nadpozemských sil. Byla to taková osamocená řiše uvnitř naší trpasličí říše. Ostatí se jich stranili, protože náš vztah k magii nikdy nebyl dobrý. Nicméně v některých situacích byly ti knihomolové velice užiteční. Při jedné z debat které jsme spolu vedli mi sdělil, že by možná veděl jak nás zachránit. Ale že jeho plán je velice riskantní a nejistý. Prve jsem se smál a myslel si že jen vypil moc kořeněného piva, ale brzy mi došlo že to myslí vážně. Ještě několikrát jsme se sešli, aby mi mohl vysvětlit celí jeho plán. Několik dní jsem zvažoval co mi řekl a jsem si jist, že za jakékoli jiné situace bych ho poslal do hlubin pekel i s jeho magií. Ale šlo o možnost i když mlhavou, jak zachránit alespoň pár z nás a nenechat temnotu aby pohltila vše co jsme tisíce let budovali.
Přišlo mi, že najít dobrovolníky na tuto výpravu bylo stejně těžké, jako bojovat s temnotou. Král padl, zbytky armád byly prořídle a demoralizované jako ještě nikdy v historii. Někteří vypadali, že se těší až jejich utrpení skončí meči temných mocností. mnozí přišli o rodiny, majetek, hrdost i o naději..
Byl jsem šťasten, že jsem svou ženu nemusel přemlouvat. Snad to bylo kvůli dceři. Ale i když Luna byla velice dobrý důvod tak jsem veřil, že Rubina Skoplason by se mnou šla i do pekla a zpět kdyby to bylo třeba.
Další koho nebylo potřeba přesvědčovat i když si zprvu myslel že už mi s té situace chřadne mozek byl Norgrim Eriksson. Dávný dobrý přítel, který vždy dokázal prohlédnout co je dobré. Snad až na ty člověčí lehké děvy při naší návštěvě v lidské říši.
Bomir Rubo, Thelomen Galain a Brulin Orrnysson a ještě pár dalších se nakonec také odhodlalo když viděli jak moc bezvýchodná naše situace je.
Řady naší už tak hubené skupinky ještč prořídli při nočním masakru který se strhl noc předím, než měl náš plán být uskutečněn. Trpasličí armáda v moci temných sil téměř prorazila naše poslední obrané linie. Boj byl o to horší, že oni znali naše tajné chotby, bunkry a sklady které by nikdy nikdo jiný nemohl najít. Padlo mnoho obránců a vůdce kultu čarodějů byl při obraně zraněn. I přes to že byl zesláblí trval na provedení plánu, protože další možnost už by nikdy nemusela přijít.
Byly jsme shromážděni v obřadním sále jedné ze svatyň kultu čarodějů. Všude se táhl smrad jakěhosi kadidla a vzduch v sále měl zvláštní elektrizující náboj. Vůdce kultu čarodějů stál před kamennou deskou o velikosti dvou kamenných stolů a její povrch pokrývali runy které jsem nikdy předtím neviděl. Bylo vidět, že čaroděj je na pokraji svých sil. "Nezapomeňte.. Sigmarité mohou býti vašimi spojenci. Po průchodu portálem budete zesláblí jako by jste roky byly upoutáni na lůžku nemocí." trpasličí čaroděj si odkašlal a v koutku jeho úst mu vous zapleteny do úhledných několika copánků zbarvila krev. Elegantně si ji otřel hedvábným kapesníčkem a pokračoval. "Není jisté kde se objevíte a ani jak dlouho bude cesta trvat." čaroděj si znovu odkašlal.. "svět kam míříte, se jmenuje Andaria... Nechť je Grumgni s Vámi bratři a sestry." za normálních okolnosti bych si myslel že se nám vysmívá, ale ton jeho hlasu a okolnosti způsobili, že mně to až dojalo. Na Čaroději bylo vidět, že své zaříkávadla pronáší z vypětím všech svých sil. Runy na kamenné desce zářivě modře svítili a z každé vystupoval vzhůru pramen svetla, který se záhy spojil s dalším pramenem a takto se navzájem proplétali až nakonec pár palců nad deskou vznikl kruh světelné energie. Podíval jsem se na přemáhajícího se čaroděje a ten jen nepatrně kývl hlavou. Oči mu přitom zářivě modře žhnuli. Ohlédl jsem se za sebe na shromážděnou skupinku trpaslíků, kteří mě na mé cestě přišli následovat. Mrkl jsem na Lunu, zavřel oči a proskočil portálem....
z deníku Gombise Makaisona

[Loras]

ANDARIA
... první pocity který jsem měl když jsem se zase ocitl na pevné zemi byly těžko popsatelné. Ocitl jsem se uprostřed vypáleného, kdysi jistě dobře opevněného města. Zem se každou chvilkou třásla tak že na každý pohyb bylo potřeba vyvinout mnohem více usilí než normálně. Připadal jsem si jako by po mě celou noc jezdila kolona císařských povozů po té co mnou protekli tři bečky piva. Mít zde své kladivo, ani ho nezvednu ze země. Čaroděj před tím varoval, ale netušil jsem že to bude mnohem horší. Navíc při pohledu kolem, v doutnajících ruinách jsem si nebyl jistý jestli jsem vůbec tam kde jsem chtěl být. Po ostatních co šli za mnou ani památky. V tom mě přepadla mrazivá myšlenka. Šli vůbec za mnou? Kouř ze silným aroma síry mě štípal do očí. Bylo na čase vodtamtud vypadnout. Před tím co kdysi muselo být branou města stál jakýsi portál. Byl téměř nedotčený a na každém kameni vsazeném do podstavce byl nápis člověčím písmem. Když jsem se ohlédl a viděl ty hořící ruiny, svévolně jsem se zatřásl při myšlence, jestli mne temnota nepředběhla. Stiskl jsem kámen s nápisem Lewan. Během chvíle jsem se ocitl uprostřed úplně jiného města. Žádný kouř a spálenina, jen podivné dřevěné domy, spousta stromů a... Zaosřil jsem na človíčka ve zbroji co vypadal že tam hlídkuje. "Kde to sem?" houkl jsem na něj a on se zastavil a měřil si mě pohledem jako by viděl zjevení. V tom jsem zaostřil a našel to co mi na tom všem tam bylo divné. Byl to ELF. "U Grumgniho vousu to je odporný žert" zaklel jsem a rychle zmáčkl další kámen na portálu.
Tohle město bylo jiné. Kamenné budovy, člověčí stráže, žádné stromy krom těch okrasných. Hned mi spadla skála ze srdce. U portálu na jedné ze dvou lavic seděl chlapík oděný do tmavě modré roby a legračního špičatého klobouku stejné barvy. V ruce vedle sebe měl opřenou moc pěknou hůlku vykládanou drahými kameny. "Kde to sem?" vyhrkl jsem na něj. On si mne chvilku prohlížel se zaujetým výrazem jako by něco takového neslyšel každý den a pak kultivovanou řečí odpověděl. "v Andoru. Hlavním městě císařství." v tom mi opět spadla skála ze srdce, protože jsem věděl že mě ten čaroděj poslal na správný místo. "Hmm jo to bude dobrý pro vobchod" zabručel jsem. On přikývl stále mě se zájmem pozorujíc. "Dneska je ples, pojdte se tam podívat, bude tam spousta jídla, pití a lidí se kterými můžete navázat obchodní vztahy" znova pronesl tou svou uhlazenou řečí. "Hmm a maj tam i pivo?" se zájmem jsem se dotázal. "Jistě" odpověděl s úsměvem. "Snad nebude moc vodnatý jak člověčí piva bejvaj" zabručel jsem. Pak jsem se podíval na své rozedrané hadry páchnoucí kouřem a potem a rozesmál jsem se. "Človíčku.. Strčit tam takhle nos, stráže mě vyvedou dřív než stihnu natáhnout ruku pro pivo a pošlou na mě psy." Chlapík uznale pokýval a pak se zdvihl z lavice. "Tak pojďte, něco s tím uděláme"....
z deníku Gombise Makaisona

[Loras]

... i když ten chlápek s rudým kokrháčem na hlavě a stejně rudým plnovousem byl dost divnej a jeho druhové, směska lidí barbarů co žijou v jednom domu s elfkou, musím říct že byly nějak podezřele přívětiví. Vohákli mě tak že jsem se mohl s klidem producírovat mezi smetánkou a pořád říkali "když jsou ty vánoce" Až dva dny na to mi byl nějakej človíček na náměstí schopnej vysvětlit, že vánoce jsou jakýsi místní zvyk a že lidi jsou na sebe hodný a dávají si dary.
Ten ples byl velkolepej, to musím na svoje trpasličí kolena potvrdit. Mohl jsem vypít kolik piva jsem chtěl a když jsem vypil dost, abych podle našich dobrejch zvyků začal zpívat, dokonce se pár těch do hedvábí oděnejch návštěvníků chopilo nástrojů a začali mi hrát. Dal jsem jen pár pijáckejch a rejpnul jsem si do elfů a ani se kvůli tomu nestrhla žádná mela. Chvíli jsem asi nemístně čuměl na princezničku od tý ledoví královny. Měla fakt precizně ušitý šatičky. Ten královskej krejčí se určitě musel učit od trpaslíků. Nějakej trouba tam přimrzl k trůnu přesto, že zdejší královna jasně řekla co se stane když si tam někdo sedne. Chtěl jsem ho polejt kořalkou, bylo jí tam dost a určitě by ho to trochu zahřálo, ale ten pán král ho rozmrazil tou svou magickou hůlkou. Krom vodnatýho piva jsem se i slušně nadlábl. Nakonec to byl povedenej den na to jak začal.. Do konce jsem nezůstal i když by se to na trpaslíka slušelo. Ta cesta skrz magickej portál mi vážně vzala dost síly..

z deníku Gombise Makaisona

[Loras]

... kšefty se konečně začali trochu hejbat. Najmuli jsme pár obchoníků v obchodní čtvrti a nacpali je zbožím který se tu jen z obtížema scháněla. Vobchod za mnou přišel i sám do hospody. Ženská s Thyrisu mi přišla nabídnout slušnej obchod s chmelem, kterej jsem potřeboval, abych mohl konečně začít vařit pořádný pivo. Taky mě seznámila s podlejzavím elfím smrkáčem, kterej nám ovšem dovede sehnat fakt laciný herky na převýchovu na tažny mezky. Jednou večer za mnou přišel cajzl, kterej sice nebyl z našeho kraje a už tu nějakou dobu žije, ale bylo fajn s ním poklábosit a dozvědět se nějaký informace. Z tý obchodnice z Thyrisu vylezlo, že je celkem zdatna alchymistka, tak jsem s ní udělal obchodní dohodu a zajistil tím pro naše hochy potřebný pití do boje. Taky mě navštívil nějakej chlap z toho šlechtickýho hradu na ostrově. Že prej má netahaví služebnictvo a chtěl zdělat nějakou bavlnu a vlnu. V hospodě říkali, že je to prej nějakej váženej cech. No a taky jsme domluvili dobrý podmínky.
Konečně jsem přišel na složení toho kovu co se tady dá vykopat, a jsem tak schopnej opravovat ty fušerský plechy našim hochům, než vykoukmám něco co vydrzí pohromadě a nebude se jim to pořád mačkat a lámat se mi to pod kladivem.
Taky se nám podařilo domluvit si místo v Andorský radě což by mohlo pomoct obchodu...

z deníku Gombise Makaisona