Místo pro Vaše příběhy ze hry, příběhy, které si sami tvoříte.
Pravidla fóra
1) I v této sekci platí všechna obecná pravidla andarijského fóra a Andarie jako celku.
2) Jedná se o role-play sekci. Piště sem vaše příběhy ze hry, klidně zapojte i fantazii. Jediné omezení vaší fantazie je Andaria a neprotestování postav, které pro svou fantazii použijete (např. příběh o přepadení a obrání nějakého hráče, který se nestal a který se dané oběti nelíbí, prostě bude smazán a označen jako spam). Možnost ohrazení se vůči použití jsou 2 týdny od uveřejnění příběhu v případě aktivních postav, neaktivní postavy doporučujeme nepoužívat.
3) Respektujte jednotlivá témata. Příspěvky nesouvisející s příběhem prvního příspěvku jsou spam. V počátečním příspěvku témata autor může dát seznam lidí, kteří mohou přispívat do daného témata. Respektujte tento seznam. Stejně tak autor příspěvku může požádat o zamknutí témata.
4) Seznam hříšníků této sekce bude veden zvlášť. Každý z hříchů bude ohodnocen body a po nasbírání 20 bodů bude dotyčnému zakázáno jakékoli přispívání do sekce.
Ceny hříchů jsou následující:
nesmyslné příspěvky, příspěvky nesouvisející se hrou - 8 bodů
spam - 5 bodů
ooc - 4 body
jiné prohřešky vůči duchu tohoto fóra - dle uvážení moderátora
V případě velmi vážných opakovaných prohřešků může být ještě před dosažením hranice udělen zákaz příspívání, případně může být trest promítnut i do hry. Jednalo by se o non-rp, a tak by byl i trestán. Seznam hříšníků bude vedný v daném fóru, v prvním příspěvku seznam jako takový, následně vždy příspěvek se jménem hříšníka a proč mu byl trest připsán včetně citace.
5) Příběh se dá samozřejmě zamknout za žádost autora prvního příspěvku, a nebo podle vůle moderátora.
Kapitola první "Náš vyslanec... Je mrtev?" Kha'Hagar, král zemí Hadarackých, měl hlas přidušený zoufalstvím. Při skelném pohledu na mapu své říše, okleštěné vojsky Aramitských vlčích nájezdníků, cítil obrovský stud vůči dlouhým generacím rodu Kha, jeho předkům. Rod po staletí vládl Hadaraku, a nechal jej vzkvétat v duchu mírumilovnosti a blahobytu, bez dobyvačných válek a bojů. "Násilí budí jen další násilí." hrdě prohlašoval První z králů rodu Kha, Kha'Gaar. "Možná to byla chyba," zamumlal nynější král. "Možná by místo armády diplomatů bylo vojsko užitečnější." 'Proč nechtějí vyjednávat?' ptal se sebe sama znovu a znovu v duchu.
Sluha shledal, že král domluvil a odpověděl na jeho otázku. "Ano... Je, můj pane." na chvíli se odmlčel a pokračoval; "Vyslanec byl už mrtvý, když jej kůň dovezl za naše hranice ale... V ruce měl toto." řekl a podal svitek očividně z vlčí kůže svému králi. Hagar rozlomil pečeť se zlověstnou vlčí hlavou a kvapně rozvinul svitek, na němž krvavě rudým písmem stálo:
"Králi,
Aramité nehodlají jednat o záměru Ničitelovu.
Vaše takzavaná říše bude rozervána našimi
spáry a děti vašich lidí předhozeni chřtánům
Ničitelových vlků. Nemáte nárok na kapitulaci.
Vůdce smečky D'Aigo, velitel invazních vojsk."
Když král pergamen dočetl, rozzuřeně jej skrčil, a hodil na nebohého sluhu. "Doneste to Radě mágů... Nebo... Nebo ne. Předejte to jen Gorionovi."
Rada mágů, v čele s předsedajícím Arcimágem Gorionem, tvořila pomyslnou pravou ruku Krále. Díky tomu se mágové v říši těšili dobrému postavení a vůbec byli jedni z těch, kteři mají do čeho co mluvit. Každé město mělo svůj Kruh, tedy školu mágů, jejichž mistři byli členové Rady. Největší roli hrál samozřejmě Kruh v královské metropoli, v čele s mistrem a zároveň předsedou rady, Gorionem.
Arcimág Gorion, starý, avšak stále energický muž, hleděl na prázdný zasedací sál Rady mágů. Už dlouhou dobu očekával soumrak, který se nad říší právě schyloval. Tapisérie, starší než sám První z Králů, které Gorion mnohokrát shlédl, totiž dávno předpovídaly osud tohoto místa; "Na říši jednou jistě padne temnem tma zahalená, z níž vyvést nás může jen jedna – Vyvolená."
Arcimág ještě naposledy shlédl zlověstný text a konečně se vydal osobně se setkat s králem.
Kapitola druhá
Zatímco Hadaračtí teprve začínali vytvářet první náznaky defenzivního plánu, v ležení Aramitů vrcholily přípravy na zdrcující útok. Jak bylo mezi aramitskými vojevůdci zvykem, plán nebyl příliš složitý. Prostá idea jejich strategie tvkěla ve faktu, že milionová vojska mají nad nebohými obránci téměř třicetinásobnou převahu – z východu začnou v jeden čas neúprosně postupovat vlčí armády v jedné frontě, napříč celým Hadarackým královstvím. „Geniální plán, že ano?“ otázal se D’Aigo, hodností Vůdce smečky, tedy nejvyšší v celé armádě, svého podřízeného. R’Shay, mladý pobočník aramitského vojevůdce, namísto odpovědi nepříliš přesvědčivě kývl. „Ano... pane.“ dodal rychle
D’Aigo byl naštěstí pro R‘Shaye příliš zaneprázdněn zdánlivou dokonalostí svých armád, takže něco, co by jiní u svého podřízeného mohli považovat bezmála za vzpouru, přešel bez povšimnutí.
„… Protože je to dobyvačný národ, posedlý svým krutým vlčím bohem, Hagare. Nikdy nevyjadnávají.“ Arcimág se pokoušel být svým způsobem konejšivý, ale krále to ještě víc podráždilo. „Ne… To není možné! Nikdy se neválčilo – vy mágové! Zaražte to! Kouzla jsou přece mocná!“ „Svolám Radu.“ Gorion se pokusil vyznít nadějně, ale někde hluboko v srdci tušil, že sílu věštby nepřekoná ani ta nejmocnější magie.
Cestu, která by jiným trvala bezmála dvaapůl týdne, překonali vlčí nájezdníci za necelé čtyři dny. Nesmírné tempo, jenž zosobňovalo hrozivé dunění bubnů a rohů, nyní rezonovalo mezi stěnami královského paláce. Svůj podíl na tom samozřejmě neslo jak neexistující Hadaracké vojsko, tak i síť kvalitních silnic, jenž nechali generace Kha zbudovat. Jak se úkázalo, byla to nejspíš chyba. „Je to kvůli TOBĚ!“ vyprskl Hagar do obrovských prostor trunního sálu. Arcimág pokorně sklopil hlavu, litoval své zrady, ale sám věřil, že vybral to menší zlo. I přes Gorionovo ujištění králi se totiž do boje zatím žádný mág úmyslně nezapojil. Čarodějové prozatím zůstávali v ústranní; arcimág věřil, že díky tomu ušetří životy, dokud Rada nerozhodne, kterým směrem se budou ubírat dál. Ještě něž zašeptal magickou formuli, omluvně zamumlal; „Omlouvám se, můj pane.“
Právě když mocné dveře do sálu rozrazila družina samotného Vůdce smečky, problesklo místností světlo osobního portálu. Jakmile Gorion procitl na cílovém místě, přísahal by, že slyšel poslední výkřik zavražděného krále…
Dvacet mužů z přítomné palácové tělesné stráže bylo v několik desítkách sekund zmasakrováno Aramity, jenž během chvíle téměř zaplnili trunní sál. I přes to, co se odehrávalo kolem něj, seděl Hagar téměř nehybně na svém trůnu. Nepřítomným pohledem se rozhlédl po jatkách, odehravájích se kolem něj. Jeden z nájezdníků ve vlčí masce, která nezakrývala oči ani obličej, se na něj zahleděl a jejich oči se na chvíli střetly. „Zabij ho!“ zvolal D’Aigo, aniž by porušil souboj pohledů probíhající mezi ním a poraženým králem. R’Shay, který se u mužstva netěšil takovému respektu a moci, se musel ke svému novému cíli prodrat skrze těla živých i mrtvých bojovníků. Když byl necelých pět stop od Hagara, tasil dýku dlouhou tak, že někdo mimo vlčí nájezdníky by ji jen těžko považoval za dýku, a udeřil.
I přesto, že král už vykašlával poslední vteřiny svého života, ho někdo shodil z trůnu na krví zmáčenou podlahu paláce. Protože ležel na boku, bylo okno sálu to poslední, co v životě viděl. Skrze něj zahlédl hustý kouř, stoupající z hořících domů Hadaracké metropole a zaslechl křik dětí jejích obyvatel. Nebo to byl smích? Vše se mu najednou rozmlžilo…
Kapitola třetí
D’Shay využil světla ohniště a v mapě se pokusil najít pozici sebe i své družiny. Zdálo se, že mágové před nimi unikají na sever a ve své cestě pobíjí zástupy nic netušících aramitských okupantů. Bylo tomu právě týden, co D’Aigo rozkázal tehdejšímu R’Shayovi vyhledávat a likvidovat mágské buňky, jimiž byla prorostlá celá dobytá země. „Zlato? Zlato by jsi chtěl?“ doptával se Vůdce smečky R’Shaye. Na Aramitu to byl poměrně vágní požadavek, ale zoufalý D’Aigo potřeboval čarodějné revolty okamžitě potlačit, neboť díky stovkám mrtvých nájezdníkům každý den začala rada Držitelů v sídelním městě projevovat známky zhoubné netrpělivosti. R’Shay dostal své zlato a nadávkem i titul D‘, což představovalo obrovské povýšení v hodnosti i kastě. Vzhledem k tomu, že byl jakožto žoldák zbaven všech insignií, nehrálo to pro něj důležitou roli. Co se týče jeho skupiny, pár bezejmenných nájezdníků, vyčleněných z armády, dostatečně schopných pro svou špinavou práci. „Sbalte se, pitomci. Vyrážíme.“ Ještě než odešli, vymočil se D’Shay do zhasínajícího ohniště.
Gorion, stejně jako D’Shay, studoval mapu Hadaraku, na rozdíl od něj však s mnohem většími starostmi. Každým dnem zástupy zbylých mágů řídly, ač za cenu masových, zdánlivě nekonečných, řad vlčích nájezdníků. Bitva o Mormandii byla pro Aramity Pyrrhovým vítězsvím – obklíčená skupinka mágů uvolnila smrtící, avšak pro ně sebevražednou, magii, jenž krom nich samotných vypařila širé okolí a na tisíc nájezdníků.
Jádro odbojných čarodějů tvořilo hrstka starších arcimágů, v čele s Gorionem, se nyní přesouvalo na sever, do hor. Karavaně mágů to bude trvat minimálně ještě týden, ne-li více. Cesty sofistikovanými trhlinami v realitě, neboli portály, byly už dávno ta tam, neboť by to pro mágy znamenalo obrovské vyčerpání. Mimo to, každý portál představuje určité narušení manové harmonie, dostatečně silné na to, aby ho byli schopni pocítit i magicky citliví Aramité.
Skupina zaujala pozici téměř neslyšně – jediným zvukem bylo noční cvrlikání cvrčků. Díky světlu hvězd na bezmračné obloze si mohl D'Shay prohlédnout obrysy skrovné věže, přesně takové, v níž by se mohli skrývat mágové.
D'Shay šeptem instruoval zbytek svých zabijáků. „Je to malé, ta barabizna. Jeden vchod, bude to taká dvoukřídlá brána, tu to ale moc nevidím. Je to trochu víc doprava, co sem se tak díval,“ pokračoval „Na patřu budou tak jeden dva pokoje. Bude to rychlá práce. Když to nepoděláte. Hehe... He.“
Vrata se pomalu rozevírala a chodba se postupně plnila nočním šerem. Šest stínů, doprovázených občasným odleskem zakřivených čepelí, prošlo dovnitř, vědomo si každého svého hlučného kroku. Těžké kožené boty nešlo vždy zkrotit k absolutní neslyšnosti.
Střecha byla společně s celým prvním patrem zřícená, takže vnitřek byl částečně osvětlován noční oblohou i zvrchu.
D'Shay, který vešel jako první, se již stihl přesvědčit o tom, že v přízemí byly jen dvě další místnosti a nepoužitelné schodiště do vyššího patra. Gestem rozdělil skupinu svých lidí a poslal je k oběma dveřím v chodbě. Sám se k jedněm postavil a sáhl do záhybu svého hrubého pláště, vytahujíc láhvičku se sypkou třaskavinou. „Mále slunko“ tomu říkával. Žoldnéř na opačné straně chodby u druhých dveří udělal totéž.
D'Shay zadržel dech a zaposlouchal se, aby se přesvědčil, jestli tam mágové opravdu jsou. Neslyšel nic, ale vtrhnou tam tak jako tak. „Dem, ať nečekají.“ řekl najednou, bez jakýchkoliv skrupulí k tajné akci, vykopl dveře a hodil karafu. K zacinknutí následovanému zářící explozí došlo v obou místnostech téměř současně. Pouze z té D'Shayovi se za okamžik na to začlo ozývat ženské ječení a mumlání magických formulí. Tři Aramité tam však už vpadli a jakémukoliv kouzlení pohotově zabránili...
„Pane, jste v pořádku?“ zeptal mladý čaroděj Goriona. Arcimága podráždilo vyrušení z toku myšlenek, ale nedal to nikterak najevo. „Ano, v pořádku. Jen jsem měl nějáký špatný pocit.“ Mladík přikývl a odešel se věnovat svým povinnostem. 'Tři dny. Ještě tři dny a budeme v bezpečí.' uklidnil se Gorion v duchu. Skelným pohledem se zahleděl na sever, tam, kde tušil hory.
„Ňácí zajatci?“ otázal se ledabyle D'Shay, když bylo po všem. Zkrvavené ruce si otíral o oděv mrtvého čaroděje, tak jak to měl vždycky ve zvyku když někoho zabil. „Jen tohle děcko.“ zamumlal aramitský žoldák skrze vlčí masku zakrývající obličej, když vešel do místnosti s rukojmím. Chlapci bylo asi tak pod patnáct, a podle roucha byl jednoznačně žákém mágů. „Děcko? Hm, no ty si ale odvážlivec, jaktože nebrečíš?“ uchechtl se D'Shay. Ve světle zapálené lucerny viděl, že kluk má vypálené oči, což nemohl být následek ničeho jiného než pohled do „malého slunka“ v těsné blízkosti při výbuchu. „A tak. Dojemný, fakt.“ D'Shay vstal a volným krokem šel přímo k chlapci. „Víš synku, rád bych tě nezabil, ale taky musím myslet na děti, víme?“ doptal se a rozmáchl v svistném půlkruhu. Nepovedlo se mu stít hlavu, ale usmrtit jednoznačně ano. „Na mý lesklý, kovový zlatý děti. Hehehe.“ nezapoměl přidat klaku vyřčené poentě. Ještě tutéž noc družina věž opustila a vyrazila na sever.
O pár dní později stanula karavana na úpatí majestátních pohoří na severu Hadaraku. Bylo krátce po setmění a lidé i koně již byli unavení. „Pár hodin si spočneme a před rozedněním vyrazíme.“ oznámil Gorion a vyčerpaně se posadil na blízký balvan. Možná umíra? Myšlenku zahnal rychle na pomyšlení, co všechno je potřeba ještě znovu obnovit a vybudovat. Kolik Aramitů ještě musí zabít, aby je vyhnal ze zemí Hadarackých. „Čekají nás krušné zítřky,“ pronesl ke svým následovníkům „Avšak Vyvolená nás vysvobodí a zítra pomůže zbudovat to, co jsme dnes pozbyli.“ Krátce na to, co svou myšlenku dokončil, se musel ohlédnout, protože ho kousek za ním překvapil nezvyklý zvuk – skleněné cinknutí. Záře ho záhy oslepila...
