Tak pracuje inkvizice aneb Kaynův konec

[Bořivoj]

Masivní kovové dveře se pomalu otevřely. „Pane, už jsme vás očekávali“, prohlásil vrchní dozorce otevírající dveře. „To je dobře“, řekl vysoký holohlavý muž v plátové zbroji a tunikou zdobenou insigniemi templářského řádu. „Zaveďte nás ihned k vězni, kapitáne Gibbonsi“, zavelel templář. „Ano pane, za mnou prosím“. Vrchní dozorce sebral ze stěny hořící pochodeň a pomalu vedl celou skupinu bludištěm mříží, okovů, vězeňským královstvím, jemuž vládl. Během cesty měl dost času, aby si prohlédl i zbývající členy delegace, která mířila navštívit zřejmě velmi populárního vězně. Vězně, který neměl dostat najíst, napít, ke kterému se Gibbonsovi muži nesměli ani přiblížit. Vězně, který byl vsazen do okovů ve stěně v podzemí vězeňského komplexu.
Za rytířem, totiž tím onen holohlavý pán skutečně byl, kráčel muž spokojeného vzezření, ačkoliv hrubé rysy v zarostlé tváři a mohutné pěsti svědčily o jisté síle toho muže, jeho chůze ho odhalila za obchodníčka. Gibbons věděl, jak se daří řemeslníkům. Ve chvílích jako byla tato, proklínal svoji hrdost a svého otce, přesně v tomto pořadí. Kdyby jeho otec nesloužil stejně jako on v císařské věznici, nebyl by nikdy nastoupil. Myslel si, kdovíjak veřejně prospěšnou činnost provádí, ale už dobře věděl, že mu nikdo nikdy líbat ruce nebude. Od toho tu bude tahle střední vrstva, kupčíci co si vydělají na chrámy, aby mohli normálním lidem dokazovat, jací jsou páni. Pro něj to byli ale jen burani a syslové. Gibbonsovi se ale bylo těžké zalíbit, uznával jen vojáky a ty, kteří mu je něčím připomínali. Svoji práci však plnil svědomitě a pečlivě. A stejně přepečlivě si počínal i u pozorování dalšího muže. Úzká brada a rty muže asociovaly Gibbonsovi obzvláště kruté vzezření, obvykle míval podobné případy v cele smrti. Taktéž stejně fanatický pohled jako vídal z jejich klecí, do něj nyní zapichoval i druhý společník rytíře. Odhadoval se navíc ještě hůře, díky klobouku, který spolehlivě chránil před světlem, takže stín zakrýval většinovou část obličeje.
„Nečum“, projevil se muž v klobouku, a tak Gibbons raději přešel k poslednímu ze skupiny. Pokud byl předchozí muž něčím tajemný, pak poslední ze skupiny byl úplnou záhadou. Do tmavé róby zahalená postava, kapuce stažená až ke špičce nosu, velký kožený vak na zádech, který co chvíli zacinkal. Gibbons netušil, kdo by ten dotyčný mohl být, nicméně neměl už čas déle něco zjišťovat, byli u cíle. „Děkuji, kapitáne, už vás tu nebude potřeba, můžete jít“, řekl rytíř a půjčil si od Gibbonse pochodeň. „Ano pane“, odvětil lehce překvapený Gibbons, překvapený z toho, že nebude třeba jeho přítomnosti, koneckonců on byl správcem, ne nějaký zatracený rytíř, ale co měl dělat.
Skupina osaměla před sestupem do podzemní cely. „Tak půjdeme“, řekl rytíř a pomalu se vydali do temnoty v podzemí. Jedna mříž v zemi a pár desítek schodů je přenesly do místnosti kruhového půdorysu. Do stěn byly vsazeny železné okovy, ve kterých se sušilo pár koster a jedna dosud žijící postava. Rytíř pomalu zažehl pochodní další pochodně v držácích po obvodu cely. Vězeň už je očekával, a zřejmě byl velmi dobře naladěný. „Zdravíčko, pánové. Tak jak se vede?“ prohodil vězněný lehkým konverzačním tónem. Ostatní ho však ignorovali. Postava v kápi začala vykládat obsah koženého vaku na stůl: kleště, kladiva, hřebíky, všelijaké důmyslné nástroje vše ve stříbrném provedení. „To muselo být, ale drahý co?“ opět porušil ticho vězeň. A opět se nedočkal odpovědi.
„No tak začneme“, prohlásil rytíř. Pomalu přešel k vězni a dlouze se na něj zadíval. „Chci vědět, jaký byl váš hlavní cíl, co jste z toho měli mít, kdo další je v tom zapojený, co dalšího máte v plánu, kdo vás vedl, je toho víc, ale to přijde pak. Mluv a neztrácej tady náš čas, mluv a třeba si zachráníš život.“ Chvíli bylo ticho, pak vězeň plivl rytíři pod nohy. „Nic ze mě nedostaneš chudáku“, zahlaholil vězeň a v širokém úsměvu ukázal špičáky ostré jako jehly. Rytíř pokrčil rameny, „no dobrá, tvoje volba, konečně, čekali jsme to.“ Odstoupil od vězně a pokynul zarostlému muži. Pane soudce, půjdeme trochu stranou. Oba se odklidili, načež rytíř pokynul i muži v klobouku. „Víte, co máte dělat“, prohlásil rytíř. „Jistě“, suše odvětil muž s kloboukem.
Pomalu nasadil rukavici se stříbrnými cvočky na místě kloubů. „Slyšel si otázky pijavice, teď ty odpovědi“, prohlásil muž, nyní už bez klobouku. „Jdi k čertu“, odvětil vězeň. Muž se speciální rukavicí pomalu pokýval hlavou, zhoupl se v bocích a pěstí v rukavici udeřil pod spodní čelist vězněného. Cvočky trhaly maso. „Jsou jako zvířata“, řekl muž s rukavicí dívající se do tváře vězně a udeřil ze strany na spánek. Cvočky trhaly maso. „A my jsme prý pro ně dobytek“, prohodil, zatímco vedl krátký direkt na kořen nosu. Cvočky trhaly maso.
Po chvíli odstoupil a pozoroval svoji práci. Rány po stříbře se nezotavovaly, tak jako v normálním případě, tedy pro vězně. Upír byl bolestí jen vyveden z míry, příčetnost však neztratil, a tak nasadil chladnou masku, ačkoliv mu z obličeje visely cáry masa. „Nic vám neřeknu, to by vám mělo být snad už jasné. Ovšem možná to vaše malé mozečky nechápou, tak raději pomalu. NIC NE-PO-VÍM“, pomalu odříkával vězeň. Muž s rukavicí pokrčil rameny a podíval se na rytíře se soudcem. „Nechám to tady na mém muži, pokud souhlasíte, pánové“, řekl. Po kývnutí obou hlav vyzval svého svěřence k dílu, zatímco pomalu odstoupil od vězně: „Slyšel jsi pse, čiň se“. Zakuklenec se pohnul ke stolu s nástroji. „No jo“, téměř zašeptal.
A Kat pracoval dlouho. Několikrát se mu povedlo vyloudit z vězněného nějaký ten bolestný výkřik, což muž, nyní už opět v klobouku, kvitoval uznalým pokývnutím hlavou. Pravda, zručnosti druchií se doposavad nevyrovnal, ale to jednoho dne přijde, pomyslel si muž v klobouku. Rytíř celou dobu netečně sledoval scénu, aniž by pohnul brvou. Pro muže, co viděl krev už mnohokrát a slyšel křičet raněné v agónii, to nebylo nic nového. Zato soudce viditelně pobledl. Úmyslně se vyhýbal pohledem místu, kde se odehrávala vrcholná symfonie mučení a raději zkoumal strop podzemní cely. Evidentně toužil být nejlépe ihned pryč z místnosti nasáklé hořkou vůní krve a potu. Přestože byl tento téměř umělecký proces výjimečně působivý, nedosáhli kýženého výsledku. Po hodné chvíli se muž v klobouku a rytíř pokývnutím ujistili, že dále již není třeba pokračovat. Kat dostal rozkaz se stáhnout, a ačkoliv nerad, uposlechl ho. „Nic nepoví“, prolomil ticho rytíř. „Říkal jsem to“, zachrčel přes zmučené rty vězněný. Rytíř poznámku ignoroval a obrátil se na bledého soudce. „Co s ním? Nemůže tu jen tak zůstat, nemůžeme ho ale jen tak pustit. Co s ním?“ A…, asi budeme muset požádat o nějaké to povolení Hrad, pane“, vykoktal ze sebe soudce, který pomalu ale jistě opět nabýval jistoty. Rytíř pokýval hlavou, ale evidentně se mu ani ta možnost příliš nezamlouvala. Zatímco „mocní“ rozmlouvali, jejich druzí dva společníci v cele měli v celé věci jasno. Muž v klobouku téměř neznatelně pokýval na Kata, který mu z vaku podal asi loket dlouhý předmět.
Pomalu přistoupil k vězněnému a ukázal špičatý hrot dřevěného kolíku. „Pozdravuj v pekle, Kayne“, zašeptal těsně u hlavy vězněného upíra a proklál jeho hruď překvapivě účinnou zbraní. „Tak takhle umírají nesmrtelní“, podotkl muž v klobouku, zatímco sledoval, jak se jiskra vytrácí z očí vězněného.
První si chřestění okovů, způsobeného smrtelnou křečí upíra všiml soudce. Stačil vypravit pouze „Co to…?“ než se rozeřval rytíř. „Co jsi to udělal?! Byl to vězeň,… Vždyť tohle je vražda, uvědomuješ si, co to děláš, inkvizitore?!“. „Právě jsem nám všem udělal velkou službu“, klidně odpověděl muž v klobouku. „Jakou službu, zabil jsi ho, mohl nám toho tolik říci, ale…“. „Ale neřekl by nic. Celou dobu neřekl nic, vy víte, že by z toho nic nebylo. Teď by se zase měsíc jednalo, co s ním. Udělal jsem, co jsem musel. Lepší než kdybyste to udělali vy. Ten muž prostě zmizel a hotovo. Nikdo nic neví, ani strážní ho pořádně neviděli, když do těchto míst nesměli. Takže vše je v pořádku“. Evidentně připravenou řečí zaskočil muž s kloboukem dva mocnáře. První se nastalé situace chytil soudce, „jak odsud chcete dostat to tělo, aby si ho nikdo nevšiml“?. „Jsem rád, že si rozumíme“, pozvedl koutek rtů muž s kloboukem. „Kate, můžeš vybalit.“ Muž v róbě začal vyndávat z velkého pytle další předměty. Celkem šest železných truhel a velkou sekyru, které se i sám ujal. „Ty truhly jsou posvěcené od našeho svatého otce, takže se nemusíte bát vzkříšení. Počítám, že nikdo nebude schopen je opět všechny najít. Nyní vás požádám, kdybyste počkali nad schody. Bude tu trochu, mokro“, zatímco mluvil, otočil se muž s kloboukem k oběma mocnářům zády a začal otvírat truhly.
Po nějaké chvíli vynesl nad schody postupně šest truhel. Muž v róbě byl poslán i s vakem pryč, jeho služeb už nebylo třeba. „Teď vás ještě poprosím, abyste každý z vás, vlastní pečetí a heslem vždy jiným zapečetili truhly. Poté je nechám zakopat každou na jiné místo“, vysvětlil další fázi muž s kloboukem.
Vyšel před bránu věznice. Přes cestu se o strom opíral černovlasý mladík s možná až příliš širokým úsměvem. „Takže se vám to přeci jen povedlo, pane“, prohlásil, jakmile spatřil inkvizitora vycházet s truhlami v podpaždí. Muž s kloboukem se zamračil a pokývl hlavou. „Máš práci“, řekl. Tři truhly změnily majitele. „Každou jinam, pamatuj. A pak nejlépe zapomeň“. Hodil po mladíkovi cinkající měšec. „Na zapomněnou. A už padej.“

Napsal: inkvizitóre Kurt Ravenger
S nevolí schválil k vydání bludný spiritus Kayn