Tristia

[Tristia]

(v tom nejvíc temném koutě celého maličkého domečku v lese u pobřeží)
..myšlenky ubírající se každou chvíli jiným směrem… Jednou myslí na budoucnost, pak zase ukazují minulost, nejraději tu, kterou ona nechce vidět, pak zase chvíli mlčí, vnímají přítomnost a odmítají čas. Nebo si jednoduše vymýšlí..
Teď. Právě teď končí jeden nekonečný pohled na protější stěnu a myšlenky si znovu hledají a zhmotňují obrazy v hlavě. Ty dlouho schované, nechtěné a nejspíš nejvíc nenáviděné. Venku konečně svítá, z jednoho rohu se ozvalo tiché pípnutí. Nechci takhle myslet… nechci to vidět, nechci to..takhle cítit… A čím víc se nutí mysl, aby na něco nemyslela, tím víc se bude snažit o barvitější obraz.. …Ten se v prvním okamžiku změnil v krb.. s tiše popraskávajícím ohněm a siluetou kohosi… Nechci tě vidět.. silueta je rázem jiná a kolem ní.. závoj vlasů.. Tebe... taky ne… Ten bolestně laděný tón vlastního hlasu umí v hlavě tak zřetelně zaznít, až to vyděsí i toho, komu patří.. o to víc vyděsí myšlenky zastřená odpověď hlasem cizím, přesto tak známým.. Proč?
Zavřela oči a přerušila osvobozené myšlenky v jejich oblíbené zábavě, v mučení sebe samých. Soustředěně si přeříkávala, kde právě je, co má na sobě, co právě dělá, snad pro odvedení pozornosti od části hlavy, která si myslí po svém.. od té, která se ovšem naučila být mnohem silnější.. ..Dokázala v tu chvíli vytvořit další obraz.. nebo spíš jen.. krátké záblesky něčeho, co tyhle oči už viděly.. Poslední napřáhnutí.. šplouchnutí bahna nebo.. ozvěna v rozlehlé jeskyni.. Tón poslední struny a.. poslední pohled a zakňučení vlka, který padl mrtvý k zemi pod tesáky jeho vlastní smečky.. Otevřela oči.
Hlava utichla, snad vlivem rozčíleného a o něco víc zoufalého, myšleného výkřiku Dost!
..Kde jste, no tak.. tichým hlasem promlouvala k něčemu, možná jen k sobě, možná ke všem a všemu, a tiše jí dozníval hlavou, dokud se neozval jiný hlas, který byl spíš jen další myšlenkou, pocitem a.. zvukem, co ovšem přicházel zvenčí.. a bylo jich rázem několik. Jejich pomalé, mručivé hlasy vyzařovaly radost z přicházejícího slunce, tak, jako každý den dokázaly uctívat to světlo stejnou mírou.. stejným nadšením, stejnou láskou. Tentokrát nechala svobodnou část mysli, ať si přehrává tichou, zdánlivě milosrdně vypadající melodii, s níž se hlasy stromů až podivně doplňovaly, a stočená do klubíčka pozvolna přešla do mlhavého a tolik křehkého obrazu nekonečné stěny zlověstné tmy..

Autorův komentář
(Autorův komentář slouží jen k rychlému zpětnému zorientování se v příběhu a možná nabízí i vysvětlení)
Tristiu sužuje dlouhodobá nespavost spojená se strachem z divných snů o neprostupné tmě, proto většinu nocí stráví uklidňováním vlastní mysli, což ale vede k úplně opačnému účinku. Ačkoliv obklopená milovaným lesem, nemůže uklidnit vlastní vzpomínky, které se jí derou jedna po druhé do živých představ a nedovolují ji soustředit se na přítomnost. Obvykle až nad ránem dokáže za pomoci probouzejícího se lesa na pár chvil usnout.

[Tristia]

(Nistřin ostrov)
Zvláštní místo. Tráva, stromy. Zvláštní stromy a.. přejela jemně dlaní přes trávu rostoucí kolem ní. …zvláštní tráva. Krásná, zelená a neuvěřitelně živá. Štěbetá. Šeptá a.. má radost. A jistěže… může mít radost. Ona může... Chvíli ještě pohlížela s lehkým úsměvem na zem kolem sebe, než zvedla hlavu a pomalu se rozhlédla. Už bez úsměvu. Klidným pohledem. Pod srázem před ní narážely vlny na skály a od moře vál studený vítr. Zadívala se na západ. Tam ještě před chvílí mizelo slunce za obzor. Teď už se jen vytrácelo poslední světlo dne. A obloha byla stále tmavší, za doprovodu skoro nezřetelné písně, které naslouchal jen nejbližší strom a nejbližší tráva. Nezřetelná slova, kterým by stejně nikdo z nich nemohl rozumět.. ale přesto všichni věděli, co znamenají.
První bledé hvězdy. Studené, tak daleko a tak maličké. Nistra… zašeptala ke hvězdám. Proč jí dávat jméno. Proč podobu.. proč všechno zbytečné, když stačí jen to.. nejdůležitější. Je krásná i bez podoby. I bez těla, bez pohádek.. Spousta jmen, spousta míst.. spousta duší. Zavřela oči upřené k obloze a dlouze se nadechla nočního vzduchu. Je tu všude, nepotřebuje nic, než.. nás. Naše všechno. Žádné věci, slova.. Jen nás. Nás všechny… ať ji nazývají jak chtějí. Pořád to bude jenom ona, ta nejsilnější, nejkrásnější, nejmoudřejší… nejstrašlivější. Pořád jenom ona. Žádná slova, žádné věci, žádné spisy, jenom my. Naše životy. Její síla. Pomalu otevřela oči. Zvedla se a pohlédla z útesu dolů, tam, kam.. se stejným pohledem dívala tolikrát. Její jediný dar.. ozvala se myšlenka hlasem přísným a tvrdým. Stejně jako byla její tvář.. pohled věnovaný vlnám a kamenům tam dole. Odvrátila se od srázu a zadívala se ke břehům vzdáleného Lewanu.. k obrysům stromů.. …ten se neodmítá.. zašeptala do ticha a vydala se zpět. Domů. ..Její síla je naše.. a ta naše je její. My jsme.. součástí. Jsme Ona.

Autorův komentář
(Autorův komentář slouží jen k rychlému zpětnému zorientování se v příběhu a možná nabízí i vysvětlení.)
Přes všechny počáteční pochyby nad smyslem víry si Tristia dokázala vytvořit vlastní přijatelnou variantu, která nakonec dopomohla k částečnému zklidnění psychického stavu. Jde o zamyšlení se nad vírou v moc přírody, kterou každé společenství nazývá jinak, ona se ji rozhodla nazývat Nistrou po vzoru svých elfských společníků. Všichni jsou obdarováni mocí přírody - životem, tedy všichni mají stejný kus jednotné síly, která drží svět pohromadě. Tristia definitivně zamítá možnost sebevraždy.

[Tristia]

( ,,pojď… pojď k nám..“ ..,,nechci.. ještě ne.“
Les kolem je podstatně starší, než cokoliv, co kdy viděla. Tenkrát i teď. Barvy má přesně takové, jaké by byly ve skutečnosti. Jen.. vzduch.. hlas.. všechno podivně zastřené, mlhavé.. křehké. Odněkud je slyšet hlas, ale.. co říká? ..a ten zpěv.. patří komu? A ptáci, co jsou ve větvích.. kde vlastně?
Vlastní nohy v trávě a kolem sukně ze zvláštně zdobené zelené látky.. vlastní ruce v klíně splétající konečky bouřkově modrých vlasů. Vlastní zpěv tou řečí, které nerozumí, přesto s ní tolikrát mluví… i teď. …Její zpěv! A je slyšet.. všude okolo… anebo…. Anebo zpívám s nimi? Na chvíli rozostřený pohled na elfy procházející mezi stromy opodál, chvíli zastřený hlas. ,,pojď… prosím……….“ A pocit.. v tu chvíli. Dávno zapomenutý. Už dlouho to nebylo.. takové. Asi bezpečí, štěstí, klid. Nic z toho, co by bylo dnes běžné.
,,matka čeká…“ ..kývnutí a postavení se na nohy, započatý pohled do tváře toho, kdo ji oslovil… a…)
Prudce sebou trhla a otevřela oči. S prvním náznakem úsměvu.. vše zapomněla. Až na ten vzdáleně známý pocit… až na tu píseň..


(domeček v Lewanu)
Bezradně hleděla do košíku plného ovoce a zlehoučka hladila bobulky ambrosie prstem. Nebyl to hlad, ani chuť.. byla to povinnost. Papkáš? zazněla jí hlavou otázka, na kterou vždy s mírným úsměvem odpovídala.. ano. …Nikdo se už ale neptal, proč vlastně..
Ze zamyšlení, co tedy bude dnes večeřet s nejmenším odporem, ji vyrušilo bouchnutí… do dveří. Její jméno.. z venku. Sylandra.. bílá, unavená jako vždycky. S každým zvukem klepání už nejde čekat něco jiného.. Na tyhle dveře nikdo jiný neklepe. Možná i proto by ten zvuk ráda slyšela častěji. Možná i pro ten pocit, který přichází potom.. protože ten, kdy před stejnými dveřmi ležela probodaná dýkou, už si.. nepamatuje.. nebo si ho jen pamatovat nechce. Pocit, co přichází teď, je víc než zmatený, ale pořád veselejší, než jakýkoliv jiný..anebo téměř jakýkoliv. Přišel někdo, kdo.. ví všechno. Ví všechno, co vědět potřebuje. A může to vědět. …a může slyšet Tristiinu.. píseň na spaní.
A výběr nebyl těžký. Dřív, než sáhla do strun, věděla, že sotva začne, Syl už bude dávno spát. Jestli je to opravdu spánek… …Nejsou to vlastní myšlenky.. nikdy nejsou.. tam, kde se všechny ty melodie berou.. všechna jejich slova.. ze vzpomínek.. zvláštních vzpomínek, o kterých ví, ale neumí si je vybavit. Hudba přenesená od jinud i tak zní docela.. stejně. I stromy tady ji znají. Nakonec, všechny stromy mají jedno společné…
Napůl zamyšleně, napůl zasněně.. klidná, pomalá melodie, zvuk harfy, noc, les.. Píseň ze sna, ze vzpomínky… vzpomínky ve snu. A přesto.. ona neví, odkud…

[Tristia]

(na západní hranici Lewanu)
Nádech. Koňská hříva ji polechtala pod nosem. Ucítila ten pach, kterým voní koně, ucítila jarní lesní půdu i květiny, slaný mořský vzduch. Výdech. Slyšela sebe, jak její dech naráží na koňský krk, jak v listech stromů nad ní zašuměl vítr, jak vlny bijí o břeh. Uslyšela i něco, co by sem správně patřit nemělo, na co si ale už vlastně dávno zvykla. Co tady poslouchá už několik minut. Co jí najednou příjde tak normální, běžné, přesto neuvěřitelné a tak strašně nesprávné. Mrazivý pískot větru mezi zasněženými stromy. Mráz, který je snad i slyšet.
Pomalu zvedla hlavu, kterou celou dobu tiskla ke krku svého koně, a narovnala se v zádech. Zadívala se přes vodu, na stromy Lewanu pod tíhou sněhu a ledu, na věčně poletující sníh, na tu neskutečnou nespravedlnost, která se mohla takovému místu vůbec kdy stát. Nedokázala odvrátit pohled, nedokázala ho ale ani snést. Jen dlouze pozorovala, jak se vločky chvíli pomalu snášejí k zemi, chvíli je ostrý vítr žene proti stromům. Všechno, co zmohla, bylo pomalé a jemné, lehce konejšivé hlazení Gaenirovi srsti konečky prstů.
Čím déle tak zůstávala, tím zvláštnější se jí krajina před jejíma očima zdála. Ten pocit by neuměla pojmenovat. Neuměla by ho vysvětlit. Už dobře věděla, že si ho nedokáže následně ani pořádně vybavit. Tak moc se podobal jejím snům, tomu pocitu v jejích snech. Teď s rozdílem naprostého bdění.
Díváním se na neúnavný pohyb padajícího sněhu se vědomím dostávala blíž. Zdálo by se, jako by fyzicky seděla na hřbetu svého koně na jedné straně vodní hranice města, svou myslí se ale už dávno vznášela ve vzduchu mezi vločkami na straně druhé. Držely se blízko, ale žádná z nich nenarazila. Dokonce postupně zpomalovaly, v jednom momentě se zastavily úplně. Byly to buď moc dlouhé vteřiny, nebo naprostá věčnost, kdy mohla vidět každou vločku zvlášť, držící se ve vzduchu, bez pohybu. Zároveň to bylo jen několik setin vteřiny, během kterých se jí v uších stupňoval podivný hučící zvuk doplňovaný zvláštní melodií. Až moc pomalu si uvědomila, že melodie nepatří do běžných melodických zvuků, ale že se postupně mění v podivný sykot, který jí náhle zazněl v hlavě až moc silně. Trhla sebou, nehty zaryla koni do kůže, ten poplašeně cukl hlavou a popošel kousek vpřed. Všechno bylo najednou normální. Znovu jen jeden jarní les, jeden zimní, jedno běžné moře, jeden normální Gaenir a jedna mírně normální, ale silně zmatená Tristia, která tohle všechno sice znala, ale nikdy tomu nedokázala porozumět. Možná hlavně díky tomu dokázala dojet zpátky k nejbližšímu portálu a vybrat město Lewan, který i přes všechen sníh stále nemohla opustit úplně.

[Tristia]

(Lewan)
Slunce se zrovna přehouplo přes okraj západu a na východě se pomalu vynořovaly bledé hvězdy. Soumrak přicházel pomalu, ale městem už se nesla zář pouličních lamp, kývajících se v lehkém větříku. Tristia seděla opřená zády o strom u brány frakčního komplexu a už několik chvil sledovala jezero i vzdálenější centrum města, jak se pomalu noří do přicházející noci. Ten pohled na klidný a vyrovnaný večerní Lewan by nevyměnila za nic na světě.

Za nic.. na celém světě.. S jemně nakrčeným obočím na chvíli zavřela oči. Není přece nic, co by chtěla víc, než Lewan, který je v pořádku. Nic než život v něm, život s ním a pro něj. S hlubokým výdechem se znovu zahleděla na jezero, na jeho stále temnější hladinu. Podobných myšlenek měla v poslední době plnou hlavu, přemýšlela nad nimi celé dny i většinu nocí, kdy nemohla spát. Celé město jí bylo vždy jediným domovem i rodinou, nikdy neměla nic víc, pro co by mohla žít. Nebo.. pro co by chtěla žít.

Napůl nevědomky pomalu točila jednou rukou svůj prsten na ruce druhé, zahleděná na jezero, v jehož odrazu se objevovalo stále více hvězd. Není to tvoje chyba.. Po těch dnech přemýšlení věděla, že není. Nikdo po ní nemůže a nesmí chtít, aby se změnila, aby si ze dne na den přála mnohem víc, než sama chce. A uvědomovala si, že se to nestane ani v průběhu jednoho roku, či několika let. A pokud stále někdo stojí o její přítomnost, musí chápat její postoj k celému světu. Že vše má svůj čas. A že vše se děje tak, jak se dít má.

Z dalšího zamyšlení ji vytrhlo až zašustění trávy a následné tlumené žbluňknutí. Klidným pohledem si prohlédla své ruce. Dlouhé hubené prsty, krátce stříhnuté nehty, mozolnatá bříška prstů levé ruky. Žádné šperky. S lehkým úsměvem se podívala k hladině, na níž pomalu mizela kola za potápějícím se prstenem.

[Tristia]

Odpolední slunce mělo touhle dobou už dostatečnou sílu, aby sněhová pokrývka doteď tuhé zimy začala pomalu ubývat a odhalovat v krajině zelené ostrůvky. Celý les v okolí vypadal na příchod jara více než připraven a zpěv všudypřítomných ptáků to jen potvrzoval. Období jara bylo v lese vždy tím nejveselejším obdobím.

(dům v údolí u jezera)
Po večerní obchůzce města se Tristia vrátila domů o něco více unavená, než běžně, a přesto necítila sebemenší důvod jít si lehnout a pokusit se spát. Zdánlivě nejjednodušší útěk od reality byl zároveň tím nejméně dostupným v posledních týdnech, nebo snad i měsících. Většinu těchto bezesných večerů a nocí dokázala trávit s pohledem upřeným z okna ven do tmy, na poletující sněhové vločky, na krajinu osvětlenou měsíčním svitem nebo pomalu se vynořující z noci do časného ranního šera. Naučila se mít v těchto chvílích hlavu naprosto čistou, bez jediné myšlenky nebo melodie.. Nakonec to byl jediný účinný způsob, jak si doopravdy odpočinout.

Pomalu vystoupala do patra svého domu, posadila se na okraj postele a upřela pohled z okna na jezero. Znatelně tenčí led už místy téměř úplně roztál. Snažila se ve svém výhledu nacházet další změny, které jaro v okolí jejího domova dokázalo tvořit v podstatě ze dne na den, ale už po krátké době začínala tušit, že dnes to nebude stačit. S každým nádechem cítila, jak se důvěrně známá prázdnota rozpíná jejím nitrem a ubírá prostor dalším nádechům, zatímco s každým výdechem narůstá. Pomalu zavřela oči s nadějí, že se jí podaří nastupující pocit ještě potlačit, ale ten už měl v tu chvíli dostatek prostoru, aby se tak snadno nevzdal.
Svázaná ve stupňující se beznaději se pomalu sesunula z postele na podlahu, kde si dlouhou dobu snažila i přes nevysvětlitelnou bolest v hrudi zachovat rozum a pravidelný dech, aby nakonec stejně musela tomuto pocitu nechat volný průchod. Volný průchod všem svým potlačeným emocím přetvořeným v prázdnotu a slzy.
Po nekonečně dlouhých minutách už byla v pokoji zase jen sama sebou. U okna s výhledem na jezero, s koleny přitisknutými k tělu a hlavou opřenou o okraj postele, usínající na zemi s pocitem, že je prozatím všechno zase v pořádku.

[Tristia]

Vzduch se po setmění začínal plnit vůní přicházejícího deště. Zvedající se vítr hýbal větvemi stromů a sliboval příchod bouře, která zatím jen chvílemi a neslyšně problikávala na obzoru. Do noci nořící se smaragdové město i přes nadcházející déšť znělo poklidně a konejšivě. Cvrkání cvrčků v dlouhé trávě u krajů cest občasně přehlušila jen některá z probouzejících se sov.
Lewan přesně v těchto okamžicích skrýval svůj největší půvab, město uprostřed lesa, les uprostřed města, souznění dvou téměř neslučitelných věcí.

Tristia chvíli pozorovala zvedající se vítr v korunách stromů oknem cechovny, až nakonec vyšla ven a unaveně se posadila na schody u dveří. Opřená zády o vstupní dveře sledovala ubíhající mraky na temné obloze a počítala vteřiny od jednotlivých záblesků vzdálené bouře. Občasně silnější poryv větru zvedl její dlouhé modré vlasy do vzduchu, zacuchával je a zakrýval jí výhled na nebe, nezdálo se však, že by tomu věnovala nejmenší pozornost.
Bouře se s prvním slyšitelným zahřměním přiblížila, což elfku vrátilo myšlenkami zpět před cechovní budovu. Pohledem přejela z oblohy na okna paláce, který obklopoval bránu do cechovních zahrad. Každé jednotlivé okno paláce bylo tmavé. Prázdné. Dívala se na zdánlivě opuštěnou budovu a možná snad očekávala, že její pohled palác oplatí. Že alespoň v jednom z oken zabliká světlo zažehnuté svíce, mihne se stín nebo se stane cokoliv, co by paláci vrátilo život. Co by naznačilo, že je teď zase vše v pořádku.
Uplynulo pár minut, pár desítek minut, ale okna zůstávala prázdná a temná. Bez odpovědi.
Kdyby na její bosé nohy nedopadly první dešťové kapky, vydržela by čekat možná celou noc. Takto se však pomalu zvedla ze schodů, s posledním pohledem k paláci tiše povzdechla a opět zmizela ve dveřích cechovny.

[Tristia]

Noc byla tmavá a mrazivá. I přes všudypřítomný sníh se zdálo být vše natolik ponořeno do tmy, jako by se na krajinu s přicházející půlnocí snesl temný, tíživý stín.
V uších stále slyšela bitevní vřavu, když v lewanském přístavu máchala zablácené oblečení v mořské vodě. Bahno z bitevního pole se látky nechtělo pustit, vlákna navíc byla poškozena kyselým deštěm. I přes opakovaná přemáchání a ždímání na látce zůstávaly tmavé, páchnoucí skvrny.
Vyčerpaně odhodila vyždímané látky do prádelního koše. Věděla, že koženou zbroj, kterou měla stále na sobě, bude muset vyčistit jindy.

Napůl cesty zpět domů se zastavila u jednoho z vodopádů. I přes mráz a několik rampouchů v okolí tůňky a pokračujícího potůčku byl pramen stále silný natolik, aby zcela nezamrzl.
Odložila zbroj a rozpletla si dlouhý cop. Přestože byla zvyklá chodit bosýma nohama ve sněhu, ledová voda ji při vkročení do tůně na malý okamžik ochromila. Zhluboka se nadechla a stoupla si pod proud padající vody. Čas se na chvíli zastavil.
Tisíce malých střípků se zabodly do kůže po celém jejím těle, jak se mrazivá voda setkala s kůží podrážděnou od kyseliny. Hluk v uších z bitevního pole utichl, náhle slyšela jen vlastní tep a proudící vodu. Strach z minulosti i budoucnosti se rozplynul. Uvědomila si, že si přeje, aby ten moment nikdy neskončil. Během chvíle se však svírající mráz změnil ve spalující žár. Přes všechno očekávání to byl jediný pocit, který ji dokázal vrátit do reality, ukročila zpět mimo proudící vodu a ztěžka vydechla. Několik dalších chvil ještě nechala proud vody z jejího těla odnášet zbytky kyselého deště, než vylezla znovu na břeh a zabalila se do čisté, suché róby.
Ponurým nočním Lewanem se vydala zpět do svého domu, kde poprvé po dlouhých měsících tvrdě usnula, sotva co se hlavou dotkla polštáře.

[Tristia]

Ranní vzduch byl stále studený a zem obvykle pokrývala křehká jinovatka. Směrem k lázním, které vodou zásoboval studený horský pramen, byla námraza silnější a vzduch studenější. S každým dnem však přicházející jaro sílilo, za pár dní se stanou mrazíky po ránu minulostí.
Tristie s každým výdechem stoupal od úst obláček páry, když uvazovala koně před budouvou lázní. Pohledem zkontrolovala venkovní prostor, kde by se měla za pár týdnů uspořádat oslava jara. Vycházející slunce pomalu prostupovalo větvemi stromů směrem k lázním a v ranním oparu se ojíněné kmeny stromů jemně třpytily. Ačkoliv měla tyto chvíle ráda, zadoufala, že v den konání slavnosti již bude počasí i po ránu o něco teplejší.
Pomalu vstoupila do lázeňské budovy a procházela pečlivě každý kout. Podlahu bude potřeba zamést a pravděpodobně i vytřít, voda však byla díky přirozené cirkulaci z pramene dostatečně čistá. Zatím ale také velmi studená, jak zhodnotila při vkročení na první schod velkého vnitřního bazénu.
Po kotníky ve studené vodě zamyšleně hleděla do stropu a počítala osušky, židle, potraviny a další důležitosti, které bude pro slavnostní večer potřebovat.

V podobném zamyšlení vystoupala do patra budovy. Na chodbě leželo převážně v rozích několik suchých listů, u lazebníka však bylo vše úhledně uklizené. Letmo tak přelétla jen stoly a urovnané osušky, zrak jí však spočinul na odloženém příručním zrcátku. Opatrně k němu přistoupila s určitou nejistotou, svůj vlastní odraz neviděla dlouhé měsíce, možná snad i roky. Po chvíli rozmýšlení jej zvedla a zadívala se na vlastní tvář. Byla stále stejná, bledý obličej lemovaly lehce rozcuchané, tmavě bouřkové vlasy, v očích se odrážel výraz osamělého smutného smíření a únavy. Všimla si však jedné drobné, lehce nenápadné změny, kterou by přehlédla, kdyby do zrcadla nehleděla už několik dlouhých minut. Od vnitřního koutku očí na obou stranách zaznamenala jemnou, krátkou rýhu v jinak hladké pokožce. Mírně při tom zjištění nakrčila obočí, což drobné vrásky pod očima lehce prohloubilo.
Odložila zrcátko zpět na stůl. Uvědomila si, že vlastně netuší, co to znamená. Zadívala se oknem ven, na roztávající město v sílícím jarním slunci, zaposlouchala se do všudypřítomného ptačího zpěvu a rozhodla se, že o odrazu v zrcadle dál už přemýšlet nebude.

[Tristia]

Stromy v okolí Andoru se zdály být na první pohled podobné těm lewanským, při pečlivějším poslechu však zněly úplně jinak, ačkoliv je od Hvozdu nedělila výrazná vzdálenost. Vítr ve větvích šuměl jinak, ptáci na nich si zpívali jiné melodie a samotné stromy promlouvaly poněkud rozdílnou řečí. Přesto rozuměla tomu, co říkají.

Ležela opřená o kmen jednoho z nejstarších stromů, který v lese kolem města uprostřed noci po prohrané bitvě našla. Přicházející světlo dne se prodíralo mezi větvemi a listy a osvětlovalo střídavě elfčinu tvář tak, jak zrovna foukal vítr. Po noci strávené v trávě a mechu se zdálo, že její dlouhé, teď rozcuchané modré vlasy, zvolna zarůstají do lesního podrostu a pomalu se spojují s přírodou. Přes jednu z jejích bosých nohou si vytvořili cestičku mravenci, kteří stoupali dále do koruny košatého stromu. Chvíli je sledovala zarudlýma očima, když probíhali po kůře kolem její hlavy.
Strom, který si vybrala v noci, se s prvními paprsky dne dlouho probouzel, ale bylo znát, že má radost z nového dne. Chvíli si elfky u svého kmene nevšímal, a ačkoliv ona cítila vinu za to, že mu půlku noci ronila slzy do popraskané kůry, starý strom jí to neměl za zlé. Promluvil na ní jako první.
Chápal všechny její strachy a obavy, které elfka o Hvozd projevila, přesto neměl v úmyslu se zabývat něčím tak časově nevýrazným, stál tu již dlouhé desítky let. Starý strom začal vyprávět o začátku svého života. Vyprávění stromu je zdlouhavé a pomalé a čím je strom starší, tím déle jeho řeč trvá, ale elfka věděla, že nemusí nikam spěchat, nic na ní teď nečeká.

Na začátku života košatého stromu bylo semínko, které se uchytilo ve stínu mateřského stromu. Malý semenáček tak od samého začátku svého života bojoval o každý záblesk slunečního světla, který se k němu přes korunu vzrostlého stromu dostal. Zdálo se mu, že získat sluneční svit byla ta nejobtížnější věc jeho života. Když semenáček povyrostl a světlo bylo blíž, ostatní uchycené výhonky kolem něj spásla divoká zvěř. V tu chvíli se zdálo, že nejobtížnějším úkolem na světě je rychle růst, aby na něj zvěř už nemohla. Když pak byl dostatečně velkým stromem, světla měl dostatek a zvěř neohrožovala jeho tvrdou kůru, přišla vichřice a zlámala jeho mateřský strom i ostatní stromy v okolí. Zde strom své vyprávění na chvíli přerušil a dopřál elfce čas na přemýšlení.
Den se už chýlil ke konci a světlo začínalo mizet z oblohy. Starý strom se pomalu ubíral k nočnímu odpočinku, na rozloučenou však dokončil své vyprávění unaveným mručivým hlasem: “Každou překonanou překážku následuje další, o něco náročnější překážka, která přináší poznání a růst.”

Počkala, až stromy dokončí svou píseň na dobrou noc, pak pomalu zvedla své ztuhlé tělo ze země a vydala se zpět k Andoru, k městu, které teď bylo jejich novým domovem.

[Tristia]

Nad potemnělým Andorem přecházelo mračno slibující sněhovou přeháňku. Elfka se zadívala na tmavou oblohu a chvíli si přicházející mračna prohlížela. V zátylku cítila zvláštní napětí. V nezvyklém tichu večerního města na sebe obrysy mraků braly různé podoby, avšak žádný jí dostatečně nepřipomínal dračí siluetu. Pocit nejistoty tím ale nezmizel.
Na nádvoří hradu byla téměř sama, až na hradní stráž hlídající přilehlé prostory a dva strážníky, kteří jí byli při ruce. Bitva začala už před dlouhou chvílí, nebo se jí to tak alespoň zdálo, nemohla však dělat nic, než čekat na jasné pokyny.
Pohlédla na obrovský kanón před sebou. Kdyby kolem nehořelo několik pochodní, černý kov by splynul s tmou. Oheň však vyzdvihl jeho lesklé kulaté okraje. Napadlo ji, že takhle zbraň vypadá ještě větší, než patrně doopravdy je. Možná stejně jako menší domek nebo přístřešek pro ovce.
Z prohlížení lesknoucího se kovu ji vytrhlo první hlášení o situaci u pevnosti Husitů. Zatímco oba strážní začali na pokyn připravovat kanón k použití, vyměřovala souřadnice, kam vyšle první střelu.
Ujistila se, že je vše v pořádku a poprvé vypálila téměř bezděčně. Kouř z kanónu se rozlil všude okolo, vítr ho ale rychle odnášel pryč. Čekala, že za chvíli v dáli zaslechne výbuch, jenže bylo ticho.
Ve stejném tichu stála i o několik střel poté. Její nejistota se zvedala s každým dalším odpalem. Najednou jí přišlo, že před výstřelem váhá celou věčnost. Mohla jen doufat, že si střely našly správný cíl.

Když se boje přesunuly blíž k městu, každý výpal z kanónu už provázel s mírným zpožděním vzdálený výbuch. Jak jednotky nepřátel obsazovaly pořád více území kolem města, i její střely mířily stále blíž a jejich dopad byl slyšet víc a s menším prodlením. Ta poslední dopadla tak blízko, že i strážní připravující náboje do děla lehce nadskočili.


Seděla u vody a zírala na hladinu, která byla šedá stejně jako nebe nad ní. Rozhlédla se kolem sebe a na chvíli nevěděla, kde vlastně je. Všude ležel sníh a krajina tak vypadala na spoustě míst stejně.
Byla jí zima. Ten pocit příliš často nemívala, překvapilo ji, když zjistila, že se má roztřesené ruce. Musela tu sedět už několik hodin, nevšimla si, kdy se rozednilo.
Pohlédla na své dlaně umazané od sazí. Možná to ani saze nebyly. Vzpomněla si znovu na zčernalé zdi hradeb u severní brány, ale tentokrát se jí už zle neudělalo.
Nepřítomně sledovala vodní hladinu ještě dlouhé hodiny a myslela na Lewan. Chyběl jí a potřebovala ho víc, než kdy předtím.