Rodina Rohk

[Zoltan]

Klapání střevíců se rozléhalo nočními ulicemi Andoru. Marwen měla v ruce uzlík s nářadím a druhou si snažila přidržovat šaty aby si je nezničila. Chodila od obchodu k obchodu a už se blížila k poslednímu.
„No to si snad dělá prdel, vážně všechny? Co si ten chlap o sobě myslí!“ Unavená a aniž by sehnala místo pro dílnu se uchýlila na noc do hostince. Další dny zkoušela další města, ale v Lewanu jí žádný obchod nevyhovoval a v Thyrisu se otočila snad už za branou. Po cestě na ubytovnu narazila na vývěsce na jeho inzerát. Prý hledám učně.. „tak hlavně že to sám zvládá“ Neodpustila si lamentování a inzerát strhla.

O několik týdnů později…

Práce kterou bylo třeba udělat byla hotová, ani si nepamatovala kdy jí nakonec tak bavila. Uklidila dílnu a šla se nahoru rozloučit než odejde do pokojíků, který mohla používat odměnou za práci. Truls však nikde nebyl, dívka protočila oči a vydala se s malým uzlíkem jídla rovnou k dolu.
„Zase jste celý den nejedl že?“ Nadskočil, nečekal v dole žádnou společnost a už vůbec ne někoho kdo by mu donesl večeři. Překvapeně souhlasil a hltavě se dal do jídla. „Mám toho teď moc, ty volby a práce nepočká.“
„Ona by nikam neutekla.“ Už věděla že je to marná snaha a tak se jen zasmála a utíkala se vyspat.

„Tak tedy velmi gratuluji, snaha se nakonec vyplatila. Konečně to bude mít zase smysl a řád. A nepovede to tu vidlák.“ lehce ho objala, věděla kolik mu to celé dalo práce.
„Nevím jestli je k čemu. Převzal jsem jen dluhy a to jste neviděla v jakém stavu je sídlo! On tam snad opravdu měl slepice a všude to tam podle toho vypadá. Přijďte se večer podívat, ukážu Vám to.“
Před elfkou se zvětšovala hromada vyzkoušeného a odhozeného oblečení, to pracovní už bylo uloženo ve skříni. Konečně byla spokojená, ještě jednou uhladila hedvábnou látku šatů a pročesala si vlasy.Ze stolku vzala košík s jídlem a vínem k večeři a vyrazila. Když klepala na starostovské sídlo, byla nervozní ani nevěděla proč. Prošli spolu dům a potom co se zasmáli peří a hnízdu ve skříni se usadili u krbu. Po nemotorném rozhovoru přišlo na řadu víno.
„Ráda bych Vám před dalším vyprávěním navrhla tykání, i když si nejsem jistá zda byste neměl vy vzhledem k vašemu postavení.“ Rychle znovu upila z poháru, doufajíc že se uklidní. Truls zrovna přikládal, když procházel kolem ní mírně se uklonil. „Velice rád.. pro Vás již jen Truls. Tedy pro Tebe.“ Při úkloně jí vzal do ruky ruku a letmo jí políbil na hřbet. Posadil se vedle ní a nadzvedl číši. „Takže na tykání.“
Rozhlédla se kolem nich. „Budeš tu něco měnit?“
„Možná bych měl, asi tu teď budu trávit hodně času. Je něco co tě bije do očí? Rád bych tvou pomoc.“
„Prozatím snad jen ten obraz s pivem.“ Jak jejich hovor pokračoval, hodiny ubývali a pak už nebylo bezpečné jít domů sama.

O dva roky později..
Nový nábytek z temné látky se jí líbil, konečně vše v domě ladilo. Urovnala bosou nohou kožešinu z medvěda, když dole klapli dveře. Truls vyšel do ložnice a než jí došel přivítat uložil tržby do pokladnice. Podle zvuku padajícího váčku opět několik tisíc. Došel až k ní, lehce jí políbil.
„Jak si se měla lásko?“
„Také jsem dnes naplnila pokladnici, ta válka obchodům jen prospívá.“ Ušklíbli se oba téměř najednou. Nebyli sobci, ani neměli válku rádi, jen byli upřímní. „Už pracuji na zásobách pro Andor.“ Pouze přikývl.
O několik týdnů později, když jí obchodník v tesařství hlásil, že je téměř vyprodáno, věděla že to může znamenat jen jedno. Další město padlo.
Bylo to tady, gardista přišel s žádostí o pomoc, starosta dával dohromady zásoby. Neodmítla, pomáhala, i když už jednou si řekli plán když na to dojde. Uprostřed večera se jí zmocnila panika.
Našla ho v sídle v dílně, políbila na uvítanou a posadila jej na verpánek. „Musím s tebou mluvit.“Následovala slova o válce a obraně města, zakoktávala se až se zarazila úplně. Posadila se mu obkročmo na klín, čelem k němu, doširoka se usmála a v zelených očích měla jiskřičky, ale zároveň strach. „Chtěla bych svatbu.“ Znovu se zarazila. „Teda jestli ty taky...“
Rozzářily se mu oči. „Ale jistě jistě, samozřejmě.“ Opatrně jí sundal a začal pobíhat po pokoji. Mumlal si. „Kam sem to jenom dal.“ Přebíhal od jedné skříně ke druhé, nakonec prohledal několik přišitých kapes. „A tady to je.“ Oklepal ze sebe prach, železné špony a piliny, neobratně si před ní klekl, vytáhl mitrilový prsten s diamantem, několikrát ho ofoukl aby z něj sundal další prach. „Vezmeš si mě?“
Její pohled se rozjasnil a několikrát poskočila. „Ano, ano, ano..“ Přišla si až nepatřičně, tolik štěstí v takové době. Klekla si k němu a políbila ho. „Chtěla bych jen malou svatbu, v kostele se svědky.“ Natáhla k němu levou ruku.
„Ma-malá? Truls Rohk nemůže mít malou svatbu. To přece nejde. Řekl se smíchem.“
Pokrčila obě obočí. „Když dohlédneš na to aby tam nemohla kdejaká verbeš.“ Láskyplně se na něj usmála.


.......

Svatba byla veliká, tak jak si Truls přál. I když nikdo nevěděl co bude zítra, všichni byli v tu chvíli šťastní a zapoměli na hrůzy, které čekají za hradbami.