28. zelenec, rok kulhavého králíka
Otec mě vzal sebou na loď se zbožím, poprvé po devatenácti letech mého života. Vyplouváme dnes z Laentu na Krymlin. Dovážíme na Krymlin otcovy šperky, které vyrobil. Rozváží je po všech ostatních ostrovních městských státech a královstvích a dokonce někdy vyrábí šperky pro šlechtickou rodinu, která stojí v čele Laentu.
Na Krymlinu mají úrodnější podmínky pro pěstování teplomilných plodin, než u nás na Laentu, kde se mu sice daří, ale žádná sláva. Máme odvážet i nějakou révu, prý.
32. zelenec, rok kulhavého králíka
Nedostavila se mořská nemoc, fandím si, asi ji za mě vychytal otcův nový čeledín. Je slunečný den a na obzoru jdou pomalu vidět Krymlinské mlýny. Melou pomalu a špatně. (Jejich mouka je občas taková nějaká hrubá, každopádně je to pro ostatní pochoutka a tak ji určitě budeme dovážet domů.)
...
Zase na pevné půdě ostrovu. Dopluli jsme do doků někdy po poledni a s několika truhlami se vypravili ke Pólovi Hadobijci. Otec má pro něj velkou zásilku. On mu platí v penězích a v hadích šupinách. Jsou krásně duhový.
Samotná výměna probíhá rychle. Odcházíme o truhly lehčí, za to o pořádný pytel tolirnů těžší. Ty malé čtverečky z bílého zlata příjemně procinkávají naši cestu zpět k lodi. Otec poslal čeledíny pro bedny s révou.
...
Dostavili se brzo a my několik hodin před setměním vyplouváme na moře. Ostrov se rychle vzdaluje. Většinu času trávím na můstku pozorováním okolí. Nebe začíná být podmračené, ale je pořád stejné teplo.
1. plazivec, rok kulhavého králíka
Jsme doma a já se nemůžu dočkat další plavby. Prý vyplouváme se zásilkou zhruba za osmen, už aby to bylo. Nebe má černou barvu a ochladilo se. Vytáhli jsme teplejší oblečení z Thaelu, nejsevernějšího ostrova. Není to běžné pro tuhle roční dobu.
Byla jsem se projet na Elbrovi, bílém psovi vysokém jako urostlá žena.
Pochází z Baeltu na severovýchodě Ostrovů. Na jeho velikost nemá příliš velké drápy, ani zuby. Nízkou zvěř však porazí vcelku snadno, přeci jen má velikostní výhodu. Je celý sněhově bílý a má pronikavě modré oči. Ve zvěři se nevyznám, nejspíš to je výsledek šlechtění. Už jich moc není, nevím, jaký má přesně původ. Vím ale, že chovů je málo, což znamená, že roste cena. Prudce.
Lidé se připravují na slavnosti Osvobození Ostrovů. Kdysi totiž byly pod nadvládou Pevniny. Před sjednocením. Pevnina je jihovýchodně od ostrovních států, něco okolo tří až čtyř dní plavby, když přeje vítr. Pevninští jsou mírně zaostalí, měli tehdy, mimo jiné, množstevní přesilu a byli sjednocení. Obsadili postupně téměř všechny ostrovy, než se vzchopili poslední svobodní občané a začali získávat svá území zpět. Jsou to poměrně veselé slavnosti, pořádají se velké plavby napříč Ostrovy.
15. plazivec, rok kulhavého králíka
Je brzy ráno a my vyrážíme opět na moře. Je to zhruba týden po slavnostech a svět okolo se opět dal do pořádku. Počasí se zdá dobré a tak bez větších obav vyrážíme na otevřené moře s řádným nákladem. Dnes tak velkým, že musíme vypravit dvě lodě. Jedeme až na Heilas na jihozápadě asi tři dny cesty. Je to ostrov, který v našem uskupení ostrovních států a měst představuje zásobní jednotku, co se látek týče. Najdete tu snad všechny, na které si vzpomenete.
17. plazivec, rok kulhavého králíka
Plavba se zdála klidná. Dalšího rána jsme měli doplout do přístavu v Heilasu a směnit zboží. Avšak v druhé části dne, když se slunce pomalým, ale jistým pohybem přibližovalo k západu, jsme na obzoru spatřili loď s černými vlajkami. Nikdo příliš dlouho neváhal a měnili jsme kurz, čímž jsme se brzo dostali z dosahu. Naše druhá loď však takové štěstí neměla. Jantarové v souboji s piráty prohráli nula ku jedné.
...
Otec byl jako u vytržení. Přišel o loď s posádkou a o náklad. A ke všemu ještě se náš příjezd do Heilasu touhle záležitostí opozdí o půl dne. Kdokoli, kdo se ho snažil uklidnit málem letěl přes palubu. Proto se všichni raději drželi své práce a nebo v ústraní, aby nebyli příliš na očích.
Přesun příběhu ze stránek na forum
Útržky z (lodního) deníku Koralíny Jantarové
Pravidla fóra
1) I v této sekci platí všechna obecná pravidla andarijského fóra a Andarie jako celku.
2) Jedná se o role-play sekci. Piště sem vaše příběhy ze hry, klidně zapojte i fantazii. Jediné omezení vaší fantazie je Andaria a neprotestování postav, které pro svou fantazii použijete (např. příběh o přepadení a obrání nějakého hráče, který se nestal a který se dané oběti nelíbí, prostě bude smazán a označen jako spam). Možnost ohrazení se vůči použití jsou 2 týdny od uveřejnění příběhu v případě aktivních postav, neaktivní postavy doporučujeme nepoužívat.
3) Respektujte jednotlivá témata. Příspěvky nesouvisející s příběhem prvního příspěvku jsou spam. V počátečním příspěvku témata autor může dát seznam lidí, kteří mohou přispívat do daného témata. Respektujte tento seznam. Stejně tak autor příspěvku může požádat o zamknutí témata.
4) Seznam hříšníků této sekce bude veden zvlášť. Každý z hříchů bude ohodnocen body a po nasbírání 20 bodů bude dotyčnému zakázáno jakékoli přispívání do sekce.
Ceny hříchů jsou následující:
nesmyslné příspěvky, příspěvky nesouvisející se hrou - 8 bodů
spam - 5 bodů
ooc - 4 body
jiné prohřešky vůči duchu tohoto fóra - dle uvážení moderátora
V případě velmi vážných opakovaných prohřešků může být ještě před dosažením hranice udělen zákaz příspívání, případně může být trest promítnut i do hry. Jednalo by se o non-rp, a tak by byl i trestán. Seznam hříšníků bude vedný v daném fóru, v prvním příspěvku seznam jako takový, následně vždy příspěvek se jménem hříšníka a proč mu byl trest připsán včetně citace.
5) Příběh se dá samozřejmě zamknout za žádost autora prvního příspěvku, a nebo podle vůle moderátora.
1) I v této sekci platí všechna obecná pravidla andarijského fóra a Andarie jako celku.
2) Jedná se o role-play sekci. Piště sem vaše příběhy ze hry, klidně zapojte i fantazii. Jediné omezení vaší fantazie je Andaria a neprotestování postav, které pro svou fantazii použijete (např. příběh o přepadení a obrání nějakého hráče, který se nestal a který se dané oběti nelíbí, prostě bude smazán a označen jako spam). Možnost ohrazení se vůči použití jsou 2 týdny od uveřejnění příběhu v případě aktivních postav, neaktivní postavy doporučujeme nepoužívat.
3) Respektujte jednotlivá témata. Příspěvky nesouvisející s příběhem prvního příspěvku jsou spam. V počátečním příspěvku témata autor může dát seznam lidí, kteří mohou přispívat do daného témata. Respektujte tento seznam. Stejně tak autor příspěvku může požádat o zamknutí témata.
4) Seznam hříšníků této sekce bude veden zvlášť. Každý z hříchů bude ohodnocen body a po nasbírání 20 bodů bude dotyčnému zakázáno jakékoli přispívání do sekce.
Ceny hříchů jsou následující:
nesmyslné příspěvky, příspěvky nesouvisející se hrou - 8 bodů
spam - 5 bodů
ooc - 4 body
jiné prohřešky vůči duchu tohoto fóra - dle uvážení moderátora
V případě velmi vážných opakovaných prohřešků může být ještě před dosažením hranice udělen zákaz příspívání, případně může být trest promítnut i do hry. Jednalo by se o non-rp, a tak by byl i trestán. Seznam hříšníků bude vedný v daném fóru, v prvním příspěvku seznam jako takový, následně vždy příspěvek se jménem hříšníka a proč mu byl trest připsán včetně citace.
5) Příběh se dá samozřejmě zamknout za žádost autora prvního příspěvku, a nebo podle vůle moderátora.
Útržky z (lodního) deníku Koralíny Jantarové
Koralína Jantarová - hospodská, obchodnice a vůbec ne pirátka!
Evangeline - Honor & duty, my lord.
Evangeline - Honor & duty, my lord.
Re: Útržky z (lodního) deníku Koralíny Jantarové
Spousta listů mezi rokem kulhavého králíka a rokem planoucího stromu. Někdy jsou přeskočeny zdánlivě celé měsíce, někdy jsou zápisy nahuštěné. A já je možná časem doplnim 
.
26. běsnivec, rok planoucího stromu
Byla jsem na lodi po mnoho týdnů, než jsem se přiblížila k soustroví. Od našich Ostrovů je to pěkně daleko.
Vylodila jsem se v pískovcovém městě. Brzy jsem zjistila, že je to Thyris. Lidé tady byli trochu... nebyli!
Na ulici zrovna nebylo ani živáčka, a tak jsem mohla strkat nos tam, kam se to sluší i nesluší.
Zajímavý, tenhle Thyris. Šla jsem kolem hospody. Mezi mraky prosvitlo pár paprsků jarního slunce. Co mě však zaujalo víc, byla ta vůně! Vrátila jsem se o pár kroků a už při vstupu mi bylo jasný, že tohle bude vydařenej krpec.
Vevnitř mě přivítala prsatá obsluha. Nabídla mi spoustu věcí. Polovinu jsem neznala, polovina mi byla povědomá (zaručeně dobře jsem ale poznala kořalku, to zas jako jo. Ale byl bílej den, okolo oběda, tak..).
Vybrala jsem si třetí věc odzhora, snad to bude dobrý. Hodila jsem svůj trojhraný klobouk na stůl a čekala, až přinese. Robin se jmenovala.
28. běsnivec, rok planoucího stromu
Toulala jsem se po Andoru. Kamenné město se spoustou vojáků. A potkala jsem zvláštního muže. Róba temnější, než noc a v obličeji bledý, jako sníh. Kůže skoro průsvitná a oči jako nejhlubší studna. Řekněme, že se od ostatních lišil. Lidé v naleštěných zbrojích a barevných hávech s plášti přes ramena. A najednou černý jezdec na majestátním koni. Očividně si ti dva rozuměli.
...
Ani zde jsem však nepochodila s hledáním pokojů pro přespání a tak jsem se duševně připravovala na další noc pod hvězdami. V nohách mám ještě mírný pohupování od lodi, tak mi spánek na tvrdé a nehybné zemi prospěje. Lesy a stráně okolo Andoru vypadaly poměrně klidně. I málo zvěře, která by v noci mohla být ohrožením. Prošla jsem kolem rozbořených domů směrem na sever. Dobré místo to bylo. Mech mezi kořeny měkký a docela se tam i dalo schovat.
33. běsnivec, rok planoucího stromu
Zjistila jsem, že se tady běsnivci neříká běsnivec. Květlen to je, nebo tak nějak. Za těch pár dnů jsem projela okolní města. Zvláštní. Lidi jsou tu snědí a někteří strašně ušatí. Ušouni jsou podobný jednomu lidu z východního ostrova Kyrlaes, dobrý kožešiny tam mají.
Viděla jsem jednoho z nich divně máchat rukama a najednou mě všechno lochtalo a lítaly kolem mě podivná světla.
Do toho města se nepodívám ještě dlouho. Na kameni bylo napsáno Lewan. Otočila jsem se na patě a vydala se zpátky do Thyrisu. Hospoda se zdála jako prověřené místo. Krom Robin tam dnes byla i nějaká jiná slečna. Dlouhý tmavý vlasy, útlý pas. Vypadala mladě, ale v očích se jí blýskalo něco trochu jiného. Prý tu hospodu vede sama - to jsem však zjistila až od Robin, když její paní, Níth, odešla.
.26. běsnivec, rok planoucího stromu
Byla jsem na lodi po mnoho týdnů, než jsem se přiblížila k soustroví. Od našich Ostrovů je to pěkně daleko.
Vylodila jsem se v pískovcovém městě. Brzy jsem zjistila, že je to Thyris. Lidé tady byli trochu... nebyli!
Na ulici zrovna nebylo ani živáčka, a tak jsem mohla strkat nos tam, kam se to sluší i nesluší.
Zajímavý, tenhle Thyris. Šla jsem kolem hospody. Mezi mraky prosvitlo pár paprsků jarního slunce. Co mě však zaujalo víc, byla ta vůně! Vrátila jsem se o pár kroků a už při vstupu mi bylo jasný, že tohle bude vydařenej krpec.
Vevnitř mě přivítala prsatá obsluha. Nabídla mi spoustu věcí. Polovinu jsem neznala, polovina mi byla povědomá (zaručeně dobře jsem ale poznala kořalku, to zas jako jo. Ale byl bílej den, okolo oběda, tak..).
Vybrala jsem si třetí věc odzhora, snad to bude dobrý. Hodila jsem svůj trojhraný klobouk na stůl a čekala, až přinese. Robin se jmenovala.
28. běsnivec, rok planoucího stromu
Toulala jsem se po Andoru. Kamenné město se spoustou vojáků. A potkala jsem zvláštního muže. Róba temnější, než noc a v obličeji bledý, jako sníh. Kůže skoro průsvitná a oči jako nejhlubší studna. Řekněme, že se od ostatních lišil. Lidé v naleštěných zbrojích a barevných hávech s plášti přes ramena. A najednou černý jezdec na majestátním koni. Očividně si ti dva rozuměli.
...
Ani zde jsem však nepochodila s hledáním pokojů pro přespání a tak jsem se duševně připravovala na další noc pod hvězdami. V nohách mám ještě mírný pohupování od lodi, tak mi spánek na tvrdé a nehybné zemi prospěje. Lesy a stráně okolo Andoru vypadaly poměrně klidně. I málo zvěře, která by v noci mohla být ohrožením. Prošla jsem kolem rozbořených domů směrem na sever. Dobré místo to bylo. Mech mezi kořeny měkký a docela se tam i dalo schovat.
33. běsnivec, rok planoucího stromu
Zjistila jsem, že se tady běsnivci neříká běsnivec. Květlen to je, nebo tak nějak. Za těch pár dnů jsem projela okolní města. Zvláštní. Lidi jsou tu snědí a někteří strašně ušatí. Ušouni jsou podobný jednomu lidu z východního ostrova Kyrlaes, dobrý kožešiny tam mají.
Viděla jsem jednoho z nich divně máchat rukama a najednou mě všechno lochtalo a lítaly kolem mě podivná světla.
Do toho města se nepodívám ještě dlouho. Na kameni bylo napsáno Lewan. Otočila jsem se na patě a vydala se zpátky do Thyrisu. Hospoda se zdála jako prověřené místo. Krom Robin tam dnes byla i nějaká jiná slečna. Dlouhý tmavý vlasy, útlý pas. Vypadala mladě, ale v očích se jí blýskalo něco trochu jiného. Prý tu hospodu vede sama - to jsem však zjistila až od Robin, když její paní, Níth, odešla.
Koralína Jantarová - hospodská, obchodnice a vůbec ne pirátka!
Evangeline - Honor & duty, my lord.
Evangeline - Honor & duty, my lord.
Re: Útržky z (lodního) deníku Koralíny Jantarové
1. ploden, rok planoucího stromu
Trpělivost růže přináší...
Prodávám už několikátý den ryby. Začínají mi po nich smrdět ruce, vždycky je musím vykoupat v roztoku soli a bylinek. Každopádně to docela vynáší! Ráno pár hodin lovím a odpoledne projíždím po městech. Nějak člověk vydělávat musí. Naše tolirny tady neplatí.
Byla jsem zrovna v Lewanu a pozorovala roztřepený konečky modrejch vlasů, když jsem pochodovala po naučené trase a vyvolávala, že mám čerstvé ryby.
Šla jsem kolem krámku nějaké frakce. Před ním, krom spousty jiných koní stál černohnědý kůň. Bylo mi jasné, čí je. Zesílila jsem hlas při vyvolávání. Plody se dostavily rychle a on přispěchal blíž.
Chvíli na to byla moje kapsa bohatší o pár zlatých a dokonce jsem během rozhovoru zjistila, že se jmenuje Gathir.
3. ploden, rok planoucího stromu
Potkávám Gathira poměrně často. Na zdánlivě náhodných místech. Taky jsem potkala legračního kluka v klobouku. Bude asi tak starej, jako já. Říkaj mu Murgh. Taky umí dělat ty triky. Zamával rukama a všude vykvetly kytky. Zase to divné mrazení. Prý je to magie. To určitě. Magie je z povídaček pro děti, aby nelozily, kam nemají.
...
Večer jsem potkala podivnou osobu. Říkal si kněz. Chvíli se lacině dvořil, až jsem se i docela bavila.
Bavila, než zase zkoušel triky. Podivný světla a mražení v rukou. Prý požehnání od boha.
U nás božstva nebyla a ani tahle... požehnání. Když viděl moji reakci, rychle se uklidil.
A mě čekala další noc na mechu.
Trpělivost růže přináší...
Prodávám už několikátý den ryby. Začínají mi po nich smrdět ruce, vždycky je musím vykoupat v roztoku soli a bylinek. Každopádně to docela vynáší! Ráno pár hodin lovím a odpoledne projíždím po městech. Nějak člověk vydělávat musí. Naše tolirny tady neplatí.
Byla jsem zrovna v Lewanu a pozorovala roztřepený konečky modrejch vlasů, když jsem pochodovala po naučené trase a vyvolávala, že mám čerstvé ryby.
Šla jsem kolem krámku nějaké frakce. Před ním, krom spousty jiných koní stál černohnědý kůň. Bylo mi jasné, čí je. Zesílila jsem hlas při vyvolávání. Plody se dostavily rychle a on přispěchal blíž.
Chvíli na to byla moje kapsa bohatší o pár zlatých a dokonce jsem během rozhovoru zjistila, že se jmenuje Gathir.
3. ploden, rok planoucího stromu
Potkávám Gathira poměrně často. Na zdánlivě náhodných místech. Taky jsem potkala legračního kluka v klobouku. Bude asi tak starej, jako já. Říkaj mu Murgh. Taky umí dělat ty triky. Zamával rukama a všude vykvetly kytky. Zase to divné mrazení. Prý je to magie. To určitě. Magie je z povídaček pro děti, aby nelozily, kam nemají.
...
Večer jsem potkala podivnou osobu. Říkal si kněz. Chvíli se lacině dvořil, až jsem se i docela bavila.
Bavila, než zase zkoušel triky. Podivný světla a mražení v rukou. Prý požehnání od boha.
U nás božstva nebyla a ani tahle... požehnání. Když viděl moji reakci, rychle se uklidil.
A mě čekala další noc na mechu.
Koralína Jantarová - hospodská, obchodnice a vůbec ne pirátka!
Evangeline - Honor & duty, my lord.
Evangeline - Honor & duty, my lord.
Re: Útržky z (lodního) deníku Koralíny Jantarové
5. ploden, rok planoucího stromu
Koupila jsem si novou šerpu. A taky šavli. U jedný šikovný řemeslnice jsem si na ni nechala udělat vyšívaný obal. Hezká práce. Poměrně kvalitní. Vlastně tohle patří mezi těch pár věcí, které umím ocenit.
Taky nutno dodat, že Andorští ševci nejsou vůbec špatní. Za to kořalka tady není tak dobrá, jako u nás.
Seděla jsem na náměstí prahnouce po nějakém tom pobavení, když v hospodách bylo vymeteno.
Drnkala jsem na loutnu. Nikde nikdo. Po půl hodině první člověk na portále. Na pozdrav neodpověděl. Asi přes tu zbroj nejde slyšet. Nadále se občané objevovali v tomto pořadí:
Šašek. Prsatá ženská. Elf. Naleštěná zbroj. Naleštěná zbroj. Naleštěná zbroj a hezkej kůň. (nejspíš nějaký sjezd válečných veteránů!). Gathir. Bard s ošuntělou šaškovskou čepicí. Psala jsem Gathir?
Jo! Stál si na portále a hleděl před sebe. Buď neumí řádně číst, nebo přemýšlel nad letem včel. Zvolila jsem nenásilnou metodu upoutání pozornosti. Rozběhla jsem se k portálu maváje a volaje k pozdravu. Vždy mě to fascinuje, ale zabralo to. Měl u sebe pár lahví dobrýho piva. Můj oblíbenec je kořeněné. A samozřejmě jantarové. Po těch pár lahvích byl docela sdílný. Mluvil o své minulosti. Ze začátku to byla docela idyla. Potom se věci začaly zadrhávat. Stejně tak se začala zadrhávat jeho mluva.
Obarvila jsem si hlavu na růžovo!
10. ploden, rok planoucího stromu
Pískovec nehoří..
Stávám se stálým zákazníkem Thyrské hospody u náměstí. Robin je docela fajnová. A ať je Andor jak chce super, takhle dobrou hospodu tam prostě nemají. A dostala jsem množstevní slevu. Při každém kroku teď cinkám - budem s tím muset něco udělat, ale to přeskakuju.
Seděla jsem u báru, když přicupital nějaký mladík. Docela jsem se rozpovídala. Zjistila jsem, že za těch pár let se vědomosti o Ostrovních materiálech nakupily. Hodně se o to zajímal. Cítím možnost navázání spojenectví. Prý má hodně ovcí. A stříbra. Hodně podobný našemu měsíčnímu kovu. Jen měkčí, takže by se měl o něco lépe zpracovávat. Budu to muset promyslet. Po pár minutách mě však přestalo povídání o kovech bavit a onen muž se začal podivně dvořit. Naštěstí jako na zavolanou naklusal Gaťák. Skoro mě prý nepoznal! A přitom to byly jen vlasy.
Na tý jeho bledý tváři se při večeru odrážel lehce nádech do červena. Nezvyklé.
Pozdě v noci, po návratu z hospody zpátky na mech jsem začala črtat svůj dopis na Ostrovy. Jsem ráda, že jsem u toho usnula. To by bylo ostudy.
Koupila jsem si novou šerpu. A taky šavli. U jedný šikovný řemeslnice jsem si na ni nechala udělat vyšívaný obal. Hezká práce. Poměrně kvalitní. Vlastně tohle patří mezi těch pár věcí, které umím ocenit.
Taky nutno dodat, že Andorští ševci nejsou vůbec špatní. Za to kořalka tady není tak dobrá, jako u nás.
Seděla jsem na náměstí prahnouce po nějakém tom pobavení, když v hospodách bylo vymeteno.
Drnkala jsem na loutnu. Nikde nikdo. Po půl hodině první člověk na portále. Na pozdrav neodpověděl. Asi přes tu zbroj nejde slyšet. Nadále se občané objevovali v tomto pořadí:
Šašek. Prsatá ženská. Elf. Naleštěná zbroj. Naleštěná zbroj. Naleštěná zbroj a hezkej kůň. (nejspíš nějaký sjezd válečných veteránů!). Gathir. Bard s ošuntělou šaškovskou čepicí. Psala jsem Gathir?
Jo! Stál si na portále a hleděl před sebe. Buď neumí řádně číst, nebo přemýšlel nad letem včel. Zvolila jsem nenásilnou metodu upoutání pozornosti. Rozběhla jsem se k portálu maváje a volaje k pozdravu. Vždy mě to fascinuje, ale zabralo to. Měl u sebe pár lahví dobrýho piva. Můj oblíbenec je kořeněné. A samozřejmě jantarové. Po těch pár lahvích byl docela sdílný. Mluvil o své minulosti. Ze začátku to byla docela idyla. Potom se věci začaly zadrhávat. Stejně tak se začala zadrhávat jeho mluva.
Obarvila jsem si hlavu na růžovo!
10. ploden, rok planoucího stromu
Pískovec nehoří..
Stávám se stálým zákazníkem Thyrské hospody u náměstí. Robin je docela fajnová. A ať je Andor jak chce super, takhle dobrou hospodu tam prostě nemají. A dostala jsem množstevní slevu. Při každém kroku teď cinkám - budem s tím muset něco udělat, ale to přeskakuju.
Seděla jsem u báru, když přicupital nějaký mladík. Docela jsem se rozpovídala. Zjistila jsem, že za těch pár let se vědomosti o Ostrovních materiálech nakupily. Hodně se o to zajímal. Cítím možnost navázání spojenectví. Prý má hodně ovcí. A stříbra. Hodně podobný našemu měsíčnímu kovu. Jen měkčí, takže by se měl o něco lépe zpracovávat. Budu to muset promyslet. Po pár minutách mě však přestalo povídání o kovech bavit a onen muž se začal podivně dvořit. Naštěstí jako na zavolanou naklusal Gaťák. Skoro mě prý nepoznal! A přitom to byly jen vlasy.
Na tý jeho bledý tváři se při večeru odrážel lehce nádech do červena. Nezvyklé.
Pozdě v noci, po návratu z hospody zpátky na mech jsem začala črtat svůj dopis na Ostrovy. Jsem ráda, že jsem u toho usnula. To by bylo ostudy.
Koralína Jantarová - hospodská, obchodnice a vůbec ne pirátka!
Evangeline - Honor & duty, my lord.
Evangeline - Honor & duty, my lord.
Re: Útržky z (lodního) deníku Koralíny Jantarové
18. ploden, rok planoucího stromu
S Murkáčem jsme chytali ryby a nešlo mu to. Směšný. Kdo ví, kde se vzal, tu se vzal... Čáryfuk. Oni všichni jsou divní (začínám si však zvykat), každopádně tenhle měl plnou hubu hrdinskejch keců, jak vyvraždí celý cech, pokud mu nedáme barvy. Ačkoli mě pointa této situace minula, moje duchaplnost zařídila, že jsem vytáhla prázdnou lahev a švihla ho v nestřežené chvíli po hlavě (jsem hrdinka!) a pak.. jsme zdrhli (dobře, možná zas tak hrdinka ne). Čáryfuk dorážel na vrata a řval. Blesky metal kolem, docela mě mrazilo v zádech. Ale ona ta mříž před obličejem člověku dodá docela jistotu.
Situace zachráněna. Vražda se nekoná. Barva uchráněna. Tradá!
Magie ve špatných rukou vs Koralína... 0:1!
2. nocen, rok planoucího stromu
Modrá hlava, nová práce. Níthiel je docela hodnáženské paní slečna, kdo ví. Nabídla mi práci v hostinci. Třeba na mě zaberou a peníze se budou jen sypat. Haha.
Každopádně mám kde bydlet, čímž končí má etapa spaní na mechu. Sice kolem nebyla téměř žádná zvěř, protože tupí vojáci ji všechnu plaší.. Ale tupí vojáci jsou zvěř sama o sobě.
Robin mi prý všechno vysvětlí, když tam nebude. Nemůžu se dočkat, až to vyslepičím Gaťákovi.
Dnes jsem vynechala rybolov a drnkala na báru. Ačkoli bylo odpoledne a lidi se tu většinou drží pravidla "potácet se až se setměním", chytlo se pár náhodných lidí. Nechali tam slušný peníze. Níth bude mít radost.
3. nocen, rok planoucího stromu
Přístavní cimra zůstala včera prázdná. Zase se toulal po těch jeho výpravách bůhví kam. Čert to vem, bylo mi to vynahrazenou slušnou lahví kořalky (což je trochu k ničemu, vzhledem k tomu, k čemu mám přístup, žejo), budem si muset dát nášup. Dneska domů nedojde.
Každopádně krom úsměvných záležitostí jsem mírně zapracovala na něčem, co můžu poslat domů. Nic velkýho, ale mohlo by to pomoct. Rozpravy o kovech jsem totiž dotáhla k dokonalosti.
Nemusela jsem si ani nic přibarvovat, tady každý žije z nových věcí. Skoro.
4. nocen, rok planoucího stromu
Oslaveno. Ta rovná dlouhá cesta v Thyru najednou byla klikatá natolik, že.. ne, usnula jsem před postelí. To se počítá. Snaha se cení. Chybí mi klobouk. Můj milovaný klobouk. Prohledala jsem celou hospodu i cestu mezi jeho domem a hospodou. Doufám, že si vzpomenu, kam jsem ho položila.
Rozhodla jsem se napravit si náladu rybolovem.
S Murkáčem jsme chytali ryby a nešlo mu to. Směšný. Kdo ví, kde se vzal, tu se vzal... Čáryfuk. Oni všichni jsou divní (začínám si však zvykat), každopádně tenhle měl plnou hubu hrdinskejch keců, jak vyvraždí celý cech, pokud mu nedáme barvy. Ačkoli mě pointa této situace minula, moje duchaplnost zařídila, že jsem vytáhla prázdnou lahev a švihla ho v nestřežené chvíli po hlavě (jsem hrdinka!) a pak.. jsme zdrhli (dobře, možná zas tak hrdinka ne). Čáryfuk dorážel na vrata a řval. Blesky metal kolem, docela mě mrazilo v zádech. Ale ona ta mříž před obličejem člověku dodá docela jistotu.
Situace zachráněna. Vražda se nekoná. Barva uchráněna. Tradá!
Magie ve špatných rukou vs Koralína... 0:1!
2. nocen, rok planoucího stromu
Modrá hlava, nová práce. Níthiel je docela hodná
Každopádně mám kde bydlet, čímž končí má etapa spaní na mechu. Sice kolem nebyla téměř žádná zvěř, protože tupí vojáci ji všechnu plaší.. Ale tupí vojáci jsou zvěř sama o sobě.
Robin mi prý všechno vysvětlí, když tam nebude. Nemůžu se dočkat, až to vyslepičím Gaťákovi.
Dnes jsem vynechala rybolov a drnkala na báru. Ačkoli bylo odpoledne a lidi se tu většinou drží pravidla "potácet se až se setměním", chytlo se pár náhodných lidí. Nechali tam slušný peníze. Níth bude mít radost.
3. nocen, rok planoucího stromu
Přístavní cimra zůstala včera prázdná. Zase se toulal po těch jeho výpravách bůhví kam. Čert to vem, bylo mi to vynahrazenou slušnou lahví kořalky (což je trochu k ničemu, vzhledem k tomu, k čemu mám přístup, žejo), budem si muset dát nášup. Dneska domů nedojde.
Každopádně krom úsměvných záležitostí jsem mírně zapracovala na něčem, co můžu poslat domů. Nic velkýho, ale mohlo by to pomoct. Rozpravy o kovech jsem totiž dotáhla k dokonalosti.
Nemusela jsem si ani nic přibarvovat, tady každý žije z nových věcí. Skoro.
4. nocen, rok planoucího stromu
Oslaveno. Ta rovná dlouhá cesta v Thyru najednou byla klikatá natolik, že.. ne, usnula jsem před postelí. To se počítá. Snaha se cení. Chybí mi klobouk. Můj milovaný klobouk. Prohledala jsem celou hospodu i cestu mezi jeho domem a hospodou. Doufám, že si vzpomenu, kam jsem ho položila.
Rozhodla jsem se napravit si náladu rybolovem.
Koralína Jantarová - hospodská, obchodnice a vůbec ne pirátka!
Evangeline - Honor & duty, my lord.
Evangeline - Honor & duty, my lord.
Re: Útržky z (lodního) deníku Koralíny Jantarové
21. ždiben, rok planoucího stromu
Konečně jsem usušila deník. A klobouk a vlastně tak nějak všechno. Byla jsem odhadem asi dva týdny cesty od Andarie. Dostat se sem je pořádná otrava spousta přestupů a kudrlinek a doprošování se. Víceméně jsem měla ale štěstí. Až na minulý týden. Stalo se to pozdě v noci. Kapitán musel být asi opitej, nebo si to nedovedu dost vysvětlit. Najel přímo na útes. Tuším, že ta loď nevezla nic důležitého. Ze spánku mě vytrhl náraz a potom křik.
Naštěstí to nebylo daleko od jakéhosi ostrova. Z bot jsem vylila rybník a nechala si ošetřit šrámy. Ztratila jsem pár lahví domácí kořalky (budiž jim na dně dobře) a pár ideálů jo a kompas, co jsem dostala.
Zítra vyplouvám na poslední cestu. Dělám si srandu. Snad se tam dostanu včas.
Zdar a sílu všem chapadlnicím!
22. ždiben, rok planoucího stromu
Jsem na cestě, ačkoli jsem nejspíš trochu odbočila z přímky. Poslala jsem před docela dlouhou dobou vzkazku Gaťákovi. Těžko říct, jestli to došlo, protože odpověď mi nechodí. Ale tak.. on ten papouch taky nepatří mezi nejchytřejší. V nejhorším budu překvapením. Hurá!
Nový kapitán je docela v pohodě chlap. Až na to, že nemá oko. Občas se mu protočí vzhůru a on o tom neví. Ostatní jo. Vypadá to vlastně docela děsivě, dokud nejste nalití.
Zbývá docela krátká doba, než se vrátím. Teda, než zase budu v Thyru. Ono vracet se někam, kam nepatřím je vlastně asi docela divný.
Čert to vem, těším se.
Konečně jsem usušila deník. A klobouk a vlastně tak nějak všechno. Byla jsem odhadem asi dva týdny cesty od Andarie. Dostat se sem je pořádná otrava spousta přestupů a kudrlinek a doprošování se. Víceméně jsem měla ale štěstí. Až na minulý týden. Stalo se to pozdě v noci. Kapitán musel být asi opitej, nebo si to nedovedu dost vysvětlit. Najel přímo na útes. Tuším, že ta loď nevezla nic důležitého. Ze spánku mě vytrhl náraz a potom křik.
Naštěstí to nebylo daleko od jakéhosi ostrova. Z bot jsem vylila rybník a nechala si ošetřit šrámy. Ztratila jsem pár lahví domácí kořalky (budiž jim na dně dobře) a pár ideálů jo a kompas, co jsem dostala.
Zítra vyplouvám na poslední cestu. Dělám si srandu. Snad se tam dostanu včas.
Zdar a sílu všem chapadlnicím!
22. ždiben, rok planoucího stromu
Jsem na cestě, ačkoli jsem nejspíš trochu odbočila z přímky. Poslala jsem před docela dlouhou dobou vzkazku Gaťákovi. Těžko říct, jestli to došlo, protože odpověď mi nechodí. Ale tak.. on ten papouch taky nepatří mezi nejchytřejší. V nejhorším budu překvapením. Hurá!
Nový kapitán je docela v pohodě chlap. Až na to, že nemá oko. Občas se mu protočí vzhůru a on o tom neví. Ostatní jo. Vypadá to vlastně docela děsivě, dokud nejste nalití.
Zbývá docela krátká doba, než se vrátím. Teda, než zase budu v Thyru. Ono vracet se někam, kam nepatřím je vlastně asi docela divný.
Čert to vem, těším se.
Koralína Jantarová - hospodská, obchodnice a vůbec ne pirátka!
Evangeline - Honor & duty, my lord.
Evangeline - Honor & duty, my lord.
Re: Útržky z (lodního) deníku Koralíny Jantarové
Když se nehodláš vracet, nemá cenu se loučit.
Poslední dny byla roztržitá. Mužům v hospodě podávala špatné pivo a často řekla o nějaký ten stříbrňák méně. Návštěvníci byli ovšem nalití natolik, že si toho nevšimli a vlastně jim to bylo jedno - dávali ji většinou o několik zlatých víc. Její deník zůstal ležet někde pod postelí, nebo možná pod skříní... Vlastně si to nepamatovala. Ale zrovna teď by se jí hodil. Jenže, co by tam měla psát? Stejně by to vytrhala.
A tyto dny se bála usnout. Bála se usnout, protože věděla, že to brzy zase uvidí. Nikdy nevydržela ten sen projít celý. Probudila ve chvíli, kdy protivník tasil meč se záštitou vysázenou rubíny.
Po chvíli zase neklidně usnula, aby se za pár chvil mohla probudit znovu. Ve dne to nebylo o moc lepší. Začínalo toho být víc, než by si přála. Poslední dobou samé špatné zprávy. Dobrých věcí bylo jako droběnku¹ a její obvyklá usměvavá tvář a veselé jantarové oči se proměnily v unavený výraz se smějící se maskou a i její oblíbená loutna ležela někde pod zvětšující se vrstvou prachu. Hrála svou roli dobře. Být po ruce, když je potřeba a uklidit se pryč, když potřeba není. Trávila tak den po dni obávajíce se dalšího rána a zpráv, které se k ní dostanou. Oznámil ji totiž, že se čas nachýlil. Jeho protivník toužící po jeho krvi, posledním úderu srdce, posledním výdechu se vrátil. Prý nebylo zbytí.
Připravil si chabou taktiku. Nerozloučil se.
Dalšího rána ho neviděla. Naivně nakoukla do skříně, jestli tam zůstal štít, o kterém mluvil.
Se sklopenou hlavou odešla do hospody. Robin na ni vesele mávala ještě dřív, než vešla dovnitř. Koralína k odpovědi pokývla hlavou a sedla si za pult, aby si Robin, se kterou se za poslední dobu poměrně spřátelila, mohla na chvíli odpočinout. Uklidila hospodu, což ji zabralo téměř celé dopoledne a zbytek dne bloumala v myšlenkách, které přenášela na kusy pergamenu, které později zabraly podlahu kolem jejích nohou. Jejich množství si uvědomila až ve chvíli, kdy je olizovaly ohnivé jazyky uvnitř krbu. Lidí chodilo poměrně málo a většinou se nezdrželi dlouho, jelikož pochmurná nálada naplnila hospodu až po okraj. Odklidila se pro jistotu do vedlejší místnosti, vaření piva ji mělo zlepšit náladu.
Pozdě večer, o spoustu naplněných lahví později, se do hospody vplížila Syl. V jejich pohybech bylo něco zvláštního. Chodila mírně přikrčená, jakoby čekala ránu, ale z toho občas udělala několik sebejistých kroků, jako královna. "D-dobrý večer, má paní," řekla černovlasá dívka a uklonila se. Koralína neměla ráda tohle oslovení. Nikým takovým nikdy nebyla. Vyzvala dívku, aby se posadila.
Po několika Sylandřiných slovech se Koralíně do očí nahrnuly slzy. Prý byl smířený s prohrou. S prohrou ve hře o vlastní život. Rozloučil se i s jeho věčným koňským společníkem Bolestí. Další nával slz, které si zakázala nechat stéct po tváři. Prudce vstala: "kdyby se vrátil, postarej se o něj," křikla nakonec a vyběhla ven do tmy města. Nevydržela jen tak sedět při myšlence, že někde krvácí. Nevěděla, kam běží a fakt, že on může být kdekoli ji přišel na mysl, když ji na obnaženém krku zastudily sněhové vločky v Lewanském lese. Vzpomněla si na svůj slib. Bude čekat - bude čekat tak dlouho, jak jen bude potřeba. Otočila se, rozběhla zpátky k portálu a vydala se na cestu domů.
Rozsvítila doma všechna světla a přichystala si obvazy a lektvary. Sedla si na postel a opřela se o zeď. Čas od času přešla k oknu a vyhlédla ven, jestli se městem neplíží ten, na koho čekala. Pokaždé zklamaně a pokaždé více unaveně odvrátila tvář od okna a zhluboka se nadechla.
Přejela ukazovákem po šperku, který měla na krku. Musela se na chvíli usmát. Vrátí se.
Naděje umírá poslední.
_________________________________________
¹droběnek - Ostrovská titerná květina zářivě modrých květů omamné vůně, roste jen na jediném z komplexu Ostrovů - na Khilu.
A jsem tak úža, že jsem i opravila nějaké chyby!
Poslední dny byla roztržitá. Mužům v hospodě podávala špatné pivo a často řekla o nějaký ten stříbrňák méně. Návštěvníci byli ovšem nalití natolik, že si toho nevšimli a vlastně jim to bylo jedno - dávali ji většinou o několik zlatých víc. Její deník zůstal ležet někde pod postelí, nebo možná pod skříní... Vlastně si to nepamatovala. Ale zrovna teď by se jí hodil. Jenže, co by tam měla psát? Stejně by to vytrhala.
A tyto dny se bála usnout. Bála se usnout, protože věděla, že to brzy zase uvidí. Nikdy nevydržela ten sen projít celý. Probudila ve chvíli, kdy protivník tasil meč se záštitou vysázenou rubíny.
Po chvíli zase neklidně usnula, aby se za pár chvil mohla probudit znovu. Ve dne to nebylo o moc lepší. Začínalo toho být víc, než by si přála. Poslední dobou samé špatné zprávy. Dobrých věcí bylo jako droběnku¹ a její obvyklá usměvavá tvář a veselé jantarové oči se proměnily v unavený výraz se smějící se maskou a i její oblíbená loutna ležela někde pod zvětšující se vrstvou prachu. Hrála svou roli dobře. Být po ruce, když je potřeba a uklidit se pryč, když potřeba není. Trávila tak den po dni obávajíce se dalšího rána a zpráv, které se k ní dostanou. Oznámil ji totiž, že se čas nachýlil. Jeho protivník toužící po jeho krvi, posledním úderu srdce, posledním výdechu se vrátil. Prý nebylo zbytí.
Připravil si chabou taktiku. Nerozloučil se.
Dalšího rána ho neviděla. Naivně nakoukla do skříně, jestli tam zůstal štít, o kterém mluvil.
Se sklopenou hlavou odešla do hospody. Robin na ni vesele mávala ještě dřív, než vešla dovnitř. Koralína k odpovědi pokývla hlavou a sedla si za pult, aby si Robin, se kterou se za poslední dobu poměrně spřátelila, mohla na chvíli odpočinout. Uklidila hospodu, což ji zabralo téměř celé dopoledne a zbytek dne bloumala v myšlenkách, které přenášela na kusy pergamenu, které později zabraly podlahu kolem jejích nohou. Jejich množství si uvědomila až ve chvíli, kdy je olizovaly ohnivé jazyky uvnitř krbu. Lidí chodilo poměrně málo a většinou se nezdrželi dlouho, jelikož pochmurná nálada naplnila hospodu až po okraj. Odklidila se pro jistotu do vedlejší místnosti, vaření piva ji mělo zlepšit náladu.
Pozdě večer, o spoustu naplněných lahví později, se do hospody vplížila Syl. V jejich pohybech bylo něco zvláštního. Chodila mírně přikrčená, jakoby čekala ránu, ale z toho občas udělala několik sebejistých kroků, jako královna. "D-dobrý večer, má paní," řekla černovlasá dívka a uklonila se. Koralína neměla ráda tohle oslovení. Nikým takovým nikdy nebyla. Vyzvala dívku, aby se posadila.
Po několika Sylandřiných slovech se Koralíně do očí nahrnuly slzy. Prý byl smířený s prohrou. S prohrou ve hře o vlastní život. Rozloučil se i s jeho věčným koňským společníkem Bolestí. Další nával slz, které si zakázala nechat stéct po tváři. Prudce vstala: "kdyby se vrátil, postarej se o něj," křikla nakonec a vyběhla ven do tmy města. Nevydržela jen tak sedět při myšlence, že někde krvácí. Nevěděla, kam běží a fakt, že on může být kdekoli ji přišel na mysl, když ji na obnaženém krku zastudily sněhové vločky v Lewanském lese. Vzpomněla si na svůj slib. Bude čekat - bude čekat tak dlouho, jak jen bude potřeba. Otočila se, rozběhla zpátky k portálu a vydala se na cestu domů.
Rozsvítila doma všechna světla a přichystala si obvazy a lektvary. Sedla si na postel a opřela se o zeď. Čas od času přešla k oknu a vyhlédla ven, jestli se městem neplíží ten, na koho čekala. Pokaždé zklamaně a pokaždé více unaveně odvrátila tvář od okna a zhluboka se nadechla.
Přejela ukazovákem po šperku, který měla na krku. Musela se na chvíli usmát. Vrátí se.
Naděje umírá poslední.
_________________________________________
¹droběnek - Ostrovská titerná květina zářivě modrých květů omamné vůně, roste jen na jediném z komplexu Ostrovů - na Khilu.
A jsem tak úža, že jsem i opravila nějaké chyby!
Koralína Jantarová - hospodská, obchodnice a vůbec ne pirátka!
Evangeline - Honor & duty, my lord.
Evangeline - Honor & duty, my lord.
Re: Útržky z (lodního) deníku Koralíny Jantarové
Když smrt chodí kolem, zůstaneš na to sám.
Probděný večer. Kruhy pod očima se začaly pořádně vybarvovat a v mírně pohublé tváři se už nesnažila skrývat únavu. Seděla a čekala. V hlavě si neustále opakovala, že to brzo skončí. Že bude líp.
Pohled ji utkvěl na džbánu čaje na stole. Dávno studenou tekutinu si nalila do hrnku. Upila a... tvář se ji zkřivila zhnusením. Zase nechala lístky louhovat celý večer. Vylila obsah džbánu i sklenice z okna a vystrčila hlavu do noci, nějak nečekala, že by uviděla něco, co ji potěší.
Postavila prázdnou nádobu na stůl a v torně znovu přerovnala obvazy a lektvary, které sháněla dopoledne. Ozvala se rána od venkovních dveří - s mírně opožděnými reakcemi sebou cukla. Venkovní dveře se zavřely ve chvíli, kdy Koralína stála u vstupu do chodby. Na zlomek chvíle zaváhala a potom vykoukla.
"Koralí," ozvalo se zachraptění od dveří. Přispěchala k němu a podepřela ho - kulhal.
Posadila raněného na židli a začala vytahovat všechny obvazy a šití na stůl. Zase to zvládl. Únava z jejího chování najednou vymizela a zůstala jen pevně vepsána do tváře. Vytáhla dýku z boty a rozřízla mu už tak rozervanou róbu od krve. "Myslím, že tohle bys už stejně nesešil," konstatovala zbytečně a podívala se na poškozenou zbroj z dračích kůží. Nestačila ani náhodou. Skrz díru v hrudní části byla jasně vidět zkrvavená rána. Začala odepínat přezky zbroje, která vzápětí ležela mezi cáry róby na zemi. Propláchla ránu a vytáhla šití.
"Kořalku," ozvalo se nad ní chrčivým hlasem.
"Myslím, že je to špatnej nápad."
"Umřel jsem, něco o špatných nápadech vím."
Vstala od něj a zašmátrala ve skříni po lahvi. Postavila ji před ni na stůl a znovu sjela pohledem k ráně. Stáhla okraje rozšklebené rány k sobě a dala se do díla. Jehla prvně pronikla kůží a nad její hlavou se ozvalo bolestné zasyčení. Zaryl prsty do okrajů židle. O dost stehů později vzhlédla a nechala ho znovu se napít kořalky, přičemž pohledem pátrala po dalších ranách. Velká na levé paži a malá na pravé. Jistější rukou se dala do díla a rána byla brzy vyčištěná a poměrně dobře sešitá. Pročistila tedy i zranění na pravé paži, které naštěstí stačilo jen obvázat. Potlačila myšlenku na spánek ve chvíli, kdy si vzpomněla, že kulhal. Znamenalo to tedy další ránu někde na noze. Nejspíš ve vrchní části, podle toho, jak šel. A tak kožené kalhoty spadly na hromadu věcí na zemi.
Byla to poměrně hluboká rána, každopádně se řídila pravidlem "zázraky do dne a přání na počkání." Postupovala naprosto stejně, jako u rány první. Jakmile odkousla zbytek nitě, padla na ni znovu únava. Všechno už přece bylo v pořádku. Podala mu čistou róbu a znaveně se usmála.
Oba si po posledních událostech zasloužili spánek. A Koralína se stále nezlomenou nadějí na klidnou noc ulehla do postele a zavřela oči. Usnuli téměř okamžitě. Po slabé hodině spánku se však na její mysl začaly opět vkrádat výjevy, které tam neměly co dělat. Muž ve zbrani sice zmizel. Místo něj tam však stálo něco, z čeho měla daleko větší obavy. Stála tam Ona. Samotná Smrt v celé své ohavnosti. Utekla před ní za dveře, zabouchla. Opřela se o ně a konečně zase otevřela oči. Otevřela oči, aby mohla pohlédnout do děsivé tváře. Utíkala před ní stále za další a další dveře, avšak všude to bylo stejné. Bezmocně se svezla na podlahu a zakryla si tvář dlaněmi. Zbytečné gesto. Ruka Smrti k ní natáhla ruku a... Koralína se s trhnutím probrala. Gathir pořád klidně spal. Posadila se na postel a přejela místnost pohledem, zrak ji spočinul na hodinách za ní. Spala sotva dvě hodiny. Lehla si zpátky do postele a snažila se usnout. Do svítání, kdy opustila dům, se jí však spánku více nedostalo.
Výsledek dnešní prokrastinace. Opravím to možná někdy později.
Probděný večer. Kruhy pod očima se začaly pořádně vybarvovat a v mírně pohublé tváři se už nesnažila skrývat únavu. Seděla a čekala. V hlavě si neustále opakovala, že to brzo skončí. Že bude líp.
Pohled ji utkvěl na džbánu čaje na stole. Dávno studenou tekutinu si nalila do hrnku. Upila a... tvář se ji zkřivila zhnusením. Zase nechala lístky louhovat celý večer. Vylila obsah džbánu i sklenice z okna a vystrčila hlavu do noci, nějak nečekala, že by uviděla něco, co ji potěší.
Postavila prázdnou nádobu na stůl a v torně znovu přerovnala obvazy a lektvary, které sháněla dopoledne. Ozvala se rána od venkovních dveří - s mírně opožděnými reakcemi sebou cukla. Venkovní dveře se zavřely ve chvíli, kdy Koralína stála u vstupu do chodby. Na zlomek chvíle zaváhala a potom vykoukla.
"Koralí," ozvalo se zachraptění od dveří. Přispěchala k němu a podepřela ho - kulhal.
Posadila raněného na židli a začala vytahovat všechny obvazy a šití na stůl. Zase to zvládl. Únava z jejího chování najednou vymizela a zůstala jen pevně vepsána do tváře. Vytáhla dýku z boty a rozřízla mu už tak rozervanou róbu od krve. "Myslím, že tohle bys už stejně nesešil," konstatovala zbytečně a podívala se na poškozenou zbroj z dračích kůží. Nestačila ani náhodou. Skrz díru v hrudní části byla jasně vidět zkrvavená rána. Začala odepínat přezky zbroje, která vzápětí ležela mezi cáry róby na zemi. Propláchla ránu a vytáhla šití.
"Kořalku," ozvalo se nad ní chrčivým hlasem.
"Myslím, že je to špatnej nápad."
"Umřel jsem, něco o špatných nápadech vím."
Vstala od něj a zašmátrala ve skříni po lahvi. Postavila ji před ni na stůl a znovu sjela pohledem k ráně. Stáhla okraje rozšklebené rány k sobě a dala se do díla. Jehla prvně pronikla kůží a nad její hlavou se ozvalo bolestné zasyčení. Zaryl prsty do okrajů židle. O dost stehů později vzhlédla a nechala ho znovu se napít kořalky, přičemž pohledem pátrala po dalších ranách. Velká na levé paži a malá na pravé. Jistější rukou se dala do díla a rána byla brzy vyčištěná a poměrně dobře sešitá. Pročistila tedy i zranění na pravé paži, které naštěstí stačilo jen obvázat. Potlačila myšlenku na spánek ve chvíli, kdy si vzpomněla, že kulhal. Znamenalo to tedy další ránu někde na noze. Nejspíš ve vrchní části, podle toho, jak šel. A tak kožené kalhoty spadly na hromadu věcí na zemi.
Byla to poměrně hluboká rána, každopádně se řídila pravidlem "zázraky do dne a přání na počkání." Postupovala naprosto stejně, jako u rány první. Jakmile odkousla zbytek nitě, padla na ni znovu únava. Všechno už přece bylo v pořádku. Podala mu čistou róbu a znaveně se usmála.
Oba si po posledních událostech zasloužili spánek. A Koralína se stále nezlomenou nadějí na klidnou noc ulehla do postele a zavřela oči. Usnuli téměř okamžitě. Po slabé hodině spánku se však na její mysl začaly opět vkrádat výjevy, které tam neměly co dělat. Muž ve zbrani sice zmizel. Místo něj tam však stálo něco, z čeho měla daleko větší obavy. Stála tam Ona. Samotná Smrt v celé své ohavnosti. Utekla před ní za dveře, zabouchla. Opřela se o ně a konečně zase otevřela oči. Otevřela oči, aby mohla pohlédnout do děsivé tváře. Utíkala před ní stále za další a další dveře, avšak všude to bylo stejné. Bezmocně se svezla na podlahu a zakryla si tvář dlaněmi. Zbytečné gesto. Ruka Smrti k ní natáhla ruku a... Koralína se s trhnutím probrala. Gathir pořád klidně spal. Posadila se na postel a přejela místnost pohledem, zrak ji spočinul na hodinách za ní. Spala sotva dvě hodiny. Lehla si zpátky do postele a snažila se usnout. Do svítání, kdy opustila dům, se jí však spánku více nedostalo.
Výsledek dnešní prokrastinace. Opravím to možná někdy později.
Koralína Jantarová - hospodská, obchodnice a vůbec ne pirátka!
Evangeline - Honor & duty, my lord.
Evangeline - Honor & duty, my lord.
Re: Útržky z (lodního) deníku Koralíny Jantarové
"Ten její bezstarostnej chsicht... Nejradši bych do něj kopl. Už se na to nedá dál dívat. Husa pitomá."
Koralína se otočila na bok a nahmatala s podvědomým úsměvem jeho ruku.
"Ona se usmívá, i když chrápe... Nechápu, jak jsem to mohl vydržet tak dlouho. Táhlá rána na břiše a vnitřnosti ven by se k ní hodily víc... I když občas se mi snažila i pomoct. Cheche, myslela, že něco změní. Že si tady budu žít jako krysa zalezlej a dělat, co se jí zlíbí. No to teda uhodla."
Se vztekem v očích ji pozoroval a v hlavě dál vedl svůj monolog.
"Kdyby ses mi s těma smradlavejma rybama nepletla do cesty, mohlo být všechno lepší. Pro tebe."
"Tak proč neposlechneš příkaz?" ozvalo se mu v hlavě. Na odpověď se usmál a vytáhl dýku.
"Sbohem, Koralíno Jantarová. Smaž se v pekle."
Zabodl jí dýku do hrudníku. Stiskla mu ruku a prudce otevřela oči. Zmateně se podívala a trpce se usmála. Její čas nadešel.
Sny, které v noci štěpily mysl na tisíce kousků, aby je Koralína ráno mohla sesbírat a přes den znova složit. Těm snům nevěřila. Nevěřila jim, protože věděla, že tyhle se nikdy neměly vyplnit.
I tak to znamenalo každý den začít znovu a dělat, že se nic nestalo. Ale co když se jeden dílek časem ztratí?
Vstala a přešla po místnosti. Vzhledem k tomu, že byl Gathir pryč si dala dohromady, že už někde plní včerejší příkaz. Vražda dvou lidí - páru. Modlila se, ať se z lidí, které tady zná, nikdo neztratí.
Natáhla na sebe oblečení a vydala se do hospody. Cestou přemýšlela, kdy naposledy udělala něco jinak. Uvědomila si, že začala propadat tomu, co tak nesnášela - stereotypu. Tímhle překvapila sama sebe, nikdy taková nebyla. Musela uznat, že vliv okolí je docela zajímavý jev ke zkoumání. Od té doby, co se vrátila z Ostrovů na ostatní dávala víc, než je zdrávo. Nejspíš bylo načase s tím něco udělat. A možná bylo načase přestat fňukat nad rozlitým mlékem.
Koralína se otočila na bok a nahmatala s podvědomým úsměvem jeho ruku.
"Ona se usmívá, i když chrápe... Nechápu, jak jsem to mohl vydržet tak dlouho. Táhlá rána na břiše a vnitřnosti ven by se k ní hodily víc... I když občas se mi snažila i pomoct. Cheche, myslela, že něco změní. Že si tady budu žít jako krysa zalezlej a dělat, co se jí zlíbí. No to teda uhodla."
Se vztekem v očích ji pozoroval a v hlavě dál vedl svůj monolog.
"Kdyby ses mi s těma smradlavejma rybama nepletla do cesty, mohlo být všechno lepší. Pro tebe."
"Tak proč neposlechneš příkaz?" ozvalo se mu v hlavě. Na odpověď se usmál a vytáhl dýku.
"Sbohem, Koralíno Jantarová. Smaž se v pekle."
Zabodl jí dýku do hrudníku. Stiskla mu ruku a prudce otevřela oči. Zmateně se podívala a trpce se usmála. Její čas nadešel.
Sny, které v noci štěpily mysl na tisíce kousků, aby je Koralína ráno mohla sesbírat a přes den znova složit. Těm snům nevěřila. Nevěřila jim, protože věděla, že tyhle se nikdy neměly vyplnit.
I tak to znamenalo každý den začít znovu a dělat, že se nic nestalo. Ale co když se jeden dílek časem ztratí?
Vstala a přešla po místnosti. Vzhledem k tomu, že byl Gathir pryč si dala dohromady, že už někde plní včerejší příkaz. Vražda dvou lidí - páru. Modlila se, ať se z lidí, které tady zná, nikdo neztratí.
Natáhla na sebe oblečení a vydala se do hospody. Cestou přemýšlela, kdy naposledy udělala něco jinak. Uvědomila si, že začala propadat tomu, co tak nesnášela - stereotypu. Tímhle překvapila sama sebe, nikdy taková nebyla. Musela uznat, že vliv okolí je docela zajímavý jev ke zkoumání. Od té doby, co se vrátila z Ostrovů na ostatní dávala víc, než je zdrávo. Nejspíš bylo načase s tím něco udělat. A možná bylo načase přestat fňukat nad rozlitým mlékem.
Koralína Jantarová - hospodská, obchodnice a vůbec ne pirátka!
Evangeline - Honor & duty, my lord.
Evangeline - Honor & duty, my lord.
Re: Útržky z (lodního) deníku Koralíny Jantarové
8. ruden, rok planoucího stromu
Našla jsem deník. Fakt si napamatuju, že bych ho šoupla pod postel v hospodě. Fakt ne. Ale vlastně si toho spoustu.. řekněme nevybavuju. Momentálně mám spíš na hlavě (fialová!) než v hlavě. Smutnej příběh! Všechno jde do kytek, mám ten pocit. Nebo ke dnu? Ani to barvení se mi nedaří. A označila jsem špatně lahve, takže jsem trávila celý dopoledne předěláváním a čicháním a... ehm... ochutnáváním. Vařit pivo, to vážně umim. Snad.
Gathir je pořád divnej. Vlastně dost hodně. Nebaví mě to tady. V hospodě je víc zabito, než zapito.
11. ruden, rok planoucího stromu
Jó, fákt?! Mám spoustu zpráv dne, nemůžu si vybrat a tak začínám chronologicky.
1. Včera večer se vrátil Murgh!
2. Mám zpátky PMO!
3. Mám největší příliv zlatek z hospody za poslední dny!
4. Začíná slízat ta fialová! (Hm... Ne.)
5. Quandil neumí plavat!
6. Sylandra málem zabila Gathira. Naoko. Probral se! Slavme a hodujme do následující mrazeny, prosím!
Zarazila se uprostřed psaní čísla sedm. Musela se spokojeně zavrtět na místě, když si v hlavě znovu sesumírovala všechny informace. O tom, že tenhle den byl zlomový nepochybovala. Vždyť teď mělo být všechno jinak. Zahleděla se do ohně, který olizoval kamenný krb. Vlastně to bylo po dlouhé době, co se cítila šťastná. Schovala deník do torny vedle postele a vytáhla si pergameny. Konečně mohla napsat domů pravdu aniž by to rodinu nutilo zahodit nějakou (jistě důležitou) smlouvu a přijet sem.
"Drazí rodičové, drahý Erne. Budete prarodičové. A Ern bude třeba strýček. Máte radost?"
Kriticky se podívala na pergamen, asi nebyl ten správný čas na to, aby si dělala z rodiny legraci. Zmuchlala psaníčko a hodila ho ukázkovým obloukem do krbu. Rozbalila další a psala.
Když po dvou hodinách byla s dílem spokojená, převázala ho stuhou (odpustila si smuteční černou) a schovala k deníku. Měla by psaní poslat co nejdříve... Jenže to by nesměla zase usnout.
---
Týden normálního života - v rámci možností. Dobře a poměrně rychle se na to zvykalo. Klidný spánek, potom čilý ruch v hospodě. Bavila se. A dokonce i vyhlídky vypadaly dost slibně - čekala je maškarní. Znamenalo to o něco víc práce, ale stejnou měrou i více zábavy. Těšila se na to jako na narozeniny, které ji čekaly brzy.
Zmizel. Nenechal ani vzkaz. První dva dny tomu nepřikládala nijak velkou váhu, nebylo vzácností, že nedal vědět, co se děje. Nebo si svůj klid alespoň namlouvala. Den třetí se rozhodla vyrazit na cestu. Narovnala si klobouk a vyrazila za bránou města svižně mezi stromy. Přemítala v hlavě, kam se mohl vydat tentokrát a ztratila pozornost. Nedávat pozor v lesích se nevyplácí. Držela se poměrně slušnou dobu cesty, když se za ní ozvalo zavrčení, které ji vytrhlo z myšlenek momentálně se točících kolem toho, že nejspíš nemá cenu nikam vyrážet. Podívala se na uslintaného vrrka a sáhla po zbrani, která se ji houpala u boků. Vlastně s ní pořádně neuměla. Poznala ho. I mezi stovkou by ho poznala - podle výárazně světlejších tlap. PMO však nevypadal, že by se přišel lísat kolem nohou. S vrčením se přiblížil o několik stop a skočil po Koralíně, která ani pořádně nestačila uskočit. Těžká váha zvířete ji sice minula, každopádně dostala zásah drápy do pravé paže. Bolestí zkřivila tvář a v duchu děkovala, že měla alespoň koženou zbroj.
“No ták, Okurko,” zkoušela to na něj klidným tónem, ačkoli zbraň měla dávnou tasenou. Měl jasnou převahu. S ránou na ruce se zdála podivně těžká. Napravo se mezi stromy mihl stín. Udělala několik kroků dozadu tak, aby měla oba útočníky před sebou. S jejími schopnostmi byly šance dost mizivé. Vrrk na moment vyhozen ze svého rytmu znova zaútočil.
“Kamarády sis udělal rychle... To mi zbejvalo.”
Překvapení přišlo přesně jedno mrknutí před tím, než by s prokousnutým krkem padala k zemi. Zpoza stromů, kde očekávala dalšího vrrka, vyletěl šíp. Koralínin vrrk zasažen do hlavy zavrčel a stočil se směrem ke stromům. Naježil se a vyběhl ke střelci. Očekávala zvuk souboje. Marně. Střelec následován zvířetem zmizeli mezi stromy.
O několik hodin později, s obvázanou rukou seděla za pultem a tiše pozorovala mladého muže, který neustále nahlížel pod stůl a židle. Vždy se na moment ztratil ve stínu stolu, aby se mohl objevit na trochu jiném místě. Zrovna se chystala si odkašlat a promluvit, když si jí všimla ve dveřích. Bledá tvář pokryta pramínky krve tekoucí zpod obvazu přes oči. Kora polkla naprázdno a vymrštila se ze své židle a spěchala k ní. “Paní?” klopýtala Sylandra k židlím.
“Jak se ti tohle...” pozorovala její tvář. Odpovědí ji byla blekotavá odpověď, která získala smysl až se slovem magie. Zmateně poslala muže u stolu pro léčitele a vyslechla Sylandru. Vypadalo to dost zle, zdálo se, že z očí toho moc nezbylo.
Našla jsem deník. Fakt si napamatuju, že bych ho šoupla pod postel v hospodě. Fakt ne. Ale vlastně si toho spoustu.. řekněme nevybavuju. Momentálně mám spíš na hlavě (fialová!) než v hlavě. Smutnej příběh! Všechno jde do kytek, mám ten pocit. Nebo ke dnu? Ani to barvení se mi nedaří. A označila jsem špatně lahve, takže jsem trávila celý dopoledne předěláváním a čicháním a... ehm... ochutnáváním. Vařit pivo, to vážně umim. Snad.
Gathir je pořád divnej. Vlastně dost hodně. Nebaví mě to tady. V hospodě je víc zabito, než zapito.
11. ruden, rok planoucího stromu
Jó, fákt?! Mám spoustu zpráv dne, nemůžu si vybrat a tak začínám chronologicky.
1. Včera večer se vrátil Murgh!
2. Mám zpátky PMO!
3. Mám největší příliv zlatek z hospody za poslední dny!
4. Začíná slízat ta fialová! (Hm... Ne.)
5. Quandil neumí plavat!
6. Sylandra málem zabila Gathira. Naoko. Probral se! Slavme a hodujme do následující mrazeny, prosím!
Zarazila se uprostřed psaní čísla sedm. Musela se spokojeně zavrtět na místě, když si v hlavě znovu sesumírovala všechny informace. O tom, že tenhle den byl zlomový nepochybovala. Vždyť teď mělo být všechno jinak. Zahleděla se do ohně, který olizoval kamenný krb. Vlastně to bylo po dlouhé době, co se cítila šťastná. Schovala deník do torny vedle postele a vytáhla si pergameny. Konečně mohla napsat domů pravdu aniž by to rodinu nutilo zahodit nějakou (jistě důležitou) smlouvu a přijet sem.
"Drazí rodičové, drahý Erne. Budete prarodičové. A Ern bude třeba strýček. Máte radost?"
Kriticky se podívala na pergamen, asi nebyl ten správný čas na to, aby si dělala z rodiny legraci. Zmuchlala psaníčko a hodila ho ukázkovým obloukem do krbu. Rozbalila další a psala.
Když po dvou hodinách byla s dílem spokojená, převázala ho stuhou (odpustila si smuteční černou) a schovala k deníku. Měla by psaní poslat co nejdříve... Jenže to by nesměla zase usnout.
---
Týden normálního života - v rámci možností. Dobře a poměrně rychle se na to zvykalo. Klidný spánek, potom čilý ruch v hospodě. Bavila se. A dokonce i vyhlídky vypadaly dost slibně - čekala je maškarní. Znamenalo to o něco víc práce, ale stejnou měrou i více zábavy. Těšila se na to jako na narozeniny, které ji čekaly brzy.
Zmizel. Nenechal ani vzkaz. První dva dny tomu nepřikládala nijak velkou váhu, nebylo vzácností, že nedal vědět, co se děje. Nebo si svůj klid alespoň namlouvala. Den třetí se rozhodla vyrazit na cestu. Narovnala si klobouk a vyrazila za bránou města svižně mezi stromy. Přemítala v hlavě, kam se mohl vydat tentokrát a ztratila pozornost. Nedávat pozor v lesích se nevyplácí. Držela se poměrně slušnou dobu cesty, když se za ní ozvalo zavrčení, které ji vytrhlo z myšlenek momentálně se točících kolem toho, že nejspíš nemá cenu nikam vyrážet. Podívala se na uslintaného vrrka a sáhla po zbrani, která se ji houpala u boků. Vlastně s ní pořádně neuměla. Poznala ho. I mezi stovkou by ho poznala - podle výárazně světlejších tlap. PMO však nevypadal, že by se přišel lísat kolem nohou. S vrčením se přiblížil o několik stop a skočil po Koralíně, která ani pořádně nestačila uskočit. Těžká váha zvířete ji sice minula, každopádně dostala zásah drápy do pravé paže. Bolestí zkřivila tvář a v duchu děkovala, že měla alespoň koženou zbroj.
“No ták, Okurko,” zkoušela to na něj klidným tónem, ačkoli zbraň měla dávnou tasenou. Měl jasnou převahu. S ránou na ruce se zdála podivně těžká. Napravo se mezi stromy mihl stín. Udělala několik kroků dozadu tak, aby měla oba útočníky před sebou. S jejími schopnostmi byly šance dost mizivé. Vrrk na moment vyhozen ze svého rytmu znova zaútočil.
“Kamarády sis udělal rychle... To mi zbejvalo.”
Překvapení přišlo přesně jedno mrknutí před tím, než by s prokousnutým krkem padala k zemi. Zpoza stromů, kde očekávala dalšího vrrka, vyletěl šíp. Koralínin vrrk zasažen do hlavy zavrčel a stočil se směrem ke stromům. Naježil se a vyběhl ke střelci. Očekávala zvuk souboje. Marně. Střelec následován zvířetem zmizeli mezi stromy.
O několik hodin později, s obvázanou rukou seděla za pultem a tiše pozorovala mladého muže, který neustále nahlížel pod stůl a židle. Vždy se na moment ztratil ve stínu stolu, aby se mohl objevit na trochu jiném místě. Zrovna se chystala si odkašlat a promluvit, když si jí všimla ve dveřích. Bledá tvář pokryta pramínky krve tekoucí zpod obvazu přes oči. Kora polkla naprázdno a vymrštila se ze své židle a spěchala k ní. “Paní?” klopýtala Sylandra k židlím.
“Jak se ti tohle...” pozorovala její tvář. Odpovědí ji byla blekotavá odpověď, která získala smysl až se slovem magie. Zmateně poslala muže u stolu pro léčitele a vyslechla Sylandru. Vypadalo to dost zle, zdálo se, že z očí toho moc nezbylo.
Koralína Jantarová - hospodská, obchodnice a vůbec ne pirátka!
Evangeline - Honor & duty, my lord.
Evangeline - Honor & duty, my lord.
Re: Útržky z (lodního) deníku Koralíny Jantarové
19. rosten, rok planoucího stromu
Sylandra vidí. Dost obstojně a dokonce možná až moc. Vidí každý smítko v našem novým malým domku na Tuláckých ostrovech. Jsme se stěhovali. Pořád tady jde slyšet moře. A taky je tady pořád *//*^^* bouřka. Nesnáším bouřky. Když se člověk plaví na moři, bouřky jsou takový malý smrti, takový trénink.
Když se to s lodí neumí, často je to smrt opravdová.
Chybí mi plavby.
Tady se nikdo nikam neplaví. Spíš se vydávají do podzemí, jakoby tam bylo něco zajímavějšího a skvělejšího, než na moři. Není.
Zprávaosmenu týdne:
Budu mít jmenovce! Všechno doma prošlo hladce (snad) a čekám na smlouvu. Maj to tady dost vtipný, říkaj tomu svatba (teda doufám!). Juch!! Rod Jantarů se rozrůstá do cizích zemí!
Vlastně mě zachránil. Zbýval mi poslední rok, během kterého by mi rodičovstvo našlo jiného jmenovce. Pravděpodobně někoho, koho jsem nikdy předtím neviděla. Dřív mi to nepřišlo divný!
Mimochodem, rudá je nová modrá!
----
Vyhodila nohy na stůl a protáhla se. Měla možná zjistit, co přesně se od ní čeká. Ačkoli pojímání za jmenovce*, nebo chcete-li vdavky, by se mohly zdát jednoduchým procesem na Ostrovech, tady to tak vůbec být nemuselo. Zatím to ale vypadalo moc idylicky, než aby nad tím trávila víc času.
Tvářila se tak nějak usedleji a možná se usedlejší stávala, ale pořád ji to táhlo na loď. A dům s výhledem na moře tomu nijak nepřidával. Nedalo se říct, že by chtěla utíkat. Spíš si povyrazit. Přeci jen pendlovala mezi domem a hospodou a přestávalo to stačit.
_________________________________________________
Čas na ostrovanský slovníček!
*pojímání za jmenovce - rod jmenovkyně vybere do jejích 25ti let jejího jmenovce. Slabší a méně majetný rod "páru" se spojí se silnějším a převezme jeho jméno. Oba jmenovci a rodina silnějšího jsou tak upsáni smlouvou.
P.S. se teda omlouvám za měsíc a kus aktivního nepsaní, nějak nebyla chuť, ani čas. Polepším se, čestný Jantarový!
Sylandra vidí. Dost obstojně a dokonce možná až moc. Vidí každý smítko v našem novým malým domku na Tuláckých ostrovech. Jsme se stěhovali. Pořád tady jde slyšet moře. A taky je tady pořád *//*^^* bouřka. Nesnáším bouřky. Když se člověk plaví na moři, bouřky jsou takový malý smrti, takový trénink.
Když se to s lodí neumí, často je to smrt opravdová.
Chybí mi plavby.
Tady se nikdo nikam neplaví. Spíš se vydávají do podzemí, jakoby tam bylo něco zajímavějšího a skvělejšího, než na moři. Není.
Zpráva
Budu mít jmenovce! Všechno doma prošlo hladce (snad) a čekám na smlouvu. Maj to tady dost vtipný, říkaj tomu svatba (teda doufám!). Juch!! Rod Jantarů se rozrůstá do cizích zemí!
Vlastně mě zachránil. Zbýval mi poslední rok, během kterého by mi rodičovstvo našlo jiného jmenovce. Pravděpodobně někoho, koho jsem nikdy předtím neviděla. Dřív mi to nepřišlo divný!
Mimochodem, rudá je nová modrá!
----
Vyhodila nohy na stůl a protáhla se. Měla možná zjistit, co přesně se od ní čeká. Ačkoli pojímání za jmenovce*, nebo chcete-li vdavky, by se mohly zdát jednoduchým procesem na Ostrovech, tady to tak vůbec být nemuselo. Zatím to ale vypadalo moc idylicky, než aby nad tím trávila víc času.
Tvářila se tak nějak usedleji a možná se usedlejší stávala, ale pořád ji to táhlo na loď. A dům s výhledem na moře tomu nijak nepřidával. Nedalo se říct, že by chtěla utíkat. Spíš si povyrazit. Přeci jen pendlovala mezi domem a hospodou a přestávalo to stačit.
_________________________________________________
Čas na ostrovanský slovníček!
*pojímání za jmenovce - rod jmenovkyně vybere do jejích 25ti let jejího jmenovce. Slabší a méně majetný rod "páru" se spojí se silnějším a převezme jeho jméno. Oba jmenovci a rodina silnějšího jsou tak upsáni smlouvou.
P.S. se teda omlouvám za měsíc a kus aktivního nepsaní, nějak nebyla chuť, ani čas. Polepším se, čestný Jantarový!
Koralína Jantarová - hospodská, obchodnice a vůbec ne pirátka!
Evangeline - Honor & duty, my lord.
Evangeline - Honor & duty, my lord.
Re: Útržky z (lodního) deníku Koralíny Jantarové
Zabalená do tmavě modré róby spěchala Andorem. Z nebe se pomalu snášely drobné vločky a nebýt všudypřítomného chladu, jeden by si i pomyslel, že je to idylka. Koralína tady nežila dlouho a tak si nebyla jistá délkou mrazeny. Možná proto ještě neprotestovala. (Ve skutečnosti to bylo proto, že od takové zimy žila dost daleko na to, aby jí to nezajímalo.) Mráz bodal do obličeje a zalézal za róbu, pod zbroj, pod košili, ale stejně u sebe měla něco, co ji hřálo. A tentokrát to ani nebyla kořalka. Dvě smlouvy a pečetní prsten. Nejlepší kombinace, která kdy z Ostrovů mohla přijít. Znamenalo to novou kapitolu a pro ostrovany domnělou možnost obchodu s Andarií. Musela se usmát.
Prošla průchodem a dala se do díla. Chodila sem už dlouho. Stačilo být trochu mrštná a nějaká ta zlatka se vždycky našla. Občas někdo potřeboval křídla a tak jich pár nosila alchymistům. Možná to byla trochu jiná práce, než vysedávání v hospodě a čekání na smilování v podobě žíznivého krku. Ale koho by bavilo celý den čekat? Nyní rudovlasou Koralínu rozhodně ne.
Všechno probíhalo hladce a jen s pár modřinami navíc odcházela z jeskyně zpátky ven. Nebo to alespoň měla v plánu. Když byla pár kroků od východu ven, ucítila, že venkovní vítr zesílil. Vyhlédla do bíla před sebou. Šlo vidět sotva na pár kroků. Pár – přesně tolik kroků stačilo, aby jí došlo, že tudy cesta nevede. Zacouvala zpátky do jeskyně a zhluboka se nadechla. Vypadalo to, že dneska to domů včas nestihne.
---
4. běsnivec, rok skákavého jablka
Zapadla jsem v jeskyni. Doufám, že venku ta sněhová bouře brzo přejde. Nesnáším takové čekání.
Aby o mě neměli starosti.
Teď k lepší stránce věci – rituál jmen je za dveřmi! Teda svatba. Teda obojí!
Všechno je nachystané, všechno schválené a všechno v nejlepším pořádku.
Nemůžu se dočkat, až to dám vědět všem! Myslím, že se tomu připitomělýmu úsměvu, kterej nosim ještě pár dní neubránim.
5. běsnivec, rok skákavého jablka
Takže si to shrňme. Přes noc to rozhodně nepřešlo. Spíš hůř. Nahromadila jsem nějakej binec zanešenej do jeskyně průběhem věků a rozdělala malý oheň.
Moje snaha odsud zmizet spočívá v tom, že si házím prstýnkem a pročítám smlouvu. Myslím, že to nefunguje, ale ještě si nejsem jistá. Počkám do zítřka a pak se uvidí.
6. běsnivec, rok skákavého jablka
Dobře, dobře. Shrňme si to podruhé. Mám tady:
křesadlo
docházející harampádí na spálení
dvě smlouvy
prstýnek
flašku kořalky
pár datlí a ambrosií už nemám
nějaký lektvary
zimu
Kdybych uznávala ty jejich bohy, tak se k nim i začnu modlit. Možná je totiž načase. Nemůžu se dočkat, až to přestane. Pít musím kořalku, která už ani nehřeje. Zásoby na spálení se krátí. Začíná mě všechno bolet a až teď plně oceňuji dva krby a vyhřáté místnosti doma. Jako na Tulácích.
Utekla jsem z Ostrovů, abych se usadila na ostrově.
Sníh se nepřestává sypat, i přesto jsem se rozhodla vyčkat už jen do zítra. Nejsem přece tak daleko od města, abych netrefila zpátky. Vždyť sem chodím tak často.
7. běsnivec, rok skákavého jablka
Nemohla jsem spát. Mám těžké a přemrzlé nohy. Pokud bych se pomátla a sundala róbu, tak nejspíš bude držet tvar jak je promrzlá. Dochází i poslední třísky. A co je na tom ještě víc špatný, dochází i kořalka. Řeším tady složité otázky, abych zaměstnala mozek. Třeba to, jestli mám rty popraskané kvůli tomu, že skoro nepiju, nebo kvůli tomu, že je taková zima. Možná obojí.
Padají mi víčka, ale vzhledem k tomu, že už nemám oheň a teplota rychle klesá na podobnou, co panuje venku… No, snažím se neusnout, mám takový divný tušení, že by to nemuselo dopadnout dobře.
8. běsnivec, rok skákavého jablka
Nakonec jsem přeci jen usnula. A měla štěstí, že se probudila.
Bolí mě celé tělo, ale i tak se vydávám se světlem do sněhové vánice venku… Třeba večer napíšu z domu.
--------
Nenapsala. Ani tam nedošla. Zesláblá se potácela podél stromoví a když konečně měla pocit, že by se měl blížit Andor, jediné, co potkala bylo podivné stvoření, které nevypadalo, že ji za ruku dovede k bráně.
Sáhla po dýce, ale její bystrý úsudek jí poradil, že to bude k ničemu. Dala se na útěk mezi stromy, ale kreatura měla ve sněhu o dost napřed. Kličkovala jako králík, kterému s úsměvem na rtech začnete vyprávět o nádivce a obědu. Róbu roztrhla na rukávech, jak míjela větvoví. (Což ji lehce zabolelo u srdce – byla to její nejoblíbenější, protože nádhernější modrá byla už jen v hloubce moře. Ale nebuďme materialisté.) Pelášila jak nejlépe uměla a až po značné době měla konečně pocit, že se může otočit. Cílová rovinka mezi stromy, natočit hlavu a zkontrolovat, co se děje. Rozhlížela se jak nejlíp to s tím bělostným závojem šlo, stejně nic neviděla. Byla tu jen ona, stromy a spousta sněhu.
A tak se nabízela otázka nová. Kde vlastně byla? Celkem s jistotou mohla říct, že někde mezi Sigamrovým valem a Andorem. Tato odpověď ale nebyla tak úplně dostačující, vzhledem k nízké teplotě a únavě. Bloudila mezi stromy do setmění, od sněhu celá bílá.
Vánice stále nepřestávala, příroda neměla slitování.
Necítila nohy a proto si na chvíli sedla ke stromu a opřela se o něj zády. Možná by mohla na chvíli zavřít oči a odpočinout si. Vždyť už jí začínalo být docela teplo. Určitě se nic nemohlo stát, jenom si zdřímne a potom se cesta bude hledat jedna báseň.
Jantarová. Hej! Jantarová! Přestaň chrápat a vstávej. To tady chceš umrznout s tím přiblblým úsměvem?
„To je to hodně zlý, když mluvím sama se sebou, že?“ zašklebila se a vstala. Zhluboka se nadechla. Ať už vyrazila jakýmkoli směrem, vždycky to pro ni muselo dopadnout dobře. Na sever skála, podél které se dá dojít až k Valu, pobřeží, podél kterého se dá dojít k Andoru. V nejhorším zase skončí v jeskyni. Nebo u toho věžatého spolku. Povzbuzena vlastní myšlenkou vykročila vpřed s tichým přáním, aby to byl Andor.
Možná to vypadalo spíš jako ještě hlubší les. A to vždycky měla pocit, že v okolí Andoru takové nejsou. Nedokázala dál potlačit kašel – mráz začínal vybírat svou daň. Opřela se o strom a vytáhla si límec róby ještě o něco víc do obličeje. Svezla se podél stromu na zem. Pod ní se ozvalo nepříjemné křupnutí, vyděšeně vstala a odhrnula slabý nános sněhu, který odkryl končetiny zmrzlé laně. Koralína vyjekla a couvla ke stromu naproti, kde opatrněji dosedla a zavřela oči. Zase ten nával tepla, byl čas spát. Vánice sílila. Stejně neměla šanci se dostat domů, dokud bude takhle.
Skončíš jako ta laň, když se budeš chovat jako slaboch.
„Domů netrefím.“
Vždyť cestu znáš. Jenom dost nechceš.
Pomalu se ztrácela pod sněhem, stejně jako všechno okolo.
„To teda chci. Já chci domů!“ zařvala a skryla hlavu do dlaní. Chvíli držela oči křečovitě zavřené, ale vzápětí se prudce vymrštila na nohy. „Chci domů!“ opakovala svá přání.
Nešlo vidět ani na pár stop, šla tedy od stromu ke stromu a doufala, že opět nebude chodit v kruzích.
„Domů!“
Představovala si teplo Tuláckých ostrovů, měkkou trávu kolem domu, dřevěné dveře, zvuk šplouchající vody o pevninu, vyšlapanou cestu k jejich domu. Představovala si rodinu, která tam na ni čekala. Museli se užírat strachy.
„Domů!“
Rozbolela ji hlava tak silně, že se za ni musela chytit. Měla pocit, že se celá rozskočí na dvě poloviny.
Poslední, co si pamatovala bylo lechtání po celém těle a podivné světlo kolem ní. Tlak v hlavě povolil a ona vyčerpaná dopadla na cestičku před jejich domem... Přece už zvládla i horší věci.
Prošla průchodem a dala se do díla. Chodila sem už dlouho. Stačilo být trochu mrštná a nějaká ta zlatka se vždycky našla. Občas někdo potřeboval křídla a tak jich pár nosila alchymistům. Možná to byla trochu jiná práce, než vysedávání v hospodě a čekání na smilování v podobě žíznivého krku. Ale koho by bavilo celý den čekat? Nyní rudovlasou Koralínu rozhodně ne.
Všechno probíhalo hladce a jen s pár modřinami navíc odcházela z jeskyně zpátky ven. Nebo to alespoň měla v plánu. Když byla pár kroků od východu ven, ucítila, že venkovní vítr zesílil. Vyhlédla do bíla před sebou. Šlo vidět sotva na pár kroků. Pár – přesně tolik kroků stačilo, aby jí došlo, že tudy cesta nevede. Zacouvala zpátky do jeskyně a zhluboka se nadechla. Vypadalo to, že dneska to domů včas nestihne.
---
4. běsnivec, rok skákavého jablka
Zapadla jsem v jeskyni. Doufám, že venku ta sněhová bouře brzo přejde. Nesnáším takové čekání.
Aby o mě neměli starosti.
Teď k lepší stránce věci – rituál jmen je za dveřmi! Teda svatba. Teda obojí!
Všechno je nachystané, všechno schválené a všechno v nejlepším pořádku.
Nemůžu se dočkat, až to dám vědět všem! Myslím, že se tomu připitomělýmu úsměvu, kterej nosim ještě pár dní neubránim.
5. běsnivec, rok skákavého jablka
Takže si to shrňme. Přes noc to rozhodně nepřešlo. Spíš hůř. Nahromadila jsem nějakej binec zanešenej do jeskyně průběhem věků a rozdělala malý oheň.
Moje snaha odsud zmizet spočívá v tom, že si házím prstýnkem a pročítám smlouvu. Myslím, že to nefunguje, ale ještě si nejsem jistá. Počkám do zítřka a pak se uvidí.
6. běsnivec, rok skákavého jablka
Dobře, dobře. Shrňme si to podruhé. Mám tady:
křesadlo
docházející harampádí na spálení
dvě smlouvy
prstýnek
flašku kořalky
nějaký lektvary
zimu
Kdybych uznávala ty jejich bohy, tak se k nim i začnu modlit. Možná je totiž načase. Nemůžu se dočkat, až to přestane. Pít musím kořalku, která už ani nehřeje. Zásoby na spálení se krátí. Začíná mě všechno bolet a až teď plně oceňuji dva krby a vyhřáté místnosti doma. Jako na Tulácích.
Utekla jsem z Ostrovů, abych se usadila na ostrově.
Sníh se nepřestává sypat, i přesto jsem se rozhodla vyčkat už jen do zítra. Nejsem přece tak daleko od města, abych netrefila zpátky. Vždyť sem chodím tak často.
7. běsnivec, rok skákavého jablka
Nemohla jsem spát. Mám těžké a přemrzlé nohy. Pokud bych se pomátla a sundala róbu, tak nejspíš bude držet tvar jak je promrzlá. Dochází i poslední třísky. A co je na tom ještě víc špatný, dochází i kořalka. Řeším tady složité otázky, abych zaměstnala mozek. Třeba to, jestli mám rty popraskané kvůli tomu, že skoro nepiju, nebo kvůli tomu, že je taková zima. Možná obojí.
Padají mi víčka, ale vzhledem k tomu, že už nemám oheň a teplota rychle klesá na podobnou, co panuje venku… No, snažím se neusnout, mám takový divný tušení, že by to nemuselo dopadnout dobře.
8. běsnivec, rok skákavého jablka
Nakonec jsem přeci jen usnula. A měla štěstí, že se probudila.
Bolí mě celé tělo, ale i tak se vydávám se světlem do sněhové vánice venku… Třeba večer napíšu z domu.
--------
Nenapsala. Ani tam nedošla. Zesláblá se potácela podél stromoví a když konečně měla pocit, že by se měl blížit Andor, jediné, co potkala bylo podivné stvoření, které nevypadalo, že ji za ruku dovede k bráně.
Sáhla po dýce, ale její bystrý úsudek jí poradil, že to bude k ničemu. Dala se na útěk mezi stromy, ale kreatura měla ve sněhu o dost napřed. Kličkovala jako králík, kterému s úsměvem na rtech začnete vyprávět o nádivce a obědu. Róbu roztrhla na rukávech, jak míjela větvoví. (Což ji lehce zabolelo u srdce – byla to její nejoblíbenější, protože nádhernější modrá byla už jen v hloubce moře. Ale nebuďme materialisté.) Pelášila jak nejlépe uměla a až po značné době měla konečně pocit, že se může otočit. Cílová rovinka mezi stromy, natočit hlavu a zkontrolovat, co se děje. Rozhlížela se jak nejlíp to s tím bělostným závojem šlo, stejně nic neviděla. Byla tu jen ona, stromy a spousta sněhu.
A tak se nabízela otázka nová. Kde vlastně byla? Celkem s jistotou mohla říct, že někde mezi Sigamrovým valem a Andorem. Tato odpověď ale nebyla tak úplně dostačující, vzhledem k nízké teplotě a únavě. Bloudila mezi stromy do setmění, od sněhu celá bílá.
Vánice stále nepřestávala, příroda neměla slitování.
Necítila nohy a proto si na chvíli sedla ke stromu a opřela se o něj zády. Možná by mohla na chvíli zavřít oči a odpočinout si. Vždyť už jí začínalo být docela teplo. Určitě se nic nemohlo stát, jenom si zdřímne a potom se cesta bude hledat jedna báseň.
Jantarová. Hej! Jantarová! Přestaň chrápat a vstávej. To tady chceš umrznout s tím přiblblým úsměvem?
„To je to hodně zlý, když mluvím sama se sebou, že?“ zašklebila se a vstala. Zhluboka se nadechla. Ať už vyrazila jakýmkoli směrem, vždycky to pro ni muselo dopadnout dobře. Na sever skála, podél které se dá dojít až k Valu, pobřeží, podél kterého se dá dojít k Andoru. V nejhorším zase skončí v jeskyni. Nebo u toho věžatého spolku. Povzbuzena vlastní myšlenkou vykročila vpřed s tichým přáním, aby to byl Andor.
Možná to vypadalo spíš jako ještě hlubší les. A to vždycky měla pocit, že v okolí Andoru takové nejsou. Nedokázala dál potlačit kašel – mráz začínal vybírat svou daň. Opřela se o strom a vytáhla si límec róby ještě o něco víc do obličeje. Svezla se podél stromu na zem. Pod ní se ozvalo nepříjemné křupnutí, vyděšeně vstala a odhrnula slabý nános sněhu, který odkryl končetiny zmrzlé laně. Koralína vyjekla a couvla ke stromu naproti, kde opatrněji dosedla a zavřela oči. Zase ten nával tepla, byl čas spát. Vánice sílila. Stejně neměla šanci se dostat domů, dokud bude takhle.
Skončíš jako ta laň, když se budeš chovat jako slaboch.
„Domů netrefím.“
Vždyť cestu znáš. Jenom dost nechceš.
Pomalu se ztrácela pod sněhem, stejně jako všechno okolo.
„To teda chci. Já chci domů!“ zařvala a skryla hlavu do dlaní. Chvíli držela oči křečovitě zavřené, ale vzápětí se prudce vymrštila na nohy. „Chci domů!“ opakovala svá přání.
Nešlo vidět ani na pár stop, šla tedy od stromu ke stromu a doufala, že opět nebude chodit v kruzích.
„Domů!“
Představovala si teplo Tuláckých ostrovů, měkkou trávu kolem domu, dřevěné dveře, zvuk šplouchající vody o pevninu, vyšlapanou cestu k jejich domu. Představovala si rodinu, která tam na ni čekala. Museli se užírat strachy.
„Domů!“
Rozbolela ji hlava tak silně, že se za ni musela chytit. Měla pocit, že se celá rozskočí na dvě poloviny.
Poslední, co si pamatovala bylo lechtání po celém těle a podivné světlo kolem ní. Tlak v hlavě povolil a ona vyčerpaná dopadla na cestičku před jejich domem... Přece už zvládla i horší věci.
Koralína Jantarová - hospodská, obchodnice a vůbec ne pirátka!
Evangeline - Honor & duty, my lord.
Evangeline - Honor & duty, my lord.
Re: Útržky z (lodního) deníku Koralíny Jantarové
Ležela s otevřenýma očima na posteli a pozorovala stíny na stropě. V domě vládlo ono příjemné noční ticho rušené jen praskáním dřeva a tikotem hodin. A pravidelným oddechováním Sylandry. Dnešek byl druhým dnem, kdy Koralína Jantarová špatně spala. Měla moc plnou hlavu na to, aby její noc mohla být klidná a aby Sylandřino oddechování znělo unisono s jejím. Stále dokola si v hlavě přehrávala nepříjemné situace a vymýšlela nejrůznější pokračování, která s přibývajícími hodinami začínala být více, či méně přitažená za vlasy. Když její tělo křičelo o spánek neodbytně a přemýšlení se stávalo obtížným, konečně podlehla a usnula. Hodiny ukazovaly tři.
Měla svůj oblíbený klobouk a košili a vesele poskakovala po stole žonglujíce s několika dýkami. Přeplněnou krčmou se linula vůně piva a od zdí se odrážela veselá hudba. Jantarová byla ve svém živlu. Nechala si mezi dýky přihodit hořící pochodeň. Zavřela oči – bylo to tak snadné, přesně počítat rytmus a nic se nemohlo stát. Postavila se na špičku jedné nohy a nechala předměty míhat se kolem svého těla. Až když si plně zvykla na rytmus, došlo jí, že něco nehraje. Kam zmizel všechen hluk, kde je hudba? Otevřela oči. Stála před ní Ona v celé své pokřivené kráse. Hospoda byla prázdná a potemnělá. Jen Koralína a její strach. Upustila dýky i pochodeň. Dřevěná krčma začala hořet tak rychle…
Trhla sebou. Otřela si zpocené čelo a zhluboka se nadechla. Byl to jenom další hloupý sen. Šílenost, co vyplodila její ustaraná hlava. Nebo za to vážně mohla Ona? Samotná Smrt, že by jí lezla do snů? „Jantarová, prosim tě. Doteď tvý sny vytvářela hlava, proč by měla teď začít ta věc?“ řekla si tiše. Musela se usmát nad svou hloupostí a znovu si lehla. Hodiny ukazovaly půl čtvrté.
Probudilo ji cvaknutí dveří. Vrátil se! Vyskočila na nohy a běžela přes dům ke dveřím. A opravdu – tahal ze sebe zbroj a natočil k ní unavenou, ale přesto usměvavou tvář. „Koralí, drahá. Obvazy…“ Horlivě pokývla a běžela přichystat vše potřebné o několik chvil později se dopotácel a mohli začít jejich obvyklou činnost. Bodná rána ve stehně a sečná pod kolenem. Žádná tragédie, věděli to oba. Koralína začala s klidnou tváří čistit ránu a on, byť potlačoval bolest, s lehkým úsměvem seděl a pozoroval ji. Postarala se o bodnou ránu a pevně utáhla obvaz. S úsměvem vzhlédla. Gathirova klidná tvář se proměnila. Díval se na ni vzteklýma očima. „Stalo se něco?“ hlesla. Místo odpovědi dostala pěstí do čelisti. Úder ji na moment ochromil, když o několik momentů později couvala dozadu, bylo pozdě. Dostala ránu z druhé strany a jako přídavek jednu do břicha, která ji poslala zpátky na zem. Vyplašeně vzhlédla, ale to už ji praštil kovaným svícnem do hlavy. Ozvalo se zapraskání a přes oči jí přepadl červený závoj.
Chytila se za hlavu a přeletěla očima místnost. Zkontrolovala spící Sylandru a pomalu se položila do postele. Hodiny ukazovaly čtvrt na pět. Ještě o půl sedmé se neklidně převalovala na lůžku, než konečně znova usnula.
Ležela na písčité zemi, v nose ji šimrala vůně moře a na pihaté tváře dopadaly první sluneční paprsky nového dne. Usmívala se a nechala zbloudilé přílivové mořské vlny omývat špičky jejích nohou. Podepřela se v loktech a podívala se vedle sebe na spící postavu. Vše bylo tak jak má.
Měla svůj oblíbený klobouk a košili a vesele poskakovala po stole žonglujíce s několika dýkami. Přeplněnou krčmou se linula vůně piva a od zdí se odrážela veselá hudba. Jantarová byla ve svém živlu. Nechala si mezi dýky přihodit hořící pochodeň. Zavřela oči – bylo to tak snadné, přesně počítat rytmus a nic se nemohlo stát. Postavila se na špičku jedné nohy a nechala předměty míhat se kolem svého těla. Až když si plně zvykla na rytmus, došlo jí, že něco nehraje. Kam zmizel všechen hluk, kde je hudba? Otevřela oči. Stála před ní Ona v celé své pokřivené kráse. Hospoda byla prázdná a potemnělá. Jen Koralína a její strach. Upustila dýky i pochodeň. Dřevěná krčma začala hořet tak rychle…
Trhla sebou. Otřela si zpocené čelo a zhluboka se nadechla. Byl to jenom další hloupý sen. Šílenost, co vyplodila její ustaraná hlava. Nebo za to vážně mohla Ona? Samotná Smrt, že by jí lezla do snů? „Jantarová, prosim tě. Doteď tvý sny vytvářela hlava, proč by měla teď začít ta věc?“ řekla si tiše. Musela se usmát nad svou hloupostí a znovu si lehla. Hodiny ukazovaly půl čtvrté.
Probudilo ji cvaknutí dveří. Vrátil se! Vyskočila na nohy a běžela přes dům ke dveřím. A opravdu – tahal ze sebe zbroj a natočil k ní unavenou, ale přesto usměvavou tvář. „Koralí, drahá. Obvazy…“ Horlivě pokývla a běžela přichystat vše potřebné o několik chvil později se dopotácel a mohli začít jejich obvyklou činnost. Bodná rána ve stehně a sečná pod kolenem. Žádná tragédie, věděli to oba. Koralína začala s klidnou tváří čistit ránu a on, byť potlačoval bolest, s lehkým úsměvem seděl a pozoroval ji. Postarala se o bodnou ránu a pevně utáhla obvaz. S úsměvem vzhlédla. Gathirova klidná tvář se proměnila. Díval se na ni vzteklýma očima. „Stalo se něco?“ hlesla. Místo odpovědi dostala pěstí do čelisti. Úder ji na moment ochromil, když o několik momentů později couvala dozadu, bylo pozdě. Dostala ránu z druhé strany a jako přídavek jednu do břicha, která ji poslala zpátky na zem. Vyplašeně vzhlédla, ale to už ji praštil kovaným svícnem do hlavy. Ozvalo se zapraskání a přes oči jí přepadl červený závoj.
Chytila se za hlavu a přeletěla očima místnost. Zkontrolovala spící Sylandru a pomalu se položila do postele. Hodiny ukazovaly čtvrt na pět. Ještě o půl sedmé se neklidně převalovala na lůžku, než konečně znova usnula.
Ležela na písčité zemi, v nose ji šimrala vůně moře a na pihaté tváře dopadaly první sluneční paprsky nového dne. Usmívala se a nechala zbloudilé přílivové mořské vlny omývat špičky jejích nohou. Podepřela se v loktech a podívala se vedle sebe na spící postavu. Vše bylo tak jak má.
Koralína Jantarová - hospodská, obchodnice a vůbec ne pirátka!
Evangeline - Honor & duty, my lord.
Evangeline - Honor & duty, my lord.
Re: Útržky z (lodního) deníku Koralíny Jantarové
Zápisy jsou roztřesené a psané několika odstíny inkoustů. Inkoust je místy lehce rozmočený.
9. hořečnec,rok skákavého jablka
Děje se toho příliš. Ani vílí křídla na mých zádech mi nedovolují od všeho uletět. Nevím, kde začít.
Za poslední dobu se toho stalo a pořád se děje tolik, že by to bylo na zápis hodný menší knize.
Málem jsem umřela. Snažila se mě utopit. Vím, že za to nemůže. Já ale taky ne. Nechci nějakou dobu vodu ani vidět. Bydlíme u vody. Držela mě u dna a tlačila stále níž. Hleděla jsem na stříbrný náramek na ruce a čekala, až umřu. Zezačátku jsem se bránila, ale proti ní a jejím kouzlům – proti ničemu a všemu, jsem cítila, že nemám šanci. Přestala jsem se zmítat. Cítila jsem smíření se smrtí.
Smíření trvalo jenom do té doby, než tlak povolil. Plavala jsem nahoru toužíce po nádechu.
Škrábala jsem se na břeh, když jsem viděla, jak tam bezvládně leží. Mohlo to znamenat dvě věci.
Buď, že to cizí Sylandru tak vyčerpalo, nebo že se naše Sylandra dostala k sobě. Nebo obojí. Ano, nejspíš obojí. Když se na mě podívaly její upřímné vyděšené oči, bylo vše jasné.
Dovedla jsem ji k nám domů. Stejně brzy utekla se slovy, že si brzo ublíží. Gathir byl pryč, nepomohl mi. Neměla jsem sílu za ní běžet.
______________________________________
„Musím na vzduch,“zamumlala Koralína k Sylandře. Přetahovat se o to, jaké šperky si vezme na svatbu. To tak. Tahle směs její a cizí Sylandry se jí vůbec nelíbila, byla pořád tak háklivá, pořád tak vznětlivá a jiná. Koralína na sebe natáhla róbu, vyklouzla ze dveří domu a vydala se podél břehu.
Brzy slyšela Sylandřiny kroky za sebou. Dosedla do trávy a poplácala na místo vedle sebe.
Nikdo si ale nepřisedl. Rudovláska hleděla na zvlněnou vodní plochu před sebou. Chtěla být chvíli sama a nemluvit, jen chvíli, aby se uklidnila a nabrala druhý dech. Zhluboka se nadechla a přitáhla si kolena k bradě, seděla na úplném kraji pevniny, tak jako tolikrát. Jak moc pošetilé to bylo, ji došlo ve chvíli, kdy po nárazu do zad spadla do vody. „Hej!“ zakřičela na Sylandru a škrábala se na břeh.
„Ne ne, Koralíno. Hezky si tam zůstaň!“usmála se s chladem v očích černovláska a pohnula rukou směrem od břehu.
Koralína se pohnula vodou stejným směrem. Bez vlastního přičinění. Šlapala vodu na místě a hleděla ke břehu. „Syl, přestaň,“upírala na ni prosebný pohled. Pohled, který byl úplně k ničemu. Něco ji začalo tahat pod vodu. Zmítala se tomu, ale bez úspěchu – zmizela pod hladinou.
Začínal jí docházet vzduch, když ji černovláska svou silou vytáhla zpátky nad hladinu. Koralína kašlala a lapajíce po dechu vyplašeně hleděla na dívku na břehu. „Nádech“usmála se černovláska a potopila ji pod hladinu. Rudovláska zavřela oči a nechala se zase stáhnout. Nezmítala se, snažila se šetřit síly, dno bylo daleko a Sylandra očividně při síle. Tak se to opakovalo ještě několikrát, dokud černovlasá nepřitvrdila.
Koralína se zase ocitla pod vodou, ale nebyla to nasáklá róba, co ji táhlo stále níž. Neviditelná síla ji přes hruď tlačila do písčitého dna. Bolest se rychle rozšiřovala do celého těla a slzy, které se jí nahrnuly do očí se mísily s vodou všude kolem. V bolestném výkřiku vypustila z úst poslední vzduch, který ji zbyl. Ulpěla zrakem na stříbrném náramku a přestala se hýbat.
V tu ji ta samá síla táhla zpátky nahoru. Zabiják i zachránce zároveň. „Mám něco vzkázat rodině?“ozval se jedovatý hlas ze břehu. S vyplašeným výrazem ve tváři Koralína vychrlila své prosby a nechala se opět stáhnout pod vodu.
„Sbohem.“
Právě rozloučení bylo to poslední, co Sylandra, přesněji cizí Sylandra, řekla, než spadla bezvládně do trávy. Tlak kolem těla rudovlásky rázem opadl a ona se drala nahoru.
______________________________________
10. hořečnec,rok skákavého jablka
Noc před tím, než se mě pokusila utopit, jsem měla sen. Tak živý sen o tom, že se o to pokusí. Nebrala jsem to vážně do té doby, než se mi dnes v noci zdál zase sen. O tom, jak se Sylandra otrávila na mýtině nějakého lesa. Hned dopoledne jsem za ní jela do Thyru. Nebyla doma.
Vydávám se ji hledat.
14. hořečnec,rok skákavého jablka
Vyjela jsem do lesů a hledala. Bylo to k ničemu, samozřejmě. Vlastně to způsobilo jen další problémy.
Gathir se mě vydal hledat a Syl se vydala hledat Gathira. Trvalo to čtyři dny, než jsme se zase všichni sešli. A způsobilo to hádku, tak zbytečnou. A taky zmatek! Ať žije zmatek!
_________________________________________
Nějak jsem nemohla najít nit, ale přišlo mi správné alespoň něco napsat. Tak je to dnes ještě o něco horší, než kdy dřív. Příště to bude lepší, určitě!
9. hořečnec,rok skákavého jablka
Děje se toho příliš. Ani vílí křídla na mých zádech mi nedovolují od všeho uletět. Nevím, kde začít.
Za poslední dobu se toho stalo a pořád se děje tolik, že by to bylo na zápis hodný menší knize.
Málem jsem umřela. Snažila se mě utopit. Vím, že za to nemůže. Já ale taky ne. Nechci nějakou dobu vodu ani vidět. Bydlíme u vody. Držela mě u dna a tlačila stále níž. Hleděla jsem na stříbrný náramek na ruce a čekala, až umřu. Zezačátku jsem se bránila, ale proti ní a jejím kouzlům – proti ničemu a všemu, jsem cítila, že nemám šanci. Přestala jsem se zmítat. Cítila jsem smíření se smrtí.
Smíření trvalo jenom do té doby, než tlak povolil. Plavala jsem nahoru toužíce po nádechu.
Škrábala jsem se na břeh, když jsem viděla, jak tam bezvládně leží. Mohlo to znamenat dvě věci.
Buď, že to cizí Sylandru tak vyčerpalo, nebo že se naše Sylandra dostala k sobě. Nebo obojí. Ano, nejspíš obojí. Když se na mě podívaly její upřímné vyděšené oči, bylo vše jasné.
Dovedla jsem ji k nám domů. Stejně brzy utekla se slovy, že si brzo ublíží. Gathir byl pryč, nepomohl mi. Neměla jsem sílu za ní běžet.
______________________________________
„Musím na vzduch,“zamumlala Koralína k Sylandře. Přetahovat se o to, jaké šperky si vezme na svatbu. To tak. Tahle směs její a cizí Sylandry se jí vůbec nelíbila, byla pořád tak háklivá, pořád tak vznětlivá a jiná. Koralína na sebe natáhla róbu, vyklouzla ze dveří domu a vydala se podél břehu.
Brzy slyšela Sylandřiny kroky za sebou. Dosedla do trávy a poplácala na místo vedle sebe.
Nikdo si ale nepřisedl. Rudovláska hleděla na zvlněnou vodní plochu před sebou. Chtěla být chvíli sama a nemluvit, jen chvíli, aby se uklidnila a nabrala druhý dech. Zhluboka se nadechla a přitáhla si kolena k bradě, seděla na úplném kraji pevniny, tak jako tolikrát. Jak moc pošetilé to bylo, ji došlo ve chvíli, kdy po nárazu do zad spadla do vody. „Hej!“ zakřičela na Sylandru a škrábala se na břeh.
„Ne ne, Koralíno. Hezky si tam zůstaň!“usmála se s chladem v očích černovláska a pohnula rukou směrem od břehu.
Koralína se pohnula vodou stejným směrem. Bez vlastního přičinění. Šlapala vodu na místě a hleděla ke břehu. „Syl, přestaň,“upírala na ni prosebný pohled. Pohled, který byl úplně k ničemu. Něco ji začalo tahat pod vodu. Zmítala se tomu, ale bez úspěchu – zmizela pod hladinou.
Začínal jí docházet vzduch, když ji černovláska svou silou vytáhla zpátky nad hladinu. Koralína kašlala a lapajíce po dechu vyplašeně hleděla na dívku na břehu. „Nádech“usmála se černovláska a potopila ji pod hladinu. Rudovláska zavřela oči a nechala se zase stáhnout. Nezmítala se, snažila se šetřit síly, dno bylo daleko a Sylandra očividně při síle. Tak se to opakovalo ještě několikrát, dokud černovlasá nepřitvrdila.
Koralína se zase ocitla pod vodou, ale nebyla to nasáklá róba, co ji táhlo stále níž. Neviditelná síla ji přes hruď tlačila do písčitého dna. Bolest se rychle rozšiřovala do celého těla a slzy, které se jí nahrnuly do očí se mísily s vodou všude kolem. V bolestném výkřiku vypustila z úst poslední vzduch, který ji zbyl. Ulpěla zrakem na stříbrném náramku a přestala se hýbat.
V tu ji ta samá síla táhla zpátky nahoru. Zabiják i zachránce zároveň. „Mám něco vzkázat rodině?“ozval se jedovatý hlas ze břehu. S vyplašeným výrazem ve tváři Koralína vychrlila své prosby a nechala se opět stáhnout pod vodu.
„Sbohem.“
Právě rozloučení bylo to poslední, co Sylandra, přesněji cizí Sylandra, řekla, než spadla bezvládně do trávy. Tlak kolem těla rudovlásky rázem opadl a ona se drala nahoru.
______________________________________
10. hořečnec,rok skákavého jablka
Noc před tím, než se mě pokusila utopit, jsem měla sen. Tak živý sen o tom, že se o to pokusí. Nebrala jsem to vážně do té doby, než se mi dnes v noci zdál zase sen. O tom, jak se Sylandra otrávila na mýtině nějakého lesa. Hned dopoledne jsem za ní jela do Thyru. Nebyla doma.
Vydávám se ji hledat.
14. hořečnec,rok skákavého jablka
Vyjela jsem do lesů a hledala. Bylo to k ničemu, samozřejmě. Vlastně to způsobilo jen další problémy.
Gathir se mě vydal hledat a Syl se vydala hledat Gathira. Trvalo to čtyři dny, než jsme se zase všichni sešli. A způsobilo to hádku, tak zbytečnou. A taky zmatek! Ať žije zmatek!
_________________________________________
Nějak jsem nemohla najít nit, ale přišlo mi správné alespoň něco napsat. Tak je to dnes ještě o něco horší, než kdy dřív. Příště to bude lepší, určitě!
Koralína Jantarová - hospodská, obchodnice a vůbec ne pirátka!
Evangeline - Honor & duty, my lord.
Evangeline - Honor & duty, my lord.
Re: Útržky z (lodního) deníku Koralíny Jantarové
16. žbleptec, rok skákavého jablka
Těžko říct, které loučení je nejhorší. Jestli to, co přichází nečekaně, nebo to, které je dlouho plánováno. Nemám ráda ani jedno z nich. Prý, že se to někdy nedá zastavit. Vždycky dá. Vždycky je nějaká cesta, ostatně... Zase se Jí to nepovedlo. Nikdy mi ho nevezme. Ne teď. S mým Znamením.. Naším Znamením! Všechno bude nádherný.
_____________________________________
Byl podvečer, další z chladnějších žbleptcových dnů. Doufala, že byl žbleptcový, všechno se jí začínalo tak trochu plést. Bylo to tu tak jiné, všechny tyhle měsíce a dny a týdny, co nejsou osmeny a tudíž mají jen sedm dní. Probudila se zrovna z neklidného spánku stráveného hlavou na stole. Poněkud zmateně vstala a přešla do místnosti s krbem, vypadala dost mizerně, ostatně jako všechny poslední dny. Na rtech jí však zahrál úsměv, když viděla svého druha před oknem. Netrval dlouho, všimla si jeho ztrápeného výrazu a pohledu upřeného ven z okna. Zase Ji viděl, ten pohled znala. Na otázku dostala odpověď, která jí to všechno jen potvrdila. Takže se to zase zhoršilo.
Ačkoli vlastně ne tak docela, prostě jí o tom všem neříkal. Zhoršilo. Najednou sebou škubl a vyrazil ven, zastavil se až u dveří - s rukou na klice.
Koralína toho všeho začínala mít zase přespříliš, nával vzteku, úzkosti a smutku se jí prohnal hlavou a zadělal tak na pořádnou kaši, ruce se jí roztřásly a ona spustila úpěnlivým hlasem: "Takže až se bude ptát, kde je otec, tak mu mám říct, že pracuje? A že se možná nevrátí? Já už takhle nemůžu! Nejde to!"
A věděli to oba, možná proto ho to poslalo do kolen. S povzdechem se k němu sklonila, už zase to byla ta vzorná žena. Dovedl si ji zpátky a usadil ji na židli. Bála se ho pustit, takže když od ní vstal, poněkud zneklidněla.
Zneklidněla ještě o něco víc, když vytáhl dýku, protože jí na moment proběhlo hlavou, že by mohla brzy skončit někde v jejím těle. Myšlenka se vytratila po té, když z jeho prstu začala vytékat sytě červená krev. Přitiskl ukazovák na její hřbet ruky a začal s přílišně vypjatým a soustředěným výrazem ve tváři vykreslovat iniciálu křestního jména. Odtáhl se a jeho tvář se nakroutila bolestí.
"Měl jsem to udělat už dávno, Koralí.." vydechl skrz zatnuté zuby.
Zopakovala to přesně po něm a bolest byla větší, než čekala. Přitiskl si ji pevně k sobě. Možná jí pořádně nedocházelo, co zrovna udělala. Přišlo jí to natolik správné a samozřejmé; cítila se šťastná.
Těžko říct, které loučení je nejhorší. Jestli to, co přichází nečekaně, nebo to, které je dlouho plánováno. Nemám ráda ani jedno z nich. Prý, že se to někdy nedá zastavit. Vždycky dá. Vždycky je nějaká cesta, ostatně... Zase se Jí to nepovedlo. Nikdy mi ho nevezme. Ne teď. S mým Znamením.. Naším Znamením! Všechno bude nádherný.
_____________________________________
Byl podvečer, další z chladnějších žbleptcových dnů. Doufala, že byl žbleptcový, všechno se jí začínalo tak trochu plést. Bylo to tu tak jiné, všechny tyhle měsíce a dny a týdny, co nejsou osmeny a tudíž mají jen sedm dní. Probudila se zrovna z neklidného spánku stráveného hlavou na stole. Poněkud zmateně vstala a přešla do místnosti s krbem, vypadala dost mizerně, ostatně jako všechny poslední dny. Na rtech jí však zahrál úsměv, když viděla svého druha před oknem. Netrval dlouho, všimla si jeho ztrápeného výrazu a pohledu upřeného ven z okna. Zase Ji viděl, ten pohled znala. Na otázku dostala odpověď, která jí to všechno jen potvrdila. Takže se to zase zhoršilo.
Ačkoli vlastně ne tak docela, prostě jí o tom všem neříkal. Zhoršilo. Najednou sebou škubl a vyrazil ven, zastavil se až u dveří - s rukou na klice.
Koralína toho všeho začínala mít zase přespříliš, nával vzteku, úzkosti a smutku se jí prohnal hlavou a zadělal tak na pořádnou kaši, ruce se jí roztřásly a ona spustila úpěnlivým hlasem: "Takže až se bude ptát, kde je otec, tak mu mám říct, že pracuje? A že se možná nevrátí? Já už takhle nemůžu! Nejde to!"
A věděli to oba, možná proto ho to poslalo do kolen. S povzdechem se k němu sklonila, už zase to byla ta vzorná žena. Dovedl si ji zpátky a usadil ji na židli. Bála se ho pustit, takže když od ní vstal, poněkud zneklidněla.
Zneklidněla ještě o něco víc, když vytáhl dýku, protože jí na moment proběhlo hlavou, že by mohla brzy skončit někde v jejím těle. Myšlenka se vytratila po té, když z jeho prstu začala vytékat sytě červená krev. Přitiskl ukazovák na její hřbet ruky a začal s přílišně vypjatým a soustředěným výrazem ve tváři vykreslovat iniciálu křestního jména. Odtáhl se a jeho tvář se nakroutila bolestí.
"Měl jsem to udělat už dávno, Koralí.." vydechl skrz zatnuté zuby.
Zopakovala to přesně po něm a bolest byla větší, než čekala. Přitiskl si ji pevně k sobě. Možná jí pořádně nedocházelo, co zrovna udělala. Přišlo jí to natolik správné a samozřejmé; cítila se šťastná.
Koralína Jantarová - hospodská, obchodnice a vůbec ne pirátka!
Evangeline - Honor & duty, my lord.
Evangeline - Honor & duty, my lord.
Re: Útržky z (lodního) deníku Koralíny Jantarové
14. nocen, rok skákavého jablka
Byla za mnou Sylandra. Jo. Ta MRTVÁ, nejvíc nejmrtvější na světě, Sylandra. A taky moje sestra.
Tenhle svět se zdá být natolik neuvěřitelný, že už se vlastně nedivím ničemu. Naopak - tohle je přesně její styl. Unavená, mrtvá, ale s grácií. Vlastně vypadala dost živě. Pusu nezavřela, u všech ďasů, tak ráda jsem ji viděla!
Nebýt Myr, tedy mojí osvojené dcery - jo, mám dítě, co je o sedm let mladší, než já..takže to vypadá, že Gathir byl docela zvrhlík a navíc ještě pokořil přírodu.. - tak už jsem se zbláznila dávno, ačkoli její výchova je poněkud problematická. Sakra, mluvím už jak moje matka. Myr je bezva. Je jí tak sedmnáct vašeho věku, zhruba okolo čtrnáctky našeho. Chová se pořád jako malé dítě, z čehož plyne, že zažívám nejroztomilejší období života, řekla bych. Jo a miluje sladký.
Vlastně mi to připomíná, že jsem pořád nějak.. nezapsala, jak se věci mají.
Stalo se to před několika týdny, kdy se Syl po svém bláznovství rozhodla, že své místo na světě přenechá své, již mnoho let mrtvé, dceři a sama zmizí. A když se Sylandra pro něco rozhodne, tak se to taky stane. Zrovna teď se rozhodla vyvraždit celý Kult, takže se ti šaškové maj na co těšit, chacha. Ve vzduchu visí krev.
Každopádně, stalo se tomu rychle a nečekaně, ale v náruči mi přistála Myrana, Myrinka, Myrčule - prostě Myra. Roztomilejší, ale jinak nachlup stejná verze Syl.
Syl - špatná minulost +špetka kýbl obrovitánská hora roztomilosti = Myr. Ta naše. A co je na tom nejlegračnější, Gathir je k překvapení všech, včetně jeho samého. docela dobrý otec.
Takže žijeme všichni - i tloustnoucí Pirát - pod jednou střechou. Pokud jsem někdy psala, že se věci dávají do pořádku.. Ach, asi dvacetkrát.. Tak teď jako fakt!!
Jo a mám modrou palici a na palici klobouk, co mi ladí s košilkou od Farebný! A s botama!!!
Byla za mnou Sylandra. Jo. Ta MRTVÁ, nejvíc nejmrtvější na světě, Sylandra. A taky moje sestra.
Tenhle svět se zdá být natolik neuvěřitelný, že už se vlastně nedivím ničemu. Naopak - tohle je přesně její styl. Unavená, mrtvá, ale s grácií. Vlastně vypadala dost živě. Pusu nezavřela, u všech ďasů, tak ráda jsem ji viděla!
Nebýt Myr, tedy mojí osvojené dcery - jo, mám dítě, co je o sedm let mladší, než já
Vlastně mi to připomíná, že jsem pořád nějak.. nezapsala, jak se věci mají.
Stalo se to před několika týdny, kdy se Syl po svém bláznovství rozhodla, že své místo na světě přenechá své, již mnoho let mrtvé, dceři a sama zmizí. A když se Sylandra pro něco rozhodne, tak se to taky stane. Zrovna teď se rozhodla vyvraždit celý Kult, takže se ti šaškové maj na co těšit, chacha. Ve vzduchu visí krev.
Každopádně, stalo se tomu rychle a nečekaně, ale v náruči mi přistála Myrana, Myrinka, Myrčule - prostě Myra. Roztomilejší, ale jinak nachlup stejná verze Syl.
Syl - špatná minulost +
Takže žijeme všichni - i tloustnoucí Pirát - pod jednou střechou. Pokud jsem někdy psala, že se věci dávají do pořádku.. Ach, asi dvacetkrát.. Tak teď jako fakt!!
Jo a mám modrou palici a na palici klobouk, co mi ladí s košilkou od Farebný! A s botama!!!
Koralína Jantarová - hospodská, obchodnice a vůbec ne pirátka!
Evangeline - Honor & duty, my lord.
Evangeline - Honor & duty, my lord.
Re: Útržky z (lodního) deníku Koralíny Jantarové
26. asi běsnivec, myslím, že je to tady leden, rok svištící hvězdy (to je patnáct, ne?)
Nepřestala jsem psát! Vůbec né, naopak!
Stalo se toho tolik, že se mi motá hlava. Přišla jsem o Mari, bude tomu čtvrt roku.
Momentálně mi přijde horší, že jsem přišla o sebe.
Plánuji další výpravu zpátky domů, na Ostrovy. Asi to vezmu přes nějaké okolní země. Napadlo mě jet na Pevninu.
Prý.. se tam chystá útok na naši zemi.
Napíšu domů.
Psala jsem domů.
Piju nějaký hnusy od Sylandry, myslím, že to má vedlejší účinky. Trochu.
Ještě před rokem jsem nevěřila, že bohové existujou a teď znám jednoho osobně.
Pořád se mi dělá blbě z portálů.
Poznámka pro nejskvělejší Koralí: NEzapomenout sehnat pec (co si člověk neudělá sám, to tak nějak nemá).
*zbytek zápisu chybí, respektive je překryt flekem od inkoustu, který se jí zřejmě určitě úplně sám vylil na stránku, soudě podle obtisknuté kočičí pracky*
Droboučká Koralína se pomalu začala vytrácet. Začínala mít pocit, že význam domova na Andarii začíná pomalu blednout. A ani ti, se kterými dům sdílela, jí to nedokázali vynahradit. V hlavě jí něustále zněla slova Sylandry, slova Níthielina a pro ti nim jako šípy vystřelovalo všechno ostatní. Účel to mělo - začala váhat. Vlny narážející do útesu u jejich domu ji vyrušovaly z neustálé snahy nemyslet na to, že by si přála odplout někam daleko a co je hlavní - sama.
Nepřestala jsem psát! Vůbec né, naopak!
Stalo se toho tolik, že se mi motá hlava. Přišla jsem o Mari, bude tomu čtvrt roku.
Plánuji další výpravu zpátky domů, na Ostrovy. Asi to vezmu přes nějaké okolní země. Napadlo mě jet na Pevninu.
Prý.. se tam chystá útok na naši zemi.
Psala jsem domů.
Piju nějaký hnusy od Sylandry, myslím, že to má vedlejší účinky. Trochu.
Ještě před rokem jsem nevěřila, že bohové existujou a teď znám jednoho osobně.
Pořád se mi dělá blbě z portálů.
Poznámka pro nejskvělejší Koralí: NEzapomenout sehnat pec (co si člověk neudělá sám, to tak nějak nemá).
*zbytek zápisu chybí, respektive je překryt flekem od inkoustu, který se jí zřejmě určitě úplně sám vylil na stránku, soudě podle obtisknuté kočičí pracky*
Droboučká Koralína se pomalu začala vytrácet. Začínala mít pocit, že význam domova na Andarii začíná pomalu blednout. A ani ti, se kterými dům sdílela, jí to nedokázali vynahradit. V hlavě jí něustále zněla slova Sylandry, slova Níthielina a pro ti nim jako šípy vystřelovalo všechno ostatní. Účel to mělo - začala váhat. Vlny narážející do útesu u jejich domu ji vyrušovaly z neustálé snahy nemyslet na to, že by si přála odplout někam daleko a co je hlavní - sama.
Koralína Jantarová - hospodská, obchodnice a vůbec ne pirátka!
Evangeline - Honor & duty, my lord.
Evangeline - Honor & duty, my lord.