Kostlivec ve skříni

[Sam]

Probudila jej bolest. Silná bolest v zádech, v kyčlých a nohách. Otevřel oči a zahlédl katalyzační soustavu. Zvedl se a promnul si oči. Zase usnul na alchymistické koloně. Podíval se na levo, kde je jeho nepoužitelná postel a syknul bolestí. Ztuhlý krk, promnul i jej. "Už bych si tu postel mohl zařídit." Řekl si nahlas a doslova se doplazil k jídelnímu stolu. Smetl z něj svitky a jiné harampádí a nachystal na něj jídlo. Opláchnul se a usadil ke stolu. Jako by věky nejedl se zakousnul do snídaně a jako by věky nepil si vychutnával doušky vody...

Zčesal si vlasy do culíku a upravil své oblečení, vzal po holi a vyšel ven. Vyškrábal se bolestně na koně a ujel pár metrů, aby zastavil a z koně sesednul. Dneska žádné výlety, šel zpět a u domu uvázal koně. V domě vyházel pár kožešin na zem a lehl si na ně. Povzdechl úlevou. měkké a příjemné...

Odložil poslední kus svého šatstva a ulehl na kožešinu. Přisunulo se k němu Chrastítko a na jeho příkaz jej začalo masírovat. Potřeboval ta ztuhlá záda povolit. Konečně mu začalo docházet něco, co tu od dob prokletí nebylo. Cítí bolest. Mírně se nadzdvihl a podíval se na svoji ruku. Tehdy zmrzčenou a špatně srůstající. Na léčitele měl vždycky smůlu. Nejdříve zemřela Laetis, kterou popravila Praetorie. Pak zmizela Jorini, jež se kamrádila s Naamem-démonem a nakonec Kathrina. Kath byla kapitola sama o sobě. Z ní vyháněl démona. Démona, kterého do ní nasadil jeho milenec.

Ta ruka bude prokletá. Kdokoliv, kdo se o ni začne zajímat, zemře nebo zmizí a mnohdy sebou vezme i přítele. Nebolí, ale je na ní poznat, že špatně srostla. Živoucí důkaz krutých výcviků gardy...

Provinění. Ale proč? Milovat se s někým přeci není nic zlého. "Proč se cítím tak hrozně?" Pronesl do pokoje. "Co myslíš Chrastítko, udělal jsem něco špatně?" Kostlivec-masér jen zaklapal čelistí. Povzdechl si. Z něčeho tak jednoduchého odpověď nedostane. Však pocit odezní nalezenou odpovědí a dále se tím nezabýval. Už úspěchem bylo to, že neutekl, že se nezasekl a pokračoval.

"Bude mi devatenáct." Hlesl a promnul zkroucenou ruku. "Zanedlouho." Chrastítko zaklapalo čelistí. "Oslava? Není třeba. To spíš až mi bude dvacet. Nějaké kulaté číslo to chce." Chrastítko, aniž by ustávalo v masáži, znovu zaklapalo čelistí. "Ne. bylo to jen jednou a vícekrát se nestane." Odpověděl na klapot Chrastítka.

Ona jediná jej dokázala udržet na místě. Svedla jej. Míhají se mu hlavou otázky, na které snad nikdy nebude znát odpověď. Cítil se nesvůj a přesto svěže...

Oblékal se a Chrastítko si vlezlo do skříně. Pousmál se nad tím výjevem."Mám opravdového kostlivce ve skříni." Hloupé pořekadlo. Bylo mu o mnoho lépe a tak se usadil ke koloně. Moc práce. Strašlivě moc práce...

[Sam]

Ještě že si rovnou ustlal na kožešinách. Další noc, která se nedala předvídat. Mnohem delší než ta předchozí, ale o to lepší nezapomenutelnější. Chrastítko vylezlo ze skříně ihned jak se probudil a začal plnit včera zadaný rozkaz. "Až se probudím, budu potřebovat prohmátnout." A tak se k němu s klapotem došouralo a začalo s masáží. Skoro se nemůže hnout. Je tak moc ztuhlý a ta bolest. Cítí ji rád, až se sám nazve masochystou.

"Měl jsi pravdu." Hlesl na Chrastítko. To jen zaklapalo čelistí a pokračovalo v práci. "Znovu jsem s ní skončil..." Nedořekl a sykl. Kdyby měl bijící srdce tak by ho v tu chvíli měl v krku a splašeně by tlouklo. Došlo mu jak se vlastně na svět přivádí potomci. Schoval hlavu do dlaní. "Bude mi devatenáct." Hlesl a přemítal, co s tím. Zapřít? Zavrhnout? Utýct?

Pil. A ne málo. Neostýchal se a dělal si co chtěl.

Nachystal si už spíše oběd, opláchnul se a najedl. Stereotyp jako vždycky a jako vždycky sledoval Chrastítko jak si leze do skříně. Posadil se za kolonu a koukal na ni. Dneska svůj stereotyp změní. Nemůže se soustředit. Doslova vyběhl z domu, naskočil na koně a vyrazil na vzduch. Pročistit hlavu a srovnat myšlenky...

Neni zamilovaný, jen jej žene chtíč. Neutišitelný a snad i bezedný. Bolest a cit vždy odezní, tak jako přijde. Vyobrazil si vzpomínku na Zaphyra a pousmál se. "Jsem zvrhlík." Kdyby mohl, vrátil by čas a unesl jej, někam pryč, daleko od povinností. Jen aby s ním mohl sdílet zbytek života a ne tělo.

Možná má co chtěl, jen nepohodlně.

[Sam]

Vzhlíží na oblohu a pronese "Krásná noc.", ale věta je prázdná a nic neříkající. Skloní hlavu a pootočí ji k siluetě sedíc vedle něj. "Jaké to bylo?" Otázal se jí.
"Ještě do toho přidej trochu vydechnutí, aby to vypadalo, jako že to opravdu prožíváš." Odpoví mu ona silueta jemným můžským hlasem. Sam se pousměje. "Teda." Podiví se postava. "Tomuhle úsměvu bych i věřil, že je skutečný."
"Opravdu?" Podivil se Sam.
"A tohle ti jde taky dobře." Přiblížila se k Samovi obličejem. V malém světle svíčky se ukázala jeho éterická podoba. Jeho dlouhé blond vlasy a hluboké křišťálově zelené oči. Samael se jenom pousmál a automaticky zvedne ruku, aby se dotknul oné osoby. Ve vteřině si však uvědomí, že to není možné a zase ji položí vedle sebe. "A tomuhle taky věřím." Poukázal na jeho reflex. "I když už nemáš vůbec nic, pořád mě miluješ." A z úsměvem se rozplynul společně s prvními paprsky slunce. Celou noc seděl na střeše svého nájmu a celou noc se učil "cítit" jako člověk.
"Kdybych měl srdce, bylo by mi smutno?" Zadíval se do svítání zahloubán nad svojí otázkou.

[Sam]

"Jsi sladký." Pronesla jízlivě. Blažený pocit zmizel a zatvrzele vstal z postele.
"Jsi jedovatá. Jenom tě slyšet ve mne vyvolává neskutečný odpor." Odvětil do místnosti potichu a pomalu se oblékal.
"Chtěl si mě, tak mě máš." Znovu se zákeřně pustila do jeho ega. Sam jen zběžně pohlédl do postele na spícího milence.
"Nechtěl jsem tebe, ale tvoji moc. Tvoji sílu." Osvětlil.
"Chtěl si se stát bohem." Dokončila znuděně jeho větu. "Jak nudné." Přísahal by, že si i zívnula.
"Nudné? Ale cesta každého démona." Odfrkl.
"Jenže ty nejsi démon." Cítil smích.
"Tak co jsem, uvězněná bohyně v mém těle. Pověz." Rýpnul si do její indisponovanosti.
"Jsi ubožák." Zaryla kousavá slova do jeho duše. On se jen pobaveně usmál. Cítil, že se urazila. Její urážka nebyla dostatečná. "Bez její krve se ti nepodaří pečeť opravit. A její krev nikdy nedostaneš." Obrátila list a znovu se pokusila jej srazit na samotné dno.
"Tak tě budu muset zabít." Cítil smích. Silný a pobavený smích. Díval se na sebe do zrcadla. Stále nemůže uvěřit, jak moc jej ovlivnila. Ztratil své havraní vlasy, které nahradili bělostné a jedno jeho oko je zelené.
"Ano. vypadáš jako zrůda." Řekla nahlas, co si myslel. Jen zaskřípal zuby, popadl zbytek svého oděvu a vyplížil se tiše z pokoje. Usadil se za svůj stůl a pustil se do práce. "Můžeme udělat dohodu."
"Dohodu? Co ty by jsi mi mohla nabídnout? Jsi slabá." Poukázal na tak, pro ni, bolestné zajetí.
"Už ne. Ještě nějakou chvilku, Samaeli, a budu schopná tu pečeť zničit sama. Jsi pro mne jako božský nápoj."
"To se změní." Procedil skrze zuby. Plánoval to a ona věděla co, ale nemohla tomu zabránit. Půjde ji zabít. Jen mu bylo divné, že neodporovala. Dokonce jej i podporovala v tom, aby se vydal do dimenzí a pokusil se ji zabít. Co ta stvůra skrývá?
"Možná. Každopádně, můžeš mne propustit hned a já se vrátím odkud jsem přišla a tebe nechám napokoji." Pobaveně se usmál. "Nechceš-li, stejně budu volná a ty můj. Stejně si mne chtěl a ne jen pro moc. Tak budeme jeden. V tomhle už máš praxi." Vyhrožovala a pravdivě. Kromě ní jeho tělo i mysl obývají tisíce dalších myslí a Zaphyr. Princ, který mlčí. Uvěznila ho a nebo to podvědomě udělal on, když mu bez ostychu řekl, že pro něj byl jen zábavou. Ženy. Nevypočitatelný démon. Vždy když nějaká přišla, byl to velký problém. Jeho snoubenka, kterou omylem usmažil, když jej vyrušila. Milenka, která se jej snažila zabít a skončila roztrhaná divokou zvěří. Fortuna, Saffron a Bohyně. Tři démoni, kteří se na něj nalepily a ne ne se pustit. Možná jeho chyba. Jeho arogance.