Pergamen z tmavé kůže I. - Pěšec

[Tirit]

Vlahá jarní rána, doprovázená ruku v ruce šerem, v úpatích hor postupně přecházejícím do tmy. U kořenů stromů se ještě válel hedvábný háv mlhy. Vůně zvlhlé zeminy, hřejivé teplo čerstvých rovů v přítmí polorozpadlého kostelíka, chátrajícího na neznámém hřbitově. A to naoranžovělé světlo procházející skrz zbytky vytrážovaných skel...
...Tak se dalo definovat štěstí. Tady věděl že je doma.

Mrtvoly neodmlouvají, neříkají co máš nebo nemáš dělat. Netrpí předsudky a dokonce nemají ani tabu. Pokud je tak položíte, hnijí vedle sebe, dokud je červi nerozežerou na kost. A pak dál, ve věrném obětí, dokud kosti neztrouchnivějí na prach, který se pak smísí a dá sílu novému životu. Sám život stojí na zádech poslušné, věrné a tolik nenáviděné smrti.

Malý, stříbrovlasý chlapec seděl u čerstvě odkryté rodinné hrobky. Na tmavém stromě bez listů, rýsujícím se v mlze za ním, se na vlastních střevech houpalo několik malých dětí, zemřivších v mladém věku na nějakou blíže nespecifikovanou nemoc. O hrob se opírala mrtvola statného muže a mladé ženy. Chlapec si dal velmi záležet aby žena byla hezky upravená a nalíčená. Její oči byly nepřítomně protočené a kůže zesinalá, jinak však působila normálním dojmem. Mezi těmito dvěma mrtvolami seděl onem chlapec a hleděl bezeslova do prázdného hrobu.
Několik černých havranů se rozhodlo proletět nad hřbitovem a snad i vítr trochu zavál, nicméně se nic víc nestalo. Člověk by čekal trochu víc, od zrození někoho tak zvráceného...
Onen chlapec vzal trochu bílého prachu, pečlivě nasypaného na kupičku. Pak pronesl několik matoucích slov, u kterých se nedalo přesně určit, zda-li jde o jazyk nebo jen hrdelní chrčení. Onen prášek pečlivě vmasíroval mrtvolám do rukou. Ty takřka okamžitě začaly ruce protáčet v nepřirozených úhlech a po chvíli se uklidnily. Pak vstaly a chlapce objaly. Ten se k nim vroucně přitulil.

Zpoza jednoho hrobu se ozval potlesk. "Bravo! Jsi pašák víš to?"
Chlapec sebou trhnul a jeho pohled se zapíchl do náhrobku, od kterého se zvuk ozýval. Mrtvoly se takřka okamžitě zase sesunuly k zemi.
"Neboj se." Řekl hlas tiše. "Myslím že tohle všechno je skvělá práce, jen sis mohl odpustit ten sentiment. Působí to až dětinsky, matka a otec... Ale musím přiznat, ty děti oběšené na vlastních střevech, jako na pupeční šňůře, to je dobrá práce."

"K-k-kdo jsi?" Vykoktal ze sebe přistižený chlapec.
"Přítel, pokud mě tohle všechno naučíš. Tvá noční můra pokud odmítneš." Ozval se hlas.
Chlapec zmateně těkal očima k brance hřbitova a k "mluvícímu náhrobku".
"Neboj se, neutečeš, znám tě i tvou rodinu... A ty znáš mě... Jsem Tirit, tvůj nový nejlepší přítel." Do uslzeného, zorného pole onoho provinilého, malého chlapce, vstoupil druhý stříbrovlasý kluk, zjevně o několik let mladší. Do své smrti nezapomněl na ty ďábelsky planoucí oči.

Mlha se zvedla a havrani přiletěli zpět. Několik krkavců se jalo dělat svou obvyklou, ničím nerušenou, práci. Celou scenérii zaplavilo vycházející, jarní slunce.

Konec první části.

[Tirit]

Svítalo, Tirit pospíchal domů, ruce od hlíny spěšně ráchal v ranní rose. Na tváři se mu skvěl slastný výraz vítěze. Mohl to všechno zastavit, bylo to v jeho silách, ale neuměl si poručit a vlastně ani nechtěl. Chápal, před jak velkou věcí stojí, chápal co je v sázce a matně tušil, že to co dělá je považováno za špatné. Ale byl tak vzrušený. Byl jako můra kroužící kolem světla, ne, lépe řečeno byl jako muž, kterého se mladá vnadná a hlavně nahá dívka zeptá, jestli lásku nebo zakázaný sex. Jeho pohnutky byly mrzké a s činy na tom nebyl o moc lépe. Přesto cítil, že to vše ho povyšuje, povyšuje ho to nad tupou šedou masu plnou strachu. Strach... to byla věc kterou on neznal.

Od doby co začal s vydíráním toho sirotka na hřbitově, utekl nějaký ten rok. Nyní už učitele nepotřeboval. Stál pevně na svých nohách a zlepšoval se každým dnem. Nehledě na to, že onen sirotek posloužil svému účelu...

"Tady, ten bod je tady, vede tam taková šňůra pod kůží." Poučoval stříbrovlasý kluk, držící v ruce nahnilou paži, druhého.
"Myslíš šlachu." Poznamenal Tirit.
"Jo, třeba šlachu, každopádně nemůžeš čekat, že se ti budou prsty hýbat, když nevíš kde to zmáčknout."
Tirit s nehraným zájmem poslouchal každé slovo. "Myslíš takhle?" Řekl a odříkal pár slov. Ruka se okamžitě sevřela v pěst.
Chlapec sedící naproti Tiritovi s úctou přikývl.
Tirit vstal a oprášil si kolena od hlíny. "Tak, myslím, že tím naše lekce skončili. Jsi dost chabý učitel a dal jsi mi už vše, co jsi mohl. Mám pro tebe poslední úkol, pak budeš zase svobodný a pro mě za mě si oživuj, koho chceš a hraj si na to, že máš zase rodinu, sirotku." Poslední slovo Tirit takřka vyplivl. Sám byl člen jedné z velmi významných rodin lesního království. Ne, že by na to byl jakkoli pyšný, nebo by měl obvyklé monarchistické vidění světa - na světě jsme My a plevy, ale přeci jen na něm výchova zanechala jistý odporný nános "morální" patiny. Ať se drhnul sebevíc, nešla dolu.
Chlapec přikývl, v obličeji se mu zračila nesmírná úleva.
"Chci, abys ukradl tu knihu, o které si mi tuhle říkal. Je mi jedno jak ji získáš, čekám tě třetí noci za úplňku u našeho sídla." Prohlásil Tirit a hlas se mu chvěl touhou a vzrušením.
Oba chlapci se rozutekli.

Opojné víno na pitnou vodu nezměníš a s Tiritem to bylo stejné. Byl-li by svět živý organismus, lidé jako Tirit by byly jeho rakovinou.

Tmavá noc přikryla rozlehlé lesy. Několik nočních ptáků líně plulo hvězdnou oblohou. V honosném bílém sídle hořelo hned několik voskovic. Lucerny z bílého dřeva se šťastně pohupovaly ze strany na stranu v mírném vánku. Okolo sídla byl rozlehlý březový park, ve kterém se ve dne obvykle páslo několik laní. Dnes tu bylo prázdno, tedy skoro.
Kousek od sídla, dostatečně vzdálené z dosahu světel stály dvě postavy. Jedna nepochybně dětská a druhá dospělého muže. Dětská postava chodila kolem muže s úsměvem a skepticky si ho prohlížela.
"Hmm... Nedokonalé, dokážeš hýbat prsty na pravé ruce a taky ti fungují oční svaly. K čertu kde jen dělám chybu, na zvířatech to funguje bezchybně." Prohlásil Tirit.
Muž vedle něj vypadal velice strnule. Jakoby dostal svalovou křeč, místo normálního výrazu měl v obličeji strnulou grimasu plnou děsu a odporu. Jen oči mu těkaly ze strany na stranu a prsty pravé ruky se svíraly a zase rozevíraly.
Tirit si sednul do trávy a opřel se o břízu. "Hmm... To bude ono." Chvíli vyčkával, a když muž vypadal, že rozhýbal celou pravou ruku, zašeptal Tirit potichu: "Paralyzace." Muž znovu ztuhnul.

Do hájku se vkradla třetí postava. Stříbrovlasý chlapec, držící v ruce knihu vázanou v černé kůži. Vypadal dost ostražitě, po chvíli však došel až k Tiritovi. Podíval se na muže a řekl: "Tirite, proč je tu te..."
"Paralýza." Zašeptal Tirit.
Chlapec v cukuletu ztuhnul.
Tirit k němu došel a vytrhl mu knihu. "Příběhy sirotků nekončí dobře. Víš to? Byl jsi mizerný učitel a měl bys vědět, že jsem našel hrob tvejch rodičů, vykopal jsem ho a..." Tirit poodešel za strom a vytáhl šedý pytel, vysypal z něj různé části těl.
Chlapec v paralýze jakoby sebou cukl a otevřel a zavřel pusu. Tirit to pozoroval svýma pekelně planoucíma očima. "No ano, je to tvůj taťka! A tady je hlava maminky!" Pokračoval Tirit a pak se začal ďábelsky smát. "Tak ukončeme to."

Tirit vytáhl nůž a došel až k chlapci. Pak si rukou podjel pod suknici a vytáhl naditý pytlík na šňůrce. Šňůrku přeťal a váček vložil chlapci do ruky. "Sirotci... Jste skvělí pěšáci, pro pár zlatek i... zabijete. A ty teď zabiješ, navíc se dopustíš smrtelného hříchu, obcování s nemrtvými." Tirit se usmál a políbil strnulého chlapce na líc. "Díky za vše, příteli."
Pak přešel k mrtvolám, lehce je posypal prachem a něco zamumlal. Z hromady kusů těl se po chvíli zvedly dvě zombie.
"Neřekneš ahoj, mamce a taťkovi?" Pousmál se Tirit. "Nejsi zrovna vzor veškerýho synstva, že? Nepozdravit když rodiče vstoupí do... heh do místnosti?"
Tirit došel k muži. "A teď k tobě Wesle. Byl jsi dobrý sluha naší rodiny, tolik let. Dobrý přítel mého otce, že? Často tě brával na besedy o ničem. Připadal sis skoro už jako pán co? Poznal si spoustu vlivných lidí, ale byl jsi jim jen trnem v oku, chudák co má vlivného přítele." Tirit přiložil muži dýku k hrudi. "Zvláštní jak ti tluče srdce, cítím to přes hrot čepele. Nemáš ty náhodou dvě děti?" Tirit přitlačil na čepel. Skrz zelený šat protekla malá krůpěj krve. Muž začal protáčet zběsile oči a vydávat hrdelní zvuky. Tirit se pleskl do čela. "No jo máš pravdu! Zapomněl jsem." Stáhl nůž zpět a rozvázal si zbytek šňůrky, na které měl před tím váček s penězi. Ten přivázal sluhovi k pasu. "Tak, bez sentimentu prosím, taky jsi neplakal, když jsi mě tak nepříjemně sledoval." Prohodil Tirit a zabodl muži dýku do srdce.
Teď musel jednat rychle. Začal ječet tak nahlas, jak jen dokázal.
Netrvalo dlouho a ze sídla vyběhlo několik ozbrojených mužů. V závěsu za nimi běžel i Tiritův otec. Tirit couval od místa jeho triumfu, knihu schovanou pod tunikou. Ječel jako smyslů zbavený.
Když byly stráže na dohled, uvolnil paralyzační kouzlo a těla se uvolnila. Jak povolila svalová křeč v těle sluhy, jeho tělo se sesulo k zemi. Zombie se okamžitě vrhly na strážce sídla. Chlapec s váčkem v ruce se dal bezmyšlenkovitě na útěk.
Vyhrál. Vše vyšlo dokonale, svědci nezbudou.
Jeden ze strážců si všiml, že chlapec utíká, natáhl luk a Tirit se zbavil korunního svědka. "Škoda, mohl skvěle hořet." Pomyslel si Tirit. "Ani nevěděl, že lidi se neskládají ze šňůr a hadiček."
Otočil se, že půjde domů, v cestě mu však stál otec, zvláštně a opravdu nepříjemně si ho prohlížel. Nejvíce ho zajímali jeho ruce ušpiněné od prachu. Neřekl však ani slovo když kolem něj Tirit procházel.
"Tirite?" Pronesl k němu otec stojící zády, když už si Tirit myslel, že je skutečně po všem.
"Ano otče?"
"Vím, že jsi vyděšený, ale nevíš, na co se sem ten chlapec táhl s tím pytlem?" Ukázal na šedý pytel pod stromem.
Tirit strnul: "Blbče!" Nadával si potichu. "To si mu to nemohl vrazit do ruky nebo jinak zlikvidovat, idiote!"
"Ne tati nevím, možná toho chtěl urkást víc, teď mě omluv, jsem opravdu vyděšený a chci si lehnout."
Otec přikývl a nechal Tirita odejít.
Tirit, procházející vstupními dveřmi se v duchu neuvěřitelně radoval. Konečně byl volný, nikdo nevěděl o jeho zálibě. Pěšák byl skvěle obětován. I když ten pohled jeho otce ho dost znervózněl.

Pár let později utíkal Tirit směrem k domovu, ruce od hlíny spěšně ráchal v ranní rose. Dnes se mu podařilo oživit kostlivce, skutečného kostlivce. Věděl, že stojí na začátku dlouhé cesty.
Když vkročil do dveří jejich sídla, přivítala ho rána do hlavy a tma...

Konec druhé části.

[Tirit]

Cítil několik dalších ran. Převážně do hrudníku a hlavy. Údery pokračovaly, dokud něco nezapraskalo.
"Vstaň!" Přikázal mu známý hlas.
Tirit se mátožně pokusil vstát, načež zjistil, že má opuchlé koleno a nemůže se tudíž dostatečně postavit jak by si přál, tváří v tvář svému otci. Z úst mu líně vytékala malá karmínová cestička z krve. Při prvním pokusu o postavení se mu bolavá noha podlomila a on spadl na bok, načež zjistil, že to co ukončilo zběsilé bití sukovicí, bylo jeho zlomené žebro.
Pokusil se tedy ještě jednou, přes všechnu bolest poklekl a vzhlédl se vší svou zuřivostí na svého otce, který držel v ruce zakrvácenou hůl ze zeleného dřeva.

"Vidíš to vše kolem tebe? Tirite?" Začal jeho otec. "To je důvod, proč jsi ještě naživu. Jsi jediný, kdo může tohle všechno převzít a nést dál mé jméno."
"Jméno upadlýho rodu, plnýho zpátečnickejch, vetchejch starců, co vědí o smyslu všeho tak akorát to, že když se příliš přejí, mají větry." Kontroval tvrdě Tirit, v zápětí byl však umlčen další ranou holí, při které pozpátku spadl na záda. Horečně se vydrápal alespoň na lokty, aby zpříma viděl do očí svého otce.
"Jsi zklamáním všech tvých předků Tirite a i mým největším osobním zklamáním. Ale i přesto tě nenechám zničit postavení, kterého jsme tak těžce nabývali, rozumíš? Jsi můj dědic a zplodíš dalšího dědice, i kdybych tě měl držet doma přikutého k posteli." Zahřímal otec a praštil holí o zem. "Teď se seber, umyj se a já vyžehlím to, co si zase pomačkal."
Elfové jsou prý sofistikovanější než lidé, pro prosťáčky by se mohlo zdát, že jsou vznešenější. Tirit o tom však věděl své. Od lidí se lišili jen tím, že když si člověk říhl ve společnosti, lidé se tomu zasmáli a při nejhorším si o něm mysleli své. Elfové vás vyloučili. Průměrný elf se musel hlídat daleko víc než průměrný člověk. Avšak šlechta, šlechta byla všude stejná. Elfští i ti lidští šlechtici viděli jen své osobní bohatství. Nevěděli, proč po něm tolik prahnou, jen věděli, že ho opravdu chtějí a odmítají ztratit i po své smrti. Bohatství jim dávalo pocit výjimečnosti, nadřazenosti a s nadřazenými lidmi se ani po jejich smrti nesmí zacházet s neúctou. Tirit však našel úplně nový druh bohatství, vnitřní poklady, které mu nikdo nemohl odejmout, jenom smrt, proto ho tak fascinovala. Jeho otec pro něj byl jen šachová figurka a také k němu víc necítil. Tušil, že i on je jen šachovou figurkou v jeho partii, ale měl jednu výhodu, on neustále měl šanci přehopkat celou šachovnici, stát se nejmocnější zbraní v celé hře a svého krále porazit jednou provždy. A toho se držel. Začal tím, že se sebral ze země a podpíraje se o bílé zábradlí se odbelhal k sobě do pokoje. Tam se svalil na postel. Pod polštářem nahmatal zlatý kris a lehce se usmál, brzy nastane dlouhá noc, ale ještě ne dnes, dnes byl stále jen pěšákem, musel se hlídat a krotit. Pěšák krále nezničí, ne sám...

[Tirit]

Uteklo pár dalších let, Tirit už nebyl jen chlapec, dosáhl věku, který by se u normálních smrtelníků dal nazývat problematický. Tirit by ho spíš nazval časem odhození starých zvyků. Prokousal se z kukly nemohoucnosti do věku, kdy se z něj začal stávat motýl - tedy spíše můra. Tirit měl k můrám zvláštní vztah, obdivoval jejich ladnost a jistou dávku vznešenosti, motýli lahodí oku, ale můry mají jisté kouzlo, dámský šarm, něco co volá člověka do zatracení. Tolik touží po světle, že nechají klidně shořet svá křídla na prach a zemřou. Tirit se cítil podobně, světlo pro něj bylo symbolem svobody. Svobody, které se mu nedostávalo. Nenáviděl tu zlatou klec.

Ten den byl jako každý jiný, lehce zelené světlo halilo Tiritův pokoj do měkkého smaragdového odstínu, venku cvrlikali ptáci a čas od času se dal zaslechnout potulný bard, co se zastavil před sídlem a s loutnou zapěl jednu nebo dvě písně ze svého repertoáru. Tirit si rozčesával své stříbřité vlasy a se zájmem si prohlížel svou tvář v zrcadle. Byla dokonalá. Nedalo se na ní najít jedinou chybičku. Usmál se. Dnes v brzkých ranních hodinách zemřela jeho matka. Prý na silnou otravu. Tirit se ušklíbl, v šlechtických kruzích nic neobvyklého. Chtělo to přes rok plánování, aby ho z toho otec nenařknul, kor po té co ho nechal sledovat, ale podařilo se. Král na šachovnici jeho hry byl oslaben. Vycítil šanci jako had k uštknutí a po čisté práci si dopřával zaslouženého odpočinku.
Odložil hřeben, přešel do rohu místnosti a lehce pohladil suk na dřevě. To okamžitě puklo a vydalo mu starou osahanou knihu v černé kůži. Tirit nalistoval stranu a začetl se: "Ovládni nemrtvého." Zapřemýšlel. "Doufám, že ten poskok splnil svojí úlohu a z matinky je už teď pěkně živená zombie, protože jinak to kouzlo nebude fungovat."
Tirit si přejel po své hrudi, měl na ní nespočet jizev, otec ho nešetřil. Vždy když měl pocit, že jen myslí na "temné" učení, zbil ho někdy až do němoty. Ale poslední rok se Tiritovi dařilo hrát vzorného syna. Věděl, že mu to otec nevěří, ale i on byl jen šlechtic a touha po perfektním dědici byla silnější než síla zdravého rozumu. Takže, přestože dal Tirita sledovat, ukonejšil se myšlenkou, že tím je vše vyřešeno a nic nestojí v cestě hromadit svůj majetek skrze své potomky až do konce věků. K jeho smůle, Tirit to věděl.
Když přejel přes srostlé žebro, vycenil na sebe do zrcadla zuby a vytasil zlatý kris. Cítil, že jeho úspěch je na dosah, ale k tomu teď musí dokonale ovládnout tohle kouzlo. V celé téhle nejisté rovnici bylo až příliš mnoho proměnných, ale kdo chtěl porazit krále, musel riskovat. Vždy přijde situace kdy je stará generace nahrazena tou mladší a ta se blížila. Jeho otec chtěl mít Tirita na zeleno, on byl však v jádru černý a černá zůstane černou. Kdo se s tím nesmíří, bude vždy až ten druhý. Tirit vrátil knihu. Kdyby se uměl modlit a věřil v boha, asi by se i modlil. Nicméně nevěřil v nic než v smrt a tak jí věnoval jeden letmý polibek a slíbil ji, že pokud to večer nevyjde, bude navždy jen její.

Tiritův otec trávil celý den bez jediného loku vody a sousta jídla v truchlící místnosti. Tirit věděl, že jeho matka bylo to jediné, co jeho otec miloval hned po majetku. Tudíž tahle tradice elfského truchlení nabývala úplně nových rovin. Jeho otec byl opravdu nešťastný. Před truchlícím sálem stáli dva strážní s přísným zákazem kohokoli vpouštět dovnitř.
Tirit si dal kris pod tuniku tak aby byl rychle k mání. V klidu se navečeřel a to tak, že vydatně, vždyť to mohlo být jeho poslední jídlo v životě. Utřel si ústa a ještě chvíli hleděl z okna, slunce jeho života definitivně zapadalo a měsíc vycházel. V jeho hlavě se nehonily žádné myšlenky, na ty byl čas dřív, teď však už bylo na jakékoli myšlení pozdě. Vstal od stolu a pohladil jednoho z basetů, kteří se líně váleli u stolu. Přihodil do krbu a mávl na služebné, že mohou sklidit ze stolu.

Procházel temnou chodbou, louči nechal daleko za sebou, měl rád tmu. Světlo je energie, pořád kmitá, pořád něco dělá, je únavné a otravné, temnota uspávala, byla klidná a uklidňovala i mysl. Každý krok si vychutnával, každé klapnutí jeho hedvábné boty s dřevěnou podrážkou o podlahu ho posouvalo blíž k jeho cíli ať už by měl být výsledek jakýkoli, těšil se na něj a vítal ho s otevřenou náručí. Opět ucítil to vzrušení, celé tělo se mu zachvělo. To když procházel kolem sálu s předky, kde stálo nespočet soch těch, které jeho rod považoval za důležité, všechny ho probodávali nenávistným pohledem. Tirit tu nebude mít svou sochu, bude výsledkem, rozuzlením této rodinné ságy. Nezasedne ke stolu se svými předky, namísto toho pošlape jejich hroby. Mohl by prostě jen odejít, ale otec by mu nikdy nedal pokoj, dal by ho sledovat, navíc tu nenávist, co k němu cítil za všechnu tu odpornou morálku, co do něj zadřel jako do bezbranného dítěte, tak tu mu nemohl odpustit nikdy. Kráčel dál, kráčel srovnat účty.

[Tirit]

Opuštěná jsou panská sídla. Mnoho prázdných pokojů, které se, alespoň dle jejich vlastníků, určitě budou jednou využívat. Čas od času do nich někdo vejde, setře prach, zavře dveře a pokoj se znovu ponoří do tmy. Stejné je to se srdci jejich majitelů. Příliš mnoho prázdného místa, které se snaží vyplnit čímkoli. Začnou tím, že chtějí být bohatí, aby nemuseli od rána do večera dřít na polích a žili si podle svého. A nakonec žijí pod nejtvrdším diktátem majetku, o který mají strach. Tirit to kdysi pro sebe uzavřel tím, že materie je nenasytná bestie a nikdy ji nejde ukojit, proto se přestal o toto odvětví své seberealizace zajímat. Své srdce vyplnil chladnou láskou a obdivem k smrti.
Jemná, pravidelná melodie Tiritových kroků, se rozléhala a rezonovala ve všech prázdných pokojích, venku i uvnitř. Tirit vlastně ani nevěděl, jak se cítí, prvotní vzrušení potlačil. Zbyl mu v hlavě jen chladný kalkul, byl schopný uvažovat stejně chladně, jako byl chladný kris, který ho zastudil na kůži u pasu. Na chvíli se zastavil a zahleděl se na hvězdy. Poutníci, kráčejí oblohou a nezastavují se. Oči měsíční bohyně na něj rozkošnicky pomrkávaly a přály mu mnoho zdaru. V tu chvíli se zastavil čas.
"Jdu ke svému otci." Slyšel Tirit říkat svůj hlas.
Dva strážníci vypadali nadmíru rozpačitě. "Příkaz zněl, nikoho nepouštět dovnitř."
"Podívejte se, ten příkaz platí pro lůzu, já jsem jeho syn. Nedoporučuji vám dělat si ze mě nepřítele! Pokud otec bude chtít, vyhodí mě sám. Ale rozhodně si nenechám diktovat od dvou usmolenců, kdy smím navštívit své rodiče."
Tirit pečlivě sledoval reakce obou strážců, vše viselo na vlásku, na loajalitě oněch dvou strážných k jeho otci. Bylo takřka slyšitelné, jak to oběma chroupe pod přilbicí. Nakonec však jeden z nich udělal krok stranou a otevřel mu dveře.
"Jistě, omlouvám se, pane Tirite." Druhý, očividně služebně mladší ho sjel nechápavým pohledem, ale mlčel a také uhnul z cesty.
"Heh... To šlo hladce. Stačí mít dobré šaty, správně se narodit a lidé se vám budou plazit u nohou a to vše proto, že jste je vlastně okradli." Pomyslel si Tirit. Moc dobře věděl to, čím se jeho otec netajil. K majetku jeho předci přišli tím, že psychicky vydírali ty správné lidi, tu a támhle někoho vyšachovali ze hry a zabrali jeho majetek. Potomci těchto lidí, kteří začínali úplně stejně, jako jeho rod se jim nyní plazí u nohou, slouží jim a to všechno protože se nechali okrást a teď už nemají páky k tomu se znovu narovnat v páteři. Může si s nimi teď dělat, co chce.

Temná ulička a kdesi na jejím konci malá místnůstka osvětlená jen tlustou voskovicí. Tam bude jeho otec truchlit nad tělem jeho matky. Tirit zašmátral v záhybech své tuniky a ujistil se, že má onen flakonek. Usmál se.

Když Tirit vešel do oné malé místnůstky obložené černým, smutečním dřevem, uprostřed zahlédl mramorový katafalk a na něm položenou zelenou rakev. Starý, shrbený muž, očividně nevyspalý a vyčerpaný, opírající se o svou hůl, hleděl přímo na svou mrtvou manželku, která krom nepřirozené bílé barvy, vypadala jako živá. Jen tam ležela, na hedvábných polštářích, ruce měla složené na prsou, svírala v nich zvadlou, bílou orchidej.
"Byla těhotná." Řekl otec, aniž by otočil hlavu.
Tirit se nenechal mýlit tím, jak jeho otec působil. Bylo mu jasné, že ho sleduje celým svým vědomím.
"To je mi líto otče. Nech mě připojit se k tvému zármutku." Řekl Tirit a když se na něj otec otočil, vyslal k mrtvole signál, aby hnula prstem, pokud nad ní má kontrolu. Prst se pomalu ohnul a zase narovnal. Tiritovi poskočilo srdce, figurky jsou rozestaveny, hra může začít. Pěšák šachuje krále, dva koně na špatných políčkách a střelec dává šach.
"Víš synu, celý svůj život jsem vedle ní lehával, neznamenala pro mě mnoho, přesto teď cítím, jak neuvěřitelně mi chybí. Má ztráta je o tolik větší tím, že jsem přišel o druhého dědice." Pravil otec a znovu se zadíval na strnulou tvář jeho manželky. "Odpusť mi ten sentiment."
"V pořádku otče, odešel někdo nám oběma velmi blízký. Přehnané reakce k tomu patří." Tirit přešel k otci a položil mu ruku na rameno, což byl nejbližší fyzický kontakt, co s otcem kdy měl, nepočítaje bití holí. Otec chytil jeho ruku a pevně ji stiskl.
"Víš synu, teď už jsi mi zbyl jen ty, pojď za mnou."
Tirit přikývl a tiše následoval svého otce až k jedné ze stěn. Jeho otec na ni lehce poklepal a ta se okamžitě rozskočila ve dví. Prošel puklinou a pokynul Tiritovi aby ho následoval.
Tirit znejistěl, že by to jeho otec tušil? Ví, že ho přišel zabít? Pro jistotu nahmatal kris a prošel skrz.
Ocitl se na malém balkonku, jeho otec se z plných plic nadechl. „Ano Tirite, tohle vše je naše, veškerá ta pole, domy i elfové, vše je naše. Chci, aby sis uvědomil, že udržet to v chodu, to je můj život. Obětoval jsem svůj život tomu, aby to všechno fungovalo tak, jak je to jen možné.“
Tirit se lehce zachvěl. „Jistěže tati, ty jsi vlastně největší z dobromilců.“ Pomyslil si. „Všechny držíš v šachu a víš to. Ale tvá drzost je nekonečná, dokonce si namlouváš, že bez tebe to tu nemůže fungovat, svět se zastaví a slunce nás polkne… Prokletá vyšší šlechta.“
Jeho jazyk všechnu tuto nenávist zformuloval do prostého: „Jistě otče. Země nemůže být bez krále, zem potřebuje vést.“
„To jsi řekl velmi správně, synu. Proto jsem ti dohodl ženitbu.“ Uzavřel otec suše. „Zem mimo krále potřebuje i pokračování rodu.“
Tirit nehnul ani brvou. Dva protichůdné pocity, které i přes hráz jeho sebekontroly vytryskly a drtily vše, co jim stálo v cestě, naprosto zastřely jeho mysl. Na jednu stranu ho nesmírně urazilo, že by mu měl někdo diktovat koho a jestli vůbec si má vzít. Připouštět ho jako čokla. Musel se však ovládnout. To jen dokazovalo, že jeho otec neustále žije svým sebeklamem, že se Tirita podařilo „vyléčit“. Znamenalo to, že mu věří. Kousl se tedy do jazyka a se vším přemáháním ze sebe vydoloval poslední souhlasné: „Dobrá otče, jak říkáš, zem potřebuje dědice.“
„Jsem rád, že to chápeš a můžu tuhle debatu uzavřít, pojď dovnitř, je chladno.“
Tirit jako omámený šel dovnitř. Musel se zklidnit, o nic nejde. Všechen ten vztek na otce jako by se vydral na povrch a neumožňoval mu jít podle svého pečlivě připraveného plánu.
Otec se sklonil nad rakví a lehce se usmál. Tirit si stoupl za něj a něco v něm se zlomilo. „TEĎ!“
Konec třetí části.

[Tirit]

Bleskurychle vytasil kris. "OTČE!"
Tiritův otec se rozesmál. A aniž by se otočil, bodl cosi Tiritovi do břicha. Tiritovi svaly ztuhly.
"Věděl jsem, že se o to pokusíš. Udělal si hned několik chyb. Myslíš, že já se svého otce zabít nepokusil?"
Tiritovi v hlavě vzplál mučivý oheň myšlenek. "Jak? Jak jen to mohl byť jen tušit."
Otec se usmál a vytrhl Tiritovi otrávenou šipku z břicha.
"Paralyzační jed. I když myslel jsem, že budeš takový hlupák, že na mě zkusíš nějaká kouzla. Nemohl bych být na svém místě, kdybych se neuměl uchránit před tak trapnými pokusy." Opřel se o svou hůl a pokračoval.
"Zajisté tě zajímá, jak jsem to vytušil. Tak zaprvé, ty by si nikdy nesouhlasil se svatbou a za druhé, nesnášíš mě natolik, že už třikrát si se ujistil, jestli máš u sebe nůž."
Tiritův otec naklonil hlavu na stranu a pravil: "Máš dvě možnosti, buď budeš naprosto dobrovolně souhlasit se svatbou, zplodíš mi dědice a sám se vzdáš nároku na majetek, v jeho prospěch, nebo tě zavřu do cely a budu mučit tak dlouho, dokud nebudeš souhlasit. Máš spoustu času na rozmyšlenou."
"Jeho brada..." Pomyslil si Tirit. "Zachvěla se, nesoustředí se, je rozrušený!"
Zombie se vymrštila z rakve a chytla Tiritova otce za hlavu. Muž se snažil bránit, ale zombie se svou magickou silou byla silnější než on, hlavou mu praštila o katafalk a omráčila ho tak. Pak si od Tirita vzala kris a začala své ohavné dílo.

Bílé kosatce, které rostly jen kolem panského sídla, naklonily svou hlavu ztěžklou spánkem k vycházejícímu slunci. Zelené světlo zalilo celý kraj. Ranní ptáci vylétli z hnízd, někteří se koupali v jezírkách, které vznikly jako vedlejší produkt zavlažování polí, jiní jen tak šťastně cvrlikali, pro radost ze života. Vše prolínala uklidňující, svěží vůně borovic a pískem vysypané cesty se vinuly kamsi do neznáma.
V zatuchlé kobce se vznášel zlověstný pach krve. Věci nešly tak jak si Tirit představoval. Ale dalo se říct, že ve výsledku byly mnohem lepší. Paralýza lehce polevila a jemu se podařilo za celou noc rozhýbat tělo a mátožně se pohybovat a mluvit. Seděl v koutě a čekal, až odezní i ty poslední příznaky, potřeboval pevnou ruku.
U katafalku seděl jeho otec, na čele měl hnisající ránu, ještě byl v bezvědomí. Tirit doufal, že tak ještě chvíli vydrží. Jeho ruce byly za zády svázány pupeční šňůrou, na prsou mu ležela mrtvola jeho syna. Nohy měl taktéž svázané a v puse měl roubík z jeho vlastních šatů. Vedle něj seděla jeho manželka s vykuchaným břichem a jemně ho hladila po vlasech. Tirit se usmíval, myslel na to, že miluje rodinné sedánky.
Necelou hodinu poté se mu podařilo rozhýbat celé tělo, akorát ho příšerně bolela hlava a v ledvinách měl podivné, řezavé tepání.
Pomalu vstal a přešel po místnosti. Z kaluže krve vzal svůj zlatý kris a přešel ke svému otci, párkrát ho propleskl a podíval se mu zpříma do očí. Otec nereagoval. Tak trochu přitvrdil.
Muž pomalu rozevřel víčka a párkrát nechápavě přejel po Tiritově usmívající se tváři. Náhle vytřeštil oči a začal sebou cukat, jak se ošíval, sklepal ze sebe mrtvolu syna, která začala, po té co dopadla na zem, okamžitě plakat.
"No, že bys byl vzorný otec, to se říct nedá. Myslím, že poté co si navrhl mučení v cele, nečekáš slitování." Tirit si mimoděk utřel zakrvácený kris do lemu hedvábné tuniky, na které ulpěla karmínová šmouha.
V mužových očích byla vidět panika. Snažil se vyprostit z obludných pout, nejradši by si zacpal uši, aby nemusel slyšet děsivý pláč onoho obludného, nemrtvého dítěte. Nejradši by odsud utekl.
Tirit se doširoka usmál a vzal dítě do náručí. "Ale no tak bráško neplakej. Tatínek si tě pořídil, aby mohl svého špatného syna nechat zabít. Ale za to ty nemůžeš. Chceš k tatínkovi, viď?" Dítě natahovalo k otci ručky.
"Víš co je, tati, největší ironie? Zabijí tě ti, kteří nejvíc toužili po tvé lásce. Zabije tě tvá lhostejnost, tvé srdce rozpustí kyselina, kterou jsi napustil naše srdce. Chci, abys věděl, že to já otrávil matku a to vše jen kvůli tomuto okamžiku."
Muž se podíval na nepřítomně se usmívající ženu, které v břiše zela obrovská díra a z ní zbytek pupeční šňůry, vedoucí k jeho rukám.
"Vidíš, byl si tak špatný otec, že jsi přišel i o porod svého syna. V životě každého otce přijde chvíle, kdy ho jeho vlastní syn přeroste a ta chvíle přišla teď." Tirit vzal zlatý kris a pomalu si přisedl k otci. Podepřel mu hlavu a ke vzpouzejícímu se krku přiložil chladnou čepel. "Dívej se tatínku, dívej se na svou rodinku. Dívej se, co jsi stvořil a volej své zlato na pomoc! Volej své syny, kteří pomstí tvou památku."
Otec něco zakřičel a Tirit mu pomalu začal prořezávat hrdlo, když přetnul hlasivky, sundal mu rychle roubík. "Volej o pomoc a možná že tě zaslechne někdo, kdo tě měl rád a přispěchá ti na pomoc. Udav se svým zlatem." Řekl nakonec Tirit a prořízl hlavní tepnu. Zlatý kris mu pak zabodl do jícnu. Vyndal si skalpel a dal se do práce, musel své mistrovské dílo dokončit. Cosi v něm se neskutečně radovalo, staré zvyky jsou definitivně pryč, nyní byl volný! Nyní už nemusel nic.

[Tirit]

Není mnoho dní, jako byl tento, i Tirit si toho byl vědom. Po té, co odešel z kobky, zasedl k pozdní snídani a výtečně se najedl. Neustále hleděl ven, daleko za sloupoví malého balkónku, sloužícího i jako okno do zahrady. Přemítal o tom, co všechno ho tam v dálkách čeká. Nemohl tu už zůstat, to věděl velmi dobře. Lidé se dříve nebo později začnou ptát, kde je ten muž, pro kterého pracují. Zvláštní jak bezradní otroci bez otrokáře jsou. Celý život ho nesnáší, ale když padne, najednou se v nich něco otřese. Nevědí, co mají dělat, jejich zajeté koleje jsou najednou ty tam a většina z nich pospíchá do jiného otroctví, protože jinak už žít neumí. Tirit přičichl k silnému vínu, které si nechal speciálně přinést. Neustále musel myslet na to velmistrovské sebevyjádření, co nechal tam kdesi v hlubinách útrob jejich domu. Bylo na čase odejít z téhle zatuchlé díry, která jen dokazovala jak neuvěřitelně snadno se i ti nejstatečnější a nejnebojácnější nechají uvrtat do klamu poslušnosti a oddanosti.
Zvedl se od stolu, procházel se sídlem, jakoby ani nebyl, jeho mysl ustala v jednotvárném kolotoči sebeobviňování, otázek a páchání odpovědí. Prostě se jen procházel a všímal si všech detailů. Lesklých, stříbřitých odlesků nedalekého jezera, šustění loňského listí, se kterým si vítr hrál v korunách stromů nebo tance několika polétavých semen, jen pár coulů nad podlahou. Odcházel z domova, znovu se rodil.
Došel až k sobě do pokoje, rychle se převlékl do staré otrhané vesty, umazané od hlíny, tu používal pouze na své noční výpravy na hřbitov. To bylo jediné místo, kde byl opravdu doma, ale hřbitovů je po celé zemi jistě spousta. Pokud věděl, smrt ordinovala v každou hodinu a i v těch nejzapadlejších koutech světa. Všechno hedvábí zde nechal, k čemu mu bude tváří v tvář smrti omšelá paráda? Ani zlato si nevzal, jen přes sebe přehodil plášť a nasadil si široký klobouk, pod který schoval své stříbřité vlasy. Ještě než navždy zabouchl dveře svého dětského pokoje, vzal si z tajné skrýše černou knihu, vroucně ji přitisknul k hrudi a jal se odejít, ani se naposledy neotočil.
Mezi tím co snídal ve dvou zbrojnoších, držících stráž u truchlící komory, probíhal vnitřní boj.
"Viděl jsi to? Jsem si jistej, že měl na tunice šmouhu od krve." Začal mladší strážný.
"No jo, taky sem to viděl, ale nám do toho nikdy nic nebylo." Kontroval druhý.
"Proč jsi pořád tak ustrašený, je to naše práce, musíme tam jít! Nejdřív ho pustíš dovnitř a teď ho klidně necháš utýct?" Vyprskl tiše značně rozladěný mladší hlídač.
"Ne, nebojím se o svůj krk, jsou daleko horší věci než smrt, ale dávno pryč jsou doby, kdy mi šlo o metály a med, stačí pár stříbrnejch za službu a chleba k večeři." Odpověděl starší.
"Nedivím se, že jsi pořád tady, já to dotáhnu až na velitele stráží! Budeš mi jednou připravovat snídaně a leštit boty." Na to mladší z obou strážců otevřel dveře a vydal se uličkou do tmy.
Starší se jen ušklíbl a houkl za ním: "Když mi za to zaplatíš, ale pamatuj, že to budu já, kdo ti připravuje tu snídani!" Na to se usmál a do dlouhé bílé dýmky si klidně nacpal tabák, věděl, co bude následovat. Byl už u několika převratů a rozhodně ztratil všechny své iluze. Povýšení? Ale jděte, prosim vás. Proč si na sebe dobrovolně uplést bič?

"Pane? Pane? Vím, že jste říkal nerušit, ale stala se taková nepř... KE VŠEM PEKLŮM!" Strážníkovi se vytratil hlas a začal jen pískat. To co spatřil, otřáslo všemi jeho elfskými city, takže ani přesně nebyl sto definovat co se v něm děje, krom obrovského strachu.
Všude kolem katafalku byly vztyčené dřevěné hroty, vyřezané z rakve. Na každém hrotu byl nabodnut jeden životně důležitý orgán. Vše bylo osvětleno jen malým plamínkem svíce, o to horší to pro pozorovatele bylo, jelikož jeho fantazie mohla zapracovat daleko víc. A že elfové mají fantazii. Muži se podlomila kolena, jen se opřel o svou halapartnu a tupě zíral před sebe. Zašmátral po luku, který mu byl přeci jen bližší než ona lidská vymoženost na dlouhé tyči. Křížením s lidmi nevzniklo nikdy nic dobrého.
Po té co chvíli mžoural do tmy, spatřil svého pána. Od hrudi až k podbřišku se mu táhla rozšklebená, ale ne krvavá rána, celkově tu po krvi nebylo ani památky. Jeho tělo bylo dokonale vykucháno, nezbyl jediný orgán, namísto toho z rány ke každému kůlu s orgánem vedl jeden vaz, šlacha nebo střívko, dohromady tvořili uvnitř břišní dutiny, jakousi kolíbku, ve které leželo dítě s rozbitou hlavou a plakalo. Muž měl v očích bělma a spuštěnou bradu. Poslední detail, kterého si stačil strážník všimnout, byla lahvička s jakousi tekutinou, kterou měl muž vloženou v zejícím otvoru, tam kde normálně bylo srdce. U nohou mu ležela jeho manželka, která jakmile zaregistrovala muže, okamžitě se po něm vrhla. "Váš pán vás miluje, ale teď odejděte! Máme tu rodinou oslavu!" Řvala zombie. Muž neváhal a vpálil ji tři šípy do hlavy. Zombie okamžitě ztratila balanc a spadla přímo popředu. Hroty šípů jí prorazily zadní část lebky a vyjely ven i s kusy kosti obalené zbytky kůže a vlasů.
Strážník pozpátku vycouval z odporného panoptika. Klepal se jako ratlík a jen co se dostal ven, podíval se šíleným pohledem na svého kolegu a vrávoravě utekl.
Starší strážník vyfoukl dokonalý kroužek voňavého dýmu a odebral se domů, seznal, že situace dospěla k tomu, že dnes končí dřív. Usmál se a snad si i něco pomyslel. Holt i do elfa člověk musí dospět.
Konec čtvrté části.