Kříž a kopí :: Kroniky rodu Croisade

[01278]

Kříž a kopí: Kroniky rodu Croisade

„Nechť vzplanou plameny války! Srazte ty psy na kolena, spalte jejich domovy a otravte studny! Ať každá část jejich mrzkého bytí pocítí hněv této země a mužů mé krve!“

Amaury Croisade

Před tváří Athonovou, část I.

Legenda o prvním z rodu Croisade, jak byla vyobrazena na tapiserii Mon'dua, jedné z nesčetných obětí skřetích válek.

• Zem se chvěla. Žalostný nářek bortících se hradeb jakoby sprovodil ze světa veškerý zvuk a zanechal v ovzduší jen vše přehlušující prázdno. Smrtící poesie zápalných šípů, snášejících se v plamenných mračnech na kůžemi chráněné obléhací stroje, utonula v tíze okamžiku. Řinkot kovu, hlasy velitelů, dokonce i nářek raněných – to vše bylo pohlceno trudným břemenem reality. Pak kouzlo pominulo.
  
  Ležení vyčerpaných vojáků, znavených stále znovu a znovu se opakujícími výpady, prokládanými dlouhými chvílemi čekání, ožilo v reakci na to dlouho očekávané slovo: průlom. Zmučené opevnění dlouho obléhaného města konečně otevřelo svou náruč a příslibem kořisti lákalo válečníky do svých osidel. Zdánlivý zmatek prořízly rozkazy vyšších šarží a lidská masa se začala slévat do jednotlivých ostrůvků, hnána jen nekompromisní silou morálky a autority. Válečné monstrum pomalu nabylo konkrétních tvarů, štít vedle štítu, rameno na rameni a všechny pohledy upřeny na jedno jediné místo.
  
  Tuny a tuny živé váhy byly uvedeny v chod, když se šiky daly konečně do pohybu. Ve tváři každého jednoho z bojovníků nebylo možno nalézt nic než odhodlání, v jejich srdcích však zápolila rozhodnost s pochybnostmi a odvaha se strachem. První desítka nohou překročila palnou linii. Cimbuří ožila, střílny se rozevřely a oblohu vzápětí pokryla ocelová pokrývka. Přední linie se daly do běhu, kopyta se zaryla do zeminy a železná jízda vyrazila vpřed, rozhodnuta překlenout zbývající vzdálenost co nejdříve.
  
  Útvar se v oblaku prachu a poletujících drnů doslova rozlétl po pláni, doprovázen chmurným chorálem pěších spolubojovníků. Kůže mohutných hřebců se pod váhou těžkých těl rytířů divoce leskla, stejně jako hroty kopí, namířených do pomyslného srdce města. Změť plátových a kroužkových zbrojí odrážela různorodost skupiny, jež nesla jen jediný společný znak - trojici rovnoběžných pruhů, snad znázorňujících sluneční paprsky, zlatě vyšitých na plátěných kuršitech. Jak se jezdci blížili ke svému cíli, oblaka lučištnických i prakovnických projektilů náhle zhoustla, podobně jako hlasitost urážek, nesoucích z hradeb. Těžkooděnci v očekávání srážky srovnali krok, pobídli své oře a s tichými modlitbami na rtech vpadli do průlomu.
  
  Příslovečný mráz přeběhl po zádech i nestatečnějšímu z oněch mužů, když projížděli úzkým, zubatým pásem vybouraného zdiva. Ne však díky všudypřítomným sutinám - tak nebezpečným pro zranitelné nohy válečných ořů – a na vině nebyl ani hrozivý křik obránců, odvolaných z okolních pozic v očekávání blížícího se útoku. Černé myšlenky v myslích jezdců vyvolala mohutná, zpola zřícená věž, zastiňující v němé hrozbě nebesa nad jejich hlavami. To už ale mrazivá představa toho, že naleznou svou smrt pod tunami chladného kamene, ustoupila do pozadí, když oddíl konečně vyjel na volné prostranství a jako klín udeřil do štítové hradby nepřátel.
  
  Masa svalů a železa zasáhla pevně semknutou formaci se silou ne nepodobnou dopadu obřích balvanů, vrhaných na trýzněné opevnění. Mocné plece koní, chráněné ocelovými kroužky, drtily přední řady, zatímco si těžká, až dvanáct stop dlouhá kopí, vybírala svou krvavou daň kdekoli ve svém respekt budícím dosahu. Útoku této síly nemohlo nic odolat. Obranné linie se rozpadly a byly rozprášeny dříve, než v nich mohla vyklíčit idea spásného útěku.
  
  Vítězoslavný hymnus, jež se jako umíráček nesl nad bezvládnými těly zmasakrovaných, byl však vzápětí utnut nezaměnitelným zvukem sténajících hradeb. Po dlouhých minutách napjatého očekávání, kdy hustá mračna rozvířeného prachu zakryla neprodyšným pláštěm okolní svět, však válečníci nespatřili další trhlinu v kamenném hávu města, nýbrž onu pobořenou hláska, která už dříve hrozila svým pádem. Nyní se s konečnou platností sesunula do průlomu a oddělila tak železnou jízdu, bojující v ulicích, od zbytku vojska, jež se teprve blížilo ke svému cíli. Byli v pasti.

[01278]

Kříž a kopí: Kroniky rodu Croisade

„Respektuj svůj meč, stejně jako respektuješ kříž, jež ho symbolizuje. Není to jen tvá zbraň, je to znak naší kasty, styl života, němý strážce kodexu.“

Balduin Croisade

Před tváří Athonovou, část II.

Legenda o prvním z rodu Croisade, jak byla vyobrazena na tapiserii Mon'dua, jedné z nesčetných obětí skřetích válek.

• Na tváře jezdců se snesl temný stín. Bezvýchodnost nastalé situace se jako had ovinula kolem srdcí lapených a sevřela je svým mrazivým stiskem. Zraky všech mířily kamsi daleko, za haldy masivních trosek a sutin, do palisádami obehnaného vojenského ležení. Teprve bezprostřední ohrožení vytrhlo skupinu z hlubin letargie – to když první salva šípů, nesoucí se jako posel smrti z cimbuří, dopadla přímo do jejího středu. Marností zkalená vědomí mužů byla násilím vržena zpět do tvrdé reality, v níž všude kolem byli lovečtí psi, větřící snadnou kořist.
  
  Chladný dotyk kovových ostruh zapůsobil na netrpělivé oře lépe, než jakékoliv pobízení. Několikero párů podkov zazvonilo o dláždění a štvanci se vnořili do změti křivolakých uliček v naději, že naleznou místo, kterým by se dalo uniknout z této jámy lvové. Těžcí, více než půltunoví váleční hřebci – takzvaní destrieři - nesoucí na svých širokých hřbetech nejen váhu těžkooděnců, ale i své vlastní zbroje a čabraky, vskutku nebyli stvořeni ke hře na kočku a myš. Ti, kdož nepadli při některém z mnoha útoků, mířících na jejich pány, teď byli po dlouhých okamžicích tohoto nerovného zápasu téměř vyčerpáni. Huby zpěněné, kůže lesklé potem a solí – a mnozí krvácející z četných ran. Smyčka se stahovala.
  
  Zdecimovaný oddíl, vida beznadějnost svého zápasu, nakonec zamířil do jednoho z dvorců, obehnaných vysokými zdmi, jimiž byl střed města doslova poset. Velitel, prošedivělý muž v přepychové zbroji, nařídil zablokovat bránu a zbudovat provizorní fortifikaci. Dvojice ozbrojenců se jala zápasit s robustní závorou, zatímco další lámali jasanové násady svých kopí, jež posléze zaráželi k patám zděného ohrazení. To už se zvuky honu a válečné mašinerie přiblížili natolik, že bylo možno rozeznat hlasité rozkazy, připravující jejich pronásledovatele ke konečnému úderu. Čepele opustily své pochvy – z dobyvatelů se stali obléhaní.
  
  Okraje zdí pokryly dlouhé žebříky, po nichž se jako ztělesnění hněvu převalila první vlna nepřátel, hnána válečnou písní svých spolubojovníků, jejíž melodii narušovaly jen dopady těžkého dubového beranidla. Linie obránců se prozíravě rozptýlila podél opevnění, připravena přivítat nezvané hosty ostřím svých mečů, roztočenými řemdihy a nezdolnou bojovností. To už první pár nohou dopadl na hájenou půdu, posetou hroty kopí, čímž začala bitva, jejíž dozvuky zněly dějinami ještě dlouho poté, co hlas posledního z těch, kdož se tenkráte chopili zbraně, dávno utichl.
  
  Opěšalí jezdci se bili jako zvířata zahnaná do pasti. Nebylo kam ustoupit, přeskupit se a načerpat nových sil. Již dávno vymizela naděje, že armáda obléhatelů prorazí do města a přispěchá jim na pomoc, jak se tak často stává v legendách. Jediné, v co mohli doufat, byla milost boží a odkaz, jež po sobě zanechají. Proto také znovu a znovu natahovali ruce ke dnu svých sil, odráželi údery, tlačili se do útoku a zasypávali protivníky mocnými, přesto však stále pomalejšími výpady. Navzdory všemu svému umu i odhodlání byli stále, krok za krokem, zatlačováni blíže a blíže středu dvorce, kde se jako symbol věčnosti tyčila osamělá stavba. Když už stáli téměř na jejích schodech, velitel sám vyrazil dveře a spolu se svým mužstvem vnikl do budovy. Nikdo je nenásledoval.
  
  Železná jízda, výkvět armády obléhající město, se jako jeden muž zhroutila na dřevěnou podlahu. Jedni leželi, sténajíce bolestí a únavou, jakou si nikdo z nich dříve nedokázal ani představit, druzí si tiskli rány, či se jen polohlasně modlili – jen jejich vůdce, ač nejstarší a očividně taktéž vyčerpán, stál u okenic a pozoroval dění za nimi. Poté, jako by mu sama prozřetelnost vnukla nápad, se otočil ke svému oddílu.
  
  „Poklekněte,“ pravil. Válečníci, zmateni jeho počínáním, si vyměňovali nechápavé pohledy. „Poklekněte,“ zaznělo znovu. Tentokráte již dlouhé roky vštěpovaná disciplína nenechala vojáky v nečinnosti a ti udělali, jak si žádal. Veterán se na ně zadíval se směsí pýchy a lítosti ve tváři. „Není v tomto kraji nikoho, kdo by na bojišti zanechal více krve a potu, než vy. Bůh ví, že zde se naše cesty rozcházejí, avšak až naposledy pozvednete své zbraně k útoku, vězte, že jako muži v mnohém odlišní od těch, již tohoto rána vyjížděli do boje.“ Po těchto slovech vytrhl svou krví pokrytou čepel z pochvy a přistoupil ke klečícím.
  
  „Ve jménu Athonově, jeho veličenstva a této země, činím vás rytíři. Buďte stateční, odvážní a věrní.“ Poté udeřil každého z nich plochou stranou meče na ramena a šíji. „Toto je poslední rána, jež necháte bez přiměřené odpovědi.“
  Velitel se pousmál. Snad chtěl svým mužům dodat trochu odvahy, snad jej jen pobavil patos, pokrývající uspěchaný obřad, který se zde odehrál. Krátký pohled na dvůr, kde už plápolaly první ohně, o jejichž účelu nemohlo být pochyb, jej utvrdil ve správnosti myšlenky, jež se mu urodila v hlavě. Ocelovou pěstí rozrazil okno, vyhoupl se na rám a krátce se ohlédl zpět do místnosti. „Tento dům nebude našim hrobem. Usmiřte se s bohem, moji bratři. Athon si vás žádá! Dnes večer budeme hodovat po jeho boku!“

„Žebráci umírají bez komet, před smrtí knížat hoří samo nebe.“

[01278]

Kříž a kopí: Kroniky rodu Croisade

„Cože? Jsou to nevolníci! To bych rovnou mohl řešit spory svých loveckých psů.“

Renaud Croisade

Zúčtování

Střípky textů z pera Tankreda Croisade, jenž jako jeden z mála zvěčnil hrůzy prvních hodin skřetí invaze.

• ..Necítili jsme bolest, ani strach, tím méně únavu - jen starou dobrou chuť po krvi a odplatě za město, které mělo po naší porážce lehnout popelem. Dokonce ani horká tekutina, jež mi stékala po boku a halila jej do temně rudého pláště, mě nebyla schopna vytrhnout z transu. V tu se zpoza domů na konci ulice, jíž jsme postupovali, vyřítil pluk lehkých ozbrojenců, který nám měl zahradit cestu. Ihned jsme vystřízlivěli. Nutno připočíst veliteli k dobru, že opět jako jediný neztratil duchapřítomnost a nasměroval naše linie ke vratům, vedoucím na dvůr vykřičeného domu, jež měl jak známo vždy otevřená zadní vrátka pro zákazníky, kteří nechtěli být viděni. Náš ústup se změnil v hru o čas. Pod deštěm šípů jsme vpadli do dvorce a rozrazili dveře. Náhle jsme strnuli údivem. To byl v danou chvíli věru nepřístojný přepych..
  
  
  „Pobijte je všechny! Ten, kdo krvácí se mnou, bude mým bratrem!“
  Josselin Croisade
  
  ..Morálka ožívala s každým metrem, jež nás přiblížil ke kýženým dokům, a snad jen díky ní jsme se drželi ještě na nohou. Konečně jsme překonali poslední zákrut a před našimi zraky vyvstal obraz stejně velkolepý, jako politováníhodný. Celý horizont jakoby se skládal jen z dřevěných pletenců ohromného mola - Doloimerských loděnic, cíle naší cesty. Mohutná plavidla, pokrývající každou píď vodní plochy, se nakláněla pod tíhou lidských těl, snažících se uhájit si své místo na palubách. Ozbrojenci, tvoření podivnou směskou vojáků, námořníků a prostých rolníků, snášeli z okolních domů veškerý nábytek na stavbu provizorního obranného valu, kterým se snažili zatarasit přístupové cesty. Kapitán se na rozdíl od nás nezdržoval obdivováním působivé scény a jal se prodírat davem, hledaje nejvyšší šarží. Když jí nalezl, vykřikl na nás, ať přiložíme ruku k dílu a sám začal zuřivě diskutovat s místními důstojníky. Bárky, obsypané zpanikařenými civilisty, údajně mířili k Al Abbasu, což vskutku nebylo nejmoudřejší rozhodnutí. Později se ukázalo, že onen ostrov padl pod náporem skřetů jako první..
  
  
  „V žáru bitvy není čas na poesii. Tvé tělo je smrtící zbraň, stejně jako cokoli, co ti přijde do ruky.“
  Guillaume Croisade
  ..Zatímco jsme na pobřeží plivali krev a ošetřovali nejvážnější zranění, velitel opodál řešil s několika veterány nastalou situaci. Nabízeli se dvě základní trasy - pěší a přes moře. Cesta po pevnina se jevila sice bezpečnou, nikoliv však dostatečně rychlou, na rozdíl od sice nejisté, ale o poznání kratší plavby. Po chvilce odpočinku jsme se tedy vydali podél pobřeží k malé vesničce jménem Ileren, jež se jak známo dělí na dvě části separované skalnatým pohořím neurčitého jména. Větší část dědiny leží na travnatém poloostrově, který je se zbytkem kontinentu spojen jen uzounkou linií, probíhající podél severní strany ilerenských hor. Ta menší, avšak daleko lépe střežená, vyvěrá přímo z horského masivu až ke břehu zálivu. Jedinou nekrytou stranu obce pak chrání mohutné dřevěné hradby, které by si ve výšce nezadaly ani s opevněním většího města. Monotónní pochod zalesněnou krajinou náhle přerušil varovný výkřik. Na pozadí doutnajících trosek Dolního Imeru se začalo zřetelně rýsovat několik válečných lodí. Vlajka, třepotající se na stožáru největší z nich, patřila sice královskému loďstvu, avšak po pohledu na složení posádky nebylo pochyb, na čí straně stojí. Přidali jsme do kroku..

[01278]

Kříž a kopí: Kroniky rodu Croisade

„Útoč z místa, využij délku svého meče a drž protivníka na uzdě. Pozor na ruce! Snadno se můžou stát terčem. Buď rychlý, čti z pohybů protivníka - čepel neuvidíš, ta udeří ve zlomku sekundy. No tak! Myslíš, že je to hra? Při Athonovi, jsi Croisade!“

Renaud Croisade

Nepřítel před branami

Ze zápisků Eustachea Croisade, vyprávějících o dějích obléhání Ilerenu, datované k pětadvacátému srpnu jedenáctého roku.

• Pláň před Ilerenem konečně zahalily stíny. Těžko uvěřit, že tam, kde nyní vládne jen chmurné ticho a nekonečný klid, zněly jen před několika málo okamžiky nezaměnitelné zvuky války. Bojové nápěvy, nářek raněných, zvonění oceli – to vše již doznívá jen v myslích přeživších. Tam, kde stály početné řady otrlých vojáků, dobrodruhů a hrdlořezů ze všech koutů země, není teď nic, než půda nasáklá potem a krví. Hutná atmosféra zmaru a zkázy, věčná to následovnice válečných hrůz, není však jediná, kdo svou přítomností poctil ztichlé bojiště. Ruku v ruce s ní kráčí i sladká, leč draze vykoupená vůně vítězství.
  
  Toho odpoledne zazněly celým kontinentem poplašné zvony, svolávající každou ostrou čepel a silnou paži k boji. Ilerentší byli díky průzkumným oddílům, křižujícím okolní lesy, dobře informováni o postupu nepřátelských vojsk, a proto bylo již v čase, kdy jsem dorazil k mohutným městským hradbám, vše připraveno. Branné síly, shromážděné snad i z těch nejzapadlejších koutů země, se shromáždily na stísněném náměstí v srdci osady. Byli zde příslušníci barbarských kmenů ze severu, početné oddíly elfů z hlubokých lewanských hvozdů, i armáda opálených těžkooděnců, pocházejících z horkých krajin vzdáleného jihozápadu. Neubránil jsem se myšlence, nakolik se ta nesourodá směska liší od spořádaných šiků císařství, na než jsem shlížel z hradeb, když tenkráte, před více než pěti lety, rozehnali mocnou skřetí armádu, obléhající Thyris.
  
  To již vysoký, širokoramenný muž – zjevně velitel posádky – udílel ze svého nevysokého stanoviště uprostřed davu poslední pokyny k obraně. Rozkazy byly jasné: zaujmout pevné postavení kolem nízké dřevěné palisády, obehnané kolem několika budov vně města, tvoříc první linii předsunuté obrany. V prostoru mezi ní a branou – představující jedinou cestu zpět do bezpečí - bylo nastraženo několik důmyslných pastí, jež měly v případě nutnosti krýt náš ústup. To už však každý z obránců zaujal určenou pozici a všechny zraky se upřeli na východ, do neproniknutelných stínů, táhnoucích se mezi stromovím.
  
  Napětí by se dalo krájet. Mnozí v našich řadách se smáli a žertovali, avšak jejich nervozitou zkřivené tváře je snadno usvědčily ze lži. Během dlouhých chvil čekání byly znovu a znovu vysílány jízdní hlídky, ty se však vracely jen s pokrčením ramen a neurčitými zprávami. V tu jsem si všiml, že severní křídlo, zahrnující oblast kolem kostela, je zcela nekryté. Zanechal jsme tedy hlavní voj svému osudu a stanul sám, provázen jedním z jezdců, patrolujících u opevnění, na jejím hrotu. Snad jsem byl řízen vnuknutím samotného Athona, neb právě z této strany se přiřítil samotný vůdce agresorů, doprovázen svými démonickými pohůnky. Jaké bylo mé překvapení, když tato ohavnost, toto stvoření utkané z vláken samotného zla, chtělo vyjednávat. Snad se chtěl jen zasít bázeň do našich srdcí, snad se chtěl popást na našem strachu. Těžko soudit pohnutky takovéto bytosti. Představitelé obléhaného města však odmítli a válečný kolos tak byl uveden v chod, jenž mohly zastavit jen litry prolité krve. Bitva započala.
  
  Když ta ohavná stvoření, jež toho dne měla být našimi protivníky, vystoupila z temnoty lesa, necítil jsem nic jiného, než nutnost smířit se s bohem. Nelítostné pohledy obrovských kolosů, tvarem i vzhledem připomínajícím oční bulvy, nás nenechaly na pochybách o tom, že dnes buď zvítězíme, nebo do jednoho zahyneme. Přiřítili se na nás v téměř hmatatelném oblaku mocné magie, dštíc oheň a vrhajíc blesky. Vyschlé dřevo, kryjící naše pozice, nemohlo těmto elementům dlouho odolat. Jakmile palisáda lehla popelem, vpadli mezi nás se silou hurikánu. Neúnavně tepali do naší štítové hradby a tlačili nás více a více zpět. Teprve díky posilám z jihu, které dorazily doslova na poslední chvíli, jsme útok odrazili a přešli do ofenzívy. Každá stopa, jež jsme vydobyli zpět, nás stála více energie, než jsme si mohli dovolit. Díky prořídlým řadám jsme byli nakonec donuceni ustoupit k užšímu, snáze bránitelnému pásu země, kde naše nízké počty nic neznamenaly a my se mohli efektivněji bránit.
  
  Další a další vlny nepřátel se o nás drtily jako o skaliska, zdobící ilerenské pobřeží. Vskutku netuším, jak dlouho jsme odolávali těmto zuřivým nájezdům a jen těžko si vybavuji onen zlomový okamžik, kdy nápor pominul a bitevní pole utichlo. Co si však pamatuji jsou tváře mužů, ležících bezvládně na bojišti, v tvářích jen stopy bolesti a agónie. Proto každý jeden z těch, kdož stanul v této lité řeži – a snad i obětoval svůj život – budiž zván hrdinou. Díky nim jsme triumfovali, a ač zvuk jejich jmen před před tváří historie třeba již nikdy nezazní, buďte jich pamětlivi.
  
  Nad osadou, rýsující se u pat ilerenských hor, zavládl klid. Měšťané opouští své domovy a míří na východ, kde znovu budují své opevnění. Neb zítra přijde nový den a s ním i hrozba, která si snad v tomto momentě líže své rány, avšak jistě ještě neřekla své poslední slovo.

[01278]

Kříž a kopí: Kroniky rodu Croisade

„Ve svých snech vídávám procesí ozbrojených poutníků, jež se vine v nekonečné řadě vyprahlou pouštní cestou, kroutící se jako had mezi skalnatými náhorními plošinami a nekonečnými dunami, tvořenými vodopády zlatavého písku. Jejich dříve jistě blyštivé hauberky či pobité zbroje byly v místech nechráněných lněnými kuršity rozžhaveny téměř doběla, stejně jako kovové přilby, zavěšené mezi sedlovými brašnami znavených koní.“

Balduin Croisade

Šílenství ilerenské

Ze zápisků Eustachea Croisade, vyprávějících o dějích obléhání Ilerenu - datováno k osmému září jedenáctého roku.

• Slábnoucí slunce, právě uzavírající další ze svých poutí po obloze, ustoupilo za obzor a symbolicky tak odvrátilo zrak od hrůzné scény, jež skýtala ilerenská pláň. Zástupy démonů, dštící oheň i jed, právě vystoupily ze stínu lesa a jako popravčí smyčka se s tichou nevyhnutelností stahovali kolem nepočetných oddílů obránců – ostrůvku lidství v záplavě bestiality. Mohutné opevnění, do něhož byly teprve před několika hodinami zatlučeny poslední hřeby, se tváří v tvář nekonečné záplavě těch pohůnků z pekel jakoby samo kroutilo a smršťovalo – tak nicotné bylo ve srovnání se silou, jíž mělo v následující bitvě odolávat.
  
  Rozhlédl jsem se po řadách svých spolubojovníků. Anonymní páry očí, jiskřící v potemnělých průzorech ocelových hledí, byly přehlídkou pestré škály emocí. Odhodlání, zatvrzelost, strach, touha po krvi – věrní to druhové vojáků z první linie. Leckdo by mohl říci, že situace nebyla odlišná od té, které jsme čelili před nedávnou dobou, avšak byl by na omylu. Palisáda téměř zdvojnásobila na objemu a severní fronta, kde před začátkem posledního boje stál jediný muž, se nyní hemžila v železe zakutými těly.
  
  Napětí houstlo. Zraky všech, od nejstatečnějšího z těžkooděnců po nejzbabělejšího nuzáka, ulpěly na veliteli, snažícímu se nám plamennou řečí zvednout odvahy. I on však umlkl, když zdánlivě odnikud vystoupila hrozivá postava, nechvalně známa z minulých dnů války. Obrovské rohy, zvící velikosti lidské paže, býku podobný obličej na statném krku, svaly se vlnící hruď a konečně pár kopyty zakončených křivých údů. Vůdce nepřátelských vojsk opět poctil svou přítomností bojiště.
  
  Jeho zjevení bylo patrně signálem k útoku. Na obou stranách bitevního pole zahřměly čarovné formule, doprovázené magickými projektily všech známých elementů, jež se jako dvě velká hejna vznesly nad hroty dřevěných kůlů palisády a dopadly do první linie, kde rozpoutaly pravé peklo. Vznikl chaos, v němž bylo prakticky nemožné udržet řadu. Vlny démonů na nás dorážely s dříve nepoznanou silou a během několika okamžiků proměnily pevnou formaci ve změť končetin, štítů a čepelí. Blahořečeni budiž hrdinní léčitelé, kteří – ač chránění jen lehkou zbrojí – neohroženě proplouvali bojujícími houfy a znovusplétali nitky života, visící mnohdy jen na vlásku.
  
  Opevnění vzplanulo. Stovky kožešin, nasáklé vodou i krví, jež pokrývaly jako provizorní ochrana žárem zranitelné dřevo, nebyly pro živelnou moc agresorů žádným větším soupeřem. Bitevní vřava se proměnila v smrtonosný tanec, kde jedni ustupovali a druzí postupovali, zatímco se vršil počet těch, kdož neudrželi krok a bezvládně padali přímo pod nohy ostatních. Náhle v zadních řadách propukla panika. Mágové, snad zaslepeni jasem nesčetných ohňů, vrhli vstříc dorážejícím protivníkům bariéry a neprozřetelně tak odřízli vlastním mužům ústupovou cestu. Nebýt včasných posil z jihu, ani já bych zde teď nebyl a pergamen, na nějž zaznamenávám tyto řádky, by zůstal nepopsán.
  
  Situace byla neudržitelná. Tak jako několikero slunečních cyklů zpět, i tentokráte jsme couvli až ke kostelu a bránili se na malém, snadno udržitelném prostoru. Krátký pohled zpět mě nenechal na pochybách o tom, co je třeba podniknout. Klamný útok podél palisády a následný taktický ústup byl jedinou možností, kterak rozbít početný oddíl démonů, jež zatím na vyklizených pozicích svorně ničil vše, co jsme předtím s takovou námahou budovali. Vyběhl jsem tedy proti nim, hnán pokřikem bratří ve zbrani, rozdal pár ran a vracel se ke svým - hned po několika krocích jsem však narazil. Jakási ženština, snad ze vzteku, snad z nerozumu, mne tlačila zpět, přímo v ústrety těch rozhorleným bestiím, zcela ignorujíc mé pokyny. Rázem jsem se ocitl mezi dvěma mlýnskými koly. Bez možnosti manévrování jsem byl drcen z obou stran, zatímco stále více a více těch ďáblů, běsnících na severu, bylo přitahováno k rozpoutané půtce. Musel jsem se rozhodnout. Buď ohrozit výsledek bitvy pošetilostí té hlupačky, nebo vztáhnout ruku do vlastních řad. Hordy démonů, hrozící zasáhnout v náš neprospěch, mi však nedovolily dlouze váhat. Tvrdě jsem se rozmáchl a dvěma údery si konečně uvolnil spásnou cestu zpět k rohu budovy, kde jsme znovu utvořili obrannou formaci. Boj pokračoval.
  
  Nikdo již nespočítá, kolikrát jsme povzbuzeni úspěchy vyráželi vpřed a kolikrát nás štěstí opět opustilo. Vím jen tolik, že v jednu chvíli stojím štít na štítu po boku svých spolubojovníků, vyčerpaně odrážíc výpady, a v další okamžik již ležím zmožen na bojišti, ústa plná díků Athonovi. Mé paměti rovněž uniká, kde jsme posbírali dostatek sil na závěrečnou, byť neúspěšnou ofenzívu, směřovanou na předměstí, které během bojů uchvátil hlavní voj útočníků. Toliko však mohu říct: Nebylo v lidské moci učiniti více, než co se dnes odehrálo na pláni před Ilerenem. Přesto nikdo z nás nebude této noci klidně spát.

[01278]

Kříž a kopí: Kroniky rodu Croisade

„Nepřítel ti vrazí meč do srdce, přítel dýku do zad.“

Guillaume Croisade

Vzepětí, část první

Ze zápisků Eustachea Croisade, vyprávějících o dějích obléhání Ilerenu - datováno k dvanáctému únoru dvanáctého roku.

• Není v životě lidském okamžiku, kdy je muž více sám, než v očekávání blížící se bitvy. I já, ač obklopen zástupem válečníků, jejichž bedra tížil úděl totožný s mým, jsem se cítil podivně vzdálen a izolován od kol válečné mašinérie, roztáčejících se v mém bezprostředním okolí. Jakoby se zem kolem mých nohou rozestoupila a separovala mě od desítek párů očí a anonymních tváří, na nichž se promítala nekonečná škála myšlenek a emocí. Podivně oslepen touto přehlídkou pohnutek a grimas jsem byl nucen na moment sevřít víčka. V tu zdálo se, že snad samotný vítr ke mně vztáhl ruku a lehce, byť jsem byl v plné zbroji, mne vytáhl na oblohu. Tehdy můj zorný úhel zaplnily nekonečné lány kdysi malebné krajiny ilerenského panství, jež se co chvíli měly znovu proměnit v plápolající bojiště.
  
  Podoben dravci jsem shlížel na dvě enklávy, rozdělené tunami horského masivu, z nichž jedna měla toho dne padnout a navždy zmizet z povrchu zemského. Pokořena, zapomenuta. Prvá strana ztělesňovala elementární energii démonických mas, neznala strachu, slabosti ani slitování. Její stoupenci nenaslouchali ničemu, než jen zvířecím pudům, touze po krvi a hromovému hlasu svého pána a vládce, jenž se jako titán tyčil v jejich středu. Na opačném břehu pak dominovalo lidství podmalované nekonečným odhodláním, houževnatostí a snad i narůstajícím zoufalstvím z vývoje války – pocitem, který jako jediný dokáže stmelit rozličné rasy aliance a postavit je bok po boku v zájmu společné věci. Houstnoucí atmosféra, utkaná z hrobového ticha a nervozity, postupně zadusila i ten nejtišší zvuk. Země zasténala.
  
  Teprve první rozkazy, pročísnuvší ilerenské ovzduší, přerušily odvíjející se nitky mé představivosti. S návratem do reality se dostavil i onen známý pocit, klepající nedobytně na pomyslná vrátka roztěkané mysli – to vštípený výcvik, morálka a disciplína pozvolna přebíraly vládu nad mým tělem. Obrátil jsem zrak k představitelům města, kteří právě seznamovali vojsko s bitevním plánem, jehož důmyslnost měla být v následujících hodinách tak tvrdě prověřena. Jižní poloostrov, jenž byl naším cílem, bude napaden ze čtyř směrů: První oddíl projde jeskyní protínající sklaní masiv a ústící na severní straně, kde se setká s druhou částí armády, postupující podél západního břehu. Úsilí těchto spojených sil pak podpoří dvě námořní flotily, jež svým vyloděním vyvolají zmatek v týlu nepřátel a připraví ornou půdu pro konečný frontální útok.
  
  Dalších slov nebylo třeba. Masa svalů a oceli se jako rozbouřená hladina řeky vylila z břehů a vytryskla do všech světových stran. Někteří zamířili do přístaviště, jiní k lodím a já, doprovázen svou setninou, jsem s tichou modlitbou na rtech vyrazil do východních ulic města. O situaci v této oblasti jsme byli dobře informování, a proto nikdo z nás nebyl překvapen, když jsme hned po několika krocích narazili na zuřivý odpor. Hledači, ohavná monstra levitující několik stop nad zemí, vypluli zpoza rohů a vzduchem zapraskaly první magické výboje, doprovázené jen o zlomek vteřiny později výkřiky bolesti. Přední řada srazila štíty a jako železná zeď postupovala pomalu, krok za krokem, vstříc neuspořádaným šikům protistrany. Muži, snad posilněni myšlenkou, že poprvé za dlouhé měsíce obléhání nejsou těmi, kdož se v menšině zoufale snaží udržet pozice, se bili jako lvi. Vpadli mezi své soky podobni nelítostným šelmám a během několika málo vteřinách už jejich okované boty zadupávaly těla obránců hluboko do země. To již před našimi zraky vyvstal temný obrys skalní prolákliny, představující kýženou cestu na jihovýchod.
  
  Zde bylo postavení těch bestií o poznání silnější. Podivné valy, jimiž obehnaly hájené území, tvořily jakési čtvercové hradiště, o nějž se měly tříštit naše útoky. Právě tyto hradby byly zkázou těm, kdož se je pokusili hájit z vnější strany, jelikož hybné síle našich vojů nemohlo nic odolat. Jako vlny oceánu jsme naráželi do jejich těl a drtili je skaliska – opevnění, jež si sami vystavěli. Když pak padlo i ono samo, našemu postupu už nemohlo nic zabránit. V příštím okamžiku postava bojovníka, jenž byl ústí sluje nejblíže, zmizela v jejích temných útrobách, následována zbytkem čety. Těžkou, téměř hmatatelnou tmu pročísla světla loučí, odhalujících úzký prostor, kde vedle sebe mohly bojovat dvě, nanejvýš tři osoby, což i té nejpomalejší mysli napovědělo, že pokud nás nepřítel chce někde zastavit, bude to právě zde, v kamenných čelistech tlamy ilerenských hor.